Vážení přátelé. Rozhodla jsem se tentokrát pro experiment. Pokusím se tuhle a další povídku napsat tak, jak by to asi prožíval Jiří. Prostě Mnichov bude z druhé strany. Je to pokus a tak buďte trošku víc tolerantní.
Cesta do Mnichova je naprosto normální. Při klasicky katastrofickém průjezdu skrz Plzeň si pohrávám s myšlenkou, co nás tam čeká nového a co zase pro mě bude rána do nosu. Vždycky když je to něco nového a jiného, jsou moje smysly nastartovaný jak před závodem. Ten, kdo říká že cestování ho nevyvede z míry a je pro něj absolutně nudné, kecá. Nevěřte mu ani slovo. Neznám alespoň z nejbližšího okolí nikoho, kdo by nereagoval podobně jako já. Ti, kdo vypadají naprosto apatičtí a uvolnění, jen dokáží o něco lépe skrývat svoje pocity.
Monika vypadá dneska uvolněně, ale jak ji znám, je napnutá jako struna na kytaře. Je to borec. Vždycky vím, jak je vytočená, když jede do nového prostředí, ale nedává to na sobě moc znát. Vím, že těsně před tím než odjedeme za hranice, si musí odskočit. Je to snad povinný rituál, nebo co. Možná taková pověra, nebo se jí doopravdy chce tolik, že to nevydrží. Bůh ví. Určitě ani tentokrát se tomu nevyhneme.
Dojíždíme na rozvadovskou celnici. Mládenci z celnice se na nás dívají. Podávám jim pasy a oni si je odnášejí. Monika se dívá nalevo a zvedá se ze sedadla.
" Seď, teď to nejde. Musíme počkat, až nám přinesou pasy."
Posadí se zpátky na sedadlo, ale čertíci s ní jen hrají. Najednou vyskočí z auta a jde k celníkovi, co kontroluje frontu naproti. Prohodí mezi sebou pár slov a je to jasné. Ukazuje jí, kam si má dojít. Je to stejně divadlo. Ví to až moc dobře, ale nemůže odejít jen tak.
Kluk se po ní dívá a jen zakroutí nepatrně hlavou. Nádherně vypasovaný džíny, útlý pas a bílé poloprůhledné tričko a krásný viditelný stojící bradavky, to je něco, co se tu jen tak nevidí. Kouká za ní, chudák, a je na něm vyloženě vidět, že mi jí závidí. Dívám se na něj jen okrajově. Nechci nijak provokovat a nechat si prošťourat celý auto. Bylo by to zbytečný zdržení. Nikdy nic nevozíme, ale kdo ví, co se jim může nelíbit a přelítnout jim přes nos..
Celník a mládenec z pasovky přichází. Podávají mi pasy a s přáním hezké cesty se se mnou loučí. Jen ještě jeden z nich podotkne, abych si tu nenechal " tu vaši hezkou slečnu".
Jak bych mohl. Je to něco, co bych nedal za nic na světě. Musím ale popojet. Stojím v celním pásmu a překážím všem, co stojí za mnou. Nakonec se nacpu na okraj vozovky mezi nás a německou celnici. Stojím a čekám jak votroubek. Nakonec Monika přichází a ještě na sebe s tím celníkem něco volají. Nakonec nám oběma ještě přeje hezkou cestu. Monika jen dosedne, tak se ke mně otočí: "Netvař se tak kysele. Vždyť je to jen legrace."
Popojíždíme před německou celnici. Celník se na nás jen podívá, pak se na nás usměje a potom mávne rukou. Chlapík z pasovky se ani neobtěžuje z boudy. Pasy mu podávám do okénka. Jen buchne razítko a jedem.
Tak to by bylo. První mini problém je za námi. Kéž by to všechno šlo tak jako teď. Máme před sebou čtrnáct dnů v Mnichově, pak deset dnů volno a dalších čtrnáct dnů v Stuttgartu. Každý den mimo pondělí vystoupení a v sobotu dvakrát. Nevím, co jim Monika všechno napovídala, když jsem tu nebyl, ale je faktem, že si vyžádali nás a Evu s Martinem. Jedeme ale na přeskáčku. Oni do Stuttgartu a my do Mnichova a potom obráceně.
Jediné, co jsme si řekli celá parta, než jsme odjeli a taky jsme to slíbili našemu šéfovi je, že za žádnou cenu, doopravdy žádnou nezůstaneme v Německu, ale po tom měsíci se vrátíme zpátky. Je to stejně na výměnu, ale znáte to. Tutově nás budou chtít přelanařit. Druhá parta, ta německá z Mnichova, odjela do klubu v Ústí a další je v Praze. Takovej handl. Teď je to v módě, ale na druhou stranu není nad to vidět něco nového a něčemu se přiučit.
Jedeme ještě kousek po staré silnici a pak pokračujeme po dálnici přes Regensburg dolů na Mnichov. Ještě že je neděle dopoledne. Prozatím ten provoz tomu odpovídá.
Vím, že Mnichov je super velkoměsto. Minimálně tři miliony obyvatel. Třikrát Praha na skoro stejné rozloze. Přijíždíme blíž. Už to začíná. Dálnice se rozšiřuje. Kouř, pět pruhů dálnice, někde šest a všichni jedou jak o život. Dáváme pozor na odbočky. Z vlastní zkušenosti vím, že přejet ji znamená alespoň pětikilometrovou zajížďku. Neuvěřitelný provoz. Dálnice je otlučená jako píšťalička. Minimálně každý kilometr čára přes všechny pruhy a ohnutá svodidla. Nedovedu si představit ten šílený provoz a ty rány. Znám německou důkladnost a vím, jak rychle dokážou tu dálnici opravit, ale když to ani oni nedokážou spravit, jaký tu musí být provoz a ty rány ve všední den. Jedeme v koloně vozidel stotřicet. Maximální vzdálenost mezi autama, nekecám, padesát metrů. Nakonec jsem rád, že se dostáváme na správnou odbočku a sjíždíme na normální silnici. Přejíždíme přes řeku Isar a projíždíme kouzelnými vilovými čtvrtěmi. Je to zajímavý svět. Svým způsobem kouzelné soukromí. Vilky v zahradách nejsou ani vidět. Jen tak občas problesknou skrz koruny stromů. Nikde žádný anglický trávník. Nic takového. Vjezd do zahrady, dům uvnitř je schovaný a není ani vidět.
Přijíždíme k našemu penzionu. Máme ho zajištěný od mnichovské agentury, ale všechno jde stejně přes Hamburg. Je to tu jejich nejlepší pobočka.
Monika nechtěla nic víc říct. Nevím, co se tu odehrávalo, když jsem byl ve Francii za sestrou. Vím jen, že se jak Pepa, tak Monika docela slušně bavila. No něco naznačila. Víc jsem se neptal. Je to naše práce, tak co. Vždycky ví, co si může dovolit a kam dojít.
Ubytování špičkové. Super pokoje. Doopravdy si na nás nechají záležet. Perfektní čistota je samozřejmostí. Sice tu nevaří, ale to nám nevadí. Ráno je snídaně na devátou a potom stejně vypadneme. Byla by škoda válet se doma a nic nevidět. Naobědváme se někde. Jíme oba stejně málo a po večerním představení máme na baru zajištěnou večeři, tak co si přát víc. Večeře je jen tak mimochodem povinná. Klienti si s námi prý třeba budou chtít pohovořit. No jiná zem, jiný mrav. Prý je to naprosto normální a k ničemu nás to nezavazuje. Uvidíme, jak to dopadne. Končí se na naše poměry poměrně brzo. Ve tři je šmytec a dost.
Dopravu nám zajišťuje mládenec z ostrahy. Vypadá, že je na nás docela zvědavej. Jen tak mimochodem, je to kluk ze Slovenska. Vidíte, všechno je jinak, než se zdá. V Německu bych určitě nečekal někoho od nás. Stejně je to takový nenormální svět. V cizině nás stejně pořád znají jako jeden stát. Zřejmě to bude ještě dlouho trvat, než se to zažije.
Voláme mu na mobil a domlouváme se, že pro nás přijede zítra ráno po desáté hodině. V pondělí je zavřeno a my jdeme poprvé na plac v úterý po druhé hodině ráno. Ale umělecký šéf nás chce vidět a domluvit si vše v pondělí. Nic nenechávají náhodě. Jsou to přeci jen profíci. Všechno musí klapat jak na drátkách. Vše se dozvíme zítra.
Vybalíme kufry a jdeme ven na procházku. Je osm hodin večer a všichni se vracejí odněkud. Na hlavních silnicích předměstí panuje neskutečný cvrkot. Obrovské množství aut je až zarážející.
Monika si nechala to tričko a vzala si na sebe ještě krátkou džínovou vestičku. Přeci jen se po nás skoro každý dívá. Je to kočka jako hrom. Fakt, její nevšední krása je tu jako kouzelná propustka. Vcházíme do přeplněné pizzerie. Nikde není volno. Jen se rozhlédne. Jako kouzelným proutkem se udělají dvě místa u pultu a klidně se tam oba vejdeme.
Obrovský kus pizzy, neuvěřitelné množství koření a pokud jsem stačil spočítat, minimálně šestadvacet druhů kečupů. Jíme jak baroni a místní nám ještě doporučují italské a řecké koření. Je to síla, jako bych jedl feferonky a nebo žiletky. Všichni se smějí a poroučejí nám perfektní červené víno. Děsivá pálivá vůně a pachuť ustupuje a oba zjišťujeme, že to koření je docela lahodné. Nemůžeme se nechat zahanbit a tak rundu vína musíme otočit. Připadám si jako někde v Portugalsku a nebo ve Španělsku. Naprosto domácí uvolněná atmosféra. To, že jsme oba Češi, je pro ně něco naprosto nového. Zřejmě tu kolem nás sedí jen samí místní štamgasti, pokud se to tak dá nazvat.
Samozřejmě, že se Monika musí pokecat kečupem. Vím, že je to péro. Pro ni žádný problém. Na chvilku ji pustí do koupelny pro personál a za chvilku tu sedí mezi námi bez trička, které je zaprané a zabalené v kabelce. Má jen tu vestičku co má na sobě, zapnutou na dva knoflíky. Jak říkám, žádný problém. Po jedenácté, když se zvedáme, že zaplatíme, nám majitel účtuje jen tu pizzu. Nic jiného. Žádné víno, nic. Prý pozornost podniku a abychom přišli zas. Nakonec mu to svatosvatě musíme slíbit. Jak říkám. Monika je jako kouzelná vstupenka, nezdá se Vám?
Usínáme nacpaní jak dortíci. Připadám si, jako když jsem snědl pizzu velkou alespoň jako Václavák. Jen ta prdka po tom koření dostává zabrat. Ale co, něco musíme vydržet. Konec konců, musím uznat a i Monika mi to potvrdila, že tak dobrou pizzu nejedla v celém svém životě. Jen tak mimochodem, to těsto bylo tlusté snad čtyři milimetry a šunka, olivy, včetně sýra bylo tolik, že jsme měli oba co dělat abychom to snědli. Neuvěřitelná dávka. Nakonec mi to nedalo a vstanu. Po dvaceti minutách počítání jsem dospěl k názoru, že na ní muselo být minimálně čtyřicet deka sýra a šunky. To ostatní, olivy a salát nepočítaje. Není divu, že jsme ji jedli skoro celou hodinu. To je sranda. Co člověk v dobré náladě nezačne počítat. Monika už docela sladce chrupala a já jsem si to do jedné hodiny v noci počítal. Paráda, zdá se, jako bych byl docela slušně rozhozenej. Uvidíme zítra.
Jano je tu přesně na desátou. Není se čemu divit. Tihle kluci jezdí naprosto přesně. Skoro bych se divil, kdyby nepřijel. To by ale musela být nějaká rána nebo něco takového. Naštěstí nic takovýho se nekoná. Jedeme na zkoušku na jedenáctou hodinu.
Cesta do centra je nekonečná. Nakonec si připadám jak v blázinci. Jezdíme jednosměrkama jako cvoci. Blahořečím tomu, že nám toho kluka dali k dispozici na těch čtrnáct dnů. Přiznám se Vám, že bych měl určitě potíže najít místo, kde máme vystupovat. Je to jak v nějakém panoptiku. Vím, že když vjedu do jednosměrky, nemusí nutně vyústit tam, kde si myslím, ale Mnichov, to je něco. Tam se snad vyznají jen místní a to ještě ne všichni. Snad jen taxikáři to mají zmáknutý. Monika taky jen kouká. Nakonec se ke mně nakloní a potichu mi říká:
" Víš kde jseš?"
Jen zavrtím hlavou a myslím si své. Po hodině a půl zastavujeme skoro v centru. Fascinují mě naprosto nové, perfektní tramvaje. Neuvěřitelné, v Mnichově jezdí tramvaje. Vím, Vás to třeba neudiví, ale v Mnichově jezdí tramvaje a autobusy, které jsou naprosto nové a co je důležité, nezmalované a neponičené žádnou barvou ani stupidními nápisy. Skutečně tramvaje, které mají úroveň. Budu se zase opakovat. I ta reklama na těch tramvajích není stupidní, ale přiměřená. Musí to mít úroveň, jinak to tu prostě neprojde. Nejsem moralista, spousta jiných věcí mě tam vadí, ale zase spoustu věcí uznávám. Tohle je jedna z nich.
Parky, které jsou parky a ne výběh pro psy. Nikde není vidět nějaký poklad od psího miláčka. Je to neuvěřitelné, ale psů je na vodítku kolem vidět dost. Ale ty bobky tu nejsou. Jak to asi dělají, co? Jiná disciplína a hlavě mentalita. Nikdo si nedovolí po tom svým mazlíčkovi to neuklidit. Super čistá ulice nedovoluje určitě psychicky nechat ležet ten psí bobek. Prostě to po mazlíčkovi každý zřejmě uklidí. Ha,ha máme se co ještě učit. Jen tak mimochodem. V příští povídce se dozvíte, kolik platí za psa v Německu majitel, aby ho mohl mít. Už teď se podržte....
Zastavujeme kousek od Leopold parku. Je to kousek od anglické zahrady. Neskutečná věc. Popíšu Vám ji později. Vcházíme do nenápadného domu a po nezbytných formalitách s místní ochrankou se dostáváme do kanceláře uměleckého produkčního, který je zodpovědný za provoz v tomhle tříbarevném domě. Později se nakonec dozvídám, že je to jeden z několika majitelů internetového portálu terra.es. Pro ty z Vás, kdo neví co to je, je to jeden z největších evropských pornografických serverů, sídlící ve Španělsku.
Internet je moderní komunikační dálnice ve všech směrech. Pornografie je možná diskutovatelná, možná i zatracovaná část této dálnice. Přesto má několikanásobnou popularitu proti ostatním směrům. Nemá cenu se proti tomu bránit. Lidi to prostě chtějí a obchod je obchod. Pokud zaplatí, není důvod jim fotografie nechat prohlédnout případně nechat shlédnout videosekvence a nebo je nechat chatovat. No a tenhle portál je jeden z největších v Evropě. Píšu záměrně, jeden z největších. Je jich několik a není účelem se tím teď zabývat, snad někdy později. Možná v další povídce.
Tak, vystoupení ve dvě hodiny, nástup hodinu předem. Ukázání šatny a ostatního příslušenství. Nic nového. Jen to, že není žádná prohlídka, to je zajímavé pro Moniku a ani žádná další komplikovaná procedura. Jediné, co po nás chce, je vyšetření na HIV. Nesmí být starší týdne. Nevím, k čemu jim je, když je týden staré, ale budiž. Je to jedna z věcí, kterým v této zemi nerozumím. Vždyť bych se klidně mohl nakazit včera a nikdo by nic nevěděl. Magoriárna, co víc si o tom myslet. Jsou to prostě alibisti. Jinak se to nedá nazvat.
Na odpolední siestu odcházíme do Anglického parku. Neuvěřitelná a neskutečná věc. Krátce sestřižený trávník. Sedneš si kam chceš, natáhneš nohy kam chceš. Nikdo ti v tom nebrání. Všude kolem na cestičkách běhají lidé. Nejen běhají, jezdí na kolečkových bruslích, na kole, na lyžích. Co si vzpomeneš. Absolutně propocený černoch, co utíká a má na uších sluchátka walkmana. Ind v turbanu, který jede na kole. Šedesátiletý pán, který jede na kolečkových bruslích a utíká za ním jezevčík. Mládenec, co se učí na státnici a jde po cestičce, nikoho nevnímá a ostatní se mu vyhýbají. Staré dámy, které každého kritizují, ale nakonec si u stánku koupí cukrovou vatu a žužlají ji jako cukrkandl. Tak tohle všechno se tam dá vidět a zažít. Neopakovatelná atmosféra.
Odpoledne nás Jano odváží zpátky do pensionu. Pozval nás na večeři. Samozřejmě nemůžeme odmítnout. Navíc to bude pravděpodobně večeře polopracovní. Musíme se spoustu věcí dozvědět. Nevíme, jak to tam u nich chodí a co se jak dělá. Dovedu si představit, že ten provoz je veden zhruba stejně jako u nás, ale nějaké odlišnosti určitě budou.
Probíráme všechno možný. Od lidí, co tam jsou a v čem vystupují, až po to, co se tu nejvíc pije. Několik známých tváří tam podle toho, co slyším, uvidíme. Je pravda, že těch špičkovejch dvojic zase tak moc není. Spíš jede něco, co jen tak někdo neumí. Třeba kouření cigarety pičkou a nebo zvedání kbelíku s ledem pomocí pánského přirození. Každý má prostě nějaký systém jak zaujmout. Končíme v jednu hodinu a ještě mám pocit, že nevím všechno. Monika je taky hotová. Přeci jen si potřebujeme odpočinout. Jano nás veze do prozatímního domova a jdeme spát.
Sedíme ještě, než usneme u sebe. Je ke mně přitulená a lehounce mě hladí ve vlasech. Tohle jsou jedny z nejkrásnější chvil, co pro sebe schováváme, samozřejmě když nepočítám ty, kdy jeden druhého máme. Lehounce mi začne hladit příro. Jen ho drží a hladí. Nikam se nepospíchá. Leží mi na prsou a dívá se na toho svého těšitele z malé vzdálenosti. Lehce mi z něj stáhne předkožku a hladí mě přímo na žaludu. Vím, že dneska z toho nic nebude, ale je to příjemné a Monice se to taky líbí. Tiše si vrní a jemňounce se po něm prsty klouže. Pomalu cítím, jak se její pohyby zpomalují a nakonec mi nádherně usíná na hrudi. Polostojící žalud má pořád v dlani a drží si ho. Nakonec se snad reflexivně přesune rukou dolů ke kuličkám. Podrží si je v dlani a otočí se na bok. Lehce si zavrní, to když cítí, jak se k ní otáčím a na její stehno těsně vedle pičky si pokládám polostojící přirození. Ještě si podrží ruku, kterou ji beru za pravou kozičku a je v limbu doopravdy.
Normální ráno. Probouzíme se do krásného letního dne. Obligátní snídaně a jedeme s našima kuframa do našeho nového působiště. Malá pidi šatna ale stačí. Všechno si připravujeme na noční představení. Jdeme se podívat na točnu a sál. Mají zrovna zkoušku nových talentů. Nádherná černoška vystřeluje z pochvy normální pingpongové míčky. Vždycky charakteristicky křápnou na podlahu okolo točny. Holka umí. Monika mě táhne pryč. Vím, že tohle není její oblíbená zábava a tak jdu za ní.
Je odpoledne a tak se jdeme projít po městě. Na rohu u stánku si dáváme polovinu kuřete a brouzdáme po městě dál. Nakonec zjišťujeme, že se zavírá a je osm hodin. Docela slušně upachtěni se dostáváme na místo našeho vystoupení. Zdá se, že jsme to trošku přepískli. Jsme oba docela slušně unaveni. Monika si natahuje nohy na židli a já se jdu osprchovat. Po mě jde i ona a přeci jenom se ta únava z nás pomaličku smývá. Po půlnoci jsme oba fit a díváme se na fantastické představení, do kterého za chvilku vstoupíme i my.
Tak je to tady. Uvádějí nás jako Monik a Jirí aus Prag. Zvláštní, dáma má vždycky přednost. Je to nádhera. Jen se podívám na Moniku, všechno jde jak na povel. Nemá se cenu tomu bránit. I kdybych dělal cokoliv proti tomu, aby se mi nepostavil, nedokážu to. Ta kočka je prostě nádherná. Jen se podívám na její nádherný plochý bříško a pár nádherně přistřižených chloupků kolem pičky, všechno se ve mně okamžitě začíná připravovat k tomu, abych už ho tam měl.
Nádherný blýskavý kroužek, který má v poštěváčku, je tak dráždivý, že mě to moje péro stojí jak na povel snad během pěti vteřin. Stačí si jen maličko popotáhnout předkožku dozadu a žalud je venku a jen se klepe, aby byl uvnitř u Moniky v pochvičce. Vím, že si ho nejdřív vezme do pusinky, ale stejně. Nejlíp se cítím, když vnímám tu teplou nádherně klouzavou a pružnou pochvičku kolem něj. Když je uvnitř a teplo, které se do něj začíná přelévat, ho nádherně vydráždí.
Nádhera, jen se na ní podívám, jsem jako někde jinde. Kluk prostě vnímá tu samičku úplně jinak. Nádherný tělo, který se připravuje na to, aby se nechalo krásně ošukat a nakonec třeba i imaginárně oplodnit. Nedá se nic dělat. Vnímáme to prostě tak, jak jsem to napsal. Je to nádhera, co matka příroda dokázala vytvořit. Ty ženský to o nás vědí a navíc je to baví, když nás můžou trochu potrápit.
Monika se na mě dívá přivřenýma očima. Potvora, ví, co to se mnou dělá a tak se slastně přede mnou protahuje. Nohy dává od sebe, abych viděl pořádně, jakou ji má. Nádherná vyholená buchtička s pár nakrátko ostříhanými chloupky jenom svítí mezi nádherně roztaženými stehny.
Najednou se předkloní, strčí do mě, abych si pohověl na zádech. Předkloní se a jen maličko se ke mně přitiskne. Nádherný bradavky mi jedou po břiše a cítím, jak to krásně lechtá. Vlasy má volně splývající. Nádherný koňský ohon, co normálně nosí, je rozpuštěný a chladivě mě lechtá na stehnech. Přitiskne se ke mně a protáhne se vyloženě kočičím pohybem. Jen se mi kolena zaklepou. Nádhera, umí mě potvora vydráždit. Ještě se mě ani nikde pořádně nedotkla a příro už sebou cuká a škube. Vidí to na mě jasně před sebou.
Ležím na zádech a cítím, jak se ke mně sklání. Točna se pomalu otáčí, ale lidi kolem naprosto nevnímám. Jen vím, že tam jsou. Monika je zabraná do téhle hry se mnou, že určitě vnímá jenom mě. Nikdo okolo ji teď nic neříká. I kdyby tam seděl někdo známý a pokoušel se na sebe upoutat pozornost, nic by mu to nebylo platné.
Přitiskne se ještě jednou a nohy široce rozevře. Její nádherná pička je krásně rozevřená snad jen deset centimetrů před mýma očima. Lapličky se nádherně blýskají a jejich velikost se pomaličku zvětšuje. Vezmu je lehounce mezi prsty obou rukou a široce je roztáhnu. Vyloženě na to čeká. Jen se zachvějí a když je pouštím, zůstávají rozevřené jako krásný květ. Jen se lesknou. Kroužek uprostřed se bimbá a svítí jako lampička. Nepatrně ji za něj zatahám. Poštěváček se okamžitě nalévá a zvětšuje do nádherného tvaru..
Jsem tak zaujatý tou nádherou, že to se mnou úplně trhne, když cítím, jak si ho bere do pusinky. Nejdřív jemně a potom o kousek dál. Celý žalud má uvnitř pusinky a lehounce mě zoubky kouše do zvětšeného okraje. Není to ani kousání. Jen jej tiskne a zase pouští. Nádhera, příro stojí jako kláda. Naštěstí to není žádný chudák a vím, že si ho Monika ho dokáže pořádně prohnat.
Musím se pousmát. To je ten okamžik, kdy si vzpomenu na tu, noc co jsme dokázali prošukat celých dvanáct hodin. Fakt je, že jsem skoro nemohl, ale ta bestijucha mě dokázala udělat tuším snad po sedmé docela snadno. Stačila jí přesně tahle poloha a čípek co má v pusince. Jezdila mi s ním alespoň pět minut v dírce a na špičce. Byl jsem tak hotový, že jsem se nemohl udělat. Snad třikrát to bylo na kraji ale ona kousek povolila a nechala mě vydechnout. Už jsem tomu nevěřil, že to dokážu. Potom mě začala lízat horní stranou jazyka po vrchní části žaludu. Nepřestala, jen mě jemně dráždila. Nakonec jsem se pod ní svíjel jako malý kluk. Doslova se mi kroutily palce u nohou a slast ve slabinách byla tak veliká, že se mi kolena škubala jako sulcík. Nepřestala, dokud jsem se neudělal. Nebylo to normální. Tenkrát jsem ji vystříknul do pusinky takovou dávku, že i když čekala něco mimořádného, stejně jsem ji překvapil.
Když jsme si o tom oba po čase povídali, dozvěděl jsem se, že jsem si jak se říká ucmrndával už hodnou chvilku před tím, než jsem vystříknul.Vůbec o tom nevím. Měl jsem za to, že to šlo až potom a všechno najednou. Je vidět, že to ani takovej borec jako já nedokáže odhadnout. Hlavní je si to celý docela slušně vychutnat. Když si ještě jednou vzpomenu, jak se mi kroutily ty palce. Nádhera...., jen pro to stojí žít.
Docela solidně si hovím a čekám až se ten můj dadánek ocitne podruhé Monice v pusince. Cítila jak na tom jsem a tak mi ho na chvilku pustila. Jen se chvěje slastí a očekáváním. Její nádhernou pičku mám těsně před sebou. Nádherné rozevřené lapličky se rozevírají přímo přede mýma očima a je vidět i dírkou dovnitř. Nezdá se to, ale ta kočka dokáže roztáhnou, i tu svou dírku tak, že je vidět dovnitř. Fantazie, má ji přitom tak nádherně pružnou a dokáže se sevřít takovým způsobem, co jsem nikdy nikde neviděl a necítil. Doopravdy je to síla. Když mě sevře, je to jako malý svěráček. Dokáže držet a nepustit. Má mě potom v hrsti třeba taky minutu, někdy i víc. Jen tak pro legraci se někdy dokážeme přetahovat a pošťuchovat pořádnou dobu. Nikdy jsem to neměřil ale mám pocit, že se nám to povedlo někdy hezky dlouho. Je to potvora a umí. Stejně se to všechno naučila, až když jsme se před rokem poznaly. No není to docela pravda, ale všechno se to v ní uvolnilo a stala se z ní takováhle ďáblice až potom, co jsme spolu začali šukat.
Ale je to moje láska. Vím, že bez ní nemůžu být. Je to takovej můj triumf. Je to kočka, která se dokáže neuvěřitelně vyhecovat a nic jí není zatěžko zkusit. Na druhou stranu je to i holka do nepohody. Ničeho se nebojí. Je tvárná asi tak jako skála. Některý svoje zásady striktně dodržuje, ale nikdy se nezdráhá, něco nového zkusit. Má to prostě ráda a když je se mnou, všechno dostává jiné dimenze.
Najednou je to tady. Jen se mi zacuká a nádherný pocit tepla stoupá po mých stehnech. Nic nevidím, protože nádherný vlasy Moniky splývají podél stehen a kolem boků. Je to nádherná dračice. Vlasy dlouhý alespoň šedesát centimetrů a nádherně hustý a černý jako uhel. Perfektně svítí a lesknou se jak antracitové. Nevím, jestli je to správné označení, ale já to tak vnímám.
Cítím, jak mi stahuje předkožku až dozadu a obnažuje mi žalud co nejvíc. Jemně se do něj zakousne. Není to žádné skousnutí, jen naznačení a potom mi ho obemkne rty. Nádhera. Jen mi zatrne ve slabinách. Je to nádherné. Vnímám, jak mi jezdí po rozšířené části žaludu dopředu a dozadu. Cítím, jak mi pravou rukou drží kuličky a pomalu je popotahuje dolů. Krásný a hladivý pocit je to, co teď nejvíc vnímám. Teprve po chvilce si uvědomuji, že jsem se nechal unést svými pocity tak, že jsem skoro naprosto ztuhnul. Je to neuvěřitelný, ale ta kočka to dokáže tak dokonale, že se člověk zapomene.
Její pičku mám před sebou nádherně rozevřenou a připravenou na to, abych si ji vzal. Jemné olíznutí na poštěváčku je to první, čím vždycky začínám. Jestli to bude tak jako jindy, sevře lapličky a okamžitě zavře dírku.
Jen se dotknu poštěváčku, stane se přesně to, co jsem před chviličkou napsal. Naprosto spontální reakce. Marná sláva. Známe se doopravdy dokonale. Jen se sevře na chviličku. Potom se uvolní a je to docela normální, až skoro do konce. Ale tohle první sevření musí být. Když tohle neudělá, je něco v nepořádku a něco se děje. Je to jako v pohádce. Jeden druhého dráždíme a máme se naprosto úplně. Naprosto nic nehrajeme. Když mě Monika víc sevře, jen syknu a okamžitě mě pouští. Naopak pokud ji zatáhnu víc za lapličku a ji to zabolí, nepatrně se odtáhne a nebo se pohne stranou. Vím, že jsem to přehnal a musím se mírnit. Vzájemně ale dáváme pozor, abychom si neublížili.
Dráždím jí poštěváčka a lapličky. Nakonec mi to nedá a dávám si nasliněný palec dovnitř. Cítím jak mi ho okamžitě sevře. Je to jak na povel. Na tom stisknutým palci přesně cítím, co se jí líbí víc a co míň. Je to jako když jsem uvnitř. Pokud cítí, že se jí to líbí, sevře se. Pokud ne povolí a nemá cenu o to pokoušet dál. Prostě na to nereaguje..
Je to nádhera. Vím, že Monika je háklivá na to, když ji jemně lížu pravou lapličku z vnitřní strany. Pokud se jí to líbí, je ochotná držet a potom se stává to, že se jí začne cukat koleno a vnitřní strana stehna takovým způsobem, že si připadám, že je zemětřesení. Ale pokud se jí to nelíbí, mám smůlu. Prostě nic se nekoná.
Jemně ji políbím na poštěváčka a potom se pomalu přesunu dolů. Jemně ji polechtám na té správné straně a počkám na reakci. Nic se neděje. Zkusím to ještě jednou. Jasně, teď už je reakce je naprosto správná. Jemně si ji olíznu ještě jednou. Nádhera. Cítím, jak se mě její zoubky zatnou na okamžik do mého žaludu. Je to jen na chvilku, ale stojí to za to. Vím, že jsem se trefil naprosto správně. Reakce Moniky je tak bouřlivá, že je jasné, co bude následovat. Paráda, teď si můžu dovolit skoro všechno.
Je to potvůrka. Ví, co mám na ni v úmyslu a tak se mi chce pomstít. Není to žádná samaritánka. Chce mi tak trošku potrápit a ví, jak na to. Jemně si mě vezme za kuličky. Chviličku počká a potom, co mě ten žalud pořádně naroste, vlivem nedostatku přílivu krve, se do něj zakousne.
Jen tak jemně, ale potom se přesune na špičku. Jemně si ji olízne a potom pomaličku vjede dovnitř do dírky chladným kovem, co má v jazýčku.
Ví, co to se mnou udělá. Musí potom chvilku počkat, aby se mi uklidnil. Má prostě navrch. Velice dobře to ví a je jí jasné, že budeme muset chviličku počkat. Ale stejně to udělá znovu. Jsem tak vydrážděný, že cítím, jak mi to ukapává ven. Udělá to několikrát po sobě. Nakonec si na to žalud už trošku zvyknul a je alespoň minimálně otupělý. Abych řekl pravdu, není nad to trochu tomu pomoct.
Trošku odbočím. Pokud víte, že něco musíte večer vydržet, tak se musíte alespoň trochu obětovat. Není nad to alespoň jednou si to udělat třeba rukou. Vím, někomu se to příčí, ale třeba vám při tom alespoň trochu pomůže nějaký erotický časopis. Není to tak hrozné, jak to zpočátku vypadá. Chce se jen trochu uvolnit a popustit trochu uzdu svojí fantazie. Pokud nejste naprosto imunní, určitě se vám to povede. Jediná podmínka je doopravdy se dokonale udělat. Čím víc, tím líp. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Těžko se to říká někomu do očí. Pokud je ale tahle informace psaná, je jak se říká lépe stravitelná.
Pokud se takto dokážete uvolnit dejme tomu 4-6 hodin předem, uvidíte, co to s vámi udělá. Není nad to vydržet a neudělat se hned. Po tomhle dokážete svou partnerku vydráždit a udivíte ji tím, co vydržíte.
Není nad správný a suprový první dojem. Zaručuji Vám, že se po tomhle dokážete projevit jako správný samec a určitě toho nikdy nebudete litovat. Pokud vám to vyjde a budete mít milenku a manželku na celý život, určitě těch deseti minut nebudete nikdy litovat. Nikdy jí to nemusíte říkat a bude to vaše malé tajemství.
Jinak, tahle metoda funguje naprosto spolehlivě a je vyzkoušená mnoha generacemi. Jen se o ní moc nemluví. Určitě je stará jako lidský rod. Jen tak mimochodem, už ve starém Římě je o tom psáno. Vlastně ještě dřív. Je to jediné, co se podařilo rozluštit v pergamenech starých Etrusků. Kdo víte, kdo to byl, mi určitě dáte za pravdu.
Jediné na co je nutné dát si pozor. Nikdy nepřekročit těch imagináních šest hodin. Nevím, čím to je, ale potom to nefunguje. Alespoň u mě ne. Hovnk. Dost....
Tak to byla zase jedna malá rada... I kdyby se jenom jednomu člověku povedlo to, co si přeje a tenhle odstavec mu k tomu pomohl, nikdy nebyl napsán zbytečně....
.......Jezdí mi potvůrka kolem dírky a nahoře na žaludu, tou kuličkou, co má protaženou skrz jazýček. Je to čípek se dvěma kuličkami. Jedna je dole pod a druhá nahoře nad jazýčkem. Stejně je to odvaz. Nechat se si ji tam dát, jen tak pro to, aby mě mohla ještě víc dráždit a vzrušovat.
Jen to, když mluví. Ten, kdo ji nezná je jako u vytržení. Je to něco, co se jen tak nevidí. Většina lidí jen tak čumí. Krásně se jí to blýská v pusince a magicky to každého přitahuje. Je to neuvěřitelný. Všichni na ten její jazýček čumíme jako telata. Přiznám se, že i po tom roce, co tam má tu kuličky s tím čípkem, se zapomenu a sleduji jí jako cvok. Přistihnu se při tom, že bych ji chtěl okamžitě políbit a nechat se od ní hladit tou kuličkou, co je nahoře na jazýčku.
Tedy jen tak mimochodem umí to perfektně. Viděl jsem taxikáře, co přestal mluvit, když si to uvědomil. Ha, ha, mám to vlastně kliku.
Stejně je to péro. Ale zase, nebýt mě, asi by to neudělala....když si vzpomenu jak koukala její máma, .. br..to bylo něco. To je zase ta stinná stránka. Ale nakonec jsme si to vyjasnili a dneska je to už normální. Faktem je, mít takhle tolerantní rodiče to je fantazie. Musím přiznat, pokud budu někdy mít děti, chtěl bych mít stejnou náturu jako její táta, vlastně otčím. Ale v tomhle případě je to špatné slovo. Je to táta, jinak se to nedá nazvat. Neuvěřitelný rodičovský vztah. Neskutečná a bezmezná schopnost tomu druhému porozumět a věřit mu. Na druhou stranu maximální sdílnost a neexistence lži. Kouzelná kombinace a fantastický výsledek. Skutečně by se o tom jejich vztahu dala napsat kniha a stejně by se určitě na něco zapomnělo. Nevím, dneska si to nedokážu představit, ale mít dceru a věřit jí, že dělá správně, v tom smyslu co dělá Monika...Asi bych to nedokázal překonat a určitě bych měl minimálně výhrady..... dost, dost.... Už jsem zase zpátky
...Stejně, ale vždyť je to obyčejná kočka, kterých je v Praze spousta. Jen se chytla a nepustila se.
Ale stejně, je to něco když vím, že patří ke mně. Nedal bych ji za nic na světě. Je to moje druhé já. Nikdy jsem nic podobného k nikomu necítil. Fantazie, je možný se zamilovat i v takovým povolání jako je to moje..? Odpovědně vám můžu říct, že to jde a jsem rád, že je to možné.
Tak jedem dál...Rukou mi tiskne kůžičku kolem kuliček a drží si je před očima. Cítím, jak mi na nich škrábe nehty. Člověk by nevěřil, jak je to rajcující. Napjatá kůžička na varlatech je tenká a citlivá jako hrom. Jen sebou cuknu při každém správném pohybu. Pouští mi příro a kousek se posune dolů. Cítím, jak si jednu kuličku bere do pusinky. Je naprosto odvázaná, ale cítím, že se jí zoubky malinko chvějí. Je to přeci jen proto, že se bojí, aby mi nekousla. Vím, že se nesmím ani trošku pohnout. Jsem teď naprosto v její moci. Stačí, abych sebou trochu cuknul a nebo se maličko pohnul a zblázním se bolestí. Na druhou stranu je to maximálně rajcující a fantasticky vzrušující. Cítím, jak se mi příro zase nalévá do maximálního objemu a celé tělo se nepatrně chvěje. Monika to cítí, jak se klepu a ví, že jsem naprosto na vrcholu. Teď by stačilo několikrát si přejet po příru a vystříknu.
Ví to, ale nepokouší se o to. Jemně si tu kuličku v pusince dráždí a žmoulá. Maličko si mě kouše do kůžičky kolem a vyloženě jí dělá dobře to, že se mi reflexivně kulička pokouší přitáhnout k tělu a jí se v pusince pěkně cuká a škube.
Ještě malou chviličku a pouští ji z pusy. Přeci jen mě trošku zmáčkla víc, než jsem čekal. Trošku to bolí, ale jen maličko. Mám pocit, že to prostě patří k našemu rituálu. Prostě trošku to musí bolet, jinak to není ono.
Otáčíme se a když se na ni podívám, vím, že mě chce. Vyloženě ji to svítí z očí. Chce ho tam mít a nic jiného ji momentálně nezajímá. Jemně si ji nabodnu a dojedu až na konec. Cítím, jak se špička žaludu dotkne konce pochvičky. Monika kousek cukne, ale potom labužnicky roztáhne nohy a nechá se pomaličku šukat až do konce.
Líbí se jí to a z přivřených očí se na mě dívá. Jako kočka když si vrní. Vyloženě se tím baví a je na vrcholu blaha.
Cítím, jak si žalud při každém pohybu dovnitř rozvírá její pochvičku. Obnažená část se nádherně dráždí o stěny a cítím, jak se mi kuličky pokaždé přitáhnou nahoru k tělu. Nemá cenu pospíchat a tak se kroutím pomalu stranou v přestávkách. Nejdřív si několikrát jedu po jedné straně a potom po druhé. Přitisknu se dolu k točně a dráždím ji obráceně. Nakonec mě po chvilce sama zastavuje.
Když to vezmu do důsledku, vlastně sama si určuje, jak se jí to líbí. Na druhou stranu se ničemu nebrání. Když mi to potom nakonec popadne a řeknu si, že se chci udělat, nikdy mi v tom nebrání.
Šukáme se navzájem. Přiráží a jezdí si na něm sama. Nemusím se nijak namáhat. Minimálně polovinu dráhy z těch třiceti centimetrů se pohybuje naproti, takže se stačí pohybovat jenom málo.
Nádhera. Žalud si to uvnitř docela pěkně užívá. Je to ale jen chvilku. Musím se podržet podložky. Stiskla mě příro takovou silou, že se musím zastavit. Prostě to jinak nejde. Stiskne si mě a podrží. Nemůžu se tomu bránit. Drží mi ho takovou silou, že se nemůžu ani pohnout. Ještě chvilku a zase mě pouští. Zastavím se a čekám, co bude.
Tiskne mi ho v přestávkách. Příro je na vrcholu. Je to nádherný. Žalud se škube jak v pohádce. Pravidelné stisky se slévají v jednu obrovskou slast. Nádhera jejího teplého těla a maximální stisk pičky je něco, čemu se nedá odolat. Stačí jen několikrát se ještě pohnout a je to tu.
Vytrhnu svý příro z Moniky a podržím si ho rukou. Stříkám jí na bříško a kozičky. Vidím, jak se přikrčila a první dávka se jí snáší na prsa a pupík. Ta druhá je ještě hezčí. Má po ní pár kapek na nose a pusince. Potvůrka, sledovala s přivřenýma očima, jestli to dokážu. Nedá ji to a těch pár kapek co má na rtech, si labužnicky olízne. Nádhera, nemám se za co stydět. Ještě se mi dvakrát škubne a zbytek končí na jejím bříšku. Paráda, vím, že jsem ji nezklamal a mám nádherně suprovej pocit.
Fakt je to, že jsem radši uvnitř a vidím, jak se klepe a škube. Vidím na ní, jak jí to tam stříká a dopadá do pochvičky. Ta kočka dokáže fantasticky reagovat na to, když se jí to tam uvnitř hromadí. Vyloženě na ní je vidět, jak sebou trhne a čeká na další. Je na ní vidět, kdy jí to dopadne na konec. Vždycky sebou reflexivně škubne. Nádherný pocit, když ji takhle vidím před sebou.
Paráda, ale tohle taky není k zahození. Musím sebekriticky přiznat, že mám radost z toho, když vidím, kolik toho ze sebe dokážu dostat. Fakticky je to nádhera. Monika je sice celá mokrá a má potom problémy s utřením, ale moje Já je na vrcholu. Mám potom nádhernej pocit, že umím.
Všichni okolo nám tleskají a pokyvují hlavou. Je to vidět, že jsme třída. Dokážeme je patřičně rozhicovat. Na dámách co seděj kolem nás, je vyloženě vidět, že by si daly říct. Nechat se takhle nádherně ošukat, musí to být pro ně zážitek.
Monika je ale jednička. Ti chlapi, co si stoupají a tleskají nám. Ani jednomu nevisí. Všem stojí. Stačí se jen podívat kolem sebe. Není vidět ani jeden, který by jí nechtěl. Paráda, končíme svoje číslo a odcházíme z točny. Přeci jen se nám oběma klepou kolena. Neumíme se přetvařovat. Dáváme do toho oba to nejlepší, co umíme a ten výdej kalorii a vysílení je tomu taky úměrný. Oba jsme zpocení a naše těla se jen lesknou. Celá parta tanečnic stojí před šatnou a v chodbě. Všichni nám tleskají. Zamáváme jim a mizíme v šatně. Tiskneme se k sobě a něžný a nádherný políbení, co si schováváme pro sebe do šatny, je něco tak nádherného, co oba vnímáme jako obrovské poděkování a pohlazení toho druhého. To, že jsme oba byli na točně přes půl hodiny a milovali jsme se naprosto odvázaně, je na chvilku zapomenuto. Po tomhle políbení se chceme znova, je to prostě v nás. Že to teď nejde, je smůla, ale prostě se chceme a tutově se na to dneska ještě dostanem.
Koncovka, co sem sice nepatří, ale přeci jen........
Tak je čtvrt na šest ráno 30.7.2001 a doufám, že se Vám to líbilo. Mám za sebou docela záhulový týden. A to jsem si říkala, že tuhle povídku určitě napíšu. Jak to dopadlo, vidíte sami. Venku je docela světlo a kohouti už kokrhají. Kocour Matýsek si sladce chrupe celou dobu na pohovce. Je to potvůrka, co mi občas ztrpčuje život, ale bez něhož si ho nedovedu představit.
Rekapitulace: Povídka je napsaná za jednu noc. Od 18-30 do 5-15, přiznám se, že nemám tyhle maratóny moc v lásce, ale nemůžu jinak. Těch 1200 přístupů za deset dnů, co se pravidelně opakují už po desáté povídce, mě zavazuje. Prostě tu povídku tam musím dostat do půlnoci 31.7. Teď to půjde na korekturu mému dobrému kamarádu. Má na to i s otočením sedmnáct hodin. Potom na portál. Ještě jedna korektura proběhne přímo na portálu od jednoho dobrého přítele, který to pro mě dělá doopravdy nezištně, ani mě nikdy neviděl. Vychytá ty poslední chybičky. Musím se přiznat, že jsem mu za to neskutečně vděčná. Po tom všem, to snad bude bez všech chyb.
Tak to jsem Vám alespoň imaginárně představila celou naši sestavu, co se stará o portál. Jen tak mimochodem, nikdo z nás za to nemá ani korunu... jen dobrý pocit, že to čtenáři čtou a líbí se jim to.......
To je tedy dnes vše .....
Hezké počteníčko, za nás za všechny .........přeje Monika
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek