Kluci vykládají věci a jdeme všichni nahoru k čekající kamarádce. Ríša se na nás dívala z okna a tak když přicházíme do druhého, patra už stojí na schodišti a dívá se jak lezeme nahoru do patra. Kluci vlečou každý jeden kufr. No kufr, je to solidní dvacetikilový zavazadlo. Ještě, že ty dnešní kufry mají kolečka. Po kafi se všichni loučíme. Petr s Ríšou chtějí být evidentně sami a Martin nemá taky žádný stání. Před domem se loučíme s tím, že se večer objevíme u Martina.
Eva mu určitě udělá parádní uvítání. Jak ji znám už na něj čeká. Dostane držkovou jestli se dozví že tu s námi stojí před domem a kecá. Ještě ho svezeme nahoru k hlídanému parkovišti u technického muzea a definitivně se loučíme.
Jiří jede pomalu přes vnitřní Prahu na Libereckou dálnici. Z Letné to zase není nijak daleko,ale Praha se začíná plnit a na silnicích začíná být těsno. U tržnice je solidní rána. Minimálně šest aut a sobě. V našem směru je průjezdný jen jeden pruh a tak je to skoro okamžitě kolem bývalých jatek ucpané. Naštěstí jedeme ven z Prahy. Být to obráceně, asi bychom v tom zůstali stát. Nakonec se přeci jen dostaneme přes všechny ucpaný křižovatky na Prosek a potom už si to frčíme ven z Prahy.
Nádherná parádní chvíle nastává, když jsme konečně spolu sami. Auta v našem směru většinou odbočují směrem na sídliště a nebo jedou do nákupní zóny.
Nejedeme nijak rychle a těch pár aut co jedou v našem směru, nás hravě předjíždí. Couráme se těsně pod stovkou. Nikam nepospícháme a máme radost z toho, že můžeme být vedle sebe. Mít toho druhého v té nejtěsnější blízkosti. Prostě, mít tu možnost, vzít ho za ruku a nebo se toho druhého jen dotknout.
Jedeme sice po dálnici, ale Jiří to nakonec nevydrží. Musí si rošťák, sáhnou. Nejdřív na prsa pohladit bradavku a potom i dolů. Zvíře jedno. Víme oba jak to potom končí. Zase zahne někam do lesa a nebo jako minule na vrakoviště.
Drží levou rukou volant a pravou mě hladí. nádherný pocit. Připadám si, že patříme k sobě navěky. Takový souzvuk duší. Někdo říká, že to časem vyprchá, ale v našem případě to trvá už pátý rok a nic se nezměnilo. Když se nevidíme delší dobu, vyloženě nám něco schází. Páni doktoři se shodují v tom, že za to můžou naše chemické reakce a nebo hormony. Kecají, víme že je to láska, a nebo ne ???.
Znám dvojici která si musí zašukat a musí se vybouřit takovým způsobem, že se sousedi divý a bouchají do stropu smetákem. Trvá to jeden večer a pak se nepotřebují vidět týden, měsíc... , až do doby kdy to na ně přijde. Pak je to zase spoušť a všichni okolo se baví jak hulákají a výskají. V noci to odezní a ráno jsou z nich zase docela normální lidi, a je třeba týden, měsíc.....klid a všechno se zas opakuje. Podotýkám, že nikoho jiného nemají a tohle soužití jim naprosto vyhovuje, Nikoho jiného nehledají, i když k tomu mají nespočet možností. Ona je šéfredaktorkou solidního časopisu a on vážený podnikatel. Tak páni doktoři, co to u nich je. Láska, sex a chuť vybít se...a nebo nějaká anomálie.....
Vím, zase jsem jinde... Jiří má asi dneska den, nebo je jen takhle nadrženej. Jeho ruka šmátralka je jako hádek. Nedá pokoj šibal. Má sice jen minimální možnost na mě dorážet, ale přeci jen. Tričko který mám na sobě je přeci jen poloprůhledný. Má možnost si hrát s bradavkami. Samozřejmě toho musí využít a jemně mi o ně brnká.
Abych mu to alespoň trochu usnadnila, položím se mu hlavou na klín. Doby kdy jsem mu ho za jízdy kouřila jsou za námi. Jednou jsme se v noci skoro vybourali a tak se o tenhle akrobatický pokus nepokoušíme. .... Jasně, byla to mladistvá nerozvážnost. Lidi, radím Vám, nepokoušejte se o to. Stačí málo a je rána. Kluk je v tomhle okamžiku strašně vykolejenej. Fakt, nestojí to za to. Pokud se do týhle situace dostanete, zastavte. kdekoliv, ale zastavte. ....Dost, dost zase znám jeden příběh ze života a zas bych se dostala někam jinam.
Tak už doopravdy... jsem mu opřená o bříško a může mě hladit po zádech a vlasech. Nakonec to stejně nevydrží a pohladí mě po zadečku. Popotáhne sukýnku a pohladí mě po odhaleným boku. Přejíždí mě prsty po pokožce a jemně hladí. Nakonec mi vyhrne sukýnku tak daleko, že se dostane bez problémů až na bříško. Hezounce hladí pupík a vrací se zase nazpět k boku a zadečku.
Vím, co bude následovat, na to se známe moc dlouho. Vím, že mi pojede ukazováčkem nádherným způsobem, žlábkem mezi půlkami a nakonec skončí u tkanička, která mi vyčuhuje z pochvičky. Jemně zatahá a řekne :
" Potvůrko, kde máš kalhotky??"
Paráda, nezklamal mě, jen řekl, "prdelko", stejně je to fantastický. Takovýhle oslovení je v těchhle chvílích něco naprosto normálního. Prostě to k našemu žití patří.
Jede mi zase nahoru po zádech a fantasticky mě hladí. Kdybych mohla, předla bych si jako kočka. Nádherný a uklidňující pocit. Parádní a nádherný pocit uklidnění. Mám ho vedle sebe. Je tak blízko, že se ho můžu dotknout. Můžu si ho pohladit a dotýkat se ho...
Vím, je to jako když se zblázní patnáctiletá holka, ale ten pocit zamilovanosti je něco nádhernýho. Neříkejte, že jste nikdy neměli tenhle pocit. Tohle ve Vás musí přetrvat. Jen si to uvědomit a hlavně připustit, že se Vám to stalo.
Hladí mě po vlasech a cítím jak se rychlost auta zmírňuje. Odbočujeme na vedlejší silnici. Nevím, jaká je to odbočka, ale věřím, že si Jiří vybral tu správnou. Pomalu zvedám hlavu a pozoruji, jestli se objeví po pravé straně les.
Žádný les, nic takovýho. Sjíždíme z dálnice a jedeme starou cestou podle Vltavy. Ještě kousek a odbočujeme vlevo. Vjíždíme do Dušníků, odbočujeme znovu vlevo a sjíždíme na navigaci k Vltavě. Zastavujeme a v okamžiku kdy vystupuji z auta, projíždí po druhé strany Vltavy rychlík do Děčína.
Je skoro noc. Od vody se vrací poslední rybáři a my dva sedíme na břehu Vltavy sami. Stmívá se tak rychle, že je tma za pár minut.
Znovu po druhé straně projíždí vlak. Hučení kol a jejich klepání do spojů mezi kolejnicemi vyluzuje vyloženě sentimentální náladu. Červený světlo který svítí na posledním vagónu, pomalu mizí v dálce. Zvednu se, a když si sedám Jiřímu na klín, povídám:
" Víš, co mi to připomnělo?"
Usměje se a když mi dá pusu na tvář, odpovídá.
" Světla na vlaku v Jincích. Je to skoro stejný. Jen dneska nebudeme šlapat do Prahy po svejch."
Má pravdu. Je to tak. Jen něco nakousnu, ví, o čem jsou moje myšlenky. Je to jako absolutní asociace. Samozřejmě, že nám to připomnělo letošní Bílou noc. Podobná světla jako když jsme odcházeli z nádraží. Skoro to ani není pravda. Čas tedy utíká fantasticky rychle. Je to přes rok, co jsem psala povídku "Bílá noc". No a tuhle letošní jsme šlapali oba spolu. Noc to byla parádní, černá jako uhel. Zvlášť v lese to bylo místy hrůzostrašný.
Ta vzpomínka je jen jako bliknutí světýlka ve tmě. Oba na to ale určitě myslíme stejně.
Sedím mu na klíně a nechávám ho, aby si se mnou hrál. Bradavka je připravená na jeho jazýček. Netrvá to ani minutu. Jen se mu povede vyhrnout tričko a jede mi špičkou jazýčku mezi kozičkami. Nádherně lechtá. Dokáže si vyhrát a ví, že mě to víc vydráždí když mě nebude hned dráždit na bradavkách.
Jezdí okolo dvorce a nakonec když je napětí skoro nesnesitelný, si ji bere do pusinky. nejdřív lehounce a když si heknu víc. Nádherně žužlá a popotahuje fafík. Drnká mi jazýčkem o vystouplý střed a jezdí špičkou jazyka po okraji.
Nejdříve si hraje s jednou a když je ztvrdlá přejde na druhou. Cítím jak se ve mně všechno svírá. První příznaky jsou tady. Když mi přejde na druhou a tu co obhospodařoval předtím, začne žmoulat prsty, se ve mně všechno zastaví. Vím, že mu už stačí málo a orgasmus si mě vezme.
Jiří cítí jak se mu prohýbám v rukou a sáhne mi pravou rukou mezi nohy. Nijak se nebráním. Sice se nechci rozjet zrovna tady, ale nakonec neodolám. Trošku roztáhnu nohy a pustím ho k poštěváčku.
Přejede dvakrát nahoru a maličko mi roztáhne lapličky. Konec.. Vnímám, jak se prohýbám a už v tom jedu. Cítím jak se svět roztáčí. Hučí mi v uších a cítím tlukot srdce. Nevědomky tisknu nohy k sobě a snažím udržet třes ruky, která se mi nekontrolovatelně chvěje. Všechno uvnitř mě se svírá nádherným pocitem. Navíc to umocňuje pocit, že ji nemám prázdnou. Cítím ty kuličky uvnitř sebe jako nějakou nádhernou velikou věc. Není to takový pocit jako od Jiřího přirození, ale to že jsou daleko uvnitř a jsou tvrdé, je nádherný. Nejnádhernější na tom je to, že se nedají nijak zmáčknout a jsou parádně perfektně tvrdý.
Jiří si mne ruku a směje se. Trvá mi to chvilku, než se srovnám do normálu. Přeci jen holce to trvá dýl. O to víc to asi prožívá.
Jasně, pocity by se dali i vědecky pitvat, ale tohle není napsaný proto, aby se tu takovéhle úvahy publikovaly. Hlavní je, že se po takovýchhle okamžicích cítíme daleko líp a uvolněněji.
Po tomhle mám vždycky pocit, že plavu. Ale dneska si moje tělo dalo říct a není to nijak problematický. Jiří se na chvilku uvolní a postaví se. Dívám se na něj ze strany, když se protahuje.
Je to nádherný, parádní pohled. Nádhernej kluk. Vyloženě vidím, jak mu stojí. Po tom jak jsem se mu předvedla, by taky musel bejt totální dřevák. Má ho sice pod kalhotami, ale ta boule na nich se nedá přehlédnout. Posadí se na prohřátý kámen a přitáhne si mě k sobě. V okamžiku kdy mu začnu rozepínat poklopec, se znovu postaví.
Pořádně se rozhlédne a podívá kolem sebe. Z vesnice sem není vidět a všude panuje tma. Hluk aut projíždějících vesnicí sem skoro nedoléhá a určitě bychom každého slyšeli, jak jde po písku k nám. Máme pod nohama jemný písek, ale jak se od Vltavy vzdalujete je písek stále hrubší a nakonec se mění ve štěrk. Když po něm někdo jde, je ho slyšet zdaleka.
Jiří se znovu narovná a vidím jak se svléká. Jde do naha. Jeho parádní tělo se ke mně sklání. Svléká mi tričko a sukýnku. Jsme oba nazí a hladíme se navzájem.
Je to s ním pořád víc a víc fantastický. Když mu projedu prsty mezi chloupky u přirození, je to povel k tomu, aby pořádně ztvrdlo. Ani se moc nenamáhám a vím předem, že si ze mě bude dělat srandičky.
Jen se mu položím hlavou na prsa vidím, jak si s ním začne kývat. Snažím se ho uchopit do pusinky, ale on mi s ním kývá a nechce se nechat chytit. Je to pro něj, róbo, ale má to taky svůj účel. při každým pozdvihnutí a pohybu kdy se mi snaží uhnout, si do něj pumpuje krev. Známe se, vím, že to skončí tím, že mu bude stát jak svíčka. Hrajeme tuhle hru jen chvilku a vidím, jak se při každém pohybu příro zvětšuje a tvrdne. Nakonec s ním jen komíhá snad jen pět centimetrů, ale zas je to klacek.
Dobrý, jen tak na okraj. Jednou jsme se tak rozjely, že jsem byla zvědavá jak je velikej. A tak jsem mu ho v tomhle okamžiku změřila. Co nejvíc si ho napumpoval a já nevěřila svým očím. Musela jsem se jít podívat dvakrát. Sice krejčovským metrem, ale i tak. Osmadvacet centimetrů od kořene je něco, čím se nemůže pochlubit každý. Není divu, že mám potom problémy, když si chci pohovět.
Stojí mu a čeká až si mu s ní začnu hrát. Stačí malý pohyb a předkožka sjíždí dolů. Obnažuje se tak nádherný žalud. Jako vždycky se nádherně leskne. Na obnažené části předkožky parádně pulsují žilky. Když se podívám, pořádně vnímám, jak mu bije srdce. Vyloženě vidím jeho tepot před sebou. Jasně vnímám, jak se mu příro zachvívá.
Musím se na něj dívat. Nedá mi to. Je to jako droga. Vždycky když se dívám takhle zblízka mám pak nutkání se s ním mazlit. Jedna z nejhezčích věcí je, jak reaguje, když si ho vezmu do pusinky. Parádní pocit když přejedu jazýčkem kolem dírky a cítím, jak sebou škubne. Vědět jakým způsobem mu ho dráždit tak, aby se neudělal, ale aby byl skoro až nahoře. Ve velké většině případů k tomu není zapotřebí žádné šílené pohyby, ale právě naopak. To co je vidět v pornofilmech je sice hezký, ale pokud si chcete vyhovět, je to na nic.
Ani ho nemusíte mít zastrčeného v pusince nijak daleko. Stačí když se budete o jeho nádheru starat jemně a hlavně pořád. Hlavně nepřestávat. Nádherný jemný dráždění na správným místě Vám ho rozpumprdlikuje do takových obrátek, že na tom klukovi doslova dokážete hrát.
Nic ve zlým.Vždyť s námi je to stejný. Přeci máme taky chvilky a místa kdy sebou škubem a kroutíme se. U kluků se říká, že se jim kroutí palce u nohou. Holky mají zase klepající se kolínka. Ale podstata tohohle všeho je stejná. Matka příroda ví, proč to dělá.
Dobře... nebudeme zacházet dál než je nutné...
Mazlím se s tím jeho těšitelem jen chvilku, ale úplně to stačí na to, aby doslova zkameněl. Je to neuvěřitelný, ale dokážu ho do téhle pohody dostat skoro okamžitě. Je pravda, že mi to dělá dobře. Vždyť ho mít před sebou takhle nádherně obnaženého a vědět, že čeká na to, až si ho vezmu do sebe...
Nejsem žádná impotentní holka. Je to hrůza, když se mu takhle nádherně postaví a já se musím ještě držet zpět. Moje normální reakce by byla taková, že bych se mu na něj okamžitě nabodla. Ale dneska musím trošku pomaleji.
Moje celý vnitřní já, se už těší a jásá, až ho budu mít uvnitř. Ale není nad to, trošku ho potrápit a navíc a to je nejdůležitější, tam mám pořád ty kuličky.
Postavím se s roztaženýma nohama nad Jiřím. Dívá se mi upřeně do očí a čeká, jestli to dokážu přesně tak jak chci.
Pomaličku se rozevírám a pouštím ze sebe jednu kuličku. Fantazie, druhou se mi podařilo zastavit uvnitř. To je přesně to, co jsem chtěla. Taky jsem si to zkoušela hodněkrát, než jsem se naučila to svoje tělo takhle ovládat. Tou kuličkou co je venku Jiřímu jezdím kolem jeho kuliček a kořene přirození.. Hrozně ráda bych mu s ním bouchala do žaludu, ale to bych si musela vzít při mojí výšce minimálně dvě židle a kleknout na ně. Vida, zas to není tak špatnej nápad.To mě napadlo až teď.
Hrajeme si takhle jen chvilku. Dnes jsme oba moc nadržení a chceme se mít. Za chviličku mu pouštím i druhou kuličku do nastavené dlaně.
Ví, že ho můžu parádně vyhecovat tím, že se mu na něj pomaličku posadím. Ale ne okamžitě dovnitř. Dráždit ho tak, že jsem pořád venku. Celou dobu na to čeká.
Budu se mu s tím jeho těšitelem mazlit poštěváčkem a lapličkama. Jemně si je o jeho špičku žaludu třít a hladit sebe i jeho. Nemusí to být dlouho, stačí minuta nebo dvě a ten výsledek za to stojí.
Vyloženě cítím, jak se mu škube a moje vnitřní uvolnění se naprosto nekontrolovatelně spouští. Když si ho beru za dvě minuty do sebe, normálně plavu. Cítím jak do mě vjíždí a pomaličku ně celou roztahuje.
Nemá cenu spěchat. Hlavě pomalu a po kouskách. Pomaličku se spustím na konec dolů a popotáhnu se zpět. Vím, že musím na několikrát. Musím si ji uvolnit po kouskách.
Díky tomu, že ho má tak velkého, vlastně dlouhýho si musím dávat pozor. Vždycky dojedu až na konec a trošku přitlačím. Posunu se o kousek dál a moje dírka se o kousek prodlouží. Několikrát se sklouznu nahoru a dolů. Potom znovu na doraz a takhle se to opakuje několikrát po sobě. Nikdy to nepočítám, ale jsem přesvědčena, že je to nejmíň čtyřikrát, co musím. Někdy to jde rychle, někdy pomaleji a víc to bolí.
Nakonec s úlevou dosednu až na Jiřího bříško. Pro mě je to fantastickej pocit. Vím, že mám celou tu jeho nádheru v sobě. Doopravdy, je to nezapomenutelný pocit, když cítím jeho dlouhý fantastický příro v sobě.
Samozřejmě, je to rošťák. Ví, že jsem na něm nabodnutá až na doraz a tak si se mnou začne za chvilku hrát. Napíná a uvolňuje se ve mně. I v tom omezeným prostoru, si s ním pohrává. Samozřejmě mi tím zase o něco víc vyrajcuje. Chvilku ho nechám, ale pak, když na chvilku přestane, mu ho sevřu. Nedokážu se sevřít po celé délce. To snad ani není možné. Ale stačí jen na okraji dírky, tam kde jsem u něj nabodnutá. U kořene příra, tak asi pět, možná o trošku víc centimetrů.
Stačí, když se trošku před tím uvolnil a mírně zmenšil. V tomhle okamžiku je všechno jinak. Jakmile ho stisknu a chvilku držím, okamžitě se začne uvnitř zvětšovat.
Nejkrásnější na tom je, že se když máme čas a správnou pohodu, tak mě dokáže dovést až k vrcholu. Doopravdy se dokážu, když ho dýl nemám i udělat. Nepotřebuji žádný jiný pohyb. Nemusí mě šukat. Stačí nám jen tohle škádlení, mít správnou náladu a jsem hotová.
Dneska to ale není správný místo. Přeci jen vnímám okolí. Nedá mi to odreagovat se tak, že tu nikdo není. Přes silnici přeci jen pořád jezdí auta a po druhé straně zas projel vlak.
Je mi parádně. Jen si hovím na Jiřím a pomaličku si ho v sobě hýčkám. Celou dobu, celý čtyři dni jsem se těšila na tuhle chvíli. Mít ho v sobě a nádherně si ho v sobě chovat.
Nádherná pohodička, ale nakonec přestává. Jiří je přeci jen kluk. Je to přeci jen proti jeho myšlení. Vždyť si musí zašukat. Tohle ho nakonec neuspokojí. Přiznám se i já. Už na to docela čekám, kdy se projeví.
Trošku si mě nadzdvihne a začne šukat. Přiráží nejdřív pomalu, ale poznenáhlu zrychluje tempo. Zadeček mi zdvihá a zase spouští na příro. Chvilku si musíme dát pozor, aby mi nevyklouzl, ale nakonec najdeme správný rytmus.
Pouští mi prdelku a šukám se na něm sama. Bere si moje prsa do dlaní a laská se s nima. Žmoulá bradavky a hladí mě pod kozičkami.
Parádní pocit, Na bradavkách cítím jeho prsty a uvnitř sebe ten jeho nádhernej utahovák. je neuvěřitelný, ale cítím jak se uvnitř pořád zvětšuje. Nakonec těsně před vyvrcholením musí být obrovskej. Docela to bolí, když se nabodávám až na konec. Ta bolest trvá jen chvilku. Vnímám ji pak jen okrajově.
Jezdím na něm jak na koni. nechávám se od něj nabodávat. Nakonec máme tak sehraný pohyby, že každý z nás ujede polovinu dráhy na setkání na konci.
Dlaněmi mi drží za kozičky, palcem a ukazováčkem drží za fafík. Nakonec mi je tiskne tak, že to bolí. Trošku se zavrtím a on mě okamžitě pouští. Uchopí mě za prdelku a pomáhá mi přirážet.
Ještě chviličku a budeme v tom oba společně. Vyloženě cítím, že na mě čeká. Je naprosto fantastickej. Vnímám, že je na konci, ale chce ještě počkat tu chvilku na mě.
To je poslední co v tomhle okamžiku vnímám. Jakmile do mě dopadne první kapka , uvolňuje se to. Vnímám jen, jak se jeho příro škube a cuká. Okamžik potom co skončí, se to sevře uvnitř mě. pička se stahuje a vchod do pochvičky se svírá. Dá se říct, že mu z něj ždímám poslední kapky, co mu tam zůstaly. Několikrát, možná třikrát se sevřu a uvolním. Konečná, jsem nabodnutá, až na konec a vnímám ještě, jak se mu uvnitř chvěje.
Nádherný objetí. Cítíme se trošku smutně, ale nádherně. To uvolnění potom k tomu sice patří, ale to vlastní, ten pocit toho když se máme je úžasnej.
Ještě chvilku spolu sedíme na písku. Chce to chvilku uvolnění. Nemůžeme se ihned sbalit a nasednout do auta. prostě ta chvilička klidu je pro nás oba nutná. Přiznám se, že i to, jak se držíme kolem krku je hezký.
Konec, utíráme se, oblékáme a nasedáme do auta. Konečně se vydáváme za Evou a Martinem. Odtud to už není nijak daleko. Všeho všudy snad dvacet minut couravý jízdy.
Vystupujeme z auta přesně v okamžiku, kdy Martin dává na grilovací rošt obrovské dva kusy masa pro nás. Docela solidně se zděsím. Tohle snad není v lidskejch silách sníst. Je to minimálně třicetideková porce. Vím, že se kus speče, ale přeci to. Tohle moje chrastítková konstrukce nemůže do sebe dostat.
Eva si hoví vedle u ohýnku a pomaličku usrkává po kousíčkách svoje pitíčko. Ani se nestačím otočit a ledová grenadína v obrovský sklenici je přede mnou. Eva se jen zběžně na mě podívá a prohodí:
" Jaký to bylo??"
Zvíře jedno. Známe se dlouho a víme jak to je pokaždý, když jsou kluci pryč. Dnešní večer ale bude asi výjimka. Oba se už vyřádili a pokud je nebudeme provokovat, dají pokoj.
Je skoro půlnoc. Dojídám poslední kousek masa z toho ohromného fláku, co jsem dostala před sebe. Všichni nádherně smrdíme od grilování. Tohle k tomu patří. Vlasy nádherně načichnou a trvá to pak věčnost, než se toho obě s Evou zabavíme, ale dnešní noc je naše a nemá nám do ní nikdo co kecat. Spolu s námi tu sedí soused od naproti s oběma jezevčíkama. Je to ten chlapík co Evě a Martinovi pomáhali stavět domek. Je to taky dost podrobně popsáno ve dvou povídkách. Tuším, že ta první povídka se jmenuje: " Domeček pro dva...".
Správnej řízek. Je neuvěřitelný, co všechno ten člověk umí. Sedí tu s námi a hraje skoro celou dobu na kytaru. Vlastně, chvíli na kytaru a chvíli na benjo. Doopravdy, ty některý písničky znějí líp buď na jednom a nebo druhém. Přiznám se, že mu jen chabě a určitě falešně přizvukujeme. Ale to už k tomu patří. Někomu je dáno a druhému ne. Měla bych sem někdy pozvat Elišku. Ta by se sem určitě hodila i tím klukem, co prozpívaly celou Bílou noc. Jen tak mimochodem, je to zase v povídce " Bílá noc". Tomu chlapíkovi co tu s námi sedí, je přes padesát, ale ty názory a vitalitu bych dnešní mládeži přála. Myslím těm ...náctiletým. Zřejmě se u něj kloubí obrovská zkušenost s pragmatismem. Neuvěřitelná houževnatost řešit věci, až do důsledku. Pokud to nepůjde vyřešit normálním způsobem najít naprosto netradiční cestičku a problém důsledně vyřešit. Nezapomínat na křivdy a podrazy, ale na druhou stranu být maximálně tolerantní. Doopravdy zvláštní člověk. Je neuvěřitelné co všechno dokáže.
Končí to tím, že se sebereme a ve tři ráno ho jdeme vyprovodit. Bydlí o tři domky dál. Naproti němu v proluce je příšerná, ošklivá, rezavá autobusová zastávka. Taková ta socialistická plechová bouda. Zarostlá kopřivami a všelijakým plevelem. Uvnitř zastávky je lavička. Taková ta zahradní. Venku je ještě jedna. Nakonec to dopadne tak, že si ji vyndáme ven a sedíme čelem k sobě na obou proti sobě. Povídáme si a čas utíká. Když se rozhlédnu kolem sebe, najednou zjišťuji, že svítá. Sedíme na zastávce autobusu i v okamžiku kdy přijíždí první ranní spoj. Ani jednomu se nechce spát.
Máme pořád co vyprávět. Dostáváme se na vzpomínky z mládí. Marná sláva. Člověk přeci jen rád vzpomíná na to hezký. Postupem času se ošklivé vzpomínky vytratí a zůstane jen to hezké. V sedm hodin, přijíždí druhý autobus a máme všichni pocit, že toho bylo dnes dost a že je čas jít spát.
Vracíme se zpět na zahradu a uklízíme po sobě. Kluci se sprchují u bazénu před domem na zahradě a já s Evou jdeme do domu. Teplá sprcha z nás smývá část únavy. Přeci teď nepůjdeme spát. Každá se zabalíme do osušky a klapeme si to v kramflíčkách za klukama. Oba si hoví na zahradě u bazénu. Nikdo z nás už nesmrdí kouřem. Všechnu únavu spláchla ta ranní sprcha. Eva si sedá na Martina a já táhnu Jiřího na houpačku na druhou stranu zahrady.
Chvilku se brání, ale když mi vjede rukou pod osušku a zjistí, že na sobě nic nemám, vzdává to. Končíme houpacím křesílku pro dva. Je bez opěradel. Je to vlastně taková širší lavice. Jiří si ještě sundavá na poslední chvíli než si na něj sednu kraťasy.
" Kdybych to byl věděl neklusal jsem se nahor..."
Ani to nestačí doříct. Držím ho kolem krku a líbám ho na ústa. Ještě se snaží trochu protestovat, ale nedám mu příležitost. Jedu mu jazýčkem dovnitř do pusinky a totálně ničím jeho případný odpor.
Parádní, nádherný políbení mi vrací nazpět. Nechám, ho na chvilku vydechnou. Uvelebím se nad ním v pokleku a hladím ho na hrudi prsty pravé ruky. On mě jednou rukou drží za zadeček a druhou hladí po zádech.
Cítím jak se mi jeho příro zvětšuje mezi nohama. Vnímám, jak se mi opírá o bříško a jeho "Já" dostává správné rozměry. Sjedu pravou rukou dolů a uchopím ho. Parádně přetáhnu předkožku. Stejně moc nepotřebovala. Sama sklouzla tam, kde má v těchhle okamžicích být. Přejedu několikrát dolů a nahoru. Cítím jak mi sevřel rukou zadeček.
Moc se chceme. Ani jeden nemáme pocit, že si chceme hrát, snad později. Nadzdvihnu se a pomaličku nabodnu svoji pičku na jeho příro. Jde to přeci jen ztuha. Ani jeden nejsme moc vlhký a tak to dá práci. Naštěstí mě ale stačí jen dvakrát se popotáhnout a je už všechno v normálu. Pak už se jen kloužu.
První jízda je divoká jak na splašeným hřebci. Nabodává si mě divoce a naprosto nekontrolovatelně. Momentálně je z něj sameček kterého vyprovokovala samička a on se jí chce za to tímhle pomstít. To je ale to, nádherný. Ta jeho divokost a částečná bezohlednost. Tohle jsem vlastně chtěla. Mít ho v sobě takhle divokého a nemoci mu vzdorovat. Nechat se unášet jeho pohyby a podvolovat se jim. Všechno to trvá jen chvilku, snad jen pět minut. Malé přestávky. Jen na vydychnutí a jede dál. Je jak divoký hřebec. Šuká jak o život. Dává do toho celý svůj um a sílu.
Ale, trochu jsem se přecenila. Docela to bolí, ale je to nádherný. Nakonec mě popadne levou rukou za dlouhý vlasy, co mám na zádech a donutí mě zaklonit hlavu. Ruce mám dávno na jeho kolenou a podpírám se tak. Kolena v pokleku daleko od sebe, a on do mě buší svým utahovákem jak prehistorický divoch. Vyloženě nestíhám. Je to kouř. Šuká jako šílenec. Pravou rukou mi pomůže. Podrží si mě za zadeček a jede dál.
Cítím jak po mě přebíhá první vlna. Ani se z toho nestačím probrat a on je na vrcholu. Celý se vzepne a vystříkne dovnitř. Musí to být šílená dávka. Cítím, jak mi to vyloženě ťukne do konce pochvičky. Moje roztoužená pička se svírá a tiskne mu jeho příro. Konec, jsme oba jak po divokém běhu. Poslední minutu jsem se dívala do oblak a vnímala jen jeho přírazy. Na nic víc, jsem se nezmohla. Konečná, jsme oba totálně mokří. Ještě, že se stačí naklonit a sebrat osušku, která leží vedle nás.
Jiří mi pomáhá trošku se utřít. Sluníčko vylézá nahoru nad stromy a začíná hřát. Je tu docela příjemně. Trošku fouká vítr, který nám pomáhá uklidnit naše rozpálená těla. Jiří se ani nesnaží vysvobodit z mého sevření.
Abych řekla pravdu, nemám ani nejmenší chuť pustit ho za sebe. Žádný takový. Teď je řada na mě. Nepustím ho ze sebe ani náhodou. Jiří to tuší, ale ví, že ho teď čeká parádní číslo.
Líbám ho znovu a znovu. Tisku mu příro v sobě a nepatrně se pohybuji. Jiří je uvnitř a cítím jak se zase pomaličku zhmotňuje. Je to paráda. Vnímám jak se mu zase staví. Pička sice trochu bolí, ale to nic. Je z něj už zase pořádnej samec. Příro se dotýká konce pochvičky a je čas, abych se mu o něj postarala. Kousnu ho lehce do ouška a procedím mezi zuby:
" Máš se na co těšit, to před chvilkou, máš u mě schovaný!"
Cítím jak mu kamení. Pomaličku se nad Jiřím začínám pohybovat. Jezdím pánví dopředu a zpět. Nejdřív pomalu a vždycky na chvilku zrychlím tempo, pak zas pomalu. Prohýbám se v zádech tak, že bříško táhnu skoro vodorovně. Cítím se parádně. Vždycky při jízdě dopředu si pohladím o jeho příro poštěváčka. Jiřímu se po údu kloužu a hladím mu ho navíc lapličkama. Nakonec se na chvilku zastavím a začnu kroužit pánví dokolečka.
Vždycky jen ztuhne a drží jako beran. Dovedu si to docela představit. Musí ho mít v tomhle okamžiku jako kafemlejnku. Cítím jak sebou začíná škubat. Určitě se mu kroutí palce u nohou.
Dobrý, o tom už byla řeč. Faktem je, že mu dávám zabrat. Vidím, jak sebou začíná poškubávat. Má sice zavřené oči, ale já se na něj dívám z minimální vzdálenosti.
Normálně to s ním začne mlátit, v okamžiku kdy mu přejedu jazýčkem po hrudi.
Na chvilku si potřebuji odpočinout a tak se jen lehounce zavrtím na tom jeho těšiteli..... Tutově si ucmrndnul. Cítím jak se mu škube a svíjí uvnitř. Sedím a ani se nehnu. Paráda, ustál to. Je fantastickej, moje sluníčko umí.
Přitulím se kozičkami blíž a lížu Jiřímu ouško. Jen lehce a maličko. Když ho kousnu maličko do lalůčku, cítím jak okamžitě jeho reakci dole. Nádhera,držet ho takhle v sobě a mít možnost takhle na něm řádit.
Za keřem se objeví hlavička Evy.
" Proboha, oni pořád šukají. Nechte toho a pojďte na snídaní. Moniko, měj alespoň trochu rozumu."
Jen jí ukážu že má zmizet a pokračuji dál. To víš, zrovna teď ho pustím z drápků. To bych musela být padlá na hlavu. Zrovna teď když tak pěkně šuká.
Jedu znovu dokola a přitisknu se co nejvíc dolů. Cítím jak mi Jiřího příro jezdí po vnitřku pochvičky. Ještě několikrát a měním taktiku. Tentokrát to je jen nahoru a dolů. Ještě kousek přitvrdím, a šukám se jen sama. Jiří jen drží a nechává veškerou iniciativu na mě.
Pomáhá mi jen tím, že mě drží oběma rukama za zadeček. Najednou začne i on přirážet.
Tak je to tady. Najednou obživne a převezme iniciativu. Jede jak mašinka. Nestačím, nestačím. Zastavuji se a čekám na to, až bude. Nebude to dlouho trvat. Už to bude...
Nádhera, paráda. Fakt, mám toho v sobě tolik, že mi to teče z těla ven. Je rošťák, ví kdy mě dostat. Celou dobu čekal až budu na krajíčku a pak mě udělal.
Finále, nevím jestli mám slézt. Vlastně vím, ale nevím jak. Kolínka bolí a nohy mám dřevěný. Ale dušička má pokoj a cítí se naprosto osvobozená od všeho.
Sedíme vedle sebe na lavici a pomaličku se pohupujeme. Větřík pořád fouká a ochlazuje nás. Je parádní, nádherný dopoledne a svět se nám zdá překrásný a bez problémů.
Tak, až v 31 povídce bude popsáno, samozřejmě upraveně, jak si Ludvík, to je ten pán s jezevčíkama, co pomáhal stavět domek Evě a Martinovi našel svoji ženu. Jak ho znám, určitě to nebude vadit jemu, ani paní Martě, když jedna povídka bude o nich......
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek