Dnes se vracíme zpět do Prahy. Máme ještě před sebou jeden týden volna a posledních čtrnáct dnů vystoupení v Německu. Jedeme ještě nejdříve na návštěvu k našim novým známým do Salcburku. Přejezd přes německo-rakouskou celnici je doopravdy jen rutinní záležitost.
Chvíli ještě trvá než najdeme, kde bydlí a po čtyřhodinové společenské návštěvě se vydáváme na cestu do matičky Prahy. Ze Stuttgartu jsme vyjížděli brzo ráno. Nebylo ještě ani šest hodin. Je to hrůza, co ta naše generace procestuje času. Za doby našich babiček se jezdilo do Kolína na prázdniny a to bylo něco. Dneska když někomu řeknete, že jste jeli do Paříže na sobotu a neděli, jen se vás zeptá, jaké tam bylo počasí a jestli nepršelo. Zeměkoule se nám zmenšila a život nám utíká nějak rychleji.
Po návštěvě, kde se dohodl další možný termín našich a jejich vystoupení, se vydáváme na cestu do Česka. Máme ještě před sebou jedno zastavení v Brně a tak se chceme dostat přes hranice co nejrychleji. Ať se snažíme sebevíc, nepodaří se nám dojet do Brna dříve než v šest večer. Uvedená agentura má už zavřeno. Nemá cenu se vracet domů a jet sem druhý den. Domlouváme se s ostrahou objektu, kde bychom mohli někoho z lidí, se kterými potřebujeme mluvit, zastihnout.
Vrátný se nás jen zeptá na jméno a pak nám předává menší obálku. Po rozlepení z ní vypadne lístek s omluvou, že na nás nemohli čekat tak dlouho. Potom se dozvídáme, že nás očekávají zítra po desáté hodině. Jako další věc je v obálce rezervace pokoje v hotelu, který je vedle v domě. Vzhledem k tomu, že se vracíme domů a nikdo nás nečeká je docela jedno, když v Brně strávíme jednu noc.
Odcházíme do recepce hotelu a po zjištění, že pokoj je zaplacen se hrneme nahoru do druhého patra. Dneska je toho tak akorát. Vstávali jsme před šestou a dnešní den nebyla žádná procházka růžovou zahradou.
Je to spíš penzion než hotel, ale všechno je tu prvotřídní. Recepční nám podává klíče a po ujištění, že nic nepotřebujeme a zavazadla si odneseme nahoru sami se s námi loučí. Zamyká dveře a odchází vedle do restaurace na večeři. U klíče od pokoje je i klíč od vchodových dveří domu, takže není problém se dostat ven a zpět.
Jedeme nahoru předpotopním výtahem. Nebo moderním? Těžko říct. Je v něm místo dveří taková ta posunovací mříž. Celá kabina je udělána z nějakých kroucených profilů a prosklených oken. Jediné, co je jiné proti těm výtahům, na které se pamatuji jako malá holka - fantastická čistota. Schválně přejedu ukazováčkem po mříži. Fantazie, žádný náznak prachu, ani mastnoty. Je vidět, že tenhle výtah se, jak bych řekla, oprašuje denně.
Jiří najednou upustí tašku. Leknu se.
" Co se stalo, proboha?"
" Nic, proč?"
Stiskne tlačítko stop a výtah se zastavuje. Stojíme uprostřed mezi patry a on se ke mně otáčí se svým fantastickým úsměvem. Ztuhnu, proboha snad ne teď. Vždyť je na nás odevšad vidět. Když někdo vyjde z pokoje, musí nás vidět minimálně ze dvou pater.
" Ne, viď že to nemyslíš vážně, děláš si legraci."
Nic neříká a nádherně mě začíná líbat. Pomalu, polehoučku se mi dostává jazýčkem dovnitř do pusinky. Chvilku se mu pokouším vzdorovat, ale je to rošťák. Ví, jak na mě. Nádhernými letmými polibky na vlasy a čelo si mě naprosto podmaňuje. Nakonec se mu otevřu a nechám se od něj nádherně líbat. Jazýčkem se mu chviličku snažím vzdorovat, je to jen na oko, aby se neřeklo. Nemůžu si ho pustit dovnitř do pusinky okamžitě. Musí se taky trochu snažit, nesmí to mít moc jednoduchý. Skončím v rohu kabiny a nemůžu jinak. Musím si své ruce dát kolem jeho krku a přitisknout se k němu. Je to okamžik jako když se ve mně všechno najednou zlomí.
Teď mi to nakonec doopravdy dojde. Chce mě tady a teď.
Šílený, ale moje já začíná být správně zvědavý. Chviličku si s tou myšlenkou jen pohrávám, ale nakonec je rozhodnuto. Ani se nestačím nějak rozhodnout a zareagovat a cítím, jak mi jedou kalhotky dolů. Vydechnu a ztenčím se co nejvíc. Cítím tu jeho sílu na sobě přes tenký lehký šatičky, co mám na sobě. Uvědomuji si, že mu stojí minimálně od té doby, co jsme došli k výtahu. Hrůza, co když nás někdo uvidí.
Stoupnu si kousek stranou. Je mi líto šlapat si po kalhotkách za šest set. Zase nejsem takovej drtič, že by mi to nevadilo. Ženská je přeci jen určitě trošku víc háklivá na svoje spodní oblečení než kluk. Jiří to naprosto jasně pochopil. Přesunujeme se do vedlejšího rohu.
Je to nádhera, ramínka od šatů mi jedou dolů k pasu. Bere si moje prsa do svých rukou. Nádherně je laská a hraji si s nima. Je to nádherný pocit. Hladí a líbá je rty. Nádherně mi popotahuje bradavky ven. Je to jako na povel. Zvětší se a vyloženě vystoupí ven. Prostředek bradavky se nádherně vysune ven a ztvrdne. Ještě si s nima chviličku hraje. Palcem a ukazováčkem mi je žmoulá a popotahuje.
Znám tuhle jeho hru, je to zvíře. Ví, jak na mě.
Ještě chvilku a začíná mě znovu líbat. Teď se už nedokážu bránit. Není proč. Chci ho hned a nemůžu proti tomu nic dělat. Moje pička po něm touží tak, že cítím, jak se pomaličku uvolňuji. Ještě chvilku a budu mít šťávičku venku.
Cítím jeho pravou ruku, jak se vydává dolů po rameni, přes levé ňadro po bříšku dolů. Nadzdvihne si moje šatičky a cítím, jak se začíná mazlit s poštěváčkem. Jen to se mnou cukne. Vidím na něm, jak se rošťák zasměje. Jen tak lehce, abych to neviděla, ale přeci jen. Zvíře jedno, má mě tam, kde mě chtěl mít. Nemůžu tomu už vzdorovat. I kdyby někdo přišel, je mi to jedno. Cítím, jak se mi tře o poštěváčka a hladí mi ho. Pokaždé když jede nahoru, tak sebou cuknu. Nemůžu se bránit. Je to ve mně. Prostě jak mě dráždí, tak sebou musím cuknout. Je to silnější než já. Je to fantastický, vždycky po mně přejede teplá vlna naprostýho odevzdání a slasti. Dráždí mě takhle docela dlouhou chvíli. Nakonec to začíná přeci jen trošku bolet, ale to je přesně ten okamžik, kdy se rozhodne.
Vnikne jen na okraj. Roztáhnu nohy od sebe a dovolím mu vniknout dovnitř. Cítím jeho prsty, jak se dostává dovnitř. Chvilku se o to pokouší a nakonec to vzdá. Není to ono. Nemáme teď správnou polohu.
Oba ale víme, jak na to. Podél výtahu je zábradlíčko. Evidentně na to, aby se mohli lidé opřít o zábradlí a nestáli opřeni přímo o stěnu. Fantastická výška. Nadhodí si mě. Ještě kousek a jsem připravená.
Nevnímám ani, jak si bleskově spouští džíny dolů. Je to jen okamžik. Jen chviličku trvá než si mě vezme. Ani se nemůžu dočkat. Jen cítím, jak se mi lapličky roztahují. Je uvnitř na konci na jedno přiražení. Není divu, celá pička mi plave. Teče mi to skoro ven. Je to vždy stejné a pokaždé jiné. Žádný stereotyp, žádné opakování. Říká se, že soužití se po nějaké době upraví a dojde ke snížení žádostivosti. Ha, ha, u nás je to naprostý opak. Jsme doslova nadržení pořád. Máme se v podstatě kdy chceme a stále nám to nestačí. Žijeme spolu tak, jako bychom nebyli jen milenci, ale manželé. Přiznám se, že mám někdy pocit, že bych se měla rozhodnout a mít s Jiřím děti. Až ta doba doopravdy přijde, pak se pravděpodobně vezmeme. Nevím sice, kdy to bude, ale jednou se to stane.
Tak tohle se mi honí hlavou v okamžiku kdy se ve mně nádherně zhmotňuje. Šuká si mě takovou silou, až se mi klepou kolena. Nohy mám zaklesnuté kolem jeho boků a dlaněmi se jej držím kolem krku. Vnímám nádherně každé jeho přiražení a cítím, jak vniká až na konec. Je to síla, dokáže se pohybovat nádherně pomalu a po chvilce se vždycky rozdivočí jako býček. Chvilku šuká jako ďábel a když se unaví, tak se ve mně jen lehce pohybuje. Cítím, jak se mi lapličky rytmicky rozvírají a jak se poštěváček zachvívá při každém pohybu dovnitř.
Rošťák, je na něj nesmírně hrdej a tak když jsem správně rozjetá, ještě si se mnou hraje. Zastaví se a začne si s ním ve mně pohybovat. Zdvíhá jej a pumpuje si do něj krev pořádnými stahy. Cítím, jak se ve mně rytmicky zvětšuje a zase maličko uvolňuje. Vnitřek pochvičky mi tak nádherně dráždí. Neudrží se a pošeptá mi do ouška:
" Jakej je, kočko?"
Nemůžu nic říct. Jsem tak vyhecovaná, že nedokážu normálně dýchat. Vždycky se nadechnu a nevědomky zadržím dech. Teprve když se znovu snažím rychle vydechnout, tak si jen heknu.
" Tak co, jakej je?"
" Nádhernej... šukej mě, Jiří," zaprosím a přitisknu se k němu.
Je to jako když zamávám býkovi před očima červeným šátkem. Rozjede se jako ďáblík. Jezdí jako zběsilec a cítím, že jsem skoro hotová. Myslím, že to bude konec, ale pletu se. Nakonec se zastaví a bleskově ho ze mě vytáhne. Otočí si mě a v okamžiku je uvnitř zezadu. Prohnu se v zádech a nastavím se mu co nejlíp. Nohy mám těsně u sebe, abych mu jeho těšitele dokázala co nejvíc sevřít. Vnímám, jak se do mě dostává pomalými tahy. Poznenáhlu je zrychluje až zase jedeme ve stejném tempu jako předtím. Cítím, jak se mi kolena klepou a rty mám stisknuté, abych nezačala nahlas vzdychat. Ještě chvilku a máme se oba navzájem. Cítím, jak se mi začne rozlévat nádherné teplo po těle a vnímám, jak do mě stříká. Nádherná chvíle trvá alespoň dvacet vteřin. Tisknu příro v sobě. Je to naprosto nechtěná reakce. Nemohu se uvolnit. Tisku ho v sobě sice jen chviličku, ale vím, že se tohle Jiřímu líbí ze všeho nejvíc. Má ho uvnitř ve mně naprosto uvězněného a nemůže nic dělat. Ale je tam rád. Cítím to na jeho reakci, jak mě líbá na zádech a krku. Otáčím se k němu napůl, co to jde nejvíc. Příro má ještě pořád uvnitř a už se mi rty lehce dotýká zavřených očních víček a jede rty po tváři k ústům. Jeho úd se s mlasknutím vysvobozuje z mojí pičky a otáčíme se k sobě čelem. Ještě se mi pořád klepou kolena a doznívá ve mně orgasmus. Nádhera, umí naprosto fantasticky.
Rozhlídnu se kolem a znovu si uvědomuji, že jsme uprostřed domu a stačí, že někdo otevře dveře a vidí nás.
" Jsi bestie, víš to? Co kdyby někdo šel? Co bys dělal ?"
Usměje se a povídá: " Nevšímal bych si ho. Pokud by to byl borec, prošel by okolo a nic by neřekl."
Má pravdu, jsem ale ráda, že se nic nestalo. Je to bídák, bere tašku do ruky a tiskne tlačítko patra, ve kterém máme pokoj. Příro mu ční z džín dopředu jako kopí.
" Jsi zvíře, víš to? Zrovna v tohle okamžiku to myslím doopravdy, posloucháš mě vůbec?"
" Nevíš, jak se mám zapnout, můžeš mi poradit? Jen tak mimochodem, ty nádherný fialový kalhotky držíš v ruce ty, jestli to vnímáš!"
Hrůza, ale má pravdu. S tímhle objemem se do kalhot nevejde. A kalhotky doopravdy držím v ruce. Naštěstí jsme u dveří pokoje. Padáme do sprchy, ani se nijak moc nezdržujeme s rozbalováním věcí. Potřebujeme se oba osprchovat.
Jdeme spolu na večeři a pak se totálně zničení ukládáme k zaslouženému spánku. Nemůžu ale nakonec přeci jen usnout. Pořád se mi promítá zpětně těch šest neděl, co jsme strávili v Německu. Bylo to a ještě vlastně je docela hezký turné. Nebýt Jiřího, nikdy bych se sem nedostala. Určitě bych nebyla takhle šťastná.
Pomalu se posadím a dívám se na něj. Moje sluníčko spí a nevnímá mě. Nádherně klidně oddychuje a je v tomhle okamžiku doopravdy k zulíbání. Dívám se na něj z minimální vzdálenost. Napadne mě políbit ho, ale uvědomuji si, že bych ho vzbudila. To přeci jen nechci. Tak nad ním sedím, dívám se na něj a představuji si, jak by asi vypadaly naše děti. Kdybychom spolu měli kluka, tak to se mi daří docela dobře, ale holčička, to je něco úplně jiného....
To je, co? To jsou myšlenky! Nikdy se vám to nestalo? Ale určitě stalo, jen jste se s tím nikdy nikomu nesvěřili. A napsat o tom? To už vůbec ne, že. Nejdůležitější v životě je asi nebát se a říkat, co si myslím. Jen málokdo to dokáže. Přiznám se, že to taky vždycky nedokážu.
Ráno všechno vyřizujeme bleskově, všechno je připraveno. Nic se nemusí upřesňovat, vše je tak, jak má být. Podepisujeme společně docela solidní hromadu papírů a balíme se. Po ujištění, že je skutečně pokoj zaplacený od včerejška, nakládáme zbytek věcí a odjíždíme konečně do Prahy.
Dopolední dálnice je naprosto normálně ucpaná jako v Německu. Skoro žádný rozdíl. Možná ve skladbě vozového parku, ale není to na druhou stranu zase tak hrozné. Přeci jen benzínové pumpy se změnily k nepoznání a hypermarkety okolo Prahy se rozrůstají fantastickým tempem.
Neuvěřitelný had vozů jedoucích ve čtyřech pruzích směrem do centra je docela fascinující. Jezdíme věčně na druhou stranu od Prahy a tak jsem z toho trošku překvapená. Po týhle dálnici jsem jela snad před pěti léty směrem do Prahy, myslím ve dne a tohle tu tedy nebylo. V noci a k ránu tu jezdíme často, ale ve dne je to docela něco jiného.
Končíme doma u mne a vykládáme věci. Školská ulice je naprosto plná a tak Jiří odváží auto do hotelových garáží ve Štěpánské. Potom se konečně oba dva dostáváme doopravdy domů.
Kávička dělá divy. Potom jsme jako vyměnění. Sedíme proti sobě a díváme se na sebe.
" Co budeme dělat? Máme týden volno."
" Půjdeme do kina, nebyla jsem v kině alespoň sto let."
" Na co?"
" Nechám to na tobě, vůbec nevím, co se tu hraje. Koukala jsem se do programu kin v Mnichově a Stuttgartu. Je to ostuda, nevím, co se hraje v kinech v Praze."
Jiří bere mobil a telefonuje. Komu jinému nežli Pepíčkovi. Ještě jeden telefon a je jasné že jdeme na "Tmavomodrý svět". Tehdy nový film je doopravdy úžasný. Zvukové a všechny trikové efekty skutečně nemají žádnou šanci na to, aby je člověk zkritizoval. Vzpomínáte na tu letící mouchu před Vámi..... Vím, je to o něčem jiném, ale vzpomeňte si, kolikrát jste si tuhle scénu a zvuk letící mouchy vybavili. Pravděpodobně v rozhovoru při kritice toho filmu někomu jinému jste se o ní nezapomněli zmínit. To jsou maličkosti, ale právě na ty se někdy právě proto nezapomíná.
Po kině je pohodově klidný večer s pozdní večeří, co jsme si ukuchtili. Večeře doma je něco, co se u nás neodehrává každý večer. Sedím na našem letišti a hraji si s Jiřího vlasy. Ví, že do konce týdne nemůžeme a tak ani nezlobí. Je to svým způsobem odpočinek a klídek.
Sedím zády opřená o čelo letiště. Jeho hlavu mám v klíně a hladím ho po čele a prsty mu jezdím kolem rtů. Dívá se na mě. Skoro neznatelně se usmívá. Vyloženě mu to dělá dobře, když ho takhle hýčkám. Zvedne ruku a hladí mě na bradavce. Jen tak málo, lehounce. Je to výzva, nebo si jen hraje?
Moje Já má zase dilema. Nechat si do ní dát ten kroužek nebo ne? Nakonec se rozhodnu. Zítra pojedu k Marcele do Ústí. Potřebuji si nechat dát do bradavky kroužek. Doba dozrála. Vím, že se to Jiřímu líbí. Dívala jsem se po něm, když jsme seděly proti němu obě s Erikou. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Nemůžu jinak.
Jsem zvědavá, co naše dvorní doktorka. Co asi bude říkat? Navrhovala mi to tenkrát dávno, ještě když mi dávala kroužek dolů. Škoda, že jsem ji neposlechla. Mohla jsem to mít za sebou už tenkrát.
Je ráno. Volám Marcele, jestli můžu přijet. Nejdříve slyším v jejím hlase strach, co je se mnou. Po tom, co jí povím, co od ní potřebuji, se jí evidentně ulehčilo. Mám přijet po třetí hodině. Nebude to trvat nijak dlouho, ale mám se na co těšit. V těchhle dnech to prý bolí jako čert.
Domlouvám se tedy s Jiřím, že dnes pojedu do Ústí. Nejlepší bude když pojedu s Pepíčkem po obědě a zpět se vrátím s některým z kluků, kteří pojedou do Prahy pro klienty. Do večera bych to měla stihnout bez problémů. Jiří se jen zeptá, jestli je nějaký problém. Po ujištění, že ne a že je to jen normální návštěva, se zahrabe zase do těch svých papírů. Je s podivem, že to vydržel těch šest týdnů bez nějakých nerváků a problémů. Celých šest týdnů jel celý kolotoč vystoupení bez našich dvou bláznů sám. Bez jediného škobrtnutí a zavolání na mobil. Ani si nechci připouštět tu nervozitu, co museli oba dva prožívat. Vystupovat na turné a vědět, že někde 600 kilometrů daleko se odehrávají celé sestavy vystoupení bez nich... No, nastudovali to a sesadili tak perfektně, že se zatím nic nestalo. Alespoň je o tom ujišťovali všichni, se kterými jsme mluvili.
Zvoní mobil. Pepa stojí před domem a až na dva metry od telefonujícího Jiřího slyším jak haleká:
" Kde jste, hvězdy, ukažte se. Musím Vás vidět."
Jdeme dolů oba a docela se na něj těšíme. Neviděli jsme se minimálně těch šest týdnů.
Je stále stejnej. Mírně neholená tvář, ale tu pusu mu na ní musím dát.
" Ahoj hvězdy... Slyšel jsem, že se o Vás baví celé Německo...."
" Kdybys nekecal, skoro ti věříme."
" Stále stejní, abych si teď dával pozor na to, co říkám." Usměje se.
Nasedám do vozu. Jedeme stále stejnou trasou jako vždycky. Je to ale jiné. Připadám si tak trochu jako když jsem jela do Ústí poprvé. Jsem zvědavá, co se tu všechno za tu dobu stalo a tak Pepa vypráví skoro celou cestu. Nakonec se ale přeci jen zeptá:
" Jedeš k Marcele?"
" Jedu, neboj se. Nic se neděje."
Mají ti kluci o nás doopravdy strach. Pepa není výjimkou. U něj je to víc nežli letmá informace. U něj vím, že se o všechno, co se kolem nás děje, zajímá víc nežli ostatní. Padli jsme si já, Eva i on do takovýho souzvuku duší. Dáváme na sebe větší pozor uprostřed toho našeho mikrosvěta a tak problémy se potom dotýkají nás všech dohromady.
Marcelka mě už očekává. Není to dneska normální prohlídka. Ví, že sem jedu navíc a v době, kdy to normálně není nutné. Když klepu na dveře, na které jsem klepala před několika měsíci každý den, dušička se přeci jen zachvěje.
" Ahoj.."
" Copak se děje? Problémy anebo ještě něco horšího?"
" Ale ne, to bych zavolala a řekla ti to předem. Doopravdy potřebuji jen ten kroužek, co jsem to volala. Zatím nic víc, věř mi, doopravdy. Pokud se něco stane, nedej bože, budeš první, která se to dozví, stačí?!"
" Dobrý, do který to chceš? Dávám přednost jedné. Spíš levé, u srdce. Je to pro ně rajcovnější. Když tě tam za ni tahá, cítí, jak ti tepe srdce."
" Jasňačka, je to na tobě. Bude to levá."
" Bude to na sto procent bolet. Připrav se na to. Nechceš to nechat na jinou dobu? Třeba na dni, až budeš potom. Fakt to bude bolet!"
" Znáš mě, jsem tady teď, protože to jinak nejde. Jindy vystupuji a nemůžu si dovolit jeden týden vynechat. Roznesli by mě. Jiří by se zbláznil a šéf ve Stuttgartu by se asi picnul do hlavy. Kvůli tomuhle si nemůžu prostě dovolit zůstat doma."
" Jdi do háje. Jdeme na to, mám to s tebou ale trápení."
" Co se bojíš? Budeš dělat díru do sebe anebo do mě?"
Jen kroutí hlavou. Připravuje si nástroje a stoleček. Když to všechno přiveze přede mě, tak se zastaví. Vezme mě za ruce a v okamžiku, kdy se mi dívá do očí mi poví:
" Jsme pitomý, co bysme neudělali pro chlapa, viď? Co jazyk? Jak se to zahojilo. Už nic necítíš?"
" Dobrý, žádný problémy. Už dva měsíce nic."
Dívám se jí do očí a v okamžiku, kdy se začíná smát, si uvědomím, co jsem všechno provedla za uplynulý rok kvůli Jiřímu. Tohle je jen malý zlomeček změny mého myšlení proti tomu, jak jsem se změnila celkově.
" Takže to vezmeme z jedné vody načisto. Dostaneš kroužek do levý bradavky a náušnici do jazyka, abys sem nemusela za měsíc znova. Tentokrát ji dáme dál, ne na okraj. Znám Vás. Věř mi, že to tím kroužkem nekončí. Příště za půl roku dáme kroužek do pupíku a změníme bradavku. Je lepší, když se to střídá. Přeci jen ty bradavky jsou dost háklivá záležitost a některý ženský to nesnáší. Myslím po zdravotní stránce. Uvidíme, ty se vždycky vylížeš. Znám tě."
Zase jen čumím. Pokouším se odporovat, ale v hloubi duše vím, že má pravdu.
Svlíknout a jdeme na to. Místní umrtvení zchlazením. Na tomhle místě se nedá dost dobře aplikovat místní umrtvení. Ještě spolu chvilku klábosíme a potom to jen maloučko píchne. Nic necítím. Žádnou bolest. Jen vnímám, jak se mi na bradavce něco bimbá. Když se podívám dolů, vidím, jak mi z ní odkapávají kapičky krve. Moc hezká podívaná to není. Uvidíme, až se to zahojí.
" Mělo by to přestat krvácet za chvilku. Žádný problémy se srážlivostí jsi nikdy neměla a tak to půjde bez problémů. Ukaž jazyk."
Dostávám do jazýčku dvě injekce. Jednu zespoda, druhá shora. Jen chvilku a mám ho totálně dřevěný. Ani necítím, jak mi jehla projíždí skrz. Teprve když mi Marcela protahuje skrz něj tyčinku s kuličkami na obou koncích vnímám, že to bolí. Nic moc, ale je to svým způsobem nepříjemné. Krev mi teče jen minimálně. Cítím její sladkou pachuť. Když si s jazýčkem přejedu nahoře po patře, správně to zalechtá. Kulička nahoře není nijak veliká. Určitě menší než centimetr. Tu spodní nevidím ani v zrcadle. Nedokážu totiž zdřevěnělý jazyk vysunout ven z úst. Ale napoprvé je to dost nepříjemný okamžik. Je to jako když Vás někdo drží pořád za jazyk. Něco vám pořád brání v pohybu.
Tak to mám za sebou. Přiměřeně zpitomělá si sedám do VW Sharanu. Takovej malej mikrobus. Hezky se v něm jede. Mládenec z ochranky jede pro klienty do hotelu vedle Bílé labutě. Nakonec mě pro jistotu odveze až před dům, kde bydlím. Nevím, jestli jsem na tom tak špatně anebo měl přeci jen chvíli času navíc. Jazyk přišel k sobě a bolí. O bradavce ani nehovořit. Pálí to jako čert.
Beru si prášek, co mi dala Marcela a pokouším se trochu usnout. Jiří je s mládenci na kulébru a zve mě, ať za nima přijdu. Cítí na mé mluvě, že něco není v pořádku a tak jede taky domů. Za půl hodiny slyším klíče, jak cinkají v zámku.
" Ukaž jazyk? Jsi péro, já se z tebe zblázním. Co tě to napadlo?"
Nepatrně na něj vyplazuji jazyk. Moc to nejde. Usměje se na mě.
" Zasloužila bys..."
Stulím se mu do náruče. Je jasné, že mu Marcela volala. Ví všechno. Připadám si slabá jako moucha. Opatrně mě hladí po tváři a dává si pozor, aby mi nezavadil o tu levou bradavku. Nakonec se k němu stulím a na chvilku mu usnu v náručí.
Tak ty první tři dni byl očistec. Dohromady jsem nic moc nesnědla. Jen pít, to mi šlo. Postupem času se ale všechno mění. Jazyk se uklidňuje a bradavka je už skoro v pohodě. Marcela říkala, že to dva dni bude kouř. Věřím, že mě nechtěla strašit. Byl to kouř minimálně týden. Pravdou je, že ženská je v těchhle místech abnormálně citlivá. Tělo to prostě na sobě nechává znát a nechce se sebou nic dělat.
Týden uběhl a všechno se vrací k normálu. Jazýček se zahojil a nebolí. Jen si pořád nemůžu zvyknout na to, že tam něco mám. Musím trošku brzdit v tom, když bych chtěla rychle odpovědět. To si potom docela solidně zašišlám. Eva říkala, že jí to trvalo rok, než se s tím správně sžila a nepůsobilo jí to žádný trapasy. Teď tomu věřím. Poprve jsem měla náušnici v jazýčku jen měsíc a musela ven. Doufám, že to tentokrát bude nastálo. Chce to čas a pořádnou dobu aby si člověk zvykl a nemusel se kontrolovat. Problém je taky v tom, že si nemůžu ani na chvilku pohovět. Nesmím to prvních čtrnáct dnů z pusy vůbec vyndat. Je tu nebezpečí srůstu a pak by to zase bolelo daleko víc. Bradavka je v pohodě. Pokud se do ní vyloženě nešikovně neuhodím, ani o tom nevím. Jiří si ten týden vytrpěl se mnou. Jen doufám, vlastně si věřím, že to za to stálo.
Kdyby mě tak viděla máma. S tou by to asi seklo. No, budu ji na to muset šikovně připravit. To bude zase dílo. I když jsou naši dost tolerantní, tohle tedy nevím, nevím, co to s nima udělá.
Odjíždíme do Stuttgartu na posledních čtrnáct dnů. Eva jede s námi. Martin musí zůstat v Ústí a připravovat další vystoupení. Jiří sice jede, ale nejradši by zůstal taky doma. Je to na něm vidět, jak je nervózní. Nedá se ale nic dělat, smlouva byla podepsaná a musí se dodržet. Martin si s tím musí doma poradit sám. Pokud se něco stane, nevadí. Mají přeci telefony, tak co.
Ráno jdeme za šéfem. To pro jistotu, jestli se něco nezměnilo. Je to dílo. Doopravdy jsme pod dohledem. Všude, kam se hneme, o nás vědí. Pan Enríno se po normálním uvítání hned ptá, jestli je s námi taky Eva. Po ujištění, že jeho informace je pravdivá, jde ihned k věci. Okamžitě se v něm ozve obchodní duch. Jestli bychom si k sobě nevzali k sobě na točnu Evu. Prostě trojička jak vyšitá.
Musím se pousmát. Jen jim podáte prstíček, hned po vás chňapnou. A pokud podáte ruku, už vás drží a nepustí. Na druhou stranu musím přiznat, že finanční částka, kterou nabízí, je víc nežli solidní.
Voláme ještě Evě. Slyším ji, jak se směje. Samozřejmě je pro. Ta aby nebyla pro každou věc, co se v naší pidi společnosti stane. To jsem zvědavá, v trojičce jsme to měli na točně jenom jednou nebo dvakrát. To zase bude trapas. Přeci jen vystupujeme v párech každý zvlášť. Nijak nás tohle rošťačení ve větším množství nebere. Nejsme pro nějaký grupn sex. Je pro nás lepší takové komorní prostředí, pro menší společnost. Pro nás to není žádná všivá práce na pódiu. Je to pro nás hezký způsob milování a ne žádná divoká šukačka. Mám pro tenhle druhý způsob povyražení zákazníků vlastní výraz. Ale ani ho nechtějte slyšet.
Jedeme domů a balíme se. Bereme všechny normální věci, co potřebujeme na vystoupení. Najednou vystupuje zádrhel. Uvědomujeme si, že Eva nemá naprosto nic na sebe. To je rána. Jela v normálním oblečení, co potřebuje na jednotýdenní dovolenou a najednou tohle. Díváme se na sebe. Trvá to jen chvilku. Je to jako když se nám oběma najednou rozsvítí.
" Máš tady ty kalhoty z Hamburku?" ( Pro ty, kteří nevědí o co gou.. 11pov.)
" To dá rozum, bez nich ani ránu."
" Co Jiřímu?"
" Nic, co tu má, se k tomu nehodí, co budem dělat?
" Erika nám pomůže!"
" Kdo to je?"
" To je dlouhý vyprávění, jen jestli nemá službu."
Volám Erice. Naštěstí je po službě a udělá si na nás čas. Domlouváme si schůzku na čtvrtou odpoledne v centru Sindelfingen. Vedle C&A. Máme to jen tak tak. Jiřího vlečeme s sebou. Je jak u vytržení. Nakonec ho nacpeme do vozu a jedeme jak o závod.
Erika na nás čeká. Nejdeme do obchoďáku, ale spojovací chodbou vedle do Citty. Je to takový obrovský barák se všema možnejma obchodama. Totální magoriárna. Nemůžu pochopit, jak se tu Erika vyzná. Vleče nás do dalších a dalších podchodů a průchodů. Nakonec končíme v obchodu, který se líbí nejen mně, ale i Evě. Jiří je na druhou stranu naprosto hotovej. Ani se mu nedivím. Dvě prodavačky a my tři, to je moc na jednoho chlapa. Nebýt Evy a mě, určitě by sem nikdy nevkročil.
Nacpeme ho do kabinky a všichni rejdíme. Po prohledání regálů máme představu, co tu je a koná se porada, co s tím. Prodavačky se k nám přidávají. Je jim jasné, k jakému účelu tenhle převlek má sloužit. Na jejich očičkách je vidět, že se jim tohle oživení líbí. Rozhodně je neobtěžujeme jako někde. Snaží se nám ve všem vyjít vstříc. Přeci jen je to pro ně kšeft. Netrvá to nijak dlouho a kupí se před kabinkou hromada oblečení. Jen se ještě chviličku dohadujeme o velikosti. Míry v anglické a německé provenienci si nejsou ani za mák podobné. Nakonec se všichni shodnem a rozjíždí se to naplno. Jiří se ani nesnaží bránit. Jen konstatuje, že tohle je malé, tohle velké a tohle je ono. Za dvacet minut ho máme hotovýho. Když se na něj dívám, vím, že je to ono. Eva se směje nahlas a musím přeložit prodavačkám, že mi ho bude muset přebrat. Holky jsou přeci jen trochu zmatený. Nevěděli doteď, ke komu Jiří patří. Končíme s hadrováním a milostpán se nám nakonec ukazuje.
První, nežli se vysouká z kabinky, je to, že vidíme černý lakovky s nádherně bílou špičkou. Super, kalhoty s proužkem do zvonu. Španělská móda je znát. Široký pásek, perfektní spona pásku. Místo zipu u kalhot jsou nádherný pravý stříbrný knoflíky. Žádná košile. Jen rukávníky a kolem krku motýlek. Nádherný hmyz kouřové barvy. Okraj jemně svítí a když trochu ztlumíme světlo vidím, že nádherně fosforeskuje. Knoflíky na rukávníčcích se také blýskají. Černá vestička, knoflíčky jen pro parádu. Nemají naproti dírky. Kde to jen ty holky sehnaly? Na vestičce nádherný zlatý řetěz a v kapsičce na tom řetězu nefalšovaný funkční hodinky.
Docela se nám to líbí. Holomek, kroutí se jak žížala, když se před námi svléká. Je to jak v pohádce. Vyzuje se z bot a po špičkách si sundává kalhoty. Pod normálním oblečením má spodní prádlo. Nádherný bílý nohavičkový kalhotky. Když si je sundá, má tam pod nima nádherný slipy ve fialové barvě. Pod nimi má super adamky naprosto černý. Jsou opravdu suprový. Poslední móda. Jsou tak veliký, že se mu tam přesně vejde jen jeho mužství. Je na nich přesně vidět, kde má kuličky a kde mu stojí příro. Nemá to chybu. Když se před námi zatočí, tak mu musíme všichni zatleskat. Je to přesně tak, jak si to představujeme. Jeho nádherně opálený a svalnatý tělo se jen leskne.
Jinými slovy, " Je to kus a má ho teda pořádnýho". Přesně takhle se vyjádřila opatrně potichu jedna z prodavaček. Nemám jí to vůbec za zlé. Doopravdy mu to sluší.
Nakládáme to všechno do vozu a jedem ještě zpátky do domu, kde bydlíme. Nakonec si to všechno ještě jednou rozbalujeme. Nutíme Jiřího, aby se do toho ještě jednou oblékl. Nakonec neodoláme a oblékáme se všichni tři. Eva bílé latexové kalhoty a vestičku. Já to mám stejné, jenže u mě kraluje černá barva. Obě nádherný průhledný botičky.
Erika se na nás dívá a je z toho docela vedle.
" Tedy holky, nevěřila bych, že Vám to takhle sekne. Jste jak dvě královny. Teď už věřím, že ti Němci na Vás takhle letí. Pravá nefalšovaná krása. Žádný silikon ani nic jiného. Monika snad má i nebarvené vlasy. U tebe" a ukazuje na Evu, "bych řekla, že je máš barvené. Není to poznat, ale takováhle barva vlasů se normálně nevyskytuje. Pokud by byly tvoje, klobouk dolů."
Všichni se smějeme a balíme se. Je osm večer a vystoupení je za čtyři hodiny. Všechno ještě jednou kontrolujeme a nakládáme to do auta. Jedeme do vnitřního města a vysazujeme Eriku před jejím domem. Přeje hezkou pohodu a slibujeme, že se za ní zítra zastavíme. Všechno tohle už je napůl ucha. Duchem jsme už jinde. Nedá se nic dělat. Neznám nikoho, kdo by neměl naprosto žádnou trému.
Tak je skoro o pět hodin víc a jdeme na točnu. Všichni jsme alespoň trošku rozklepaní. Nedokážeme se naprosto přesně soustředit. Jiří je na tom z nás nejlépe. Vždycky si věří. Je fantastickej. Eva, starej flegmouš, je tady přeci jen trochu mimo. To prostředí ji moc nesedí. Navíc se na nás dneska přišly podívat snad všechny špičky z města a okolí.
Dost řečí, jdeme na to...
Nádherná hudba a skoro tma nám pomáhá překonat těch deset metrů co máme před sebou ze zákulisí k točně.
Pomaličku se rozednívá a začíná se to roztáčet.
Svlékací obřad je tentokrát pomalejší nežli normálně. Eva nám do toho trošku vnáší zmatek, ale Jiří nás očima sám vyzývá, která část oblečení musí dolů. Nakonec se otáčíme všichni tři naprosto nazí v nádherně zlatém světle, které se line odevšad. Dali si na nás záležet. Jsme nasvíceni tak, že když se podívám okolo sebe, nic nevidím. Sál je potmě a na nás svítí všecko, co je snad možné. Pomaličku se dostáváme k tomu hlavnímu. Jiří si lehá naznak a jeho příro ční přímo nahoru. Jsem nad ním a v klidu se začínám dráždit poštěváčka o jeho vyčnívající příro. Žalud má obnažený a předkožku dole. Vyloženě mu svítí jako svíčka. Hladím si ho tak, že nad ním klečím a tisknu jeho příro mezi lapličky. Nemůžu si ho vzít do sebe. Je na to moc brzo. Přesunuji se dolů mezi jeho nohy. Vezmu si ho do pusinky a poprvé mu přejedu pomalu kuličkou v jazyku po spodku uzdičky. Takovou reakci jsem tedy nečekala. Žalud sebou škubne a na okraji dírky se vyroní několik kapek.
Ach, snad ne. Nakonec to ustál, ale je vidět, že toho měl dost. Musím opatrně. Eva mu klečí nad obličejem a dráždí si o jeho jazýček poštěváčka. Pohybuje zadečkem a pánví dopředu a dozadu. Je k němu taky otočená tak, že má obličej do publika. Sedí rovně jako svíčka. Ruce sepnuté ve vlasech za hlavou a pohybuje jen pánví.
Takže druhý pokus. Pomaličku ho olíznu. Tentokrát se jen zachvěje, ale je to jen tak akorát. Zkusím to ještě jednou. Nic se neděje a tak si ho beru do pusinky celého. Pomaličku mu začnu jezdit po okraji žaludu. Zespodu se na něj může v téhle poloze nejlépe.
Cítím jak se začíná zase cukat. Okamžitě přestanu a čekám. Mám ho pořád v pusince, a doufám, že to zase udrží. Chvilka škubání a cukání. Cítím, že si pomaličku ucmrndnul. Vnímám, jak mi v pusince stéká šťávička po žaludu ke kořenu. Nijak ho nedržím, jen cítím v puse a na jazýčku, jak se chvěje a škube. Za chvilku to přeci jen přestává. Uklidňuje se a mám další pokus. Tentokrát je to ono. Cítím, jak se mu napíná a chvěje, ale drží. Vnímám, jak mi v puse roste do neuvěřitelného rozměru. Ještě chvilku a bude hotovej. Zase musím přestat. Nic se nemá uspěchat. Otáčíme se.
Eva jde dolů a pro změnu si jí klekám mezi nohy já. Její nádherná broskvička je široce rozevřená. Lapličky jsou daleko od sebe a nádherně rozevřený. Poštěváček vyčnívá ven a je nejmíň tak dvakrát velikej než normálně. Celá jen pulsuje. Jiří si kleká nad její hlavu a do pusinky jí dává ten svůj utahovák. Když se nadzdvihnu vidím, jak ho Eva dráždí. Kuličky mu jezdí nahoru a dolů. Kluk si teď nádherně užívá.
Tak tohle je moje chvíle. Nikdy jsem takhle s Evou nebyla. Abych řekla pravdu, jsem na to zvědavá. Pomaličku jí přejedu po lapličce. Nádhera, cítím, jak se zachvěla. Škubla sebou docela pěkně. Druhý pomalý pohyb je určen druhé straně a končí na poštěváčku. Vnímám, jak se jí chvěje koleno a cukají svaly na stehně. No tohle, tedy to je něco. Že bude reagovat jsem čekala, ale takhle? Paráda, jedu znova po té první. Vyloženě cítím, jak to s ní třese. Po celou dobu vnímám, jak se jí chvěje noha. Když skončím na poštěváčku, cítím, jak je napjatá v mostu. Pánví a zadečkem je ve vzduchu. Pravou rukou si podržím lapličky dál od sebe a ukazováčkem vjedu kousek dovnitř. Nic se neděje, ale vyloženě cítím, že čeká, až se jí zase dotknu tou kuličkou. Pomaličku ji položím na poštěváčka a cítím, jak se znovu začne chvět. Je to jako když dostane ránu proudem. Škubne sebou a nádherně se sevře. Stiskne mi uvězněný ukazováček takovou silou, co bych nikdy u ní nečekala. Chvilku čekám, až stisk povolí a začnu si s ní hrát. Jezdím jí po vnitřní části lapliček a poštěváčku. Vždycky když dojdu až na vrchol, na špičku, kde je to vzrušení nejsilnější, mě sevře takovou silou, až se zděsím. Takhle sevřít kluka. Hrůza, nedovedu si to představit. Martin musí být potom docela hotový.
Dráždím ji tak, že se jen klepe. Ještě chviličku a bude hotová. Kolena se klepou silně a je vidět, že skoro celá vibruje. Jiří ho má venku a holka se kroutí jen díky mně. Nevnímá ani to, kdo ji dráždí. Je prostě naprosto mimo. Vím, že to nehraje, je to v ní. Ještě chvilku a vidím, jak se prohýbá do špičkového mostu. Prsty si vytahuje špičky bradavek a kroutí si je. Je takové ticho v sále, že ztlumené zakašlání je vyloženě rušivé. Ještě jednou se prohne a s mohutným vydechnutím a zaúpěním se jí zmocňuje orgasmus. Škube sebou jak červíček. Jsem přisátá na jejího poštěváčka a cítím, jak mi svírá prst tam uvnitř. Ještě chvilku a je konec. Orgasmus z ní pomaličku odchází a pouštím jí.
Jiří si k ní kleká a drží ji kolem krku. Slzy jako hrachy se jí koulí po tváři. Konečná, je jednička, všechny dostala. Celý sál tleská a je nám všem třem naprosto fantasticky. Eva odchází a vše je na nás dvou.
Jiří je správně vyhecovaný a jede jako správně namazaný stroj. Příro se mu zase zvětšuje a je z něj pořádný býček. Kuličky se svírají a rytmicky jezdí nahoru a dolů. Dráždím ho kuličkou víc a víc. Jezdím po části obnaženého žaludu a tisknu mu ho rty. Nakonec se s ním mazlím vyloženě hebounce a pomaličku. Stačí jen, abych mu přejela po okraji kuličkou a okamžitě si ucmrndne. Vždycky jen sevře prsty na nohou a zastaví se.
Nakonec to nevydrží a oběma rukama se dotkne místa těsně kolem kořene. Nedá je na přirození, ale vedle kořene na tělo. Trošku se vzepře a s mohutným zahýknutím začne stříkat. Držím jej za kotníky a tak má částečnou oporu a může se vztyčit. Na poslední chvíli si ho uchopí a zdvihne jej. Dívám se přesně proti ústí dírky, ze které mu tryská nádherný proud semene. Jen se maličko přikrčím a vidím, jak se jednotlivé pramínky vznášejí nad mojí hlavou a dopadají mi na záda a vlasy. Poslední dávku dostávám na čelo. Jen na poslední chvíli jsem stačila zavřít oči.
Bleskově si mě otáčí. V okamžiku, kdy mi utírá hřbetem ruky svojí dávku z čela se ke mně nakloní.
" Jsi zvíře, víš to?!"
A jedeme dál. Bere si mě zezadu a šuká jako ďáblík. Jen se mi klepou kozičky. Jezdí uvnitř takovou silou, až to bolí. Obrovský a nadržený samec. Je v něm něco divokého a uchvacujícího. Nemůžu tomu odolat. Skláním se na lokty a držím. Šílený a zběsilý tempo. Neubírá, je tak nadrženej, že je schopnej udělat se třeba pětkrát. Celý týden mě neměl. Dobře vím, jak mu je. Máme asi tak stejné pocity. Ještě chvilku a jede to z něj ven. Stříká mi na záda a zase na vlasy. To je dílo. Zase taková dávka. Nakonec se zastavuje a utírá pot z čela.
Otáčí se, zvíře jedno, a hledá polštářek. Klečím vedle něj a čekám, co bude. Pohybem ruky si mě k sobě zve a posazuje si mě na svoje mokré polozvadlé příro. Tohle znám. Jen si jej vezmu do sebe, stojí. Je to jak na povel. Postaví se jako bájný Fénix z popela. Netrvá to ani deset vteřin a jsem ho zase plná.
Tentokrát to není šukačka, ale nádherný milování. Jezdíme po sobě navzájem a hladíme se. Nádherný pocit, mít ho v sobě. Šuká pomaličku a lehounce. Nechává na mně, abych si s ním dělala co chci. Lehce mi hladí prsa a bradavky. Nechává mi na pokoji tu s tím kroužkem. Když to vidím, tak mi to nedá. Přitisknu se k němu a hladím se o něj tou bolavou bradavkou. Drží a já se o něj vyloženě hýčkám. Nádherný pomalý milování. Chvilku jedeme rychle, potom zase pomalu. Koutkem oka se dívám na hodinky, které mám na ruce.
Šílený, jsme tu už od začátku přes půl hodiny, přes třicet pět minut. Lehce se nakláním a šeptám to Jiřímu do ucha. Jen se nakloní a potom pokývá hlavou.
Začíná šukat o poznání rychleji. Nakonec se otočí a položí si mě naznak. Zasune se dovnitř a jede opravdu o poznání rychleji. Cítím, jak se mi to blíží. Ještě chvilku a budu hotová. Nakonec ještě několik pohybů a v okamžiku, kdy začíná znovu stříkat, se do mě dává počátek orgasmu. Není to ale ono. Jiří je hotový a já jsem tak napůl. Není to ono. Když to Jiří vidí, pomůže mi rukou. Teď se to rozjede naplno. Tisknu svoje kolena kolem jeho pasu a svírám se. Je to chvilka, ale stačí. Jsem dokonale hotová. Jen to ze mě teče. Je to jako vodopád.
Bleskově se balíme a v nastalé tmě se ztrácíme pryč z točny. Potlesk trvá a pořád nepřestává.
Potřebuji chvilku na to, abych se trošku zkonsolidovala. Vždycky mi to chvilku trvá, nemůžu za to, že se mi třesou kolena. Jiří trpělivě čeká. Nakonec vcházíme na jeviště k točně. Zveme k sobě ještě rozpačitou Evu. Paráda, přichází sám umělecký šéf a všichni dostáváme nádherný růže. Neuvěřitelné, i Jiří. Je z toho docela solidně vykolejenej. Chlap a růže, ale vidím, že mu to dělá docela dobře.
I chlapům se líbí květiny, tak co. Vím, že je nakonec stejně rozdělí mezi nás dvě, ale ten okamžik kdy je dostal, za to stojí.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek