Sedím v pomalu se rozjíždějícím autě a jsem dnes docela ráda, že se vracíme domů. Je to docela slušná úleva, po tom všem, co jsme tady zažily. Připadám si, že to uteklo jako voda. Čtyři dni jsou v tahu a ani se tomu nechce věřit.
Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přijížděli. Není to sice nejkratší, ale potřebujeme se ještě zastavit v Plzni. Je tam zádrhel s druhou provozovnou. Má se tam vyřešit nějaký problém s hostem. Údajně došlo k napadení hosta členem ochranky.
Je jasné, že za to mládenec z ochranky nemůže. Je to všechno na záznamu z kamery. Je jasné, že se jen bránil a ten host ho napadl. To ale zřejmě advokát toho hosta neví.
Je to klasický případ, kdy se snaží někdo vyrazit peníze z jiného. Většinou se prokáže, jak to bylo a je po problému. Je k zoufání, jak jsou někteří lidé naivní a zkouší všechno možné. Někdy mám pocit, že někteří klienti zvenku nás tady mají za dřeváky a neandrtálce.
Projíždíme přes celnici a mám zase hýčkavý pocit domova. Faktem je, že se u nás nesetkáváme s upraveností a německou morálkou. I když poslední dobou se v našem pohraničí lecos změnilo. Lidem, co jezdí dělat ven, se nelíbí zanedbanost pohraničních obcí. Pokoušejí se pro to, aby to vypadalo trochu lépe, něco udělat.
Stojíme v Plzni před advokátní kanceláří a čekáme, co se bude dít. Bedřich přichází a dává už na dálku najevo, že je to na dlouho. Necháváme mu jedno auto a všichni se musíme nacpat do Pepíčkovo mercedesu. Jedeme po plzeňské dálnici, dlouhou rovinou u Zbiroha.
Jiří se ke mně otáčí a povídá: " Nechceš jít se mnou Bílou noc?"
Vím, o co se jedná, ale jsem zvědavá, co z něj vypadne.
" Co to je?"
" Bílá noc? Nevíš?"
Jasně že vím, ale proč se od něj nenechat poučit.
" Ujdeš po svejch alespoň padesát kilometrů?"
" Proč ne? Chodila jsem s našima, když to šlo i víc."
" V noci taky?"
" I v noci, neboj."
" Je to ale doopravdy těch padesát, možná víc."
" Jestli myslíš Bílou noc z Jinců do Prahy, tak tu jsem šla třikrát.
" Kecáš, žes o tom něco neřekla."
" Neptal ses."
" Že já nedržím hubu. Dělá si ze mě srandu, slyšíte to?"
Otáčí se na druhou stranu a potichu si pro sebe něco pořád mele. Nakloním se k němu. Sedí přede mnou na předním sedadle. Začnu jej hladit na tváři. Chvilku se vzteká, ale potom drží. Celé tohle malé extempore končí tím, že mi dá pusu na hřbet ruky a nechá se zezadu hladit na rameni.
Nádherné koření života. Bez těchhle maličkostí si nedovedu představit naše soužití. Ještě chvilku ho hladím. Potom si sednu nazpátek do sedadla. Pohodně se uvelebím a začnu vzpomínat.
Všechny ty tři pochody se postupem času slévají do jednoho. Nedokážu za čas, který už uběhl, přiřadit jednotlivé noci ke správným zážitkům. Ale jeden se mi nesmazatelně zapsal do paměti. Tuším, že to bylo v pořadí druhou noc, co jsem šla.
Tenhle pochod chodí vždycky parta šílenců. Nikde nejsou organizovaní. Nic je nespojuje, jen tahle dlouhá bílá noc. Většinou se vidí jen jednou do roka, v tuhle jedinečnou noc. Jsou z různých míst Prahy, ale i kolem Příbrami nebo Zdic. Tenhle pochod se chodí taky opačně. Z Prahy do Jinců. V tomhle případě se ale uvedená účast vždycky pohybuje většinou do deseti človíčků. Ale nikdy se nestalo, že by z Prahy nešel nikdo.
Chodí se vždycky v pátek, poslední týden v únoru a nebo první v březnu. Není to samoúčelné. Musí být alespoň částečně vidět. Tuhle noc v uvedeném týdnu je totiž měsíc v úplňku, nebo těsně před a nebo jen kousíček po něm. Celá trasa se jde po hřebenech Brdských lesů a není nad to, když je alespoň trochu vidět.
Na jednu stranu, když jdete, je vidět dolů na Dobříš. Druhá strana tohohle lesního masívu se svažuje do kotliny, kde jsou Hostomice a Řevnice. Start je totálně živelný. Prostě se dojede do Jinců vlakem a hurá.
Žádní organizátoři. Nic, jen těch 55 kilometrů před tebou. Máš na to celou krásnou bílou noc. Po cestě si můžeš krásně přemýšlet o tom, co by se mělo udělat a co se neudělalo. Někteří z nás si jen prostě sní a představují, co budou dělat zítra.
No, většinou to je už dnes. Skoro si neuvědomujeme, že je dávno po půlnoci a je vlastně sobota.
Prostě je to záhul fyzický, ale i psychický. Na konci si vždycky všichni jen přejeme, aby už to skončilo a mohli jsme si sednout. To obcházení Cukráku a poslední klesání dolů na Zbraslav je něco tak strašlivého, že jen málokdo z nás si nenadává.
Nevím, co nás žene. Přeci si nemusíme dokazovat, že to ujdeme. Nikdo nás do toho nenutí, ale jinak to už asi nejde. Většina z nás se tu objeví za rok zase znova.
Co si tak pamatuji a co jsem slyšela, tuhle noc už chodil můj táta a většina mých kamarádů taky. Zbytek z nich, i když ji nešel, alespoň ví, o co se jedná.
Přivřu oči a začnu si snít, jak to tenkrát bylo. Nádherný den. V pátek dopoledne napadlo v Praze deset centimetrů nového sněhu a to znamená, že se nahoře na hřebenu objeví nejméně ještě jednou tolik. Jdu domů z práce a ještě na poslední chvíli si mažu olejem boty. Nedoporučuje se jen je nakrémovat. Co vím, většinou sníh krém jen rozpustí a potom se promočí. Pokud je napustíte olejem, stanou se určitě méně propustné a značně zvláční. Tak tedy pořádně namazat.
V duchu si nadávám, proč jsem to neudělala včera. Pospíchám na vlak a teď ještě tohle.
Klušu na nádraží. Vlak ze Smícháče odjíždí za chviličku a když ho nestihnu, ujede mi přípoj na Jince. Konečně se vidíme s moji kamarádkou Eliškou. Čekala na mě do poslední chvíle. Průvodčí za námi zabouchává dveře. V ten okamžik se vlak rozjíždí. Ani jsme si nekoupily lístky. Prostě bychom to nestačily. Procházíme z jednoho kupé do druhého.
Najednou mě Eliška zatahá za rukáv a povídá: " Počkej, nikam se nežeň. Tohohle kluka znám. Ten to šel už loni. Vsadíme se, že tam taky jede?"
" O co?"
" Jestli jo, tak je můj a jestli ne, tak je pro tebe."
Kouká na mládence. Má docela solidní postavu a vypadá docela ucházejícně. Alespoň z mého hlediska.
" Dobře, jdeme k němu."
Soukáme se do kupé. Vlak je docela plný, ale u něj v kupé nikdo nesedí.
" Ahoj, máš tu místo pro nás dvě?"
" Ale jistě."
Sedáme si a jsem zvědavá, jak Eliška najde niť k tomu, aby se ho zeptala, jestli jede taky do Jinců.
" Kam jedeš?"
" Ale to bys neuhodla," odpovídá.
" A můžeme hádat?"
" Klidně, ale stejně to neuhodnete."
" Co kdyby."
" Tak to jsem zvědav?"
" Jedeš do Jinců?"
" Ne, proč?"
" Ale, jen tak. Říkaly jsme si, jestli tam nejedeš."
" Proč, co tam bude mimo vás dvou?"
" Jdeme Bílou noc, ale to ty stejně nevíš, co to je."
" Aha, no to je doopravdy pádný důvod mračit se na mě, když tam nejedu."
Eliška se zapškne a kouká z okna ven. Nevyšlo jí to a má na sebe vztek. Nebo na mě, ale kdo ví. Musím se tedy zeptat já. Než se k tomu dostanu, přichází průvodčí. Platíme u něj dvě jízdenky a on se na nás směje.
" Ty se zase dneska zblázněj. Je Vás alespoň padesát. Samozřejmě všichni na poslední chvíli. Kdy jste v Praze? Počítám tak v sedm ráno?"
" Asi tak. Počítám, že by to tak mohlo vyjít."
Kluk na nás kouká jako puk a neví, jestli si z něj děláme legraci a nebo ne. Šťouchám do něj a směji se.
" A nechceš jít s námi? Ale to asi nepůjde, když máš něco víc důležitého."
" Jo, jedu na zabijačku. Má být zítra ráno. Vlastně v neděli ráno. Dřív řezník nemá čas. Jsem tam při těchhle příležitostech jako námezdní síla. Todle podrž, pro tohle dojdi."
" A nechceš tedy jít s námi v noci do Prahy pěšky?"
" Cože? To nemyslíš vážně, vždyť je to nejmíň padesát kiláků. To nepřežiji."
Vlak mezitím zastavuje na nádraží ve Zdicích. Vystupujeme, kluk se najednou rozhodne. Popadne batůžek a je venku z vlaku. Jde s námi na třetí kolej, kam míří většina lidí, co sem přivezl vlak z Prahy. Jeden pidi motoráček nás nemůže pobrat.
Vlak z Prahy odjíždí a na nástupišti se nás tísní alespoň padesát nebo i víc. Všichni čekáme, co bude. Motoráček odjíždí zpět do kolejiště. Jede na jinou stranu než normálně.
Za chvilku se objevuje znovu. Má připřažený ještě jeden vůz. Vagón je několikanásobně větší než to, co ho táhne a tak to celé vypadá víc než groteskně. Nastupujeme a místa je tolik, že si můžeme všichni sednout. Průvodčí k nám ani nejde. Ví, že všichni jedeme do Jinců a těch několik místních taky zná.
Náš nový kamarád si sundává s nohou normální boty a obouvá si alespoň botasky, co měl v batůžku. Alespoň tak. Nedovedu si představit, ujít padesát kilometrů v normálních botách. Tak dvacet, ale padesát. Jen po mě přeběhne husí kůže.
Rozhlížíme se po vagóně. Několik známých z minula poznávám. Je nás tedy ale síla. Rozhodně víc než loni.
" Eliško, máš mapu? Asi jsem ji zapomněla doma."
" Na co, podívej se kolem. Určitě se neztratíme. Kluci na nás dají pozor."
Je to pravda, ale stejně bych byla radši. V duchu si nadávám, jaká jsem pitomá. Mapa leží na stolku v předsíni.
Na mládencích, co jedou s námi, je vidět, že to jsou správní harcovníci. Najednou mi to dojde.
Á, dneska to bude s hudbou. Kluci mají kytary. Musím se usmát. Parta sedmdesáti lidí, která jde v noci za úplňku lesem a zpívá si do pochodu. No to je něco. Když to budu vyprávět někomu, kdo to nezažil, neuvěří mi.
Pokud se s námi setkají ti, co jdou z Prahy bude to bude pro ně patrně šok. Potkat partu lidí, kteří si zpívají v lese ve dvě hodiny ráno do pochodu...
Vystupujeme z vlaku. Řidič motoráčku se na nás dívá a potom začne mávat. Čekáme, až vláček odjede. Je to poslední rozloučení s civilizací. Vláček zahouká jednou dlouze předpisově a potom třikrát jen krátce houkne. Jasně, všechny nás zdraví. Skoro všichni zamávají k červeným světlům, které se pomalu ztrácejí ve tmě.
Tak tedy vzhůru do kopce. Je to první stoupání do lesa, ale dá zabrat. Jsme zadýcháni a lezeme jak švábici. Klouže to a místy je pěkná námraza. Je určitě pod nulou a všechno se kolem třpytí.
Vychází měsíc a vypadá to, že bude hezky, bez mlhy. Máme před sebou pořádný kus cesty. Počasí se v tuhle roční dobu moc nemění. Když je hezky teď, do Prahy by to mělo vydržet. Jsme nahoře.
Hu...zastavíme se na malý vydýchnutí. První šílenci se před námi ztrácejí v lese. My s hlavní skupinou, kde je kytara, mizíme v šedavém, pohádkovém přítmí. Stromy se pojednou tajemně zvětšují a připadáme si jako mravenečkové.
Jasná noc začíná mít vládu nad světem. Měsíc vychází a za chvilku je docela jasně vidět. Alespoň těch padesát metrů, někde i víc. Jdeme za sebou po značené turistické stezce minimálně hodinu a nálada je na vrcholu. Kluci zpívají. Docela jim závidím. Je to síla. Jít do kopce, zpívat a dávat pozor na to, abych nezakopnul. Ale je vidět, že mají průpravu.
Jdeme s Eliškou tak ve středu pole a přizvukujeme trampské písničky. Je to neuvěřitelné, co všechno neznají. Na pořad noci přicházejí skutečné kousky, co zná můj táta. Písničku Klokočí slyšet tady a teď. Není co dodat, ta písnička je stará snad třicet let. Jestli nás slyšel pan Šlitr, musel z nás mít radost. Tyhle písničky jsou prostě jedinečné. Zpívají si je všichni. Mládenci pokračují ve stejném duchu dál. Nádherná pohoda se musí prostě zažít. Na chvilku se zastavíme na vrcholu stoupání.
Máme za sebou tak třetinu. Křižovatka pod rozhlednou u Kytína je takový poutní místo. Kluci se opřou o sloup, na kterém je vyznačený průvodce a ukazatele se směrníky. Chvilku je ticho a potom jeden z nich začíná hrát "Pramínek vlasů". Nevěřila bych tomu, ale všech padesát lidiček kolem stoji a všichni zpívají. Nenašel se tu nikdo, kdo tuhle krásnou písničku nezná. Je to vyloženě dojemné. Nádherná povznášející melodie se line mezi stromy. Dívám se na hodinky. Je za dvě minuty půlnoc. Měsíc stojí nad námi a všechno kolem se koupe v jeho stříbrném světle.
Ještě pár posledních úderů do strun a chvilka ticha. Ohromný pískot a umíí je jejich odměnou. Fakt umí.
Jdeme dál. Nožičky sice trochu bolí, ale není to nic hrozného. Mládenec, co se k nám přidal, se pomaličku začíná rozpovídávat. Co vlastně dělá, z něj nedostanu. Alespoň se o tom nechce bavit. Zato ale prý dělá do ekologie ve volným čase. Má na nás tak trochu jiný měřítko. Ale každý jsme někam ujetý, jak říká.
Rozhodně mu to nemáme za zlé. Ale je jak tajemný hrad v Karpatech. Nechce nic říct. Zato ale vyzvídá. Je to takovej nezbeda. Když mu to nechci říct, jde na to z jiné strany. Musím si dávat pozor na to, co mu odpovídám. Chytrej kluk. Určitě se s námi nenudí.
Eliška do něj sem tam rejpne, ale mám pocit, že se spíš baví se mnou nežli s ní. Nemůžu za to. Elí se na mě kouká pomalu zle a ošklivě. Vyloženě začíná žárlit.
Tak máme za sebou polovinu. Jsme na křižovatce pod červeným křížem. Je to nad vesnicí, která má nádherný jméno Stříbrná Lhota. Je to sice tak trošku předměstí Mníšku, ale pro nás je to hlavně polovina cesty. Jdeme pořád ve stejném tempu, jen těch průpovídek trochu ubylo.
Je jedna v noci a do Prahy ještě alespoň pětadvacet. Nožičky trošku ztěžkly, ale pořád se nic mimořádného neděje. Pára od pusy je docela slušná. Počítám, že je tak pět, možná osm pod nulou.
Nádherné měsíční světlo se všude rozlévá kolem nás. Sníh leží všude. Napadlo tak dvacet centimetrů a kluci, co jdou vpředu, pomáhají prošlapávat cestu.
Podstatně jsme se zpozdili. Nedá se nic dělat. Většinou stihneme první autobus ze Zbraslavi. Tentokrát to asi nebude ten úplně první. Mládenci pomalu přestávají hrát a je vidět všeobecná únava. Zatím žádná krize, jen únava.
Ťapeme si to jak stádo husí. Sníh nám dělá problémy. Jdeme radši za sebou a šlapeme do stop těch, co šli před námi.
Pořád si povídáme s tím klukem, co jde s námi. Boty má naprosto promočené a v duchu si nadávám, do čeho jsem ho to uvrtala. Nezdá se, že by toho měl nějak dost. Má výdrž a to se mi líbí. Není to žádný třasořitka a určitě se něčeho nezalekne.
Tmavý vlasy, tak stoosmdesát cenťáku, možná o trochu víc. Docela se mi začíná líbit. Jen ty jeho zvědavé otázky. Někdy mi dává.
Přeci se nemůžu nechat zahanbit a přímo mu odpovědět. Je to jako křížovkářský klub.
Pamatuji se, že jsem jednou dělala na brigádě. Můj vedoucí a jeden z jeho podřízených spolu nemluvili jinak než ve verších. Třeba půl dne spolu nepromluvili, až teprve když to bylo ve verši, tak si odpověděli.
K ostatním se chovali normálně, jen mezi sebou komunikovali tímhle šíleným způsobem. Něco do sebe to ale určitě mělo.
Eliška si už našla taky jednoho mládence. Je to jeden z těch kluků s kytarou.
Holka umí pěkně zpívat. Má slušný hlas a nebojí se. Prostě se k němu přidala a jak je vidět, docela jim to spolu sluší. Zpívají jak o život. Vyvrcholí to tím, že spolu zazpívají "Hrobaře" a okolní parta jim potom zatleská. Docela jí ten hlas závidím. Prostě někdo umí to a druhý zas něco jiného.
Přicházíme k pětatřicátému kilometru. Za námi zůstává Mníšek a z výšky se díváme na veliké městečko. Uvědomuji si, že jsou pod námi Řevnice. Jdeme po dlouhé přímé cestě. Snad nemá konce. Rovina před námi. Celý kilometr přímo.
Ťapeme už vedle sebe. Sníh trochu ubyl a můžeme jít normálně. Nemusíme na sebe tolik křičet. Kluci začínají zase hrát. Písničky se linou mezi stromy. Jsou skoro dvě hodiny ráno a jsme na konci první části roviny.
Přicházíme k závoře. Je to neklamné znamení, že budeme přecházet přes silnici, co vede do Řevnic. Podlézáme jí a když se pořádně podívám, vidím rozmazanou povědomou skvrnu, co stojí na okraji lesa. Přicházím blíž a rozmazaná skvrna se zhmotňuje do podoby žlutého Wartburgu.
Neuvěřitelné, kluci nám přivezli pití. Kafe a čajíček. Moje ústa touží po horkým čaji. Naši kamarádi nám, než jsme odjížděli z Prahy, vzkázali, že pokud to půjde, tak tu na nás počkají. Přivezou kafe a něco na zub. Nožičky toho mají taky dost. U auta stojí Petr a čeká na mě s hrnečkem čaje. Mají ho tolik, že se dostane na všechny. Dokonce někde sehnali i kelímky. Každý si může nalejt, kolik chce. Všechny nás tím dostali. S Petrem je tu jeho tatík.
" Co vy tu, takhle v noci?"
" Ale, vždyť by se bál a navíc, tohle si nemůžu nechat ujít. Ale kecám, je mu pětadvacet. Co by se bál. Chtěl jsem Vás jen všechny vidět. Vypadáte dobře. Co boty, dobrý?"
" Jó, boty jsou v pohodě. Slyšeli jste nás?"
" To dá rozum, zpíváte tak, že je Vás slyšet až v Řevnicích."
" Čekáte dlouho?
" Dvě a půl hodiny, ale to nevadí. Hlavně že jste tady. Zdržel vás sníh, co? Máte slušný zpoždění. Nevadí, ještě si užijete. To horší Vás teprve čeká."
Mládenci dopíjejí a vydáváme se na další cestu. Ještě se na horizontu otočím. Vidím, jak se Wartburg otáčí a pomaličku začíná sjíždět po silnici k Mníšku. Je po čtvrt na tři.
Jak už jsem říkala, rovina kolem Řitky je k zbláznění dlouhá. Polní cesta se zase pomaličku stáčí na stranu k Berounce. Začíná padat mlha a je docela solidní zima. Pokud se zastavíme na chviličku, třeba jen proto, že si potřebujeme zašněrovat botu, vidím, jak se z nás kouří. Jsme všichni rozpálení jak žehličky.
Stojíme u Černolické skály. Těsně pod námi je vesnička Černolice. Jdeme ještě bez problémů, ale už to zdaleka není ono. Přecházíme přes silnici, co vede do Všenor.
Kluci pomaličku přestávají hrát. Máme jen tolik sil, že už jen jdeme. Zase vzhůru do lesa. Měsíc se pomaličku schovává za mraky. V lese je víc a víc tma. Moc nám do humoru není. Stoupání se zdá téměř nekonečné. Scházíme k Jílovišťské myslivně. Kluci drží kytary a snažíme se nedělat hluk. Přeci jen hajní jsou někdy nevyzpytatelní.
Přecházíme přes dálnici na Prahu. Není skoro žádný provoz. Je čtvrt na pět. Eliška začíná pěkně chraptět a ten kluk, co je u něj taky. Vím, že prozpívali skoro celou noc.
Tomášovi taky trošku začíná trnout. Tohle nečekal. Není to zase žádná sranda. Nedává to ale na sobě znát. Jdeme vedle sebe a začínám mít pocit, že se známe alespoň rok a ne jednu noc. Nic si ke mně nedovoluje, ale jsem zvědavá, kdy mě pozve na první rande. Jsem skoro přesvědčená, že o tom přemýšlí už od té doby, co jsme vystoupily z vlaku. Uvidíme, co z toho bude.
Jdeme Jílovištěm do stoupání k Cukráku. Celou dobu, alespoň třicet kilometrů, jsme ho měli před sebou. Pozorovali jsme, jak se k němu pomalu přibližujeme. Obávané stoupání na nejvyšší místo celé cesty nám dává zabrat. Trvá to pořádnou dobu, než jsme u něj.
Nádhera, na chvilku se zastavujeme. Je skoro třičtvrtě na šest. Nikdo už moc nemluví. Máme toho docela dost. Cukrák je naše vysněná padesátka. Ještě těch pět dolů na Baně a je to za námi.
Ostré klesání, to je něco na naše nožičky. Místy je neuvěřitelně nepříjemné a mám pocit, že mě nožičky neunesou. Tomáš toho má taky dost. Konečně přestal mluvit a je chvilku zticha. Mám pocit, že toho o mě musí vědět tolik, co jsem nikomu neřekla hodně dlouho. Ale má výdrž kluk. Nic ho nezastaví. Jede celou dobu jak mašina.
Když se podívám na pochodující skupinky, vidím, jak někomu podklesávají nožičky a trošku na té cestě plave.
Je tak po půl sedmý a jsme u zastávky autobusu na Baních. Několik místních na nás kouká s otevřenou pusou. Kluci ještě jednou zahrají a končíme svou dlouhou Bílou noc. Nastupujeme do autobusu. Je po třičtvrtě na sedm. Za dvanáct hodin ujít většinou v lese a v noci padesát pět kilometrů. Mám ze sebe docela radost. Tomáš mi pomáhá do autobusu. Není to žádná radost. Nožičky se nechtějí ohýbat.
Tak jsem zvědavá, kdy to z něj vypadne. Nemusím čekat dlouho. Nedá mu to a jen vystoupíme, tak se neudrží a vezme mě za ruku.
" Uděláš si na mě čas?"
Kouknu na něj. " Jasně, kdy? Dneska ale ne. Nejdřív večer. Nech mě vyspat."
" Já vím, jsem skoro mrtvej. U toho Cukráku jsem si myslel, že to nepřežiji."
Jen se usměji. Bylo mu jako mě. Přesně, krize je před posledními kilometry. Hlavně si nesednout. To je potom něco strašného.
Pomáhá mi po schodech v metru. Jdeme jak dva dědkové. Sotva slezeme do metra. Klepou se nám nohy, když čekáme ty dvě minuty na krtka.
Spinkat, spinkat, moje maličkost si potřebuje odpočinout. Jedu domů. Nakonec jsme se domluvili, že za ním přijedu večer. Bydlí v Praze na koleji. Samozřejmě kde jinde než na Strahově.
Vstávám odpoledne v pět. Mám docela dobrou náladu. Nožičky sice bolí, ale jen tak málo. Přeci jenom ta průprava mi udělala dobře. Vím, že je nutné se před takovouhle cestou trochu rozchodit.
Naťapala jsem si za uplynulých čtrnáct dnů alespoň sto kilometrů. Každý den do práce a zase domů pěšky. Do práce je to osm kilometrů. Nejdříve kus metrem a potom pěšky. Postupně zvětšovat dávky a potom to už nevadí.
Jedu nahoru na Strahov autobusem. Pořádnou dobu hledám blok, kde je ubytován. Totální hrůza. Budovy z dob socialismu. Šílené krabice pro lidi. Nesmyslná vrátnice s paní vrátnou, co kontroluje i to, co nemá. Jsem na něj zvědavá jak vypadá. Klepu na dveře a vcházím dovnitř. Vypadá, jako když se mu něco stalo.
" Ahoj, co ti j?"
Křečovitý úsměv. " Moje nožičky, že já sem tam s Vámi šel!"
Vypadá sice zuboženě, ale na očích je mu vidět, že to s ním jen hraje. Nebude to zase tak hrozný.
" Jdeš potěšit mrzáčka. Nemůžu chodit, sedět, ležet..."
" A jinak je všechno normální?" Teprve až za chvilku si uvědomím dvojsmyslnost narážky. Samozřejmě se hned chytne.
" Jinak jo, ale někdo mi musí pomoct."
Sedám si k němu. Nohy má na posteli. Nádherný puchejře. Je mi ho docela líto. Ty boty asi nebyly nejvhodnější.
" Řekni, jakou máš představu o pomoci."
Naklání se ke mně. Letmé políbení není nic nového, ale když mě vezme za ruku a dá mi nádherný políbení i na ruku, to je něco jiného. Všechno začíná mít tak nějak jiné dimenze. Dobelhá ze za dveře a dá zvenku na kliku malou dopravní značku. Je to stará značka, už dávno nepoužívaná. Taková kulatá a je na ní namalovaný červený trojúhelník s nápisem "Stop". Dodatečně si uvědomím, že jsem ji viděla někde ve starých testech na řidičák. Ty testy byly snad z šedesátejch let. Nikde jsem ji neviděla, až tady.
" Nikdo nás nebude rušit, neboj se."
Sedá si ke mně. Jsme vedle sebe na posteli a povídáme si o dnešní noci. Je to docela sympaťák. Není nijak upjatý. Snaží se být i docela zábavný. Na to, že jsme spolu poprvé, se doopravdy snaží.
Samozřejmě, nakonec mu to nedá. Sáhne si na tričko. Schválně jsem si vzala to bílé. Jsou na něm vidět naprosto zřetelně obě moje bradavky. Je to na kluky takový lákadlo. Prostě pastička. Ještě nikdy se mi nestalo, že by to nezabralo. Ani dnešek není výjimkou. Neudrží se a musí si sáhnout. Přiznám se, že mi to dělá docela dobře.
" Nepřijde někdo?"
" neboj se, je tam ta značka. Nikdo sem nevleze."
Krouží mi kolem špičky a pomaličku mě zlobí. Potvora, kdyby tak věděl, jak mě to dráždí. Sedím na posteli a nechám se od něj hýčkat.
Pohodlně se svezu dolů a nechám ho, aby mi vyhrnul tričko nahoru. Jezdí mi jazýčkem kolem špičky a vyloženě mě rajcuje. Nedovede si představit, jak se mi to líbí. Vezme mi jednu do rtů. Popotáhne ji rty a sevře jemně zoubky. Jen si vzdychnu. Hladí mi je jazýčkem. Vsaje si jednu dovnitř do pusy a hladí jazykem. Nádhera, až se mi začnou klepat kolena.
Beru si jeho hlavu do dlaní a přitahuji ho nahoru. Políbení je doopravdy královské. Ten kluk ale umí. Sedí mi mezi nohama a líbá mě jako nikdo předtím. Narovnám se.
Triko mi sjíždí přes natažené ruce. Nádherný bradavky jsou vyšpuleny a správně připravený. Zajíždí mi pod prsa a jede jazýčkem po bříšku dolů, kolem pupíku.
Mám na sobě ještě kalhoty, ale ty mi stahuje rovnou s kalhotkami. Sám si sundavá košili a pomáhám mu z kalhot a slipů.
Příro mu už stojí rošťákovi. Slušně se mu bimbá, když si stoupne k oknu, aby zatáhl záclonu. Jen se na mě podívá a vidím, jak mu roste. Je jako čertík. Stojí mu a když si mi kleká mezi nohy, mám pocit, že už snad ani větší být nemůže.
Přisává se rty tam, kde skončil. Jede jazýčkem po bříšku dolů. Jezdí kolem lapliček, ale nedotýká se jich. Je nesmírně jemný. Jede jazýčkem zase nahoru, na moje bradavky.
Neudržím se a beru si jeho přirození do ruky. Jednou rukou mu ho lehce dráždím a druhou mu držím kuličky. Nádhera, když mu je stisknu, krásně drží a ani se nehne. Nádherný žalud se jen leskne. Přetočí se na záda a vezme si moji hlavu do dlaní.Hladí mě krásně po vlasech.
Jednou rukou mu ho držím a druhou jezdím s předkožkou nahoru a dolů. Vždycky se mu přehne úplně zpátky a potom mu ji zase přetáhnu zpět přes jeho nádherný žalud. Dírku v ní má tak velikou, že to jde docela snadno.
Nádherně se nechává dráždit a drží jako malý býček. Takhle jemně mu ho honím docela dlouho. Má výdrž. Čekám, kdy toho bude mít dost. Musí si přeci říct, kdy mám přestat, aby se neudělal. Doopravdy, jen to domyslím, tak mě bere za ruku. Jen mi ji přibrzdí a nechává se hýčkat dál. Ještě chvilku a v okamžiku, kdy chci protestovat, že mě bolí ruka, si mě zastavuje.
Otáčíme se, teď je na řadě on. Bere si moji lapličku do pusinky a jemně mi ji žmoulá. Nádherně mě za ní popotahuje a jezdí na mém poštěváčku jazýčkem.
Jen sebou začnu cukat. Nedá mi to a musím se na něj podívat.
Krásně mi je žmoulá. Nakonec zajede prsty dovnitř. Cítím, jak mě roztahuje. Jsem už tak vlhká, že mu to jde docela snadno.
Cítím, jak mi po zadečku sjíždí mezi nohy moje šťávička. Roztáhnu je ještě víc a čekám, až si mě vezme. Nabodne si mě na jeden příraz. Skutečně mu stojí jako kameňák.
Ještě se trošku uvelebí a začíná mě pomaličku šukat a hrát si se mnou. Jezdí nádherně pomaličku. Kliďánko se uvelebuje a mě je jako v pohádce. Krásně si hovím a ten nádhernej kluk mi to dělá tak krásně, že si přeji, aby to nikdy neskončilo.
Jezdí skoro až na konec a nenechává se nijak rozhodit z tempa. Zaklesnu mu nohy za zadeček a pomáhám mu, aby se dostal co nejdál do mojí pochvičky. Za chvilku se mu to ale přestává líbit.
Roztáhnu nohy tedy co to jde nejvíc a přirážím proti němu. Nádhera, oba děláme tytéž pohyby. Setkáváme se uprostřed. Šukáme se navzájem a nikdo nemá a ani nechce mít navrch. Ještě chvilku a zastavuje se.
Znovu se otáčí na záda. Vyndává z šuplíku u stolku obyčejný, mizerný prezervativ. Dám mu pusu na ústa a slezu dolů. Z kabelky beru ten, co jsem si přinesla. Je to jeden z těch anglickejch, co jsou pověstné tím, že všechno vydrží a jsou taky dostatečně jemný a slabý. Pomáhá mi s ním.
Natahujeme ho společně a smějeme se tomu. Má na sobě překrásné dlouhé výstupky, které se poddávají našim pohybům. Ještě mu po něm několikrát přejedu.
Paráda, drží jak přišitý. Sedám si nad něj a pomaličku si ho beru do sebe. Nádherně to hladí a lechtá na zadečku.
Cítím jej v sobě, ale ne až na konci. Nevadí, trošku mu zvadl tou operací, ale to se zase dá do pořádku. Pomaličku na něm začínám jezdit. Drží mě za boky a jemně přiráží. Nakloním se nad něj a nechám si hladit kozičky. Nádherně je laská dlaněmi.
Ten kluk se vyzná. Nechá si je klouzat v dlaních a jen brnká o bradavky. Vždycky to jen zabrní. Jestli to bude dělat ještě chvilku, tak budu hotová.
Tohle ale určitě nechci! Alespoň ne teď. Chvilička uklidnění mi úplně stačí. Chvilku jen sedím a nepohybuji se. Je mu jasné, že se potřebuji na chviličku zklidnit. Ještě chvilku, teď vím, že je ta pravá chvíle.
Nejdřív pomalu. Potom rychleji nahoru a dolů. Prsa mi jen lítají. Nemohu skoro popadnout dech. Výstupky na prezervativu mě docela hodně dráždí. Nakonec ho šukám jak divoška. Nedám si ani trochu oddychu.
Dráždím mu ho co možná nejvíc. Vidím, že toho bude mít dost. Nechce se taky už teď udělat, a proto mě zastavuje. Jsem rozjetá jako rychlík.
Chviličku mi to trvá, než se z toho vzpamatuji. Sedím na něm a cítím, že ho mám uvnitř až na konci. Síla, doopravdy jsem mu ho tak vydráždila, že se mi dotýká zadní stěny.
Musíme si chvilku vydechnout. Sedím nad ním, moc se nehýbám. Oba prudce oddychujeme. Přitáhne si mě na sebe. Beru si jeho hlavu do dlaní a skláním se nad ním.
Líbáme se dlouho a nádherně. Není kam pospíchat. Čekám, kdy se rozhodne pokračovat. Ještě chvilku a začíná znova. Teď už jsem připravená dotáhnout to opravdu do konce.
Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho jak nejlépe dovedu. Je mu jasné, co od něj chci. Klečím nad ním a kloužu mu po něm. Přiráží jak divoch, snaží se ještě chvilku neudělat a zdárně se mu to daří.
Dráždím ho víc a víc a hned potom začne přirážet jak divoký býček. Je vidět, že to dovede, teď hned do konce.
Jezdím po něm jako lvice. Moje dlouhý vlasy mi poletují kolem hlavy.
Skloním se k němu a několikrát se mu na něm potočím. Sevřu mu ho vší silou. Jen strne. Chviličku ho držím a potom pustím.
Začne mě šukat jako divoký neandrtálec. Docela to bolí, ale teď je to jedno. Nakonec se zastaví a moje maličkost ho dovede k správnému vyvrcholení.
Následuje několik záškubů, když se mu jeho mužství zbavuje obrovského množství semene. Několikrát se ještě zachvěje a zastaví se.
V ten okamžik mě dostane ten můj orgasmus. Svírám mu ho vší silou a ždímu poslední kapičky, co v něm ještě má. Nakonec se na něj bezvládně zhroutím.
Ležíme na sobě naprosto bezvládně. Nemůžeme se ani pohnout. Ani jeden nemáme síly nazbyt. Veškerou jsme ji vydali na to, abychom se uspokojili.
Nádhera, Tomáš je prostě jednička. Super, umí, je vidět, že má průpravu. Teď je to jedno, koho měl předtím. Teď byl můj a oba jsme si to udělali nádherně.
Pomaličku vstávám. Podívám se ze zvědavosti na konec prezervativu. Obrovská kulička uvězněného semene je tak veliká, že tomu ani nechci uvěřit.
Je mi hloupé se na něj takhle dívat a tak ho nechám, aby se sám zbavil toho břemene, co na něm má.
Je to rošťák. Tak trochu exhibicionista. Vede mi ruku k naplněnému váčku. Pohladím si ho a vyloženě se zachvěji. Je to zvláštní pocit, vidět to na vlastní oči, co by do mě vystříkl. Nevím, ale je mi docela líto, že je to tady přede mnou.
Usměji se na něj a nechám ho, aby si s tím poradil sám. Pohladí mě po vlasech a pomaličku pajdavým krokem odchází do koupelny. Tak to jsem ho dostala za 24 hodin dvakrát. Poprvé, to ho po tom bolí nožičky a má puchýře, ale tohle bylo určitě příjemnější. Natahuji se na postel a čekám na něj. Slastná pohoda. Je mi nádherně, cítím se naprosto jako v ráji. Pomaličku usínám a je mi blaze.
Někdo mi zatřese rukou.
" Vstávej, jsme v Praze, prober se."
Martin mi třese ramenem a Jiří mě hladí na koleni. Koukám kolem sebe úplně nevěřícně. Nemohu se z toho všeho vzpamatovat. No nazdar, ono se mi to všechno jen zdálo. Takhle reálný sen.
Naprosto jasně se pamatuji, že ten autobus, co nás vezl z Baní do Prahy byl červený. A ta značka na té klice u pokoje na koleji taky byla červená. Přeci se mi nezdají sny barevný. Probírám se a vracím do normální reality. Doopravdy ten sen byl barevný, nebo ne? Jsem přesvědčena že ano. Pravděpodobně kdyby mě z něj nevzbudili, nic si nebudu pamatovat, ale takhle.
Vážení přátelé, vzpomeňte si, komu z Vás se zdál barevný sen. Je to asi doopravdy rarita. Nepamatuji se přesně, ale barevný sen jsem měla jen asi dvakrát v životě.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek