Jedu dnes do Ústí brzo ráno. Domluvili jsme se s našima, že se ještě dojedu podívat na bráchu do nemocnice. Je to cvok. Jezdí na kole terénní sjezdy závodně. Samozřejmě si to zkouší, co umí taky sám. A samozřejmě, se mu povedlo přistát i s kolem na stromě.
Leží v nemocnici v Děčíně. Zlomená klíční kost a několik žeber. Nádhera, ještě že nejel sám. Helma mu dost pomohla. Je u nich nepsaný zákon, že tam musí být alespoň dva, kdyby se něco stalo. Je to přesně ten případ, kdy se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Tak dlouho tvrdil, že se mu to nemůže stát, až se mu to povedlo. Ruka na křídle moc nikomu náladu nepřidá. Domluvila jsem se s našima, že za ním zajedu a sejdeme se tam u něj po obědě.
Jeden z řidičů jede z Prahy ráno v osm hodin sám a tak se s ním svezu. Nakládá mě na Vltavský a frčíme si to do Ústí. Mám tam domluveno, že si vezmu auto a pojedu do Děčína. Potom se vrátím zpátky do Ústí, na večerní představení.
U nás na parkovišti jsme tak v deset. Od Jitky která dnes slouží, dostávám klíče a doklady od služebního malého mercedesu. Ještě nezbytné kafe a vyjíždím nahoru. Kluci od ochranky legračně salutují a navzájem si máváme.
Je to kousek. Těch pětadvacet kilometrů je za mnou ve chvilce a zpátky se vrátím tak na šestou. Je neděle a nikde nikdo není. Krásný podzimní den a pocit, že jedu na výlet jsou dvě věci, co se nedají dát dohromady. Autíčko je to nejmenší co u mercedesu dělají. Tady s ním ale skoro nikdo nejezdí. Je to jen, pro takovéhle jízdy, kdy je zapotřebí narychlo někam dojet. Jedu po silnici kolem Labe a za Roztokami se to stane.
Známý plácavý zvuk a silné táhnutí do silnice je jasným znamením, že jsem píchla.
Hrůza, když si představím, že ani nevím kde je u tohohle auta hever, mě docela děsí. Jedu ještě kousek, potom zabočím do protisměru a zastavuji na malém parkovišti. Spíš je to jen část silnice co vede do lesa.
Stojím a bádám co s tím. Náhradní kolo jsem našla. Hever taky. Je u něj i klíč na kola. Ale nejsem schopná to zatracený kolo povolit.
Jindy je na tý silnici provoz jako blázen, ale dnes v neděli před polednem tu skoro nikdo nejede. Nezbývá mi než si stoupnout na kraj silnice a někoho zastavit. Auto je vidět, tak mi snad někdo zastaví.
Ještě je tu jedna možnost. Vlastně dvě. Správně bych si měla zavolat taxi a nechat se jím odvézt. Ta druhá je, že bych zavolala našim klukům a ty by mě to přijeli vyměnit. Než se rozhodnu pro nějakou, přijíždí starý moskvič.
Zamávám a auto skutečně zastavuje. Normální kluk se mě ptá co potřebuju
" Mám píchlé kolo a nemůžu povolit šrouby, nepomohl by jste mě s tím."
Vystupuje a pokouší se to zatracený kolo povolit. Je na něm vidět, že má co dělat, aby ten mizernej šroub povolil. Následující výměna kola je naprostá rutina. Nandáme věci do auta a já se s ním jdu rozloučit.
Sedí v tý rachotině a pomalu couvá na silnici. Zastaví a stáhne okénko u spolujezdce. Nakloním se k němu a děkuji mu.
Dívá se upřeně na mě a říká. " Ještě něco na rozloučenou né."
Nastaví pusu a čeká. Nakonec mi to nedá a skloním se k němu. Políbím ho na ústa.
Najednou cítím jak mě bere rychle za vlasy, co mám spadnuté na ramenou. Než se stačím nějak bránit drží mě pevně a točí okénko u auta nahoru. Snažím se co nejrychleji dostat z auta hlavou ven, ale jde to jen kousek.
Vlasy mě drží v ruce a nepouští. Strašně to bolí a nemůžu nic dělat. Skončí to tak, jak chce on. Hlavu mám sice venku, ale většinu vlasů mám skřípnutou mezi okenní sklo a rám dveří. Jsem uvězněná za vlastní vlasy a nemůžu se ani hnout.
Vystoupí a jde sebrat kabelku, která mě upadla na zem. Nastartuje a pomalu popojíždí z parkoviště dál do lesa. Jede pomalu, abych mu stačila.
Musím jít vedle auta, nic jiného mě nezbývá. Připadám si jako dobytče na porážku. Snažím se sice vytrhnout, ale moje dlouhé krásné vlasy drží jako hrom. Nejde to ani o kousek. Okno dokonale těsní a dveře má zamčené zevnitř. Musím vedle něj cupitat pomalým krokem. Dávám pozor abych o něco nezakopla a neupadla.
Nadávám si jak jsem blbá a jak správně pitomě jsem mu naletěla. Cukání hlavou za vlasy mě dělá takové problémy, že se po chvilce už ani nesnažím nějak bránit. Jen doufám, že někde nezakopnu a neprásknu sebou. Nedovedu si představit, že bych zůstala viset za vlasy.
Zastavuje, ze silnice sem není už vidět a jde se podívat nazpět. Nese jednu botu, co jsem ztratila cestou sem. Stojím sehnutá k okénku a rukama se opírám o auto.
Když ke mně přijde, kopu kolem sebe, ale moc mi to nejde. Sáhne si mě na zadeček a pod sukni.
Nemůžu se bránit. Jen jej odstrkuji rukama a snažím se, abych se neuhodila mockrát hlavou o auto.
Moje kroucení a zmítání končí tím, že mě zkroutí ruku na záda a i přes to, že kolem sebe kopu, mě stáhne kalhotky.
Moje krásný krajkový kalhotky se válí na zemi jako kus hadru. Ruku mám stále zkroucenou za zády a ten hajzl se do mě dostává. Nejdříve prsty a potom celou rukou. Snažím se, aby do mě nemohl a sevřu se, co to jde nejvíc. Pouští mě a jde do kufru pro něco. Netrvá to nijak dlouho a je zpátky.
Zase mě zkroutí ruce na záda. Cítím jak mě kolem obou zápěstí zacvaknou pouta. Ještě mi zalepí ústa nějakou lepící páskou, abych nemohla volat o pomoc.
Zuřivě se bráním, ale nemůžu mu odolat. Za chvilku mě má spoutanou s rukama za zády a předkloněnou, že si mě ani líp nemohl připravit. Couvne kousek zpátky a potom mi zdvihne sukýnku a odhalí celý krásný zadeček s vystrčenou pičkou. Jsem sevřená a škubu sebou, co mě to moje vlasy dovolí.
Potichu se ke mně nakloní a říká.
" Když mě tam nepustíš sama, tak ti do ní narvu šišku, tak si to rozmysli. "
Jsem sevřená a nemíním se mu jen tak dát. Najednou cítím na lapličce vyloženě ostrou hranu. Ten mizera to asi myslí vážně. Chce se do mě dostat šiškou ze stromu.
" Ještě chvíli a doopravdy ti ji začnu cpát dovnitř, tak neblbni. A koukej roztáhnout nohy."
Dává mi ji na okraj pochvičky a tím mě definitivně přesvědčuje. Je to tedy pro mne šílený pokoření. Stoupám si a s nohama roztaženýma cítím, jak se do mě dobývá. Není nikterak jemný a dostává se do mě jak nějaký rabiják.
Najednou ztuhne a musí se podívat blíž. Jasně, objevil kroužek, co tam mám. Dobrý, zní komentář, když se podívá zblízka.
Slyším a cítím, že si stahuje kalhoty. Rozepne mi sukni, sjíždí mě dolů ke kolenům a odhaluje můj nahý zadeček.
Jsem maximálně rozzuřená a nechci si to nechat líbit. Cítím ale na zadečku, který mám proti němu vyšpulený, jak mi po něm jezdí tou proklatou šiškou. Nohy, co jsem měla u sebe, když ze mě stahoval sukni, musím zase dát od sebe, tak jako předtím. Jezdí mě po vnitřní straně stehen tou šiškou a drásá mi tam kůži. Musím je už mít celé červené.
Cítím jeho přirození, jak se mu bimbá a ťuká mi s ním do zadečku. Hajzl jeden, copak to musí dělat takhle. Jsem připoutaná a připadám si jako nějaké dobytče uvázané na porážku. Opravdu důstojná poloha pro ženu. Ruce mám spoutané za zády. Nemůžu se s nima nijak bránit. Říkám si, že je lepší se mu poddat než se nechat nějak totálně potlouct. Spíš mu být po vůli než ho nějak provokovat.
Zřejmě si plivnul na ruku a vjíždí mě dovnitř nasliněnými prsty. Za chvilku je tam i se svým přirozením. Pomalu a pracně se dostává dovnitř. Nedokážu se uvolnit a mám ji sevřenou. Jsem celá strachem schoulená do sebe a musí to být cítit i na mojí pochvičce. Pracně se dostává dovnitř a pomalu mě začíná šukat. Jsem opřená hlavou o auto a strašně mi při každém škubnutí bolí vlasy. Bouchám hlavou do okraje okna a příšerně mě začínají bolet záda. Zkroucené a spoutané ruce za zády ani necítím.
Počítám, že za tu chvilku, si u soudu naspořil takových minimálně pět let. Zatínám zuby a pokouším se mu vyjít ve všem vstříc. Jezdí ve mně zkušeně. Není to žádný zajíc, co se chce udělat co nejdřív a potom hned znova. Jezdí a kroutí mě ním uvnitř jako s kolíkem. Docela slušně mu stojí a má jej dost dlouhého. Sice na konec pochvičky se nedostane často, ale když hodně přirazí je tam. Drží si mě rukama za zadeček a kroutí mě s ním uvnitř. Nebýt přivázaná jako zvíře, tak by se mi to možná i líbilo, ale takhle.
Huhlám do pásky a hulákám, co to jde nejvíc se zalepenou pusou.
" Budeš křičet?" Kroutím hlavou že ne.
" Opravdu ne?" Zase kroutím hlavou.
Vyjede ze mě. Prudkým trhnutím mi najednou strhne pásku z pusy. Pálí to jako čert. Mám určitě celou pusu rozedřenou.
" Pusť mě ty ruce ty prase". Ihned vyjedu.
Cvakne to a mám ruce volné. Moc jsem si tím nepomohla, ale přeci jenom. Abych to nezakřikla, hned mě připoutá ruce ke klice u dveří. Moc si nemůžu dovolovat, snažím se jen, aby mě to moc nebolelo a abych si ho moc nerozzuřila.
Vjede do mě a pokračuje dál. Šuká mě stále rychleji. Jezdí jako blázen a nemá stále dost. Normálně by se určitě udělal, ale tenhle ne a ne.
Jezdí takovým tempem, až se mi třesou kolena. Šuká mě stále větší a větší silou. Normálně bych už byla mokrá, ale teď to neplatí. Jsem ráda, že se nepokouší ještě o nějaké další prasečinky.
Musím si dávat pozor. Tyhle hajzlové se potom snaží hýčkat si svůj komplex a chudák holka to potom odnese.
Sedá do auta a popojíždí ještě dál do lesa. Musím jít vedle něj, jak dobytče uvázaná a nemůžu se proti tomu ani trochu bránit. Je to pro mě obrovské ponížení. Dojede na konec úvozu a zase mě zkroutí ruce za zády a spoutá.
Odejde od auta a po chvilce slyším jak jede nahoru s mým mercedesem. Zastaví vedle. Odemkne mě ruce od kliky a spoutá je znovu za zády.
Kolem krku mě hodí smyčku, tím mě dost vyděsí. Přiváže si mě k autu, konečně povolí okénko, kam jsem byla snad přes půl hodiny připoutaná.
Bolí mě záda a snažím se narovnat. Moc to ale nejde. Jsem, jako když přes mě přejel buldozer. Všechno mě bolí a pálí.
Nechá mě vydechnout a normálně mě nacpe do kufru mého auta. Moc se při tom se mnou nemazlí. Jsem zkroucená jako žížala a nemůžu se ani pohnout. Ruce mi dřevění a snažím se s nima alespoň trochu hýbat.
Nejhorší ze všeho jsou ohromné vyhlídky. Viděla jsem jak vypadá, vím jak mluví a to je pro oběť snad to nejhorší. Je to jako když je člověk na poloviční cestě tam, odkud není návratu. Pokud je to alespoň trochu reálně uvažující násilník, většinou nezajde za nějakou konečnou mez, ale u těchhle cvoků, nikdo neví.
Jedeme dlouho. Nemám představu kde můžeme být. Cítím jak auto dvakrát drkne a zřejmě podle zvuku zajíždíme do garáže. Cvakne zámek a pomáhá mě ven z kufru vozu. Jsem tak slabá, že sotva stojím.
Rozedřené zápěstí mě bolí a při každém pohybu se třesu jako ratlík. Jsem evidentně v šoku. Nedokážu tu svou třesavku nijak zastavit natož ovlivnit. Jdeme nahoru do schodů. Spíš mě vleče, nežli abych šla.
Za ruku mě připoutá k posteli a přinese trochu vody. V puse mám jako struhadlo, ani se nemohu pořádně napít. Nechá mě v posteli, abych si trochu odpočinula. Mám možnost se trošku rozhlédnout. Je to pokoj normálně zařízený, poměrně moderním nábytkem. Typovala bych to, na studenta minimálně střední školy, možná výš. Podle knih, co jsou v knihovně určitě. Tři díly psychologie od dr. Janečka a mnoho dalších věcí včetně skript, trošku dávají napovědět, kdo mě tu vězní. Nechá mě v pokoji samotnou.
Slyším, jak vyjíždí z garáže a někam jede. Snažím se dát trochu do pořádku, ale moc to nejde. Potřebovala bych se osprchovat.
Po hodině se už tolik netřesu a síly se mi trochu dávají dohromady.
Slyším jej chodit po domě, ale nemám nejmenší ponětí, jestli je to ještě v česku nebo v Německu. Za tu dobu, co jsem byla zavřená v kufru auta, jsme se mohli klidně dostat do vnitrozemí Německa alespoň třicet kilometrů.
Přichází a odpoutává mě od postele. Můžu se trochu umýt u umyvadla, ale sukni ani kalhotky nemám, naopak mě vysvlékne i z mojí potrhané košilky. Nechám ze sebou všechno dělat, co chce. Nemá smysl se bránit. Jen bych ho rozzuřila a přidělala bych si spoustu komplikací.
Připoutá mě do postele naznak. Ruce mám připoutané k postraním částem postele a jsem roztažená jako nějaká žába. Nohy mě trochu pokrčí a taky připoutá. Řetízky na poutech mám delší, ale nohy stejně nemůžu dát k sobě. Mám mezi nima nějakou tyč, co mi je drží roztažený alespoň tak metr, možná i víc. Moc pěkná poloha. Ještě mě štípne do zadečku a přinutí mě zdvihnout se nahoru, na polštáře, které mě vkládá pod zadeček. Má mě jako na talíři před sebou.
Sedá si ke mě a říká: " Vím, že tě nemá cenu nutit k tomu, abys mě byla po vůli. Ale mám na to takový vynález. Tomu žádná holka neodolá a drží potom jen, abych jí to zase nedělal znova. Až budeš rozhodnutá, že mě ve všem vyhovíš, tak řekneš. Jestli si to potom rozmyslíš a začneš trucovat, budu tě zase dráždit až povolíš."
Sedne si mě k noze a jemným peříčkem, snad z husy mě začne lechtat na chodidle. Nikdy bych nevěřila, jak je to nepříjemné.
Snad za minutu, toho mám tak akorát dost. Nemohu nohou pohnout z místa. Dráždí mě čím dál víc. Normálně se mě škubou stehna a na noze, kde mě dráždí, se mi klepou svaly jako sulc.
Nehorší, je že se nemohu nijak bránit jak jsem připoutaná. Začínám sebou škubat.
Za chvilku sebou mlátím jako zvíře a po deseti minutách se svíjím bolestí jako červ. Není to pravá bolest, ale všechny nervy na chodidle se mi vzpírají tomu, abych se nechala dál dráždit.
Vzpínám a mlátím sebou, jak to jde nejvíc. Nijak ho to nevzrušuje a pokračuje klidně dál. Snažím se dát chodidlo jinam, ale začne mě lechtat na druhé noze. Svaly na stehnech a na lýtkách se mi škubou jako v křeči a svíjím se na posteli jako přeříznutý červ.
Za dvacet minut ho prosím, aby toho nechal a když se k tomu nemá, začnu normálně brečet bolestí.
Svíjím se stále víc a víc a je mě jasné že mě dostal na kolena. Na tohle prostě nemám.
Přestává a říká: "Tak co stačí? Necháš ze sebou dělat, to co budu chtít."
Jen kývám hlavou.
" Neslyším!" a bere do ruky zase pero.
" Ano, ano, jen už mě prosím nic nedělej."
Sundá mě tyč a řetízky u nohou a poroučí. " Roztáhni nohy, vystrč ji, ať si ji můžu prohlídnout! Kouká se zblízka a potom mě pomalu vjede prstem na kraj. Popotáhne mě za kroužek a říká: " To je fakt dobrý. Nebolí to někdy. Musí přes to všechno být cítit víc."
Nemám k tomu co říct. Nasliní si prsty a zajíždí dovnitř. Nezbývá mě než se nechat prohmatávat jak u doktora. Jezdí ve mně a docela mu to dělá dobře. Dráždí mě docela normálně. Až na to, co jsem si prožila před chvilkou by to nebylo zrovna nejhorší. Drží mě dvěma prsty za kroužek, co mám v poštěváčku a palcem jezdí uvnitř. Zjevně mu to dělá radost. Druhou rukou s nasliněnými prsty mě jezdí dovnitř a ven. Dívá se na mě, jak sebou začínám kroutit. Není mi to nepříjemné. Ale nechat se takhle dráždit, když mě ještě jezdí mráz po zádech, je něco na co se nemohu okamžitě přeorientovat.
Zvíře, dráždí mě víc a víc, až se mi začnou cukat kolena. Vezme mi kroužek do pusy a dráždí mi poštěváčka jazykem. Kroužek mi zlehka popotahuje až mám poštěváčka snad dvakrát tak velikého. Jezdí ve mně jazykem a cítím jak mi přichází pomaličku chvění. Snažím se tomu ubránit. Zápasím se svým pocitem, ale za chvilku se neudržím a vypnu se pičkou k němu. Široce roztáhnu nohy, aby se do mě mohl dostat co nejvíce. Nevím, co je to se mnou. Snažím se, aby byl ve mně co nejdále a mohl mě dráždit co nejhlouběji. Začínám se neovladatelně třást. Při každém jeho dráždivém, pomalém pohybu sebou cuknu a nepatrně heknu. Jsem prohnutá do mostu a má mě jako na talířku. Kolena se mi třesou čím dál tím víc. Lapličky, které mě drží od sebe, aby do mě mohl, jsou nalité krví a roztažené jako růžička. Vůbec nevnímám, že jsem připoutaná k posteli. Snažím se mu maximálně vyhovět a on se snaží mě co nejvíce uspokojit. Jezdí ve mě dlouhým jazykem a snaží se do mě dostat co nejdále.
Jak vlhnu má obličej čím dál tím víc a víc mokřejší od šťávičky, co ze mě prýští. Jsem naprosto odevzdaná a chci, aby si se mnou dělal, co se mu zachce. Už mi nedráždí poštěváčka, ale drží mi oběma rukama roztažené lapličky a dráždí mě je hrubým jazykem. Je to jako když mi přejede krásným horkým drátem po jejich vnitřní straně. Popotahuje mě je ven a každou chvilku si jednu vsaje dovnitř úst. Když ji má uvnitř, tak si tam s ní hraje. Zlehka si ji podrží zoubkama a potom si s koncem co má uvnitř, hraje jazykem. Docela slušně mě tím dráždí, až mám pocit,že mě je snad odnese pryč.
Vnímám, jak se svléká. Když je naprosto nahý, jede mě po těle rukama nahoru. Cítím, jak se mě dotýká boků a jede nahoru po prsech. Dráždí mě bradavky a pomaličku se mi do nich začíná zakusovat. Tiskne je zoubky jen tak málo, že se mi to docela líbí. Umí poznat, kdy to ještě nebolí, a je to příjemné. Když jej mám proti sobě a díváme si jeden druhému do očí, zašeptá:
" Nejsem blázen, možná že mě to bude stát kus života, ale nechci ti ublížit. Slibuji, že se ti nic nestane."
Nevím jak je to možné, i když mi můj vnitřní hlas říká, že to není a nemůže být pravda, docela mu věřím.
Natahuje se nade mně a bere z police šátek. Já si ho bez odporu nechám dát přes oči. Odpoutává mě ruce a mohu se zvednout z postele. Jsem docela ráda, že můžu dát nohy konečně k sobě.
Stoupám si a odvádí mě někam vedle do místnosti. Projdeme chodbou kde je podstatně víc zima, než v pokoji kde jsem byla do teď. Jsme někde, kde je docela slušné teplo a jsou tu cítit překrásně květiny. Připadám si jako ve skleníku.
Ničím nejsem spoutaná. Mám jen přes oči šátek a tak se mě alespoň nevtírá pocit, že se mě chce zbavit. Zastavujeme se, šátek z očí je najednou pryč.
Stojím v nádherné zimní zahradě, kde jsou všechny možné i nemožné rostliny i keře. Je to skleník jako hrom. Jedna strana přiléhá k domu, ale druhá strana vypadá, jako když končí někde na skále nad Labem, nebo nad velikou řekou. Na druhou stranu řeky, zapocenými a špinavými skly není vidět, ale jsem skoro přesvědčená, že to je Labe.
Otáčí si mě a posazuje na úzkou lavici. Ruce mi jako obvykle připoutává tak, že jsem mezi pouty napnutá jako strunka. Po chvilce si to uvědomuje. Než mu to stačím říct, pouta povoluje, takže jsem schopná si i utřít nos, když se nakloním k jedné straně. Zdvihá mě nohy na nějaký stupínek. Když je mám roztažené, tak mi je taky připoutává.
Jsem jak mraveneček před popravou. Roztažená a připravená na všechno. Alespoň nemám přes ústa nic a šátek přes oči mě zrovna jak se zdá, momentálně nehrozí. Stojí přede mnou a vidím jak se mu jeho docela slušné přirození zvětšuje. Jak by ne, když mě má před sebou takhle připravenou. Jsem v poloze, jen si mě nabodnout. Zvedá se mu a kývá si s ním jak s klackem. Je to kapitální kus.
Nabodává si mě a začne ve mě jezdit pomalu. Dává si na čas. Je to pro něj jako obřad. Snaží se být i hodný. Líbá mě na prsa a na krku. Je to nějaké zcela ztřeštěné.
Kdyby přišel a řekl, že mě chce a jinak že mě ztluče, možná že bych se rozmýšlela. Vyřešila bych to asi tak, že bych s ním šla, než se nechala zmlátit. Ale takhle, to je úroveň. Brát si někoho o kom je přesvědčený, že ho nechce. Není k tomu co dodat dál.
Šuká mě docela hodně a netrvá to nijak dlouho a vypadá, že se udělá. Ale ouha, těsně před tím než se udělá, se zastaví a nechá orgasmus odeznít a jede znova. Nemůžu se nijak pohnout a musím mu držet tak jak jsem. Jednou je to příjemné, podruhé to ještě jde, ale po třetí mě začíná pička bolet. Jezdí ve mně už přes hodinu a ještě se neudělal. Teprve na počtvrté do mě stříká. Doufám, že to bude stačit, ale zůstává ve mně a po chvilce jen co mu vzrušení opadne, se ve mně pohne znova. Je k neutahání. Začne znova od začátku.
Zase si jej vydráždí do stavu, že by normálně vystříkl, ale dokáže to potlačit. Pokračuje až po chvilce, co vrchol vzrušení opadne. Ještě dvakrát se dostane na vrchol a po třetí zase vystříkne. Už to docela bolí. Celé se to opakuje ještě dvakrát. Na hodinách, co jsou ve skleníku jako časový spínač něčeho, vidím, že mě šuká bez přestávky skoro dvě a půl hodiny. Teprve teď se postaví přede mě. No nazdar, vidím, že mu stále stojí.
" Máš dost?" Ptá se
" Jo sem hotová. Už ne. Alespoň teď ne."
" Dobře, zase za chvilku."
Odpoutá mě. Jsem tak zničená, že skoro nemohu stát. Pička mě bolí a pálí jak si to ve mně rozdával. Prostě síla. Po tom, co mě tak dlouho šukal jsem z toho docela odvařená. Počítám, že i s tím, co jsem si prožila v lese, mě měl asi tak skoro čtyři hodiny. Tedy minimálně. Dívám se mu na něj a říkám si: "To přeci není možné, aby vydržel jen tak, skoro dvě a půl hodiny šukat v kuse, minimálně se čtyřikrát uspokojit a ještě dokázat to, že mu zase stojí jako kolík. Není zjevně pod nějakými drogami, to už by byl na konci sil. Zdá se, mu že mu jich zbývá ještě dost. Otáčí se zády a něco si na něm kutí. Nevydržím a povídám mu.
" Řekni mi, jak to dokážeš, že seš celou dobu takovej hřebec. Jak je to možné?"
" Chceš to vědět?" Odpovídá.
" No určitě, to bych se tě neptala?"
" Chceš napít?"
"Jo trochu koly bych si dala."
" Kola asi není, ale přinesu ti ledový vinný střik, nevadí?"
Nevadí, určitě ne a tak kroutím hlavou, že ne. Za chvilku přináší skutečně nejméně půllitrový pohár s vínem a sodovkou, v kterém plave spousta ledu. Odpoutává mi ruku a mohu se sama napít. Musím přiznat, že i po několika doušcích si připadám, že jsem vyprahlá jako sahara.
" Chceš si odskočit?"
" Jasně."
" Půjdu s tebou. Hned vedle je sprcha a záchod. Nemá to okna, tak jen nech pootevřené dveře. Nechci mít na svědomí ještě sebevraždu."
Sprchuji se a kouká mě rošťák na pičku i na zadeček. Když jsem hotová, hází mě ručník a potom mi říká.
" Ještě jednou si tě vezmu a pak tě odvezu zpět. Nebudeš dělat problémy, viď?"
Jsme na stejné posteli, kde jsme začínaly. Tentokrát mi nepřipoutá nohy, ale když mě připoutává ruce, tak si to rozmyslí a řekne.
" Teď půjdeš nahoru a omrdáš mě ty."
Otáčí si mě na záda. Poutá mě ruce za zády a potom ještě k řetízku, který mi dává kolem boků. Ještě že je ta postel taková tvrdá a dá se na ní docela slušně klečet. Klekám si nad něj. Dobře že ji mám celou mokrou. Ani ho nenapadne, aby mě s ním pomohl dovnitř. Nechá na mě, abych si ho našla a vzala do sebe. Pokud má holka spoutané ruce za zády, není to žádná maličkost. Sedím nad ním a teprve po chvilce se mi to doopravdy podaří. Je to jen díky tomu, že mu skutečně stojí jako kolík. Vezmu si ho do sebe a začnu jezdit.
Dívám se na něj. Docela se mu to líbí. Je to mládenec tak pětadvacet let. Úplně normální, rozhodně bych nikdy neřekla, že je něčeho takového schopen. Vždycky jsem měla pocit, že tyhle lidi snad dokážu nějak vnitřně odhalit, ale to co se mě dnes stalo, mě naprosto jasně vyvádí z toho, co jsem si myslela.
Jezdím mu na něm tak, aby se mu to líbilo, tisknu mu ho okrajem pičky a snažím se, abych se mu alespoň trochu zalíbila. Bere si mě za prsa a hezky je pomalu hladí. Teď je docela jemný. Bere mě za bradavky a pomaličku mě je kroutí. Popotahuje mi je k sobě, až se bojím, že přepadnu dopředu.
Nemůžu už se udržet a tak mu říkám. " Spadnu, povol!"
" Nevadí, pojď ke mně!"
Přitahuje si mě za bradavky ještě víc. Bolí to docela dost a tak to risknu a svalím se nad něj. Chytne mě rukama za ramena a drží těsně nad sebou.
" Krásně šukáš. Je to nádhera. Je na tobě vidět, že to umíš."
Jezdím mu na něm dopředu a zpátky. Bradavky si mě drží tak, aby se mu třeli o jeho hrudník. Položí si mě na prsa a hladí mě zadeček.
Pleská mě po zadečku a zastaví mě. Narovná si mě a nechá, abych se mu na něj nabodávala. Prsa mi lítají nahoru a dolu, jako blázen. Chci, aby už konečně vystříknul a byl snad konec. Konečně do mě stříká a já se mu bezvládně zhroutím na hrudník.
Pomalu z něj vyklouznu a posadím se. Hladí mě po zádech a snaží se být hodný. Dojdu pro vodu, povídá. Rozepne náramky a připoutá mě jen jednu ruku a položí si mě na postel. Snad zase ne. To už doopravdy nepřežiji. Dneska celý den šukat. Je to snad pět hodin, co jsem ho měla dnes v sobě.
Připoutá mi zase ruce k posteli. To je proto, abys mě něčím ještě nepraštila, jeden nikdy neví. Stojí u postele a kleká si přede mnou co nejblíže.
Ptala ses jak je to možné, že se dá tak dlouho vydržet. Je to jednoduché. Dívej se. Úd má už nalitý a hraje si s ním.
" Předkožku mám takovou sice dlouhou, ale na konci je otvor strašně malý a když se mi postaví, tak mi sama sjede zase zpátky a nic z toho pak nemám. Žalud je pod ní schovaný a není to ono. Nechce se mu potom mizerovi stát. Je to jednoduché. Takhle si ji stáhnu, až co to jde nejdál a potom si pomohu touhle kávovou lžičkou."
Zároveň mi to předvádí.
" Držadlem lžičky si podržím, asi tak v polovině předkožku. Ale jen tak, aby se nepřehrnula nazpět. Povolím konec co mám u těla blíž, aby se mohla přehrnout zpět k žaludu. Lžička s částí předkožky zůstane uvnitř, pod přehrnutím a konec se zúženým otvorem se dostane jen na okraj žaludu. Jde o to, že se nedostane ta část předkožky přes okraj žaludu a zůstane před ním, prostě se nedostane dál přes jeho rozšířenou část. Potom opatrně objedu s lžičkou okolo celého žaludu a je to. Opatrně ji potom vytáhnu a mám předkožku vlastně přehrnutou nadvakrát před rozšířenou částí žaludu, který je krásně obnažený. Zůstane tak jak dlouho chci a nijak to nebolí, ani tě to nijak neomezuje."
Jen kroutím hlavou.
" Zkoušel jsem to, jak dlouho to vydržím a po dvou měsících jsem nepoznal, že by se někde něco dělo. Chodím takhle s obnaženým žaludem alespoň tři roky a holkám se to docela líbí. Je vlastně stále pořád trošku obnažený, takže je to tak jako když máš možná napůl obřízku. Prostě se ti tře o slipy a postupně ztrácí na citlivosti. Potom když dojde na věc, vydrží mnohem větší dráždění než normálně. Dokázal jsem, s třeme holkama ze školy, prošukat tak asi šest, možná sedm hodin. Domluvily se na mě, že mě oddělají, ale potom byly rády, že to bylo fifty fifty."
" A mám ještě jednu maličkost. Když si připadám, že jsem unavenej, vezmu si tohle."
Ukazuje mě docela obyčejnou gumičku, jaká se dává, dejme tomu na svazek ředkviček. Docela normální gumička, je červená a dá se natáhnout možná na deset centimetrů. Podívej. Vezme ji do rukou a natáhne ji na celou délku. Potom ji vezme a přeloží napůl Vznikne kroužek asi tak o velikosti pěti centimetrů. Vezme jej a v napnuté poloze si ho nasadí na svoje přirození. Gumička se skoro neliší od jeho kůže a není ji skoro vidět. Dá si ji na konec přirození až ke kořenu.
" Jen se musí vyzkoušet, jak má být silná, aby byl zaručený krevní oběh. Ale ty dvě nebo tři hodiny nikomu neuškodí. Nesmí to moc tlačit. Jen tak akorát."
Účinek za tu chvilku, co to má na sobě, je ale na jeho úd fantastický. Minimálně se mu zvětšil alespoň o třicet procent. Ani tak na délku jako mu ztloustnul. Žalud se mu zvětšil, normálně mu svítí na dálku a je nádherně a krásně hladký, připravený k maximálnímu uspokojení.
" Spokojená?"
Dívám se mu na něj. Teď mi dochází, proč má skutečně takovou výdrž. Zřejmě má doopravdy na to recept, který funguje. Jinak by mě nemohl šukat bez přestání přes tři hodiny, potom další hodinu a teď chtít ještě pokračovat. No a v to nepočítám, to co bylo v tom lese.
Vstupuje do mě a cítím, jak jej má možná chladnějšího než normálně, ale je to klacek jako hrom a stojí mu jak zákon káže. Opět mě začíná šukat pomalu. Dává si na tom záležet. Nechce se udělat sám, chce abych z toho taky něco měla.
Musím přiznat, že jsem už hotová, ale nesmím se z profesionálního hlediska nechat zahanbit. Jezdí rychle a když cítí, že se mu blíží orgasmus, zastavuje se, aby si prodloužit slast před tím než vystříkne. Opakuje se to neustále ve větších a větších časových intervalech. Cítím jak jsem rozdělaná a nemůžu se po tolikáté přinutit k tomu,abych se udělala. Najednou začne jezdit ve mně jako blázen a přivádí mě k vyvrcholení dřív než on.
Jeho výstřiky, jsou pro mě docela nepříjemné a musím říct že je to poprvé v životě, kdy jsem takhle propadla. Vždycky jsem se dokázala přizpůsobit partnerovi. Ale teď kdy jsem se udělala a potřebovala se uvolnit, tak s do mě vystříkl celou dávku a ještě mi několikrát ťuknul do konce pochvičky. Povedlo se mu to zrovna v nejnevhodnější dobu.
Zůstává ve mě a jen se modlím, že to snad tímhle dnes skončí. Je nade mnou bez pohnutí. Vnímám, jak zrychleně dýchá. Cítím, jak ze mě pomalu vyjíždí a když je venku a dívám se nad něj nahoru. Nevěřím svým očím.
Za ním stojí Bedřich nejméně se dvěma klukama z ochranky a jen se nadzvedne, tak si ho podávají. Ještě chvilku trvá, než najdou klíčky od pout.
Potom se zhroutím do náruče Pepíčka, který mě celou dobu co se hledají klíče, drží kolem krku a tiše mě do vlasů říká: " Ještě chvilku a bude dobře. Vydrž. Vydrž, už to bude."
Začínám se znovu klepat jako ratlík. Slzy jako hrachy se mě koulí po tváři. Ještě slyším jak říká, fofrem deku, ať nám tady nezkolabuje. Má šok jako hrom. To je ale blbec. Jen ho nezabijte. Určitě si to ním, bude někdo chtít vyřídit. Chvilku nic nevím. Tma se rozsvěcuje před domem, kde mě kluci nakládají do auta.
Je už večer, ale jedeme jak šílenci. Modrá houkačka nám dělá volno. Silnicí podle Labe, jedeme nejmíň stopadesát a auta uhýbají na poslední chvíli. Teprve po chvilce mě dochází, že nás vedou policajti, kteří na nás čekali na křižovatce s hlavní silnicí. Vjíždíme do parkoviště a první koho vidím utíkat k autu je moje láska Jiří.
Nemůžu ani vystoupit a tak mě kluci pomáhají ven. Jiří mě odnáší do výtahu, ve kterém už čeká naše doktorka a jedeme nahoru. Teprve za chvilku se můžu postavit na nohy. Jen tak tak, se došourám do pokoje, který sousedí s ordinací. Neměla jsem o něm nejmenší ponětí. Ulehám na postel, všichni mizí venku a jen Jiří a já zůstáváme na chvilku sami.
Jako když se protrhnou stavidla. Naprosto nekontrolovatelně se rozbrečím, až začnu škytat. Doktorka, která si byla pro injekci vedle, okamžitě zasahuje. Jiřího vyhazuje rychle ven a dostávám koňskou injekci na uklidnění. Ještě než zabere, cítím, jak po mě normálně běhá husí kůže a klepu se. Chvilku je mi zima a potom zase horku. Teplá deka a trochu čaje co mě přinesla Eva, přeci jen pomáhá.
Musím, každopádně se musím zeptat: " Jak jste mě našli?"
" Cože?"
" No jak jste mě našli?"
" Podle auta a podle telefonu, ale víš co, spi. Odpočiň si, potom si o tom popovídáme."
Ještě chvilku a jsem v limbu.
Probírám se, jak po těžkém snu. V pokoji sedí Jiří v křesle a zdá se, že spí. Posadím se, ale jen se víc pohnu je vzhůru. Dívám se na něj a strašně se stydím. Sedne si vedle mě na postel a bere si mojí hlavu do dlaní. Schoulím se k němu. Líbá mě na oči, ústa, vlasy. Začnu brečet. Vzlykám mu do ramene, o které jsem opřená a pomalu se uklidňuji. Sedíme vedle sebe a s pláčem, ze mě ten strašný pocit ponížení odchází.
Musím si dojít na záchod. V koupelně se prohlížím jak vypadám. Ústa mám oteklá jak havajský domovník, na hlavě pár boulí, ruce a nohy od pout rozedřený a bolavý, vlasy mě bolí a když si je alespoň trochu chci učesat, tahám si ještě stále prameny vytrhaných vlasů. Sem tam, nějaká modřina a oděrka. Evidentně ale nemám nic zlomeného a to je hlavní. Když přijdu do pokoje je tam s Jiřím naše doktorka.
Jiří jde ven s tím, že až skončíme, zase přijde. Jdeme vedle do ordinace. Svlékám se a doktorka si nahrává na diktafon celou moji potlučenou maličkost. Všechna moje poranění jsou zaznamenána a zdokumentována. Potom následuje normální prohlídka. Poslech na plících. Předklonit, proklepání zad. Zavřít oči a trefit se ukazováčkem na špičku nosu. Potom na křeslo. Ví, jak mě je a tak je tedy doopravdy jemná. Beru si župan a sedám si na židli u jejího stolu.
" Máš štěstí. Sice tě zřídil, ale jak tě tak znám, za čtrnáct dní se dáš do pořádku. Dva dni budeš chodit jak kačena, ale to přejde. Co tvoje psýcho, jak je na tom?"
Krčím rameny." Snad normálně, nic necítím. Snad jen bolest."
" Nenávist na něj?"
" Nic takovýho."
Chvilku je zticha, zkoumavě se na mě dívá, potom pokračuje.
" Víš, Moniko, když budeš něco potřebovat, zavolej kdykoliv."
Podává mě navštívenku, popsanou samými tituly.
" Říkám kdykoliv a myslím to naprosto vážně. Třeba když na tebe přijde větší deprese, nebo něco podobného. Měla jsem podobnou zkušenost a vím jak potom člověku je. Nesmíš teď být sama. Mám pro tebe trošku takovou slabost. Jsi jako moje dcera. Jste si totiž strašně podobné. Budu ráda když pro tebe ode dneška budu moc být Marcela. Tak, zavolej si Jiřího, odpoledne si uděláme ještě test na HIV a pak tě odveze domů. Za tři dni se mě tu ukážeš a uděláme ho znova. Stejně tě chci vidět, jak ti je."
Zvedá interní telefon a volá asi řediteli. Z rozhovoru slyším, že mám na měsíc zaražená vystoupení a všechny aktivity v tomto směru. Pan ředitel si přeje se mnou ještě mluvit, jestli to půjde. Po pravdě řečeno jsem ráda, že budu mít na chvilku pokoj a možnost dát se dohromady.
Jen přicházím nahoru, ke kanceláři, otvírají se dveře ještě, než k nim dojdu. Šéf mi nabízí křeslo a slova která říká, jsou jak balzám na moji duši. Máme s Jiřím na celý měsíc volno. Sice neplacené, ale jsme venku z kolotoče střídání. Musíme být pouze v dosahu telefonu a pokud bychom chtěli jet ven z republiky, tak se mu to musí nahlásit.
Poslední co říká, je: " Chcete na toho mládence podat trestní oznámení nebo ne?"
Ještě než se nadechnu a chci odpovědět, pokračuje: " Vím z vlastní zkušenosti, že dostane pět let a po polovině bude venku. Není to první případ. Pokud nepodáte trestní oznámení, bude to sice Vaše interní záležitost mezi Vámi dvěma, ale mládenci mu dají takovou lekci, že se do konce života o nic podobného nepokusí. Záleží jen na Vás. Chcete podat trestní oznámení?"
Pevným hlasem odpovídám. " Ne, nechci."
" Děkuji, to je vše. Ať se z toho brzo dostanete. Pokud něco budete potřebovat a budu Vám moc pomoci, rád to pro Vás udělám."
Je na něm vidět, že to neříká jen tak. Podává mě ruku, chvilku ji podrží a potom ji políbí. Vyprovodí mě ke dveřím. Za dveřmi kousek stranou stojí a čeká Jiří.
" Dávejte si na ní pozor, určitě za to stojí." Povídá Jiřímu a zavírá dveře.
Zalezu do postele a pokud to jde, sladce chrupu. Jiří mě drží za ruku a pospává v křesle vedle mě. Byl určitě skoro celou noc vzhůru. Vstávám v šest hodin.
" Co naši, už o tom vědí?"
" Volal jsem jim, že se ti rozbilo auto a žes nemohla přijet. Tohle jsem jim nemohl říct. Budeš to muset říct mámě sama."
" Jo dobře. Pak to nějak vyřešíme. Dík."
Jdu se ukázat vedle už Marcele a normální odběr krve není nic hrozného. Je mi podstatně lépe. Rozbolavělá pička skoro není cítit, a ruce a nohy taky přestávají. Jen ty vlasy to je dílo. Oblékám se do věcí, co mám na sebe na vystoupení.
Moje normální oblečení je na kusy. Tričko je roztržené, sukně špinavá a natržená. Košilka co jsem měla na sobě, je na kusy. Boty jsou špinavé a u jedné není podpatek. Když mě vidí Jiří jak se na ty věci dívám, neudrží se a bere mě je z ruky.
Všechno končí v koši na odpadky. Je mě jako když se odstřihnu, od toho co se stalo. Stojíme a čekáme na výtah. Holky chodí kolem nás na prohlídku. Každá mě alespoň chytne kolem krku a dá pusu na tvář. Všichni z personálu se mě snaží povzbudit. Je to doopravdy správná solidarita. I kluci z ochranky kteří stojí u závory a normálně nás jindy pouští, nás zastavují a přejí dobré uzdravení. Je to doopravdy rodinný podnik. Jako by to všechny mrzelo, co se stalo.
Je čas, abych se dozvěděla, jak mě našli. Ptám se tedy a Pepovo odpověď je jasná: " Každý auto co máme v podniku, tedy i to co jsem měla vypůjčené je vybavené kódovacím signálem z vysílačky, která je na něm upevněná. Dokážou přes satelit najít pohřešovaný auto s přesností asi čtverečního kilometru. No a potom to musí dohledat pozemní skupina. Měla jsi štěstí, že s tím autem vyjel ven před garáž a ten signál byl naprosto jasně čitelný. Druhá jeho chyba byla, že vypnul tvůj mobil. Máme všichni služební. Na co mít svůj, když nám všechny hovory platí zaměstnavatel. Jediná podmínka je, že se nikdy nesmí vypnout. Na to Vás upozorňovali několikrát."
Je to telefon alespoň za třicet tisíc a teď se dozvídám, že po pěti minutách dává signál do sítě, že je zapnutý. Když jej vypnul, bylo jasné, že se něco děje.
Volali našim, jestli jsem u nich. Eva jim dala adresu a telefon. Když jsem nedojela, obligátní pátrání. Policie, jestli jsem neměla nehodu, záchranka, další bezpečnostní agentury. Všichni v těchhle případech spolupracují, určitě žádná rivalita.
Mezi tím dotaz a zjištění kde stojí auto. Když se zjistilo, že není na předpokládané trase kde jsem měla být, vypátrání kde je pozemním mobilním autem. No a potom to bylo jasné.
Měla jsem kliku, že to moje auto nenechal na silnici a nebo v lese. Na druhou stranu věřím, že by mě kluci našli i potom, ale trvalo by to určitě déle.
" Co s ním udělají?" Nedá mě to.
Oba jsou zticha.
" Tak mě to pověz?" Šťouchám do Jiřího.
" Musíš to vědět?"
" Jo, jinak bych se neptala."
" Vzhledem k tomu, že ti nic neudělal, myslím po fyzické stránce to nebude pro něj tak hrozné." A je zase zticha.
" No tak, nenech se prosit."
Pepíček se na mě dívá přes zpětné zrcátko.
" Musíš to vědět? A zrovna teď?"
" Jo, znáš mě, jsem tvrdohlavá a jestli se mu nic nestane, bude mě to neskutečně mrzet."
" Dobře, dobře, klídek. Nejdřív ho nechají ve studni hlavou dolu za nohy uvázaného tak deset minut. Potom ho naprosto zblblého odvezou do lesa. Nějakej suchej strom uříznou ve správný výšce a normálně ho k tomu stromu za příro přibijí alespoň dvoustovkou hřebíkem. Nechají ho tam stát alespoň tři hodiny. Potom se k němu vrátí a vedle něj položí tupý nůž."
" A to je všechno?"
" No všechno, ať si s tím poradí, jak umí. Jestli si ho chce uříznout sám a nebo si s ním udělat něco jinýho. Většinou si proříznou, co jsem slyšel jen větší díru kolem hřebíku, aby se z toho vyvlíkli."
" To se nebojíte že se bude mstít?"
" Vždycky to dělá parta odjinud, aby se nemohl mstít místním. Je to pro něj slušný ponaučení."
Nakonec se do debaty vmísí i Jiří.
" Po tomhle se nestalo, že by se pokusil někdo po druhé o něco podobného, co včera s tebou."
Když tohle slyším, tak tomu věřím. Jen skutečný blázen by se pokusil po tomhle ponaučení ještě někdy znásilnit ženskou.
Pepa ještě pokračuje: No a pro jistotu se dostane do databáze všech domů co jsou ve společenství a pomáhají si. Navíc je o jeho případu neprokázaného znásilnění vyrozuměna místní policie s tím, že na něj nebyla prozatím podáno trestní oznámení. Spokojená?"
Kývu hlavou a mám totálně rozporuplný pocit. Na jednu stranu je mě ho líto, ale představa, že by to mohl ještě jednou nebo několikrát udělat někomu jinému je tak děsivá, že si přeji nakonec, aby mu snad uřízli koule. Opřu se o Jiřího a pomalu začnu usínat. Klepu špačky až na kraj Prahy. Teprve tam se trošku vzchopím a začnu reagovat na okolní svět.
" Víš, že mi naše doktorka řekla, že jí mám tykat."
" Cože?"
" No vážně, mám jí říkat, Marcelo."
" Tak to seš po řediteli a asi dvou lidech jediná, kdo jí smí tykat.Z holek jsi určitě jen jedna jediná. To ti tedy gratuluji. To se jen tak nestává."
Jedeme ke mně domů a svět se přeci jen nezdá tak mizerný jako v neděli těsně před polednem.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek