Sedím v kanceláři a pořád musím myslet na toho nádhernýho kluka. Nedá mi to. Je o jak droga. Martin je sice tak trošku exhibicionista, ale musím uznat, že všechno dělá s mírou. Skoro podle mého gusta. Když cítí, že už je to moc, tak mě do toho nenutí. Ví, kde je ta pomyslná hranice, mezi tím, kdy je to ještě hra a kdy se do toho člověk už nutí.
Helena co sedí proti mně, na mě kouká. Nakonec mi zamává rukou před obličejem.
" Co blbneš."
" Vypadáš jako když ti uletěly včely. Čumíš do prázdna."
Vypláznu a ní jazyk. " Hééé".
" Jakej byl. Nic nemusíš říkat, je to na tobě vidět. Jak tě znám, musela to bejt nějaká super šukačka."
" Ale ne, jen tak trochu."
" Kecáš, na to tě zas znám, zase moc dlouho. Normální kluk tě takhle nerozhodí. Tak kolikrát?, vyzvídá."
" Jen dvakrát."
" Děláš si ze mě prdel, to ti nevěřím. To bys tu takhle neseděla a nekoukala z okna."
" Fakt, jen dvakrát, ale po druhý to trvalo tři hodiny."
" Dobrý, ale stejně se něco muselo stát. Tohle by tě tak nerozhodilo. Co to bylo?"
" Projeli jsme skoro celou Prahu v autě bez ničeho na sobě."
" Jako nahý, nic na sobě?"
Nic neříkám, jen kývu hlavou.
" Jsi péro, lidi asi čuměli?"
" A domovnice taky", dodávám.
" Podíváme se na sebe a vyprskneme obě dvě.
" Ty vole, na tohle bych neměla"... povídá Helena.
" Já do včerejška taky ne" odpovídám a dívám se ven z okna.
V skrytu duše mám radost. Takovou tu trošku škodolibou, že jsem Helenu dostala. Navíc i pro sebe, že jsem se tak dokázala odvázat a hlavně, že se mi to fantasticky líbilo.
Okamžitě, jen co si tuhle chvilku prožiju, si uvědomuji, že teď musím držet jazyk za zuby a nikomu nesmím říct, o koho se jedná. Už žádný chlubení, nic takového. Skoro vždycky když jsem se pochlubila, tak jsem o toho kluka přišla. Jenže tenhle za to stojí.....dost. Dušička se zatvrzuje. Žádný telefony do práce, žádná pevná linka, jen mobil. Žádný vychloubání kam půjdeme do kina, nic takového.
Je konečně odpoledne. Od druhé hodiny po očku pokukuji po hodinách, co máme v kanceláři. Minuty se vlečou. Nicméně se dávám do pro mě absolutně nepříjemného úkolu a to je přepsat na čisto šéfovu korespondenci. Jako všichni dnes šetří a tak si svou obchodní korespondenci píše sám. Kdyby ji alespoň napsal na počítači a nás to nechal jen upravit. To ale nejde. Spoustu času pak obě dvě strávíme nad tím, vyluštit ty jeho klikyháky. Někdy to ani jedna nedokážeme a musíme se jí zeptat, jak to myslel. Nemůžeme si dovolit, něco si domyslet.
Po dnešním rozhovoru, kdy si ujasňujeme slovosled, mám pocit, že mě má za naprostého debila. Správně by to mělo být naopak, ale... Šéf a majitel firmy má vždycky pravdu. Navrhovaly jsme mu obě, že nám dopisy nadiktuje a nebo aby použil diktafon. Ale to nejde. Asi bychom mu zasahovali do jeho ega a tak se s tím moříme a pokaždé se ho musíme jít zeptat, jak to myslel, magoriárna.
Vtip je v tom, že obě máme kurz těsnopisu a shodou okolností jsme obě k němu přišly jako soudní zapisovatelky, takže o našich možnostech ví a přesto se opět vrací k hieroglyfovému systému.
Dnes to tedy zas gradovalo. Řekl mi, že když to neumím přečíst, jestli si nechci najít jinou práci. Tohle neměl dělat. Jasně že chci. Nenechám se přeci jen tak buzerovat. Navíc chci svou práci dělat dobře a rychle. Nejsem to já, kdo mě zdržuje. Ode dneška žádný přesčasy, nic. Uvidíme, kdo to vydrží dýl. Maličkost, stačí ještě jedno slovo a jsem od zítřka zaměstnaná někde jinde. Soudních zapisovatelek je pořád málo a pořád nás obě dvě lanaří nazpátek. Asi si to chlapec, ve své povýšenosti a nadutosti neuvědomuje.
Ne nadarmo se říká, že peníze odhalují charakter a duší líp než cokoliv jiného. Znám lidi, kteří byli naprosto normální a po tom, co je trefily peníze, se změnily k nepoznání. Neříkejte, že to neznáte. Určitě se z vašeho bezprostředního okolí někdo najde. Sama mám v rodině jeden takovýhle případ a mezi svými bývalými kamarády další dva. Povzbudí vás například to, že když voláte z Paříže a jasně v telefonu slyšíte, jak říká sekretářce " ať počká, tohle ještě podepíšu a pak se s ní budu bavit ". Není divu, že jsem s tím telefonem sekla a nechala ten kšeft, který by mu docela solidně pomohl padnout. Musíte uznat, že pro takového člověka už příště nehnete prstíčkem, byť by měl chcípnout. Nejsem pomstychtivá, ale v tomhle případě se dokážu zatvrdit a nic se mnou nehne.
Dost, konečně je tu pátá hodina. Uteklo to tak rychle, že si to ani nedovedete představit. Těsně po pátý se balím a mizím z kanceláře. Dnes toho mám naprosto plný zuby. Možná, že to znáte samy, jak vás šéf někdy dokáže rozhodit, zvlášť když jste v tom nevinně.
Jdu dolů po schodech. Nežli vyjdu z domu ven, na Národní třídu, tak ze mě všechno postupně vyprchává. Ven na chodník vycházím s naprosto jasnou hlavou a bez problémů. Ujdu jen pár kroků a zdvihnu hlavu. Přímo proti mně na lavičce u stromu sedí Martin. V ruce drží jednu růži, kterou vzápětí spolu s nádherným políbením dostávám.
Zvíře jedno, ani neví jak mě tím dostal. Tahle růže je dražší než celá kytice čehokoliv. Je to něco navíc. Čekala jsem telefon ale tohle mě zaskočilo.
" Jak víš, kde dělám?"
" Nevěděl jsem. Včera jsi mi jen řekla jak se jmenuješ, příjmení jsem si domyslel a to, že děláš na Národní, vyplynulo z večerního rozhovoru. Dnes odpoledne jsem se sebral a šel od jedné firmy ke druhé. Ptal se, jestli tam náhodou neděláš. Nakonec jsem dorazil sem a vrátný u vchodu do budovy mi potvrdil, že tu děláš. Risknul jsem to, a čekám tady."
" Co kdybych dělala dýl? Co pak?"
" Maličkost, počítal jsem s tím. Bagety mají v stánku naproti. Má otevřeno do osmi večer."
" Jak to, že ta růže je tak čerstvá." Přičichnu si k nádhernému květu. " Je překrásná."
" Trocha vody dělá divy. Celou dobu byla ve vodě...". Vrací se lavičce a vylévá vodu z kelímku, který stál za lavičkou do kanálu. Kelímek odhazuje do koše před námi.
Bere mě za ruku a jdeme si sednout na lavičku. Nádherný políbení je jak pohlazení po vlasech. Normálně se mi rozbuší srdce.
Ani nevnímám lidi, kteří po nás pokukují. Mám zavřené oči a vnímám jeho blízkost jako nádherný bezpečný pocit. Všechny starosti jsou pryč. Zbývá před námi jen nádherný večer a celá noc.
Jdeme přes Staromák do Pařížské. Pokukujeme mezi turisty, kteří se tlačí před krámy se sklem. Černé tlusté Američanky a malé Japonky s nákupními taškami typu RVHP, se snaží dostat k prodejnímu pultu co nejdřív. Berou všechno. Připadám si jako cvok. Píše se rok 1994 a svět nás objevil. Podle jejich nadšení si připadám, jako když měli informace, že je tu všechno na příděl.
Procházíme tím šílenstvím a končíme na náplavce u Vltavy. Posadíme se do jedné z mnoha lodiček, která jsou tu uvázaný u navigace a díváme se kolem sebe. Kachny plavou až k nám a žebrají o něco k snědku.
" Co majitel lodičky, bude prskat."
" Nebude."
" Jak to víš?"
" Je moje..."
" Tak na co čekáš, jedem se projet."
Myslím si, že kecá. Zvedá se a opatrně vystupuje z lodičky. Jde k bedně na břehu a odemyká ji. Tak tohle je tedy něco. Přináší odtud vesla a odemyká zámek na řetězu lodičky.
Nasazuje vesla do čepů, dostávám poučení, že dřív se používaly havlinky místo čepů a odstrkává lodičku.
Lidičky, na prvním rande být na lodičce která je na Vltavě a plave těsně pod Hradčany. Co si víc přát. Romantická projížďka končí po hodině. Přistáváme a Martin uklízí vesla.
Je skoro tma a pomaličku se loudáme večerní Prahou. Světla svítí na Vltavu a ani jednomu z nás, se zatím nechce do vyhřátého domu. Jdeme kolem Františku do Revoluční. Dlouhá ulice je plná špíny. Stěhují se odtud všechny možné sklady, které tu měly socialistické firmy. Neuvěřitelný nepořádek a harampádí nashromážděné za padesát let, kdy to nikdy nikdo neuklidil.
Nakonec se přeci jen dostáváme k Martinovi. Musím se pousmát, když si vzpomenu na paní Svobodovou. To je ta paní, co nás viděla včera úplně nahé. Mimochodem je to popsáno v minulé povídce "Cesta domů".
Jdeme po schodech do třetího patra., žádný výtah, nic takového. V mezipatře před třetím patrem se zastavujeme. Stoupám si na schod nad Martinem. Jsme si takhle stejně vysocí. Podívám se mu do očí. V klidu vydrží můj pohled. Nemá ani trošku tendenci uhnout pohledem. Nakonec to nevydržím já a zavřu oči. Líbá jak pánbůh. Jazýčky si užívají. Rukama mě drží kolem pasu. Jeho ruce nemají tendenci šmátrat někam jinam. Připadá mi to, že čeká, až mu to dovolím. Je trochu zpocený a i tahle vůně se mi fantasticky vrývá do podvědomí. Ani netuší, jak mě tím rajcuje
Trvá to jen chvilku, možná minutu a vnímám na bříšku, jak mu jeho příro kamení. Jako by mezi nás, někdo dal pořádný klacek. Přitisknu se k Martinovi ještě víc a vyloženě si vychutnávám jeho poškubávání. Vždycky mu trošku poporoste. Zahýbá s ním tedy, aby se mohl v kalhotách srovnat. Znovu se zvětší, znovu s ním zahýbá a tak pořád dokola.
Neudržím se. Pohladím tu neuvěřitelnou bouli na kalhotách. Cítím, jak se mě pomalu začínají klepat ruce. Vnímám, jak začínám zrychleně dýchat. Vyloženě mi ten dotek vzrušuje. Nejraději bych mu ho vyndala ven z kalhot a hrála si s ním. Navenek se ale snažím tvářit, jako by se nic nedělo.
Martin se mi dívá zblízka do tváře a já se nedokážu tak dlouho přetvařovat. Chci ho, potřebuji ho tam mít. Je to neuvěřitelně silná touha. Zatím to není stoprocentně žádná láska ani nic takového. Je to jen pocit, že tenhle kluk je v tom dobrej a umí to.
Přejedu znovu rukou po kalhotách. Příro se jen zaškube. Jedu dolů až na kuličky. Ty jeho mě naprosto fascinují. Pokud se dobře pamatuji od včerejška, má jak malý hřebec. Takové koule, doopravdy jsou to koule, někdo jen tak nemá.
Konečně se pohnul. Jednou rukou mi jede kolem prdelky dolů a druhou pod tričko. Musí být už pěkně nadrženej. Ruce se mu chvějí. Jede mi rukou po těle. Uchopí kozičku do dlaně a palcem přejede po bradavce. Chvilku počká. Pak si začne s bradavkou hrát. Přejíždí přes ni pomaličku nahoru a dolů, potom ji vždycky obkrouží a pořád dokola. Jeho druhá ruka se mi zatím ze zadečku dostává pod lemem kalhotek dopředu. Slabou sukýnku pro něj není problém vyhrnout. Jen se dostane k nejcitlivější části knoflíčku, ruka na bradavce se zastavuje.
Nepatrně se pohnu. Nožičky dávám jen kousek od sebe. Okamžitě ve vteřince se dostává na okraj zmáčené dírky. Skoro mi to z ní odkapává. Kalhotky mám celé provlhlé. Kdo by to taky měl vydržet? Nechat se hladit a laskat takovou dobu. Není divu, že to pak dopadá takhle.
Chvilku mi dráždí a když začnu měknout v kolenou, tak mě lehce zachytí. Ruku vyndá z pod trička a podloží pod zadeček. Rukama se ho držím kolem krku a tak má alespoň jistotu, že mu nesjedu do kolen. Začne mě znovu dráždit. Je to nový nastartování. Jen se to ve mně uvnitř znovu zastavuje. Začnu znovu zrychleně dýchat a silně vnímám jeho dva prsty, jak mě uvnitř dráždí. Ještě chvilku a první okamžik je tu. Přestanu se na chvilku kontrolovat. Sleduji pičkou jeho prsty a pomáhám mu protipohyby. Parádně při tom kroutím zadečkem.
Za chvíli v tom parádně jedu. Vnímám okamžik, kdy mi spadne hlavička dozadu. Na poslední chvíli ji zadržím. Zamrkám očima a podívám se na něj. Pak mu zašeptám do ouška.
" Nechci tady."
Nic neříká. Popadne mých padesát kil a vynese mě v náručí to půl patra. Postaví mě před dveře a odemkne.
Jsme ve sprše. Vedle je ještě rohová vana, ale ta nás momentálně nezajímá. Perfektně veliká sprcha, tři možnosti sprchování, respektive určit si proud vody. Musí to být zajímavé pro namasírování bolavé části těla.
Jsme jak v jiném světě. Poklekávám před ním. Voda jen tak maličko teče. Stéká po obou našich tělech. Příro se staženou předkožkou a obnaženým žaludem ční proti mně. Dírka se zvětšuje, jak nabývá žalud na průměru. Kuličky se pomaličku visí dál a dál od těla. Teplá voda dělá své. Teď je na něj pohled doopravdy, jako na hřebce.
Jsem zvědavá, jestli bude reagovat, jako ostatní kluci. Levou rukou mu předkožku stáhnu co nejdál dozadu. Pravou ruku mám namydlenou a pevně mu s ní obemknu úd. Jedu dopředu přes žalud a potom dozadu na obnaženou část předkožky. Parádní reakce. Kuličky vyjedou těch deset centimetrů nahoru a přitisknou se těsně k tělu. Kluk se celý zatne a uchopí do rukou držadla ve sprše. Zatne zuby a zavře oči.
Pomalu jedu to samé. Jen si hekne. Příro se napne ještě kousek víc. Je úplně kamenný a normálně se mi zdvihá z ruky. Staví se do polohy, co se jen tak nevidí. Žádné kolmo k tělu. Nic takového. Stojí skoro kolmo a žalud má od těla vzdálený jen deset, patnáct centimetrů.
Namydlím znovu ruku. Levou rukou vezmu do dlaně kuličku. Jen tak tak, se mi tam vejde. Pravou rukou přejedu po obnaženém žaludu a obrácené předkožce.
Stejná reakce co před tím. Kluk se zatne a čeká. Zvíře jedno, kdyby věděl, co to se mnou dělá. Normálně mi z ní musí odkapávat. Ještě že to není vidět.
Pomalý pohyb nahoru a dolů. Chvilku počkám až se uvolní a začnu znovu. Tentokrát nepřestávám, ale jedu pomaličku pořád. Martin se vzepne a vypadá, že ho to roztrhne. Chvilku se vzpíná a škube. Nepatně povolím sevření ruky. Výsledek je okamžitě vidět. Sice se vzpíná, ale nekroutí se do stran a nesyká si.
Nechám ho chvilku vydechnout a pak mu ho začnu honit znova. Chvilku jen tak, ale pak přitvrdím. Jen se zatne a zkroutí. Zkroutí se dovnitř do sebe a je shrbený nade mnou. Dívá se mi na ruce jak mu ho honím, ale jen tak se může připravit na to, kdy to bude nejdráždivější.
Trvá to celé tři, možná čtyři minuty. Po tomhle cvičení se nakonec trošku narovnává. Přeci jen se nakonec uvolňuje. Příro se dostatečně přizpůsobilo. Buňky těla se znatelně otupěly a snáší už bez problémů další dráždění.
Tak to je chvilka pro mě. Nechám ho pořádně vydechnout a když se příro dostává do vodorovné polohy, začnu znova. Tentokrát si dávám záležet. Ruce střídám a snažím se sevřít jeho příro co největší silou. Tahle terapie ani nemusí mít dlouhého trvání. Celý se znovu schoulí do sebe a svaly na zadku se sevřou. Zatnuté prsty u nohou a poškubávání kolen svědčí o tom, že se blíží vyvrcholení.
Levou rukou udělám ještě několik pohybů a z dírky na kterou se dívám z bezprostřední vzdálenosti, vystříkne proud bílého semene. Strnu s rukou doraženou co nejdál k jeho tělu. Žalud je co nejvíc obnažený. Parádní pohled na fantasticky stříkajícího muže.
Je to jak dávka od doopravdického hřebce. Ani nestačím zavřít oči. První výstřik mám na nose a puse. Druhé vystříknutí už čekám a tak jeho část končí v pusince, zbytek na bradě. Třetí je trochu menší a tak nedoletí do odevřené pusy, ale končí mi na prsou. Další dva se snáší taky tam. Pak si ještě několikrát bryndne, ale to už není podstatné.
Slíznu jazykem, to co mám na rtech a kouknu se nahoru nad sebe. Jasně, Martin čeká, co s tou dávkou v puse udělám. Není to zrovna moje hobby, ale polknu to. Zaklepu sebou, " brrr".
Otočím hlavu nad sebe a nechám proud vody, aby mě umyl. Otevřu pusu a nechám si téct proud vody dovnitř. Když toho tam mám tak akorát, polknu. Je to přesně ta dávka, která poslouží k spláchnutí zbytku semene, co mám uvnitř.
Martin si kleká ke mně.
" Proč?"
" Abys měl radost."
" Ty jsi případ..., přeci jsem to takhle nechtěl..."
" Kecáš, nebylo by to ono, kdybych to vyplivla."
Nic neříká a přitiskne si mě k sobě.
Otevře dveře sprchy a klekne si před ní. Skloní se mezi mé nohy, kousek je roztáhne a začne si hrát jazykem s mým poštívkou. Jen si heknu. Ještě jednou polknu a cítím na jazyku chuť jeho semene, teď mi to ale nevadí.
Chvilka odpočinku a jde na to znovu. Tentokrát ho vsaje dovnitř a sevře zoubky. Nemůžu se pohnout ani o kousek. Musím držet a on si ním začíná hrát uvnitř ve své pusince. Nejcitlivější část poštěváčku dráždí jazýčkem a zároveň tiskne zoubky. Je neuvěřitelně citlivý. Vůbec to nebolí.
Dlaně svých rukou mi podloží pod prdelku. Kousek mi přizdvihne pánev nahoru a poslední kousek poštívky, který ještě jde, si vsaje dovnitř.
Tak teď se už doopravdy nemůžu pohnout ani o centimetr. Uvnitř si jazykem pohrává se zduřelou špičkou poštěváčku a nepříčetně mě tak dráždí.
Celé to trvá ani ne minutu, těžko říct. Přistihnu se při tom, že se mi nekontrolovatelně škubou svaly na stehnech. Ještě chvíli a celá se před ním zběsile kroutím. Zoubky mě drží mě přeci jen trochu necitlivě. Začíná to bolet.
Trošku se napřímím a chytnu Martina kolem krku.
" Bolí to, víš."
Okamžitě mě pouští. Nechá mi vydechnout, ale jen chvilku. Okamžitě je zpět mezi mými koleny. Palcem a ukazováčkem obou rukou mě jemně uchopí lapličky, co nejvíc mi je roztáhne od sebe. Ihned na to, se jeho jazyk znovu dostává k obnaženému poštěváčku. Znovu si heknu. Když přejede po páté, jsem skoro hotová a moc mi nechybí.
Tohle je na mě moc. Zvrátím se na lokty a ani nevnímám, že mi voda teče na prsa a tříští se na bříšku. Vnímám jen Martinovo jazyk, jak se tře o vystouplou část.
Ještě pár vteřin a jsem na dně. Záškuby bříška a reflexivní pohyby pánví mě totálně vyčerpávají. Jsem jak waltřik.
Položím se do sprchy a nechávám se masírovat teplou vodou. Martin se ještě chvilku choulí u mých nohou. Nakonec se zvedá. Jedním pohybem zavírá proud vody a odnáší mě na širokou postel.
Přináší pitíčko. Ledově studená vinná grenadina s kousky ledu a kivy. Nádherně nakyslá pochoutka. Možná že ani neví, že tohle nade vše miluji.
Ležíme proti sobě. Mlčíme a díváme se jeden druhému do očí. Vnímáme jeden druhého jako někoho, koho si chceme vychutnat, ale zároveň tu chvíli nechceme uspěchat. Nakonec po chvilce To Martin nevydrží. Natáhne ruku a přitiskne si mě k sobě.
Posadí se a opře o zadní čelo postele. Posadí si mě na své nohy proti sobě. Jeho polozvadlé příro mám mezi roztaženýma nohama. Přitáhne si mě k sobě a říká:
" Experimentuješ ráda?"
" Jak kdy, záleží na tom, co máš na mysli."
" Neboj se, žádný prasečiny."
Přitáhne mě k sobě a tu polozvadlou nádheru mi pomaličku zasune do pochvičky. Jde to těžko. Má ho chudák polozvadlýho a nechce se mu zmátořit.
" Co se s tebou děje?"
" Co se děje, nevím, co máš na mysli?"
" Stojí ti a nestojí, co to má znamenat. Včera to bylo něco jiného."
" Ani se mu nedivým. Od šesti ráno do dvou odpoledne se vyšukal na place šestkrát."
Jen si polknu... " Jak na place? "
" Jo, já ti to neřekl? Občas točím porno..." Kouká mi do očí.
Proboha, ještě tohle. Teď je to z poloviny jasné.
" Co tak koukáš. Každý se živíme nějak ne. Náhodou, tohle docela solidně vynáší. Navíc porno točím tak jednou za dva měsíce. Je škoda nevyužít kontaktů a navíc, když bezdůvodně odmítneš, může se stát, že si za tebe bez problémů najdou někoho jiného.
Teď mi to bleskne hlavou. Jasně vždyť jsem toho kluka viděla na nějaké pornokazetě. Proto mi byl povědomý.
Dívá se na mě a mlčí.
" Co se děje, tolik ti to vadí? Byla by to škoda, protože se mi líbíš."
Mžiknu očima. Vracím se na zem.
" Jen jsem nevěděla, jak je možné, že jsi takový hřebec!"
" Co blázníš. Šukáš z holek co znám úplně nejlíp a nic takovýho jako porno pokud vím neděláš, tak co!"
V hlavě mi z toho utkví " šukáš úplně nejlíp... ", Zvíře jedno, ani neví jak mi doopravdy zalichotil.
" Kde jsme to skončily, experimenty...Vadí mě, když ho mám v sobě jako kus hadru."
Roztomile se usměje. Dostanu nádhernou pusu. Nakloní se za sebe, cvakne nějakým vypínačem. Světlo v pokoji se ztlumí a přejde do nádherně žlutozlaté barvy. Okna se rozzáří, jako když venku zapadá sluníčko. Postel se noří do pološera. Podmanivá šukací hudba začná potichu hrát.
Martin se nadzdvihne a dává si pod zadek nějakou podložku. Dívá se mi do očí a povídá:
" Vidíš na posteli ty držadla." Ukáže hlavou na stranu.
Na zadním čele postele, o kterou je opřený, jsou zapuštěná dvě kovová držadla. Měla jsem za to, že jsou tam proto, aby se ten kdo je nahoře, mohl o něco opřít. Postel je dost pérovací a není problém na ní sebou seknout. Nevěřím tomu, že je vodní, natolik se zase nekolébá.
" Vidím, co s nima".
" Pod sebou mám jednu elektrodu právě na ní sedím. V těch držadlech je zavedený proud o nízké frekvenci. Ale nemá cenu to celé vysvětlovat. Prostě teď, když se chytneš jakéhokoliv ze dvou držadel, dostaneš mírný elektrický šok. Je tak miniaturní, že to z počátku ani nepocítíš. Přidává se a ubírá tím kolečkem těsně vedle držadla."
" Nemůže se nic stát?"
" Neboj, tisíce děkovných dopisů. Takže přidávat a ubírat můžeš ty, v nejhorším když se natáhnu i já. ...Vtip je v tom, že tenhle proud prochází našimi těly a nejvíc kde je to cítit, jsou místa, která jsou maximálně navlhčena. A kde jsme oba nejvíc vlhcí, to víš."
Mám to zkusit, nebo ne. Trochu se toho bojím, ale Martin zas nevypadá, že by si tu udělal nějaké elektrické křeslo.
" Je to nějak jištěný, nebo nemůže se něco stát."
" Klídek je to na malou motocyklovou baterii. Vůbec to není připojený do sítě. Navíc to má dvě pojistky proti přetížení. Dá se k tomu připojit snímač srdečního rytmu, ale vždycky to vypadlo."
" Jak to vypadlo?"
" Vždycky jsme při tom.... měly o hodně rychlejší tep než normálně, ale nepitvej to. Tohle můžeme vyzkoušet někdy jindy. Není to podstatné."
" Tak co teď?"
" Klídek chytni se těch držadel a uvidíš."
Natáhnu ruku a lehce drnknu o kovové držadlo. Nic, žádná rána, vůbec nic.
" Nevěříš mi, co?"
" Ale jo, jen se trochu bojím."
Uchopím držadlo jednou rukou. Nic, přidám druhou. Zase nic. Držadla jsou od sebe vzdálená minimálně osmdesát centimetrů a nutí mě to mít ruce daleko od sebe. Prsa mám takhle naprosto uvolněná. Martin si je tak může bez problémů prohlédnout. Moje bradavky ho naprosto fascinují. Bez problémů, ke mně může a taky toho hned využívá.
" Hele počkej, tohle jsme si nedomluvily..."
Jen se zasměje. " To kolečko, co máš u pravé ruky otoč pomalu doprava. Neboj se, ze začátku to není ani cítit."
Poslechnu ho, otočím kousek kolečkem a čekám. Nic neděje. Pootočím ještě kousek a najednou vnímám, jak mi pomaličku začne vibrovat pochvička. Nikde jinde nic necítím, ale vrnění uvnitř je naprosto jasně zřetelné.
" To je ono?"
" To se ví, teď to jede tak na čtvrtinu, co ty na to?"
Pokrčím rameny. Trošku víc přidám. Vibrace se zvětšují. Zároveň s tím, jak se mi klepe vnitřní část podbříšku, vnímám obrovskou proměnu změklého přirození. Neuvěřitelné se stává skutkem. Příro uvnitř se staví do správné polohy a pomalu mě začíná celou vyplňovat. Fantazie, to je tedy něco.
" Co, paráda. Jak ti je?"
" Stojí ti..."
Usměje se. " Stojí, dobrej vzpružováček...."
Ještě kousek přidám. Teď je to ono. Tahle frekvence mi naprosto vyhovuje. Stahy uvnitř jsou na nepatrném prahu bolesti, ale zato jeho příro dostává zabrat. Normálně cítím, jak se Martin klepe. Kluka to asi dráždí víc nežli mě, nevím. Žalud a celé přirození se mu škube a cuká. Už teď je z něj pořádnej klacek a pořád mohutní. Pička se taky zvětšila a drnčící poštěváček se pořádně nalévá.
Trošku uberu a začnu Martina šukat. Nádherná slast. Nedovedete si představit, jaké to je držet mu v lapličkách jen žalud. Celá energie se přesune na tuhle část těla a kluk pode mnou vibruje jak tětiva u luku. Stačí se jen trochu přizdvihnout a myslím, že ho to roztrhne.
Ještě trochu uberu a začnu na něm jezdit. Parádní divoká šukačka. Kluk nic nedělá, jen pololeží a já ho doslova ošukávám. No ošukávám, šukám ho tak, že se mu kroutí palce u nohou.
Dorazit se až na konec a jezdit dopředu a dozadu. Příro uvnitř se tře o stěny pochvičky a pořád mohutní. Neustále stupňuji tempo. Nakonec se zastavím. Jsem nabodnutá až na doraz. Pustím do nás víc proudu.
Sedím takhle navlečená a nehýbám se. Vnímám jen pulzování proudu. Příro se pořád napíná, až to Martin nevydrží. Za chvíli je na totálním konci. Udělá několik pohybů a naprosto strne. Nadzdvihne mě pánví a udělá malý most. Snaží se do mě dostat co nejdál. Pak začne stříkat. Cítím jednotlivé stahy příra jak se napíná a ač je to skoro nemožné, protože je opřený až o konec pochvičky, jako bych cítila dopady semene uvnitř dírky.
Fantazie. Nevystříkl jen tak několikrát. Jsem asi potvora. Schválně jsem si je spočítala. Prvních pět, byla báseň, další čtyři ušly a poslední dva už nic moc. Ale je jednička. Takhle se udělat kluk jeden zlatej.
Martin je úplně odvařenej.
" Zastav to, prosím...už to bolí."
Otáčím kolečkem na doraz doleva a pouštím se držadel. Svezu se na něj. Konec, všechno se zastavuje. Naše vnitřnosti se uklidňují. Všechno se vrací k normálu. Moje pičurka je taky hotová. Vlastně teď si uvědomuji, že jsem finále prožila v nádherný křeči. Martin si musel myslet, že mu ho ucvaknu. Zajímavý, jak někdy ženská myslí něčím jiným než mozkem, co pánové....
Martin má naprosto promočenou postel. Zadek má v normální potopě kterou jsem ho zmáčela. Neuvěřitelný, elektrická šukačka. Co si lidi nevymyslí...
Oba se zdviháme a odcházíme znovu do sprchy. Tak teď osprchovat a zpátky na postýlku. Martin bleskově shazuje povlečení a oba zajedeme jen pod prostěradla. Stejně je vedro k padnutí.
Klídek, klídek. Ještě teď se mi klepou nožičky. Budu se muset zvednout a jít domů. Nebo mám zůstat. Otáčím se na Martina.
" Musím domů."
" Ale nemusíš, doma ti ještě děti nebrečí..."
" To ne, ale...."
Přitáhne si mě k sobě a je rozhodnuto.....
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek