Tak jsme zase doma mezi svými. Je to ale úleva. Vždycky si oddychnu, když se dostanu domů. Nevadí mi ani tak dlouhá doba, co nejsem doma, jako spíš to, že se člověk musí něčemu a někomu podvolovat. Když jsem v Praze a nebo v Ústí, mám prostě pocit zázemí a to mě v širým světě chybí. Dostávám se k normálním běžným věcem bez problémů a rychle. Když jsem venku, je to vždycky tak trošku s problémy a přinejmenším se člověk musí pořád ptát.
Teď nás čeká zpracování výsledků z pracovní cesty, co jsem Vám popsala už dřív. Všechno ale musí trochu počkat.
Dneska je den blbec absolutně jiný než normálně. Jiří dostal telegram, že jeho sestra, která žije ve Francii, je těžce zraněná po dopravní nehodě. Teprve později se dozvěděl, jak se to stalo.
Jeli spolu s manželem k moři do Španělska a za Paříží měli na dálnici ošklivou dopravní nehodu. Jeli v pravém nejpomalejším pruhu dálnice asi tak 80 km rychlostí a zezadu do nich najel chlapík s náklaďákem, který usnul za volantem. Ten jejich VW transportér to v mžiku nadzdvihlo a jeli kus po dvou kolech. Potom je narazil do svodidel uprostřed. O ně se převrátili a následovalo několik nekontrolovatelných přemetů, kdy se auto točilo jako čamrda.
Nakonec to skončilo totálním zničení vozu. Náklaďák se převrátil a jeho návěs zatarasil napříč celou dálnici. Kluka, kterého měli mezi sebou, náraz vymrštil skrz rozbité přední okno ven. Bohužel zrovna v ten okamžik nebyl přivázán pásem. Naléval si čaj do termosky a nic takového nečekal. Bylo to jak se říká na tvrdo. Pravděpodobně zemřel okamžitě po dopadu na vozovku. Auta se přes něj překulila a ani jedno se ho nedotklo včetně návěsu, který se asi v tu dobu převracel na tahač.
Náraz byl tak veliký, že se vytrhl i pás, kterým byl přivázán manžel. Povolilo jeho upnutí na podlaze vozu vedle sedačky. Stalo se to pravděpodobně při nárazu do svodidel. Kus auta se zachytil na svodidlech, která povolila a prohnula se na druhou stranu dálnice. Svodidla mu pravděpodobně při nárazu rozmačkala hrudník. Vnitřní krvácení bylo tak veliké, že manžel zemřel téměř okamžitě. Tahač se na ně převrátil a z jejich auta toho moc nezůstalo. Druhý kluk seděl v nástavbě vzadu. Náraz jej vymrštil ven z laminátové části, která povolila a nakonec to vše přežil s několika zlomenými žebry a zlomenou klíční kostí.
Jiřího sestra se ještě dokázala dostat z trosek vozu a dovlekla se ke staršímu synovi, který ležel mrtvý na silnici. Potom se sesypala a byla celé čtyři dni v bezvědomí.
Je to strašné. Zlomek vteřiny a je po krásném a smysluplném životě. Všechno se rozbije jako kousek zrcátka. V okamžiku se život rozbije do střípků. Věřím, že po takovémhle strašlivém utrpení jsou lidé, kteří prostě nechtějí žít dál.
Snad jen to, že z celé rodiny zůstal ještě naživu ten mladší kluk, jí dává sílu tohle všechno překonat a bojovat o to, aby přežila i ona.
V daném okamžiku asi není podstatné, kdo za to může a jak se to stalo. Řidič toho kamionu tu tragickou nehodu taky nepřežil a zemřel ještě než jej hasiči a záchranka dostali ze zdeformované kabiny tahače. Takže se to doopravdy už nikdo na tomhle světě nedozví, jak se to stalo a jaká byla opravdová příčina téhle nešťastné nehody.
Nedivím se Jiřímu, že na nic nečekal a jel celou noc, aby alespoň svojí přítomností sestře pomohl. V práci se na nic neptali a po jednom telefonu vše vyřešil ředitel slovy : " Až bude moct přijet, přijede. Zatím má volno a věřím, že zavolá. Potom se domluvíme dál."
Nikdo není nenahraditelný, ale Jiří mi tu evidentně chybí. Prostě ho nemám vedle sebe a to mě vadí. Musím se přiznat, že se máme docela rádi a když si představím, že mám jít s někým jiným, moc se mě to nezdá, ale jestli to bude trvat déle než týden, budu se s tím muset smířit. Nedá se nic dělat. Díky Jiřímu a jen proto, že jsme pomalu každý den na molu, jsem z kolotoče střídání docela vypadla. Je to práce jako každá jiná a nemám ani trochu náladu, rozpitvávat to dál.
Ředitel mi kdysi jednou řekl, že pokud budu něco potřebovat, ať za ním přijdu. Myslím si, že právě teď je ta pravá chvíle za nim zajít.
Nechávám se k němu objednat. Nová sekretářka mě ještě nezná, ale když šéf slyší moje jméno, je okamžitě ve dveřích.
" Pojďte dál, copak se děje? Určitě problémy, jak Vás znám, jen tak pro nic sem nejdete."
" Chtěla bych tři dni volna, jestli to půjde."
" Moniko, dneska je středa. Potřebuji Vás tu mít příští týden ve středu. Stačí Vám to? Jedete za Jiřím?"
" Ano, jedu. Nevím, co se děje. Sice volal, ale moc se nevyjadřoval a to mě dost děsí."
" Máte volno a ve středu Vás tu čekám."
Je to víc, než jsem čekala. Poděkuji a vypadnu ven.
Mezi dveřmi se ke mně otočí a ještě mě zastaví.
" Doufám, že mi neodejdete jinam. Moc Vám věřím a cením si Vás."
Kroutím hlavou a vím, že se musím vrátit nejpozději hodinu před vystoupením. Co na tohle člověk může říct ? Prostě odtud se nedá odejít. Od těchhle lidí, od téhle party se nedá odejít pryč. Bylo by to, jako bych tu nechala část svého já. Nejde to !! Nemůžu je v tom nechat. Když jeden vypadne, musí za něj zaskočit jiný. Prostě to tu jinak nejde.
S Evou se nám trošku rozhodily naše biologické hodiny a tak nám to moc s Martinem nebude vycházet. Rozjíždíme se přesně o jeden týden a tak nám do vychází společně jen na polovinu měsíce. Hrom aby do toho bacil.
Nemůžu tu jen sedět a čekat.
Martin se jen na chvilku se u mě zastaví a povídá mi, že pro mě něco má. Jsem zvědavá, co si ten rošťák na mě připravil. Jak ho znám, bude to určitě zase nějaká pěkná kulišárna. Slíbil, že to bude něco super, abych se prý těšila.
Ještě v noci jedu za sestrou do Stuttgartu, kde přespím a ráno pokračuji dál do Francie. Je to flák cesty. Vanes, jak jí tady ve Francii říkají, leží v nemocnici kousek od místa nehody. Je to v městě Marche v centrální části Francie.
Od nás z Prahy je to kousek. Jen asi 1150 km. Žádná radost. Jedu svým malým Pólem a tak nemám žádné problémy. Je to autíčko, co se ke mně hodí a nikdo se nad ním nepozastavuje.
Zažila jsem minule docela slušnou šťáru na celnici jen proto, že jsem jela velkým mercedesem a celníkům jsem se nezdála. Vím, dělají svojí práci a tak jim to nemám za zlé.
Nakonec se i omluvili, ale auto prolezli a prošťourali celé a zavazadla taky. Dokonce i zubní pastu z tuby mi vymačkali. Hledají drogy a já jsem jim padla do oka.
Nedá se nic dělat. Jen na celnici jsem strávila čtyři hodiny. Neodvedu si představit, jak by to dopadlo, kdyby mě to někdo někam podstrčil. Asi bych se zbláznila. Zařekla jsem se, že v těchhle případech radši pojedu svým autíčkem, než si půjčovat nějaké odjinud. Většinou s námi jezdí Pepa, ale jsou případy, kdy to nejde.
Novinka, něco Vám musí říct. Skoro bych na to zapomněla. Ředitel si umanul, že to, co se stalo na podzim mě, se nesmí opakovat. Zařídil nám novinku.
Pidi školení o tom, jak se kdy zachovat a minimální kurz sebeobrany po mém debaklu z loňska jsem absolvovala celkem čtyřikrát.
Naštěstí s námi jezdí kluci a tak to zatím nepotřebuji, ale člověk nikdy neví, kdy se to bude hodit. Poučila jsem se a vím, co a jak udělat, abych se nedostala do podobných problémů jako minule.
Ale stejně, kdo ví ?
Faktem je, že po mém zážitku s moskvičem nás ředitel všechny nechal vydrezírovat takovým způsobem, že bych musela být úplný blbec, abych se nedokázala ubránit. Celých dvacet hodin sebeobrany, kdy z nás tekl pot proudem. Pokud někdo nedokázal instruktorovi vzdorovat tak jak si to představoval, šel na další hodiny. Některý holky tam strávily taky ještě dalších dvacet navíc. Byl to kouř, ale určitě se vyplatil.
Když už nic jinýho, tak z lidí, co nás znají, si k nám nikdo nic nedovolí. Na sebeobranu chodíme každý měsíc povinně šest hodin. Není to žádná legrace. Někdy potom mám pocit, že mě přejel traktor. Minule jsem se musela klientovi vymlouvat, od čeho mám ty modřiny. Jó kdyby to tak tušil.
Jedu za sestrou do Stuttgartu a druhý den pokračuji do Francie. Žádná radost. Jedu jak čertík Bertík. Trvá to jen osm hodin jízdy a jsem kousek od Marche. Těsně před sjezdem z dálnice před městem zajíždím na odpočívadlo a telefonuji Jiřímu. Ještě že máme ty telefony funkční po Německu a zemích Beneluxu. Nevím, kde bych honem honila nějaké spojení.
Jiří na mě čeká na kraji města u benzinového čerpadla. Jedeme do nemocnice. Teprve po cestě se od něj dozvím, že Vanesa je nejen jeho sestra, ale sourozenec jen o deset minut mladší než on. Narodili se jako dvojčata. Tihle lidé podobné problémy prožívají asi trochu jinak nežli normální bratr a sestra.
Konečně ji vidím. Sice jen přes sklo, ale přeci jen. Lehce mi zamává na pozdrav, když jí s Jiřím máváme. Chudák, celá v obvazech. Vnitřní krvácení po nárazu do svodidel vykonalo své. Musela to být obrovská rána. Všichni z toho auta jsou dobitý jak po bitvě. Obě ruce zlomený a několik žeber. Malé oděrky nepočítaje. Zlomená žebra ji na několika místech propíchla plíce. Doopravdy měla holka na kahánku. Nebýt transfuze krve ve vrtulníku, asi by nepřežila. Teprve později se dozvím že ten kluk, co ji zachránil život, měl ještě popotahování s úřady. Neměl totiž licenci na létání s vrtulníkem v noci. Je vidět, že jsou ještě lidé, kteří dokážou správně riskovat a nedívají se na nějaké předpisy. Prostě si věřil, a proto ji dokázal zachránit. Přepravu sanitkou by asi nepřežila.
Všechno tohle, co jsem Vám tady teď popsala, jsem se dozvěděla od Jiřího v restauraci hotelu, kde je Jiří ubytován. Doopravdy, při vší té smůle měla štěstí, že to všechno přežila. Je záhadou pro ni i pro lékaře, kteří ji ošetřují, jak se dokázala dovléct těch 200 metrů zpátky, aby se dozvěděla, co je se starším klukem. Manžela viděla a mladšího kluka slyšela volat. Jen ten starší se neozýval. Nedivím se, že okamžitě potom zkolabovala.
Pořádný oběd dělá divy. Vidím na něm, že je přeci jen klidnější než před odjezdem z Prahy. Sestra je sestra. Na tom se nedá nic změnit. Není to cizí člověk. Je to rodina a ta většinou drží při sobě.
Jdeme nahoru do pokoje. Pomáhá mi s kufrem. Táhnu toho s sebou jako vždycky hromadu. To je moje profesionální zamindrákování. Nikdy a nikde nesmím vypadat špatně. Nedokážu si představit přijít někomu odevřít dveře třeba v natáčkách a nebo ve vytahanejch kalhotách. Musím se teď usmát. Ani žádný takový nemám. Všechno nemilosrdně končí buď v popelnici a nebo na akcích pro bezdomovce. Jsou to taky lidi, i když nám někdy jdou pěkně na nervy.
Otvírá dveře a vcházíme do pokoje. Položím na zem příruční tašku a Jiří si mě přitáhne k sobě. Bere mě kolem pasu a pomaličku mě tlačí pozpátku před sebou. Nevím, co se bude dít, nemám ani představu, jak vypadá ta místnost, kam mě tlačí.
" Zavři oči !"
Vím, že se na něj můžu spolehnout, a když mě bere do náruče, klidně doopravdy zavírám oči. Nese mě kousek a potom mě normálně hodí před sebe. Jen mě pouští z náruče, okamžitě otevírám oči. Pád do neznáma není pro moje psýcho nic dobrého. Jen to ve mně hrkne. Vylekal mě, rošťák.
Dopadnu na vodní postel. Jen to zašplouchá. Jen se chviličku jemně houpu, když ke mně skočí. Je to jako obrovská vlna. Nadnese mě to a jemně mu přistanu u jeho kolen. Překulím se na břicho a drápu se od něj na oko pryč. Chytne mě za boky a pohladí po zádech. Jemně mi začne přejíždět dlaní a prsty na zádech pod tričkem. Jemňounce mi škrábe ukazováčkem po páteři a těsně vedle ní. Pomaličku jezdí kolem obratlů a lopatek.
Nedá mu to a začíná mi stahovat kalhoty. Dá mu to práci, než je rozepne. Vyloženě mě to provokuje, abych mu to ztěžovala co nejvíc. Po menší bitvě mi nakonec ty kalhoty doopravdy rozepne a začne mi je stahovat. Jen se dostane tak daleko, že je mi vidět zadeček, neudrží se a musí mi dát na půlku pořádnou pusu. Je to ve mně, jako když se přepnu do jiné dimenze. Je to jen chvilička, co jsem ho doopravdy nenáviděla za to, že mě hodil na tu postel, ale teď je to naprosto jiné. Tímhle polibkem mě vždycky dostane.
Pomalu mu pomůžu, aby se dostal až mezi moje nohy. Jemně mi mezi nima přejede po kroužku a potom mě hladí po stehně. Stáhne mi kalhoty dolů a hezky mě hladí na bocích a zádech.
Pomalé jemné polibky na mém zadečku se mnou dělají obrovské divy. Taji jako led. V těchhle okamžicích bych nejraději předla jako kočka. Dělá mi to nesmírně dobře.
Vůbec se mi ani nedostává mezi nohy. Ví, že potřebuji čas na úplné uvolnění.
Vyhrne mi tričko nahoru a já mu pomohu, aby mi ho mohl sundat. Pozdvihnu se na loktech a protáhnu se před ním. Hladí mě po vlasech. Pomalu si je nechává klouzat mezi prsty a lehce mě hladí na krku.
Položím si hlavu na stranu a nechám se od něj líbat za ouškem. Nádherný pocit. Ví, že mě to vždycky správně naladí. Musí to ale trvat jen chvilku.
Rošťák , přesně to pozná. Jakmile po mě přejede vlna a naskočí mi husí kůže, ví, že musí přestat. Ještě malou chvíli a kýžený okamžik nastává. Jakmile to zjistí, okamžitě se přesune dolů zase k mému zadečku.
Pokrčím jedno koleno a nechám se od něj hladit a laskat po lapličkách. Pomaličku mi pořád rty přejíždí po zadečku a rukou se mi jemně dostává na poštěváčka a na vnitřní část lapliček. Postel se nádherně houpe a připadáme si jak na lodi. Všechno se v rytmu pohupuje. Zdánlivě malé pohnutí vyvolá na druhé straně postele zpomalené houpání. Postel je vodní, ale zároveň je ta voda uvnitř určitě temperovaná. Každopádně nádherně hřeje. Pohodička, teplota je naprosto suprová. Moc se mi to líbí. Člověk v takovéhle pohodě a s klídkem v duši tohle laskání vnímá daleko intenzivněji.
Pomaličku mi vjede prstem dovnitř do dírky. Jezdí mi neustále rty po zádech a nad zadečkem. Rukou se mi dostává pořád dál a dál. Posunu se ještě kousek na stranu a uvolním se tak, aby do mě mohl ještě líp.
Rošťák jeden, palec má uvnitř a prsty mi jezdí po poštěváčku a kroužku. Jemně za něj ukazováčkem popotahuje a kroutí mi ho. Poštěváček si to nenechává moc líbit. Netrvá to nijak dlouho a cítím, jak po mě přeběhne další vlna mravenčení. Palec má pořád uvnitř a prsty mi jezdí po okraji lapliček. Na chvilku se uvolním a jen to pomine, začne mi znovu jezdit po poštěváčku. Jasně na to zareaguji. Vždycky když mi přijede po povrchu u kroužku, tak to vnímám daleko citlivěji. Cítím, jak mi začíná cukat stehno na pokrčené noze. Vyloženě impulzivní reakce, kterou nejsem schopná nijak ovlivnit. Jiří to ví a tak si se mnou hraje jako s panenkou. Když chce, abych se pohnula, tak mi po něm přejede tím správným směrem. Nejdřív mě dráždí jen jednou za čas, ale potom mu to nestačí a začne mi po tom mým knoflíčku jezdit víc a víc.
Neudržím se a moje vnitřní hodiny se spouští přesně jako vždycky. Nejdřív sebou několikrát cuknu, potom cítím, jak začnu vlhnout. Netrvá to nijak dlouho a teču jako vodopád. Jiří má prsty úplně mokré a já cítím, jak moje šťávička ze mě prýští ven.
Položí si mě na bříško a nechá mě, abych na něj vystrčila zadeček. Přitáhnu kolena k sobě a ihned pocítím, jak do mě pomaličku vjíždí. Ještě kousek a je na konci. Jen to ťukne a ihned sebou škubnu.
Tohle první přiražení vždycky vnímám jako mírně bolestivé, ale vím, že to za chvilku přejde. Bere mě za kozičky a hladí mi je. Prsty jen brnká o bradavky. Nemačká je, jen je hladí. Potom mi jemně stlačí dolů na postel.
Natáhnu nohy a protáhnu se jako kočka. Jeho mužství mám neustále v sobě. Čekám, až se začne pohybovat. Chvilku to trvá, než se uvelebí na vratké a houpací posteli. Chvilku se to s námi pohupuje. Musíme oba počkat, až se všechno zklidní.
Jeho úd je tak dlouhý, že ho mám uvnitř dostatečně daleko a zároveň jej nijak neomezuje v jeho pohybech. Nohy mám u sebe a po prvních pohybech se pohodlně opřu. Tuhle polohu nemám moc ráda, ale vím, že mu můžu takhle jeho mužství pořádně stisknout. Stačí pořádně sevřít zadeček a dát obě půlky těsně k sobě. Stisknu se tak, že ho má jak ve svěráku. Cítím na něm, že se mu to vyloženě líbí. Stojí mu jako kolík. Jezdí pomalu a vychutnává si to. Mám nádherný pocit z toho, že mu ho dokážu takhle vydráždit.
Klečí nade mnou a pomaličku si ho ve mně dráždí sám. Vím, že to nebude nijak dlouho trvat a bude se muset zastavit. Jinak by se do mě musel udělat. Nevydrží tohle dráždění, alespoň zpočátku, nijak dlouho.
Ještě několik přírazů a cítím, jak se mu zachvívá. Okamžitě strnu a uvolním se. Ihned se zastaví a čekáme oba, až se nashromážděné napětí uvolní. Netrvá to nijak dlouho, snad jen dvacet vteřin a je to zase dobré.
Čeká ještě malou chvilku a potom se znovu začne pohybovat. Jezdí o malinko pomaleji než předtím. Je to jasné. Neměl mě týden, a teď je naprosto nadržený a nechce se udělat hned. Trvá to ale jen chvilku a začíná se projevovat úplně normálně.
Stisknu znovu půlky k sobě a nechávám ho, aby to tempu určoval sám. Cítím, jek se ve mně zhmotňuje víc a víc. Má ho doopravdy nádhernýho. Veliký a tuhý příro, prostě nejlepší co znám. Ještě chvilku zápasí se svým pocitem, aby se neudělal. Nejde to moc dlouho oddalovat. Ještě několik nádherných přiražení a je to ve mě.
Cítím jednotlivý pramínky, jak mi dopadají na můj konec pochvičky. Ještě sebou několikrát škubne a potom se na mě na chviličku vyčerpaně zhroutí.
Trvá to jen okamžik. Znovu se zvedne a já čekám, že si mě otočí. Ale ouha, zřejmě se mu to líbí a začne po maličké přestávce jezdit znovu. Teď už jezdí jako blázen. Stisknu půlky k sobě co nejvíc.
Netrvá to nijak dlouho a cítím že budeme na vrcholu podruhé. Šuká mě jak šílenec. Tohle jsem od něj naprosto nečekala. Dráždí si ho strašně rychle. Prostě cítím, že se potřebuje vybít. Vím, že potom to bude nádherné a nemám mu to za zlé, že se chce tak rychle udělat.
Doopravdy, netrvá to nijak dlouho a jsme znovu na konci. Několik nervózních záškubů a mám jeho další várku v sobě. Je to divoch. Musel být strašlivě nadržený, když to nevydržel dýl. Zhroutí se na mě a chvilku je jak bez života. Potom mi do ouška potichu zašeptá :
" Promiň, ale nešlo to vydržet !"
" Já vím, vždyť tě taky potřebuji."
" Ty jsi moje zlatý sluníčko, víš?."
Usměji se, v těchhle okamžicích je naprosto fantasticky milý. Prostě k pomilování. Nikdy mu po těch jeho lichotkách nedokážu něco odepřít.
Otáčí si mě naznak. Šplouchací postel se jen posměšně houpe. Líbá mě na ústa a pomaličku do mě znovu vjíždí. Postel se jemně houpe do rytmu a pomáhá mu přirážet. Pro mě je to horší. Vždycky se mi víc líbí, když se můžu pohybovat proti jeho přírazům a pomáhat mu trochu. Tady to dnes nejde, ale nevypadá to, že by mu to nějak vadilo. Je z něj kus chlapa, co ví, jak to má tý svý kočce udělat nejlíp.
Bere si moje kotníky do svých rukou. Zvedne si mě a roztáhne nožičky. Klečí přede mnou na posteli. Vodní postel ho dokáže nastavit přesně k mojí pičce.
Díky své váze a vzhledem k tomu, že klečí, je do ní zabořen víc nežli já. Má mě před sebou nádherně rozevřenou a připravenou. Začne šukat pomaličku. Pohybuje jen zadečkem a přirození mu ve mně jezdí naprosto v rovině. Každý jeho pohyb se mu za maličkou chviličku k němu vrátí z druhé strany. Nemusí se ani moc pohybovat. Voda mu pomáhá. Někdy jen stačí jednou se pohnout a potom si počkat. Poloviční nabodnutí na jeho přirození je naprosto normální. Stejně ho to ale nakonec přestane bavit. Klekne si nade mne a šuká jako ďábel. Najednou přestane a zastaví se.
" Co se děje?"
" Co to dráždidlo do pusy. Copak je s ním?"
Jen ve mně hrkne. " Neboj, pracuje se na tom. Jen co přijedu domů. Příští týden nedělám, tak ten problém sprovodíme ze světa."
" Super, už se těším."
Začne šukat o poznání rychleji. Přeci jen je ten kluk nervózní. Cítím to na něm. Potřebuje se vybít, ale na nějaké laškování to dnes nevypadá. Po tom, co si všechno vytrpěl.
Nakonec se přeci jen dokáže oprostit od všeho. Normálně se milujeme, jako by se nic nestalo. Nádhera, ještě dvakrát mi to krásně udělá. Nakonec usínáme oba nádherně unaveni a naprosto uspokojeni.
Jiří je prostě jednička. Dokáže se doopravdy přinutit k maximálnímu výkonu. Není nic nádhernějšího než cítit ho v sobě a vědět, že se máme rádi.
Neuvěřitelné, mít někoho ráda a být mu relativně věrná v prostředí, v kterém pracuji, je pravděpodobně něco tak unikátního, co se jen tak nevidí. Musí na to být ovšem dva lidé, kteří si bezmezně věří a zároveň musí mít obrovskou míru tolerance jednoho k tomu druhému.
Odjíždím v pohodě a částečně uklidněná. Dokud se nic neděje, tak prožíváme svůj život trochu nezúčastněně. Ale pokud něco zatřese s někým z našich blízkých, tak to vnímáme daleko intenzivněji. Vědomě mu chceme pomoci. Vím, že v tomhle případě se nedá mluvit o pomoci, ale přeci jen ! Pouhá přítomnost toho druhého někdy dělá divy.
Jedu rovnou do Ústí. Na jeden zátah 1200 km. Záhul, jen malé přestávky na občerstvení a na minimální lidskou potřebu. Není to poprvé, co jedu tuhle cestu, ale tentokrát si dávám po dálnici pozor. Přistihnu se, že do zrcátka se dívám daleko víc nežli před tou nešťastnou nehodou. Dvě zastávky v Německu a přejíždím naše hranice. Ještě dvě a půl , možná tři hodiny a jsem v Ústí.
Zajíždím na parkoviště a jdu se podívat na to, co je pro mě na dnešní večer připraveno. Je ve mně malá dušička. Napnutá jak strunka. Na rozpisu nejsem. Co se děje? Jdu za Martinem, ale ještě tady není. Nikdo neví, proč nejsem na rozpisu. Tohle mi docela dodá. Jdu dolů k baru a dávám si alespoň kafe.
Netrvá to ani dvacet minut a od výtahu sem jde Martin.
" Čau kočko. Tak co, jak mu je ? Co Vanes, jak to s ní vypadá ?"
" Dobrý, je to mnohem lepší, už dokáže normálně komunikovat. Ale je jako když ji převálcovali."
" A Jiří ?"
" Taky dobrý, není nad to, když tam ta holka má v těchhle okamžicích někoho ze svojí rodiny."
" Jak se to stalo ?"
Líčím mu, jak se to stalo. Napjatě poslouchá. Potom jen pokrčí rameny.
" Alespoň že to přežila, ale stejně je to tragédie."
" Co ty ? Jak ses měla ?"
" Normálka, ale co tady ? Docela mě to děsí. Nikde nejsem napsaná. Co se děje ?"
" neboj se, máš dneska fajnovou práci."
" Děsíš mě!"
" Dneska děláš doprovod."
" Proboha komu ?"
" To se podrž. Vzpomínáš si na majitele klubu " Adam" z Hamburku ?"
Jen ve mně hrkne. No nazdar. Copak se celý svět zbláznil? Tutově na mě bude chtít vědět, jestli k němu půjdeme. Pěknej trapas. Jiří tu není, hrůza, jak to udělám? Martin se jen potutelně usmívá.
" Přijede na návštěvu a nechal se slyšet, že jako doprovod u nás chce tebe. Správně tedy Jiřího a Moniku. Jiří tu není, a tak mu budeš muset stačit ty."
Nevím, jestli mám být ráda, že budu celý večer s ním a nebo bych radši šla na normální produkci a nebo pokoj. Moje maličkost je v tomhle okamžiku absolutně rozporuplná. Ale nedá se nic dělat. Budu dělat doprovod. Svým způsobem je to pocta a vyznamenání. Doprovázet a dělat společnost jednomu z nejmocnějších v téhle branži se taky jen tak někomu nepovede. Jsem přesvědčená, že to bude jenom pracovní návštěva, že stejně k ničemu nedojde. Ale i kdyby. Je to svým způsobem taky zákazník.
" Koukám, že tě to nějak vzalo. Nějak jsi zbledla."
Teprve teď se nadechnu. " Tvoje práce, nebo šéfa ?"
" Blbost, sám si tě vybral. Víš, že ti nekecám."
Věřím mu. Je mi jasné, že si mě asi vybral sám. Okamžitě mě poleje horko. Proboha, co si vzít na sebe?
" Kde je Eva ? Honem, kde je ?"
" Doma, co je ?"
" Telefon, honem telefon!"
Kalhoty, ty její kalhoty. Sakra, kde je má? Telefonuji Evě.
" Všechno je v šatně, co blbneš?"
Sláva, paní Alžběta ví, co je nejlepší. Klušu za ní.
" Paní Alžběto, vy jste moje záchrana. Moc mi záleží na tom, aby mě to dneska sedlo co nejlíp. Chci si vzít ty kalhoty, co přivezla Eva. Ty moje jsou v Praze. Jsem tak pitomá.Když jsem jela do Prahy, tak jsem je vzala s sebou. Pak jsem jela za Jiřím. Z Francie jsem jela rovnou do Ústí. Potřebuji vypadat co nejlíp!"
Paní Alžběta už má, jak se tak dívám, instrukce. Ale všechno jde předělat, když se chce. Koukne na mě a jen na půl pusy odpoví:
" Koukej mazat na kolečko a potom přijď."
Když jsem u Marcely na prohlídce, tak se jí ptám:
" Marcelko, potřebuju dráždidlo do pusy!"
Koukne na mě. " Včera bylo pozdě, co ? Jiří ?"
" No to taky. Ale když to vidím u Evy, co s tím dokáže !"
" Ukaž!"
Dívá se mi do pusy a tahá mě za jazyk.
" Bolí to ?"
Jen jí huhlám do prstů, ve kterých mi drží špičku jazyka.
" Ale co, ty sneseš všechno. Když ti to bude vadit, tak to za deset dnů máš srostlý. Maximální věc co se ti může stát, bude to, že zhubneš."
" Jak to ?"
" Když se nebudeš moct najíst, tak zhubneš, ne?!"
Zase mě dostala. Pořád se učím. Takže konečný verdikt je úterý. Od příštího týdne stejně nemůžu, tak to Marcela provede hned, jak začnu. Tělo si na to zvykne prý, tak za týden. Pak bych zase měla být v pořádku. Takže by to mělo vyjít naprosto přesně.
Jsem u Marušky. Dává si na mě záležet. Vlasy mi máčí do nějakého krásně přírodně voňavého roztoku. Když se na sebe podívám, nevěřím svým očím. Holka fakt umí. Vlasy jsou černé jako uhel a nádherně se blýskají. Krásně hladké a nadýchané. Jen pohnu hlavou, je to jako hříva. Všechno je krásně lehounké a hebké. Když si projedu rukou mezi vlasy, jen mi protečou mezi prsty.
" neboj se, je to jen přírodní. Ale čumíš, co?"
" Doopravdy, jen čumím."
" Jak dlouho to vydrží ?"
Dva dni, pokud se moc nezpotíš. Ale u tebe je to do zítřka odpoledne, jak tě znám!"
Má pravdu. Nejsem z lidí, co to jen předstírají. Vždycky potom jsem jako zvíře zpocená a musím se jít osprchovat. Nedokážu to jen předstírat. Dávám do toho všechno a tak je při tom výdej energie enormní.
Dostávám se k naší Bábí. Samozřejmě, moje kalhotky s dírkou na začátek. Evy kalhoty jsou už připravené. A tak si je beru. Problém botičky! Holky prolezly snad celou garderobu, ale nemůžeme žádné k tomu najít. Bílé kalhoty a modré nebo černé botičky, to neladí. Babí se vydává do útrob šatny sama. Bezděky jsem si zkomplikovala živo tím, že si chci vzít na sebe zrovna tyhle kalhoty.
Trvá to jen chvilku a přináší moje černé boty. Bere do ruky telefon a volá Pepovi. Mezitím si oblékám na sebe bílé, skoro průhledné tričko a černou vestičku.
" Zrovna jsme se tady s děvčaty bavily o tom, proč si nenecháš do tý bradavky dát kroužek. U tebe by to doopravdy seklo.
Copak se dneska celý svět zbláznil? I ty ženský na šatně do mě rejou. Kouknu na ně.
" To myslíte vážně ?"
" Naprosto, doopravdy by ti to seklo."
Nádhera. Ještě toho trochu. Kouknu na sebe do velikého zrcadla na stěně. Narovnám se a vyšpulím na sebe prsa. Bradavky jsou naprosto jasně vidět. Kouknu na sebe ještě jednou a pokrčím rameny. Uvidím, co s tím. Jiřího se ani nebudu ptát. Ten je pro každou takovouhle rošťárnu.
Klepání na dveře. Pepa nese krabici.
" Tak nesu botičky z Boťárny," hlásí.
Kluk jeden zlatej. Pak mi dojde, že to je práce Bábí. Pepa dostává pusu na tvář. Po vyzkoušení a konstatování, že je to ono, dostává ještě větší pusu paní Alžběta.
Jsem kompletní. Párkrát se projdu po šatně a udělám pár dřepů.
" Holky, je vám všechno vidět a přitom je to schovaný. Ale sluší Vám to, to se musí přiznat. Škoda, že nejsem mladší.
Tak, jdu si dolů sednou, a počkat na návštěvu. Dole sedí Martin s naším ředitelem a debatují. Jen mě vidí, oba si stoupnou a potom mi oba obřadně políbí ruku. Sakra, co se děje? Dělají si ze mě legraci. Vím, že ředitel na tohle není a momentální současná chvíle na legraci taky nevypadá. Na baru je nová holčina s klukem a jen po nás koukají. Evidentně neví, kam mě zařadit. Ředitel si je pohybem ruky zve k sobě.
" Jste poslední, kdo to ještě neví, ale Monika je dneska po mě nejvyšším šéfem na baráku. Poslechnete ji ve všem a ihned!" Dotaz ?"
Oba kroutí hlavou, že ne. Potom se nám nepatrně ukloní a odchází za pult. Jen čumím.
" To myslíte vážně?"
" Máte pocit, že si dělám legraci ?"
Rozhodně na to nevypadá. " Záleží nám na tom, co ?" ptám se.
" Tak jako nikdy. Spoléhám se na vás!"
Móc hezký. Všechno je to na mě. Připadám si zase jako holčička v zemi divů. K baru si k nám přisedává Bedřich. Neklamná známka, že očekávaná návštěva má punc nejvyšší důležitosti.
Otvírají se dveře. Přichází náš známý z Německa a s ním ještě dva chlapíci. Jeden, ten větší, je určitě ochranka a ten druhý bude pravděpodobně jeho společník.
Všichni vstáváme a jdeme jim naproti. Letmé políbení ruky. Běžné pozdravení, ale to, co se stane dál, mě vyvede z míry.
Nevěřím svým uším. Ten mladší chlapík mi říká sice mizerně, ale česky:
" Dobry večer madam Monik."
Úplně mi to vyrazí dech. To, že mluví česky náš krajan, je logické, ale že se jeden z šéfů pornoprůmyslu naučí pár slov česky, aby to řekl nějaké neznámé holce, to už je něco. Další rozhovor pokračuje výhradně v němčině, ale stejně!
Je devět večer a program se začíná odvíjet tak jako každý den. Naši hosté sedí na baru a baví se stejně o obchodních věcech. Po půl hodině se ředitel odporoučí a zábava zůstává výhradně na mě. Chtějí vědět, co jsem dělala dřív a jak jsem se k tomuhle řemeslu dostala. Povídání nejmíň na hodinu. Ptají se, kde je Jiří. Ve stručnosti jim popisuji, co se přihodilo a proč tu není. Ten mladší se potom zamyslí a říká, že na tyhle věci se špatně zapomíná. Jeho žena se také zranila při dopravní nehodě a dodnes jezdí na vozíčku. Hrůza, radši na to nemyslet.
Potřebuji si prohodit několik slov s Martinem, který nás pořád pozoruje a čeká, jestli ho nebudu volat. Jen se zvednu a už maže za mnou.
" Kam je mám vzít? Máš představu? Seš tu přece uměleckej šéf."
" Jednička-sedlo, potom si to načasuj tak, ať se dostaneš na plac, až tam bude nastupovat Emil s Eliškou.
" Sedlo, není to málo ?"
Jen se usměje: " Neboj, není !"
" To jsem zvědavá. Nebyla jsem tam alespoň čtyři měsíce !"
" Klídek, je to už trochu jinak. Všechno se mění. Až tam skončíte, dám ti znamení. Kluci když tak přidají číslo striptýzu a nebo to zdržej. Uvidíme."
Eliška je kočka z baru, která si přivydělává obden na točně. Ona i její partner, jsou na ní jako doma. Připadá mi to tak, že jsou trochu exhibicionisté, ale v tomhle případě je to spíš plus pro ně než něco jiného. Emil je pořádnej kus černocha. Narodil se sice v Praze, ale nikdo by to do něj neřekl. Ten jeho utahovák mu tu všichni záviděj.
Jdu dolů. Čekají, kde začneme. Tak tedy sedlo. To jsem zvědavá. Určitě to zase vylepšili. Jen se zvedneme a je to jako malé procesí. My tři, jejich ochranka a Bedřich. Jdeme po schodech do patra. Martin čeká vedle u druhých dveří. Čeká, až zmizíme uvnitř místnosti. Poslední vchází Bedřich, který ještě několik slov prohodí venku s Martinem.
Klienti se usazují do pohodlných křesílek. Je tu patnáct sedadel, ale je plno jen z poloviny. Je to jasné. Neprověření hosté se sem dneska nedostali. Uvnitř místnosti svítí modré matové světlo. Jako když jsme chodili ještě do kina. Úplně podobné. Sklo před námi je matové a není skrz něj nic vidět. Jsem tu vůbec poprvé a mám tedy smíšený pocit. Vnímám to trošku tak, jako když jsem tam byla sama, ale zároveň jsem zvědavá, jak to vlastně vypadá.
Sklo se najednou stává průhledným. Z boku přichází k sedlu nádherná kočka. Je to jedna z těch nových adeptek, co nedávno nastoupily. Krásný plochý bříško. Nádherný prsa. V levé bradavce kroužek. Už jen takhle to působí neuvěřitelně dráždivě. Přes oči černý šátek. Martin jí pomáhá usadit se a potom ji připoutává ruce a nohy. Sedá si nad sedlo a nádherně se na něm zavrtí. Na skle před námi to blikne a nahoře se objevuje dvojí obraz. Jedna kamera je umístěná někde dole v tom umělým údu a ta druhá někde nad námi. Vzhledem k tomu, že kočka je připoutaná a nemůže se nijak moc pohybovat, je kamera namířená na její obličej. Snímá nádherně čistě výraz její tváře, když si začíná dráždit poštěváčka. Spodní kamera je namířená zezdola a je přesně vidět, jak si nádherně dráždí lapličky a poštěváčka.
Obě kamery to snímají zvětšeně. Je to všechno nádherně vidět. Ještě jednou to blikne a nahoře uprostřed se objeví digitálně zpracovaný pohyb umělého údu. Snad už ani není možné si vymyslet něco navíc.
Kočka se na něm klouže a je na ní vidět, jak se jí to líbí. Nádherně se kroutí v bocích a rajcuje se. Ukazatel vysunutí ukazuje, že je jen tři centimetry venku. Všechno tomu odpovídá. Kočka se na chviličku nadzdvihne. Je možné vidět, jak je nádherný a prozářený úd kousek vysunutý. Svítí tam jako kousek jantaru.
Ještě chviličku na něm jezdí jen tak a potom se začne ten kouzelný kousek vysunovat. Na zvětšeným pohledu zezdola je vidět, jak si ho bere do sebe.
Nadzdvihne se a pomaličku se na něj posazuje. Nádherně detailně je vidět, jak ho její lapličky obepínají a roztahují se. Poštěváček se tře o vyčnívající část, která potom také mizí uvnitř. Chvilku na něm sedí a ani se nehne. Ukazatel je na dvanácti centimetrech.
Je vidět, jak to s ní trhne a zatne zuby. Je to jen okamžik poté, co se v ní ten úd pohne a začne uvnitř jemně kroužit. Zatne zuby a vsaje si spodní ret dovnitř do pusinky. Ještě chvilku a prudce vydechne. Začne zrychleně dýchat a pořád drží. Úd se v ní svíjí jako hádek.
Pomaloučku se nadzdvihne. Posune se dolů a zase nahoru. Pokaždé se ten ukazatel posune kousek nahoru a je vidět, že si ho bere do sebe víc a víc. Nakonec ho tam má přes osmnáct centimetrů.
Má ji nádhernou. Je vidět její lapličky, jak se posunují nahoru a dolů, když se šuká. Jen se na chvilku zastaví, hned se v ní pohne. Není to okamžitě, ale za chvilku. Přesně to stačí na to, aby si oddychla a potom pokračovala sama.
Ještě chvilku a zastaví se . Nevěřím svým očím, ten úd ji začíná sám šukat...kráska drží a nechá se nabodávat až na konec. Vždycky z ní vyjede až na okraj a potom dojede až na konec. Někdy zůstane na konci a zakroutí se jí tam.
Kočka je jak v jiném světě. Kroutí se na něm a vzdychá tak nádherně, že není možné ji nevěřit, jak si užívá. Kouknu kolem sebe.
Všem stojí. I těm největším otrlcům. Neuvěřitelné. Dostala je všechny. Přiznám se i já. Když se na ní dívám, cítím, jak pomaličku vlhnu. Nádherně to umí. Kozičky se jí jen houpou. Nabodává se co nejvíc. Ukazatel je skoro na dvaceti centimetrech. Super kočka. V detailním výrazu tváře vidíme, že je naprosto mimo. Tady se nedá švindlovat. Doopravdy je pohlavně tak vzrušená, jako by jí to dělal nějaký chlap. Dodám jen, pořádně dělal. To, co tu teď vidíme, je doopravdy unikát.
Kočka sebou ještě několikrát trhne a nechá si čas na oddych. Nakonec se začne nabodávat až na konec. Jezdí si po něm a chce se evidentně udělat. Nádhera, nádhera. Končí nádhernými záškuby celého těla. Zhroutí se dopředu a zůstane chviličku viset v poutech. Paráda, skoro tomu nechci věřit. Dvacet minut uběhlo jako voda.
Všichni jí tleskáme. Nádhera, umí. Znám jen málo lidí kteří by si to troufli takhle se předvést. Tady se nedá švindlovat. Prostě se dokážeš vzrušit a potom to jde a nebo to nedokážeš a seš odepsanej. Žádný mezi tím neexistuje.
Naši hosté se dívají po mě. Potom chvilku hovoří mezi sebou. Nerozumím jim. Hovoří zase tou hatmatilkou z Hamburku.
Nakonec se ptají:
" Máte odvahu, nevěřil jsem. Doopravdy jste špička. Tady jste začínala ?"
Jen pokyvuji hlavou.
" Můžeme mluvit s Vaší kolegyní ?" Pokyvují hlavou za sklo.
" Určitě, to nebude problém."
Gratulují Haničce. Teprve teď se dozvídám, jak se jmenuje. Doopravdy umí. Dávám jí pusu na tvář. Je z toho docela vykolejená. Nečekala, že se na ní půjde podívat žena.
Scházíme dolů do přízemí k baru. Chlapi usednou a přípitek, který následuje, je na nádherné představení.
( Nebývá zvykem něco psát do povídek, ale jak vidíte, zážitky z dnešního večera se sem nevešly. Jak večer pokračoval, se dozvíte v další povídce za čtrnáct dnů.)
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek