Jedu domů a doufám, že si odpočinu. Je to jenom zbožné přání. Nikdy mi nic nevychází jak bych chtěla, ale všechno je jinak. Má to něco do sebe. Člověk prostě nevychází z překvapení.
Připravuji se, že budu muset být soběstačná, co se týče dopravy. Nemohu pořád čekat někde na taxík. Jsem v Ústí zaměstnaná skoro osm měsíců. Ani se to nezdá, ale uteklo to jako voda. Nikdy jsem si nepředstavovala, že to uteče takhle rychle. Je konec ledna a mám pocit, že dělám u Radka skoro rok.
Všichni jsou tu na sobě naprosto závislí a nedá se tomu nijak uniknout. Prostě je to veliká rodina, jak mi řekl jednou na začátku Jiří, když jsem sem přicházela poprvé. Už se jeden bez druhého neobejdeme. Nemůžeme jeden bez druhého nic dělat. Všechno je provázané, neexistuje, že by člověk na něco zapomněl. Vždycky je to nutné, udělat to rychle a správně.
Kluci, co nás vozí, to mají asi nejhorší. Není to žádná legrace, brouzdat Prahou a nebo přijet přesně na čas, tam kam mají. Když to tak vezmu kolem, vypadá to, že všichni neděláme za měsíc, ani ty hodiny co jsou předepsány, ale není to vůbec pravda. Všechna ta příprava dá neuvěřitelné množství práce, když se to má dělat pořádně.
Pokud je holka dobrá a najde se kšeft, je chyba toho nevyužít. Byla bych blázen, kdybych si nechala utéct peníze, co se nabízejí. Z toho se právě odvíjí můj problém. Pokud se někam dostat jinak než pracovně, potřebuji nějaké auto.
Občas mi sice ředitel půjčí ten malý mercedes, co jsem s ním měla tu špatnou zkušenost, ale to není řešení. Nemohu pořád spoléhat na to, že mi ho budou půjčovat věčně.
Mám slabost pro malá autíčka. Měla jsem kdysi dávno, ještě když jsem normálně dělala u Belgičanů, malý fiat Uno. Je to už dávno, tohle autíčko už asi neexistuje, nebo je možná někde na šroťáku, ale nějak mi přirostlo k srdci a měla jsem na něj slabost.
Snad to bylo tím, že jsem si na něj vydělala sama a nikdo mě nepodporoval. Naši věděli, že se umím o sebe postarat sama.
Když odcházeli z bytu, kde jsme bydleli, táta se otočil a řekl:
" Vím, že to pro tebe moc neznamená, ale já s mámou to už bereme jinak. Přejeme ti oba, aby se ti splnilo to, co si přeješ. A to, že částečně odcházíme z tvého života, je jen logický důsledek toho, že chceme, abys byla naprosto soběstačná. Měj se tu hezky a prožij tu nejlepší léta svého života."
Potom sundali oba klíče z kroužku a dali mě je. Stáli jsme v předsíni a já nevěděla, co říct. Chytli jsme se s mamčou kolem krku a začaly jsme brečet. Táta mi dal pusu a pohladil mě po vlasech.
Máma jen řekla potichu: " Dávej na sebe pozor." Šla jsem dolů na chodník před dům a zamávala jim, když odjížděli za stěhovákama. Když jsem se otočila a vrátila nahoru, viděla jsem, že jsem tu doopravdy sama. Sedla jsem si na podlahu v kuchyni a rozbrečela se jak malá holka.
Ten byt jsem dostala ke svým jednadvacátým narozeninám. Většinou jsem potom jezdila za rodičema, buď do Bedřichova a nebo na chaloupku. Naši přišli jen na svátky, nebo na narozeniny.
Pořád si s mamkou telefonujeme, tak jednou týdně a pokud jedu někam dál, dám jí vědět. To rodičovský pouto se prostě nedokáže mezi námi naprosto přetrhnout.
Jednou kdysi mi táta řekl:
" Je to dávno, když zemřela tvoje babička, moje máma. Náš soused pan dr. Makovička mi tehdy řekl: Petře, teprve teď seš dospělej. Už nemáš nikoho, ke komu můžeš jít. Tobě to snad nebude muset říkat nikdo moc brzo." Zasmál se a odešel.
Teprve za čas jsem si uvědomila, co mi vlastně řekl. Prostě na nějaký věci, co říkají rodiče, musí člověk dospět.
Je to zajímavé, na co si člověk vzpomene.
Jednou jsme se dohadovali s Pepíčkem, jestli je Švejk od Haška čtivej a nebo ne. Tenkrát mi řekl taky takovou zvláštní věc.
" Když mě donutili přečíst Švejka, poprvé v šestnácti letech, měl jsem za to, že je to hovadina. Po vojně jsem to četl znova a už jsem na to měl jiný názor. No a dneska si tu knížku přečtu občas, možná po třech letech znova a nakonec to u nás vyvrcholilo tím, že jsem koupil někde v bazaru staré desky. Na nich čte Švejka pan Werich a můžu říct, že ho nakonec docela rádi poslouchají i moji kluci."
Fakticky, člověk do toho musí dospět, aby některým věcem do důsledku porozuměl.
Od toho dne, co naši odjeli, jsem se starala o všechno sama, i ten byt jsem si postupně zařídila, tak jak jsem chtěla. Nikdo mi do toho nekecal a měla jsem ve všem volnou ruku.
Brácha studoval a bydlel na koleji. Následující rok se odstěhoval mimo Prahu a já zůstala v matičce Praze z naší rodiny sama.
Vidíte, je to moje slabost, začnu s jednou věcí a pak je to o úplně něčem jiném.
Dnes jsem se rozhodla, že tedy konečně koupím autíčko, po kterém jsem toužila už alespoň pět let. Malý Pólo v zelený barvě, ojeté a v slušném stavu nikde neměli, až dnes. Kamarádi mi sehnali tenhle můj sen, někde mimo Prahu, a když prý se mi bude líbit, je moje.
Pepa zvoní u dveří a říká:
" Jdeme dolů, doufám ,že se ti bude líbit."
Scházíme po schodech a těsně před tím, než se otevřou domovní dveře, se ke mně otáčí.
" Zavři oči a pojď." Popojdeme několik kroků a smím je otevřít.
Nádhera, zelená metalíza se smaragdově blyští na dopoledním slunci. Koukám na to a doslova si tohle autíčko na první pohled zamiluji.
Sedáme si dovnitř a se zacvaknutím dveří se ozve Pepovo mobil. Dívám se na něj a z výrazu tváře vidím, že je dnes všechno v háji. Do pr.. .. . Nic nemůže jít normálně.
Když domluví, tak se ho ptám: " Co je?"
" Je to v háji. Chtěl jsem ti pidi auto ukázat, ale místo toho pojedeme fofrem do Ústí. Nevím, co se děje, ale chce s námi mluvit ředitel."
Není záhodno ho nechat čekat. Je lepší sebou hodit a být tam co nejdříve. S Pepou se ředitel zná dlouho, vlastně od počátku a kdyby šlo o něco, co není nutné, nevolal by nás.
Přijíždíme přes závoru a na parkovišti skoro zároveň vystupujeme s Evou, která přijela těsně za námi.
" Kde je Jiří?"
" Ale ten tu už určitě je. Bydlí přeci vedle. Jó, budou sem volat tebe a jeho ne. Seš padlá na hlavu?"
" Je to pravda, vůbec jsem si to neuvědomila."
" Eva se na nás dívá a potom se otáčí k Pepíčkovi."
" Co se děje? Taky jdete nahoru?"
Kývám hlavou.
" Víš, o co jde?"
" Nemám ponětí."
" Měl přijet Martin, ale ještě tu není. Chce nás oba dva vidět."
U vjezdu je slyšet pískání pneumatik a Martin je tu. Zatroubí si na nás a zastaví těsně u Evy.
" Á, rodinná sešlost je tu," konstatuje. " Tak jdeme. Alespoň že jsem to stačil."
Všichni nastupujeme do výtahu.
" Co chce?" ptá se Martin.
" Nevím," odpovídá Eva.
" Pepo, co ty?" Pepíček neutrálně krčí rameny. Ještě tak Bedřich nebo Olda nám chybí do sestavy," suše potom konstatuje.
Vystupujeme z výtahu a Olda sedí v křesílku na chodbě.
" Tak je to jasný, to jsem čekal," povídá neradostně Pepa.
Jdeme všichni jak těžká parta po chodbě. Nikomu není do řeči a čekáme, co se bude dít. Zase to bude nějaká rachota někde, kde jde o kejhák. Je to jasný. Srdíčko se mi tetelí a jsem napnutá jak strunka.
Pepa klepe a jdeme všichni dovnitř. Jiří už je v kanceláři. Sedáme si kolem velkého stolu a čekáme, až ředitel začne. Nikdo nemá žádnou radost, jak se tak rozhlížím kolem sebe. Humor zůstal za dveřmi.
" Co se děje?" Začíná ředitel: " Jste všichni jak o pohřbu."
Kouká kolem a začíná se smát.
Zvedám oči a dívám se na něj. Nevím co, ale tohle jsem naprosto nečekala. Eva na mě civí a vyloženě jí vidím na očích, že má strach.
" Ale vážení, dal jsem Vás zavolat narychlo, protože mě dnes schválili plán, co tu máme s mládenci už dlouhou dobu rozpracovaný. Jak je tak znám, nikomu nic neřekli a teď je ta správná doba, aby jste se to dozvěděli všichni. Dostali jsme se bohužel do stádia, že nás konkurence nechutně kopíruje a my nejsme schopni ji v tom zabránit. Musíme neustále přicházet s něčím novým, takže dnes byla schválená čtyřdenní služební cesta po hamburských nočních klubech."
Koukáme po sobě a Eva najednou vyprskne smíchy.
" No, no. Jen se mi tu ještě nerozbrečte." Vyjednal jsem Vám za tu vaši rachotu čtyřdenní leháro a teď ještě srandičky."
" Už jsem zticha, to byla jen taková malá indispozice."
" Jasně, já vím, čekala jste něco naprosto jiného."
Sedá si ke stolu a pokračuje:
" Jste dvě party a tak se budete koukat pořádně kolem sebe a všechno co k něčemu bude, se bude přiměřeně aplikovat u nás. Mám pocit, že to bude nejkurióznější služební cesta na světě. "Půjdete do klubu každá parta zvlášť. Je na vás, jak si to zařídíte. Eva a Monika, mají samozřejmě doprovod. Mládenci, co jsou v Hamburku, mají za úkol vytipovat co možná nejvhodnější kluby a zábavní centra, které přicházejí v úvahu."
Vstane od stolu a začne chodit po kanceláři.
" Půjde s Vámi, s každou partou, ještě jeden z mládenců, co jsou v Německu pracovně. Tady Olda je zná a domluví se s nima, jak to provedete. Jeden žije v Německu už jedenáct let a po Hamburku jezdí s taxíkem. Dá se říct, že místní problematiku zná téměř dokonale."
"Vždycky jdete společně, dva kluci a jedna z Vás. Druhý den a nebo někdy potom se druhá parta v obdobném složení vypraví do toho samého klubu ještě jednou."
Rozhlíží se a dívá se okolo. Nikdo ani nedutá. Po chvilce pokračuje:
" Podrobná statistika a vaše dojmy na vyhodnocení jsou samozřejmostí. Jedete tam služebně, tak to na to musí taky vypadat. Všechno zaznamenat do hlaviček. Žádný focení, ani natáčení. Jste řadoví turisti, co se chtějí jen pobavit. Věřím, že Vás budou mít tak za Jugoslávce, možná Poláky. Čechů tam moc nejezdí. Jedete v téhle sestavě, aby jste se možná i něco přiučili, hlavně ale okoukat, co se Němcům nejvíc líbí. Složení naší klientely znáte, tak co vám budu povídat." Rozhlíží se ještě jednou kolem, kroutí hlavou, potom pokračuje:
" Eva s Monikou jedou s Vámi, ne jako doprovod, ale služebně. Každá mi osobně podá ústní referát a napsanou zprávu o pobytu. Nedělám si žádnou legraci. Jde nám všem o přežití. Nemůžeme se nechat zaskočit jen proto, že něco nevíme. Neznalost neomlouvá. Mládenci sepíší kolektivní zprávu. Nedělejte si žádnou iluzi o tom, že se tam jedete fláknout. Tentokrát to bude taky rumařina, ale hlavou." Ukazuje na naše dva mládence.
" Konečně vy dva jste si to vymysleli, tak se snažte."
Chvilku se dívá z okna a pak ještě říká:
" Jen na okraj. Věřím, že se tahle cesta bude občas opakovat.
Dnes normální vystoupení. V pondělí odjezd a návrat v pátek večer. V sobotu už vystupujete normálně. Doufám, že všechno je jasné! Diety v přiměřené velikosti budou proplaceny. Hotel a vstupné je zarezervováno, jen je zaplatíte. Konkrétní pokyny nejsou, vedoucí celé sestavy je tady Olda."
Chodí kolem nás a pokračuje naprosto nevzrušeným hlasem:
" Mládenci z ochranky jedou pro jistotu taky. Věřím tentokrát, že vše projde bez nějakých problémů. Dotazy?" Rozhlíží se, a pokračuje:
" Nic? Končíme, hezky si to užijte a v pátek nashledanou."
Jen jsme venku, Eva tluče Martina.
" Tos mi to nemohl říct? Já se klepu strachy, kam nás zase pošle a ty z toho máš šoufky."
" Jo, a co kdyby to nevyšlo? To bys prskala, viď!"
Další debata je už v normálním klidném ovzduší. Vždyť nebýt těchhle dloubáků, život by byl docela nudný.
Odjíždíme z Prahy všichni najednou. Jedeme s jen dvěma auty. Tentokrát si bereme věci jak na dovolenou. Žádné zbytečnosti. Dvoje šaty, džíny a normální sukni a kalhoty. Takhle jsem tedy nikdy na služební cestu nejela.
Připadám si jak v nějakém špionážním filmu. Jen ten pískáček na ruce dává vědět, že to zase není tak úplná legrace a odpoutání od všeho.
Jedeme přes Rozvadov a míříme stále na sever. Jsme uprostřed německého území a začínám mít svůj obvyklý pocit nechuti ke všemu. Je to takový divný, stísňující, blíže nedefinovatelný pocit, který asi máme všichni, pokud se dostaneme do jiného prostředí.
Přijíždíme na okraj Hamburku. Začíná být pěkná zima a když zastavujeme před pidi hotelem, kde jsme ubytováni, tak se okamžitě rozklepu. Zima a vlhko hansovního velkoměsta se do mě opře s plnou silou. Všude je mlha a sluníčko ani nemůže prorazit skrz nízké mraky. Únor není zrovna nejvhodnější doba na návštěvu tohohle bumbrdlíčka, ležícího téměř na okraji severního moře. Ani se nechce věřit, že část té obrovské špinavé vodní masy, která jím protéká, protekla také pod oblouky Karlova mostu.
Jednou jsem jela se školou na zájezd do těchhle končin. Jako část zájezdu byla taky projížďka po přístavu. Ještě nikdy v životě jsem neviděla tak gigantickou věc jako je tenhle přístav. Neuvěřitelné kilometry mol, nakládajících jeřábů a obrovských překladišť se mi nesmazatelně zapsalo do duše.
Bylo to naprosto nechtěné, jako nějaká nepřátelská část, kde bych nechtěla nikdy být. Naprosto skličujícím dojem na mě zapůsobilo obrovské kontejnerové překladiště. Tisíce a tisíce kontejnerů, které se vrší na sebe v několika vrstvách, je něco obludného.
Pětihodinová jízda přístavem, vyvrcholila žaludečními obtížemi, za které mohlo moře a bouře, která se začínala vynořovat na obzoru. Dopadlo to tak, že jsme s půlkou třídy skončili na okraji paluby a zůstali tam až do přistání. Člověk na to, když je mu zima a má žaludek naruby, vzpomíná dost nerad. Na tenhle den nemám moc hezké vzpomínky.
Dnešní cesta do hotelu přes část města nám trvala přes hodinu. Je to tu horší než v Praze. Všichni jedou jak o život. Připadá mi to jako veliký cirkus a blázinec. Všichni někam pospíchají. Jestli to takhle jednou bude vypadat u nás, tak nás čekají pěkný věci.
Vybalujeme, takhle nalehko jsme nikdy zatím nikam nejeli. Máme s sebou doopravdy jen to nejnutnější. Z pracovního vůbec nic a z toho našeho jen něco málo na čtyři dni.
Válečná porada začíná v pět hodin odpoledne. Přicházejí naši průvodci a všichni si sedáme do místnosti vedle baru. Majitel hotelu je původem Čech a přináší nám opravdového pražského turka. Sama vím, že dostat v Německu turka je problém. Neznají snad nic jiného nežli ty jejich překapávané šlichty. Je to hrůza, co dokážou z perfektních surovin, co mají k dispozici, vytvořit. Jejich super specialita "Špecle" je něco, co doopravdy nemusím mít. Nebo rozklepaný sulc, s brambory, politý rajskou omáčkou. K tomu vařená červená řepa. To bylo něco. Tohle jsem měla na stole a není to tak dlouho, pro změnu v Drážďanech. Člověk by někdy brečel, co dokážou vytvořit.
Máme na to celé dvě hodiny a potom musíme vyrazit na první průzkum. Rozdělujeme se na dvě party. Jedna parta půjde do normálního nočního klubu a ta druhá na pánskou šou. Koukám, že nás čekají pěkný věci. Konec porady.
Tak teď se tedy převléci. Jupí, klušu se osprchovat a potom s Evou hadraříme. Ještě že máme stejnou postavu. Výsledný efekt je ale perfekt. Kalhotky tmavofialové, punčochy světlounce mléčněbílé. Bílá, skoro průhledná blůzička s kratším rukávem. Sukýnka modrá do půlky stehen, ne moc krátká. Tak akorát. Černá vestička, bez knoflíčků, aby to zase nebylo úplně všechno vidět. Slabý zlatý řetízek kolem krku. Žádný přívěšek na něm. Vlasy vyčesat do korunky. Nasadit modrý oči, nepatrně nalíčit. Jen přírodně, žádnou divočinu. Modrý páskový botičky na vyšším kramflíčku. Paráda, akorát se barvou hodí k sukýnce. Náramek na pravou ruku. Ještě hodinky. Nezbytný pískáček a jsem hotová. Můj oblíbený kabátek na sebe a můžu jít. Když se dívám do zrcadla, sama se sobě líbím. " Jsem to potvora, co."
Klepám na Evu. Když otevře, tak to nemá chybu. Její fantastická měděnozlatá barva vlasů se prostě nedá přehlédnout. Super modrý kostýmek s proužkem je až dost odvážný. Kostýmek jako takový je normální, ale pod ním má jen černé kalhotky a černé punčochy. Je prostě éro. Jsem zvědavá co tomu bude říkat Martin.
" Zapomněla jsem si v Ústí boty. Mám jen černé." Docela jí k tomu jdou. Bereme si jen malé kabelky, a pospícháme za našima mládenci. V duchu se usmívám. Jedeme doopravdy z Prahy jen tak nalehko?
Konečně odjíždíme do nočního klubu. Mládenci se dohadují s maníkem, co je venku a láká kolemjdoucí k návštěvě. Naštěstí zasahuje náš průvodce, co ho máme na tyhle choulostivé případy.
" Měl vás za Bulhary. Mluvte jen německy. Bude to lepší. Budou Vás mít za dederóny, ale pořád lepší než se zase dohadovat. To víte, od sjednocení jim kvůli nim šla životní úroveň dolů. Nemůžou jim to zapomenout." Všechno další už probíhá normálně. Šatna a pak do sálu.
Sedíme uvnitř klubu. Dívám se kolem sebe a mám rozporuplný pocit. Zařízení je docela honorační a nedá se mu nic vytknout. Je to takový normální bar s molem. Ale absence jakéhokoliv personálu je poněkud zarážející. Jen na baru je mládenec, asi tak ve věku dvacet let a čistí sklenice. Jsem zvědavá, jestli u toho baru bude sám a nebo ještě přijde barmanka. Dvě tyče po stranách a jedna uprostřed. Naprosto běžné molo, jako všude jinde. Program začíná prý v osm hodin.
Určitě nemá cenu chodit dřív, i když je otevřeno od čtyřech hodin odpoledne. Jedině pokud si člověk chce zaskotačit. Ale většina lidí sem jde určitě na to, aby se ještě podívala na nějaký program. Sedíme hodnou chvíli a nic se neděje.
Jiří se odhodlává a jde si sám pro pití. Za dvacet minut co tu jsme, si nás naprosto nikdo nevšiml. Připadáme si, jako když sem nepatříme. Přicházejí tři další mládenci, po chvilce další větší společnost. Vypadá to, že se čekalo, až nás bude alespoň dvacet.
Sama vím, jak je nepříjemné pokoušet se udělat dobrou náladu, třeba jen dvěma lidem, kteří čekají, až je člověk trošku pobaví. Vypadá to, že se doopravdy začne. Sedíme u stolku sami. Stolečky jsou pidi, ale jejich výzdoba a lampa na nich, je dělá docela útulnými.
Sláva, první děvče jde na molo. Je to docela hezká holka a podle toho, jak se kroutí a ohýbá, se dá usuzovat, že to docela umí. Je to normální striptýz, jen trošku okořeněný taneční variací. Docela jí to jde. Všichni okolo jí tleskají. Kočka odchází a na molo nastupují dvě krásky.
Jsou asi zřejmě z Řecka. Obě mají jejich typický nos. Jsou stejně oblečené a mají nádherně se lesknoucí dlouhé vlasy. Doopravdy jako koňské ohony. Ty vlasy jim sahají určitě víc než do půli zad.
Oblečení je taky zajímavé. Jedna s krátkou minisukní, perfektně vypasovanou, že je všechno vidět. Přesně jí obepíná nádherný bříško a je vidět, jak ji hrají na zadečku svaly. Sedí na židličce uprostřed mola a pomalu roztahuje nohy od sebe. Chlapi si poposedávají, aby viděli lépe.
Druhá stojí za ní. Je v podobné, ale přeci jen volnější sukni. Má nádherný vzorovaný punčochy. Stojí rozkročena a hladí jí nádherné vystupující bradavky na bílém tričku. Vysoké kramflíčky na nádherných botách. Má to úroveň.
Pomáhají jedna druhé z oblečení. Jsou obě docela hezké. Nádherně opálená těla se jim kroutí, když se poddávají rytmu hudby. Nádherná a vzrušující podívaná. Tohle bych do začátku nečekala. Z toho, jak jim to jde, mají zjevně radost. Hudba jim pomáhá uvolnit se. Je to vždycky problém, jít na začátku.
Hostů pomaličku přibývá. Většinou to jsou party mládenců kolem třiceti let. Jsou tady i páry, ale většina sem jde v partě. Nechybí ani zastánci tvrdého burzovního světa. Valná většina ale konzumuje tolik piva, že snad jsou jako žoky. Nikdo z nich nemá pod metráček.
Pepa se naklání mezi nás a říká:
" Jó, sou dobře živený. Dadánkové maličkatí."
Má pravdu, naši kluci jsou mezi nima jak střízlíci. Zábava se pomaličku uvolňuje. Zatím jde všechno bez nějakých větších problémů. Pro pití si všichni chodí, nikdo se nad tím nepozastavuje. Nás mají vyloženě za turisty, co se přijeli podívat, jak to tu na západě frčí.
Kočky končí svoje vystoupení a musím uznat, že se mi docela líbilo. Potlesk je ale nějaký studený. Určitě by si zasloužili víc, ale nějak to nejde. Prostě je ještě moc brzo. Sál je už docela plný. Sedíme kousek od pódia, asi tak v jedné třetině. Je dobře vidět na točnu a do sálu. Další dvě striptýzová čísla v nikom z nás nezanechávají žádný pocit něčeho mimořádného. Někteří mládenci si berou židle a přisedávají si k točně.
Po menší přestávce se poklidná atmosféra mění. Do sálu ke stolečkům přicházejí děvčata. Krouží kolem kunčaftů a snaží se s nimi navázat kontakt.
Nevěřím svým uším. Je to půl na půl. Maďarština a ruština se docela zajímavě vyjímá v nočním klubu uprostřed Německa. Teda, že tu najdu ruský doprovod, to jsem skutečně nečekala. Holky si sedají ke klientům, ale s námi si evidentně neví rady. Prostě jim náš počet tři kluci a jedna holka nesedí.
Aby jim to nebylo tak docela trapné, bereme si židle a sedáme si přeci jen k tomu pódiu. Jsme tak dva metry od točny, která se otáčí rychleji než u nás.
Rusko-maďarské štěbetání necháváme za zády a jsme vtaženi do jakoby sousedského ovzduší, které panuje kolem točny. Prostě kdo nemá na holky náladu, tak si přišel sednou, sem doprostřed. Po nějakém naprosto neplatném čísle s průhlednými šátky, nastupuje exotická kráska z Afriky.
Je to jako svěží vítr, co tu zavanul. Krásná dunivá bubnová hudba podtrhuje její parádní číslo. Kočka je jak z gumy. Kroutí se kolem tyče jako had. Snad nemá v těle kosti. Sjíždí po tyči hlavou dolu. Dokáže se kolem ní ještě obtáčet. Prostě umí. Nádherně tmavá kůže, jí nádherně kontrastuje s bílým tričkem a mini kalhotkami. Mládenci kolem jí zastrkávají za podvazky desetimarkovky a je vidět, že se jim kočka líbí.
Exotická kráska je už skoro nahá, producíruje se a ukazuje se klukům ze všech stran. Stoupne si proti Jiřímu a předkloní se. Její nádherný prsa se skoro černými bradavkama má Jiří těsně před očima. Kdo to má vydržet. Chlap to prostě nedokáže.
Tutově ví, že patříme k sobě. Směje se mi do tváře, ale není to škodolibý smích, jen tak na poškádlení.
Jiří jí dává za podvazek desetimarkovku a vzdušný polibek je mu odměnou. Nezapomene ani na mě. Zamává mi na rozloučenou a jde na druhou stranu mola.
Nádherný dlouhý nohy, krásný tělo, pevný prsa, perfektní velký, stojící, skoro černý bradavky, to je něco, co se nevidí každý den. Matka příroda to někdy dokáže docela pěkně namixovat. Krouží kolem tyče a to, co kolem ní dokáže, jsem nikdy neviděla.
Jeden místní mládenec se nadzdvihne a mává na ní padesátimarkovkou. Kočka po něm hodí okem a pomaličku se k němu posunuje. Molo se pomaličku zastavuje, až je proti němu. Klečí na kolenou a posunuje se k němu stále blíž. Překulí se na zadeček a pomaličku se k němu blíží.
Kluk sedí a kouká na ní jak na obrázek. Dává ji padesátimarkovku za podvazek a kočka se otáčí před ním na kolena. Skloní se rameny až k podložce a je vidět, že svoje nádherný prsa má těsně nad podložkou. Nádherně prohnutý, protahující se kočičí hřbet je podívaná, která za to stojí. Pomalu se protahuje a špičkou bradavek se doopravdy dotýká podložky. Udělá to několikrát a nakonec se k němu otočí zády. Vystrčí na něj nádherně vyholenou, růžovou pičku a předvede se mu v plné kráse. Kluk se jí na ní dívá možná z třiceti centimetrů a je úplně mimo. Nemůže ani polknout. Jen se dívá. Snad zapomněl i dýchat. Kočka na něj koketně mrká přes rameno. Je mi jasné, že si kontroluje situaci a rozhodně nechce, aby jí na ní sáhnul. Mládenec sedí a není schopen slova. Dívá se a dívá. Je to nádherný kus ženský a nemá jediný kousek kazu na těle.
Molo se dává pomalu do pohybu a kočka se děkuje. Mám pocit, že si za tu chvilku vydělala dobrejch stopadesát marek.
Dalších několik čísel je proti ní, alespoň pro nás, naprosto nulovejch. Holky si z mola odnáší sice taky dost, ale proti exotické krásce to nic není. Sedíme stále na stejném místě a nemíníme se odtud hnout.
Vzadu se holky s klientama baví zvláštním způsobem. Neustále je nalévají pivem a nějakým silnějším alkoholem. Zřejmě je každá zaplacená od toho, kolik vypijí. Konzumace alkoholu stoupá. Je s podivem, když spočítám, kolik toho mají v sobě, že se ještě nic nestalo.
Je po jedenácté hodině a uvědomuji si, že se holky z počátku večera začínají točit znova. Oblečení je jiné, ale kočky jsou stejné. Pepa se na mě dívá a ukazuje ukazováčkem kolečko. Kývám, že vím, čekáme zase na holky z Řecka. Ale co to... Kočky nejdou.
Ještě přestávka a po půlnoci se to začíná konečně pořádně roztáčet. První jde pánský striptýz, ten kluk se nemá za co stydět. Má ho tedy pořádného a dokáže s ním dělat parádní kousky. Kroutí bokama, umí si ho roztočit kolem dokola. Nakonec si ho trochu pobídne, až mu napůl stojí a končí. Nebyl nejhorší.
Program pokračuje dál. Sedíme mezi rodilými Němci a nemám pocit, že bych tam nepatřila. Rozhodně se ani v nejmenším nesnaží chovat k nám přezíravě nebo nás přehlížet. Je jim jasné, že jsme cizinci, jen neví kam nás zařadit. Mluvíme německy, ale jinak než oni.
Jejich slovní podání slova milch a myš do kávy, je pro nás přeci jenom trošku jiné. Jak bych to řekla hamburgština je podstatně jiná než němčina. Netuší, že jsme z bývalého Československa, ale jsem si jistá, že by to už bylo stejně jedno. Mládenci přisunují jinou, větší točnu, na které jsou dvě tyče a čísla dostávají přeci jen jiný říz. Je to už docela slušná šou.
Na pódium přichází obě holky z Řecka. Jsou sice jen nalehko, ale jedna druhou svléká pomaličku, doopravdy jak to jde jen nejpomaleji. Mladší si z nádherných krajkových kalhotek na poslední chvíli vyndá bílý šátek.
Stoupá si mezi dvě tyče a už je jasné, co bude následovat. Druhá kočka jí posunuje po tyčích příčník s krásnou velikou chromovanou koulí uprostřed. Zavazuje jí oči a kráska si dává ruce do pout, co jsou upevněné na bočních tyčích. Stoupne si doprostřed a začne se dráždit. Jezdí a kroutí se po krásné kouličce. Je vidět, jak se jí lapličky rozvírají a co chvilku zůstává stát, aby si ji všichni mohlo prohlédnout. Docela slušná podívaná.
Naleštěná chromovaná koule je z počátku jak zrcadlo a je vidět, jak se na ni přimáčkne. Nejdříve po ní jezdí pomaličku, ale poznenáhlu zrychluje tempo. Hudba je podmanivá a umocňuje kouzlo krásky, která se sama nádherně dráždí. Dívám se jí na rty, vidím, jak si spodní část kouše zoubky. Je vidět, že to nehraje. Doopravdy je v tom až po uši, nádherně si to užívá. Vidím na jejích nervózních pohybech, že je docela slušně vydrážděná.
Nechce se udělat jen tak, a tak si to, jak to jde nejdéle, prodlužuje. Dovedu si představit, jak jí je, když si může takhle nádherně dráždit poštěváčka o tu obrovskou chladnou kouli. Je tak veliká, že si ji nemůže záměrně vzít dovnitř. Ale na tý kouli je všechno vidět. Všichni vidíme, jak si jezdí, jen dva nebo tři centimetry, dopředu a dozadu. Dráždí ji to naprosto vrchovatě. Ruce má sice v poutech, ale prsty s nádherně upravenými nehty se drží tyčí a pouta jsou tam vyloženě pro efekt. Hudba přestává hrát a je slyšet jen její přerývané vzdychání. Kroutí boky, poposedává po kouli, až mám pocit, že si ji snad nakonec vezme do sebe. Ale ne, její tělo se mocně zachvěje a bříško se jí zrychleně vzdouvá. Ještě několik pohybů po kouli a orgasmus ji pevně drží. Stisknuté zoubky a potlačované vydechnutí nikoho nenechává na pochybách, že se dovedla až do naprostého konce. Ještě chvilku se chvěje a potom si normálně stoupá. Druhá kočka k ní přichází a pomáhá ji sundat šátek, co měla přes oči.
Svítí na ní spousta světla a tak mhouří oči. Když poodstupuje, je na ni vidět, že se ještě chvěje a podklesává v kolenou. Za chvilku to však přejde a s krásným vzdušným polibkem mizí ve tmě. Zasloužený potlesk trvá dlouho a nutí ji, aby se přeci jen ještě jednou ukázala. Všichni ji tleskáme.
Cítím, že všichni okolo mě berou jako když k nim patřím. Jsem prostě kluk, jen trochu jinak. Přišla jsem se na to podívat jako oni a berou mě proto přesně tak. Jako by prostě mezi nima neseděla ženská.
Nic si nedovolí, ale z jejich pohledů a průpovídek je jasné, že mě neberou jako někoho cizího. Prostě jsem jako jejich kamarád. Ví, že jsem tu s Jiřím, ale to jim nebrání, aby mě nebrali jako sobě rovnou. Konzumace alkoholu se přeci jen snižuje, mají toho dost, ale chtějí ještě vydržet.
Přichází naše dlouho očekávaná kráska. Krásný dlouhý nohy v bílých kalhotách. Nemá sice tričko, ale nádherná, černá nezapnutá vestička je to, co z ní dělá královnu večera. Nádherný dlouhý prsty s perfektním lakováním nehtů, dávají tušit, že to je doopravdy někdo. Její obrovská černá hříva jí splývá až na záda a když pohodí hlavou, tak to nemá chybu. Ještě stále má na sobě kalhoty a způsobem, jakým se na podložce dokáže uložit a roztáhnout dlouhý nohy, rozrajcuje snad všechny. Těsně vypasovaný kalhoty dokážou všechno schovat, ale na druhou stranu, všechno taky pěkně ukázat. Zaříznutý středový šev kalhot krásně odhaluje rozevřené lapličky. To je tedy něco. Když sedí na podložce a roztáhne nohy, tak je to daleko rajcovnější, než když je nahá. Způsobem ,jakým se svléká, vzrušuje snad každého z nás. Skoro černé veliké bradavky má posazené ne na špičce, ale kousek šikmo nahoře na prsou. Špička bradavky jí stojí, jak se říká u nás, "jako fafík." Pod kalhotami nic nemá a když si je spustí kousek dolů, tak je jí vidět kousek jako uhel černého, jemného, krátkého porostu, co má nad vyholenou pičkou.
Trvá to věčnost, než se svlékne, ale stojí to za to. Celý sál se přesunuje co nejblíže k molu a kočka začíná své číslo. Kluci jí dávají za podvazky desetimarkovky a dvacetimarkovky. Kroutí se kolem nich a nikoho nenechává bez povšimnutí. Perfektní rudožluté nalakované a rovně sestřižené nehty si pohrávají s krátkým porostem nad nádhernou pičkou. Nakonec se posadí k tyči. Jednou rukou se jí chytne nad hlavou a druhou si hraje pořád se svým porostem a čeká na toho, kdo dá víc.
Mládenec přede mnou se osmělí a zamává stomarkovkou. Holka se na něj usměje a molo se po dvou otáčkách zastavuje před ním. Přisunuje se k němu, pomaličku zdvihá nohy, které má u sebe. Dává je nahoru a roztahuje je. Lapličky má u sebe a je jí vidět jen nádherný poštěváček. Rukou si je pomaličku roztáhne od sebe a ještě si je dvakrát uhladí. Je před ním jak rozevřená kniha. Krásné, rudě svítící a rozevřené, jsou před ním otevřeny. Jen si ji vzít. Koketně si nasliní ukazováček a dvakrát si přejede po vnitřní rozevřené straně. Vymění si ruku, kterou se podpírá, nehtíkem a jedním článkem prstu si zajede až dovnitř, do dírky. Mládenec fascinovaně hledí na její rozevřenou pičku a nemůže se ani pohnout. Holka jí má perfektní. Nádherný porost, černý jako uhel, je překrásně upravený. Překrásný véčko nemá chybu. Krásný, plochý bříško s řetízkem dokreslují podmanivou atmosféru. Díváme se na ní určitě z menší vzdálenosti než je jeden metr. Kdyby měla kaz na čtyřce vlevo nahoře, určitě bychom ho viděli.
Není to sice normální, ale je to svým způsobem zvláštní, nepřipadá mi to v jejím podání nijak vulgární. Je to kočka, co se ráda předvádí, ale to neznamená, že to je nějaké přitažené za vlasy. Ještě chvilku a představení končí. Kniha se zavírá a potlesk který následuje, je největší, co jsem tady slyšela. Musím přiznat, že tohle jsem nikde neviděla. A taky je to doopravdy něco. Je super.
Než odejde z mola, levým okem na mě mrkne. Věděla přesně, kde jsem. Určitě část té podívané byla taky pro mě. Je to správná profesionálka. Všechno měla pod kontrolou. Věděla kdy a kam to může nechat dojít. Jestli až do konce, nebo kdyby hrozilo nebezpečí, couvnout a přestat. Super představení. Klukům se taky líbí, tleskají jak o závod. Marná sláva, ta holka je královna večera. Dívám se na hodinky. Osmnáct minut, paráda. Takhle dlouho udržet pozornost, to je umění, co jen tak někdo neumí.
Dvojici, co přichází potom, je snad jen osmnáct let. Je na nich vidět, že se snaží, ale není to z mého hlediska ono. Nakonec se přeci jen osmělí a číslo dostává řádný spád. Je to ale normální šukačka, co člověk v těchhle klubech asi vidí mnohokrát. Naši kluci, tím nejsou nijak moc zaujatí.
Jiří říká potichu: " Chudáci, moc se snaží, ale je to nějaké divné. Jsem zvědav, jak to skončí. Ale podívej se kolem sebe."Doopravdy, místní chlapy sedí a čučí na ně, jako když je to bůhvíco.
Hugo, je to legrační jméno, co sedí vedle mě, se ke mně naklání. Šeptá mi jejich místní němčinou:
" Moc se ti to nelíbí, co?"
Krčím rameny.
Ptá se odkud jsme. Když říkám že z Prahy, široce se usměje a je to naprosto jasné:
" Ja, ja, Bier gut."
Potom se zamyslí a kupodivu pokračuje lámanou češtinou:
" Pivo gut, ceský holky gut, ja říct holky gut, ja, ja dobrrý." Konečně si na to slovo vzpomene. No, a potom že nejsme ve světě známý.
Na pódiu se pomalu propracovávají ke konci. Mluvíme potichu už německy a nakláníme se k sobě blíž.
" Proč jsou všichni hotový z tý dvojice?"
" Jsou mladí, skoro děti, to se tu cení."
" Cože?"
" Jsou mladí, no to je všechno. Správně by tu ani nesměli vystupovat."
" Jak to?"
" No plnoletost je až od 21 let. Jinak za tebe ručí rodiče. Na tohle musí mí jejich svolení."
" To se jim líbí?" Kývám na mládence, co sedí kolem. " Jen to, že jsou tak kolem osmnácti?"
" Ja,ja," nadšeně odpovídá a kývá hlavou.
Není důvod mu nevěřit, ale vím, že v tomhle jsme určitě jiní. Prostě mají na to jiný pohled. Vím, že mají dvojí plnoletost. Auto můžeš řídit v osmnácti, ale oženit se můžeš až jednadvaceti. Když chceš dřív, musíš mít svolení rodičů.
Nedovedu si představit, že bych chtěla na mamce povolení proto, že se půjdu takhle ukázat na molo. To bych asi nedokázala.
Je to všechno pokrytectví. Polovina Německa je katolického vyznání a tohle mi nějak nejde do sebe. Z mládenců, co sedí kolem, určitě nikdo nechodí do kostela, ale stejně.
Molo pomalu končí. Holčička si před ní dává šátek, aby jí nebyla vidět, ale je to celé nějaké trhlé. Připadám si jako v nějakém divokém snu. Dvojice končí a děkuje se. Obrovský potlesk, který ji provází, mi připadá vyloženě nezasloužený.
Je to tu znova. Jsme prostě jiní.
Jiří se ke mně naklání a jen kroutí hlavou. Oběma se nám to moc nelíbí, ani Pepa co sedí vedle, nemá na to zrovna nejlepší názor. Naklání se ke mně a potichu povídá.
" Tak tohle ne."
Domlouváme se očima. Je nám to jasné. Máme na to stejný názor a není nic ,co by nás mohlo jinak přesvědčit.
Přichází další dvojice. Je to jiná třída. Kočka se tomu poddává s takovým zaujetím, že jí skoro věřím, jak si to prožívá. Je to ale jen zdání. Mezi tím, co si kontroluje partnera, je jasné, že to jen hraje. Není to moc poznat, ale pro mě to zase není takový problém si toho nevšimnout. Holka se parádně kroutí, když ji bere zezadu a konečně mám pocit, že se jí to začíná líbit.
Kluk je jeden z nejlepších, co jsem kdy viděla. Svaly na zadku mu jen hrají a dává do toho správnou dávku drzosti a rychlosti. Skoro mi to připadá, jako by se před tím pohádali. Dává jí co zabrat a kočka, co klečí před ním, mu to nechce zůstat dlužná..
Jedou tak rychle, až mám pocit, že se ten kluk musí každou chvíli udělat. Je to jen zdání, jsou přeci jen sehraní. Konečně se přibrzďuje a dál to má už normální průběh.
Má ji před sebou krásně přikrčenou jako kočku, která se protahuje. Tělo si tiskne k podložce a nastavuje mu svoji pičku. Chce aby ho měla co nevíc v sobě. Mládenec se nemíní zahanbit a jezdí v ní až na konec. Má ho správně dlouhýho a nenechává nikoho na pochybách, že ji chce pořádně ošukat.
Je vidět, že se přeci jen dostali do pohody a mají se k sobě skoro jak milenci. Kluk si ji bere zezadu čím dál pomaleji a vidím, že původní zloba a chuť se tomu druhému pomstít je ta tam. Začínají spolu šukat čím dál lépe a možná procítěněji. Není to prostě jen bohapustá šukačka, ale už tak trochu milenecké škádlení. Klasický příklad změny myšlení. Potom že postel lidi nemění.
Kluk si ji otáčí naznak a proniká do ní zepředu. Vidíme, že ho má opravdu solidního. Takovej správnej utahovák. Kočka drží, už se jí to líbí. Bere si ji, jako by mu patřila. Děvče se tomu poddává a mám pocit, že se na tuhle roli těšila. Pleská ji rukou po zadečku a holka pokaždé jen hekne. Kluk před ní klečí a kočka je na něm navlečená. Začíná si s ní hrát. Hladí ji po prsou a jemňounce jí žmoulá bradavky.
Podloží si ruce pod její zadeček a pomáhá jí udržet rovnováhu. Ona si nadzdvihne pánev a ještě kousek se k němu dorazí. Asi jí má pořádnou, protože se na něm začne pohybovat v kruzích. Ramena má na přitisknutá k podložce a nohy široce roztaženy. Kdyby chtěla, mohla by se přitisknout koleny a zároveň i pičkou ke stěně, kdyby tu byla. Pánví krouží dokola. Tímhle pohybem mu v sobě kroutí jeho přirození.
Neudrží se a pozdvihne hlavu, aby se podívala, jak ho tam má hluboko. Nepatrně se usměje. Je to takový úsměv uspokojení, že se jí to povedlo. Vyloženě jí rozumím. Potom si vezme do rukou své bradavky a začne si je kroutit. Kluk jen klečí a nechává se ošukávat svojí partnerkou. Ruce má stále pod jejím zadečkem a pomáhá jí.
Kočka kroutí svojí prdelkou a na mládenci je vidět, jak se mu kuličky zdvíhají a spouštějí. Dává mu pořádně zabrat. Určitě si teď připadá, jako když ho má v kafemlejnku. Jeho žalud se mu tře o stěny pochvičky a jak se uvnitř smýká, musí mu to působit parádní potěšení. Najednou se zastaví a vidím, jak mu kuličky jedou k tělu. Určitě mu ho stiskla tou správně vyzkoušenou silou. Oba strnou ve stejné poloze. Je to pořádná chvilka, co mu ho takhle jeho milenka drží. Má ho tím ve své moci a je si toho náležitě vědomá. Kluk jen drží, je na vrcholu blaha.
Začíná se na něm zase kroutit a její úsměv vypovídá o tom, co se teď událo. Dává nám všem jistotu, že si to hezky užili. Oba takhle spojeni jezdí pořádnou chvíli, až to mládenec nevydrží a pokleká si nad ní. Zarazí ho až na konec a chvilku čeká. Jen se mu uklidní, tak ji začne šukat takovou silou, že ji to určitě bolí. Kočka jen vzdychá a ve chvilce, kdy si myslím, že si ty svoje bradavky ukroutí, je vidět, že se udělala. Kluk je taky na konci.
Bleskově z ni vytrhne přirození a stříká. Je to správná sprška, co ji skrápí. Kočka čeká s otevřenou pusou, až ji zasáhne několik kapek, co doletěly nejdál. Jazýčkem si je olízne a čeká na to, až kluk úplně skončí. Pomáhají si navzájem vstát. Jejich číslo mělo slušnou úroveň a nedá se mu nic vytknout. Oba odcházejí do šatny a po někdejší nevraživosti není ani potuchy. Drží ji kolem ramen a pomáhá ji do schodů. Vypadají naprosto spokojeně a milenecky.
Soused se ke mně otáčí. Pomrkává na mě a čeká, co řeknu.
" Tak co? Jaký to bylo?"
" Slušný, umí. Jsou místní?"
" Ne, je to kamarád, co bydlí blízko vás. Vždycky jeden týden dělá v lese, druhý týden jede sem a tady si s tou kočkou, co tu žije, přivydělává. Žijí spolu už tři roky, ale ani jednomu se nechce do toho praštit. Mají tady malý byteček a tam jsou spolu těch čtrnáct dní z měsíce."
" To dělá jen tohle? Tedy myslím to tak, čtrnáct dnů v lese a čtrnáct dnů tady?"
" Ale ne. Má taky docela zajímavou zábavu mimo tohohle. Jezdí na závody se saněmi."
Zjevně jsem nepochopena, ale nemůžu to zkazit. Pokračuji tedy dál
" Jako psy a tak?"
" Ne, jezdí se saněmi sjezd. Je to stará dřevorubecká tradice. Sváželo se tak dříví z lesa dolů do údolí."
" Jak se k tomu dostal?"
" S kamarády dělá v lese lesního dělníka a jezdil na sjezdy v téhle staré disciplíně do Rakouska. Do Almenach, nebo tam poblíž. Jednou se tam potkal s partou lidí, co to jezdí závodně."
" Cože, závodně? To taky jde?"
" No jo. Normálně v tom původním provedení se jede se saněma naloženým dřevem a jseš před nima. Saně tě tlačí před sebou a nemáš kam uhnout. Musíš je udržet na cestě, nebo tě rozmačkají. Za tebou je na saních 200 kg dřeva. Když to někam napálíš, je po tobě."
Ani se mi nechce věřit, že tohle šílenství existuje. Viděla jsem to v kině někdy před deseti léty jako kuriozitu. A tenhle kluk mi tu tvrdí, že se jezdí ještě nějaká větší bláznivina.
" A jak to tedy teď vypadá? Jak se to jezdí?"
Bere mě za ruku a táhne k baru.
Kouknu vlevo a vidím, jak se Pepa zvedá. Jasně, ochranka funguje perfektně. Jen se zvedneme, Jiří si sedá na moje místo až vzadu. Aby mu když tak nikdo nepřekážel, kdyby k něčemu došlo. Vypadá to sice neškodně, ale člověk nikdy neví.
Sedáme si k baru. U baru je mládenec jako večer, ale je tu taky asi dvacetiletá kočka, které to docela sekne.
Zlatá bohatá, nakrátko ostříhaná hříva a krásný dětský černá oči z ní dělají překrásnou panenku. Dlouhý nohy a naprosto průhledná halenka, vyloženě přitahuje celé osazenstvo, co sedí u baru. Na halence jsou jen dvě našité kapsičky, přesně tam, co má bradavky. Nejsou jí sice moc vidět, ale co tam má a jak vypadají, si lze velice dobře domyslet. Zlatý řetízek s madonkou kolem krku se do tohohle prostředí moc nehodí, ale co. Je vidět, že je tu skoro všechno naruby.
Krátká minisukně, ale má kalhotky. Jsou to sice jen ty uzounké, co jsou zaříznuté mezi půlky, ale má je.
V duchu si povídám. Jsme lepší, fakt jsme lepší.
Mládenec nám míchá něco před námi, ani nevím co do toho všechno dal, ale chutná to dobře.
Nenápadně se otáčím, Pepa stojí u dveří a Jiří je pootočen a připraven okamžitě vystartovat. Doufám, že to nebude zapotřebí. Copak to musím mít pořád komplikované.
" Tak povídej? Jak je to s těma sáněmi?" Otáčím se k mému společníku.
Nejdříve si lokne a potom povídá. " Nejdříve se jezdilo se saněma, co mají dřevaři. Jen tak pro zábavu. Potom na nich začali jezdit kluci, místo dřeva. Víš, na saních třeba čtyři a jeden to vpředu řídil. Nakonec si ti blázni udělali úplně nový typ a začali jezdit po upravené dráze."
Jen kroutím hlavou.
" Dneska se jezdí na sáních, které vůbec nevypadají jako ty původní. Snad z těch původních zůstalo jen to, že ten kdo je řídí, je před nima. Jezdí se teď ve třech. Je to stejně vo hubu. Jedeš z kopce na saních, co jedeš, seš před nima a oni tě tlačí z kopce dolů. Taky to jede celé skoro šedesátikilometrovou rychlostí. Na saních máš ještě dva společníky. Oni mohou brzdit, ale stejně seš první na ráně ty. Na botách máš takový železa, aby se člověk mohl opřít o ten led, na kterém jedeš."
"To se jede na ledě?"
" Jo, celá trať je politá vodou. Jezdí se to na normální polní nebo lesní cestě, jen v zatáčkách se dávají dřevěný zábrany. Ten blázen vždycky přijede a je celej dobytej. Tuhle se jim to povedlo rozbít. Ty sáně ho přejely a tak měl na noze od jedné skluznice jedenáct štychů. Co si myslíš? Za čtrnáct dnů jel na trénink a po měsíci znova na závody. Úplnej cvok."
Jen se usměji. Tak tenhle typ lidí znám docela dobře. Někoho mi to moc a moc připomíná.
" Jeli teď v neděli, ale moc se jim to nepovedlo. Skončili až čtvrtí."
" To snad nevadí, z kolika?"
" Asi osmačtyřiceti, ale to není nejhorší. Nejhorší na tom je to, že to vyhráli Italové. To nemůže překousnout. Je to prostě magor. A tak někdy jedu s ním. Jsem většinou jen na čumendu. Sebrali mu řidičák pro alkohol a tak ho teď vozím."
Kývám hlavou. " Půjdeme si sednout. Kluci by měli strach."
" Aha, seš tu s těma třema mládencema, viď. No nic, jen sem tě chtěl pozvat na skleničku."
" Jó, to je v pořádku. Oni to taky tak berou. Neboj, seš hodnej."
Lezeme z vysokých barových židliček a vidím kočku z baru před sebou. Než zvednu oči, tak si všimnu, že má nádherný botičky. Jsou na vysokém podpatku, ale naprosto průhledné. Vypadá to nádherně. Ženská noha v téhle botičce vypadá docela jinak.
Jdeme ke stolu a s námi se vrací Pepa. Jiří mi uvolňuje místo, sedám si zpátky.
Mládenec co mě pozval na skleničku, si sedá k Jiřímu a o něčem debatují. Program notně pokročil. Je po druhé ráno a je vidět, že alkohol dělá své. Holky vzadu to už buď vzdaly a nebo jsou s kunčaftem na pokoji. Jen my sedíme asi s třiceti chlapama. Čekáme na konec.
Přichází dáma v letech. Podržte se. Výška tak stošedesát, váha asi tak osmdesát kilo. Prostě kus.
Kluk, vlastně starší pán, co s ní přichází, vedle ní vypadá jako střízlík. Lehá na podložku točny a ona mu ho začíná kouřit. Má ho docela velikého. Žalud na konci je slušnej a celé příro se mu bimbá, když se otáčejí obráceně. Nakonec to skončí tak, že je opřený zády o tyč točny a matrona ho kouří. Vždycky sebou po chviličce cukne.
Teprve za chvilku mi dojde, že ho do něj vždycky kousne. Brr.. Když si představím, co by to dělalo s Jiřím, běhá mi po zádech a potom po celém těle husí kůže. Rty má ta samice jak havajskej domovník. Normálně si ho vcucne do sebe a v puse mu ho přehazuje a žužlá. Vyloženě je na něm vidět, kdy ho kousne. Vždycky sebou trhne, ale drží. Nakonec to končí tím, že si ho dáma otočí a klekne si před ním. Její kozy, jinak se to snad ani nedá pojmenovat, jí visí až na podložku, na které klečí. Pro dokreslení, jsou to totiž asi tak rozbředlé šestky s obludnými skoro černými bradavkama. Obrovský poštěváček a nastavené hnědé laple, pardon pysky, se jí blyští. Obrovské půlky jsou připraveny, vzít si do sebe jeho přirození.
Chlapík se přisune. Zastrčí ho tam, ale je tam jako chroust. Matrona ho normálně zase vcucla do sebe. Nemá žádné problémy. Jezdí v ní už od počátku, alespoň dvacet centimetrů, sem a tam. Není na ní vidět, že by dojel až na konec. Dáma je opřena o ruce a nechá se obšťastňovat svým partnerem. Je to krutá realita, ale je to tak, jak jsem napsala. Chlapík se snaží, ale dáma se najednou otočí k jednomu mládenci z publika. Začne s ním normálně konverzovat. Chlapík vzadu dře, jen z něj kape pot. No tohle, to je tedy něco. Normálně mi to vyrazí dech.
Točna se zastaví a rozhovor pokračuje s někým jiným. Jsem naprosto na větvi. Co to je? No to je hrůza, to je šílenství. Chlapík je vzadu jak sexuální nádeník a ona si ho ani nevšimne. Šuká jí jako šílenec a ona se baví s někým z publika.
Koukáme na sebe jako cvoci. Pepa jen mžiká očima. Jiří je naprosto mimo, jen polyká naprázdno.
Většina chlapíků kolem se ale docela dobře baví. Ptají se jí, jestli ji šuká dobře. Odpovídá mu, že by to mohl zkusit, kdyby chtěl. Třeba mu to půjde líp. Naprosto vyšinutá debata.
Kde je krása mileneckého spojení, kde je to všechno krásné? Kde to všechno zůstalo, když se někdo poníží k takovému divadlu. Chlapík vzadu neustále dře jako barevnej. Na dámě je vidět, že ji to přestává bavit. Pootočí se k němu a něco mu povídá.
Chlapík přestane a vyndá ho z ní. Lehne si na znak a ona mu ho začne honit. Nejdřív jen tak málo, ale za chvilku se situace mění. Je na ní vidět jak zatne zuby. Drží mu ho pevně v ruce a honí ho jak zběsilá. Leží a ani se nehne. Jen na nohou je vidět, že se blíží k vyvrcholení. Šílená samice ho dráždí a honí, víc a víc. Nakonec se mu přeci jen podaří vystříknout. Sice jen málo, ale dá se říct, že se udělal.
Hrůza, hrůza. Totální šílenství. Tohle tedy ne. Nikdy, nikdy. Jsem, jako když mě někdo praští do hlavy. Tohle že má být poslední tečka nočního programu tohohle klubu?
Šílené, kdyby mi to někdo řekl předtím, nevěřila bych. Kam se to dostalo, tohle všechno. Peníze stojí za vším. Nejvíc je pro mě ale nepochopitelné počínání těch mládenců, co seděli kolem. Je to zvrácenost a nebo snaha vymanit se ze stereotypu, v kterém žijí? Ráda bych věřila v to druhé, ale nejsem, přesvědčená, jestli je tomu tak u všech.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek