Druhý den máme jet na druhou stranu města. Jedeme tam, co byla včera Eva. Když jsem se jí ptala, jaké to bylo, jen se zasmála a řekla, uvidíš. Dohodly jsme, se že si nebudeme říkat, jaké to je. Chceme mít jistotu, že ta druhá nebude ovlivněna nějakým negativním zážitkem. Jen mi naznačila, že se mám na co těšit. A abych si sedla trochu dál, prý lépe uvidíme. Nevím, co to znamená, ale někdy je lepší nebýt ve středu zájmu. Zajímá mě jedna věc a tak se jí na to ptám:
" A co to tvoje oblečení, nebylo to moc provokativní?"
Jen se zasměje: " Počkej večer a uvidíš. Byla jsem oblečena naprosto beznadějně konzervativně.
" Nekecej, děláš si srandu."
" Počkej večer a uvidíš. Vem si na sebe něco super výstředního a zapadneš normálně."
Nedovedu si vůbec představit, co bych si na sebe měla obléknout.
" Co si tedy mám vzít na sebe?"
" To je tedy problém. Budeme muset jít něco vybrat. Nedovedu si ale představit, kde se to tu dá koupit." Bere do ruky mobil a volá Martinovi.
" Potřebujeme jet někam nakoupit na večer. Monika nemůže jít v tom, co tu máme. Vždyť by to bylo jako pěst na oko. Viděl jsi to včera sám."
Poslouchám je a doufám, že nepojedeme do nějakého šíleného kšeftíku, kde se oblékají místní šoumeni. Mám na mysli ty blázny, co mají kolem krku řetězy a pusu propíchnutou nejmíň třema spínacíma špendlíkama.
Mládenci nakonec jedou s námi, ale zůstávají před butikem. Je to normální kšeftík, skoro nenápadnej.
Když se uvnitř rozhlédnu, jsem jako u vytržení. Dlouhá místnost, snad s padesáti stojany. V místnosti se přehrabují tři zákaznice v koších, kde je spousta triček. Je to "angebot".
Vůbec si nedokážu představit, že na tohle zboží může být výprodej a zlevněná cena. Jdeme dozadu ke konci butiku. Je to daleko, procházíme snad celým domem. Na konci u kabinek je mladá dívčina tak osmnáct let.
Má na sobě jedno z těch triček, které jsem viděla vpředu. Je správně roztrhané a hlavně děravé. Má to díry snad úplně všude. Nekouká jí jen špička bradavky. Je taky surrealisticky barevné. Obrovské, nepravidelné fleky s roztřepanými okraji. To triko vypadá jako veliká malířská paleta. Stojíme vedle stojanu, na kterém je možná tak stopadesát různě průhledných halenek.
Eva vybírá jednu, o které bych se vyjádřila, že je až moc odvážná. Kouřová barva není zrovna moje nejmilejší. Beru si ji na sebe. Je to vyloženě průhledný. A je na mě úplně všechno vidět. Takhle tam přeci nemůžu jít.
Hrůza, to jsem zvědavá, co mě ještě čeká. Popocházíme o jeden regál dál. Je v něm neskonalé množství různého tetování. Od nějakých neplatných, šílených gigantů, přes běžné motivy, až po pěkně veliké s tematikou Harley Davidson. Nakonec u něj zůstáváme. Zkouším si jedno na předloktí. Není to ono, Eva vybírá o jeden stupeň menší. Není to ale stejný motiv. Prodavačka jde do skladu pro další tetování. To co přináší, předstihuje naši největší obrazotvornost. Krásná tetování s motivem kluka, s kočkou sedící na harley nám vyhovuje i velikostí. Je to přesně to, co bych si na sebe dokázala dát.
Jdeme ke kabinkám a po cestě míjíme něco, co Eva okamžitě zaregistruje. S vyhrknutím "to je ono" se vrhá ke stojanu. Je to sukýnka, doslova pidi sukýnka, ale z gumy.
Naprosto konsternovaná se musím do tohohle nesmyslu obléci. Sice to všechno sedí naprosto perfektně a není to nijak nepohodlné, ale přeci jenom si připadám, že to není ono. Jdu se podívat, jak v tom vypadám. Ta sukýnka má pro mě naprosto iritující rudou barvu. Křiklavá barva svítí vyloženě do dálky.
Při každém pohnutí se zřetelně rýsují svaly na zadečku, když jdu. Nic tak těsnějšího už nemůže být. Obepíná mi to bříško tak těsně, že je mám jako stažené.
Nemám je nijak vystouplé ani normálně, přeci jenom cvičím a na tohle si dávám pozor. Ale v tomhle oblečení ho mám naprosto ploché a je na tom zvláštní, že to nijak netlačí. Moc hezký. Projdu se kolem a dívám se do zrcadla. Je doopravdy všechno vidět. Jako kdybych šla nahá.
Eva ale nachází ještě něco jiného. Nutí mě sundat si tu sukni a musím na sebe obléci bílé latexové kalhoty. Těsně obepínají tělo, že snad už to víc nejde. Bříško mi sice stahují méně, ale stehna a lýtka mám tak těsné, jako bych na sobě nic neměla. Na povrchu se přesně promítají okraje kalhotek.
" To není ono, pojď," táhne mě do kabinky.
Je na ní vidět, jak ji to baví. Je strašná hadrářka. Když se do něčeho dá, tak to musí dokončit. Je děsně tvrdohlavá. Mám pocit, že ji baví víc oblékat toho druhého nežli ji samotnou.
Volá si znovu prodavačku. Děvče přináší ze skladu krabici a nestačím se divit. Desítky kalhotek. Holčička nás jen upozorňuje, jestliže kalhotky vybalíme z originálního obalu, musíme je už zaplatit.
Říkám Evě svoje číslo, ale zbytečně, ona je stejně zná. Nachází tam kalhotky, co bych si na sebe nikdy nevzala. To je snad lepší jít úplně nahá.
Nutí mě, abych si je vzala na sebe.
" To nemyslíš vážně. Vždyť si ji v tom uškrtím. Ne, to nejde."
" Nekecej. Vím, co ti bude slušet. Koukej si je vzít na sebe, fofrem."
Nakonec jsem zvědavá, jak to bude vypadat. Zvědavost je u každého z nás taková vlastnost, že ho žene někdy do toho, co by normálně neudělal.
Beru si na sebe ty zmiňované kalhotky. Jsou černé, samozřejmě s tím jediným pásečkem, co mám zacvaknutý mezi půlky. Navíc mají na něm nějakou speciální gumu. Ta dokáže to, že se stáhnou a zajedou do štěrbinky. Prostě, rozevřou lapličky že je vidět všechno.
Natáhnu si je na sebe. Gumička sama sklouzne tam, kam má. Cítím, jak se mi samy od sebe rozjíždí. Pásek kalhotek tam mám pěkně zasunutý.
Dívám se do zrcadla. Moc hezké. Kroužek na poštěváčku, co nosím už přes půl roku, je samozřejmě vidět. Přesně jej to tam vykreslilo. Dál dole je mám naprosto jasně viditelné, jak jsou veliké i jak jsou rozevřené od sebe. Ježiš, to snad ne!! Co si ještě na mě vymyslí? Stoupám si jen v kalhotkách a botičkách. Čekám na Evu, která rejdí po obchodě.
Přichází a směje se už napřed." No todle je něco, to si musím pořídit." Podává mi ještě jedny kalhotky. To už nejsou kalhotky. Pidi kousek trojúhelníkové látky vpředu a připadám si, jako když mám halucinace. Co si ty lidi nevymyslí? Sundám si ty původní a beru ty, co přinesla Eva.
To je něco. Přesně na správném místě co mám kroužek, je dírka a ten kroužek se dá protáhnout tou dírkou ven z kalhotek. Pod tím je jen rovný kousek látky a pásek s kulatou gumou, která mi je přesně rozevírá. Protahuji kroužek ven. Nepatrný kousíček poštěváčku musí taky ven. Nedá se nic dělat. Uf, je to síla. Nic netlačí. Ani ta guma uprostřed. Člověk si na to musí jen zvyknout.
Koukám se na sebe znovu do zrcadla. Kroužek svítí na černých kalhotkách jako světluška. Dole pod tím ji mám rozevřenou jak broskvičku. Eva se snad ztratila nebo co. Čekám už netrpělivě.
Chvíli to trvá, ale na konec se přeci jen přiharaší.
" Vem si na sebe tyhle." Podává mi kalhoty. Pak se na mě pořádně podívá.
" No, super, paráda! Ani jsem nečekala, že to dopadne takhle dobře. Ještě že jsem si vzala jedny pro sebe. Fakt, je to na tobě dobrý. Padne ti to vážně dobře."
" Jo dobře, podívej, všechno je vidět."
" Počkej večer. Uvidíš, že jenom zapadneš a nebudeš tam stát jako dřevo. Přesně takhle jsem si totiž připadala."
Beru si na sebe kalhoty. Přesně stejný latex, jen mají černou barvu. Naprosto černá lesklá barva perfektně zeštíhluje. Jsou zřejmě o jedno číslo menší než ty původní bílé.
No nazdar. Teď je tedy všechno vidět i na těch kalhotách. Podívám se na sebe do zrcadla. Jasně, kroužek je naprosto zřetelně vidět a rozevřené lapličky taky.
Stojím a potom se projdu venku mezi regálama. Všechno se usadí přesně tam kam má, je mi jasné, že jsem sice oblečená, ale naprosto nahá. Ještě víc. Když jsem nahá, tak mi je nikdo při chůzi neroztahuje od sebe.
Musím ale uznat, že ta barva je perfektní. Jen se blýskají. Kupodivu v tom není nijak horko a ani se za tu chvilku nijak nepotím.
Jsou těsně na těle, jen od půli lýtek se trochu rozšiřují a dole nepatrně plandají kolem nohy. Na zadečku když jdu, je vidět, jak se mi pohybují všechny svaly. Je to přesně stejně napnuté, jako když jsem měla na sobě tu sukni. Všechno je dokonale vidět. Několikrát se projdu ještě dál.
Prodavačka si mě prohlíží. Pak se usměje a dvěma prsty u pusy dává najevo, jakej jsem kus.
" Gut, perfekt," zní hodnocení. Sice je mi jasné, že to řeknou i padesátileté starší paní, ale docela se mi ten styl hodnocení od ní líbí.
Podívám se na sebe do velkého zrcadla. Je vidět naprosto všechno. Na sobě jako bych nic neměla. Všechno se naprosto podvoluje mým pohybům. Jako druhá kůže. Nikde žádná vráska ani záhyb.
Sedám si na bobek a potom si zase stoupám. Předkloním se. Vystrčím na Evu zadeček. Všechno je v pořádku. Nikde jediný kaz. Všechno se nejdřív vytáhne a potom zase smrští na původní délku a tvar. Jen se to všechno při těchhle pohybech zařízne i do těch nejjemnějších škvír, co má holka na sobě.
Po tomhle cvičení je už vidět naprosto všechno. Víc už to ani není možné.
Teprve teď když se na sebe dívám je mi jasné, jaké kalhoty měla na sobě ta exotická kráska ze včerejšího večera. Jsou to přesně tyhle. Ona ale byla na molu a já se v tom budu producírovat celý večer a část noci. Když se na sebe dívám do zrcadla, chci něco říct. Eva mě předejde.
" Fakt ti to sekne, ta černá je nádherná. Seš v nich štíhlá jako proutek. Musím si je koupit taky."
Nedá mi to a hecuju jí:" Kup si ty bílý, ať si to můžeme půjčovat."
" Nech si to na sobě. Ať tě taky vidí Jiří."
" No toho vomejou, až mě uvidí."
" Ne abys povolila, že půjdeš v něčem jiném. To bys mě pěkně na.. .., jasňačka!"
" No, když jsem se už dostala do stavu, že jsem ochotná si to oblečení nechat na sobě, nevidím důvod, proč bych ho měla sundavat jen kvůli Jiřímu," povídám nahlas.
V duchu si ale říkám. Kecám, nebudu si radši nic nelhávat, když bude nejhůř, tak si to nevezmu.
Věřím tomu, že se mu to ale bude za chvilku líbit. Bude si na to ale muset zvyknout. Ten první nápor na jeho psychiku bude asi velikej.
Předvést svoji partnerku všem okolo, ukázat jim, jakou ji má a do čeho ji šukám, to chce pořádnej kus odvahy. No, bude to asi pro něj docela rána. Jsem na to zvědavá, jak bude reagovat. Věřím si, že na to Jiří má.
Když bude nejhůř, mám oblečení na maškarní ples nebo na nějaké sedánky ve čtyřech.
Ale to není všechno. Eva rejdí mezi regálama.
" Co hledáš, proboha?"
" Sáčko a botičky. Přeci jsem je tu viděla, sakra."
Prolejzáme celý butik.
Eva je na druhé straně a mává na mě.
" Hele, to jsou oni."
" Nádherný botičky, co jsou úplně průhledný. Jen dole na podrážce, jestli se tomu tak dá říkat, je na nich vidět přilepená guma, aby neklouzaly. Dva pásky napříč nahoře a pásek kolem kotníku je naprosto průhledný. Jsou jako z nějakého silikonu. Není to matová hmota. Je naprosto čirá jako voda. Elegantní pásek kolem nohy nad kotníkem, má něco jako sucháč ale není to tak. Jako když je ta hmota, z čeho je ta zatracená botička, v tom místě naleptaná. Prostě se ty dva pásky spojí k sobě. Dá to docela fachu je pak od sebe dostat.
Když si je vezmu na nohy, je to jako pohádka. Nikde nic netlačí, sedí perfektně. Není ta bota nijaká vysoká nebo vysoký kramflíček. Je tak akorát. Člověk se v nich nezabije. Je to pěkný pocit mít na sobě takovouhle botičku. Naprosto perfektně se přizpůsobí tvaru chodidla. Dívám se na gumu podrážky. Dole je zrcadlově nápis "Made in Holand."
Jo, jo, jsou tu věci doopravdy z celého světa. Ten Oldovo známý věděl dobře, kam nás veze. Nejsou to žádný břídilové. Ostatně, ten kdo se jen veze, nemá šanci. Je mi jasné, že v tomhle butiku Franc není poprvé.
Eva stále hraboší. Nakonec najde to, co hledá. Je to sáčko cihlové barvy. Není to vlastně sako jako takové, ale hybrid mezi sakem a vestičkou. Kraťounký rukávky jen málo delší než má vestička. Bez límečku, jen kulatý střih nahoře. Je kratší, než bych čekala.
Ty kalhoty jsou bokové a to sáčko, vlastně tedy spíš vestička, je jen kousek nad nima. Prostě je tam kousek mezera. Na jedné straně knoflíky, na druhé jsou sice dírky na zapnutí, ale jen obšity. Nejsou tam prostřiženy. Zajímavě prošívané. Skoro žádné vycpávky na ramenou.
Beru si na sebe ještě před tím tu kouřovou blůzičku. Je to přesně na to, aby mi nebyly vidět bradavky. Přední díl je tak daleko od sebe, že mi je zakrývá přesně obě dvě. Tedy když jdu nebo normálně sedím. Pokud se předkloním, musí to být všechno ze stran vidět. Stoupám si před zrcadlo. Ze zrcadla se na mě dívá "žena vamp".
Neuvěřitelné věci dokáže na člověku oblečení. Eva mi ještě dává vlasy do ozdobné fosforeskující gumičky.
Jdeme ke kase. Prodavačka se na nás dívá daleko jiným způsobem, než když jsme přišly.
Eva se ptá, od kolika mají otevřeno zítra a po ujištění, že od deseti ráno, definitivně platíme. Je to rána. Dvanáct set marek. Ale co, žijeme jen jednou.
Tohle nám asi ředitel neproplatí. Když to povídám Evě, jen se usměje a říká: "Uvidíme."
Jsme před obchodem a kluci nám dělají místo. Jiří se na mě zběžně koukne a vytřeští oči. Pepa se usměje a chytí ho za rameno:
" Ta ti dává co?"
Jiří si mě znovu prohlédne. Zatočí si mě na místě a říká: " Není ti zima?"
" Je, tak pojď."
Když nasedáme do auta, prohodí: " Když tě takhle vidím, tak na tebe mám hned chuť. To je síla. Ještě si tě musím potom prohlédnout na hotelu. Ale sekne ti to."
Eva do něj strká loktem.
" To počkej zítra, jedu sem ještě jednou. Dneska jsem si to jen prohlédla a zejtra to bude rachot."
Zastavujeme před hotelem a recepční mě ani nezaregistruje. Jen se podívá zběžně a prohodí:
" Jdete večer k Adamovi na návštěvu?"
Nikomu to nepřipadá divné, prostě je to normální, sice trochu výstřední oblečení, ale ještě snesitelné do klubu na večer.
Jedeme nahoru výtahem. Jiří si na mě musí sáhnout. Vystupujeme a jdeme do svých pokojů. Spíme s Evou spolu jako vždycky. Kluci se střídají v předpokoji. Pepa zběžně nakoukne do koupelny a pak s průpovídkou, že když něco budeme potřebovat ať zavoláme, vypadne.
Stojím v pokoji a Jiří si mě prohlíží.
Povídá: " ty vole, no todle. Otoč se!"
Pootočím se, přitáhne si mě k sobě.
" Máš ji nádhernou. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale máš ji krásnou."
Vím, že jsem vyhrála. Večer se jde v tomhle oblečení.
Jupí... Stojím před ním a čekám, až si na ní sáhne. Přejede mi rukou po kroužku. Celou dobu čekám, až to udělá. Dělí ho od něj jen tenká vrstva toho latexu.
Jen to zabrní. Cítím ho, jako by tam nic nebylo. Přejede mi po lapličce. Cítím přesně jeho prsty. Nechám si po ní jezdit. Cítím, jak se mi začínají klepat nohy. Zkusí si i přes ten latex sáhnout dovnitř. Jde to jen kousek, ale jde to. Nepokouší se dostat dál. Jen mě hladí. Cítím, jak se mě ty kolena klepou víc a víc.
" Přestaň, víš jak to potom dopadne. Neudržím se a všechno potom plave."
Jdu se svléci a než se vrátím, je v pokoji všechno připraveno. Sklenička šampusu do začátku. Než se na něj posadím, tak si mě přitáhne.
" Víš, že je ten kroužek vidět?"
Směji se mu do očí.
" Jasně víš, jsem trouba. Chceš mě dostat, viď?"
Rozpuštěnými vlasy mu jedu po tváři dolů. Beru si jeho hlavu do dlaní a líbám jej na ústa. Krásný nádherný políbení. Jazýčkem mu jedu do pusinky a potom on nahmatává moji špičku jazyka. Hrajeme si spolu. Pohladím ho pusinkou a jedu mu po břiše dolů.
Jen mu přejedu po žaludu a stáhnu předkožku. Maličkou chvilku si s ním hraji, ale dnes ho chci mít v sobě. Nadzdvihnu se nad něj a nechám se nabodnout skoro až na konec. Stojí mu jak svíčka.
Vím, že jsem ho dostala s těma kalhotami. Díval se na mě naprosto fascinovaně. Je to nádhera, mít kluka takhle v hrsti, moc ho provokovat a potom se mu poddat. Prostě se mi to líbí a rajcuje mě to. Mám radost, když vidím na Jiřím, že mě chce. Je to prostě něco, čemu nemůžu odolat.
Ten týden co nemohu, je vždycky očistec.
Je to k nepřežití. Prostě se musíme mít. Náš život bez postele si nedovedu představit.
Sedím nad ním a pomaličku se na něm kloužu. Stojí mu jako kolík a nechává mě, abych si s ním dělala, co chci. Mám ho v sobě a zároveň ho líbám. Drží mě za zadeček a pohybujeme se jen kousek, snad jen dva, tři centimetry, ale úplně nám to stačí. Nepotřebujeme šukat jako blázni. Prostě se máme a je nám takhle dobře.
Hraji si s ním. Jezdím po něm a je jasné, že veškerou iniciativu dnes nechává na mě. Dráždím ho prsy po hrudi a kroutím se mu na něm. Stisknu a zase pouštím ten jeho báječný úd, který mám v sobě.
Tiché klepání na dveře se poznenáhla zesiluje. Eva, ta potvora, se na nás dobejvá.
" Co je s vámi? Nechte toho. Máme s Pepou už za sebou tři kafe. To snad stačí."
Dívám se na hodiny. Ani se to nezdá, ale máme se přes hodinu. Lezu dolu a Jiří se směje. To mě tu takhle necháš? Házím na něj deku a potom ho ženu z postele.
" Musíme se obléct, ty zvíře, vstávej!"
Konečně se zvedá. Eva stále jemně klepe na dveře.
" Jó, už jdu."
Jiří odchází s tím, že se sejdeme za půl hodiny dole.
No je to sice skoro za hodinu, ale všichni vyrážíme do ulic velkoměsta. Přijíždíme před klub. Franc nás vykládá z taxíku a potom odjíždí.
" Jděte dolů. Přijdu za chvilku. Je tady problém zaparkovat."
Připadám si jako v blázinci. Už jen ten vstup do klubu je zážitek sám pro sebe. Polonazí mládenci, evidentně vytrénovaní kulturistikou, na nás jen vrhnou povrchní pohled a za symbolické vstupné nás pouští dovnitř. Jiří ještě něco doplácí vedle u pokladny.
Tichá hudba, která zaznívá ze zdola, je něco docela jiného, než bych čekala. Scházíme ze schodů do velikého sálu.
Dobrej fór. Hudba se rázem mění. Stává se z ní správný techno. Všechno kolem duní. Pepa jen mžiká očima. Je to skoro jako Bunkr na Petráku, když fungoval naplno. Všude plno světla. Zajímavé prostředí. Rozhlížíme se. Je to tu doopravdy moc a moc zajímavé.
Všude kolem sebe vidím samé podobné típky jako jsem já. Nevěřila jsem Evě, že tu zapadnu, ale mám pocit, že jsem možná tak na třiceti procentech. Naprostá většina koček co je tu, nemá na sobě žádné sáčko ani nic jiného. Nepatrná menšina z dámského osazenstva má blůzičku neprůhlednou. Většina, určitě víc jak polovina, ji má nejen průhlednou, ale natolik vykrojenou, že má prsa celé nebo alespoň část úplně venku.
Sedáme si zhruba doprostřed. Je to jako maškarní rej kolem nás. Většina koček co si jen letmo můžu všimnout, má v bradavce alespoň kroužek a nebo nějaký řetízek. Něco do sebe to má. Není nad to, když se holce na tý volný bradavce, co jí kouká z blůzy něco nádherně, provokativně bimbá. Kroužek jen tak stojí, ale když v ní má řetízek, co se pohybuje při každém pohybu, je to o něčem jiném. Je to neskonale dráždivější než jen obyčejný kroužek. Naproti mně sedí kočka, má podobnou vestičku jako já. Ale nemá pod ní nic. Když se předkloní, je vidět tenhle řetízek, co má na levé bradavce. Ve spojení s jejími krásnými, stojícími prsy to vypadá nádherně. Prostě kombinace k pohledání.
Síla, dvě holky uprostřed spolu tancují. Je to totální mišmaš, co si člověk může představit. Jak v jiném světě. Jsou tu kluci, co se líbají při tanci. Holky, co se drží jako milenci a hladí si při tanci zadečky. Vlevo od nás sedí dvojice překrásných koček. Jedna sedí druhé na klíně. Ta, co sedí na židli, hladí tu druhou po prsou. Netrvá to nijak dlouho a prsa jsou naprosto venku z rozepnuté blůzky. Kočka co sedí nahoře, se nechává hladit a vrní. Prohnutá do luku, vystrkuje svoje nádherná prsa. Vůbec se nedivím, že po ní Jiří po očku kouká. Dělá to sice nenápadně, ale ta holka má tak nádherná prsa, že snad ani nemůžu v tomhle případě žárlit. Na parketu kde se tančí, je to daleko divočejší.
V ústraní u malého stolečku sedí několik džentlmenů. Na prostředí, v kterém jsou, jsou oblečeni naprosto nemožně. Je to ale nějaká divná, uzavřená společnost. Sedí a popíjejí naprosto nezůčasněně.
Franc, co nás má na starosti se po očku dívá, kam takovou dobu koukám.
" To jsou majitelé," jen suše konstatuje.
Sedíme nedaleko od nich. Přichází k nim jeden z mládenců s krásnou kočkou. Je to míšenka odněkud z Madagaskaru nebo tam odněkud. Nádherná holka. Představují ji staršímu chlapíkovi v letech, sedícímu v čele stolu. Kočka si svléká lehké šaty a jen v pidi kalhotkách, před ním roztáčí piruetku. Poplácá ji po zadečku a s mládencem, co ji doprovázel, mizí ve dveřích za nima.
Jdeme se podívat, co se děje na parketě. Je to nářez. Rachot bubnů dole je skoro nesnesitelný. Místní diskžokej, co pouští hudbu je na úrovni. Ubíjí nás obrovským množstvím znalostí o skupinách, které pouští.
Běžně při tom přechází z němčiny do angličtiny a navíc to proplétá ještě jednou řečí, kterou neznám. Jak se později dozvídám, je to valonština. Přeci jen Belgie a Francie nejsou daleko, zvlášť z pohledu evropské unie. Přejezd hranic pro ně není problém.
Na parketě je tedy rachot. Těch deset procent holek, co tu je a co tancují úplně, jak bych to řekla zahalené, se nedá nijak počítat. Většina lidí, co se kolem mne pohybuje, má sice na sobě něco, ale je to tak průhledné, že jako nováček jen čumím. Běžně se stane, že když se chce kluk seznámit s holkou, už má představu, jak ta jeho vyvolená vypadá.
Cha,Cha, alespoň nedochází k trapným omylům. Rozhodně se nedá říct, že sem chodí nějaká tlustá nebo obtloustlá část populace. Pokud člověk blbne na parketu, nemůže za daných okolností přibrat. Ty divočiny, co se tu provozujou, to bych vám přála vidět.
Nikomu kolem není méně než pětadvacet. Žádní jak se říká, puberťáci. Je to jako když se chtějí dospělí pobavit. Určitě je každému jasné, když jde do tohohle klubu, co tu může očekávat.
Jak znám Evu, dopadlo to na parketě tak, že byla bez toho sáčka. Je to zvíře. Nic mě neřekla, jen se culila, když jsme se loučily na parkovišti.
Kočka, co se kroutí proti mně, má nádherný modrý oči. Hází je po Jiřím a pomaličku se k němu přibližuje. Je mi jasný, že tu všichni jedou po všech, ale člověk si tomu musí přivyknout. Asi jen otrlec se přes to dokáže bez jakéhokoliv mrknutí jen tak přenést.
Nechci se nechat dát zahanbit. Otáčím se a první, na koho mi padne zrak, je nádhernej kluk, co má kudrnatý vlasy, černý jako uhel.
Blíží se ke mně a za chvilku je to na obou stranách nastejno. Jiří si užívá s nádhernou kočkou a moje maličkost je jemně hlazená tím nádherným dlouhánem.
Potom se otáčíme a děláme kroužek. Končí to při nádherným, pomalým ploužáku, tak jak bych si ve snu přála. Kluk si chytne tu nádhernou kočku a zbytek kousku jsou spolu.
Ve chvilce, co se uvolňuje parket, se pokoušíme dostat zpátky nahoru. Sedáme si na zábradlí u občerstvení a mládenec, co se k nám přidal, přináší pití. Jiří se dívá po Pepovi, ale když vidí, že stojí kousek od nás, si jde stoupnout pro druhou rundu. Je tu spousta lidí.
Pijeme jako většina správnou nealkoholickou grenadinou. Spousta ledu a kousky ovoce, to je to, co tu potřebujeme. Obrovská dávka. Nejmíň půllitr ledové sodovky a mražený meruňky s ananasem.
Je to jako životodárná voda, co do nás vstupuje. Skoro nikdo nepije alkohol, i když je vidět, že u pultu je nemůže nic překvapit. Jen na baru jsem potom napočítala devadesát osm lahví destilátu. Mají tu snad všechno z celého světa.
Sedíme na zábradlí a pokoušíme se domluvit. Kočka je z Francie a ten kluk z Anglie. Nakonec končíme, jak se dá předpokládat, u té angličtiny. Nikdo si s ničím nedělá žádnou starost. Mladí se vždycky dokážou domluvit.
Diví, se odkud jsme. Mám pocit, že si myslí, že jsme kolonie někde v Africe nebo odněkud z Jugo ..? Blíž to nedovedou popsat. Zase se dostáváme k tomu, že Evropa končí Německem. Potom už je neprobádaná oblast, kam nikdo z nich, nikdy nechce a ani o ni nemá zájem. Moc hezké dědictví.
Báječná atmosféra kolem nás se stupňuje s neustálým přílivem dalších lidí. Kluci jsou oblečeni sice bláznivě, ale co mají ty holky na sobě, to se jen tak nevidí. Nejsem žádná puritánka a divočina se mi líbí, ale tohle?
Jsou tu doopravdy super kousky. Kočka, co stojí proti nám, je v podobných kalhotách, co mám já. Má je ale celé děrované. Dírky o velikosti naší pětikoruny jsou všude. Doopravdy všude!
Na sobě nahoře má slušivou halenku, jako by byla z tenkého tylu. Prosvítá jí tím zase všechno. Prostě tady se nemůže člověk ničemu divit.
Tedy, až přijdu na hotel, musím se zeptat Evy, v čem tu vlastně byla. Něco nahoře mít musela. Ale co?
Jen tak, že na sobě nic nemá, tu nikoho nenechají. Musí být společensky oblečen. Ale že to oblečení je průhledný, nevadí.
Přestávka nás vysvobozuje z obrovského rachotu, který pouští na naše hlavy specialista na zvukové efekty. Oba mládenci opouštějí zavěšenou konstrukci odkud pouští hudbu, po provazovém žebříku. Na co ty lidi nepříjdou?
Ovzduší houstne. Cigaretového kouře přibývá. Jiří se baví s tou kočkou. Potom mi povídá:
" Chodí sem prý každý týden. Máme se na co těšit. Super šou začíná v jednu ráno. Do tý doby je to mrtvý."
To jsem zvědavá na to, až to roztočej. Už teď je to pořádnej nářez, co potom. Hudba začíná hrát trochu míň nahlas. Je to sice pořád o uši, ale přeci je to jiné, lepší.
Jdeme si sednout. Na Pepovi je vidět, že fest trpí. Ani se mu nedivím. Tohle je nápor na nás, o tom co prožívá on, nebudu ani mluvit.
Franc nás bere do malého sálu vedle. Je tu připraveno občerstvení. Je za příplatek, co se platil ke vstupnému. Jsou tu švédské stoly, můžeme si vzít, co chceme a kolik kdo chce. Taková, docela milá pozornost podniku. Ani těch padesát marek navíc se mi nezdá nijak moc.
Já vím, padesát marek, to je pro našince balík, ale uvědomte si, že pro ně to znamená, jako pro nás padesát korun v Praze.
Je to tu v bočních saloncích tak trochu jiný svět. Hudba, vlastně ten správný rachot, sem není skoro slyšet. Jen když dám ruku na dveře, cítím, jak se klepou. Jsou tu také malé stolečky, kam si můžeš sednout a nemusíš korzovat okolo stolu.
Náš společník si k nám sedá.
" Počítejte s tím, že je tu ještě jeden program. Ten je jen pro ty, kteří si to zaplatili a je limitovaný zhruba padesáti lidma, uvidíte."
Přicházejí další návštěvníci. Většinou jsou to dvojice, určitě nikdo není sám. I to složení lidí kolem nás se změnilo. Připadám si teď docela mladá. Lidem kolem nás je věkem určitě víc než pětatřicet.
Většinou to jsou určitě dobře zavedení majitelé firem, nebo majetní lidé. Je to vidět na oblečení a vystupování. Nikdo není nějaký dacan, jak se u nás říká.
Možná tak čtyři skupiny lidí, ke kterým se řadíme vzhledem i počtem, jsou turisti. Rozhodně to ale na celkové atmosféře nevadí.
Zaznívá gong. Otvírají se dveře k dalším místnostem. Ze strany přicházejí majitelé klubu. Viděla jsem je už dole ve velkém sále.
Super gorily se staví ke dveřím, co jsme vstoupili a jak to vypadá, nikdo další nebude mít přístup.
Sám majitel klubu nás všechny srdečně zdraví a přeje hezký zážitek z programu. Potom si sedá ke stolku, který je na miniaturním podiu. Podlaha je tam nepatrně zvýšena o stupínek.
Bere si sklenici a vchází mezi hosty. S každým se na chviličku zastaví a prohodí pár frází. Je to pro nás rozhodně neobvyklé, ale milé uvítání.
Samozřejmě, dostane se jen na pár dvojic a program začíná. Majitel se nevzdaluje, ale zůstává s námi a sleduje program, jako každý jiný host. Pokud si s ním někdo chce promluvit, není to problém. Každému se věnuje naprosto individuelně. Je to jak na nějaké velké recepci, kde se sejde padesát lidí, aby se pobavili a poznali. Tady je vidět, kde se setkávají nitky tohohle světa.
Všichni volně procházejí mezi ostatními návštěvníky a možná hledají jiné, další kontakty. Zajímavý systém, ale určitě funguje a je stoprocentně účinný.
Uprostřed velké místnosti je malé molo. Je to takový zvláštní stůl. V místnosti je jen malý bar a to molo. Žádný prostor na sezení. Jen stolek s dvěma židlemi, pro majitele klubu a jeho momentálního hosta. Zvláštní, ale pokud si chceš odpočinout, nebo si jen sednout a tenhle program tě už nebaví, jdeš vedle do druhé místnosti.
Přichází dva mládenci, s holčinou, co jsem viděla ve velkém sále dole.
Oba se k ní mají jako k nějaké otrokyni. Je to trošku taková role která, mi nikdy neseděla, ale tahle kočka ji hraje s největším zaujetím, co jsem kdy viděla. Zacházejí s ní tedy doopravdy neurvale, ale je to vše je hrané. Vím, že kvílí jen aby se neřeklo.
Jeden si lehá na točnu a nechává se od ní krásně kouřit. Dodatečně si uvědomuji, že molo má tvar kulečníkového stolu. Můžeme se na to všechno dívat bez jakéhokoliv ostychu z minimální vzdálenosti.
Všichni postávají kolem a dívají se na to, jak ho nádherná mandlová kráska kouří. Připadá mi to, jako když se dnes vidí poprvé, ale umí to oba. Holka mu dává zabrat. Druhý krasavec se k ní přibližuje zezadu a pomaličku ji svléká. Nemá toho na sobě moc. Jen ty šatičky hnědé barvy a kalhotky. Nádherná kráska. Perfektně urostlé tělo. Opravdu, tohle se vidí jen málokdy.
Jeden sedí na stole a ona mu ho kouří, zatímco druhý si ji bere zezadu. Všichni okolo postáváme a kdo se chce podívat zblízka, klidně může. Jeden starší chlapík se sklání a kroutí hlavou. Slyším, jak svojí partnerce říká:
" Ta holka ji musí mít pořádnou, podívej se na toho kluka. Má ho alespoň třiceticentimetrového a ona ho tam má celého." Teprve potom, co to říká, si to taky uvědomuji.
Dvojice naproti nám stojí a dívá se na tu trojici jak na obrázek. Společnice stojí před svým partnerem, nechává se od něj hladit a laskat. Drží ji zezadu za prsa a nikdo se před tím nepozastavuje.
Všichni se dívají na stůl uprostřed a nevnímají nikoho kolem. Ta trojice umí. Jsou doopravdy dobrý. Všichni kolem nich korzujeme a můžeme si je prohlédnout do těch nejmenších detailů.
Jsou to odvazi. Nikdo si na ně nedovolí sáhnout a nebo na ně jen promluvit. Jsou tu sami pro sebe. Vnímají nás určitě, ale jen tak okrajově.
Kočka se nechává od obou chlapů dráždit na těch nejvíc dráždivých místech. Sedá si na mládence, co je na stole a bere si ho do sebe. Ten druhý ji bere zezadu do tý druhý dírky. Je na ní vidět, že se jí to líbí, ale že jí to taky trochu bolí. Šukají ji jako panenku. Nikdo se ničemu nediví. Všem, i nám, to co se tu odehrává, připadá naprosto normální. Hlavní aktéři jsou tu od toho, abychom se na ně podívali a pobavili. Jinak to prostě nevnímají.
Holka to ale umí. Musím uznat, že si dokáže poradit s oběma mládencema. Když chce, tak jim dovolí, aby ji šukali a když se jí zamane, stiskne jim je a oni drží a ani se nepohnou. Je to trojka, jak vyšitá.
Nakonec se od nich nechá šukat od obou. Sice každý do jiné dírky, ale drží oběma. Kluci jedou jak zběsilý. Na konci ho nevyndají, jak je u nás zvykem, ale ten dole stříká do ní. Ten co je nahoře a šuká ji do druhý dírky, se snaží vydržet co nejdýl. Nakonec to ale nevydrží a vystříkne na její záda a zadeček.
Je to obrovská dávka. Kočka je celá mokrá. Z pičky jí ukapává šťávička a semeno.
Přichází další mládenec. Bleskově se svlékne a je v ní. Kočka drží a evidentně se jí to líbí. Kluk ho má pořádnýho. Je to takovej tlustej utahovák. Šuká ji pomalu. Vzhledem k tomu, že je už od jednoho udělaná, má tu svoji pičku pěkně načatou. Ten kluk s ní nemá žádná problémy.
Kočka ji musí mít tedy pořádnou. Bez problémů se od něj nechává nabodávat. Nedá nám to a všichni si je postupně prohlížíme zblízka. Teda ten kluk si dává záležet. Má ho pět nebo šest centimetrů v průměru a minimálně pětadvacet dlouhej. Skutečně pořádnej utahovák.
Holka je správně rozdrážděná. Jen si heká. Teď už to nehraje. Je doopravdy super vydrážděná. Klečí na kolenou a lokty má na stole. Ramena přitisknutá taky ke stolu. Zadeček zvednutý nahoru, aby do ní hezky mohl. Krásně si to prožívá.
Kapičky šťávičky jí kapou po bříšku a stékají dolů. Nevnímá nás. Je jako v jiném světě. Dívám se na ní zblízka a vidím, jak se kouše do rtů. Kluk má tedy tempo, které se jen tak nevidí. Je tak rozjetej, že mu z čela odkapává pot na její zadeček. Na chvilku povolí, ale pak zase přitvrdí a šuká ji jak šílenec. Ještě chvilku a je na konci.
Nedovedu si představit, kolik do ní musel vystříknout. Je to jako záplava. Teče ji z dírky úplný potůček. Jen se chvěje a zůstává pořád v poloze, v které ji její partner šukal. Netrvá to nijak dlouho a je tu třetí mládenec.
Kluk jako hora. Je to tedy něco. Svaly na něm jen hrají. Hladí svoji partnerku a připadá mi to, že ji chce uklidnit.
Holka klečí na stole a nemůže se pořád sebrat ze zážitku, co měla před chvilkou.
Rambo si ji pomaličku otáčí. Ona se mu poddává, a když ji má na zádech okamžitě si ji nabodává. Jen hekne.
Správné péro se jí dostává dovnitř. Ani jeden z těch kluků není žádný chudáček. Nikdo z nich ho nemá pod pětadvacet a o síle ani nemluvím. Bere si ji, jak to jde nejrychleji. Dívám se jí zblízka do tváře. Pootevřené zoubky a když se podívám lépe, konstatuji pro sebe, že tam má, to dráždidlo co Eva.
Jiří stojí za mnou. Hladí mě po ramenou a pomaličku jede na kozičky. Atmosféra člověka vyloženě provokuje k tom, aby si na toho svého partnera sáhnul a začal jej hladit.
Klouže mi rukou po bříšku a hledá bradavku. Vnímám to celé tak trochu jinak. Vím, se si možná představuje, že se miluje s tou nádhernou kočkou, ale vím, že tohle co dělá ona, taky dokážu.
Určitě ne s tolika partnerama, ale to by snad Jiří ani nechtěl.
Krouží mi kolem bradavek a když se tak podívám kolem, vidím jistě, že nejsme sami v tomhle rozpoložení.
Kočka na stole se jen svíjí a totálně nevnímá nic kolem.
Přichází ještě jeden mládenec a dává jí ho do pusy. Moc jí to nejde. Kluk dole se s ní nijak nemazlí a pere to do ní jako šílenec. Kočka vyplazuje jazyk a toho druhého hladí kolíčkem v puse na žaludu.
Jiří si mě přitiskne k sobě a potichu mi šeptá:"Má ho tam." A potom polovážně povídá:
"A co ty, kdy si ho necháš dát?
V tom okamžiku ve mně dozrává rozhodnutí, co dlouhou dobu odkládám, ale na které se už docela slušnou dobu připravuji.
Je mi jasné, že po tomhle večeru ten čep do jazýčku musí. Už jen kvůli tomu, abych Jiřímu udělala radost. Stejně mě to ale zajímá, jaké to bude.
Na stole mezitím svalovec skončil. Všichni ti kluci stříkají do ní. Musí toho být už být plná. Tenhle další mládenec si ji bere zase zezadu. Jestli správně počítám, tak je už pátý.
Kluk se snaží, jezdí v ní jako o závod. Je na nich všech vidět, že mají správnou průpravu. Vydrží neuvěřitelně dlouho a až když chtějí, dokážou se vyhecovat k tomu, že vystříknou.
Je mi záhada, jak to ten chlap dokáže. Vyloženě je tou psychikou. Jinak to není možné.
Kluk si na ní dává záležet. Kočka má pod sebou úplnou potopu. Vždycky mu ho na chvilku podrží, to když toho má už dost a potom mu zase povolí a jedou dál.
Šukat bez přestání přes hodinu je něco. Vím to z vlastní zkušenosti. Tenkrát, když mě ten blázen zmermomocnil a šukal bez přestávky přes dvě hodiny, byla jsem normálně odvařená.
Kočku to začíná zřejmě bolet a nebo je jí to alespoň trochu nepříjemné. Stále častěji si ho zastavuje, až je mi jasné, že ji to bolí.
Nakonec se nechá totálně udělat. Končí to tak, že se celá zhroutí na stůl a kluk ji stříká spoustu semena na záda a zadeček.
První výstřik kdy se udělal, byl až na její vlasy. No nazdar, jestli se do ní udělali všichni, jako tenhle, musí toho mít v sobě alespoň dvě deci. Z pochvičky jí teče pramínek a odkapává pomalu na stůl.
Holka leží uvolněně na stole a pěkně dlouhou dobu se chvěje. Vidíme na ní, že toho má dost.
Ale v okamžiku, kdy se zvedne, se jí oči zalesknou a vyloženě na ní vidím, jak se mění. Okamžik vítězství je pro ni podstatný. Zaťatá ruka v pěst a pohyb zápěstím je natolik výmluvný, že z ní mám radost. Udolala je všechny.
Nevím, jestli se vsadila, nebo co ji k tomu vedlo, ale udělala je všechny. Dokázala to. Prostě umí.
Nějak poporostu i já. Na Jiřím je vidět, že čekal jinou reakci, ale prostě je to tak. Jsme potvory a umíme to dát ve správný čas najevo.
Teď jí věřím, že jestli se vsadila, tak jen proto, aby si to dokázala. Jestli to dostane dobře zaplaceno, je v tomhle okamžiku věc docela nepodstatná.
Je přestávka, všichni, nebo většina jdou vedle. Po celou dobu nikdo neodešel. Všichni zůstali v místnosti u stolu. Nikdo si to nenechal ujít. Prostě taková podívaná se nevidí každý den. Podle hodnocení, co slyším okolo, se tady tohle taky nestává každý den.
Vnímám hovor kolem stojících lidí. Většina jich hovoří a posuzuje uvedené vystoupení. Nedá mi to a procházím mezi několika páry. Vnímám většinou kladnou reakci okolních lidí. Jen tak na okraj u několika párů, spíš pánských dvojic, zaznamenám vyloženě hovor, který se točí kolem obchodu. Nejsem zase tak neslušná, abych se nějak přibližovala blíž, ale je to zajímavé. Skutečně, peníze jsou všude. Snad jen srdeční motor jede bez nich a ani tohle není vždycky pravda.
Jsme tu jedni z nejmladších, ale nikdo se k nám nechová nijak přezíravě.
Přichází sám majitel. Chviličku se na nás dívá a potom povídá pražskou češtinou.
" Dobrý večer. Jak se Vám u nás líbí? "
Stojíme jako dva sloupy.
" Á, to jsem Vás dostal, co! No nedivte se. Včera jednu parta a dneska druhá. To se jen tak nestává."
Nevíme co říct, jen koukáme jak puci. Máme tu hru hrát do konce a nebo se přiznat?
" Jsem rád, že jste tu. Abych řekl pravdu, byl jsem přesvědčen, že se tu objevíte Vy a nebo někdo z vašeho okolí."
" Jak to že jste nás čekal?" neudrží se Jiří.
" Ale mladý muži. Včera jedna skupina, kterou znám a dneska druhá, to není normální."
Jiří se ptá: " Jestli vám to nevadí, odkud nás znáte?"
" No za prve. V Ústí nad Labem jsem se narodil a do Prahy jezdím na pracovní jednání. Vás oba,znám určitě, půl roku a vašeho řidiče minimálně dvacet let. Pepíčkovi jsem šéfoval v Trojický alespoň čtyři roky.
Pepa právě přichází.
"Ahoj Jindro."
Oba naprosto nevěřícně čumíme. " Oni se znají?"
" Jak jde život, co je nového?"
Připadám si, jako když se zastavil čas. Chlapi se dají do hovoru a povídají si o úplně neznámých lidech z minulého života. Pepa se k nám otáčí a povídá.
" No Moniku a Jiřího určitě znáš."
" Jó, viděl jsem je v Ústí a taky v Praze. Co tu děláte? Kontrola a nebo na výzvědy?"
" Kontrola určitě ne. Na to jsou jiní. Zbytek bez komentáře."
Směje se a je na něm vidět, že nás vidí docela rád. " No tohle bych tedy nečekal. Že přijedete zrovna Vy, to je teda šupa."
Přeci se vyjadřuje poněkud těžkopádně. Ty léta v Německu tý naší mateřštině moc nepřidají.
" No to je dobrý, to Vám teče do bot, nebo co?"
Směje se a víme dobře, že naši situaci zná.
" Hele, prohlídněte si to tu, potom mi řeknete, jak se Vám to líbilo."
Rozhlíží se kolem.
" Musím jít pozdravit ještě ostatní, později si promluvíme."
Odchází k další dvojici.
Okolní návštěvníci si nás prohlížejí úplně jinak než předtím. Je vidět, že k majiteli tady mají všichni určitý respekt.
" Pepo ty ho znáš."
" Jo znám, taky čuměl, když mě našel mezi lidma dole v tom virválu."
" Proč si něco neřekl?"
" Proč, něco by to změnilo? Většinou překvapíte vy mě, dneska je to obráceně, tak co. Je to můj bejvalej šéf z Trojické. Ještě když tam byly taxikáři. Jó, to už je dávno."
Jen mávne rukou.
Mám vyschlo v krku. Musím si dát něco k pití. Tohle se nedá jen tak skousnout. Jiří je taky trošku mimo. Když se na něj dívám, mám pocit jako když ho něco mrzí.
" Co ti je?"
" Ale, řekl mi mladý muži."
Musím se smát. Tohle je tedy pádný důvod být rozmrzelý. Připadá mi to malicherné, ale kdo ví. Třeba se pletu.
Zaznívá znovu gong.
Další trojice, jsou kluci a jedna holka. Kde ty krasavce a ty kočky berou? V místnosti je všechno jinak. Kulečníkový stůl zmizel a místo něho se objevila konstrukce. Nevím, jak to popsat.
Dvě tyče od stropu dolů a mezi nima taková příčka. Proti tomu je na druhé straně, tak dva metry daleko zvláštní křeslo. Je to spíš široká pohovka s trubkovejma držadlama. Tedy, jsem zvědava, co se z toho vyvine.
Jeden kluk si stoupá zády ke konstrukci a opírá se o ni. Kočka, tentokrát je to hezká, maličká blondýnka, se mu k němu hned má. Vypadá to, že je doopravdy pravá. Když zvedne ruku, její chloupky v podpaží, které nemá stoprocentně kvůli tomu vyholeny, svítí zlatou barvou. Zrovna tak porost, jak bych řekla v našem žargonu, "kartáček" jí svítí stejně zlatou barvou. Tedy jestli se neodbarvuje i tam, jako že asi ne, tak je prvotřídní, krásná, blonďatá, přírodní kočka.
Mládence jemně dráždí. Hladí ho na žaludu a jemně si s ním hraje. Ten druhý kluk, si hraje zezadu s jejími krásnými prsy. Žmoulá jí bradavky a hladí ji po bříšku a bokách.
Mládenci docela slušně stojí. Není to žádný chudáček. Slušný přirození, jak je už v těchhle případech nutností, se jen blýská.
Přicházejí všichni tři ke konstrukci. Pomalu ho připoutají k svislým trubkám. Ruce strčí do pout a ty se sami zacvaknou. Taky zajímavý vynález.
Nastaví příčku a připoutají mu přirození do takového oka, co spojuje ty trubky uprostřed. Kroužek je upevněný napevno. Ještě než ho prostrčí skrz, mu kočka sváže obě kuličky k sobě do smyčky ozdobnou tkanicí. Kluk sebou nechá bez problémů dělat všechno, co chtějí. Je mu na něm vidět, že se vyloženě na to těší. Stojí mu jako kolík a čeká, až ho uvážou.
Prostrčí skrz oko, které je na tyči uprostřed, svůj žalud a po chvilce ještě přirazí dál. Kroužek má těsně u kořeně a kočka prostrčí ozdobnou tkanici do otvoru, co je pod jeho údem. Kluk stojí a čeká až ho uváže. Nenechává mu moc místa na pohyb. Když zkusí pohnout přirozením, jde to jen kousek. Řekla bych tak tři, možná pět centimetrů. Žalud se mu neuvěřitelně nalévá a je z něj rázem macek. Kuličky má připoutané, takže se rozhodně nemůže moc pohybovat.
Sice to vypadá značně složitě, ale vlastně to nic není. Pohybuje s ním jen omezeně a dráždí si ho vlastně sám. Je to jen efektní prostředí. Princip je stejný, jako když si ho honí rukou.
No, abych zase netvrdila naprosté bludy, takhle to zase vypadá nádherně dráždivě a když se mu na něj podívám, mám pocit, že ho chci.
Jiří to bere konzervativně, ale kdo ví. V duchu si říkám, že bych ho někdy docela rád viděla takhle uvázaného.
Mládenci hrají všechny svaly na zadečku a pomaličku si ho sám honí. Dvojice se před ním pomalu sklání a kočka si bere do sebe toho druhého mládence. Je to neuvěřitelné, ale když se dívám na ten pyj, který je uvázaný a nemůže se moc pohybovat, vyloženě vidím, jak mi roste před očima.
Ty dva ho tak dráždí, že se mu jenom chvěje a pokud si nedá pozor, určitě co nejdřív vystříkne.
Vidím, jak se mu zachvívá a občas, když se mu ještě víc ztopoří, mu z něj ukápne pár kapek. Nemůže si je utřít a proto mu pomaličku kanou na zem.
Ty dva se před ním milují. Na klukovi je vidět, že to s ním dělá správný věci.
Za chvilku se dostane do stadia, že je na konci. Musí prostě přestat, ale ty dva ho drážděj ještě víc.
Holka na něj vystrčí zadeček a její partner ji šuká dlouhými pomalými přírazy. Kočka se na něm vrtí a vyloženě se mu po něm klouže.
Je na nich vidět, ale že to jen hrajou, pořád se ohlížejí po tom mládenci, který je uvázaný.
Nakonec to skončí tak, že ten mládenec, co ji šukal si ji vezme na sebe. Ona roztáhne nohy a svoji krásnou rozevřenou pičku ukáže tomu druhému. Kluk se zastaví a ani se nehne.
Kočka před ním sedí a hraje si s ní. Jednou rukou si uhlazuje nádherné lapličky. Jsou jako květ rozevřené, jen je pohladit.
Prstíčkem si zajede dovnitř do dírky a dráždí si poštěváčka. Je správně rozdělaná a nedá ji to žádnou práci si ho tam dát. Kluk naproti ní stojí, ani se nehne.
Jen na jeho stojícím údu a podle toho, jak se mu chvěje, vidíme, kolik mu schází do konce. Naprosto stisknuté půlky a všechny napjaté svaly na těle vypovídají o tom, že mu moc neschází, aby se udělal.
Kočka si ji pořád dráždí a občas si zajede prstíkem docela daleko dovnitř.
Stojíme vedle nich ve dvou skupinkách a nikdo ani nedutá. Podívám se naproti, nejenom že všem chlapům stojí, ale ženský, co tu jsou, si ji drží a nebo si alespoň nenápadně hladí.
Jiří je za mnou a hladí mě. Většina kluků se dívá na kočku, zatímco většina dámského osazenstva se dívá, jak se s tím vypořádá uvázaný krasavec.
Kočka to nevydrží a zajede si dovnitř správně daleko. Dívám se na mládence a je vidět, že to už neudrží. Ještě se dvakrát zachvěje a potom vystříkne. Je to tak na třikrát. Třikrát pořádně a ještě potom několikrát jen trošku. Většina toho, co vystříkl, se snáší na bříško kočky, co ho do toho dostala.
Všichni na okamžik strnou a nic se neděje. Mládenec se chvilku chvěje a potom zůstává bezmocně viset v poutech. Z žaludu mu odkapávají poslední kapky na zem. Je naprosto hotový. Ta kočka ho dokázala na dálku, naprosto vycucnout. Přesně jak chtěla, se jí to povedlo. Teď mu pomáhá z pout a hladí jej. Ještě chvilku a všichni tři se nám uklánějí.
Zajímavá podívaná. Nikdy bych neřekla, že je možné, aby se kluk takhle udělal, aniž by si ho mohl nějak moc honit. Teď to vím, je to možný.
Jdeme vedle a povídáme si o tom s Jiřím. Pepa se na nás dívá a jen kroutí hlavou.
" Co ty na to? Zvládneš to?"
Dívá se na mě, potom mi povídá: "Pod jednou podmínkou."
" Jakou?"
" Budeš tam sama, Nikdo tě nebude šukat."
" Dobře. Jen my dva."
Mám ještě jednu podmínku.
" Jakou, ale to už je druhá."
" Chci si to vyzkoušet nejdřív sám s tebou. Nerad bych se nechal nějak zesměšnit."
Říká to docela vážně. Vím, že pro chlapa je to určitě pořádný průšvih, když selže. Ale ani já nechci, aby se Jiří zesměšnil. Určitě se dohodneme, jak to udělat.
Pepa stojí vedle s majitelem klubu, povídají si a ukazují hlavou na nás. Pak po chvilce jdou k nám.
" Tak jaký to bylo?" ptá se šéf.
" Dobrý, na nás sice síla, ale proč ne."
" To rád slyším, zvlášť od Vás, jako od odborníků."
Koukáme na sebe a potom Jiří říká: " Jó odborníci."
" Jen nechte být. Rád se na Vás zajdu podívat, jak řádíte. Zrovna jedu příští týden do Prahy. Určitě se tam uvidíme. Jen tak mimochodem. Mám ještě druhý klub. Pokud se Vám chce a dohodneme se, můžete tu vystupovat pohostinně. Dejme tomu pětkrát do měsíce. Za každé vystoupení, dva tisíce marek. Ale to se potom můžeme dohodnout. Záleží na Vás."
Koukáme se na sebe, potom oba současně odpovídáme. Skoro si skočíme do řeči. Nakonec to řekne Jiří.
" Děkujeme za nabídku. Ještě si to rozmyslíme."
" Dobře, budu se tedy těšit. Hezký večer."
Odchází a oba se na sebe díváme. Nevíme, co si o tom máme myslet. Chce nás přelanařit a nebo je to jen hec.
" Co ty Pepo? Chce nás a nebo jen hecuje?"
" No mám skoro jistotu, že chce. Uvidíte."
Zvedáme se a pomaličku odcházíme. Tentokrát tedy máme oba o čem přemýšlet. Začalo to jako docela slušná legrace, ale teď to dostává daleko úplně jiné rozměry. Před třičtvrtě rokem jsem byla úplně neznámá holka bez práce a teď tohle. Chytám se Jiřího a oba jen kroutíme nevěřícně hlavou.
Jen Pepa, to zvíře. Má z nás legraci.
" Ten vám nasadil brouka do hlavy, co?"
" To teda jo. To jsem zvědava, co s tím uděláme. Když sem půjdeme, tak si okamžitě zavřeme dveře v Praze. Nikdy se nebudeme moc vrátit. Nikdo nás nevezme zpět."
Zahodit relativní jistotu a práci, kterou dělám docela ráda, za něco, co nevím jak vypadá a nebo to jen matně tuším. Hu, ... je to kouř. Proč to všechno musí být tak složité?
Sedáme do taxíku a jedeme do hotelu. Přivřu oči a docela přesně si vzpomínám na to, co mi řekl Martin před odjezdem z Prahy. " Bude to jen taková zvláštní služební cesta."
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek