Slunce pomalu vychází, ale my tři sedíme na terase a posloucháme bez dechu tohle vyprávění. Skoro se zdá neuvěřitelné, co všechno si někdy musíme prožít. Jsou mezi námi jedinci, kteří nedokáží sedět doma. Táhne je to ven do světa. Co nejdál a do co nejexotičtější země. Erika je přesně ten típek. Skoro nic ji nemůže překvapit a jsem si jistá, že po těchhle zkušenostech ví, kam může až zajít. Jak je vidět z dalšího vyprávění, tyhle zkušenosti se doopravdy nezískávají jen tak snadno a bezproblémově.
Doopravdy, na ten první den určitě do smrti nezapomenu. Připadala jsem si jak v nějakém snu. Dodnes si nejsem schopná rozumově vysvětlit, co se tenkrát ve mě událo. Po normální psychické stránce jsem byla naprosto v pořádku. Nevím, co se to ve mě najednou probudilo. Připadala jsem si ale potom jak po něčem naprosto fantastickém a žádná nenormální reakce se nedostavila. Tedy myslím, jestli jsem nabyla pod vlivem nějaké drogy. Nic takovýho. Inés měla na snídani přesně stejnou dávku kafe a žemli, nebo co to bylo a já jsem si mohla vybrat. Jedli jsme naprosto stejné jídlo obě dvě.
Bylo to všechno bylo naprosto normální, až do té doby, kdy jsem měla pocit, že toho kluka strašně chci a to, že byl naprosto bezmocnej a mohla jsem si s ním dělat, co bych chtěla, byl pocit tak fantastickej, že jsem nedokázala odolat.
Musím se sebekriticky přiznat, že i to prostředí a celková atmosféra udělala bezesporu to, že jsem se nakonec nedokázala rozumově usměrnit a několikrát i v budoucnu jsem tedy téhle nabízené příležitosti využila. Nechci se vymlouvat na nějakou drogu a nebo že se mnou něco udělali, nic takovýho. Prostě jsem si to najednou chtěla vyzkoušet a když byla takováhle příležitost.
Potom si ještě maličko povzdychne. No tedy tuhle příležitost opakovat, už nikdy mít nebudu.
Víte, je to naprosto neuvěřitelné, ale tam je to pro ně naprosto běžná záležitost. Chlap si tam bere ženskou pro své potěšení a zábavu. Není žádným divem a nikdo to taky nijak nekomentuje, když si chlap vezme svoji ženu na poli přede všemi. Někdy se na to dívají i děti, které jsou s nima a dělají jak za doby roboty. Ta ženská většinou drží a ani se nebrání. Ušetří si tak alespoň výprask, který by jí potom čekal. Neříkám, že je to pravidlo, ale i tohle se tam děje naprosto normálně a nikdo se proti tomu nijak neohrazuje.
Minimální zdravotní osvěta a malé množství antikoncepce, vlastně skoro žádná dělá divy. Rodiny těch indiánů mají málokdy pod deset dětí. Žena většinou rodí doma v podřepu a maximálně se drží veřejí. Většinou jí pomáhá sousedka odvedle. Podle toho taky vypadá jejich úmrtnost. Ženská je tam většinou jenom proto, aby zajišťovala novou pracovní sílu. Taky na to ty ženský vypadají. Chlapi, s nimi zachází jako s otrokyněmi. Viděla jsem chlapa, jak sedí na kmeni stromu a žena mu ho kouří. Po dvou hodinách jsme se vraceli po stejné cestě a on tam seděl v naprosto stejné poloze jako předtím. Letmo nám pokynul rukou a seděl dál. Dvě hodiny klečet a dráždit svého muže, to musí být doopravdy záhul.
Ti chlapi na tý vesnici nemají nic na povyražení. Žijou tam tak jako za feudalismu. Proto se baví tímhle způsobem. Ženská pro ně nic neznamená. Vůbec se třeba nepozastavujou nad tím, když si k malé patnáctileté holce přilehne strýc. Když je to pak do doopravdy natvrdo, třebas totálně užralý vlastní otec, nebo brácha. Je samozřejmé, že se k těm dětem nehlásí. Někdy ty holky ani nevědí, že můžou otěhotnět. Za začátku je to pro ně jen zábava, ale tyhle holky většinou mají děti už v patnácti, někdy i dřív. Jediný problém vzniká v tom okamžiku, když jim zemře třeba při porodu. Nebo na nějakou infekci. Stačí nějaké škrábnutí na poli, nebo zánět dásní z neošetřeného zubu. Doopravdy, i na tohle se tam umírá. Potom je to problém.
Znám člověka, který mi vyprávěl, že mu na poli při práci zemřel syn. Je to neuvěřitelný, ale je to tak. Uštkl ho jedovatý had a on ho nechal normálně na otravu zemřít. Ani se nesnažil mu to nějak ošetřit a nebo se s ním dostat k doktorovi. Prostě ho nechal zemřít na poli a zakopal ho tam. Nikdo z vesnice se nad tím nepozastavil. Šílený, nevěřila jsem, že něco podobného je na téhle zeměkouli vůbec možné.
Je hrozný, že velká část smrtelnej úrazů je po pádech z koně. Samozřejmě ve spolupráci s alkoholem. Žádnou vzácností tu není zabití bleskem jezdce na koni. Na kamenitejch pláních se není kam schovat. V neposlední řadě jsou sesuvy půdy. Zrovna než jsem odjela, se vedle ve vesnici sesula část svahu a zasypala osmnáct mužů. Zbylo po nich třicetsedm polosirotků.
Ten večer po svém prvním dnu jsem se nedokázala vůbec soustředit na nic. Všechno se mi to zdálo natolik ztřeštěné, že jsem si připadala jako v ošklivém snu. Žádná rozumná myšlenka, jak se dostat z týhle situace mě nenapadla. Nakonec přišla Inés a vytáhla mě ven na ulici. Seděli jsme na okraji kašny a všechno rozebíraly. Skončilo to po všelijakých nesmyslných úvahách na tom, že bude zatím nejlepší zůstat. Bydlet kde mám a Inés to se mnou ten jeden měsíc vydrží. Pokud tu budeme muset být dýl, najdu si u někoho alespoň jednu místnost. Milan stejně bude celou dobu jezdit a nebude mít na nic čas. Ubezpečili ho, že se vrátí vždycky do konce týdne zpět. Vždycky v sobotu večer. Odjíždět bude znovu v pondělí ráno.
Spočítala jsem si v duchu, jak tu dlouho budu muset dělat. Nakonec při zjištění, že to bude něco kolem jednoho měsíce, jsem sama sebe přesvědčila, že to nebude zase tak hrozné.
Skončily jsme tak, jak skončí ženský. Přitáhla mě zase domů k ní a vyhrabala všechny šaty a oblečení, co měla doma. Zítra je neděle a není žádná možnost si ve městě něco koupit.
Najednou ji něco napadlo. Popadla mě za ruku a táhla ven. Jdeme vedle do ulice a do domu, který má podivnou vývěsní ceduli. V překladu je to jako holičství. Táhne mě do prvního patra. Po dřevěných schodech dupeme jako sloni.
Přeci jen máme trošičku upito a je to na nás určitě vidět. Inés bouchá na dveře a mladičká dívenka nám otevírá. Obrovská místnost přes celou velikost patra je plná oblečení. Je to sklad a prodejna v jednom. Všechno, co si můžeme představit, tu mají. Není to sice žádný butik a ani nějaká super prodejna, ale pokud si to můžu zběžně prohlídnout, je to oblečení, které se nosilo v Evropě tak před dvěma roky. Rozhodně džíny a sportovní boty se tolik nemění.
Inés mě táhne k jedné bedně. Potřebuji alespoň spodní kalhotky. Přeci nemůžu chodit v jejích. O tom ostatním oblečení se můžeme dohodnout, ale kalhotky potřebuji vlastní.
Prohrabáváme se dovnitř bedny a nacházím svojí velikost. I ten materiál a tvar není tak nejhorší. Nejmodernější sice zrovna nejsou, ale co na tom. Hlavně, že to nejsou nějaké bombarďáky. Přiznám se, že bych vzala i ty, když bych si musela vybrat, jestli je a nebo na sobě nemít nic. Hrabošíme a nakonec se dostáváme na nějaké minimum, které potřebuji. Dvoje džíny, vestičku podobnou, co má Inés na sobě. Trička a halenky jsou za babku, těch máme hromadu. Boty, ale to je rána. Nakonec tři sady těch spodních kalhotek a ohromnou bednu pracího prášku. Inés to platí, s tím že až budu mít, tak jí to vrátím.
Jdeme ze schodů naložený jako soumaři. Dole se k nám přidávají dva mládenci. Uctivě nás zdraví a berou od nás tu ohromnou hromadu. Pomáhají nám to odnést do domu, kde bydlí Inés. Složí to na postel a mizí venku. Nevěřím svým očím.
" Co se to děje, proboha?"
" To jsou mládenci, co dělají pro nás. Víš, oni nás tak trochu hlídají, ale ne zase moc, jak by sis myslela."
" To nás hlídají pořád?"
" Ani náhodou, jen někdy. To už patří k naší práci. Neboj, teď se ti nic nemůže stát. To, že by tě někdo přepadnul jako předevčírem, je teď naprosto vyloučený. Nikdo by si to teď už nedovolil!"
Radši se neptám proč. Jsem v jiné zemi a jsou tu naprosto jiné podmínky než v Evropě. Latinská Amerika je svět sám pro sebe. Platí tu jiná pravidla a jiné zvyky. Člověku to asi chvilku trvá, než si to uvědomí a ještě další chvilku to trvá, než se přizpůsobí.
Nakonec se stáčí hovor na Milana. Co vlastně dělá a kde je. Inés se směje a má vyloženě ze mě legraci.
" O toho se neboj. Ten je jak ve vatičce. Na škole jsem měla společný pokoj s pěti holkama. Všechny by šly s klukem, který je z Evropy. Ani jedna by tu nechtěla zůstat a každá z nich by udělala všechno proto, aby se odtud dostala někam do Evropy. Kamkoliv, Amerika jako taková je nezajímá nebo jen minimálně. Evropa je pro ně sen. Nejlíp Anglie a Německo. Ale nepohrdnou ničím, jen se dostat odtud.
Jestli se nepletu, tak je v tuhle dobu nejmíň se dvěma holkama v posteli a užívá si. Co jsem dneska slyšela, byl už avizovaný, že pojede ven. Už po deseti minutách od té chvíle, kdy to šéf rozhodl, se o tom vědělo. O toho bych neměla nejmenší strach.
" Dobrý, to jsem zvědavá, co bude vyprávět. Neříkej, že místní vědí, že existuje Německo a nebo Anglie."
" Divila by ses, lidi z města to ví, přeci jen druhá světová válka tu ještě žije. Jsou tu dokonce i německé osady, kde se domluvíš němčinou. Ale zas na druhou stranu, venkovani jsou totálně na chvostu. Ti nevědí, ani jak se jmenuje hlavní město Chile. A je to jen sousední země. Jejich rozhled končí místním trhem a dost. Maximálně městečkem, kde si můžou nechat udělat brejle a nebo vytrhnout bolavý zub."
" Nepovídej, že nechodí do školy."
" Chodí, šest let. Tedy teoreticky. Pokud nemusí dělat na poli. Žádná sranda. Nikdo se s nikým nemazlí. Umí se potom těžko jen podepsat. Noviny a knihy nečtou a nikdo je k tomu ani nedonutí. Rádio je místo knížek a novin."
" Chceš říct, že tu není povinná školní docházka ?"
" Jasně že je. Těch šest let a potom dost. Většinou do školy chodí jen kluci. Holka je na dělání dětí a na práci. Nepotřebuje umět číst a psát."
" Jsi tedy jiná než oni. Jak to, že umíš anglicky?"
" Táta byl místní velkostatkář. Donutil mě, abych šla ne do místní školy, ale do městečka La Pasionu. Moc se mi nechtělo, ale dneska jsem ráda. Pak mě poslal do střední školy v La Paz. No a potom jsem jela na dva roky do Argentiny. Maličkost, dva roky se poněkud protáhly na šest. Mohla jsem si tam zažádat o státní příslušnost a zůstat tam. Vidíš sama, co se stalo. Jsem z domova od svých osmi let. Nakonec jsem se chtěla vrátit. Jela jsem s kamarádkou a skončily jsme tady. Kamarádka tu chvíli dělala se mnou. Nakonec nevydržela a zdrhla domů. Naštěstí pochází úplně z jiné části země a tak se alespoň nemusím bát, že to na mě práskne.
Domů jsem se už nevrátila. Táta je už tři roky mrtvej a asi se obrací v hrobě pro to, co teď dělám, ale ty peníze za to stojí. Žiju naprosto na druhém konci Bolívie. A že jsem pryč z domova mi vůbec nevadí. Tady moje slovo platí. Mít takovou moc a možnost dělat co chci, to bych jinde a jindy neměla. Život mě naučil spoléhat jen sama na sebe a brát ho tak, jak je. Většina lidí odtud chce utéct, ale mě se tu líbí. Uvidíš sama."
Sedím proti ní u stolu a poslouchám ji bez jediného přerušení. Na vlastní oči jsem viděla tu chudobu a beznaděj. Ale na druhou stranu, má pravdu v tom, že se to musí brát z té lepší stránky a neničit si život naprostou skepsí a zoufalstvím.
" Co budeš dělat, až to jednou skončí?"
" Klídek, tohle se dá dělat pořádně dlouho. Je mi třiadvacet a do třicítky to docela bez problémů vydržím. Pokud se nenaskytnou nějaké problémy, budu to dělat po té třicítce ještě dalších pět let. Potom si za to, co vydělám, můžu žít bez problémů až do smrti.
" To seš dobrá. Nebojíš se, že ti do toho něco vleze? Nemoc, nebo se beznadějně zamiluješ?"
" Jsi legrační, nemám potřebu se bláznivě zamilovat. Proč? Všechno co chci a potřebuji, si můžu vzít a mít nejenom dobrý pocit, ale i užít si při tom. Je to jen otázka koho?"
Maličko se usměje a protáhne se. Připadá mi v tomhle okamžiku jako kočka. Divoká a nespoutaná.
" A pokud bych chtěla mít se s někým z těch kluků dítě, není nic snazšího. Bylo by to jen otázkou, koho bych chtěla mít, aby byl jeho otec. Snad v těch pětatřiceti budu vypadat ještě k světu."
Ironicky se usměje a dívá se do zrcadla. Ještě si dáváme na dobrou noc jednu skleničku vína a jdeme spát. Než usnu, tak se mi myšlenky stáčí na naše doma. Co tak zrovna dělají? Přeci jenom když jsem takhle daleko z domova, má člověk jiné myšlenkové pochody nežli doma a nebo před cestou. Jsem zvědavá a skoro se bojím na to pomyslet, co stojí telefon do Prahy. Uvidíme, jak dlouho na to, myslím ten pětiminutovej hovor, budu muset dělat.
Ráno vstáváme později. Poprvé jsem se vyspala tak, že jsem si odpočinula. Inés už kuchtí kafe a otvírá žaluzie.
" Hele, máš tu mladíka."
Milan sedí naproti na stoličce před krámkem a dívá se nám do oken. V ruce drží misku s něčím, z čeho se nádherně kouří. Venku je zima, řekla bych tak pět stupňů. Je nádherně nabalenej v beránčí vestičce a v klídku si usrkává tu polívku nebo co to je. První je, že za ním půjdu, ale Inés mě hezky usazuje.
" Nemůžeš za ním. Tady se to nesmí takhle. Počkej, dáme kafe a pak půjdeme obě."
" Vždyť nás viděli všichni spolu, když jsi nás sem vedla."
" Prostě to nejde. Musíme chvilku počkat. Víš, aby to nevypadalo, že za ním běžíš. Okamžitě bys spadla u nich dolů. Nech ho chvilku vykysat. Vždyť odtud utéct nemůže a stejně na tebe čeká."
Dobře, snídáme, ale přeci jen podvědomě pospíchám. Inés mě pořád drží zpátky. Neboj se, neuteče, kam by tu asi utíkal".
Nakonec po dvaceti minutách jdeme dolů. Posadíme se vedle něj a mlčky na sebe koukáme.
" Jak je, koukám, žes přežil?" Inés mi skoro skočí do řeči:
" Byla malá a měla nádherný černý vlasy jako koňskej ohon, viď? Ta druhá je měla kudrnatý a měla nádherný velký pevný prsa s velkejma bradavkama, co?"
Jenom polkne nasucho a kouká do ulice. " Jak to víte?"
Kouknem na sebe a všichni se usmějme. Je to jasné. Inés měla naprostou pravdu. Byl jak v bavlnce. Jak se na něj dívám, zjišťuji si jen tak pro sebe, že asi prošukal skoro celou noc. Smích, co následuje, nás osvobozuje od všech starostí.
" Kdys přijel?"
" Před hodinou. Možná hodinou a půl."
" A to jsi celou noc..."
" Skoro!" Usměje se a kouká do ulice.
Muselo to být něco, když je to takhle. Holky si určitě daly záležet. Inés má ve všem pravdu. Zná místní zvyky. V duchu si říkám, že se jí budu držet. Alespoň se snad nedopustím nějakých extrémních kopanců. Je k neocenění, zná skoro všechny v okolí a všichni jí uctivě zdraví.
Týden uběhl jako voda. Nic z mých nejčernějších obav se nenaplnilo. Nikdo si k nám nic nedovolil, nikdo se k nám nechoval špatně. Skoro bych řekla, že valná většina lidí se chovala uctivě. Žádné narážky, nic takového. Inés se snažila co nejvíc mi pomoct. Každý večer jsme seděly na verandě našeho domu a bavily se vyprávěním o tom, jaké je to u každé z nás doma. Inés nejdřív nechtěla o sobě nic říct, ale přeci jen po celém týdnu týhle práce se v ní něco hnulo.
Seděly jsme jako každý jiný den na verandě a popíjely to jejich červené víno. Jejich vína mají zajímavé chuti. Je to trošku jiné než u nás. Víno je těžké a velice snadno leze do hlavy. Je s podivem, že se člověk po něm správně namaže, ale nebolí ho hlava a nemá žádné problémy. Jsme obě tedy super pijáci. Litrovka nám oběma stačí na celý večer. Na to, že jsme ale obě chrastítkové konstrukce, je toho až až.
Celý týden jsem vyprávěla vlastně o tom, jak to vypadá u nás. Nakonec v sobotu pozdě večer se v ní něco hnulo a začala sama. To, co jsem se dozvěděla, se mnou docela solidně zatřáslo a uvědomila jsem si, jaká je to hrůza, když se člověk dostane do takovéhohle prostředí.
Na vesnici někde daleko od civilizace je úplně jiný styl žití člověka nežli ve městě. Svým způsobem je to feudalismus v jiné podobě. Není žádným tajemstvím, že ty nejhezčí holky si pro sebe nechává přivézt místní statkář. Jednoho dne mu ji její otec přivede do domu a je to. Tyhle moderní otrokyně pro něj potom ve dne pracují a v noci s ním musí spát. Nakonec mu i rodí děti, které by za normálních okolností vůbec neměly. Není žádnou výjimkou, že ji přijme do domu, ale nikoho k ní nepustí a šuká si jí každou noc, dokud s ním nečeká dítě. Když má ta holka štěstí, tak ji oplodní hned první měsíc a může z toho svého vězení. Má ji na starosti jedna ze starších žen, které vládnou ženskému osazenstvu domu. Ta žena svým životem většinou ručí za to, že ta dívčina si nezpůsobí potrat a to jeho dítě donosí. Jsou to doopravdy hororové okamžiky.
Jako naprostej vrchol hrůzy ale považuji to, že jsou schopný dát tý holce, když ji nedostanou do jiného stavu, prášky na uvolnění vajíčka. Jsou to ty samé prášky, co dávají normálnímu dobytku, krávám a podobně. Nemysli si, že budou dávat jiný prášek zvířatům a jiný takovéhle holky. Co to s ní potom udělá, si dovedeš představit. Totálně rozházený metabolismus a hormony pak dělají divy. Po týhle kravské dávce je potom všechno jinak. Je s podivem, že ty holky to přežijí. Zajímavé je i to, že ten jejich organismus je schopen to vstřebat. Ne nadarmo se říká, že ženská snese víc než člověk.
Pokud se i po tomhle nedostane do jiného stavu, je na sto procent jasné, že na to nemá pán domu. Je samozřejmé, že ta holka tomu stejně neujde, nakonec ji dá na hraní svému prvorozenému synovi. Ten se už postará o to, aby se všechno uvedlo do správného souladu. Nikdo potom nepřemýšlí, jestli to dítě je jeho a nebo ne. Prostě mu patří a tím to končí.
Inés se podívá kolem sebe. Sice nevím, proč se dívá kolem nás, ale zřejmě z důvodu, jestli nás někdo neposlouchá. Všude je klid a naší spiklenecké nálady si nikdo nevšímá.
" Víš, jednou jsem četla zápisky, co si psala moje kamarádka. Nevím ani, jak se to dostalo do mojí domovní schránky. Netuším, jestli se to tam dostalo náhodou a nebo úmyslně. Popisovala, jak se dostala do bordelu v Coroiru. Věř mi, že to musel být záhul. Byl to pro ni neuvěřitelný výkon, napsat dopis ve španělštině. U nich doma se mluví jen kečuánsky. Proto možná došel. Nikdo to asi nedokázal přečíst a tak to dali na poštu a ono to došlo".
" Kamarádka byla docela hezká kočka a snad proto, že byla ze sedmi dětí a z nich bylo pět holek, se dostala do městečka Coroico. Její táta ji tam normálně prodal do bordelu. Občas se to stává, ale proč to udělal zrovna jí, si nedokážu představit. Jediná z celé rodiny uměla číst a psát. Snad jen proto. Jen bůh to snad ví a jinak se to asi nikdo nikdy nedozví".
" Ještě s jednou holčinou je zavřeli do sklepa domu. Měli tam takovou klec pro tyhle případy. Ani jedna nechtěla v tomhle bordelu zůstat. Dohodli se, že proto udělají všechno, aby se dostali ven".
" Do večera je nechali na pokoji. Ale večer přišli čtyři maníci, snad ve věku dvacet let. Tu její spoluvězeňkyni popadli a vytáhli ven. Jeden z nich si stáhnul kalhoty a bimbal si poloztopořeným údem před sebou. Všichni byli trošku přiožralí, ale zase ne moc. Holka jim pobíhala po místnosti k jejich velikému povyražení a oni z ní postupně strhávali oblečení. Když ji měli svlečenou do naha, tak se zase proti ní postavil a čekal, jestli mu ho začne kouřit".
" Takovou strašnou spoustu nadávek, kterou ho zahrnula, to prý stálo za to. Všechny v místnosti to pobavilo. Chvilku se na ně dívala nechápavě, ale když ji chytily za ruce a zkroutily jí je za záda, bylo po legraci. Spoutané ruce jí připoutaly vzadu k řetízku, který jí dali kolem pasu. Zahnali ji do kouta a připoutali za krk řetězem k nějakému oku, které trčelo ze zdi. Nechali ji tam stát pořádnou chvíli a potom se jí ptali, jestli si to rozmyslela. Hrdá kočka se do nich dala zase takovým způsobem, že si myslela, že nadává sedlák, kterému se převrátil vlečňák s obilím".
" Mládence to nijak nevyvedlo z míry. Vypadalo to na konec srandy. Všichni si vzali židle a sedli si před ní. Jeden mládenec vzal ze stolku tyčku s drátem. Dodatečně si uvědomila, že ta holka stojí v kaluži vody. Přiložil jí tyčku ke stehnu a místností se rozlehlo zaječení. Vložil jí tu tyčku mezi nohy a údery elektrického proudu ji donutil dát nohy od sebe. Holka se jen klepala a nadávala".
" Při každém dotyku dostala ránu proudem a tak ječela víc a víc. Nemohla se nijak bránit. Sice se pokoušela uhnout, ale marně. Všichni se na ní dívali a měli z toho legraci, jak se škube a kroutí. Dostala určitě víc než deset ran a bylo vidět, že její bojovnost taje před očima. Vždycky sebou škubla a zaječela. Svaly se jí na těle a stehnech chvěly jako sulc. Mládenec se nenechal jejími výkřiky nijak rozptylovat a nutil ji, aby si stoupla na špičky a roztáhla nohy co nejdál od sebe".
" Kočka před ním stála s vytřeštěnýma očima. Věděla, co bude následovat. Mokrými prsty jí vjel do dírky. Zaječela a stáhla se zpátky. Kluk ucuknul rukou a donutil ji další ránou znovu se otevřít. Vjel jí znovu dovnitř. Tentokrát se už tomu podvolila. Viděla na ní, jak ji ta její hrdost a vzdor opouští. Zůstalo ji v očích jen zoufalství a beznaděj. Mládenci si poposedávali blíž a dívali se na to, jak ten gauner si s ní hraje a jezdí si v ní.
" Ta holka ji musela mít pořádnou. Bylo vidět, že tam má skoro celou ruku. Určitě měl uvnitř všechny prsty. Nijak se s ní nemazlil. Surově se jí tam dostal. Kočka nakonec s upěním držela. Vyloženě ji těma ranami zkrotil. Zřejmě ta představa, že by dostala další ránu proudem, byla pro ni tak strašlivá, že mu radši držela. Všichni ti všiváci si museli taky samozřejmě sáhnout dovnitř".
" Holka se jen jednou pokusí vzepřít, ale rána elektrickým proudem do stehna ji okamžitě přesvědčuje o tom, kdo je tu doopravdy pánem. Nakonec si ji prohmatávají všichni. Připadala si prý jak u doktora. Viděla, že ti všiváci se nezastaví před ničím.
" Nakonec ji odvázali a uvolnili spoutané ruce. Bylo na ní vidět, že se už smířila se svým osudem. Tak jak je nahá, ji přinutí lehnout na zem a rozevřít se. Donutili ji, aby před nima roztáhla co nejvíc nohy od sebe a oběma rukama roztáhla svoji pičku. To jim ale nestačilo. Přinutili ji k tomu, že si musela zastrčit dovnitř třetinovou láhev od koly. Musela ji mít doopravdy velikou. Láhev se tam skoro celá vešla a ti všiváci z toho měli ohromnou legraci".
" Měli tam takovou zahradní lavičku s litinovýma nohama a tím těžkým litinovým bočním zábradlíčkem. Posadili ji na tu lavičku a k bočním nohám ji připoutali nohy. Žádný pouta na nohou, nic takovýho. Pokud viděla, normálně jí k tomu zábradlíčku uvázali za palce u nohou. Slabý provázek na palec a je to. Ruce jí přehodily přes opěradlo dozadu a pouty s řetízkem, který už jednou měla na sobě, jí spoutali za opěradlem ruce. Řetízek je přes bříško pod kozičkami. Není docela napnutý. Dovoloval jí pohybovat omezeně rukama, ale nemohla se vyprostit".
" Nádhera, líp si ji ani snad, ani nemohli připravit.Vyšpulená pička je přímo proti nim. Zvedly nohy lavičky na dvě bedny, co stály v koutě. Měli ji potom přesně proti sobě. Kočka na to koukala a začala je prosit, aby jí nechali. Nemělo to ale stejně cenu. Dávno už bylo o ní rozhodnuto".
" Všichni se pomaličku svlékli. Ten kluk, co se jí tam rukou dostával první, si jí vzal. Zasunul se dovnitř na jedno přiražení a šukal ji pěknými táhlými pohyby. Kočka se mu dívala do očí, ale kluk nedbal a šukal ji jako blázen. Holka to nevydržela a musela se na tu svou plnou pičku podívat".
" Pozorovala ho, jak se v ní dráždí a dostává do správného varu. Mládenec se v ní nakonec udělal a jen ho z ní stačil vyndat, už tu byl jiný. Stáli ve frontě jak na fotbal. Každý další si ho dráždil a honil, aby nezdržoval v pořadí".
" Dva kluky snesla ta holka bez nějakých velikých problémů. Při třetím se začala cukat a kroutit. Nebylo ji to nic platné. Když začala ječet a hulákat, přinesli jí pod nos ten kolík, co s ním dostávala rány. Okamžitě ztichla a držela. Nevěřila prý svým očím, oni se stavěli do řady znova. Nakonec holka jen bezvládně ležela a čekala, kdy si ji vezme další".
" Z pičky jí normálně odkapávalo semeno a šťávička. Ta její velká pochvička byla úplně plná. Když jí šukali, bylo slyšet obrovské mlaskání a bublání. Všichni šli jednou a dva si to ještě jednou otočili. Měla pocit, že to skončilo, ale pletla se".
" Odvázali jí z lavičky a sundali všechny pouta. Holka utíkala před nima a chtěla se dostat do klece k ní. Nic takovýho jí nedovolili. Popadli ji za její vlasy a podrželi u klece. Donutili ji pokleknout a hlavu jí vstrčili dovnitř, mezi tyče. Začali ji šukat znova. Holka klečela na kolenou, ruce měla pokrčený a byla opřená na loktech. Po tváři, se jí kouleli obrovské slzy ponížení jako hrachy. Strašně jí chtěla pomoct, ale nemohla. Nakonec ji jen chytla kolem krku a držela ji".
" Ještě se na ní potom vystřídali dva a pustili ji. Když ji vstrčili dovnitř k ní, dolehne na ní teprve ta šílená beznaděj a nemožnost normálním způsobem se tomu vzepřít".
" Bylo jasné, že vzdor a nějaké kličky tady nepomůžou. Seděla na lavici a držela její chvějící se tělo na svých prsou. Takovýhle šok prý ještě nikdy neviděla. Vůbec by se nedivila, kdyby zkolabovala. Holka se třásla jako ratlík a byla naprosto mimo. Nebyla nijak zraněná, jen měla odřená kolena a lokty. Chtěla dát nohy k sobě, ale nešlo to, jak to bolelo. Nakonec, když se jí to povedlo, tak jí z dírky ještě dlouho odkapávalo semeno těch mizerů, jak byla plná. Hrůza, která se tu teď odehrála před ní, byla jasná. Chtěli, aby to viděla a byla naprosto povolná. Aby s ní nemuseli mít žádnou práci".
" Nakonec se tomu nevyhnula ani ona. Tu holku po dvou dnech dali jinam a začali si hrát s mou kamarádkou. Chodily k ní tři. Vždycky ráno, v poledne a večer. Každý den v týdnu, celý měsíc. První tři dni ji jen znásilnili, ale potom se musela aktivně připojit. Když nechtěla, tak ji spráskali. Když nebyla dostatečně aktivní a nešukala jak si přáli, musela udělat ještě jednoho navíc. Ne jen tak, aby se neřeklo. Vyloženě pořádně a musela si dát záležet. Pro ně to byla zábava, za kterou dostávali slušně zaplaceno. Taky se jí třeba povedlo, že musela prošukat pět hodin denně. Když byla večer unavená a nelíbilo se jim to, co předvedla, musela je na noc ještě každého vykouřit. Vykouřit doopravdy naplno, podrželi jí hlavu a do pusinky a polknout. Poprvé když ucukla, tak ji spráskali, že si nemohla tři dni sednout".
" Zbláznila bych se, být tam. Opatrně jsem se pokoušela zjistit, co je s ní. Mládenci se po ní ptali, ale nebyla po ní žádná stopa. Nikdy jsem ji už neviděla. Zcela určitě ji prodali někam jinam. Nepodařilo se mi zjistit kde je. Dneska mám jiné možnosti, ale je to stejně pryč, prostě není".
" Někdy takovouhle holku drží pod drogami, hrozně rychle jim potom stárne a když ji nepotřebují tak......"
" Chceš říct, že ji zabijou?"
" To ne, ale prostě zmizí, není."
" Takže ji doopravdy zlikvidujou?"
" Nic jsem neřekla, mám na to svůj názor."
Víc se mi z ní nepodařilo dostat. Nikdy jsme se už na tohle téma nebavily. Vždycky, když jsem se pokusila na to zabrousit, se mi to vrátilo zpátky. Nakonec jsem tomu porozuměla tak, že o tom nechce mluvit.
Měli jsme spoustu nádhernejch zážitků. Musím uznat, že velká většina těch kluků, co jezdí na odběry, stála za to. Nejsem žádná puritánka a prostředí, které tam panuje, myslím při těch odběrech, je fantastický. Prostě se tomu nedá odolat. Pokoušela jsem se držet se zpátky, ale nejde to.
Inés se tomu taky z počátku bránila, ale nakonec stejně jako každá před ní tomu podlehla. Naprosto stejné to bylo se mnou. Když jsem viděla některý ty kluky, jaký jsou! Když držíš to jeho příro v ruce a víš, že když chceš, bude tvůj.
Musí se to vidět a zažít. Jinak to není ono. Nádhera, víte, když je ten chlap naprosto bezmocnej a vy na něm vidíte, že vás chce.....
Chvilka ticha, pak se zeptám:
" Co Milan? Jak se mu tam líbilo?"
Usměje se a pokračuje. " Líbilo se mu tam tak, že tam zůstal. Neuvěřitelný se stalo skutkem. Jezdil tam se sanitkou a pokud vím, je do dneška svobodný a užívá si tam. Ani se mu nechce vrátit zpátky do Evropy. Není prý o co stát. Vydělává tam solidní peníze a nijak ho to netáhne domů. Je k neuvěření, že je tam skoro dva roky a chce tam zůstat dál. Bez problémů mu vyřídili i pracovní povolení. To ale tam není žádný problém. Správně řečeno, tam není problém, který by nevyřešily peníze".
" A takhle se vlastně táhla celá doba těch šest týdnů, kterou jsem byla v Concepciónu. Dělala jsem tuhle práci každý den od osmi hodin ráno do tří odpoledne. Každý den dvakrát pět mládenců a dost. Pokud jsem chtěla, tak jsem si mohla vzít, kteréhokoliv jsem chtěla. Mělo to vlastně pro mě dvojí užitek. Vydělala jsem si za měsíc tolik, že jsem se mohla vrátit zpátky a dokázala jsem si, že nikdy není totální konec".
" Vždycky se najde řešení, jen se nesmí propásnout. Dodnes věřím, že jsem byla pod ochranou nějakého pořádného šéfa. Jen tak si můžu vysvětlit nádhernou orchidej, kterou jsem dostala od celníka na letišti. Dostala jsem ji za přepážkou, až v bezcelní zóně. Žádný pozdrav, nic. Ani se mi nezeptal na jméno, nic takovýho. Jen mi dal tu orchidej a uklonil se. V okamžiku byl pryč, ani jsem se ho nestačila zeptat, od koho je".
" Po prvním dnu týhle práce se ke mně všichni začali chovat naprosto jinak nežli dřív. Nikdy si nikdo nic nedovolil, ani slovně, myslím po prvním dnu. Předtím byly na denním pořádku narážky a minimálně sáhnutí na zadek. Jak Vám říkám, po prvním dnu se všechno změnilo jak kouzelným proutkem. Dokonce ani v tom vlaku, co jsem jela zpátky, si ke mně nic nedovolili a to je co říct. Kdybyste viděli ty maníky, no hrůza".
" No a co bylo pak?"
" Potom všechno probíhalo normálně. Vrátila jsem se do La Pazu. Vlakem a autem, vlastně stopem, jsem se musela dostat celých tisíc kilometrů. Zážitek sám o sobě byl ve vlaku, který jede z Quijatro do Santa Cruz. Osmnáct hodin po kolejích napříč divočinou s překupníky drog a pašeráky, kteří vyhazují svůj kontraband z oken vlaku svým komplicům, když se blíží do zastávky v Santa Cruz s číhající policií".
" Pak dál to šlo docela civilizovaně. Letadla z La Pazu létají do Londýna. Není problém se dostat přes Londýn domů. Celková letenka stála, jestli se nepletu, asi 422 dolarů. Ono se to tam platí v bolívarech, ale v přepočtu je to těch 422. Za jeden měsíc tý neuvěřitelné práce jsem dostala rovných pětset doláčů. Zbytek padnul na ostatní dopravu a jídlo. Abych řekla pravdu, až když jsem seděla v letadle, které startovalo z letiště, jsme uvěřila tomu, že se vrátím. Teď věřím tomu, že když to Inés dokáže dělat ještě těch deset let, nebude muset do smrti sáhnout na práci".
Krádce se zasměje. Nebudete mi věřit, ale domů jsem se vrátila s bolivijským pasem. Byl levnější než prozatímní český...."
Jemně si povzdychla a jen tak na okraj prohodí: " Ten kluk ale byl fantastickej. " Všichni víme, o kom je řeč. Jiří ji vzal kolem ramen a všichni čtyři jsme se postavili k poslednímu přípitku téhle noci.
No, už dávno není noc. Otočila jsem se a letmý pohled na hodiny mi prozradil, že je sedm ráno. Stuttgart je v úrovni Bratislavy a tam je přeci jen tepleji než v Praze. Slunce stojí nad střechou domku a solidně hřeje. Je skoro poslední den srpna a nejsme v Jižní Americe, ale skoro ve středu Evropy a tohle všechno co bylo, už je teď jinak.
To ještě netuším, jaká hrůza a šílený strach mě čeká za jedenáct dnů. Netuším, co se odehraje za pár dnů v USA. Jiří přesně druhý den odlétl ho Kanady a následně do USA.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek