Všechno vždycky u nás vypadá naprosto normálně a bezproblémově. Ale jen do té doby, než se přiblíží čas udělat absolutně přesný a postupný plán našich vystoupení. Jako na potvoru se všechno začne komplikovat a poněkud drhnout. Monika občas něco někomu slíbí. Jemně mě na to sice upozorní, ale pokud se to nezapíše přesně, začne být problém. Běda pokud se stane to, že se poněkud rozjedou biologické hodiny. To je potom z toho takový guláš a hledání alternativní náhrady, že si to ani nedovedete představit. Faktem je, že pokud se do toho nedají nějaký zdravotní problémy, je Monika přesná jako chronometr. Ale nemůžeme vystupovat až na doraz. Vždycky tu musí zůstat alespoň minimální časová tolerance. Je lepší zůstat bez práce doma o jeden den víc, nežli muset odříct vystoupení, na které se lidi těší.
Poslední dobou se stává velikou módou, že si nás správní zazobanci nechávají jako zákusek po večeři. Nejsem proti tomu. Člověk postupně poznává další lidi, které třeba někdy bude moct potřebovat. Zazobanci, tohle slovo jsem použil naprosto vědomě. Málokdo z lidí, kteří si váží peněz a nebo si je vydělali tvrdě, nás pozvou. Jsou to spíš větší pánské korporace a nějaké nadnárodní skupiny, kterým se naše česká povaha chce pochlubit a nebo blýsknout. Pravdou je, že nejme zase žádní amatéři a když je to všechno správně připravené, většina lidí to potom považuje za pěknou a neopakovatelnou podívanou a ne za podřadnou pornografii. Je to věc načasování a skladby vystoupení. Nikdy se nedá přijít jen tak a začít na tvrdo do toho bušit. Tohle naše představení musí mít nějaký základ, do kterého je zakomponováno. Nikdy nevystupujeme pro malou skupinu lidí. Základ je tak těch dvacet lidí a víc. Vím, že se v menších skupinkách lidi víc ožerou a mají potom nevhodné narážky a tendenci si na nás sáhnout. Nikdy to potom nikomu z nás dvou klidu nepřidá. Je lepší potom nevystoupit a jít domů.
Smlouva musí být udělána naprosto neprůstřelně a perfektně. Chtějí od nás parádní výkon, a tak i druhá strana pro to musí udělat maximum.Proto naše popularita pomalu ale jistě stoupá. Nepropůjčíme se k nějakému levnému producírování. Nejsme na to ani jeden zvědavý. Vždyť do důsledků těm lidem vlastně ukazujeme, jak se máme doopravdy rádi a ne jen mizernej fyzickej akt.
Tak, jen ještě na konec. Většina lidí nás po představení pozve mezi sebe. To už musí být, když nás vylifrují ihned po tom. Asi to má svůj důvod, o kterém je lepší ani nevědět.
Jen tak mimochodem, nakonec se většina z nich diví, že jsme naprosto stejní jako oni. Samozřejmě padají návrhy na další setkání, ale člověk se nesmí nechat přemluvit k nějaké nepředloženosti. Monika má v tomhle případě daleko větší problémy než já. Kluci jsou přeci jen daleko méně žádaný v pánské společnosti nežli pěkné kočky.
Na druhou stranu, je to taky velký kus životní školy. Nikdy bychom se nesetkali s tolika lidma. Valná většina si nás potom pamatuje a je zajímavé, že se k nám i potom později hlásí a minimálně při dalším setkání nás pozdraví způsobem, který není jen formální. Musím přiznat, že to člověka někdy docela zahřeje u srdce.
Tak aby se to tentokrát doopravdy zamotalo, usmysleli jsme si s Monikou, že tentokrát nepojedeme domů, ale za její sestrou do Stuttgartu. Není to sice přímo střed, ale jen takové předměstí. Jedno z největších a nejbohatších předměstí v Německu. Sindelfingen a jeho okolí je obrovsky bohaté. K oblasti Sindelfingen patří několik menších částí. Jedna z nich je bývalá zemědělská část Dagersheim. Úmyslně říkám bývalá.
V těsné blízkosti totiž stojí ohromná fabrika, kde se vyrábějí na dvou linkách veškeré osobní mercedesy. V té neskutečné továrně dělá na dvě směny skoro 40 000 lidí. Někteří dojíždějí z obrovské vzdálenosti. Nejvzdálenější autobusy je svážejí ze stodvaceti kilometrové vzdálenosti. Kdo to neviděl, ani si to nedokáže představit. Obrovská továrna vybavená tím nejmodernějším, co lze vidět v automobilovém průmyslu.
Neuvěřitelné a obrovské parkoviště pro zaměstnance řádově pro tisíce aut. Není žádným problémem, že když někdo má smůlu, dostane se na okraj parkoviště a služba ho zažene do nějakého odlehlého kouta, odkud jde k té své bráně i dvacet minut pěšky. To je skoro kilometr pěšky. Faktem je, že ta poslední parkoviště jsou od té krajní brány vzdálená přinejmenším takovouhle vzdálenost. Jediný den, kdy si je možné celou tuhle obrovskou plochu prohlédnout, je neděle.
Skoro stejně veliké je parkoviště pro nová auta. Oplocené obrovské parkoviště. Nedovedete si představit, kolik barev a typů se tu vyrábí. Ale k tomu se tady ještě dostaneme.
Tak tedy, místo na odpočinkovou cestu domů a klídek se vypravujeme tentokrát přes centrální část Německa směrem ke švýcarským hranicím. Není tu takový zmatek jako kolem Mnichova, ale stejně. Docela to stačí. Když jsem přijel poprvé před 10 lety přes čáru a hned jsem se dostal do odpolední zácpy kolem Norimberka, poznal jsem, že to, co se odehrávalo v této době u nás, je jen slabý odvar toho, v čem jsem stál tam. Netrvalo to ani deset let a jsme na tom stejně. Nicméně, přeci jen je to přes den o prázdninách znát, že ten provoz je menší. Někteří jedou na dovolenou do teplých krajů a dálnice přes týden nejsou tak absolutně a beznadějně ucpané. Možná dopoledne, ale po páté hodině šílenství trochu polevuje a my se vydáváme na cestu.
Po dvou hodinách sjíždíme z dálnice za Stuttgartem a už pomalu projíždíme skrz vesnici, dnes městskou část Dagersheim. Ještě dvakrát odbočit a na konci uličky, která je totálně přecpané auty, zastavujeme. Jediné místo kde nic nestojí, je už dopoledne avizované místo před garáží Moničiny sestry. Zastavíme a když vystoupím, tak se rozhlédnu. Doopravdy na všech nájezdech a v celé ulici stojí jedno auto vedle druhého. Vyloženě cítím, že ta ulice na to nebyla projektována. Je tu sedm domků na každé straně a v ulici a na přilehlých parkovištích stojí 31 aut. Totální šílenství. Připadám si jako cvok. Když jsem kdysi dávno přijel poprvé do Německa, nedalo mi to a spočítal jsem u pultu, kde se prodávaly saláty počet druhů. Pokud se dobře pamatuji, bylo to v Multi / což je takový obrovský naše Makro / a těch salátů jsem napočítal devadesát osm. Dodnes si to pamatuji. Jen dva chyběly do sta. Přitom byl každý jiný. A u každého byla jiná cena. Už si nepamatuji, jaké všechny druhy tam měly, ale pro mě to bylo tedy něco.
Vybalíme věci a jdeme se ubytovat. Nádherný domek. To je tedy něco. Přesně tohle bych někdy chtěl postavit. Vzhledem k tomu, že dům stavěl, respektive projektoval český architekt, samozřejmě emigrant ze 68. roku, je postavený jinak než je v Německu zvykem. Každopádně spíš kopíruje americký styl a ne německý. Kuchyně, jídelna, jedna pracovna a společenská místnost s krbem dole, nahoře jen 2 ložnice a útulná druhá pracovna s ještě jednou koupelnou.. V suterénu bar plus sauna. V poslední části suterénu kotelna a technické zázemí. Pidi úpravna vody a pračka s mandlem. Všechno při ruce. Všechno propojený schodištěm, které je zavěšeno jen na jedné straně do zdi. Z ložnic výstup na balkon s markýzou. V přízemí je přímo výstup na terasu kolem domu. Malá, ale nádherná zahrádka se skalničkami. Garáž na konci pozemku. Cena při stavbě před 14 lety 260 000 marek, dnes odhadnuto přes milion. Nekecám, přes milion marek. Správná lokalita a správný architekt je kouzelná skládačka, která do sebe perfektně zapadá.
Jako správná návštěva se jen letmo najíme a jedeme do města. Není to daleko. Snad jen 15 kilometrů a dálniční sjezd z naší strany se nám perfektně hodí. Z našeho směru není žádný problém. Silnice číslo 6 je značena i na vozovce a díky německé dokonalosti se vcelku klidně orientujeme. Přiznávám, že je to znát, že to není Mnichov. Sjíždíme mezi klasickou vilovou čtvrť a po chviličce hledání nacházíme naše nové místečko.
Obligátní seznámení s novým prostředím. V podstatě nic nového. Jen lidi jsou jiní. Tentokrát nemáme kolem sebe nikoho jako průvodce, ale přeci jen jsme se otrkali, a tak se nám ty jejich praktiky nezdají tak šílené. Uvidíme jak nám to půjde. Mnichov se vyvedl. Docela rád bych tam občas hostoval. I Monika se uklidnila a všechno probíhalo docela normálně. Uvidíme jak to půjde tady.
Ředitel není přítomen, ale umělecký šéf, zřejmě Ital, s námi domlouvá všechno bez nějakých problémů. Domlouváme si přesné termíny a hodiny vystoupení. Docela mě fascinuje jejich perfekcionismus. Když se řekne, že tu bude tenhle člověk za čtrnáct dní v osm hodin, tak se můžete spolehnout, že tu doopravdy bude.
Vystupujeme příští pondělí po půlnoci. Máme si přijít s věcma do šatny dopoledne a v klidu si to připravit. Pokud chceme, můžeme se přijít podívat a klidně i přivést někoho známého. Jen je nutné zavolat alespoň jeden den předem, aby se udělala rezervace. Nic nás to prý nebude stát, jeden večer je gratis. Vedoucí se na nás dívá a potom zvedá telefon. Zamlouvá nám, aniž to chceme stůl na sobotu. Přitom se pořád dívá na Moniku. Jak říkám, je to jako kouzelná vstupenka. Ještě chvilku a potom to vlastně ve mně hrkne. Chtěli jsme jet ven na Bodamské jezero, ale co. Už se nedá nic dělat. Musíme v sobotu přijít, i když bychom nechtěli. Všechno je zase jinak. Doopravdy se nenudíme.
Monika jen mžikne kouzelně očima a po poděkování jsme venku. Chytne se mě na chodbě a když jdeme k výtahu, tak potichu povídá:
" Neboj, dám si pozor."
" Vypadá divoce, je jako nějaký žárlivý Ital," ze mě vyjede.
" Ale, na co zase nemyslíš?" pak se na mě podívá a začne se smát.
" Ty žárlíš?"
Koukám stranou. Jsem to trouba. Normálně na toho Taliána žárlím. Nevím, čím mě dostal, ale je mi protivnej. Vztekle se dívám stranou. Monika si mě zastaví a otočí k sobě. Jsme na chodbě těsně před recepcí. Jen se usměje a zakroutí hlavou. Jen se jí očička zatřpytí a chytne se mě znovu. Jdeme k autu a způsobem, jakým se mě drží, mi naprosto zřetelně dává najevo, že k sobě patříme. Jsem trouba, ale vždyť to znáte. Červíček hloubavosti je v každém v nás.
Jedeme zase zpátky. Dnes je středa. Máme tedy dva dni volno. V sobotu večer musíme do města a neděle je zase volná. V pondělí poprvé vystupujeme. Tak to mě čekají dva dni běhání po kšeftech hadraření. To bude dílo. Pokud je Monika s Evou, tak si obě vystačí, ale pokud je sama tak se to beze mne neobejde, uvidíme. Přijíždíme do našeho prozatímního domova a dostáváme nádhernou večeři. Saláty miluji a Jana, jak se jmenuje sestra Moniky, je tedy umí. Je to zajímavé. Za ta léta se naučila vařit super mezinárodní kuchyni. Teta byla Italka, manžel sice Čech, ale sudetský Němec z Karlových Varů, máma Češka a zbytek rodiny manžela z USA. Bůhví jak se to v ní všechno namixovalo. Vaří a dělá jídla jako v interhotelu. Holky dělají plán na dva dny dopředu a nakonec dostávám správnou ťafku.
Jestli chci, máme možnost a můžeme se jet podívat, jak se dělají nový mercedesy. Žádná levárna. Normální projížďka celou továrnou včetně shlédnutí doprovodného filmu. Jenom koukám. Dohodnuto, jedeme zítra do Mercedesu. Tohle si ani Monika nemůže nechat ujít. Pojedeme všichni. Jana už tam sice byla, ale klidně si to s námi zvopákne.
Před jedenáctou stojíme u brány číslo šest. Nechce se nám ani dovnitř. Uvnitř totiž sedí v pohodlných klubovkách nastávající majitelé nových mercedesů. Je to stejně zajímavá klientela. Od maminy, která si přišla pro ten nejlevnější, až po řidiče různých korporací a super manažérů. Starší pán nás uvádí do projekčního sálu, kde se promítá krátký film o historii značky. Potom bariérové zkoušky a zkušební dráha. Poslední část filmu je o lakovně. Je to jediná část, kterou není možné navštívit. Jen se chechtám skoro nahlas. Každá část zkušební dráhy má svoje jméno. Jeden úsek, kde je rozbité dláždění a záplaty z asfaltu, se jmenuje "Pražská dlažba". Mám docela nefalšovanou radost, že to už není pravda. Ale stejně. Máme doopravdy jméno ve světě.
Film končí a nastupujeme do pidi autobusu. Má dva přívěsy a jen se šouráme. Nakonec si uvědomím, že v celém prostoru továrny je maximální povolená rychlost 20 km/hod.
Sedíme docela pohodlně na sedadlech. Všechno okolo se dá bez problémů pozorovat. Ti lidé okolo nás na sebe pokřikují a jsou docela u vytržení.
Vrata se otvírají a vjíždíme do lisovny. Koukám jak puk. Jedeme kolem lisů, kde se lisují části aut. Od krajního lisu k oknu autobusu je to necelý metr. Neuvěřitelný, kolem nás jezdí běžně vysokozdvižné vozíky a uvnitř haly si dávají přednost jak na silnici. Zařadíme se mezi ně a jedeme celou lisovnou pěkně pomaličku. Občas zastavíme a dáme přednost, potom pokračujeme dál. Mezi obrovskými lisy jsou chlapi úplně ztracený. Všichni mají vesměs dlouhé zástěry a je to skoro neuvěřitelný, rukavice z kroužků. Jako za středověku. Je mi jasný, že je to proto, aby se nepořezali o ostré okraje plechů. Přesto je to pro mě překvapivé zjištění. Nakonec se dostáváme na konec linky. Řidič zastavuje, díváme se na automat, který svařuje jednotlivé části k sobě. S úžasem zjišťuji, že se svařuje pokaždé jiné auto. To snad není možné. Ta mašina svařuje pokaždé jinou karoserii. Neuvěřitelný, ještě chvilku se na to díváme jako fascinovaní. Pojednou se svářecí automat zastavuje. V mžiku jsou tu čtyři chlapíci. Chvilku kolem běhají a zkouší napasovat vadný zadní blatník, ale po třetím pokusu spustit automat se rozhodnou. Celou karoserii svaří bleskově ručně a do inkriminovaného blatníku bleskově speciální vysekávačkou vyseknou obrovský děrovaný " F". Potom karoserie jede na lince dál a automat klíďo vaří a boduje další auto. Nechají nás, abychom se na to v klidu podívali a teprve potom nás vezou dál. Žádné schovávání, nic takového. Prostě se to vždycky nepovede. Musí se to opravit a potom to pošlou znovu na linku. Nebo tu kastli vyhodí, nevím, ale určitě se dál mezi normální auta na linku nedostane.
Projedeme ven z lisovny a pokračujeme do druhé budovy. Není to nic malého. Zvenku je to obrovský bumbrdlíček. Zastavujeme ještě venku. Nic nenasvědčuje tomu, že se tam uvnitř něco vyrábí. Stojíme v hloučku a náš průvodce nám popisuje, co se v okolních menších budovách dělá. Vlastně jsem si nikdy neuvědomil, že auta mají sedadla, která se někde musí ušít. Pneumatiky, které se někde musí vyvážit. Patřičné kontrolní oddělení, které ručí za to, že se do toho auta nedostane nějaký zmetek. Prý mají přes 8000 subdodavatelů. Plastové výlisky, nádrže, dopravní čerpadla, vstřikovací čerpadla, filtry, svíčky, různé druhy řemenů, světlomety, zadní lampy.... Jen na natankování nových aut se spotřebuje cisterna benzinu na čtyři dny. Nebudu dál pokračovat. Sami si dokážete udělat představu, co je na výrobu auta zapotřebí.
Říká, že mají zásobu všeho jen na jeden den. Všechno ostatní se musí okamžitě plynule přivážet. Polovina jede po železnici a polovina kamiony. Nejvzdálenější díl se v Evropě přiváží z nějakého městečka v Portugalsku. Ať mi prominou, jméno toho města jsem už zapomněl. Jinak pro zajímavost, přední blatníky jim kreslí jeden vyhlášený konstruktér v JAR, ale teď se to už změnilo, přestěhoval se a žije v městečku Sázava v České republice.
Nevymýšlím si, dokonce řekl " maestro Svoboda". Takže já osobně věřím, že pan Svoboda coby bývalý emigrant se vrátil a skutečně někde u Sázavy žije a dělá jim do dneška konstrukce na jejich auta.
Pokračujeme pomalým krokem kolem obrovské budovy. Nakonec se před námi otvírají malé dveře a vcházíme do obrovského prosvíceného prostoru. V životě jsem neviděl výrobní linku na nová auta. Všichni jsme trochu zaraženi, ale potom nás průvodce pomalu vede na most, kterým přecházíme přes celou linku. Fantastické divadlo. Neuvěřitelné mraveniště.
Hala tak 300 na 400 metrů. Linka jede pomaličku. Mládenci bez nějakých problémů montují do nalakované karoserie odhlučňovací materiály. Do kufru, do dveří, pod přístrojovku, prostě všude. Koukám na to a teprve po chvilce mi dojde, že ty auta nejen že mají jinou barvu, ale jsou i jiná. Prostě skoro celý sortiment se montuje na téhle lince. Kecám, ty linky jsou tu dvě. Na téhle se montuje devět modelů a 46 variant. Kuřba, jak se říká, zase není co dodat. Ke správnému autu je dodáno správné řazení, potom převodovka s motorem. Kompletní výfukové potrubí. Na řadu přijdou nápravy, brzdy. Mezitím se auťák automatem zasklí. Kluci namontují do dveří elektrické stahovačky na okna. Na řadu přichází vnitřní výbava a bezpečnostní pásy. Přístrojová deska, tapecírunk dveří, koberec podlahy a kufru. Montáž stropu a světel. Panebože, to je krámů v jednom jediným autě. Ze strany se přikulí kola. Kluci je mají zavěšený na takové protiváze. I malé dítě by si s nima mohlo hrát, jak jsou vyvážené pro manipulaci. Jen tak mimochodem, i takové věci jako je lékárnička a trojúhelník včetně heveru se ukládají přímo na lince. No dost. Jsme skoro na konci. Scházíme dolů z mostu, kterým jsme přešli přes celou montážní linku. Ptám se průvodce, jestli se linka zastavuje. Odpovídá že ne. Jede celých osm hodin. Pak deset minut stojí a znovu se rozjede. Na svačinu a oběd se střídají. Na čtyři lidi je jeden, který umí to co ti čtyři a vždycky je dokáže zastoupit. Navíc všichni dělají v malých skupinkách a dokážou jeden za druhého zaskočit. Kdo dokáže zastoupit toho druhého a dokáže to před komisí, která chodí každý den po lince, dostane automaticky přidáno. Všichni se snaží, aby dokázali co nejvíc.
Za celou prohlídku linky jsem neviděl jediného uhoněného člověka, zato čtyři, který hráli přímo na lince karty. Všichni dělali a karty měly na stole vedle linky. Vždycky jeden dodělal auto a vynesl kartu. Počkalo se na toho, kdo byl na řadě a když dodělal, vynesl on. Správní maníci. Je vidět, že se nedokážou otrávit monotónní prací.
Stojím na konci linky a jsem přímo vedle nového krásného zlatého otevřeného auta. Koukám se, jak technik najíždí na válce a když mi pokyne rukou, abych šel blíž, přistupuji. Válce jemně šustí a ručička tachometru se šplhá k stodeseti kilometrům. Je to fantastické, to auto jede po válcích přes sto a přitom stojím vedle něj. Technik šlape na brzdu a dívá se na ručičky, které ukazují seřízení brzd. Motor se chvilku točí jen na volnoběh. Dívá se ještě vedle na další budíky, pravděpodobně na emise. Ještě to jemně zašustí a zastavuje. Cvakne to a válce se zablokují. Sjíždí dolů a pomaličku vyjíždí ven na plochu. Poslední kulatá samolepka na sklo a auto přebírá řidič, který ho odveze na parkoviště. Ptám se průvodce, kam to vezou a po chvilce dohadování se dozvídám, že auto je určeno na americký trh a bude s dalším převáženo přes oceán v kontejneru. Jsem tupec, podle oranžových rozsvícených parkovaček mě to taky mohlo napadnout, že to budou Spojené státy nebo Kanada.
Končíme prohlídku, věřte, stojí to za to. Jen tak mimochodem, ta brána má skutečně číslo šest a prohlídky jsou v každou celou hodinu od 10 do 16 hodin.
Vracíme se nazpět a v duchu se připravuji se na neuvěřitelný maratón, co mě čeká zítra a pozítří. Vždycky mám pocit, že ty chvíle, co máme pro sebe s Monikou jsou kratší a kratší. Nějak se mi zrychluje život. Nakonec nevnímám, pomalu jaký je den a pomalu který je měsíc. Musím přiznat, že je to ale krásné. Nedovedu si představit dobu, že bych někdy seděl doma a neměl co dělat. Doufám že to nebude nijak brzy...Br, to by bylo něco šíleného / to byla jen malá úvaha, to nic /.
Kamarádka Jany, Erika, se k nám přidává s tím, že se pojedeme podívat ve třech na večerní představení. Monika i Erika si pro tuhle příležitost berou na sebe normální letní šaty. No normální letní, to je slabé slovo. Lehký tyl, nebo co to je, je skoro průhledný. Žádná podprsenka a samozřejmě mini kalhotky. Je mi naprosto jasné, kde poslední den brouzdali. Krásný vyčesání dlouhých vlasů u Moniky je věc, která se moc často nevidí. Erika je na krátko a je jak bych to tak řekl, jako špinavá blondýnka. Víte určitě, jak to myslím.
Musím uznat, že jim to nádherně sedí. Jako vždycky. Není co k tomu dodat. Monika je v barvě skořicové. Správně jí to sekne k její barvě vlasů. Erika má na sobě šaty barvy blankytné modři. Musím uznat, že je u jejích šatů vidět doopravdy všechno. Nádherné tmavé bradavky jen vykukují a zaoblení ňader je vyloženě uchvacující. Kozičky má nádherný a stojí jí jako dva nádherné kopečky. Bradavky jsou na nich vidět jako kopeček zmrzliny. Pominu ještě tu maličkost, že v levé bradavce má nádherný zlatý a nebo pozlacený kroužek. No, v tomhle případě bych tipoval, že je zlatý.
Holky mě chtějí tutově dostat. Je to jako v Jiříkově vidění. Nádherný prdelky s nahejma půlkama, kdo to má vydržet. Pidi kalhotky v barvě šatů nejsou skoro vidět. Když si je trošku odmyslím, jsou obě kočky pod šaty totálně nahý. Oběma je kolem šestadvaceti, no samičky k ošukání. Moje já se okamžitě staví do normální polohy. Dívám se na Moniku a teprve teď mi dochází, že je u ní vidět naprosto jasně kroužek, co má v poštěváčku. Je venku z pidi kalhotek, normálně svítí a je vidět pod šaty. To je tedy síla. Copak mě chtějí zničit? Mají ze mě legraci. Perfektní nalíčení a vykreslení rtů je to poslední, čím mě trápí. Nemůžu dál. Klušu na záchod a po snad jen deseti pohybech jsem hotovej. Jinak to nejde. Hrůza, vždyť bych si ucmrndával do kalhot celou dobu. Stejně bych to nakonec nevydržel a takhle by to dopadlo. Zničí mě, copak si to neuvědomují? Tedy tohle je něco. To mě dělají schválně.
Přijíždíme k nenápadné vilce, kde jsme se byli představit před třemi dny. Jsem docela zvědav, co se tu odehrává a jak to probíhá tady. Kočky se ani nemusí předvádět. Osazenstvo je nenápadně, ale přeci jen pozoruje. Obě jsou jako královny. Je neuvěřitelný jak se dokážou obě vyhecovat. Sedíme sice na konci v mírném příšeří, ale většina personálu si nás musí nenápadně prohlédnout. Je docela zábavné pozorovat je. Zřejmě neví, která z těch dvou koček tu bude za dva dny dělat.
Je to menší uzavřená společnost. Je vidět, že sem každého nepustí. Buď to musí být někdo známý a nebo mít alespoň od někoho doporučení. Tyhle domy jsou po celém Německu označeny tříbarevně, ale tenhle je naprosto normální tuctová vilka v anglické zahradě.
Co si stačím všimnout, je to stejné jako všude jinde. Ale přeci jen je to v něčem jiné. Za prve, většina personálu tu jsou holky z Německa. Není tu nikdo, kdo by se nedomluvil. Pravdou je, že se dvě kočky domluví s potížemi, ale domluví se. Běžné všude jinde je, že většina holek se rovná počtu klientů. Tady je ale holek minimálně dvojnásobek. Doopravdy jsou to krasavice. Hosté si můžou, když chtějí, přikoupit na večer zajímavou věc. To dráždidlo, které jsme zkoušeli u nás doma, si tu můžeš normálně přikoupit ke vstupence. Je jich zřejmě jen deset, ale máš zřejmě možnost si s nějakou holkou hrát. Pointa je v tom, že zřejmě musíš přijít na to, kterou kočku dráždíš. Stejně, když ji máš celý večer pod kontrolou, musíš se s ní nakonec vyspat. Jinak to snad ani nejde. Veškeré osazenstvo je doopravdy špičkové. Musel bys být impotentní, když celý večer hledáš mezi krasavicemi, co jsou na place, která to je a nakonec ji neuspokojit.
Jinak je to program, jako skoro všude jinde.
Je docela plno. Z míst, která se dají obsadit, moc volných nezbývá. V sálku kolem točny je nás u malých stolečků kolem padesáti. Z vlastní zkušenosti vím, že je to ten optimální počet. Není nad to, když je tam taková docela hezká komorní atmosféra, která se začíná pomalu tvořit kolem nás. Holky si nenápadně rozdělují klienty a prozatím není vidět ani na jedné, že má v sobě ten vibrátorek.
Obě nádherné krasavice přicházejí k nám a sedají si mi na kolena. Mladá kočka, tak ve věku osmnácti let se neudrží a nakonec se přímo zeptá, která z těch dvou společnic je Monika. Není důvod jí nevyhovět. Stejně se to za dva dny dozví. Nakonec se holky představují jako kolegyně. To jsou tedy rány. No, máme alespoň někoho, kdo se s námi baví a pomůže nám překonat první rozpaky.
Holky sedí vedle nás a doprovázejí jednotlivá vystoupeni. Je to normální běžná tuctová podívaná, ale hezká. Mezi normálními striptýzy se prolínají docela solidní výkony.
Docela slušně vybavený černoch a dvě partnerky nám předvádí, co dovedou. Holky se k němu tedy mají. Zvlášť malá blondýnka se k němu evidentně hodí. Zatímco ji svým utahovákem šuká, jinak se to nedá nazvat, druhá mu masíruje kuličky. Nakonec si ho obě otočí naznak a ta malá ho krásně kouří. Větší černovláska je nad ním a svoje lapličky si dráždí o jeho obrovské rty a jazyk. Je na něm vidět jak se mu pokaždé kolena cuknou. Je jen tak tak na pokraji, jen vystříknout.
Sedíme skoro vzadu a máme před sebou celý plac. Dívám se kolem sebe a najednou zaregistruji nádhernou nakrátko ostříhanou blondýnku, jak si hekne. Dá nohu přes nohu a chvilku se nádherně chvěje. Teprve za okamžik mi to dojde. Je to jedna z těch nádhernejch koček, co si někdo zaplatil a na dálku ji zlobí tím vibrátorem. Ještě chvilku se kroutí a škube. Potom všechno pomine a ona se polomátožně dívá kolem sebe. Přichází nenápadný elegantní mládenec. Posadí se vedle ní a evidentně si navzájem padnou do oka. Ona si vezme jeho ruku do své. Ten ovladač ovládá teď sama a dělá si to. Pokud se tomu dá věřit, dělá si to doopravdy nádherně. Kluk se ani nehne a drží si jí kolem ramen. Je na nich vidět, jak se jí v přestávkách zachvívají. Je to kouř. Dokázat se takhle pohlavně vzrušit uprostřed tolika lidí, to chce pořádnej kus odvahy. Ještě chvilku sedí před námi, ale nakonec to nevydrží a mizí vzadu, co je schodiště nahoru.
Mistrné dílo. Jak jinak to nazvat. Podívaná na molu mezitím skončila a na place je hezká mulatka. Hadi nejsou rozhodně moje hobby, ale tahle kočka se jich vyloženě nebojí. Takovej kus hada, co má na sobě a nechá se jím obtáčet, to chce pořádnou odvahu.
Nemůžu se dívat pořád na točnu. Přeci jen mi v tom trochu překáží Erika, která sedí přímo proti mně. Dívám se na ní a vyloženě mě fascinuje ten kroužek, co má v bradavce. Při bočním nasvícení je nádherně vidět. Krásně se leskne a když se Erika trošku předkloní, vlastní váhou se vyvěsí kolmo dolů. Teprve teď si uvědomuji, že má přeci jen nějakou váhu. Na kroužku je malé závažíčko ve formě kuličky. Prohlížím si nádherná ňadra v bočním osvětlení a cítím, jak mi zase stojí. Je to hrůza. Nedokážu to potlačit. Fantastická podívaná, nemůžu od ní odtrhnout oči. Potvůrka, velice dobře o mě ví. Nakonec to nevydrží a povídá:
" Ale no tak, věnuj se taky Monice."
Monika má pro mě pochopení. Tohle se nevidí každý den a stejně, po tomhle extempore se tutově nechá přikrášlit stejným způsobem. Vím, že to měla v plánu už dřív, ale nevyšlo to. Podívám se na ní a je mi jasné, že jakmile se vrátíme do Prahy, bude to první věc, která se stane. Chytneme se společně kolem krku a po nádherném políbení vím, že je to přesně tak, jak jsem napsal.
Program docela pokročil. Je po jedné hodině v noci a přicházejí dvě dvojice. Zase jsou to všichni čtyři černoši. Ty kluci ho tedy mají. Jeden je tak minimálně čtyřicet centimetrů dlouhej a ten druhý, za něho moc nezaostává. Holky jim ho kouří a do pusinky se jim vejde jen malá část. Možná tak žalud a to je všechno. Ten starší kluk ho má sice kratší, ale zato správně tlustýho. Chudák holka, ani do pusinky se nedá vzít nějak pořádně. Klečí proti němu a konec žaludu má v puse. Jednou rukou si ho drží a druhou mu ho normálně honí. Je to tedy super klacek. Když ho pustí a jen se na něj dívá, ten rošťák jí s ním schválně kývá před očima. Nechává se od obou hýčkat. Menší, ta s kudrnatými vlasy si nad něj sedne a začne se mu po něm klouzat. Jezdí nahoru a dolů jak pominutá.
Po pěti minutách se obě vystřídají. Ta větší s nádhernými prsy si nad něj sedne a vezme si ho do sebe. Jezdí pomaličku a poznenáhlu se nabodává dál a dál. Nakonec se po něm klouže skoro po celé délce. Neuvěřitelný. Ta kočka ji musí mít tedy obrovskou, myslím dlouhou. Ta velikost je doopravdy zarážející. Pokud můžu posoudit, bere si ho do sebe minimálně třicet možná pětatřicet centimetrů. Její kamarádka stojí za ní a drží ji za nádherná prsa. Ještě kousek a je na konci. Dosedá mu na naprostý kořen přirození. Jen ty jeho varlata dole se bimbají. Při každém dosednutí si jen sykne. Je na ní vidět, že ji to trochu bolí, ale nepovolí. Nedovedu si představit, kde ho až musí mít. Nakonec se mu posadí přímo na příro a zvedne nohy. Víc nabodnutá už být nemůže. Vždycky když se z něj pozdvihne, se ten jeho úd z ní souká jako nějaký had.
Ten fantastickej černoch si ji otočí a začne ji šukat zezadu. Jezdí do ní celou délkou. Příro se mu klepe a je vidět, že musí vždycky na chvilku přestat. Nakonec se z ní vysune a vystříkne jí semeno na záda. Je to jen takové malé vystříknutí, spíš vyronění. Ale co se týče množství, nemá se za co stydět. Nádherné husté semeno mu odkapává z jeho žaludu. Příro se uvolňuje a téměř okamžitě se svěšuje dolů. Aby ne. Vždyť v něm musí mít alespoň litr krve. Ještě kousek a je z něj normální černá hadice. Ještě chvilku s ním bimbá a kočka si s ním hraje. Nakonec se pokouší mu na něm udělat uzel. Je to přeci jen divadlo. Samozřejmě se jí to nepovede, ale stejně mají super děkovačku.
Ta druhá dvojice je k nim zpočátku jen jako doplněk. Nakonec si ale sednou na židli a zkouší různé polohy. To je tedy něco. Monika se po mě dívá a hrozí ukazováčkem. Jasně, to by bylo něco pro ni. Když si nepohoví, je nesvá. Není proti různým experimentům, ale nakonec skončíme tak, aby to bylo pohodlné pro nás oba.
Dvojice se činí a nakonec si stoupnou. Kluk ji šuká jako blázen. Je to gymnastický výkon. Šuká jí tím způsobem, že ji vzpírá na rukou. Kočka je prťous. Nemá víc jak padesát kilo. Je to ale přeci jen záhul. Klukovi začínají téct pramínky potu po skráních a zádech. Končí ale stejně na zádech. Nádherně si s ní hraje. Je na nich vidět, že to nehrají. Kočka se pod ním kroutí a vzdychá jako panenka. Vždycky mám při tomhle nádhernej pocit. Je to doopravdy to nejhezčí, čím si mohou být dva lidé nejblíž. Končí to perfektní sprchou, kterou ta kočka dokáže nádherně slíznout ze svého nosu. Paráda, zvedají se a odchází. Solidní potlesk a poslední úklona.
Průvodce večerem nahlašuje půlhodinovou přestávku. Jdeme se projít po vilce. Nikdo nám nebrání v žádném vstupu. Po schodech do prvního patra potkáváme mnou tolik nenáviděného šéfa.
Zastavujeme se a po několika zdvořilostních frázích se přeci jen dáváme do normálního hovoru. Holky ho přeci jen trochu zaskočily. Není možné přehlednout ten kroužek u Eriky. Prostě se to nedá. Tý holce svítí jako světýlko na špičce bradavky. Monika je tentokrát trochu míň nápadná a vyloženě jí to vyhovuje. Doufám jen, že si nevšimne toho kroužku dole. Hu, to by asi bylo něco.
Na chvilku si sedáme na bar. Jen jedna sklenička a dost. Není účelem se zhulákat. Všichni sem přišli proto, aby se pobavili. Je to fantastické, nálada a pohoda jako v Hamburku. Většina debat se stejně odehrává v pracovní rovině. Je to něco naprosto jiného než v Drážďanech. Tam se spíš baví o tom, jaký ty holky mají prsa a tady co by se dalo prodat a nebo koupit. Marná sláva, je to v nich zakořeněný. Sice jeden národ, ale jsou naprosto jiní.
Přichází mládenec jako hrom. Šéf nám ho představuje a zároveň se dozvídáme, že nás má na starosti po celý dnešní večer. Potom se s námi loučí a při políbení ruky prohodí k Monice, že má opravdu hezkou náušnici tam dole. Musím se usmát. Je to jasný, nic mu neujde. Jsou ti profíkové, žádná legrace. Stoprocentně nám tu ochranku nedával jen tak. Je si jistý, že dnešní večer se něco může semlít a proto chce mít jistotu, že se holkám nic nestane. Určitě obě docela slušně provokují, a proto se rozhodl takhle to pojistit. Přeci jen jsme trošku jiní než obyčejní návštěvníci.
Bereme si mezi sebe naše kočky a jdeme se posadit nazpět. Nic se neděje. Program pokračuji dál. Marně lovím pohledem, kde může být další adeptka na dráždidlo. Prý je nepsaným zákonem, že musí dáma dát najevo, když ji partner dráždí nejpozději do dvou hodin v noci. Moc času tedy nezbývá, je totiž skoro půl druhé. Osobně jsem zaznamenal jeden jediný, ale krásný pokus. Ti dva si už minimálně dvě hodiny užívají.
Aha, teď mi došlo, že jsou mezi Vámi tací, že neví o co gou. Je to popsáno názorně tuším v šesté povídce " Výlet, aneb jak to říct doma". Velice zjednodušeně, je to vibrátorek s dálkovým ovládáním. Funguje spolehlivě na vzdálenost do třiceti metrů. Jak se ovládá a všechno ostatní se dočtete v uvedené povídce.
Tak a jedeme dál. Po několika pokusech o bližší seznámení se Klaus přeci jenom trochu rozpovídá. Upozorňuje nás na dvě nádherný Číňanky nebo možná Vietnamky, co sedí naproti u stolu. Dívám se na ně a nic nevidím. Nakonec mi přeci jen dojde, že se jedna z nich vždycky zachvěje. Nenápadně ji pozoruji a vnímám, že má co dělat , aby to na sobě nedala znát. Vždycky ztuhne a naprosto se sevře. Její kamarádka je na tom stejně. Nenápadně kolem sebe koukají, ale ani já, ani oni nevidíme nikoho, kdo je dráždí. Je to docela solidní zábava. Oni to vnímají jako hru a ti dotyční mládenci také. Vždyť si s nima doopravdy jen hrají. Je to jen předehra k tomu, co by mělo následovat. Obě krasavice jsou nádherné a nevěřím tomu, že by je tu někdo nechal sedět a nepřišel k nim. Koukám po očku přes sál a říkám, si že tu musí být alespoň dalších pět nebo dokonce sedm adeptek.
Najednou se ozve řinkot. Na baru jim upadla sklenička. Nádherná barmanka se pro ni nemůže sehnout a musí ji pomoci její kolegyně. Okamžitě mi to dojde. To je teda síla. Co si ti Němci příště nevymyslí. Kočka se nakonec přeci jenom sehne, ale téměř ve stejném okamžiku je tu docela solidně vypadající třicátník. Nemá to chybu. Trvá to jen chvilku a popíjejí spolu šampus. Ona je na jedné straně pultu a on sedí na židličce u baru. Otáčím se zpátky a vidím, jak si k těm kočkám přisedávají dva mládenci. Zase věk minimálně třicet. Ale super elegáni. Je vidět, že tohle není žádný póvl klientela. Tipnul bych si minimálně doktor, nebo majitel nějaké továrny. Podnikatel, nebo kdokoliv kdo ví, co chce a čeká jen super obsluhu a maximální péči. Žádnou zamindrákovanou bokovku a ufňukanou manželku doma. Tihle lidé sem přišli za jasným cílem a je jim, jak věřím, ve všem, ale skutečně ve všem vyhověno. No když to vezmu do důsledku, je to zase nakonec obchod. Důležité je, že jsou všichni spokojeni. Kočka dostane zaplaceno tak, že je na tuhle profesi určitě nával a klient je naprosto spokojený. Je mu určitě ve všem vyhověno. Ještě jednu věc nelze pominout. Klienti se určitě rádi vrací a to je pro tenhle kšeft důležitý.
Pomaličku se končí. Poslední čísla ale mají gradaci. Nádherná blondýnka si rozpálenou svíčkou kape na svoje bradavky. Je to vodopád vosku. Vím a dovedu si představit, jak to všechno pálí. Nakonec si lehne na záda a kape si rozpálený vosk na svoji vyholenou pičku a poštěváčka. Brr, strašný. Nedovedu si nakonec ani představit, jak to musí pálit. Vypadá sice spokojeně, ale je mi jasné, že se to nedá dělat a předvádět, když má na sobě chloupky. Při tomhle je nutné mít ji naprosto vyholenou.
Sedíme jako jedni z posledních a když se chceme zvednout, Klaus se na nás obrací, jestli se chceme přidat k malé uzavřené společnost. Nejsme tupci. Samozřejmě, že se přidáme.
Poslední návštěvníci odchází a nás několik sedí na baru. Naše čtyřka, a ještě několik hostů. Je nás celkem asi deset. Zazní gong a všichni se zvedají.
Jdeme vedle do druhé místnosti. Je to stejné jako v Hamburku. Místnost s kulečníkovým stolem. Nic jiného. Vedle v druhé místnosti je připraveno pití a občerstvení. Tlumená hudba přichází jakoby ze všech stran. V místnosti je super akustika. Přichází ten černoch se super dlouhým pérem. To je tedy něco. Fakt ho má jako hadici. Nestojí mu, ale je polohadrovej. Nedivím se mu. Při takovýmhle objemu, když by měl správně stát, je úbytek krve takový, že by měl vlastně omdlít.
Kroutí zadkem a bimbá si s ním před námi. Je to řízeček. Nic pro něj není nemožné. Koule má jako velký citróny. Je to parádní samec. Předvádí se nám. Ví, že takový jako má on, tu nikdo nemá. Ještě chvilku se tam producíruje a pak si lehne naznak. Obě černošky se k němu sehnou. Jemně mu ho dráždí. Stáhnou předkožku a pomaličku dráždí žalud. Trvá to ale jen chvilku. Péro se mu napřimuje a staví do neuvěřitelný délky.
Holky mu ho začínají honit. Jedou jako čertíci. Jedna si nad něj vždycky sedne a dráždí ho na ústech lapličkami a poštěváčkem, zatímco druhá mu ho zpracovává rukou. Jedou neuvěřitelným tempem. Netrvá to nijak dlouho a má toho dost. Ještě si ho vezme ta menší za varlata a nepatrně stiskne. Vystříkne jak na povel. Příro se napne a z dírky se hrne semeno. Nevystříkne, ale hrne se ven. Je vidět, že se dokonale udělal. Kráska chviličku počká a jen se trochu zklidní, začne znovu. Jede zase jako čertík. Teď mi to dojde. To jsem zvědav, kolikrát se dokáže udělat.
Holky se na něm střídají, když je bolí ruka a musí si odpočinout. Kluk je tak vydrážděnej, že jenom heká a hýká jako osel. Nedají mu pokoj a lapličkami mu jezdí po puse. Příro se mu cuká a škube. Snad po pěti minutách je hotový znovu. Vystříkne sice podstatně míň , ale je to pořád solidní dávka. Vezmou si ho do práce a jedou nanovo. Skoro se tomu nechce věřit. Tentokrát to trvá poměrně dlouho. Holky jsou z toho docela hotový. Obličej a oči má plné šťávičky, kterou ho holky zásobují. Obě jsou docela slušně vzrušený. Moc nás nevnímají. Můžeme se na ně dívat zblízka, jak chceme. Nevědí o nás. Kluk si to nechává nakonec a s divokým zařváním se udělá znovu. Neuvěřitelný. Takovýhle maratón je něco. Nikdy jsem to neviděl. Jak se zdá, nevypadá to, že bude konec. Stojíme kolem a nevěříme svým očím.
Kleká si na kolena a tu menší si bere zezadu. Holka heká a skučí. Vyloženě ji to bolí, ale on nedá pokoj. Super dlouhý péro se v ní kroutí a vniká až na konec. Nakonec se jí udělá po deseti minutách na záda. Má toho zcela zřejmě dost. Koulí se po něm pot ve velikých kapkách. Je docela slušně zřízenej.
Nakonec se odváže a vezme si tu svoji partnerku. Šuká ji na misionáře a dává si záležet. Dlouhý péro se v ní pomaličku ztrácí. Kočka drží a jen se vždycky přerývaně nadechne. Zadrží dech a chvilku nedýchá. Nakonec vždycky strne.
Ten jeho úd je tak dlouhý, že si připadám já sám jako trpaslík. Šuká jí a dává do toho všechnu sílu. Je totálně zpocený a naprosto hotový. Nakonec ho po dvaceti minutách ze svojí partnerky vytrhne a doslova se vybryndá na její bříško, prsa a pusinku. Postaví se nad ní a nechá si z něj odkapávat semeno na její prsa.
V podstatě nevím, co si o tom myslet. Je to určitě výkon, ale že by mě to nějak nadchlo, to se nedá říct. Nemůžeme to ale na sobě dát znát a tak jim tleskáme jako ostatní. Všichni uznale pokyvují hlavou a mají jen slova uznání. Musím přiznat, že tolikrát na place, jsem to od jednoho kluka neviděl. Je to výdrž. Když připočítám tu produkci, co měl už večer. Udělal se, pokud to dobře počítám, šestkrát. To už je něco.
No tentokrát končíme. Erika je vyloženě málomluvná a není ve své kůži. Prý nám to poví potom. Vím, že byla několik měsíců v Chile a v Peru. Prošla i kousek Bolívie. To jsem zvědavý, co se za tím skrývá. Uvidíme příště, co nám poví. Není to žádná stydlivka a tohle dnešní konečné číslo ji nějak rozhodilo. Není žádná měkota, uvidíme, co za tím vězí.
Jedeme domů taxíkem. Všichni jsme něco vypili a nemá cenu si nějak zbytečně ztrpčovat život. Bleskově se sprchujeme a klušem do postýlek. Jen si povzdychnu, škoda, že jdeme spát. Na ten kroužek, co tam má Erika, bych se dokázal dívat ještě alespoň hodinu. Stejně to těm našim kočkám sekne. Češky jsou asi nejhezčí ženský v Evropě. Snad Francouzky nebo Maďarky by jim mohly konkurovat.
Dost. Příště už z té správné strany a bude to kus Bolívie. Nebude to nijaké krásné vyprávění. Jen tvrdá realita místního života. Máte se rozhodně na co těšit.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek