Upozornění: Tato a předchozí povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.


        Je skoro deset dopoledne. Pomaličku se vzbouzím. Vedle mě si slastně oddychuje Vivien. Nepatrně se nadzdvihnu a podívám se na ní. Je otočená ke mně a je na ní nádherný pohled. Jednu ruku pod polštářem a druhou na boku. Překrásný prsa má položená na sobě. Blyštivé závažíčko se mámivě leskne v dopoledním slunci. Nadzdvihnu se, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Jen se pohnu, otevře oči. Skoro si připadám, jako bych ji probudil.
        Zamžiká očima a usměje se. Kousek se nadzdvihne a dostávám pusu na tvář. Pak se bleskově přetočí na bok a mizí v koupelně. Uvažuji, co si dáme k snídani, když se vrací. Je to poprvé když si ji můžu prohlédnout v plném denním světle.
        Její dívčí krása je až zarážející. V obyčeji vypadá na dvacet, ale přitom je to naprosto zralá žena. Podle pohybů naprosto sebejistá a přitom nějak dětsky nádherná. Volná prsa se jí pohupují. Nejsou to žádné visačky, ale parádní menší trojky. Přiměřené bradavky, s vystouplým středem. Závažíčko se maličko pohupuje. Má ho v bradavce docela volně. Nádherná postava to všechno dokresluje. Je štíhlá, tak trochu chlapecká, ale možná je to tím, že má fantastické nohy. Tělo s plochým bříškem a nepatrně vystupujícími pánevními kostmi je svým způsobem překrásné. Mezi nohama se jí nepatrně odhalují vnější části přirození. Žádné protivné ochlupení. Jen nad kousek nepatrně vyčnívajícím poštěváčkem, je perfektně udržované véčko. Má jen takovou délku chloupků, aby se parádně zvýraznilo.
        Než ke mně dojde, tak mi znovu stojí. Trvalo to snad jen deset vteřin.
        Když leze po letišti ke mně, prsa se jí nádherně vyvěsí. Tomuhle nemůžu odolat. Musím si sáhnout.
        Dostávám žhavé políbení a nepatrné kousnutí do jazyka. Zůstává nade mnou skloněná a pravou rukou mi jede po břiše mezi nohy. Když zjistí, jak na tom jsem, zvonivě se usměje.
        Nádherně voní. Jak to jen dělá. Tohle přeci není nějaká voňavka. Takhle přeci voní čerstvě umyté vlasy přírodním šamponem. Uvědomuji si, že vlastně takhle voní celou dobu, co jsme spolu. Jen je to teď mnohem intenzivnější. Její zlatou hřívu mám všude kolem hlavy.
        Ještě jednou mě nepatrně kousne do jazyka a pak se pomalu zdvihne. Položí se na bok a vystrčí na mě prdelku. Jemně se ke mně přitulí a čeká.
        Musel bych být na hlavu padlej, abych tomu neporozuměl.
        Musím se jen nepatrně posunout a už do ní vstupuji.
        Žalud je uvnitř a musím na chvilku přestat. Po chvilce pokračuji dál.
        Vivien na chvilku zadržela dech, ale pak se uvolní. Sladce si vyhekne. Vystrčí proti mně prdelku a nechá se nabodnout, co nejdál.
        Levou rukou si beru její prsa do dlaně. Uchopí mě za hřbet ruky a přitiskne si mě k sobě.
        Věřím, že jsme na tom stejně. Nemusíme se pohybovat. Je nám nádherně už jen proto, že se máme.
        Překrásný pocit, mít samičku, která tě chce. Nejen to, dokonce se ti nabízí. Je to parádní pocit, cítit a vnímat tu její živočišnou radost, že tě má v sobě.
        Oba si parádně hovíme docela dlouho. Najednou se Vivien pohne. Dá mi pusu na hřbet ruky a několikrát se uvnitř smyslně sevře. Můj těšitel na to samozřejmě reaguje. Nevědomky jí odpovídám. Vivien se pomalu začne přetáčet na břicho.
        Pomaličku ji následuji. V jednom okamžiku to vypadá, že vyklouznu, ale nakonec to na jednom koleni vybalancuji.
        Slastně se protáhne a sevře prdelku. Je to jako by mě ho vzala do svěráku. Několikrát se provokativně uvnitř sevře a čeká.
        V pokleku se začnu pomalu pohybovat. Dvacet, třicet pohybů na rozcvičení a pak jdu do mostu. Vivien se trošku nahrbí a povystrčí zadeček. Můžu jí tak dojet skoro až na konec.
        Nádherná šukačka. Dokáže vycítit, jakou silou mě sevřít, abych z toho měl co nejvíc. Lehtivo-šimravej pocit je téměř k nevydržení. Je to neskutečný, ale nejvíc mě dráždí, když se vracím ven a rozšířenou částí žaludu se třu o její sevřenou pochvičku.
        Je to síla. Vydržím to tak dvě minuty a musím přestat. Udělal bych se. Vivien mě uvnitř uvolňuje. Trošku si můžu vydechnout.
        Vivien se pootáčí. „Mám jít na záda?“
        Jen jí přikývnu. Vyjedu ven a kleknu si.
        Kočka se bleskově otočí. Podávám ji malý polštářek. Dá si ho pod prdelku a roztáhne nohy. Překrásná štíhlá stehna se široce rozevírají. Lesknoucí dírka je připravená k pomilování. Bradavky má nalité a ruce zase v poloze, jako by se vzdávala. Prsty ve výši hlavy a dlaněmi nahoru. Kdyby jen věděla, jak mě tahle poloha rajcuje. Pozoruje mě přimhouřenýma očima. Ještě nadzdvihne prdelku a nastaví ji přímo proti mně.
        Ani si ho nemusím přidržet. Jen se předkloním a nabodnu si ji. Jedu dovnitř, co to jde nejdál. Uvědomím si, že nejsem na konci, ale moc mi určitě nechybí.
        Sladce si lehounce vyhekne. Široce rozevřené nohy mi nebrání v žádném pohybu. Vjedu dovnitř a zastavím se. Čekám, jestli se sevře. Tentokrát se nic neděje. Pozoruje mě tentokrát s široce rozevřenýma očima. Začne kroutit prdelkou. Její pánev se kroutí ze strany na stranu. Pak se sama začne šukat.
        Jsem na všech čtyřech a ta kočka se pode mnou kroutí jako hádek. Žádné povykování, Jen si občas potichu vyhekne. Dráždí se sama, a ačkoliv je to pro mě tak trošku ponižující, musím uznat, že to něco do sebe má. Tentokrát mi ho nedrží a díky tomu se kladívko uvnitř šmidlá o stěny a při tom mě neskutečně dráždí.
        Zatíná zoubky a je na ní vidět, že se jí to blíží. Chytne mě rukama kolem boků a ještě zvýší sílu, kterou se proti mně tlačí.
        Uvědomím si, že vrcholem žaludu se už dotýkám konce pochvičky. Doteď se dráždivý pocit, projevoval jen po obvodu žaludu, ale teď ho má v parádě celého.
        Najednou se uvnitř sevře a zastaví se. Pak se uvnitř uvolní. Začne mě znovu tisknou a uvolňovat žalu
        Normálně cítím, jak mě nutí mít v něm co nejvíc krve. Tak tohle je na mě moc. V okamžiku kdy poprvé vystříknu, se sevře po celé délce. I Kdybych chtěl, nemohl bych ven. Nedokážu říct, kolikrát jsem se uvolnil. Byl jsem z toho tak trochu mimo. Na konci cítím, jak se její pochvička rozechvěje.
        Obličej Vivien mám pod sebou, vzdálený jen pár centimetrů. Její zavřené oči se široce otevírají. Má je plné slzí, ale to už snad k tomu patří. Věřím, že si to parádně užila.
        Poprvé za celou dobu klesne prdelkou na polštářek. Skoro okamžitě mi dá zkřížené nohy pod zadek. Je mi jasné, že nechce, abych jí utekl ven. Ani na okamžik o tom neuvažuji. Takhle uvnitř mi je dobře, a navíc, pokud je mi známo, žádná žena nemá ráda, když se okamžitě potom odvalíte.
        Usměje se na mě. Nadzdvihne hlavu a dostávám políbení.
        Příro se uvnitř smršťuje. Cítíme to oba. Uvolní nohy ze sevření a já se můžu uvolnit. Tlačí mě kolena a tak se obracím na záda Podívám se na Vivien. Dívá se na mě takovým zvláštním způsobem. Možná si říká, že to přehnala, nevím. Natáhnu ruku a pomůžu jí překulit se ke mně. Přitisknu ji k sobě a její blonďaté vlasy mi znovu omamně voní do nosu. Její pravý prs mám na hrudi a její hlavu mám položenou na prsou. Svou pravou nohu mi přehodí mezi mé nohy. Kolenem se posune tak, aby se mi dotýkala kuliček zespoda.
        Najednou se nadzdvihne. Opře se o levou ruku a pravou mi jede po přirození od žaludu dolů a zpět. Pak mi ho postaví kolmo. Položí ho zpět. Podívá se na mě.
        „Jsem drzá viď.“
        Jen zavrtím hlavou.
        „Máš ho velkýho a zvláštního, víš.“
        „Ne, ne, na tebe je s bídou akorát.“
        Zvonivě se usměje. „Nekecej, tímhle se nemůže pochlubit, asi jen tak někdo.“
        „Musím uznat, že jsi taky pěkná dračice.“
        Zasměje se a znovu mi končí obličejem na prsou.

        Je to hrůza. Budeme muset vstávat, nebo znovu usneme. Je skoro poledne. Jemně s Vivien zatřesu. Zavrní si a kousek uhne. Zdvihnu se a jdu do sprchy. Když končím, vidím, jak Vivien vstává. Přes sklo není moc vidět, ale koukat se na to, jak se protahuje, stojí za to
        Když vylézám ze sprchy, Vivien jde dovnitř. Dávám jí ještě na věšák můj župan a ptám se, jestli chce čaj, nebo kávu. Dozvídám se, že prý velkou. Nevím, jestli ho použije ten župan, ale podle mě je tu docela teplo a župan tu normálně nenosím. Na stůl dávám vařená vajíčka, sýr, pár plátků šunky, máslo a med. Káva je uvařená a je jí trojitá dávka, tedy skoro plná konvice.
        Vivien přichází v županu. Jsem zvědav, jestli v něm vydrží. Doufám, že to nevezme nějak špatně.
        Na sobě má tentokrát šedomodré bokové kalhotky. Tedy jen kalhotky a župan. Sedá si proti mně. Vlasy má ještě mokré. Osušila si je jen osuškou. Jsem trouba. Zapomněl jsem ji říct, že fen je uložený v pravém šuplíku v koupelně.
        Koukne na mě. Ukážu jí, na stůl a nalévám kafe. Dá si dva malé loky a namaže si kousek chleba máslem. Najednou se na mě podívá.
        „Ten župan docela hřeje. Nebude ti to vadit, když si ho sundám?“
        Jen zavrtím hlavou. Vivien se zdvihne a odnese jej do koupelny. Jsem zvědav, jestli si půjde vzít něco na sebe.
        Otáčí se a jde ke stolu. Prsa se jí nádherně houpají. Najednou si uvědomím, že na to jakou má pochvičku, má docela normální tělo. Vzhledem k tomu jakou ji má, bych čekal, že bude mít určitě delší tělo. Tohle u ní neplatí. Je to naprosto normální symetrická pěkná samička.
        Blýskající se závažíčko v prsu mi pořád láká oči. Sedne si a povídá.
        „Nevadí ti to?“
        „No určitě ne, vlastně takhle je to mnohem hezčí.“
        Znovu se usměje a zakousne se s chutí do namazaného krajíčku chleba se šunkou.

        Je to na mě. Seberu odvahu a zeptám se?
        „Začnu první, nebo chceš začít ty?“
        Zvídavě se na mě podívá a pak zavrtí hlavou.
        Takže je to na mě. Je to divné, ale jsou chvíle, kdy tomu druhému věříte od první chvíle a není problém mu říct skoro všechno. Je jasné, že si každý ponechá své malé tajemství a to neřekne nikomu, ale takový už je svět. Začnu vyprávět.
        „Bude mi za dva měsíce třicetdva. Jsem rodilý Pražák. Mám mladšího brášku, který je ženatý. Mají dvě děti. Kluka, kterému jsou čtyři roky a holčičku. Té jsou dva. Začal jsem vejšku na matfiz obor informatiky. Po dvou semestrech jsem toho nechal. Zjistil jsem, že na to nemám. Pak se všechno trošku zamotalo a už jsem se tam nevrátil. Mamka se s tátou potkali v menze. Oba studovali všeobecné lékařství. Máma pochází z Itálie a přišla jsem studovat z prozaických důvodů. Studium tady v té době stálo přibližně polovinu toho, co v Itálii. Chtěla být stomatoložkou. Nakonec to všechno bylo jinak. Táta je chirurg v nemocnici na Karláku, ale mamka to nedokázala dotáhnout do konce. Když mě čekala, už bylo jasné, že se do Itálie nevrátí, později udělala už jako tátovo žena, vejšku na VŠE, fakultu financí a účetnictví. Kde dělá, víš. Dala nám lístky na to divadlo. S financi nějak nikdy nebyli problémy, navíc v restituci dostali zpět dům v Petrské čtvrti. Protože bylo restituentů pět, rozhodli se dům prodat a peníze si rozdělili. Dneska mají postavený domek v Říčanech a jsou docela spokojený. No a já. Dostal jsem z té částky po prodeji domu čtvrtinu.“
        „To ti stačilo na, na tohle všechno?“
        „Ale, ani náhodou. Už deset let jsem počítal různé možnosti dobrého systému ve forexu. Víš co je forex?“
        „No nějaké obchodování s penězi, nebo tak něco.“
        „Jo, přesně, je to obchodování s penězi. Za uplynulých deset let jsem vyzkoušel lecos, ale teprve poslední čtyři roky se mi výsledky začali líbit. Začal jsem obchodovat na ostro a za poslední tři roky co obchoduji, jsem si koupil tohle všechno, a ještě mi něco zůstalo. V to nepočítám stát, který mě na daních pěkně odrbal.“
        Vivien se usměje se a chce něco dodat. Nakonec jen mávne rukou a můžu pokračovat.
        „S kamarádem jsem koupil zaplivanou hospodu a postavily jsme z ní prvotřídní noční bar. Momentálně nemám žádnou přítelkyni. Většině se nelíbilo, že jsem úplně celý týden v práci od devíti večer, do pěti hodin ráno. Střídáme se s kolegou po týdnu, takže týden volna, a další týden jsem nepoužitelnej“
        „Vynáší ti ten bar.“
        „Určitě, ale že by to z toho byla nějak závratná částka, to se říct nedá. Ještě něco. Umím docela slušně anglicky, domluvím se německy a pak od mámy umím docela obstojně italsky. Tak, to je všechno. Je to na tobě.“
        „Tak já to mám trošku spletitější. Mamka byla dcera pekaře v La Rochelle. U pekařství byla malá hospůdka a pronajímaly tři pokoje. Jednou si přišel sednout do hospůdky mladý námořník. Dal si snídani a ptal se, kde by se tu dalo přespat. Mamka mu navrhla, že si u nich může najmout pokoj. Mládenec pak každý den odcházel po snídani ráno. Vracel se až pozdě odpoledne. Nedalo jí to, aby se nezeptala, jestli mu nemůže pomoct. Dozvěděla se, že je to vlastně emigrant. Prý je Čech a tady mu prodali loď, na které sloužil do šrotu. Do Čech se nechce vrátit a tak hledá práci. Dodatečně se dozvěděla, že na lodi byl první důstojník. Nakonec dostal práci u jedné francouzské rejdařské společnosti a jezdil do Brazílie. Vozil odtud fosfáty. Nejdřív jako třetí, pak druhý a nakonec zase jako první důstojník. To ještě netušila, že má taky kapitánský patent. Jenže ten se musí obnovovat a to on nemohl. Jezdil pravidelně jeden měsíc tam, měsíc zpět. Pak měl měsíc volno a s druhou lodí jel novou rundu. Vždycky když se vracel, ubytovával se pořád u nich. Určitě to nebylo jen proto, že by postele a pokojík byl nějak zvláštní Ten měsíc s ním byl pro mámu prý, jako svátek. Rodiče jí zpočátku zrazovaly, ale když viděli, že umí vydělat peníze, souhlasily s tím, aby si ho vzala. Po pěti létech se pak skutečně vzaly a měly spolu holku a kluka Starší byla Vivien a mladší kluk Andre. Pořídily si domek na okraji města a táta pak jezdil jako kapitán dalších osmnáct let na různých lodích. Pak přišel u vás rok 89 a všechno bylo jinak. V restituci, dostal zpět domek po rodičích a nechal ho opravit. To je ta vilka, kterou jsi viděl.“
        „Bráška je ten, co jsem ho viděl v Palladiu?“
        „Jo, to je on. Je poněkud svérázný. On nikde nežije, tedy nebydlí. Dělá toho počítačového blázna pro nějaké banky a podobné korporace. Lítá po světě a tak žije po hotelech. Je to poněkud divný život. Někam přiletíš, ubytuješ se a pak třeba celý týden jsi od rána do noci v nějaké kanceláři. V deset se dostaneš na hotel. Vyspíš se a v osm jsi zase v té kanceláři. Pak tě pošlou někam jinam a celé se to opakuje.“
        „A co ty?“
        „Přijela jsem do Prahy, když mi bylo dvacet. Karlův most a panorama Hradčan je asi nezapomenutelný zážitek pro každého cizince. Po rozkoukání a překonání úskalí českého jazyka, jsem po pěti letech dokázala udělat zkoušky na soudní překladatelku z francouzštiny. Poznala jsem kluka, a byla s ním šťastná tři roky. Těsně před tím, než jsme se vzali, odjel na montáž do Abú Dhabí. Byl inženýr silnoproudař a montoval speciální rentgeny.“
        Zjevně se jí do toho nechce. „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš,“ jí povídám.
        Jen zavrtí hlavou a pokračuje.
        „Nevím přesně, co se stalo. Zabil jeho a kolegu proud vysokého napětí. Byly okamžitě mrtví.“
        Podívá se do neurčita.
        „Ani přes to, že se to stalo v nemocnici, jim nikdo nemohl pomoct. Doktor u nich byl za minutu. Nic to nebylo platné. Stalo se to čtrnáct dní před svatbou.“
        Dívá se na mě. A s očima ze kterých se jí začínají koulet slzy, pokračuje
        „Už jsou to dva roky, ale vždycky když si na to vzpomenu, tak mě to dostane.“
        Zvedne se a jde ke mně. Pootočím se, aby si mi mohla sednout na klín. Přitiskne se ke mně a potichu mi vzlyká do ramene. Přitisknu ji k sobě. Trvá to určitě přes minutu. Vím, že to musí ven. Čím dřív se to z ní dostane, tím míň na to bude myslet a o to méně to bude v budoucnu bolet.
        Najednou se ke mně pootočí.
        „Jsi zvíře, víš. Ani si nedovedeš představit, jak mě přitahuješ. Nejsi mu ani trochu podobný, nic nemáte společného, ale nevím, čím to je. Nikdy bych se nikomu nevzdala, tak jako dneska s tebou. Možná je to tím, že jsem dva roky nikoho neměla…. Promiň, už jsem zticha.“
        Zvedne se a jde si sednout zpět. Slova jsou zbytečná. Zbytek snídaně probíhá už v tichu. Když končíme, zeptám se.
        „Co takhle procházka po Hradčanech.“
        Přikývne, vypadá, že už je v pohodě. Slzy jsou pryč a tak se jde upravit. Ten mak-up má kvalitní. Žádna podřadná značka. Není absolutně vidět, že by jí tekly slzy. Konečně, správná žena se musí pořádně upravit, i když to není potřeba. Vždyť to znáte. Nutná je jen i kontrola před zrcadlem.

        Nahoru pojedeme autem. Vidím, jaké boty má. Přeci jí nechci zničit nohy.
        Jde se obléknout. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale risknu to. Ještě než dojde k židli kde má oblečení, jí zastavím.
        „Vezmeš si kuličky?“
        Podívá se na mě a široce se usměje. „Když mi pomůžeš.“
        Svlékne si kalhotky a bere do ruky kuličky. Dojde si je umýt a za chvilku je zpět. Znovu se tak na ní můžu podívat. Je překrásná, to závažíčko mi dává. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Když se otočí ke mně zády, vynikne její pěkná prdelka. Normálně má zřejmě snědou kůži, ale do solária chodí i tak, zřejmě nahá. Když přichází, dívám se jí zblízka na prsa. Žádné prosvítající žíly. Všude jen jednolitá hebká kůže a pěkné bradavky. Když se ke mně skloní, skoro se nemůžu nadechnout. Neodolám a musím jí je pohladit. Usměje se a podává mi ty kuličky.
        Docela mě s tou pomocí dostala, teď už nemůžu couvnout. Lehá si na záda a roztahuje svá nádherná stehna. Dírka se mámivě leskne.
        Kuličky jsou dvě a jsou slušně těžké. Při každém pohybu se uvnitř pohybuje ta vnitřní kulička a doslova ťuká do té vnější. Není to přenášení váhy a posun těžiště, jako by tam byla volně uložená. Tohle jsou docela silné nárazy do té vnější. Ta vnitřní musí být na nějaké struně, nebo co.
        Nemám moc času nad tím dumat. Pořádně obě nasliním a pomalu zasunu první. Zpočátku to moc nejde, ale když víc zatlačím, je tam. Ta druhá jde o poznání líp. Nasliněným ukazováčkem je posunu co nejvíc dovnitř. Ze slabé tkanice zůstává venku jen nepatrná část.
        Vivien si zakroutí pánví a posune se na kraj. Vstane a zakroutí prdelkou. Zřejmě si je tam nějak urovnává. Konec šňůrky zřejmě mizí uvnitř. Už totiž není vidět.
        Tak finíto. Vivien si natahuje kalhotky, pak punčochy, což je poněkud zdlouhavější proces. Docela čumím. Má s sebou nejen náhradní kalhotky, ale i jiné tričko. Tentokrát je červené. Skoro se nestačím obléct a už se upravuje v koupelně. Ještě chvíli a jdeme.

        Potkáváme souseda. Starší pětašedesátiletý pán. V zrcadle výtahu se schválně podívám, jestli se otočí. Nezklamal mě. Kouká jako puk. Skoro se mu, ani nedivým. Je to sice zazobanej dědek, ale ženu má ošklivou, jako čarodějnici.
        Jedeme k hradu. Zastavuji na modře vyznačeném parkovišti. Parkovačka pro Prahu 1, mě tu platí. Pomůžu Vivien z auta. Jde kousek přede mnou. Když přechází na chodník, uvědomím si, že ty kuličky má pořád v sobě. Připadám si nějak trošku majetnicky, jako by se, se mnou svým způsobem spojila. Je to takové naše malé tajemství.
        Automaticky jdu po straně, kde má kabelku. Je to svým způsobem neslušné, ale praktické. Už před léty jsem se naučil takhle chodit. V centru Prahy jsem viděl minimálně tři případy, kdy se zloději povedlo strhnout ženě kabelku z ramene. Bylo to tak bleskové, že tomu při nejlepší vůli nešlo zabránit. Když jdete blízko sebe, tak nemá šanci, leda by vás oba porazil.
        Jdeme ke kamennému zábradlí a díváme se na domy pod námi. Vltava se ve slunci leskne jako stříbro. Je vidět parádně daleko. Vivien se ke mně otočí a pak se přitulí. Vezmu ji levou rukou kolem pasu. Přitiskne se ke mně. Vlasy jí zase omamně voní. Nastaví ústa a nechá se políbit.
        Pokračujeme na nádvoří. Je fantastická, není na ní ani v nejmenším znát, že je má v sobě. Nedá mi to. Nějak zaobaleně se jí musím zeptat.
        „Můžu se na něco zeptat?“
        Usměje se, než stačím něco říct, povídá. „Nevadí mi to a navíc je to docela příjemné.“
        Jen si polknu. „To je cítíš při každém kroku?“
        „Jo ťuknou si při každém kroku.“
        „Tak to asi musí být docela, jak to říct, vzrušující.“
        „Určitě, musela jsem se svoje tělo naučit ovládat.“
        „Chceš říct, že se dokážeš ovládnout?“
        „No to zase tak úplně ne, ale jde to na určitou dobu přemoct. Uvidíš, když jdu s tebou a půjdeme tímhle tempem, na konci druhého nádvoří, se budu muset na chvilku zastavit.“
        Moc jí to nevěřím, ale když dojdeme k chrámu Svatého Víta, začne se jí chvět ruka, kterou svítám ve své dlani. Udělá pár kroků a zastaví se. Na chvilku poklesne v kolenou, ale okamžitě se narovná. Ani nepotřebuje, abych jí podržel.
        „Zvíře jedno, ty mi dáváš.“Jenom vydechne.
        Přimáčkne se ke mně a čekáme. Za minutu se uvolní. Musel to být takový miniorgasmus. Ruku už má klidnou a dokáže se na mě usmát.
        „Vidíš, co se mnou děláš.“
        Jenom zírám. Mezi davem turistů si tohle prožít, to je tedy něco.
        „Nosíš je často?“, neodpustím si otázku, když se vymaníme z davu.
        „Často, když si je delší dobu nevezmu, mám potíže.“
        „Tak tomuhle nerozumím.“
        „Poslouchej, bude spíš zdravotní povídání než erotický.“
        Jdeme pomalu ke starým zámeckým schodům.
        „Poprvé jsem byla s klukem, když mě bylo šestnáct. Hrozný zážitek. Oba jsme před tím nikoho neměli, tak si to dovedeš představit. Těsně potom jsem měla problémy s inkontinencí. Víš co to je?“
        Jen zavrtím hlavou.
        „ Je to obyčejný nechtěný únik moči. Měla jsem to už dřív, ale po tomhle se to zhoršilo. Bohužel se to nezlepšovalo, ani když mi bylo o rok víc. Urolog mi zkoušel všechno možné, ale po rozhovoru s ženským doktorem, mi řekl, že mám uvolněné pánevní dno. Není to nic moc problematického, ale musí se cvičit, aby se zpevnilo. Mamka koukala na řešení problému toho problému, jak Vy říkáte, jako vyvoraná myš. Napsal mi recept na tehdy neznámou věc. Tehdy i ve Francii to bylo něco úplně nového. Máma šílela, když se dozvěděla, co mě čeká. Nakonec jsme to obě riskly. Začala jsem je v sobě nosit nejdřív hodinu, pak dvě a postupně jsem se dostala až na čtyři. Nemysli si, že to bylo nějaká sranda. Sedmnáctiletá holka a představa, že něco v sobě musíš udržet. Neskutečná dřina. Po měsíci mi doktor napsal o kousek větší a o něco těžší. V té době jsem se naprosto uklidnila. Žádný únik moči se po dvou měsících už nekonal. Všechno se vrátilo k normálu. Po půl roce jsem je zkusila nenosit. Všechno se ale během měsíce vrátilo. Takže, nejdřív jsem je nosila z donucení, pak už jen, že mě to bavilo. Od svých sedmnácti, je s přestávkami nosím do dneška. Jen když mám své dni ne. Jinak pořád minimálně tři hodiny denně. Jsou pořád lepší a propracovanější. Dneska je to o něčem jiném. Dřív jsem se styděla, dneska je to moje přednost. Bohužel, tuhle berličku budu muset používat možná do smrti, ale to je snad ještě daleko. Pořád je to lepší než polykat pořád nějaké prášky.“
        Usměji se, „Tak to spoustu věcí vysvětluje“
        „Myslíš, při milování?“
        Jen přikývnu. „Asi málokdo dokáže to, co ty.“
        Usměje se. „Ještě řekni, že se ti to nelíbilo.“
        Přitisknu ji k sobě. „To asi ten doktor s tímhle efektem nepočítal, co“
        „No, myslím, že věděl, jaké to bude mít dodatečné efekty. Tenkrát mi, pokud se dobře pamatuji, řekl, Váš sexuální život se určitě změní. A měl pravdu.“
        „Co děti, žádný problém?“
        „Ukaž mi ženskou v třiceti létech, která nechce děti. A tohle není problém, proč nemít děti. Chtěla bych holčičku a kluka, vlastně obráceně. Nejdřív kluka, aby pak svou sestru, mohl chránit.“
        Jsme u vyhlídky na Prahu. Oba se opřeme o kamenné zábradlí. Vezmu jí kolem ramen. Přitiskne se ke mně a opře si hlavu o mé rameno. Je nám parádně. Připadám si, jako když ji znám léta. To, co jsem se teď dozvěděl, se jen tak někomu nepovídá. Vůbec všechno, to ráno u snídaně, nebylo pro ni určitě moc příjemné.
        Otáčíme se a jdeme zpět a nádvoří. Chytne se mě tak, že není pochyb, že k sobě patříme.
        Pro chlapa je asi jeden z hezkých pocitů, to, že se o něj někdo může opřít. Člověk se pak cítí nějak silnější a je mu dobře.

        Vezu ji domů. Jsme domluveni, že půjdeme do kina a pak přespíme u mě. Už se na to těším.
        Zastavuji před domem. Pozvání dovnitř, s díky odmítám. Nějak se na to necítím. Je vidět, že Vivien má pro to pochopení. Sedím v autě a ona mizí uvnitř. Za deset minut je zpět. Tentokrát má na sobě hnědou koženou bundu. Šedou sukni z podobné látky jako před tím. Blýskavé kousky vetkané niti hází jemné odlesky v odpoledním sluníčku. Je jemně splývavá skoro podobného střihu jako před tím, jen je mnohem slabší. Když schází ze schodů a je proti sluníčku, vidím, že látka je poloprůhledná. Stehna a obrys boků je naprosto jasně vidět. Dokonce, je vidět, i černé kalhotky Jak by řekly dámy je to šik. Černé, jemně vzorované punčochy a nízké kozačky s kovovým páskem kolem nártu. Malá kabelka sladěná v černohnědé barvě a objemná papírová taška. Je vidět, že je připravená na ještě jednu dlouhou noc.
        Dá se říct, že jen zírám.
        Vklouzne do auta opravdu nebývalým způsobem. Je vidět, že se vyzná. Žádné roztažené nohy. Způsobně se posadí a pak se přetočí oběma nohama najednou. Jen si pomůže nadzdvihnutím rukama pod prdelkou. Je to nezvyklé, ale účinné.
        Jedeme do centra Prahy. Povede se nám zastavit Na příkopech. Tohle je samo o sobě zázrak. Jdeme do kina v Slovanském domě. Jsme tu právě na čas. Je půl šesté. Kupuji dva lístky. Bereme si brýle a jdeme do sálu. Je pravdou, že na posledního Hobita, bych čekal víc lidí. Nebyl jsem v kině přes dva roky, ale to, že na film nás bude koukat v sále pro 1200 lidí dvacet osm, mě dostává.
        Když je po polovině filmu, nedá mi to. Položím jí ruku na koleno. V okruhu deseti metrů kolem nás nikdo nesedí a věřím, že si nás tak nikdo nevšimne.
        Ani to s ní nehne. Vypadá, spíš, že to čekala. Podívá se na mě a levou rukou mě vezme kolem lokte. Popojedu kousek nahoru po její vnitřní straně stehna. Jsem u okraje sukně. Jen se usměje, ale neuhne. Nejsem blázen. Přeci nejsem puberťák. Zůstávám kousek nad kolenem. Přitiskne se mě a zbytek filmu se mě drží.
        Následuje večeře v Obecním domě. Jdeme do Francouzské restaurace. moc tomu nevěřím, že tu bude volno, ale dnes máme kliku. Dvě místa jsou tu ještě volná. Zřejmě nějaká zrušená rezervace. Předkrm, marinované plátky tuňáka a chobotnice, pak jsme si daly grilované jehněčí kotletky a na závěr fondant z hořké čokolády. Víno pro tuhle kombinaci, pro nás, vybíral sám pan Nerad. No bylo to na mě přeci jen až dost. Odcházíme těsně před jedenáctou večer. Nebudu pokoušet osud. Dneska jsem měl k večeři víno a tak z auta vyzvedneme jen Vivieninu velkou tašku s oblečením a couráme se ke mně. Máme to vzdušnou čarou s bídou 500 metrů. Noční Praha začíná zase ožívat. Dneska toho máme asi oba dost. Nikde se necouráme a míříme rovnou ke mně domů.

        Položí tašku a svlékne si bundu. V okamžiku, kdy to nejmíň čekám, se ke mně Vivien, přitiskne. Stačím si jen sundat bundu. Přimáčkne mě ke schodišti, které vede na horní terasu. Rozepne mi kalhoty, poklekne a v okamžiku ho má v puse. Nejdřív je jako dračice, ale po pár vteřinách si mě začne vychutnávat. Rty sevře rozšířený okraj žaludu a chvilku jezdí jen po této části. Nenechává mě odpočinout. Teprve po minutě, když mi stojí, jako klacek se přesune na další část. Posune se kousek dopředu a vysaje z pusinky vzduch. Pomalu jede přes rozšíření k okraji. Rty mi tak masíruje nejen tu část, kterou mi zpracovávala před chvilkou, ale i tu část k dírce. Aby tomu nebylo konec, ještě mě špičkou jazyka pošimrá na okraji dírky. Obemkne mi pravou rukou mé, jak říká kladívko. Levou si mě pořád přidržuje, abych jí necouvnul. Musím se usmát. Není totiž kam.
        Levou rukou mi najednou na malou chvilku začne péro honit. Ne moc, ale když má přitom můj žalud v pusince, je tohle pěkně rajcující. Pak mě pravou rukou pustí a začne mi prsty jemně dráždit kuličky. Dráždí mi je a zároveň přitom nepřestává dráždit ústy a jazýčkem žalud.
        Uvědomím si, že se celou dobu, nebo skoro celou dobu, se mi dívá na obličej. Její zelené očí mě pozorují a podle toho jak reaguji, mě dráždí.
        Tohle není možné vydržet moc dlouho. Na chvilku, když už to vypadá, že to neustojím, mi ho vyndá z pusy. Chvilku si s ním hraje venku. Hladí si u něj tvář, a když dostávám, i hezkou pusu, se usměje. Na chvilku musí přestat. Musí polknout sliny, které se jí dělají v pusince. Do poslední chvíle se držím. Neukápnul jsem si ani kousek.
        Odvede si mě k okraji schodiště. Posadím se na třetí schod a teprve teď se dokážu zbavit přebytečných částí oděvu. Vivien svléknu tričko a na chvilku si vezmu její prs do ruky, ale to je tak vše. Musím se opřít o lokty a pak začíná koncert.
        Nejdřív jemně, ale postupem přitvrzuje. Její blonďaté vlasy mi schovávají mou chloubu. Nevidím, co mi tam dělá, ale musím ho mít u ní, někde až v krku. Teplo její pusinky cítím jen kousek od kuliček. Pak mi ho pouští. Polkne sliny a znovu si ho bere dovnitř. Jemně mě kousne, to abych věděl, kam se dostala, a pak znovu ven. Pak mě pouští a začne mi dráždit jazykem na nejcitlivější části. Jemně mě několikrát opatrně kousne. Není to kousnutí, spíš jen takové sevření. Potvůrka, ví přesně, jak mě to provokuje. Natočí se tak, aby se mi opřela ňadrem o stehno. Její závažíčko mě šimrá na noze.
        Pořád se snaží, ale zdá se, že to přehnala. Nějak jsme se dostaly přes okraj a já ne a ne vystříknout.
        Jak jsem starej, tak jsem bláhovej. Nikdy nedoceníte ženu, která přijde na netradiční řešení. Na chvilku mi pouští žalud z pusinky. Dochází mi, co se bude dít v okamžiku, kdy se mi její nasliněný ukazováček dotkne mé prdelky. Trvá to jen chvilku. Trošku přitlačí. Na druhý pokus se uvolním a je uvnitř.
        Polozvadlé příro je okamžitě, znovu v pozoru. Pár desítek vteřin a jsem v tom. Tentokrát je to jasné. Netrvá to ani minutu a musím vystříknout. Dráždění a pohyby prstu, tomu maximálně napomáhají.
        Nedokážu to v klidu ustát. Musím sebou párkrát pořádně škubnout.
        Vivien je fantastická. Celou obrovskou dávku dokázala pochytat do pusinky. Nakonec mě přeci jen pouští. Pootočí se, aby mi nekoukala do očí, a k mému úžasu, to všechno na dvakrát polkne. Musí se snažit, je toho opravdu moc. Utře si pusu hřbetem ruky a podívá se na mě. Usměje se a říká, "Promiň, byl si k nakousnutí"
        Zelené oči, jí jen jiskří. Vyloženě z ní sálá rozjásaná radost.
        Musím se usmát. Na jednu stranu mě tak trošku zneužila, ale zase z toho ani kousek nevyplivla a doopravdy všechno spolkla, to už svědčí o úplně něčem jiném než zneužití Nakonec, i já jsem si užil.

        Oba vstáváme.
        Vivien mizí v koupelně a já nám jdu udělat pořádné kafe. Mám na něj chuť od večera. Popravdě uvažuji při tom, jestli si vzít to povzbuzovátko a nebo zůstat bez něj. Vivien to svým příchodem vyřešila. Jak to jen dělá. Na nohou má polovysoké lodičky. Musela je mít taky v té tašce.
        Sedíme u kávy v křeslech proti sobě, u prosklené stěny. Koukáme se na noční Prahu. Koutkem oka zaregistruji, jak zhasíná Pražský hrad. Je tedy půlnoc. Vivien se zdvihne a jde ke mně. Sedne si u mě, na klín a položí hlavu na mé rameno. Nechá se hladit po ruce a kouká z okna. Noční osvětlení pomalu zhasíná. Prašná brána je už taky potmě. V Místnosti se zšeřilo. Světlo jsem zhasnul, už při tom, kdy jsem ke stolku nesl kafe a světla bylo dost. Je skoro tma.
        Sáhnu jí na bříško. Povytáhnu tričko a obejmu ňadro. Je trošku nahrbená, ale o to je to pěknější. Má ho takové plnější. Pohladím i to druhé. Pomůžu jí, se sundáním trička. Sedí mi tak na klíně polonahá. Je fantastická, nedá na sobě znát, že by jí to nějak vadilo. Její silueta, vyniká proti osvětlenému oknu.
        Pravou rukou jedu po jejím koleni. Pomaličku se přibližuji k vrcholu punčoch. Těsně před tím narazím na okraj látky. Uvědomím si, že to, co jsem si myslel, že jsou černé kalhotky je jen strečový všitý pruh. Tak to mě tedy dostala. Zarazím se.
        Vivien normálně nadskočí, jak se uchytne.
        Popojedu tedy dál. Jasně má pod tím nohavičkové kalhotky. Divil bych se, kdyby v téhle zimě byla naostro, i když, u ní bych se vlastně ničemu, nedivil. Lodička jí spadne z nohy. Odstrčím ji dál a pomaličku si chci její nohy rozevřít.
        Uvědomím si, že je to blbost. Na to tu je málo místa. Pomalu se vyprostím a vezmu ji do náručí. Po cestě do ložnice, jí upadne i druhá bota. Jen se tomu oba zasmějeme. Položím ji na okraj a stačím si jen sundat košili. Jsem zvědavý, jak to na mě, dole ušila. Vivien si chce sundat sukni, ale já ji předejdu. Pomalu jí  hlavou, vjedu mezi nohy. Nezbývá jí nic jiného než rozevřít svá svůdná stehna. Jen se usměje a jemně mě zatahá za vlasy. Pomalu jedu jazykem po vnitřní části holých stehen. Je to jen kousíček, od punčoch ke kalhotkám. Kalhotky jsou sněhobíle s nohavičkami. Alespoň tak, že si je vzala.
        Osmdesát procent žen v tomhle počasí chodí v kalhotách. Jen málokdy potkáte ženu v sukni. Musí to být jen, když ji musí nosit v práci, a nebo, jak já říkám s obdivem, odvážná školačka. Vivien je asi exot. Dneska nezapadá do ani jedné skupiny.
        Poslušně dává nohy k sobě. Nadzdvihne prdelku a nechá mě stáhnout jí kalhotky. Pak přichází na řadu sukně. Tak tohle je práce pro nás oba. Stahovací strečový pás je pěkná potvora. Asi se to nandavá líp, než to jde dolů. Za oboustranného smíchu je problém vyřešen.
        Bleskově sundám své zbylé oblečení. Okamžitě jsem u vystouplého poštěváčka. V okamžiku, kdy se chci dát do práce, se Vivien ozve.
        „Nezapomněl jsi na něco?“
        Docela to se mnou škubne. Tkaničku u dírky jsem neviděl, a tak jsem byl stoprocentně jistý, že ty kuličky v sobě už nemá. Opak bude tedy asi pravdou.
        Vivien se rozevře co nejvíc a zdvihne svou pánev. Dírka se mi mámivě leskne proti obličeji. Ponořím do ní opatrně ukazováček. Nedá jí to a sevře mi ho. Pak povolí a čeká.
        Jdu kousek dál dovnitř a pak narazím na očko tkanice. Kousek popotáhnu a dostávám ji ven. Z principu se zase pereme o kuličky. Nakonec je pouští. Znovu zírám. Tyhle jsou sněhobílé s vroubky, mají větší velikost a jsou podstatně větší. To je asi důvod proč ta tkanička není vidět. Vklouznou zřejmě dál. Co se ale nezměnílo, voní stejně jako včera. Je z nich cítit roztoužená samička.
        „Jak jsi to stihla?“
        „Normálně, musí ladit ke kalhotkám, asi, ne!“
        Tak ta si mě doslova vychutnává. Ale, o čem by byl život, kdyby nebyli překvapení.
        Znovu jsem u jejího knoflíku. Zase mě doslova rajcují, její punčochy. Jsem na ně zatíženej.
        Tentokrát se nebrání. Je to přesně tak, jak jsem si to jako puberťák vysnil. Vivien drží a nechává se sebou, dělat co chci.
        Když jí zasunu do dírky dva prsty a začnu dráždit uvnitř, je na vrcholu blaha. Ze začátku to na to nevypadalo, ale pak sebou pěkně škubne. Když k tomu přidám ještě dráždění knoflíku palcem, je na vrcholu blaha. Stehna se jí zachvívají, přesně jak jí dráždím. Pak se k tomu přidá i poškubávání bříška.
        Za dvě minuty je skoro hotová. Začne mi nervózně svírat prsty a pak mě je totálně zastaví. Vůbec se jí nedivým. Od orgasmu byla jen velice malý krůček. Zjevně na ní působí moje prsty, daleko větší dráždidlo než moje jak říká kladívko.
        Posunu se ke zdi. Opřu se o ni zády a přitáhnu si Vivien naznak k sobě. Vidím, že se stačila bleskově zbavit punčoch. Nechci jí mít, ale hlavou u sebe. Přitáhnu si ji, rozevřenýma nohama k sobě. Posunu si její dírku k mému kladívku. Přitáhnu ji blíž. Na poprvé nám to nejde, ale po třech pokusech a s troškou šikovnosti se dokážu dostat dovnitř. Oba máme široce rozevřené nohy, a když si ještě kousek poposednu, jsem v ní skoro vzadu.
        Chvilku pohodičky. Nechám ji vydechnout. Nasliním oba palce a pomaličku začínám zpracovávat jejího poštěváčka. Přeci jen potřebuji víc slin, ale v tomhle okamžiku to není problém.
        Nejdřív se nic neděje, ale za minutku začíná reagovat. Nepatrné zachvění uvnitř a pak následuje několik sevření. Naprosto na nic nedbám. I kdyby mě ho měla ucvaknout, tohle jí musím udělat do konce. Přítlak palců mám tak v polovině. Rozhodně nejsem žádný rabiják. Na sevření a následujících pohybech, tam uvnitř, je cítit, že ji pomalu dostávám.
        Místo palců zkusím dráždit jí palcem a ukazováčkem jedné ruky. Prostě jí ho žmoulám opatrně mezi prsty. Tohle se jí ale nelíbí. Odstrčí mi ruku a nechává se hýčkat jen palci.
        Trošku přitvrdím. Dostává to podle pohybů uvnitř, tu správnou sílu. Příro mám chvilkami, jak v kafemlejnku. Najednou se začne celá chvět. Její hříva se zmítá, jak pohazuje hlavou. Svaly na stehnech se jí poškubávají a pomaličku nad sebou ztrácí kontrolu. Bříško a celá část podbříšku, se jí už taky poškubává.
        Normálně by byla asi hotová, ale nepřestávám. Ještě kousek a bude to ono. Mám co dělat, abych ji udržel, když se chce postavit do mostu. Musím přestat a chytit ji kolem boků. Pomáhám jí, když se zuřivě se opře patami a snaží se podvědomě nabodnout co nejdál. Kousek se nám to podaří, ale to už je tu velký finále. Uvězněné příro se musí zbavit svého semene. Vycáknu jako malej kluk. Rychle a zběsile. Vnímám, jak se mě zatínají palce u nohou. Je neuvěřitelné, ale na moje jednotlivé výstřiky, dokáže škubnutím reagovat. Pět vteřin po posledním, mě Vivien uvnitř sebe tiskne. Je v poslední fantastický křeči. Vnímám, ohromnou slast spojenou i s kouskem bolesti. Vypadalo to, že mi ho doopravdy ucvakne.
        Je konec. Oba znaveně klesneme na lůžko. Vivien zůstává ležet a jen zběsile oddychuje. Svou hřívu má na obličeji a teprve za chvilku si ji dá z čela. Dívá se na mě téměř nepříčetně. Pak se usměje a jen zakroutí hlavou. Žádná slova, není o čem mluvit.

        Z mého čela mi odkapávají kapky potu. Jsem, jsme jak po koupeli. Natáhnu se a podám jí osušku. Prozíravě jsem ji přinesl s sebou, když jsem šel zkontrolovat ložnici. Teď se hodí. Otřu se také a pomalu si Vivien, přitáhnu k sobě do květu.
        Nastaví rty k políbení. Je to paráda, líbá jak zamilovaná mladá holka. O to je to nádhernější. Žádné povinné polibky, ale živočišně milující milenka. Tohle si přeci přeje každý chlap.
        Kousek si odsedne. Musí, já jsem pořád zády na zdi. Překulíme se na stranu. Oba skončíme na zádech. Nádherná chvilka uvolnění. Tohle je ta chvíle, že i po milování může být oběma hezky.
        Ležíme takhle hezkou chvíli. Všechno v nás se uklidnilo. Pot je pryč a osuška už prozatím není potřeba.
        Vivien se ke mně překulí.
        „Jsi zvíře, víš!“
        „Jo to už jsi říkala“
        „Když tohle někomu řeknu, nebude mi to věřit.“
        „Tak to nikomu neříkej.“
        Jen zakroutí hlavou a znovu se na mě podívá. Usměje se a pohodí hlavou. Lehne si vedle mě a hladí mě po hrudi. Přitáhnu si ji k sobě a čekám, co z ní vypadne.
        Z počátku to vypadalo, že mi něco chce říct, ale teď to vypadá, že se jí líbí, když mě může hladit.
        Je po druhý hodině v noci. Ani jednomu se nám nechce dál rošťačit. Máme toho asi oba dost.
        Vivien se ke mně přimáčkne. Zlehka jí přikryji. Pokrývka je lehká a docela parádně obkresluje její postavu. Na poslední chvíli si uvědomím, že zítra, vlastně dneska je pondělí. O mě tu nejde, já jsem doma, ale Vivien možná musí do práce. Jemně s ní zatřesu.
        „Kdy musíš vstávat?“
        „Cože, jo na soudě musím být v deset. Stačí, když odtud půjdu ve čtvrt. Na Ovocný trh je to kousek. V deset začíná jednání.“
        Slastně se protáhne a je v limbu.
        Natáhnu se po hodinách. Nastavím buzení na půl osmou a ještě jednou se zvednu na loket. Chvilku ji pozoruji. Je nádherná. Leží na boku, obličejem ke mně. Pravou ruku má podél těla a levou pod hlavou. Na prsou a rameni, které vidím, není jediná piha, nebo nerovnost. Jen překrásná hebká kůže. Vlasy rozprostřené po polštáři. Chtěl bych ji pohladit, ale na poslední chvíli si to rozmyslím, asi bych ji vzbudil a to nechci. Spokojeně si oddychuje a neví o světě. Zase tak omamně voní. Jak to jen dělá.
        Přetočím se na záda a koukám do stropu. Vzpomínám na uplynulé parádní dva dni. Říkám si, jaké by to bylo, žít s ní. Děti zřejmě chce, a pokud jde o nás dva, nemůžeme mít ošklivé děti. Jen se pousměji. Kdoví, jak to dopadne.



        Tak, tahle byla tak trochu sonda do chlapské duše. Ani netušíte, jak jsem se při tom zapotila. Konzultace s kamarádem, tady už byla nutná. Marná sláva, chlap a ženská, mají trošku jiné myšlení i hodnotové žebříčky.

        Upozornění: Tato a následující povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.