Je to hrůza. Naše lodička se potápí a my nemůžeme naprosto nic dělat. To něco do čeho jsme narazily bylo tak veliké, že nás to ani nezaregistrovalo. Můžeme se jen dohadovat jestli to byl nějaký kytovec a nebo ponorka.
Nemáme nejmenší šanci na to, abychom se dostali někam kde je civilizace. Nikdo my to nevymluví a věřím tomu, že to, do čeho jsme narazily byla ponorka. Takový tupý náraz a následné skřípění namůže přeci pocházet od kytovce. Navíc, ta trhlina v boku po celé délce může být jen od nějakého předmětu, která vyčníval z nějakého velikého tělesa a pohyboval se neobyčejně rychle. Neuvěřitelným způsobem se mi pořád vnucuje představa ponorky, která se vynořuje a má hloubková kormidla umístěná na velitelské věži.
Přeci jsem takovou ponorku viděla o dovolené, když jsem byla s Jiřím na základně v Grontu, když nás tam tudy provázeli. Ještě jsme se nad tím všichni pozastavovali, proč je má takhle. To vysvětlení od průvodce se zdálo dost přitažené za vlasy a tak jsme se pak všichni přiklonily k názoru, že je to kvůli proplouvání Panamským průplavem.
Tyhle vrchní kormidla není nutné demontovat, když se chce ponorka dostat na druhou stranu. Jde o to, že ušetří na šířce, když jsou ty kormidla takhle umístěný. Používají hlavně ty klasický po stranách. Tyhle jsou funkční v tu dobu kdy je ponorka pod vodou, což je u moderních ponorek prý 99,5 procenta času. Jsou tedy funkční skoro pořád a ponorce významně pomáhají zvyšovat manévrovatelnost.
Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že bok trupu povolit v tak úzké a dlouhé trhlině. Je to jakoby proříznutý nějakým nožem. Loď se ani nestačila naklonit. Trhlina dlouhá osm metrů a široká dva centimetry přeci není normální. Zvlášť ještě, když jsme skoro stáli. Rychlost tři uzly je skoro nic. Skoro stojíte. Pokud by něco bylo pod vodou a my do toho narazily, rozhodně by to nemělo takovéhle následky. Navíc to šumění vody a žádná rána. Víc než záhada. Trhlina je proříznutá, jako nožem. Přefiklo to i hliníkové poličky, hrneček na tý polici včetně hadic ovládající napouštění a vyprazdňování nádrží na pitnou vodu. Samozřejmě i trubky na tankování nafty pro motor. Je zázrak že jsme vlastně nezačaly hořet. Přefiklo to i elektroinstalaci. Měli jsme oba kliku, že jsme byly nahoře a v kajutě nikdo nebyl.
Jdu se ještě jednou podívat dolu do kajuty. Voda prýští dovnitř takovým způsobem, že nám nezbývá moc času. Vzhledem k tomu, že máme naprosto plné nádrže pitné vody a nedaří se nám je vyprázdnit, bude to všechno trvat jen chvilku.
Jen pro vaši informaci. Tahle plachetnice má v přídi a zádi nádrže na pitnou vodu. Před nima na přídi a úplně na konci na zádi je ještě polystyrénová vypěněná ochranná zóna. To je kvůli nárazu zepředu a nebo zezadu. V tom případě se rozštípne příď a nebo záď. Poškození se ale nedostane přes kolizní prostor dál.
Polystyrén také nedovolí lodi potopit se. Zůstane těsně na hladině, i když je zaplněna naprosto celá vodou. Pokud ji budete chtít přes to potopit, musíte ji rozstřelit. Normálně ji rozmetat na kusy.
Jedinou podmínkou, aby plavala nad hladinou je, že nádrže s pitnou vodou jsou prázdné a nebo se je podaří vyprázdnit. Tyhle nádrže potom působí jako vzduchové kapsy a pomáhají lodi udržet se výš nad vodou. Pokud jsou plné, loď se sice nepotopí, ale plave těsně v úrovni hladiny. Stačí pak málo třeba jen silnější poryv větru a převrátí se.
Tohle všechno je ale v našem případě k ničemu. Nádrže s pitnou vodou za normálních okolností dokážeme vyprázdnit pomocí stlačeného vzduchu během několika desítek vteřin. Při téhle katastrofě, se ale podařilo přeříznout tlakovou hadici k nádržím té věci, co nás potopila. Ruční pumpou se to určitě Ludvíkovi nepodaří vypumpovat dostatečně rychle, i když se o to od prvního okamžiku pokouší.
Pokud to nevíte, plachetnice mají olověný kýl, pořádně těžký. Vyvažuje přeci protiváhou plochu plachet. Je to proto, aby se loď nepřevrátila. Celková váha lodi je potom i několik tun.
Tak finále se blíží. Jdeme ke dnu. Hladina se vyrovnává s palubou. Houpeme se ve vlnách jako kačena. Náklon je čím dál větší. Nedokážeme plachty ani srolovat. Při větru který sílí, je jen otázka kdy nás to převrátí. Ani na to nechci myslet.
Vždycky když to zafouká, nás to připlácne k hladině. Boční náklon je už víc než šedesát stupňů. Jen se křečovitě držíme, aby nás to nespláchlo. Jsme jak na houpačce.
Jako jedinou a poslední se jeví možnost zlikvidovat stěžně. Vlastně jedná se o jeden. Ten vzadu je pro legraci. Používá se jen pro vyvěšení státní vlajky. Je taky všeho všudy vysoký jen tři metry.
Dost, jestli se nechceme převrátit, nezbývá nám moc času. Ludvik leze do kabiny. Všude uvnitř je voda. Potápí se a nakonec přináší pilku.
" Okna, tedy dvě jsou už rozbitá od věcí, co se mlátí v kajutě. Nemáme moc času."
Koukne na mě. Přeci jen loď patří mě. Chytnu se ho zezadu a křičím mu do ucha:
" Na co čekáš???"
Ludvik bere do ruky pilku na železo a v šíleném chvatu se snaží stěžeň přepižlat. Nedá se říct přeříznout. To by bylo silné slovo.
Střídáme se u pilky a pokoušíme se skácet tu duralovou trubku, ze které je hlavní stěžen vyrobený skácet. Paluba je v rovině s hladinou oceánu a je to doopravdy alespoň pro mě naprosto depresivní.
Konec, stěžeň se kácí a s ním mizí i naše poslední naděje, že se nám podaří zavolat o pomoc vysílačkou. Antény a všechno okolo mizí nenávratně v moři. Ztrácíme tím poslední možnost zavolat si pomoc.
Zrada, stěžeň je sice dole. Loď se už tolik nenaklání, ale zato ty jeho zbytky mlátí do trupu. Duté, tupé nárazy. Tak proti tomuhle nemůžeme už nic dělat. Nakonec tedy Ludvík odřezává upínačky a poslední zbytky stěžně mizí v hlubinách.
Totální trosečníci. Na vraku který je celý pod vodou a vyčnívá z něj jen střecha kajuty. No vyčnívá. Je to jen kus plošiny která je nad vodou třicet centimetrů. Každá větší vlnka jde přes nás.
Sedíme tam a klepem se zimou a vyčerpáním. Po pravdě, je to víc vyčerpáním nežli zimou, ale vítr který začíná foukat je pěkně nepříjemný. Křičíme si do ucha, abychom se slyšely.
" Víš kde jsme?"
" Tak trochu, ale ne moc."
" Kolik nám chybí někam k zemi..."
" Musíš to vědět..."
" Pověz, snad to skousnu.."
" Minimálně šest set mil!!!"
" Děláš si srandu...to přeci není možné!! Vždyť jsem jela podle pobřeží.."
" Nechci ti kazit radost, ale ráno jsem ti chtěl říct, že se takhle spíš dostaneme do Japonska nežli na Jávu. Jela jsi skoro celou dobu skoro na východ!!"
" Celý čtyři dni, děláš si legraci?"
" Nedělám, byl jsem zvědav kdy na to přijdeš?"
" Tos mi to nemohl říct. Proboha, co teď?"
" Normálně bychom to otočily a jeli zpět, respektive na sever, ale teď jsme v háji. Máme před sebou Novou Kaledonii, což je francouzská država. Ale to je přes 1500 kilometrů. Jsme někde v jedné třetině k ní. Jsou tam přeci jen ostrovy, ale nevím ???"
" Chceš říct, že jsem jela ze Sydney pořád na východ místo na sever?"
" Kde jsi měla ráno slunce???"
Škubne to se mnou...Měla jsem ho před sebou. Jela jsem doopravdy na východ..Jsem blbá..
" Jela jsem podle kompasu!"
" Hajzl jeden, asi neukazoval správně. Nedívej se tak na mě. Doopravdy v tom nemám prsty. Teď je to stejně jedno."
" Co budeme dělat."
" Počkej, uvidíme. Pořádně se drž ať neuplaveš!!!"
Je skoro tma. Najednou si uvědomuji, že jsem na střeše sama. Ludvik zmizel. Je mi mizerně a začínám mít mořskou nemoc. Za chvíli začínám trochu panikařit. Co s tím klukem může být. Proč se už nevynořil. Začínám se pomalu klepat.
Konečně, jeho hlava se vynořuje kousek ode mne. Dýchá jak po dlouhém běhu. Chvilku mu to trvá, než se dostane nahoru. Ruce se mu klepou, ale něco táhne.
Neuvěřitelný, přitáhnul náš záchranný člun. Je to sice jen takový miniaturní člunek, dva metry dlouhý, ale je to něco.
Co Vám budu povídat. Tři hodiny jsme se střídaly, než jsme ho nafoukli. Ludvik ho uvázal na lano od kosatky a vlezli jsme si dovnitř. Sice jsme jak na tobogánu, ale relativně v suchu.
Vítr nás tlačí před sebou. Potopená loď působí jako kotva. Vítr nás pořád strká před lodí. Lítáme nahoru a dolů jak šílenci, ale dovnitř nevstříkne ani vlnka.
Ludvík se ještě jednou potápí do nitra lodi. Nakonec přináší Láhev s vodou a normální příborový nůž. Sice si nedovedu představit, jak by s ním dokázal přeříznout lano, které nás drží u lodi kdyby se potápěla, ale budiž, nakonec je mi to jedno. Žízeň, mámo oba, ale na nějaké jídlo ani pomyšlení
Vítr stále sílí. Lítáme jak na houpačce. Neuvěřitelný, co člověk vydrží, když mu jde o život. Neskutečný co bych nikdy nevěřila, se stává pravdou. Propleteni nohama proti sobě usínáme. Ale, usínáme je silné slovo, spíš poklimbáváme. Nervy přeci jen pracují.
Ráno, neuvěřitelně křišťálové ráno. Sluníčko nás probouzí.
" Ahoj..."
" Kam koukáš..."
" Vidíš to slunce..."
" Jasně, tlačí nás to na východ.."
" Je ti to jasný. Minimálně tisíc kilometrů do Japonska."
" Třeba pojede loď."
" Pokud vím, linka tudy nejezdí. Letadla určitě, ale loď ???."
Teprve teď mi to dochází. Ludvík je jeden z mnoha emigrantů. Je to jeden z mnoha lidí, kterému to za Husáka silně vadilo. Jak si jinak vysvětlit to, že jako pilot Československých aerolinek zůstal v Austrálii. Pro peníze to určitě nebylo. Jako pilot měl určitě víc nežli automechanik, kterého dělal, když jsme se seznámily. Zajímavá osobnost. Jak někdy život s člověkem zacloumá.
Skoro jako se mnou. Jsou to ale cesty životem křivolaký. Máme někdy pocit jako když si s námi život pinká. Od zdi ke zdi.
Jako holka když mi bylo osmnáct. Měla jsem kamaráda, který emigroval v roce 1968. Odešel do Rakouska. Potom se dostal na povolení do Kanady. Bůh ví jakým způsobem se dostal do USA. Tehdy to nebylo tak složité. Kanada a USA jsou skoro jeden stát. Tam ho taky chytily. Tenkrát mu jeden agent od Federální služby řekl.
" Kámo, máš na vybranou. Buď pomažeš zpátky a nebo přežiješ osmnáct měsíců ve Vietnamu a naše zem se ti za to odvděčí."
Z šedesáti Čechů přežilo těch osmnáct měsíců devět a stali se na den přesně podle smlouvy Americkými občany.
Jednou zavolal a řekl:
" Přijeď za mnou..."
Já jako pitomá si koupila zájezd do Jugoslávie. Jako spousta emigrantů jsem se nalodila na trajekt a odjela do Itálie. Tam požádala o asyl a zároveň se s ním spojila. Jiří, teď by nebyl už problém říci i jeho příjmení si pro mě přiletěl do Itálie. Pokračovalo to fofrem.
Italové se mě rádi zbavili. Vystrnadili mě do Kanady, která tenkrát ještě brala emigranty z Evropy. Do USA jsem sice nemohla, ale Jiří jezdil za mnou.
Našla jsem si práci. Dělala jsem v jedné reklamní agentuře. Nic moc, ale byla to jedna z mých naprosto svobodných dob. Byla jsem naprosto volná a svobodná.
Docela hezká štíhlá dvacetiletá holka neměla problémy. Žila jsem si po svém. Možná že někdy až někdy moc. Jiří jezdil jednou za měsíc na sobotu a neděli a mě tenhle asketický život moc nevoněl.
Pěkná dvacetiletá holka nepotřebuje sex jeden víkend za měsíc. Co si budeme povídat. Nevydržela jsem. Co na mou obhajobu říct, Jen to, že Jiří taky nevydržel. Dnes vlastní jednu z největších firem na výrobu, opravy a montáž klimatizace v Kalifornii. Vzhledem k tomu, že je tam pořád horko, nemá o práci nouzi. Většina z jeho zaměstnanců ani neví, že nadnárodní firmu Husek Co. vlastní český emigrant.
Nakonec jsem se z trucu vdala za jednoho z šéfů reklamní agentury kde jsem předtím dělala. Sice byl starší nežli já, ale to nám nevadilo. Původem z Anglie šel zkusit štěstí do Kanady. Přidal se tam ke skupině několika studentů a vydupali z ničeho docela slušně prosperující reklamní agenturu.
Ve volném čase měl jen jednu zábavu. Byl to jeden ze skalních jachtařů. Jezdil o své dovolené, která trvala přes dva měsíce po Mexickém zálivu a Karibiku.
Jak jinak. Na svatební cestu jsme jeli lodí. Žádná sranda. Na desetimetrové lodi do Austrálie. Tři měsíce na moři. Docela solidní kuřba. Když to foukalo, byla sranda, ale bez větru. Žádná legrace. Nuda k chcípnutí. Nic nemůžete dělat. Vůbec nic. Kdo to nezažil, neporozumí. Naštěstí se u nás za tu dobu vypěstoval šukací reflex.
To je to, že když vám to leze na mozek, jdete si pořádně zařádit. Dokázali jsme takhle prošoustat někdy skoro celou noc, nebo den. Vlastně na tom tehdy nikdy nezáleželo.
Tam kudy jsme jeli, bylo teplo a tak jsme toho na sobě neměli nikdy moc. Jednou jsem to spočítala. Z jednoho měsíce jsem na sobě neměla nahoře nic dvacet šest dní. Nebyl důvod. Teplo a to, že vás nikdo nevidí dělá divy. Cítila jsem se naprosto svobodně a pocit, že nám nic nehrozí byl nádherný.
Dojíždíme do Austrálie. Objíždíme ji a nakonec přistáváme v Sydney. Po třech měsících, čtrnáct dní na souši. Nic se nekolíbá a nic vás nenutí vyhazovat obsah žaludku. Prostě pohoda. Klídek a odpočinek.
Pak jako blesk z čistého nebe dostanete ťafku.
Vaši drahou polovičku uštkne na normálním výletě had. Zkolabuje a před vaším zrakem během pěti minut zemře. Nemůžete nic udělat. Ani váš průvodce a další čtyři lidi nedokážou pomoci. Je to okamžik naprosté beznaděje. Ve vteřině se všechno zhroutilo. Všechno je jinak. Nemáte nikoho, kdo se o Vás může postarat. Najednou je ve vašem životě díra. Totální černá nicota. Nejsem typ vypočítavce a měla jsem svou polovičku doopravdy ráda. Udělal mě šťastnou a spokojenou mladou paní. Nikdy na něj nedokážu zapomenout. Není to má vina, že se všechno tohle stalo. Nikdy si neodpustím, že jsem na něj nezavolala, aby se na tu fotografii západu slunce vykašlal a nechodil pryč a nelezl na tu skálu.
Tahle chvíle ve vás nutně zanechá kus ponaučení.
Nic se nesmí ani v dnešní době ponechat náhodě. I prosté seskočení ze stromu v přírodě kde jste sami, znamená ohrožení. Pokud špatně doskočíte a zlomíte si nohu může to být váš konec. Nedělám si legraci. Do dneška je na zeměkouli víc nebezpečných míst než těch bezpečných.
To, že žijete ve středu Evropy, neznamená, že jste v bezpečí. Tu nohu si můžete zlomit na houbách a pokud jste tam sami a nemáte mobil, máte problém....
Břetislav, jak mu počeštěně říkám, byl za týden převezen do rodné Anglie a v klidu na rodinném hřbitově pohřben. Nemám nic víc, co bych k tomu mohla říct.
