Upozornění: Než začnete číst tuto povídku, tato a předchozí povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.


        Večeříme v místnosti, kde Markus projednává většinou obchodní záležitosti. Je větší než jeho ložnice. Má okno vedoucí na dvůr a schody na střechu. Žádná z místností v domě nemá okna na ulici. Je to hlavně z důvodů bezpečnosti. Člověk nikdy neví, co se může stát.
        Dojídáme a děvčata odnášejí zbytky večeře. Dnes bylo kuře.
        Propouštím je pro dnešek. Vím, že je nebudeme potřebovat a je zbytečné, nechat je ponocovat. Navíc vím, že Ašera, co pomáhá v kuchyni, má schůzku s jedním z mládenců z ostrahy. Bereme si víno a jdeme se posadit na střechu. Skoro všechny domy tu mají plochou střechu. Skoro tu neprší a tak je možné, mít dům s takovouhle střechou. Přes den je tam sice vedro, sluníčko tam pere, jak zběsilý, ale večer, je dobré si sednout nahoru. Je příjemné, mít teplo na nohy. Střecha je přes den rozpálená, ale po západu slunce, je to příjemné. Je parádní bejt dál, od těch otravných všudypřítomných much a komárů, které většinou poletují nad zemí. Tenhle dům má zvýšené přízemí a ještě patro. Přidejme si ještě další patro, což jsou schody na střechu a tím dostaneme solidní výšku, kam mouchy a komáři většinou už nelétají.
        Musím se usmát. Není nepříjemnější věc, než když si užíváte nahoře, a přiletí pořádný komár a zabodne Vám sosák do zadku. Nehledě na další následky. Minimálně deset dní tam pak máte pupenec, jako hrom a o tom, jak to vypadá, a svědí, ani nemluvě.
        Postavím se ke zvýšené zítce na okraji střechy a koukám na město. Slunce už zapadlo, ale ještě není tma. Je to vzácný okamžik, který trvá jen chviličku. Tady se stmívá hodně rychle. Slunce svítí, a najednou je tma. Opřu se o lokty a dívám se dolů, na lidičky, jak ukládají zboží do vozíků. Trh skončil a nikdo už nebude nic nakupovat. Ostatně, nebude na to ani vidět.
        Slyším Markuse, jak za mnou přichází. Nese si víno a pohár, který drží v druhé ruce, je pro mě.
        Jen zírám. V těchhle poloarabských zemích není zvykem, aby muž posloužil ženě. Snad jen, když je na smrtelné posteli. Vždycky žena slouží svému muži.
        Dostávám nádhernou pusu na tvář. Jemně si ťukneme a připijeme si. Neskutečná věc, tohle je snad možné v Římě, ale tady? Postavím se, a znovu trošku upiji vína.
        Přejede mi dlaní jemně pod tunikou po zádech. Otočí se a odejde ke stolu. Vezme svou stoličku a nese si ji ke mně. Posadí se po mé levé ruce a kouká se mnou přes okraj zítky, na město.
        Určitě to nebude jen tak.
        Co bych, tak asi mohla čekat. Jeho pravá ruka mě pohladí po vnitřní části stehna mé levé nohy. Je zatím jen kousek nad kolenem, a chvilku si hraje s lemem tuniky.
        Přitisknu se k němu a pohladím ho po vlasech. Jeho ruka pomaličku šplhá nahoru. Dlaní mě přejede po prdelce, ale pak mi zajede rukou mezi nohy. Nepatrně se rozkročím a čekám, co bude, jestli bude pokračovat dál.
        Za okamžik je palcem těsně u dírky a za chviličku, se mi už dostává dovnitř, do pochvičky. Ještě se o maličký kousek pootočím a trošku víc rozkročím. Nechám ho vniknout dovnitř. Hýbající palec uvnitř, je docela příjemný, ale dostává mě spíš jeho ukazováček, který se neodbytně stará i o poštěváčka vpředu.
        Ani si nedokážu představit, jak tam musí mít tu ruku zkroucenou, ale jde mu to neobyčejně dobře. Za chvilku mě to nutí, vyheknout si. Musím si dvakrát i polknout.
        I když nezrychluje, dostává mě to postupně do stavu, že začínám poklesávat v kolenou. Ještě, že jsem opřená o dlaně.
        Když Markus vidí, co to se mnou dělá, na chvilku přibrzdí. Trošku se uklidním. Je to zase, jen chvilka. Jeho ukazováček a palec, se znovu dávají do práce.
        Za chvilku, už to neustojím. Hodně poklesnu v kolenou a pořádně si vyheknu. To mu ovšem ještě víc, dodá na tom, aby si mě podal. K ukazováčku se přidá ještě prostředníček. Žmoulá mě teď, už vyčnívající poštěváček, mezi těmito dvěma prsty. Ani si nepřejte vědět, co to se mnou dělá. Ve vlnách po mě přejíždí husí kůže a pomaličku se začínám klepat. Cítím, jak mě to šíleně dostává. Jen náhodou nesrazím džbánek s vínem, který přinesl Markus. Mám co dělat, abych nešla do kolen.
        Markus vyndá svou ruku a postaví se. Otočí si mě. Rozváže tkanici, kterou mám kolem pasu. Jemně mi sundá tuniku z ramen. Kousek poodstoupí a dívá se na mě. Všude dole je tma, jen dvě olejové lampy na druhé straně střechy svítí.
        Vidím na něm, že se usmívá. Stojím prdelkou opřená o zídku, která obepíná okraj střechy. Může si tak prohlédnout, celou mou maličkost.
        Myslím si, že mě otočí a vezme si mě zezadu, ale všechno je jinak. Přistoupí ke mně a jemně mi vezme za vlasy. Nechá protékat prameny vlasů, mezi svými prsty. Nádherně mě políbí. Dlaně mi položí pod prdelku a nadzdvihne si mě. Obejmu ho nohama kolem pasu. Za zády je zaklesnu do sebe. Koukám, kam mě nese.
        Pokládá mě zadečkem na stůl. Pomaličku mě položí na znak. Pak pusinkou obkrouží bradavky. Obkrouží kolem pupíku a jede pořád níž.
        Doslova strnu. Doopravdy mně rozevře nohy a palcem se dotkne poštěváčka. Nečekala jsem ani já, ani on na reakci mého těla. Škubla jsem sebou tak, až jsem se bouchla do hlavy. Doslova jsem nadskočila. Chvilku počká a pak se stane něco neuvěřitelného. Rozevře mi moje závojíčky a přisaje se na poštěváčka. Neuvěřitelná věc se stává realitou.
        Žádný muž, by se v našem městě nedokázal dotknout ústy, natož jazykem místa kudy žena rodí své děti. To je prostě u nás tabu. Možná tak ještě v Římě, ale tady? Jak říkám, je v pořádku, když žena dráždí muže, ale obráceně je to něco nemyslitelného. Poprvé jsem to viděla dnes v poledne u paní Li. Děvčata z toho byly naprosto v šoku.
        Jen se mi cuknou svaly na stehnech. Docela mě to děsí, ale zároveň tomu nedokážu odolat. Jeho nádherně jemný pohyb, po vnitřní straně, mě doslova dostává. Nedokážu popsat, co se, se mnou děje. Jemně se mi přisaje k poštěváčku a pomalu mi ho začíná hladit špičkou jazyka. Přeběhne, po mě vlna vzrušení. Naprosto se tomu podvolím. Okamžitě se mi postaví dvorce bradavek, a když mi drnkne ukazováčkem o střed, okamžitě sebou škubnu. Je to jen mžik a cídím, jak jsem se uvnitř sevřela. Je to silnější než já. Nedokážu tomu odolat.
        Jemně mi vsaje špičku poštěváčka do úst. Prsty levé ruky mi rozevírá lapličky a druhou rukou, drnká i vystouplý střed bradavky. Moje tělo se tomu poddává. Pokaždé zareaguji dalším záškubem. Pak už nedokážu být zticha. Začínám si při tom pohekávat. Snažím se přitom být, co nejvíc zticha, ale nejde to.
        Špičkou jazyka, mně zpracovává pořád víc a víc. Cítím, že mi ho sevřel, mezi zuby. Sice opatrně, ale cítím to. Neuvěřitelně mě to stále víc vzrušuje. Dávám ruce pod kolena, a přidržuji si tak nohy nahoře. Jeho pravá ruka opouští bradavku a pomáhá, té druhé, pořádně mě dole rozevřít. Je to šílené. Cítím jeho rty na obou stranách a uvědomuji si, jak hluboko v ústech má můj poštěváček. Neskonalá slast, nejsem schopná myslet na nic jiného. Naprosto a úplně mě to dostává.
        Vzrušení se neustále stupňuje a vlastně už se mu jen chvěji v objetí. Ještě pár pohybů jazýčku a jsem doslova hotová. Bříško se mi cuká a uvnitř se stahuji a znovu uvolňuji. Ještě vnímám, jak že jsem pohodila hlavou do strany a pak ji zdvihnu. Spadne mi dozadu a trošku se udeřím do zátylku. Cítím, jak se Markus zastavuje a všechno to nechává na mě. Neudržím se a sevřu k sobě nohy. Nevědomky se celá klepu a chvěji. Otevřu oči a nic nevidím. Hvězdy jsou rozmazané a oči mám plné slzí. Zvíře jedno, dostal mě jako nikdy před tím. Většinou jsem ho překvapila já, ale tohle se mu doopravdy povedlo.
        Konečně zase začínám normálně vnímat. Zdvihnu se na lokty a posadím se. Sklouznu ze stolu a postavím se. Markus se také postaví a stoupne si za mě. Přejede mi po ramenou a pomaličku sjede dlaněmi dolů. Sevře mě v pase a pomalu jede vzhůru. Podebere mi prsa a znovu mě začne drnkat ukazováčkem o bradavky. Jsem ještě celá napůl v transu. Není divu, že se za chvilku znovu začínám chvět. Začíná toho na mě být už příliš.
        Vymaním se z jeho objetí a postrčím ho, k lavici. Přitlačím mu ramena dolů a nechám ho, aby si sedl na lavici obkročmo. Kleknu si. Pod nohama končí má tunika. Nechci, aby mě podlaha tlačila do kolen. Vím, že teď to bude dlouhé.
        Nějaká předehra je zbytečná. Teď jde o to, vydržet a prodlužovat to, co nejvíc. Oba, jsme si toho vědomi. Udělat to tomu druhému co nejhezčí, to je to hlavní.
        Obejmu mu prsty obou rukou příro. Patřičně ho sevřu a chvilku čekám. Pak ho pomalu vsaji do pusinky. Jde o to, zůstat rty, těsně za žaludem.
        Pomaličku udělám v pusince podtlak. Přisaji se a bez pohnutí držím. Pak mu ho uvolním. Doširoka rozevřu ústa. Začnu si jeho žalud třít o vnitřní část pusinky. Cítím, jak se mu poškubává. Když si na to zvykne, sevřu mu ho oběma rukama, co nejvíc dokážu. Přinutím ho, aby se mu částečně zvětšil. Pak znovu začnu masáž žaludu, uvnitř pusinky.
        Potřebuji si polknout. Mám plnou pusu slin. Kousek couvnu hlavou. Nechám jej vyklouznout ven. Prsty zaklesnu do sebe, a ještě zvětším stisk kolem kořene přirození. Jo, je to znát, docela pěkně se mu nalil a fantasticky se mu v záři lampy leskne. Tentokrát ho beru do pusinky jen kousek. Sevřu, co nejvíc rty a masíruji mu jen nejzvětšenější část žaludu. Nikam nepospíchám. Vždycky, jen kousek přes hranu a pomaličku zase zpět. Za chvilku cítím, jak sebou začíná poškubávat. Nádhera, nádhera.
        Musím si znovu polknout. Na chvilku uvolním stisk rtů. Pak ho znovu sevřu a horním rtem mu přejíždím po horní části žaludu.
        Kluk jeden zlatej. Cítím a vnímám, jeho záškuby úplně fantasticky. Je nádherný, dělat mu takhle radost. Sáhnu si levou rukou na jeho kuličky. Má je přitisknutý nahoře k tělu. Nic nevisí dole. Příro je maximálně nalitý a je zbytečný, ještě víc mu ho tisknout. Kuličky které držím v levé ruce mu pomaličku začnu žmoulat v dlani. Pravou rukou mu kůží na přirození, pohybuji k tělu, přesně do rytmu šukacích pohybů. Poměrně silně, mu dorážím tou obnaženou kůžičkou k tělu. Co nejvíc tak obnažuji žalud, který pořád žmoulám v pusince. Normálně by to asi bolelo, ale Markus bez hlesu drží.
        Jde tělem do mostu a poškubávají se mu i stehna. Nádhera, špičkové vydráždění.
        Co bych si nalhávala. Jsem na sebe patřičně pyšná, že ho takhle dokážu vydráždit. Pokud to bude ještě chvilku trvat, vystříkne mi do pusinky. Naštěstí se pohnul a posadil se.
        Je mu taky jasné, že bych ho v nejbližší době udělala.
        Nevydrží to a předkloní se. Uchopí mě za hlavu. Přitáhne mě nad sebe. Žhavý políbení na rty.
        Tunika sjíždí na zem. Rozkročím a posunu se o ten kousek vpřed. Stojím přímo nad pevným stojícím přirozením. Ani si ji nemusím navlhčit. Stačí jen dosednout dolu. Pomaličku se spustím. Vzdychnu si, když do mě začíná pronikat. Spouštím se pomalu, a když dosednu na jeho stehna, cítím ho úplně až na konci. Zdvihnu nohy a dám chodidla na lavici. Způsobí to o kousek další proniknutí. Vzdychnu si znovu a přitulím se k němu. Položí mi ruce zezadu pod prdelku.
        Cítím, jak se mu uvnitř poškubává. Vím, že se nesmím pohnout. Taky, proč bych se pohybovala, když je mi takhle bez pohnutí fantasticky. Kousek si mě přitáhne. Jakmile se pohnul, je tu další vlna záškubů. Fakt, jsme na hraně. Stačí udělat jeden špatný pohyb a bude po všem.
        Sehnu se a políbím ho na ústa. Čekám na odezvu. Chvilku nic, ale pak se jeho myšlení přeorientuje od citlivého zakončení, tam hluboko uvnitř mě, k nádhernému políbení. Sjede mi svými rty dolů na krk. Kousek se musím zaklonit. Pokračuje dál na pravou bradavku. Vsaje ji do pusy a hýčká ji jazykem. Chvilku si s ní hraje a pak se přesune ke druhé. Zakroutím mu pomalu hlavou. Pouští ji a znovu si mě přitáhne. Uvidíme, jestli to teď půjde.
        Zkusmo se mu zahoupu na stehnech. Nic se neděje. Dobrá, začneme. Na to, abych mu ho žmoulala uvnitř, si netroufám. To by se asi udělal moc brzo.
        Držím se ho kolem krku a přitáhnu se kousek nahoru. Pak sjedu dolů. Chvilku počkám. Dobrý, žádný škubání. Druhý pokus, a když se nic neděje, Rozjedu se pomaličku. Nejdřív jen kousíček a potom víc a víc. Za chvíli si na něm docela pěkně užívám. Při každým dosednutí mi poštěváček zajede mezi jeho ochlupení. Nádherně to šimrá a pěkně mě to navíc rajcuje.
        Markus pomalu zadržuje dech. Cítím na něm, že se snaží, aby se neudělal. Zastavím se a čekám. Pomalu přejedu svou tváří po jeho. Přitisknu se k němu ze strany. Jemně ho kousnu do ouška.
        Je to super samec. Od tohohle chlapa, bych si nechala udělat klidně pět dětí. To mi jen tak blesklo hlavou.
        Pomalu se uvnitř sevřu. Kousíček si povyjedu nahoru. Držím mu ho, jak v malým svěráčku Takhle sevřená se začnu pomaličku pohybovat nahoru a dolů. Prozatím jen maličký kousek. Žádný divoký vyšukávání. Pomaličku a polehoučku. Lehce ve mně klouže. Nepohybuji se víc, než je třeba. Dávám si pozor, abych to nepřehnala.
        Zastavím se a začnu mu ho pořádně tisknout. Mám ho uvnitř kousek od konce. Nechávám si tam malé místo, abych cítila, kdy se mu začne cukat.
        Vím, že tohle jemné dráždění a prodlužování rozkoše se mu ohromně líbí. Kousek mi pomáhá dlaněmi, které má pod mou prdelkou. Kdyby chtěl víc. Dal by mi to znát.
        Jedno druhé zachvění, tam uvnitř. Okamžitě se zastavím a uvolním se. Kousek si mě odkloní a okamžik se dívá mi přímo do očí.
        „Jsi fantastická potvůrka, takhle bych v tobě vydržel celou noc“. Pak se usměje. „Jo, asi bych to nevydržel. Stejně nechápu, jak to dokážeš.“ Pěkně dlouhou chvíli si mě pak hýčká, pak mi pošeptá do ouška, „Musíš na chvilku dolů.“
        Vysunu se nahoru a stoupnu si. Rozhlídnu se kolem. Měsíc je obrovský a je vidět skoro jako ve dne. Oba si vezmeme karafy s vínem a stoupneme si k okraji střechy. Opřeme se lokty o hliněný okraj. Díváme se dolů, do ulice. Pár posledních opilců se klátivými pohyby plouží ulicí. Pokřikují na sebe a vůbec netuší, že se na ně díváme. Tenhle okamžik mám z celého večera nejraději. Markus mě k sobě přitáhne a já se k němu pevně přitisknu. Koukáme se tak na měsíc pěkně dlouho. Je nám při tom fantasticky. Ani jeden to nechceme uspěchat. Noc je ještě před námi.
        Musím uznat, že jako chlap má neuvěřitelnou výdrž. Jeho polostojící příro pořád cítím, na své levé noze. Nestojí mu, ale pořád je poloztopořený. Stačí jen málo a znovu je v pozoru. Postaví karafu a pomaličku mi svou levou rukou zajede pod ňadro. Kousek se posunu a opřu se tak, aby ho měl pohodlně v dlani. Pravou rukou mi jemně jede dolu, po páteři. Hladí mě dlaní po zádech, když jede nahoru. Cítím, jak si hraje s mými vlasy. Jemně je nechává proklouzávat mezi prsty. Políbí mě na krk. Přivoní mi k vlasům.
        „Fantasticky ti voní, jak to vlastně děláš, že tak nádherně voní, a při tom i neskutečně lesknou“
        Jen se pousměji. Chtěla jsem mu odpovědět, ale najednou se postaví za mě. Vezme mě zezadu za prsa. Příro mám mezi nohama. Čekám, že si mě vezme zezadu. To, co se stane, mě doslova vyrazí dech. Přitiskne se ke mně a pak mi zašeptá do ouška.
        „Chtěl bych mít s tebou děti. Jsi skoro moje žena, kouzelná žena. Musí tu někdo po nás zůstat. Tahle maličkost nám ještě chybí, abys byla skutečně jen má. Vím, mohl bych ti to klidně nařídit, ale to nechci. Dávno už nejsi tím, co bylo, než jsi sem přišla. Jsi to nejlepší, co jsem v tomhle životě potkal. Většina chlapů, chce kluka, ale kdybych si mohl vybrat, chtěl bych holku. Co tomu říkáš?“
        Je to jako blesk z čistého nebe. Jen polknu.
        Otočím se mu v náručí. Dlouhý nádherný políbení. Kousek se zakloním a dívám se mu do očí.
        „Budu tlustá a ošklivá, minimálně, co budu v očekávání.“
        „Budeš krásná máma. Děti budou mít nejkrásnější mámu široko, daleko.“
        Znovu ho políbím. Potom pokračuje.
        „Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale teď jsem přesvědčenej, že nastala ta správná doba. Přeci taky chceš děti. Vidím to na tobě, když přijdou na návštěvu, ženy našich přátel se svými dětmi.“
        Usměje se, „úplně je to na tobě vidět. Vlastně jsi v tvém věku jediná, která nemá dítě. Děvčata v tvém věku už mají, minimálně dvě. “
        Nadechnu se. Položí mi ukazováček na ústa.
        „Vím, že je to, kvůli mně. Asi jsem z tvého pohledu, pěkně nadržený zvíře, který nikdy nemá dost. Miluji tě, ne proto, že dokážeš při tom nádherný, neuvěřitelný věci, ale proto, že to děláš ráda a ne z nějakého donucení. Dokážeš to tak, že mě i sobě uděláš vždycky radost, proto tě mám rád. Ještě jednu maličkost. To nadržený zvíře si ze mě udělal ty! Dokážeš neuvěřitelné věci, která většina děvčat před tebou nedokázala. Řekl bych, že ti všechny ostatní nesahají ani po kolena.“
        Kousek se pootočí, pousměje se a pak dodá.
        „Vždyť já za ty poslední dva roky neměl jinou než tebe. Ani když nemůžeš, nemám jinou. vždycky si ten týden počkám na tebe.“
        Asi je to pravda. Holky co jsou kolem mě a Markuse, všechno dělají nějak automaticky, ale ten přátelskej vztah z dřívějška se pomalu vytratil. Sice když jsme jen spolu, tak mi tykají, ale jakmile se tam připlete někdo jiný, automaticky přecházejí na vykání. Markusovi samozřejmě vykají, ale že s nimi nespí, i když mám své dni, to je asi pravda. Není důvod, aby mi lhal.
        Dost povídání. Přenese mě doprostřed stolu a položí na záda. Stoupne si na stoličku a vyleze na stůl ke mně. Pootočím se, abych ležela po delší straně stolu. Chvilku počkám a pak pomalu roztáhnu nohy. Nakloní se těsně nad moji maličkost a zašeptá mi do ucha. „Nehejbej se, nech to na mě.“
        Vím, že to bude super. Dokáže si ho ve mně dráždit, pomalu a taky pěkně dlouho. Už jsem to zažila mnohokrát, a pokaždé to byl parádní zážitek.
        Položím se ještě trošku pohodlněji. Rozevřené nohy roztáhnu co nejdál od sebe, ale ještě tak, aby to bylo příjemné. Kluk jeden zlatej, si kleknul na kolena a naklonil se, nade mne. Jeho příro mám za okamžik, hluboko uvnitř. Parádně se sevřu. Je to na mě, jak těsně mu ho dokážu stisknout. Držím ho tak, aby s ním ještě mohl pohybovat, ale aby byl, zároveň jeho žalud maximálně sevřený. Cítím tak, jak se nejen pohybuje, ale i to, jak se mu za chvilku začíná při pohybech poškubávat. Je to tak trošku umění, vybalancovat sevření tak, aby když si s ním o kousek pohne, byl těsně před uděláním.
        Udělá několik pohybů a zastaví se. Cítím, jak mu ztvrdnul. Čeká, až to odezní. Potom vnímám, jak se uvolnil. Znovu jeden miniaturní pohyb. Znovu mu kamení. Znovu reflexivní poškubávání.
        Nádherný pocit. Chvilku mu to trvá, než se uvolní. Hned potom se znovu pohne. Za jen pár prstů. Teď je to o kousek intenzivnější. Cítím, jak se mu v kraťounkých intervalech poškubává, Nejdřív ho má tvrdej, na zlomek vteřiny se nepatrně uvolní a pak se znovu ztopoří. Jsou to reflexivní pohyby. Vím, že to nedokáže ovládat. Pokaždé, když se mu uvnitř totálně ztopoří, si pravděpodobně trošku maličko ubryndne.
        Je to nádherný, nádherný pocit. Vnímat jeho tělo v sobě, hluboko uvnitř. Přistihnu se, že se maličko usmívám. Líbí se mi ho, takhle trápit.
        Zastaví se a čeká chvilku dýl. Pak znovu pohyb na dva, či tři prsty. Ani mi nebouchá do konce, ale cítím ho tak, že mu tam schází jen ten kousek. Vnímám taky, jak se mu při tom ztopoření zvětšuje žalud. Znovu několik pohybů.
        Neskutečný ukojující pocit, mít ho takhle v sobě.
        Nohy mám rozevřené a nehty rukou, mám zatnuté do jeho prdelky. Na bříškách prstů vnímám sevření jeho svalů. Je to nádhera.
        Na chvilku se zastaví. Okamžik čeká a znovu se pohne. Zas jen kousek. Kdyby to bylo víc, udělal by se. Ještě to není ono. Ještě jeden pohyb a je to tu znovu. Znovu cítím, jak se u mě uvnitř, dovedl skoro až výstřiku. Je to minimálně už po desáté, co se mu to povedlo. Tentokrát, jsem měla pocit, že to neustojí, jak se zachvěl. Je to ale super chlap. Udržel to v sobě.
        Neleží na mě, ale mám jeho ústa těsně u svého ucha. Cítím, jak zadržel dech a bojuje s tím. Nakonec si vydychne. Fakt, tentokrát to bylo s fousem.
        Nemůžu se pohnout. Okamžitě by se udělal. Tohle jsou moje okamžiky absolutního uspokojení.
        Musím přiznat, že mě ale dostává taky. Když jsem dlouho sevřená, je to i u mě na hraně. Zašeptám mu do ucha „ už, už.“
        Okamžitě se pohne. Kousek se uvolním. Pohne se pomalu a zkusí, jestli to ustojí. Pak začne přirážet pěkně pomalu a dlouze.
        Je nádherný, cítit jeho pohybující se svaly na prdelce. Prsty se přidržuji, abych moc neklouzala po stole.
        Pomaličku se začínám znovu svírat. Markus kousek zrychlí a nakonec se zastaví. Dokáže mě udělat, jen tím, že vystříkne tak, aby se nedotýkal koce pochvičky. První dvě dávky ještě cítím perfektně, ale pak ty další už moc nevnímám. Už je to na mě moc. Jdu do mostu a chvilku o sobě nevím. Nechávám ho, aby se do mě totálně udělal.
        Dostávám políbení na tvář. Kousek se nadzdvihne, ale pořád zůstává uvnitř. Stejně je to borec. Nehrozí tak žádné bolení hlavy, jako když si ho Čenda okamžitě vytáhne a oklepe si ho, jak říkala paní „Li“.
        Ta chvilka na uklidnění je pro mě docela potřebná.
        Markus se pomalu zdvihá. Musím se opatrně posunovat kousek po kousku, ke kraji stolu. Jasně, bude to určitě zase záplava. Jen to musím v sobě udržet, než si dojdu odskočit. Hodím na sebe tuniku a klušu dolů.
        
        Když se vracím, Markus sedí na lehátku u okraje střechy. Nové studené víno dělá divy. Vlezu si k němu a přitulím se. Přitáhne si mě ještě víc k sobě. Rozevře mi nahoře tuniku, aby se mohl potěšit pohledem. Pohladí mě po vlasech. Chvilku si s nimi hraje. Pak mě k sobě přitáhne.
        Pomaličku, jsem na chvilku zadřela. Odevřu oči. Měsíc mezitím odešel těsně nad obzor. Markus taky spí. Pravidelně oddychuje, ale když se pohnu, okamžitě odevře oči.
        „Jdeme spát?“ se ptám.
        „Vždyť už spíme…“ natáhne ruku a přitáhne si mě k sobě. Přehodí přes nás ještě lehký přehoz.
        
        Vstávám brzo ráno. Je už teď teplo, a sluníčko ještě ani nevyšlo. Markus sladce chrupe na lůžku. Vykradu se ze střechy ven, jako myška. Odskočím si a jdu k sobě. Musím se dát po téhle noci do pořádku. Aisa už sedí přede dveřmi a lidově řečeno, klepe špačky Holka jedna. Ona snad ani v noci nespala. Drcnu do ní. Okamžitě naskočí. Z polospánku k úplnému provozu jí stačí vteřina. Jen se usměji. Taky jsem taková byla.
        Popadne džbánek a jde pro vodu.
        Za chviličku je zpátky. Paráda, teplá voda mě vždycky dostane do formy. Druhý džbánek, který přinesla, je ledově studený. Jen se oklepu. Okamžik potom, jsem naprosto vzbuzená. Jdeme do kuchyně. Ve dveřích se potkáváme s Farah.
        „Tak jak bylo včera? Měli jste prý rušné odpoledne.“
        Jasně, ví všechno. Celé město to ví, a není důvod, aby se to nedoneslo až sem.
        „Co ti budu povídat, zeptej se tady Aisy, jak si užila v lázni“.
        Děvče jen pohodí hlavou.
        Strčím do ní. „No tak pověz, jaký to bylo“.
        „Bolí mě ještě dnes. Pálí to jako čert“.
        „To víš, pro krásu se musí trpět“, jí povídá Farah.
        Vložím se do toho „Máš zase alespoň na půl roku pokoj“.
        Něco mě napadne. Otočím se na Farah.
        „Mám nápad, ale nechce se mi to říkat dopředu. Co myslíš, dá se tomu našemu Fahímu, co pro nás šije věřit? Chtěla bych nechat ušít nové tuniky pro děvčata, které obsluhují Markuse a hosty“.
        „Nějaké odvážné?“
        „No, dost odvážné! Vlastě bych to chtěla pro celé osazenstvo našeho patra.“
        Jen se usměje. „Zase někdo něco viděla, co. Jak by to mělo vypadat?“
        „Krátká tunika, jen tak pod zadek. No, pod zadek, do půli stehen. Vpředu by to nešlo přeložit přes sebe. Je nutný, aby tam zůstala mezera. Aby když se holka předkloní, bylo vidět její prsa.“
        „Jako bimbající se prsa a viditelný cecíky, tak to myslíš?“
        „Jo přesně tak, a celé by to bylo, po okraji obšité lemováním v jiné barvě.“
        „Jasně, v modré, co!“ Odpovídá mě Farah.“Víš dobře, že modrá je pěkně drahá, co tomu řekne Markus.“
        „To musí ještě promyslet.“
        
        Snídáme brzo ráno. Markus jede do města za obchody. Říkáme si navzájem, co se musí dneska udělat.
        Když děvčata uklidí ze stolu, a odejdou do kuchyně, otočí se ke mně.
        „To v noci, jsem myslel vážně…“
        „Já vím, vždyť víš, že to zase tak rychle nejde. Za další měsíc se uvidí.“
        Jen tak pro sebe si říkám, snad se to povede. Znám ženský, které se o to pokoušejí roky, a nejde to. Snad to bude bez problému.
        Zbytek dopoledne řešíme s Melikem další nákupy a běžné provozní záležitost. Ani si neuvědomím, že se blíží poledne. Melik mě na to upozorňuje. Musím vyřídit tu věc od včerejška.
        
        Oběd dneska musí počkat. Nasedám do vozíku a jedeme s Aisou, k domu censora. Je to pán a soudce nad celým městem. Dosazuje je na jejich místo sice Řím, ale pocházejí vždy z místních lidí. Město si taky platí jeho a městské strážce, vlastně, platí je občané, ze svých daní. Pokud vím, většinou censores jsou natolik majetní, že nechtějí, aby je město platilo. Platí tedy jen ty biřice.
        Dojíždíme právě na čas. Všechno se to odehrává na dvoře rozlehlého domu. Je tu nával. Tohle si nikdo nechce nechat ujít. Jsem přesvědčená, že na trhu je jen minimum lidí. Všichni jsou tady. Censores sedí za stolem, na menším podiu. To, aby na něj bylo dobře vidět. Vedle něj je městský písař. Před ním leží rozevřená kniha, do které se bude zapisovat výsledek soudního jednání.
        Stůl je jinak skoro prázdný. Leží na něm jen nějaký přehoz.
        Budou se projednávat dvě věci.
        Projednání jedné ženy, která opakovaně, veřejně nařkla jednoho prodejce, že šidí. Prý má ošizené závaží a tak kupující okrádá.
        Jako druhá bude projednána záležitost toho mládence, který chtěl znásilnit svou sestru.
        Jede to jak na drátku.
        Censores předvolává ženu, která tvrdí, že obchodník okrádá zákazníky. Ptá se jí, jestli to řekla. Ženská nevalného vzhledu se tváří vzpurně a bez problémů to potvrdí. Pak ještě předvolává čtyři další svědky. Jsou to prodejci, kteří mají místo vedle ní a naproti.
        Všichni to městskému úředníku potvrdí, že to slyšely. Ještě se jich ptá, jestli to bylo jednou, a nebo opakovaně. Všichni potvrdí, že opakovaně.
        Tak to jsem zvědava. Jestli ten kupec doopravdy šidil, bude to asi pro něj obrovský problém. Na druhou stranu, mě ten výslech připadá. Že ten obchodník nešidil, a pak to bude asi pořádný průšvih pro tu trhovkyni.
        Cenzores předvolává dalšího člověka. Sice ho tu asi moc neznají, ale o to je zajímavější, co se dozvídáme. Je to kapitán lodi, která připlouvá každý týden se zbožím. Censores, jej několikrát, v  poslední době, nechal nakoupit u různých obchodníků olej a ovoce. Všechny nákupy přinesly do městského domu. Tam byly všechny převáženy. Ani jednou se u uvedeného prodejce neprokázalo, že by šidil. Pokaždé toho zboží bylo o kousek víc.
        Censores ještě než vyhlásí přestávku, nechává přinést ze stánku na tržišti závaží onoho prodejce.
        Biřici přinášejí závaží a my se najednou dozvídáme, co je pod přehozem. Jsou to kontrolní závaží a váha.
        Písař nejdřív přezkouší váhu městskými závažími. Vše je v pořádku. Pak bere jedno závaží prodejce po druhém. Převažuje je pečlivě na kontrolní váze. Všichni vidíme, že když se váha doopravdy ustálí, závaží obchodníka jsou stejná, nebo minimálně těžší. Rozhodně žádné není lehčí. Písař je ještě pečlivě prohlíží, jestli s nimi něco není. Vše je v pořádku.
        No moc vesele to s tou dámou nevypadá. Biřici si ji už vzaly mezi sebe. Kouká do země a asi by se hanbou propadla.
        Vyřčení rozsudku je okamžité. Pokud není zločin hrdelní, tam se musí vynést rozsudek teprve, po uplynutí noci. To aby si to soudce, nebo případně censores pořádně rozvážil. Nemůže se tedy stát, že by v hrdelním případě, byl rozsudek, a provedení trestu bylo unáhlené.
        Z dnešních případů to tedy, není ani jeden.
        Censores se postaví a odsuzuje: „Ženu za nepravdivé tvrzení, na připoutání k pranýři, za svůj lživý jazyk, po dobu jedné sencie“.
        No nazdar. Za tu dobu se dokážu pomalu naobědvat.
        Ještě pokračuje, „ poté se jí zakazuje prodávat na tržišti až do doby po sklizni.“
        To je tedy rána. Ale, vlastně je to jedno. Stejně by si k ní nikdo nic nešel nakoupit. Nechtěla bych být v její kůži.
        Podle řečí lidí okolo, většina jí to přeje, „babě jedný jedovatý“, jak se vyjádřila jedna z trhovkyň.
        
        Na pořad přichází, naše věc.
        Asi není, co řešit. Ale to se pletu. Mládenec, kterého přivedli spoutaného z vězení, tvrdí, že svou sestru nechtěl znásilnit, že to není pravda, a že se nic takového nestalo.
        Censores mě předvolává jako prvního svědka. Mám sdělit, co jsem viděla. Po pravdě mu všechno říkám. Kluk mi do mé výpovědi pořád skáče. Končí to tak, že dostává do pusy hrušku. To je takový roubík, který si sám když má ruce spoutané, nemůže vyndat. Když mu ho biřici cpou do pusy, vyrazí tomu pitomci i zub. Výsledek je, že mu z pusy teče i krev.
        Dopovím, co jsem viděla. Teprve teď mi dochází, že jsem dostala přednost, před mužem. Přeci jen mě začínají brát, jako skoro ženu Markuse. Teď si skutečně uvědomuji, že už doopravdy nejsem otrok.
        Na řadu jde jeden z kluků ochranky. Je to ten, kterého pokousal. Když jeho výslech skončí, ještě se mě ptá, jestli je přítomná moje služka. Když mládenec vypovídal, zmínil se i o Aise.
        Aisa předstoupí, a je vyzvána, aby řekla, co viděla. V podstatě se všechny tři výpovědi shodují. Nakonec přivádějí děvče, kvůli kterému se to všechno stalo. Je to sice její bratr, ale beze studu všechno vypoví. Všechno včetně toho, jak to mezi nimi začalo. Zvláštní je, že ji vyslýchají jako poslední. Vlastně je to správně. Svědci nejsou ovlivněni její výpovědí.
        Nakonec ještě popisují biřici, kteří kluka nahoře na ulici zpacifikovali, že mu tam pořád stál, jako mladýmu hřebci.
        Pochopitelně, při tomhle konstatování se rozpoutá bouře smíchu.
        Když se bouře uklidní, censores vynáší rozsudek.
        „Vzhledem k tomu, že kluk skutek nedokonal, odsuzuje se pouze k pěti ranám býkovcem do varlat, dále, že lhal, a popíral vinu, dostane deset ran kočkou. Rozsudek bude vykonán ihned“. Ještě podotýká, že má štěstí. Kdyby se prokázalo, že sestru znásilnil, bez milosti by ho nechal vykastrovat.
        Deset ran kočkou, to je pěkná darda. Kočka je totiž taková věc, jak to popsat. Je to bejkovec s takovými roztřepanými dlouhými kousky řemínků. Na konci jsou v uzlících přidělaný kousky kulatých olůvek. Moc pěkná věcička. Bez problémů dokáže vyseknout v kůži pěknou ránu. No a tímhle dostat deset ran. Bude rád, když to přežije. Když k tomu přidáte, ještě těch pět rán do varlat. Čeká ho pěkné odpoledne
        Celý dav se pomalu přesunuje na tržiště k pranýři. Všichni, kdo jsme svědčily, musíme povinně taky. Tak je to v městském právu. Musíme vidět trest na odsouzeném. Censores u toho musí být samozřejmě také. Jeho přítomnost zaručí, že to biřici neodfláknou.
        Nejdřív jde na řadu ta trhovkyně. Takhle si to asi nepředstavovala.
        Nejstarší z holomků, ten, kterého si pamatuji už z dřívějška ( byla jsem u jeho výkonu trestu nad dvojičkou která se spustila, když Markus nebyl doma, je to popsáno v téhle kapitole ). Těsně potom, jsem se dostala do Abadonu a všechno to začalo.
        Vezme velké kovářské kleště. Jeho pomocníci mají s ženštinou, co dělat. Škube sebou a kroutí se. Nakonec ji zpacifikují. Spoutají jí ruce za zády. Sundají jí sandály, aby byla na boso. Nůž mezi zuby dělá zázraky. Najednou radši sama odevře ústa a kluk ji kovářskými kleštěmi, chytne za jazyk. Jsou na nich, na vnitřní straně zuby, aby se mu nemohla vysmeknout. Kleště předá druhému mládenci a ten ženskou pěkně vytáhne za jazyk, podle pranýře tak, že musí stát na špičkách. Hlavní mládenec vezme pořádný hřeb a přibije ji za jazyk, k pranýři. Potom popojde k dalšímu krátkému sloupu a překlopí přesýpací hodiny. Zavěsí je na sloup, aby na ně pěkně viděla.
        Ženština stojí na špičkách a ani nedutá. Jen se občas pohne a hekne si.
        Kluk se na to vyjeveně dívá. Najednou sebou škubne a přes to, že má spoutané ruce, pokusí se vyškubnout a utíkat. Škubne silně s maníkem, který ho drží za provaz, kterým má spoutané ruce, až ten upadne. Biřic, sice upadne, ale nepustí provaz z ruky. Pitomec se potom, k obveselení okolostojících, rozplácne na zemi. Tak za tohle si na něm určitě dají záležet.
        Podium pranýře má tři sloupy. Ve dvou, Jsou zatlučený skoby v různé výšce.
        Kluk má spoutané ruce před sebou. Poměrně dlouhý provaz na rukou neslouží jen k tomu, že ho můžou za sebou vléct jako zvíře, ale teď slouží k jeho připoutání, ke kůlu.
        Kus dál, před kůlem stojí dva nižší s příčným břevnem. Normálně se k němu přivazují koně, nebo osly, když jde někdo na trh nakupovat. Teď jim poslouží k něčemu jinému.
        Přitroublíka přivedou k břevnu. Postaví si ho tak, že je hlavou nasměrován k jednomu z kůlu pranýře. Napnou lano a přinutí ho, aby se pořádně předklonil. Potom lano pořádně ovážou kolem kůlu. Jeden z mládenců mu strhne špinavý hadr, co má kolem boků.
        Další z biřiců mu kope do kotníku a nutí ho, aby se rozkročil. Pokouší se dát znovu nohy k sobě, ale další z mládenců mu na ní stoupne. Chvilku trvá, než mu uvážou rozkročené nohy k bočním sloupkům.
        Myslím si, že když ho mají takhle uvázaného, nic už jim nebrání, aby nad ním byl vykonán rozsudek. Tak trošku se pletu. Nejmladší z biřiců, ještě je to kluk dostává příkaz. Popadne vědro s vodou a vychrstne je zezadu na vystrčený zadek a bimbající se varlata. Je pěkné vedro. Velký koule se mu doslova bimbají dole. Jeden z biřiců ho popadne za varlata a silně mu je popotáhne od těla směrem dozadu. Kluk sebou kroutí a škube. Vůbec, se mu nedivým. To zřejmě netuší, co mu s nima, za chvíli udělají.
        Okamžik na to přiklušou dva další pomocníci. Mají dvě dřevěná prkna. V jednom z nich je nepatrný výřez. Jen tak na dva prsty. Kůži mezi varlaty a tělem mu secvaknou mezi tyhle dvě desky. Svážou obě desky pevně dohromady. V podstatě to vypadá tak, že kluk má obě koule za těmi deskami. Varlata má tak venku, pěkně připravený na zbičování.
        
        Jeden z maníků se podívá na přicházejícího cenzora. Vzhledem k tomu, že drží v ruce pořádný býkovec, bude ho asi vyplácet.
        Strčí mu do bimbajícího přirození a pak se dotkne jeho varlat. Podívá se směrem k cenzorovi. Ten zakroutí hlavou, že ne, a pak ukáže na klukovo záda. Takže to bude nejdřív kočka.
        Biřic si vymění nástroj. Volně naprázdno švihne. Zacinkání kuliček je jasně slyšet. Teď si uvědomuji, jaké je ticho. Naprosté ticho, jen v dálce je slyšet psa a slepice, které tu všude pobíhají.
        První ránu kluk ustojí, aniž hekne. Jen sebou cukne. Při druhé se mu rozklepou kolena. Další rána je děsivá. Okamžitě mu vyhrkne na zádech krev a ozve se prasknutí. Asi povolilo žebro. Další rána a výkřik, jako když ho lámají v kole. Při páté ráně je už slyšet řev totálně trýzněného člověka. S šestou ránou se chvilku čeká, až přestane ječet. Nakonec ji stejně dostane a je pořádná. Kůže zad je hluboce rozbitá.
        Při sedmé ráně znovu zaječí. Vedoucí biřiců se jde podívat, co je s ním. Hlava mu visí, a když ho vezme za vlasy, začíná mu nadávat a spílat všem okolo. Je jasné, že si na něm maník, co ho vyplácí, zgustne. Někteří lidé jsou nepoučitelní. Tenhle blb je ještě navíc pitomej. Dostává osmou a devátou ránu. Konečně je ticho. Přestává sebou i škubat. Vedoucí se na něj jde znovu podívat. Maník už je tentokrát mimo. Bezvládně se klimbající hlava lecos naznačuje.
        Vedoucí ukáže rukou na nejmladšího z pomocníků. Ten popadne vědro s vodou, a celé ho odsouzenému vychrstne do obličeje. Kluk okamžitě zareaguje. Zalapá po dechu a zdvihne hlavu. Můžeme pokračovat.
        Co povídat, po desáté ráně, se bolestí se pomočí a vyhodí zároveň všechno, co měl v žaludku. Když dostal tu poslední, už to není nafoukanej trouba, ale ubohý uzlíček chvějících se nervů. Ze zad sice mu teče krev, ale ta krev, to nebude to nejhorší. Ještě ho čekají ty rány, do varlat.
        V mezičase se jde vrchní biřic podívat, co se děje s přibitou ženštinou. Jazyk se jí vytáhl tak, že už nestojí na špičkách, ale na celých chodidlech. Vezme ji za vlasy a zaklepe s ní. Nereaguje na to. Nakluše již známý, mladý maník s vědrem vody. Přibíhá ještě jeden s dalším vědrem. Vychrstnou obě na ní. To už ji probere. Vedoucí biřiců ji poplácá po zádech a říká, že ji příště znovu proberou, a aby si to pořádně užila.
        Jo, určitě si to užívá.
        Chvíli čekáme, než přinesou další dávku vody z řeky. Teprve potom se pokračuje. Mládenec se rozpřáhne a kluk dostává obrovskou ránu koncem býkovce, přímo do varlat. Trefil se přesně. Byla by to špatná práce, kdyby se netrefil. Šílené zaječení je toho důkazem. Kluk sebou škube a snaží se z uvázání vyprostit. Další rána je děsivá. Řev, který teď vydává, je doopravdy šílený. Při další ráně, to vypadá, že mu pravé vyhřezlo kousek ven. Jestli to takhle půjde dál. Bude z něj tenor.
        Biřic to už nechce moc protahovat. Je pořádný horko a všichni stojíme na sluníčku.
        Další rána a situace se opakuje jako při deváté ráně kočkou. Zaječel a škubnul sebou. Zas je v limbu. Vychrstnou na něj dvě vědra vody a přeci jen se jim ho podaří přivést k životu. Další rána to jeho trýznění jen dokonává. Tenhle kluk, už asi nikdy nebude mít děti. Slabý konec karabáče rozseknul obě varlata napůl. Netuším, jestli se s tím dá něco dělat.
        Mládenci ho odvazují. Sesune se na zem, přímo do největší hromady prachu a svých zvratků. Teď mu už nikdo nepomáhá z bezvědomí. Hodí na něj jeho špinavou bederní roušku a nechávají ho tam ležet.
        Jestli tohle přežije, bude si to do smrti pamatovat.
        Lidé se už rozcházejí, když zrovna vypršel čas trhovkyni. Biřici vytahují hřeb, kterým byla přibita ke kůlu. Taky se sesype jak pytel mokrého obilí. Přibíhá její dcera a pomáhá ji postavit se. Tohle už ale nikoho nezajímá.
        Mládenci z ostrahy, co jsou se mnou, nasedají na koně a já s Aisou, nastupujeme do vozíku. Jo, pro dnešní odpoledne to tedy stačilo. Ani nemám chuť na oběd.

                                     Monika

                


© ® Monik.cz