Jeho rodinu jsem viděla vlastně čtyřikrát v životě a nezanechala ve mě žádný pocit, že bych ji potřebovala. Z jejich strany to bylo vnímáno zřejmě naprosto stejně. Pobyla jsem v Londýně týden a v podstatě jsem před nima prchla. Naléhali na mě, abych se tam zdržela, ale nemohla jsem. Určitě si oddychli, když se letadlo zdvihlo z letiště.
Chtěla jsem totálně zapomenout a hledala jsem únik před realitou. Usmyslela jsem si, že vezmu tu naši loď do Evropy. Představovala jsem si jak mi bude dobře když pojedu s lodí sama. Nikdo mi do toho nebude kecat a za tři nebo čtyři měsíce, co na to záleží, budu skoro doma. Ale za chvilku jsem zjistila že to nebude jen tak.
Místní úřady mají svoje předpisy. Nesmím jet z Austrálie sama. Na palubě musí být minimálně dva. Sice nemusím mít žádný kapitánský patent, ale musíme jet dva. ( Upozorňuji, že se jedná o rok 1975. Dnešní předpisy jsou podstatně tvrdší. ) Takže mám na vybranou. Někoho najít a vzít ho do Evropy a nebo loď prodat a letět letadlem.
Dala jsem si tedy inzerát do místních novin v češtině. Dalo tu obrovskou práci donutit je, aby to otiskli alespoň trochu češtinsky správně.
Psalo se v něm, že hledám společníka na cestu do Evropy. Přihlásil se jen jeden človíček, který by chtěl tohle dobrodružství absolvovat. Byl to můj nynější společník.
Ludvík Martínek, bývalý pilot Československých aerolinií, nyní automechanik který má Austrálie dost a chce se dostat zpět do Evropy.
Tak to je bylo vyprávění o mě a tom jak jsem se dostala do Austrálie. Ludvík si většinu vyprávění ponechal pro sebe, ale určitě vám část jeho vzpomínek odventiluji až bude správná doba.
Takže zpátky do reality.
Po dvou dnech a nocích na moři se časně ráno před námi objevil mrak. Nikam se nevzdaloval a my jsme se pomaličku blížili k němu. Skoro jsme nedýchali. Oba jsme věděli, že tohle jsou mraky, které se vznášejí nad zahřejvanou pevninou. Je to mrak, který se nikam nestěhuje a je pořád na stejném místě.
Blížily jsme se pořád blíž a blíž. V duchu jsme si přáli, aby nás to zaneslo na ten ostrov, který byl přímo před námi. Nakonec se stalo doopravdy neuvěřitelné to, co se stalo za pár hodin.
Už vidíme, že nás vítr tlačí přímo k ostrovu. Za pár hodin to už bude za námi. Docela se těšíme, až budeme zase na pevné zemi. Toho houpání v člunu bylo docela dost. Dva dni v pidi člunku.
Nesmím být ale nespokojená. Zachránil nám život. Když si představím, že bych se měla držet celé dva dni a dvě noci na střeše kajuty!!!! Tutově bych to nevydržela a uplavala.
Jsme jen kousek od pobřeží. Docela jasně vidíme jak se před námi zdvíhá zarostlý kopec a opravdovými stromy. Před zálivem do kterého míříme, je ale docela solidní korálový útes. Teď když jsme jen tak kousek od něj, vidíme jak se o něj tříští a s neuvěřitelnou silou do něj bije jedna příbojová vlna za druhou.
Tak tohle bude kouř. Loď má kýl a vůbec si nedovedu představit jak se přes narůžovělý útes dostane. Mám na konci tohohle snažení pocit, že jsem přeci jen mraveneček. Držíme se zbytků upínaček, na kterých Ludvík udělal smyčky. Pro každého z nás jednu. Každý provlékáme do ní jednu ruku a držíme se druhou navzájem.
V šíleném hřmotu vnímám, že Ludvík něco křičí. Podívám se na něj a odezírám mu ze rtů:
" Jedeééém!!!."
Chvilka čekání a je to tu. Konečná, poprvé narážíme do korálů. Správná pumelice, jako když křoupnou ořech. Jen to zadunělo. Couvli jsme a vidím, že jsme ještě venku. Loď se naklání a otáčí se na bok. Přichází další vlna a otáčí nás naprosto bokem.
Další rána a bouchnutí do útesu. Kolem nás lítají kusy polystyrénu a trosek. Jen matně si uvědomuji, že těsně kolem nás proletělo kus zábradlí, které bylo vysunuté nad přídí. Takový ten ochoz na koukání za hezké plavby. Další rána a zase couváme.
Znovu jsme venku. Tentokrát je to ale kritický. Loď se evidentně potápí a když tu zůstaneme, půjdeme ke dnu s ní. Ludvík se nadýchává a křičí mi do ucha:
" Musíme jít!!!"
Jen kývu, že rozumím a v oba vyprošťujeme ruce ze smyček. V okamžiku kdy přichází vlna a loď znovu naráží, ji opouštíme.
Nic jsem neudělala. Jen jsem se pustila a už to jelo. Pár metrů od korálového útesu se mě zmocňuje proud a odnáší mě k pobřeží.
Nedokážeme se držet navzájem a proud nás od sebe odtrhává. Dál to bylo jako zlá noční můra. Ludvik nikde a já zůstala sama.
Pokoušela jsem se tvrdošíjně plavat k pobřeží. Bylo vzdálené snad jen sto metrů. Ale nešlo to. Proud mě snášel a byla jsem pořád na stejném místě. Viděla jsem Ludvíka na břehu, jak na mě volá, ale nerozuměla jsem mu. On byl na břehu a já se k němu nemohla dostat. Nakonec skočil do vody a skoro okamžitě byl u mě.
" Co blbneš, plavej za mnou. Copak nevidíš, že se tu vrací proud od pobřeží."
Podíval se na mě zblízka a viděl že melu z posledního.
" Pověs se na mě, potáhnu tě."
Podplaval mě tak, abych se ho mohla chytit kolem krku. " Neuškrť mě. Klídek z tohohle se dostaneme, neboj!"
Měl neuvěřitelnou páru. Jeho jedno tempo bylo jak dvě moje. Trošku jsem zpanikařila, když jsem viděla, že plaveme na širé moře, ale nakonec mi to došlo. Jsem nána pitomá. Stačilo, abych se podívala kam plavou kousky polystyrénu z rozbité přídě lodi a nemuselo to takhle dopadnout.
Vytáhnul mě na širé moře, snad dvěstěpadesát metrů daleko a odplavali jsme dalších třista vlevo. Potom jsme se dostali do proudu, který šel k pobřeží. Byl to fofrník. Ten čtvrt kilometru jsme měli zpátky za pár minut. Posledních padesát metrů se ho pouštím, že to doplavu, ale je toho přeci jen moc. Vnímám jak mě chytá kolem krku a nese z vody.
Nejsem nalokaná. Snad jsem se za celou dobu ani nenapila, ale jsem grogy. Nemám sílu, ani se postavit a dojít z okraje příboje. Znovu mě zdvihá, a snažím se jít. Jsem jak balík hadrů. Strašně se stydím.
Ludvík si mě nadhodí jako pírko a odnáší těch padesát metrů po nádherné pláži nahoru. Pokládá mě na prohřátý písek a lehá si vedle mě.
Chvilku naprosto nevnímám. Vysílení a psychická námaha za uplynulé tři dni udělali své. Nějaký blíže neurčený čas o sobě nevím.
Nevím, není to správné slovo. Vím o sobě, ale jsem jaksi mimo. Vnímám Ludvíka jak odchází, ale nejsem schopná se ho zeptat kam jde. Jsem jak přiožralá. Nemůžu se hýbat, ale všechno vnímám, a vím co se kolem děje.
Cítím jak mi Ludvík pomáhá, abych se posadila a do pusy mi leje kokosové mléko. Doopravdy pravý kokos. Neuvěřitelně mi to dokáže dát sílu a uvolnit se. Poprvé se kolem sebe rozhlídnu.
Nádherná pláž, osvětlená dopoledním sluncem. Moře ustupuje, je odliv. Doopravdický písek a palmy za mnou. Nevěřila jsem, že to dokážeme. Na potopené lodi dva dni, za bouře a lijáku. Mám pocit, že jsem v ráji. Ludvík sedí vedle mě a dívá se na mou maličkost.
" Jak je, copak se děje."
Rozhlížím se kolem sebe. " Neříkej mi, že jsme to dokázali."
Klekne si proti mně. Pusa na tvář a dívá se mi zblízka do očí. " Máš pocit, že se ti to zdá."
Otočí se a rozhlédne se kolem sebe. Vezme do ruky malého snad pěticentimetrového ráčka, který se producíruje po písku. Vloží mi ho do dlaní.
Legračně šimrá, pouštím ho z rukou a rozhlížím se kolem. Ráček upaluje pryč svým tempem a teprve teď mi to dochází.
" Víš kde jsme?"
" Ne, vadí to, pořád nespokojená co!", otáčí se a odchází.
Vytřeštěně se na něj dívám. Ten kluk je naprosto nahý. Nic na sobě nemá. Svaly na zadku se mu rytmicky pohybují, když jde. Nádherný příro se mu bimbá do rytmu a kuličky visí pod tělem neuvěřitelně daleko. Ty koule má jak malej býček. Je na něj fantasticky rajcující pohled.
Zato já. Jsem jak stará vypelichaná slepice. Mokré džíny a triko který je za ty tři dni roztrhaný na kusy. Vlasy spletený s řasami a všechno zasypaný pískem. Doopravdy nádhera.
Zvednu se a pokusím za ním popoběhnout.
" Ludviku....."
Tma tmoucí, probírám se, když mi otírá čelo nějakým hadrem, který je namočený do mořské vody. Je odporně hořká a slaná.
" Je ti něco? Nějaký vnitřní zranění nebo něco...Co já vím. Přeci nemůžeš zkolabovat z ničeho nic!"
Drží mě kolem krku a z tónu hlasu vnímám jeho starostlivost. Teprve vnímám teď, že mi otírá čelo mým tričkem. Nahoře na sobě nemám nic. Jen se na sebe podívám. Zaregistruje můj pohled.
" Nezlob se, neměl jsem nic na to, abych ti namočil čelo. Stejně to triko není na nic. Je na kusy, skoro kus hadru. Já na sebe nemám nic. Všechno jsem si to ze sebe sundal v tom příboji když jsem se jako ty, na poprvé nemohl dostat ke břehu.. Zůstali mi jen slipy, a to uznáš...."
" Dobrý, neomlouvej se. Je to jasný. Máme toho za sebou až dost. Je to blbost, mít na sobě něco, když je tu před polednem skoro třicet. Možná je i víc.. Nebýt toho že fouká vítr, asi bychom se upekli."
Pomáhá mě z mokrých džín. Na chvilku zaváhá.
" Taky..."
" Dolů s tím, co si myslíš. Ty si tu budeš chodit jen tak a mě bys nechal chodit v mokrejch kalhotkách."
" Já jen tak, aby nebylo sexuální harašení."
" Co to je?"
" Ale potom někdy, bude na to asi spousta času. To si vymyslely zase na chlapy jako novinku ve Spojenejch státech. Jako by jim nestačila prohibice. Za deset let přijdou na to že to byla kravina a všechno se vrátí zpátky. Někdy si o tom popovídáme. Snad se to moc nerozšíří!"
Pomáhá mi z mokrejch džín a kaťat. Na pláži je doopravdy nádherně. Nemám na sobě nic, ale naprosto mi to nevadí. Dva mladí lidé, naprosto nazí. Jde snad jen o pár okamžiků a všechno je jinak. Nahota a všechno co k ní patří, se stává naprosto normální. Ani jeden nemáme nějakou potřebu po sobě koukat. Jde nám teď o přežití. To ostatní musí počkat.... Uvidíme, snad k tomu nedojde, nebo snad jo ?? Sama nevím, Je to pěknej kluk. Moje vnitřní "Já" je totálně rozporuplné. Líbí se mi a chtěla bych ho, ale zároveň ho znám jen velice krátkou dobu a to mě drží zpátky. Na druhou stranu mě stoprocentně zachránil život, a na to se jen tak nezapomíná.
Nebýt toho, že máme před sebou spoustu práce, klidně bych sebou plácla a nechala se opékat sluníčkem. Práce v uvozovkách. Musíme se pokusit zachránit z toho našeho vraku, všechno co půjde. Nevím jak to uděláme, ale jak znám za těch pár dnů Ludvíka věřím, že si nějakou cestičku najde.
Odpočinek končí. Sedíme na okraji pláže a připadáme si jako tajtrdlíci. Oba jsme samá modřina a samá boule. Oba máme kolem zápěstí krvavé šrámy. Jeden druhého jsme prohlédli. Žádná zlomená ruka, ani noha. U mě je podezření na dvě zlomená žebra a Ludvik vykloubené a nebo zhmožděné pravé zápěstí. Víme alespoň oba, na co je nutný távat si pozor. Je po poledni a moře se za chvilku začne vracet zpět. Musíme si pospíšit.
Loď nevidíme. Na útesu není. Tutově bude někde za ním. Musela se dostat přes. Nemohla se potopit někde vně. To by moře všude kolem nás nevyvrhovalo pořád trosky. Našla jsem v písku dokonce konzervu. Moře má neuvěřitelnou sílu.
Tak jdeme na to. Ludvík určuje způsob jak ty věci, co chceme dostat z vraku, dopravíme na pobřeží. Když ho poslouchám, mám pocit, že se zbláznil.
" Máme tu polystyrén z přídě, co nám ho vyhodilo moře na břeh. Vezmu ten největší kus a pokusím se doplavat k vraku. Pokud to půjde, pokusím se z vraku uvolnit nějakou plachtu. Problém je v tom že nemáme nůž.Vzal bych ho z vraku. Dokážu se potopit maximálně do čtyř metrů. Snad ten vrak neleží hlouběji."
" Co Pak ?"
" Hádej....? Jestli se mi podaří odříznout plachtu, je to jasný. Do plachty dám to, co potřebujeme, celý to přivážu k tomu polystyrénu a vytlačím to na moře. Potom to s proudem dotlačím na pobřeží."
" Když tam najdeš něco, co poplave, dej to do tý plachty. Nadlehčíš si ji.
" Chytrá holka...."
" Půjdu s tebou."
" Ani náhodou. Necháš to, ale na mě. Nemůžeme riskovat, že si propíchneš zlomeným žebrem plíci. Máš smůlu. Pokud mi to nevyjde, je to potom na tobě."
" Myslíš jako že bys tam zůstal ?!!"
" Přesně tak..."
Sedím na břehu a sleduji ho. Nikdy v životě jsem si nepřála víc, aby to vyšlo. Mám pocit, že jsem jen malé zrnko písku ve vesmíru, ale na druhou stranu Ludvíkovi nesmírně věřím, že mu to vyjde.
Je zrovna největší příliv. Smráká se a v noci možná přijde bouře. Pokud se nám nepodaří zachránit nic z toho našeho vraku, asi tu umřeme hlady a žízní. Žádná sranda, v románech se to všechno změní k lepšímu, ale v našem postavení!.
Pozoruji ho, jak se potápí. Snad to nebude takový problém. Na chvilku se naprosto ztrácí ve vlnách. Mám o něj šílenej strach. Je to neuvěřitelný, ale chci, aby se vrátil. Nemusí nic přivézt. Stačí jen, když se vrátí...
Nakonec vidím, že se nad hladinou objevuje jeho mávající ruka. Je fantastickej, dokázal to. Plave do moře, ale to je pro mě jen znamení že to vyšlo.
Neuvěřitelný, připlouvá s obrovským vakem plachty. Co je v ní není, teď podstatný, ale je tady.....
Pokud to bolest kolem hrudníku dovolí, skáču do vody proti příboji. Pomáhám mu s obrovským vakem, ve kterém je naše naděje na přežití.
Kluk je naprosto hotovej. Sotva se vydrápe nad úroveň přílivu. Lehne si na záda a prudce oddychuje. Má toho vrchovatě. Když se trošku vydýchá, tak mu pomáhám odtáhnout plachtu, co nejdál od hranice vln. Klečím a vláčím za sebou obludný vak. Ve vodě to skoro nic nevážilo, ale teď....
Nedá mi to, abych mu alespoň nedala pusu. Kleknu si nad ním a oběma rukama ho držím kolem spánků. Nádherný políbení který možná ani nevnímá. Je tak hotovej, že se ani po třech minutách nedokáže pořádně nadechnout.
" Eště...." Zvíře jedno, ví o sobě. Ale má toho dost. Nožičky se mu klepou a nevypadá to na to, že se tenhle pokus bude dneska opakovat.
Pokládám si jeho hlavu k sobě do klína a hladím ho po vlasech .... je jednička. Dokázal to, co se zdálo nemožné. Chvilku vůbec nereaguje. Za nějakou dobu vnímám, že se na mě dívá nahoru.
" Máš nádherná prsa...."
" Nech toho.., já tě lituji a ty takhle..!"
" Promiň, ....ale je to pravda. Jen tak mimochodem, tak hezké bradavky jsem ještě neviděl...!
" Dost, nech toho. Shodím tě do písku." Zakryji mu dlaní ruky oči.
Klidně se nechá pohladit po čele. Nebýt toho, že se díval takhle provokativně na moje prsa a bradavky, byla bych docela v pohodě. Jsem pitomá. Zavinila jsem si to sama. Mít ho takhle pod sebou a vyloženě ho donutit, aby se musel dívat nahoru. Nezbývalo mu vlastně nic jiného, než se dívat na moje prsa a bradavky, což patřičně ohodnotil. Je to moje vina.
Ale jak jinak bych tu měla být. Chodit tu v tomhle vedru oblečená. Přeci nejsem cvok. Navíc, co bych si tak asi vzala na sebe. Děravé tričko, roztrhané kalhotky a rozedraný džíny. Ani jeden nemáme boty. Stejně, přeci jen mě to potěšilo, co si budeme nalhávat.
Trošku si odpočinul a tak se pokoušíme dostat ten vak, ještě kousek dál z dosahu vln. Nakonec se dostáváme k tomu, že ho otevíráme.
Jako první co z něj vyndavám, jsou dva páry bot. Prachbídné sportovní boty, ale jen se mě srdíčko zatetelí. Nedovedu si vůbec představit, jít někam dál do lesa, který celou pláž obklopuje. Ještě jsou svázané k sobě tkaničkami. Zase jeho nápad. Při katastrofickým přistání a potom na plavání, boty potřebovat nebudeš. Uvaž je někde k něčemu co bude asi vyplavený na břeh.
Naše boty skončily přivázaný k záchrannému kruhu a teď je tedy Ludvík přivezl i s kruhem který se navlíknul neuvěřitelnou náhodou na kus zlomeného zábradlí s šel ke dnu i s lodí. Dál potom vyndáváme spoustu konzerv a krabiček z železné zásoby potravin která byla v přední části kajuty.
" Jak je tam hluboko?"
" Tak tři metry. Za tím převisem co vidíš na okraji, jsme asi zachytli kýlem. Loď vlastně vrak, dostal několik ran. To bylo to proč jsme se nedokázali přehoupnout přes skaliska. Pak se kýl ulomil. Zřejmě tam zůstal, a my konečně mohli přes. Loď se rozlomila na několik kusů a prakticky se rozpadla. Na dně mezi korály skoro nic neleží. Jen těší části trupu. Jinak všechno ostatní moře vycuclo z laguny ven."
" Nemáme nic??"
" Jak se to vezme. Na přežití na nějakou dobu to bude, ale na nějaký roční robinzonování to není. ..... Co chceš, jsme celý?! Jsme, tak si nestěžuj. Moc nechybělo a...."
" Jo, já vím. Vlastně jsem ti nepoděkovala.!"
" Dost, jsem rád, že jsem tu byl. Stačí ti to." Pohladí mě po vlasech a dá pusu na čelo.
Vyndaváme všechny věci z vaku který dělá vlastně stěhová plachta. Ludvik u ní uřezal všechny lana. Vlastně je jen zkrátil. Nechal je jen pětimetrový. Na konce přivázal kusy dřeva. Zbytky paluby a něčeho neidentifikovatelného. Teprve při bližším zkoumání jsem si uvědomila že to je kus záchodového prkénka. Nakonec dokázal dostat z vraku obrovský kus polystyrenu z přídě včetně pořádnýho kusu lodního trupu. Tahle část je z laminátu. Celé se to tam dole vyviklal.
Stejně by to za čas moře odlomilo a odneslo. Nakonec k tomu kusu který plaval na hladině, přivázal ten vak. No a pak se jen potápěl a nosil do něj jednotlivý konzervy a všechno ostatní. Když to vypadalo, že to stačí, uvolnil lano, kterým to měl přivázaný k vraku a odplul s tím na širé moře. Celé to trvalo přes dvě hodiny. Vůbec jsem si to neuvědomovala.
Ludvík se nakonec natahuje na písek. Je naprosto hotovej. Leží na břiše a pořád zrychleně oddychuje. Nakonec se uklidňuje. Zůstává ležet na písku a já se jdu podívat po kokosech.
Kokosové palmy jsou kolem a není problém se podívat kde leží ořech. Najdu skoro hned dva a vracím se nima na pláž.
Ludvik si hoví jako když jsem odcházela a vypadá to jako když spí.
Jdu k němu a snažím se klást nohy tak, aby mě bylo co nejméně slyšet. Ještě když jsem od něj dva metry nejsem si jistá jestli mě slyšel. V okamžiku kdy se nad ním skláním je už jasné, že o mě ví.
Předkloním se nad ním a stín kterým ho přikryji před sluníčkem je dostatečným důkazem, že tu jsem.
V okamžiku kdy vedle něj poklekám na prohřátý písek, jsem přesvědčená, že je to on, koho chci. Že je to ten kluk, po kterém toužím a chci ho mít. Není to tím, že jsem s ním sama, ale proto, že se mi líbí a ty děti který bych s ním chtěla možná podvědomě mít, budou jako on. Síla, jen mi to tak blesklo hlavou. Na co člověk v průserové chvíli nemyslí.
Jeho nádhernej zadek a pokrčené koleno mě přímo vybízí k tomu, abych si ho pohladila. Jednu nohu naprosto nataženou a druhou pokrčenou v koleni. Je to fantastický. Příro položený pod sebou na prohřátým písku a varlata uvolněný pod ním v takový poloze, která mě nemůže nenechat chladnou.
Vyloženě chtějí pohladit. Takové nádherné kuličky stojí za to, pohladit si je a pořádně promnout. Paráda, držet je v ruce a mít pocit že držím mezi prsty dva nádherný měkounký míčky. Mít tu možnost si nima opatrně hrát.
Je to paráda. Letmý políbení zezadu na krk. Potom mu pomaličku prsty jedu kolem páteře. Střídám jeden obratel za druhým. Končím u žlábku u prdelky. Přejedu po vrcholu svalu a sjíždím dolu ke kuličkám.
Ani se nehne. Čeká na to. Lehounce se mu dotknu rozpálených varlat. Kuličky jsou tak rozehřátý, že jsou naprosto uvolněný. Každou se dá pohybovat zvlášť. Vezmu je do dlaně a začnu si s nima hrát. Jsou doopravdy jako dva nádherné míčky.
V duchu si jen tak na okraj říkám: " To snad není možný. Tady vlastně vzniká to, čím nám dělají děti."
Nakonec se neudržím. Je to moc veliké lákadlo. Musím se na ně podívat zblízka.
Dvě nádherné kuličky, vlastně vajíčka, které se nádherně lesknou pod kůží, když je opatrně stiskneš. Překrásně se lesknoucí žilky, které nádherně pulsují do rytmu tepajícího srdce.
A ta překrásná možnost, hrát si s nima. Různě je přesouvat a posunovat. Mít tu možnost, držet je v dlani jako kulečníková koule. Fantastický na tom je to, že to musím dělat opatrně, abych mu neublížila. Je to kouzelný. Stačí chvilka, snad to není ani minuta a vidím, jak se musí znovu nadzdvihnout. Tutově se mu příro pořád zvětšuje. Není to ale vidět. Má ho pod sebou a nemám šanci se k němu v téhle poloze dostat. Uvidíme, pokusím se ho pomalu otočit.
Dělá jako že spí, ale je to mizera. Jen si se mnou hraje a nechává se při tom ode mne hýčkat. Příro mu musí rošťákovi stát jako kolík. Nejmíň dvakrát se už musel nadzdvihnout, aby se mu to tam všechno vešlo. Nechce se ale pořád otočit. Nakonec se mu zakousnu do ouška a táhnu. Tohle už na něj platí.
Otáčí se na záda a mhouří oči proti sluníčku. Nevidí na mě moc dobře. Sluníčko je skoro nahoře a stín který dělám svým tělem se posunuje se mnou a do očí mu pořád svítí sluníčko.
Pohodička, konečně ho mám, tak jak jsem chtěla. Sjíždím mu po těle dolů mezi nohy. Sklouzávám až mezi jeho svalnatý, roztažená stehna. Uvolňuje se a dává nohy od sebe. Ukazuje mě tak beze zbytku tu svou nádheru.
Otvírám zavřený oči a vyloženě se pasu pohledem na jeho příru. Nádhernej macek který má parádně obnažený žalud. Nejmíň pětadvacet cenťáků. Fakt, parádní nástroj. Dívám se mu na něj zblízka. Předkožku má nějakou prapodivnou. Žalud je obnaženej skoro až moc. Když se pokusím posunout předkožku zpět, přes něj, nejde to.
Podívám se na něj nahoru. Jen se usmívá. Je to hadrník. Má tutově obřízku a nechá mě takhle tápat. Pokusím se ještě jednou přetáhnout kůžičku. Jasně, nejde to. V životě bych mu ji přes žalud nedostala.
Líbám ho na bříšku a jedu pomalu nahoru. Dostávám se k oušku a malinko ho do něj koušu.
" Bolelo to....?"
" Trochu?"
" Jak dlouho jsi nemohl?"
" Tři měsíce."
" A pak?"
" Nádhera, jak pohádka."
" Povídej,"
" Kroutily se mi palce u nohou"
Neudržím se a musím se zasmát. " Kecáš"
" Nekecám, myslel jsem, že se zblázním."
" Kecáš, přeháníš."
" Měla ho v puse a myslel jsem, že mě vycucne. Kroutily se mi palce u nohou a ucmrndával jsem si. Neudělal jsem se, ale cítil jsem jak si ucmrndávám."
" Jak ses k tomu dostal,,"
" Kamarád je doktor.."
" Kolik ti bylo ???"
" Dvacet.!"
" Bál ses ???"
" Jasně, bál."
" Co pak..."
" Vidíš !!"
Jedu dolů. Příro mi tlačí do bříška. Sjíždím zase mezi nohy a zůstávám v pokleku. Narovnávám si přímo nahoru a beru ho do pusinky. Ani se nehne. Obrovská bimbo stojí jako kolík a není na něm znát, že by se zachvělo.
Beru si do dlaně jeho nádherně rozehřáté kuličky. Reakce je okamžitá. Příro se mi v puse zachvěje a když si s nima začínám hrát, okamžitě reaguje.
Pomaličku mu je kroutím v dlani a projíždím mezi nimy. Beru si jednotlivě každou do dlaně a pomaličku je tisknu a zase uvolňuji. Nakonec je beru do jedné ruky a těsně nad nimy je zaškrtím. Je to jako kdybych je měla doopravdy v pytli.
Popotáhnu, co to jde nejdál a pomaličku otočím zápěstím. Kuličky se dostávají nahoru před tělo. Jsou úplně nahoře před mýma očima. Pouštím je a oni klesají dolů. Fantazie co příroda dokáže. Když je kluk parádně rozehřátej a uvolněnej. Varlata se vytáhnou a visí pod tělem.
Ludvíkovy tedy doopravdy visí. Má je od těla minimálně pět, možná šest centimetrů. Jednu o kousek výš, ale stejně je to parádní.
Přejedu rukou po žaludu. Fantastická reakce. Obě kuličky okamžitě přiskočí nahoru a položí se těsně pod tělem. Stačí ho jen trošku vzrušit a podráždit víc, a je to tu. Kluk už reaguje naprosto správně. Jsme oba v pohodě a těšíme se na sebe.
Tak, trošku jsem vás dostala. Přestat v půlce parádního vyprávění, to se nedělá. Ale další povídka bude, alespoň doufám, pokračováním tohohle příběhu. Pro tentokrát se omlouvám. ale bylo toho doopravdy moc.
|
|
<
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek
>