Dnes jsem se napsala poprvé na sobotní program. Byla jsem zvědavá, jestli mě vyškrtnou a nebo na jakou produkci mě zařadí. Je ve mně zase stejně malá dušička, jako když jsem nastupovala po druhé nebo po třetí. Pravda je, že člověk časem trochu otupí a otrká, už mu to nepřipadá takové zvláštní. Bere to jako docela dobrou a pohodovou práci, při které si i trochu užije.
Nepovede se ale vždycky všechno na sto procent. Nemám sice za tu krátkou dobu co tu jsem, nějaké doopravdy špatné zážitky s klienty, ale holky někdy vypráví úplné šílenosti. Snad jen přehánějí. Opravdu, když má holka vyjít klientovy vstříc úplně ve všem a není na to naladěná, tak je to potom problém. Asi se to odráží i na kvalitě, ale tyhle všechny holky, co tu jsou, se mi nezdají, že by byly nějaké zakomplexované, nebo nějak zamindrákované.
Valná většina, z nich, si prostě chce užít a mít to dobře zaplaceno. Určitě ani jedna z nich by to nedělala někde v Perlovce, nebo by neskončila ve výkladu na ulici. To, co je vidět někde na silnici, když člověk jede do Německa, je prostě síla.
Naštěstí ty klienti, co jezdí za holkama na ulici, sem k nám nepáchnou. Skoro jim sedí ta přezdívka, co jim dali pražští taxikáři, kdysi dávno ještě za komunistů. Tenkrát se jim prý jinak neřeklo než vepři, a to sem docela patří.
To, že tu panují takové nenormální podmínky a všechno je tak jak je, ale není moje starost, za to mohou jiní. Peníze asi stojí za vším, jak jinak to nazvat. Na druhou stranu jsem docela ráda. Protože když si představím, že bych měla takového klienta, tak mi běhá mráz po zádech a nebyla bych tu ani minutu. Všechny holky, co tu jsou, když o tom byla jednou řeč, se shodly na tom, ať si to prý vyzobají. To je docela správné přirovnání. Nezdá se Vám?
V pondělí, kdy jsem u Jarmilky na normální úpravě, se opatrně ptám.
" Je mi to hloupý ptát se Evy, ale přihlásila jsem se na sobotu. Řekni mi o tom něco."
Pokrčí rameny a se svou klasickou úsečností a přímočarostí, se mě zeptá.
" Co s ní chceš udělat?"
Vím, že je holka naprosto přímá ve vyjadřování, ale pořád mi to trochu trochu vadí a zaráží. Jsem přeci jenom povahou romantik a tak mě její přímočarost se kterou odpovídá na moje otázky, stále dostává do kolen.
" Nevím, nechala bych to na tobě, co ty na to?"
" No a na co tě napsali? Zatím jak vím, jsi měla sedlo, ale co budeš dělat tu napsáno nemám. " Dívá se do počítače a říká: " Nemám tě vůbec na seznamu, ale z toho bych si nedělala hlavu. " Ředitel to vždycky dává dohromady až večer. Přijď zítra dřív a podíváme se na to."
" Jenže já tady nejsem, zítra musím do Prahy. Odhlásit se na pracáku a zařídit ještě nějaké věci."
" Hele, víš co, tak přijeď s Pepou odpoledne, on slouží a do Prahy tě vezme někdo z kluků, co tam pojedou. Máme tu napsanou nějakou společnost z Parkhotelu a někdo z kluků tam jistě pro ně pojede, tak tě vezme s sebou zpátky. Napíšu si tě na zítra na třetí hodinu a budeme tvořit. Zatím si rozmysli, co bys tak chtěla a jakou máš představu. Někdy se to nedá udělat tak jak by člověk chtěl, ale ve většině případů se najde kompromis. Víš, u tebe je to všechno trošku jiné. Je vidět, žes buď trénovala a nebo to máš prostě dáno od boha a zakódováno v genetických buňkách. Poštěváčka máš nádhernýho, to mi věř. Ale s tím se člověk musí narodit. To je taková věc, se kterou se nedá moc dělat, myslím ji upravovat.
Musím se pro sebe smát. Je vidět že se vyzná. Ale mezitím pokračuje dál,
" Skoro bych řekla, že z těch všech holek co tu jsou, jednoho z nejlepších. Navíc jí umíš stáhnout naprosto pevně, to je vidět na tvojí reakci, když ti to upravuji. Máš naprosto pevnej zadek a dovedeš dát půlky k sobě a stisknout je a hlavně, ti nedá velkou práci vydržet. Ty stydký pysky když chceš, dokážeš správně vzrušená rozevřít jako růži a hlavně je tak udržet. Neviděla jsem to, ale vím, že to dokážeš. Věř mi, že to moc holek nedokáže. A jsou tady u nás nějaký potvory. Je na tobě vidět, že je to doopravdy pravá příroda. Nic upravovanýho. Ale taky jsi hodně cvičila a to se pozná. Prostě se o tobě říct dá říct, že to máš ráda.
" Víš, dokážu udělat nádherný pysky i z těch nejmenších, ale jsou potom necitlivé a jen drží velikost. No, nejsou úplně necitlivé, to kecám, ale kde nejsou nervová vlákna tak tam je to necitlivé. A hlavně, nedají se do nich dát žádné ozdoby.
Víš, to se odsaje tuk, kde je přebytečný a jemně se to vstříkne na správný místo. U tebe, až to upravíme, by to bylo problematické, protože to má tendenci, když je tam dírka, téci to ven. Učili nás, že to jen opravdu krajní řešení, ale já to osobně holkám nedoporučuji. Snad tak dámě po čtyřicítce, ale to není holky váš problém. Většina co tu jste to dělá proto, že to má ráda a líbí se jí to. Že za to dostanou slušně zaplaceno, je taková příjemná věc, ale většina by tu byla i za třetinu, možná ještě za míň."
Jak ji poslouchám, je to jako když mě mluví z duše.
Na nějaké úpravy, o kterých tu teď mluvila, mám naštěstí ale určitě čas. Cvičím a cvičila jsem snad od šestnácti let. Každý den poctivě alespoň pět minut, nežli usnu. Nejdříve proto, že se mi to líbilo a později, že se to zase líbilo klukům, se kterými jsem chodila. Není nad to, když ho mám v sobě a cítím, jak se mu smrskává, sevřít jej koncem pochvičky a několikrát se stáhnout. Dělá to s klukama neuvěřitelný věci. Když jsem to zkusila poprvé a viděla tu reakci na něm, věděla jsem, že jsem jednička a že vím jak na ně.
To mi bylo asi tak osmnáct. Od té doby, jí cvičím každý večer a nikdy jsem té chvilky času nelitovala. Jednou jsme si o tom na dámském dýchánku řekli s Evou a potom jsme si říkali už i ostatní věci, co si normálně holky neřeknou. Jako bychom se poznaly, že si můžeme věřit a jedna o druhé to nikomu neprozradí. Bylo to takové naše tajemství. Také jsem se nikdy nedozvěděla od žádné kamarádky, že by Eva cokoliv z toho, co jsme si řekli, práskla.
Po produkci na mém zamilovaném sedle, když jdu dolů ke klientovi, potkávám Jiřího. Přitáhnu si ho za kravatu, pusa na tvář a potichu mu říkám.
" Napsala jsem se na sobotu, co ty na to?"
Uměje se a odpovídá: " Nevydržíš, viď, seš zvědavá jak to tu vypadá v sobotu. Mám návrh. Půjdeš se mnou v sobotu na molo?"
Nevím, co odpovědět, tak pokrčím rameny a klidně odpovídám: " S tebou klíďo až na konec světa."
Po cestě dolů si uvědomuji, že to vlastně bude sice s Jiřím, ale mezi normálními klienty a bez žádné pásky přes oči a žádné sklo mezi námi. Naprosto "live", jak se teď říká. Jen ve mně hrkne, když si to uvědomuji. Ta moje zvědavost. Vždycky když se do něčeho dám, tak to je něco. Myslím si, že se mi to bude líbit a potom to všechno je daleko složitější, než se zdá.
Naštěstí ten mládenec, co jsem s ním dnes, je docela roztomilý a nikterak nevnímá moje částečné rozpoložení. Docela hezky si s ním užívám a je milý, dokáže mě úplně uspokojit. Vychází to asi stejně na obě strany. Je určitě rád v mojí společnosti. Sedíme proti sobě na posteli a povídáme si ještě dlouho potom. Z pohody mě vytrhují hodiny, které se ozývají, až když odbíjí půl třetí ráno. Do té doby jen jdou, ale v půl, ve tři čtvrti a v celou odbíjejí.
Je to nenásilné upozornění, abychom končily. Nevím, kdo na to přišel, ale funguje to perfektně.
Jak jsem se potom později dozvěděla, valná většina věcí je venku již dávno vyzkoušená, a tady jen aplikovaná na naše poměry. Ten dům s těmi mašinkami a vším ostatním opravdu projektovaly hlavy, které věděly, jak to má vypadat a rozhodně netvořily žádný experiment. Všechno je tam kde má být, i ty dveře na záchod se otvírají na správnou stranu. O ostatním nemluvě a hlavně to všechno pořád funguje, tak jak má. Končíme, ještě jej doprovázím do přízemí. Líbá mi ruku a odchází.
Jiří již čeká dole a jdeme spolu nahoru. Po cestě po schodech mi říká. " Jsi napsaná na sobotu se mnou. Spokojená?"
Kývu hlavou a táhnu jej nahoru. Trošku se vzpírá, ale já se směji a odpovídám. " Neboj, dneska ne, ale alespoň mi o té sobotě něco pověz. Všichni jste jak tajemný hrad. Všichni mlčíte. Ani z Evy nic nejde vyrazit. Vždycky mi odpoví, "uvidíš" a směje se. Tak alespoň ty.
" Víš co, sejdeme se dole u baru. Pojedu s Vámi do Prahy a po cestě si o tom všem popovídáme. Mám stejně volno zítra a tak můžu zůstat. Co ty na to?"
" Fajn. Tak za půl hodiny u auta."
Vyjíždíme z Ústí a míříme na Prahu. Eva se vedle mě slastně protahuje a s ohromným zíváním se uvelebí na sedadle. Nemám odvahu do téhle atmosféry zasahovat a tak jsem radši zticha. Všichni sedíme a poklimbáváme. Jen Pepa, jako vždy v pohodě, si to drandí po dálnici. Je mi záhada, kdy ten kluk vlastně spí. Vždycky, když ho vidím, je naprosto čilý a v pohodě.
Snad jen jednou jsem ho viděla, že se rozčílil. To když do nás nacouval mládenec s Avií. To jsem ho viděla, jak se zdravě naštval. Když Avie začala couvat, zatroubil na ni. Nebylo kam uhnout a tak stál na brzdě, ale Avie stále couvala. Rána a bylo to.
Celou záležitost komentoval slovy. " To je vůl, škoda za sedmdesát tisíc. Seďte a nelezte ven." Vzal telefon a zavolal kamarádovi. Stalo se to na Proseku. Druhý taxík tam byl snad za dvě minuty. Jediný, co mu řekl bylo " Františku, odvez je do Ústí. Holky ti řeknou kam."
Přestoupily jsme si a bylo to. Zpátky už jsme jely zase s ním, ale druhým autem. Mercedes byl v opravě skoro týden.
Vystupujeme u dívčí školy a neudržím se.
" Tak už něco pověz ty záhado.
" Snad až doma, tady na ulici si o tom nebudeme povídat" říká.
Stoupáme po schodech do patra. Samozřejmě že zlobí. Prostě mu to nedá a jak jdu před ním, musí mi, sáhnou zezadu na zadeček. Snažím, se mu uhnou a směji se tomu. Čím víc, se snažím uhnout, tak mi víc leze mezi nohy. V mezipatře už ani nemůžu jít.
" Nech toho, ty zvíře mu šeptám."
" A proč?" Otáčí si mě k sobě a je to dlouhé políbení, na které jsme oba čekali už od večera. Slyším jak nad námi cvaknou dveře. Soused jde do práce. Zdravíme se a já se potichu směji.
" Co je?" říká Jiří.
" Ale pořád si nemůžu zvyknout, že oni jdou do práce a já obráceně."
Odemykám, káva nás oba dává do pohodičky. Sedím u něj na posteli, hlavu opřenou o jeho prsa a potichu si povídáme jak dva milenci. Je to zvláštní, stačí nám v tomhle momentě, že jsme spolu. Nemusíme spolu jen spát a nebo řádit. Stačí nám jen, že jsme spolu a je nám dobře.
" Tak už povídej," nevydržím to a šťouchnu do něj.
" Jdeme spolu na molo. Bude tam takových, no určitě padesát lidí. Jdeme jako čtvrtí, jako poslední dvojice. Tak po druhý hodině ráno. Za námi mají ještě kluci vystoupení. Jejich produkci si nemůžou nechat ujít hlavně ženský. To, co tam předvádějí, to se doopravdy málokde vidí. Je to síla."
" Je tam točna, viď?"
" Ty točny jsou dvě. Jedna malá s tyčí a druhá větší pro dvojice. Je to měkký, takže se dá i dobře klečet a netlačí lokty ani kolena. Před námi je napsaná Eva s Martinem a před nima, ... ani nevím kdo."
" Tys byl za ředitelem kvůli mně?"
" Ale ne, Copak si myslíš, že jsou všichni slepý? Všichni vědí, že nám to půjde spolu perfektně, tak co zkoušet a experimentovat na něčem, co třeba nesedne. U nás dvou ví, že se můžou naprosto spolehnout na to, že to bude perfektní. Navíc, bylo by škoda se nepředvést."
" S tebou je mi to příjemný a máme z toho dobrý pocit oba. Nemůžu za to, že mě přitahuješ jako magnet. Jsi určitě trochu jiná než ostatní. Je mi s tebou dobře a to je v těchhle okamžicích velký plus. S tebou nejsem nikdy unavený. Dokážeš mě vyhecovat k maximálnímu výkonu. Navíc si spolu perfektně rozumíme. Vteřinu před tím než to udělám, víš co bude následovat a naopak. Snad jen s Evou, možná jednou nebo dvakrát jsem to poznal. Ale ona má Martina, takže jsem vypadnul. Spolu nám to jde perfektně, tak proč to nezkusit i na molu. Spolu to zvládneme. Neboj se. Všecky je udoláme. Na konci večera, se podle potlesku zjišťuje, kdo vyhrál. Přece se nenecháme zahanbit."
" Nevíš, proč mi Eva nechce nic říct?"
" Asi se jí na to budeš muset zeptat sama. Ale asi vím, co za tím je. Možná, že po tý sobotě si to uvědomíš. Uvidíš sama."
Nadechnu se, ale vidím, že kroutí hlavou jako že ne. Nechci naléhat. Kafe je vypitý a oba se natahujeme na postel. Venku je už nádherný den, jeden z těch ke konci září. Usínáme oba k sobě přitisknuti a je nám takhle spolu nádherně.
Budík začíná hrát, je půl jedné. " Vstávat", tahám jej za ucho, ale zahrabává se pod deku." Vstávej lenochu." Vůně kávy ho vytahuje z postele. To je hrůza. Snídat v poledne, to je snad proti přírodě.
Jdu na pracák odhlásit se. Referentka se dívá do papírů a říká: " Tak jste konečně našla práci. To jsem ráda. Ale až v Ústí nad Labem, to je asi docela otrava každý den dojíždět. Ale hlavně že děláte." Je na ní vidět, že si alespoň trochu oddechla, že se mě zbavila. Jsem pro ni zřejmě jen znamínko, které si odfajfkuje a bude to. Ale zase na druhou stranu, musím uznat, že jim to nezávidím. Někdy tam přijdou lidi, kteří jsou úplně v koncích. A u těch kolem padesátky je to zvlášť poznat. Zase ale obráceně, znám lidi, kteří přišli o práci v padesáti a určitě je to nezlomilo a snaží se víc než dřív. Doba je doopravdy složitá a komplikovaná, s nikým se nemazlí.
Jiří má ještě nějaké běhání po Praze a tak jedu s Pepou do Ústí sama. Snažím se nenápadně vyzvědět taky něco od něj, ale bez nějakého valného výsledku. Mám pocit, že nikdo o tom nechce mluvit.
Každý si myslí " Ať si to zažije celé sama".
Jarmilka se dívá do papírů a povídá si něco pro sebe. Potom se otočí a naprosto otevřeně se mě ptá:
" Sneseš kroužek do poštěváčku?"
" Cože?"
" No co se divíš? Kroužky a podobný dráždidla, to je naprosto normální věc, co se holky vylepšujou. Dneska to má každá druhá, tedy tady od nás. Faktem je, že si to většinou nechávají dávat do pysků, ale u tebe je to skoro škoda. Řekla jsi, že to necháš na mě a já ti radím, jestli to dokážeš a nevadí ti to, že ho tam budeš mít, je to mnohem dráždivější tam než někam jinam."
Koukám na ni a začínám se smát.
Po malé chviličce pokračuje." A chlapům se to líbí. Takhle na něj můžou mnohem líp. Nekoukej tak na mě. Já ho tam mám taky, tak co. A ten můj je od té doby, co ho tam mám, jako vyměněný. Takovej příliv energie, co jsem u něj najednou objevila, to je něco. Šuká jako králík."
Neudržím se a musím se tomu přirovnání smát. Určitě všichni víte, jak šuká králík, tak si to dejte dohromady.
" Dobře. Řekla jsem, že to nechám na tobě, tak ať je po tvém."
Uvelebím se na křesle a koukám jak kutí okolo. Vozejček a spoustu věcí k tomu. Zajede mi s tím mezi nohy. Nic nevidím, pomalé utření a stříká mi na ni chladivý roztok. To je na umrtvení a dezinfekci. Ještě jednou to zasyčí a cítím jak mi to všechno tuhne. Místní umrtvení, to je jako useknutí něčeho, co člověk má a nemá. Poštěváčka mám sice naprosto citlivého, ale po téhle dávce je jako kus dřeva. Nic necítím. Vzdáleně si to uvědomuji, jen podle toho jak se mě dotýká, že jej propichuje a dává do něj kroužek, ale nic necítím a nevnímám.
Jarmilka vše komentuje svým osobitým humorem. Je na ní sympatické, že doopravdy říká, co právě dělá. Člověk se na to může tedy připravit a není mu to tolik nepříjemné.
Cítím, jak to zacvakne a říká. " Tak ho tam máš."
" Skoro to nekrvácí. Prostě paráda. Dva dni volno a potom přijdeš na kontrolu. Kdyby něco, zavoláš! Není to zase žádná legrace. Při jakýchkoliv problémech zavoláš! I ke mně domů. Kdykoliv i v noci."
Zvedá se a dává mi zrcadlo, abych si ho mohla prohlédnout. Malý kroužek tak o průměru jeden a půl až dva centimetry. Silný tak tři milimetry. Materiálu tak na malý snubní prstýnek.
" Co to stálo?" se ptám.
" No, je to ze zubní jednadvacítky, asi tak čtyři a půl gramu, no tak necelý dva i s prací."
Musím se pousmát. Na svém poštívkovi mám nejdražší věc, co nosím ze všech prstýnků na sobě. Prohlížím se v zrcadle a musím uznat, že to nemá chybu. Dala mi ho úplně dolů, až tam co se je vstup do pochvičky. Trošičku to sice momentálně krvácí, ale ne moc.
" Ráno, v poledne a večer preventivně namazat Framykoinem a dávat si na to pozor." Dostávám od Jarmilky navštívenku s telefony a nepříjemnou vložku jako slon.
" Zítra ji už nebudeš potřebovat" povídá.
Mám ji pořád jako kus dřeva, ale to po půl hodině to prý přejde.
" Měla jsi někdy v sobě kuličky?" se ptá. Teda tahle holka mě dostane, kdykoliv se jí zachce. Jen bezmocně kroutím hlavou.
" Jen asi dvakrát, ale nic moc. Ze zvědavosti."
" No na něco přijdeme. Neboj. Tak ve čtvrtek."
Slibuji, že přijedu a jdu k autu, které by mě mělo odvézt do Prahy. Jeden z místních řidičů mě veze do Prahy jak o závod. Stane se, že se vždycky všechno nepovede. Mládenec, co měl jet do Prahy, měl nehodu a tak za něj musí jet někdo jiný. Poposedávám na sedadle ze strany na stranu a řidič se mě ptá, jestli mě něco není. Jeho starostlivost je upřímná, ale copak mu něco mohu říct?
Dáváme si schůzku s Evou a s paní Alžbětou u Kotvy s tím, že se půjde nakoupit oblečení na sobotní vystoupení. Ve dvě hodiny jsme tam všechny tři. Procházíme uličkami od Kotvy na Florenc směrem k starému kostelu. Je to jeden z nejstarších kostelů v Praze, ale možná že ani lidé, kteří bydlí v jeho těsném sousedství, to neví. Nedaleko od něj se zastavujeme a vcházíme do obchodu. Je to menší elegantní butik, ale nezastavujeme se a procházíme dozadu do zadních místností. Babí Alžběta je samozřejmě s námi. Sama majitelka se nám věnuje. Je mi naprosto jasné, že ví, o co se jedná. Má pro nás připraveny určitě nějaké specialitky. Šaty a ostatní garderoba, která se pro tahle vystoupení připravují, se nemohou používat jako normální oblečení na celý večer. Některé jsou různě upravované a napůl rozpárané, aby to šlo na molu třeba roztrhnout a nebo to různě rozebrat.
Dostávám krásný kalhotový kostýmek. Je tmavomodrý nebo černý? Dá mi to práci, abych tu barvu definovala. Je to fialovomodrá, ale tak tmavá, že je při menším osvětlení černá. Jsou v ní jemné stříbrné proužky. Beru si jej na sebe. Musí se upravit délka rukávů a nohavic.
Otáčejí na mě veliký reflektor, který je v koutě a teprve teď se ty nitky správně rozzáří. Bude to paráda. Snad po deseti letech, když pominu, výlet do Bratislavy si beru na sebe podprsenku. Je nádherná. Parádní krajka a je to neuvěřitelné, po téměř dvou měsících dostávám taky kalhotky. Vše samozřejmě patří vzorem k sobě. Bílá barva na světle v místnosti přímo svítí. Ještě podvazkový pás, bílé jemné punčochy a jsem kočka jako hrom. Otáčejí si mě ze všech stran, vypadá to, že babí je spokojená. Nevím, kde se jim podařilo najít krásný páskový botičky, mají totiž stejnou barvu jako kostýmek. Ptám se majitelky, jak dlouho to sháněly?
" Dva týdny nám musely stačit."
" Řekněte, jak je to možné že to všechno padne, jako když jsem tu už někdy byla."
Kývá na paní Alžbětu a říká. " Vždycky ví, co komu sluší a jak má vypadat. No a my to jen seženeme a zkompletujeme to. Domlouváme se na další zkoušce na zítra dopoledne, oni odjíždí do Ústí a já jdu domů. Mám volno a zůstávám v Praze.
Takže jsem se konečně vyspala do růžova a je mi nádherně. Zkouším si kostýmek, Jiří na mě může nechat oči. Neustále doráží, ale já ho stále odbývám na sobotu.
Ví, že jsem byla u Jarmilky a ví, že o tom nechci mluvit a tak mě nijak nemučí s nějakými otázkami. Prostě to teď nejde a je to. Má nějaké problémy a nechce o nich mluvit. Až bude čas, tak mi to řekne sama. Přesně tohle mu vyčtu z očí. Má to tam naprosto jasně napsáno.
Mám radost že se mu líbím v oblečení, ale nejsem schopná z něj něco dostat ohledně soboty. Je to jako začarovaný kruh. Nikdo do něj nechce vstoupit.
Přijíždím k Jarmilce na kontrolu a zase čekám nějakou kulišárnu. Prohlíží mě a je spokojená. Žádný zánět ani nic jiného. Říká: " holky jste jako kočky. Máte sedm životů. Na vás si nikdo nepřijde. Můžeš normálně na sobotu. Bude to sice trochu citlivé, ale to si teď musíš zvyknout. Bude to prostě jiné. Tak pojď dolů."
Lezu z křesla dolů a mám perfektní a povznášející pocit. Dokázala jsem něco, o čem jsem si myslela, že nikdy nedokážu. Kdyby mě někdo před třemi měsíci řekl, že si nechám dát do poštěváčku kroužek, tak jsem se jen zasmála a řekla, že je vadnej.
Pijeme kafe a mezi řečí se ptá. " Co ty kuličky. Sneseš je?"
Je mi jasné, že to má nějaký účel, ale nevím, o co se jedná. " Měla jsem je jen asi dvakrát. Ale nic moc."
" A jaký jsi měla."
" No kuličky, nic víc."
" Ťukací nebo normální."
" Jaký ťukací, co to je?" Připadám si zase jako truhlík.
" No jsou troje. Normální, nic moc. Jen kuličky na provázku nebo nitce, aby šli vytáhnout ven. Potom houpací, to jsou takové, že mají v tý kuličce ještě jednu a ta se v tý co ji máš v sobě koulí a cítíš, jak se přenáší to těžiště uvnitř, no a ty ťukací, to jsou ty, co mají v sobě ještě jednu kuličku a ta je na takovým peru které dovoluje pohyb uvnitř. Prostě se to tam bimbá a ťuká to do tý vnější a je to cítit. Je to jako, když na tu stěnu někdo klepe. To je ta kulička na tom péru."
Koukám jak tele. O tomhle slyším poprvé. " No jen ty normální. Nic víc."
Jarmilka říká. " Vymyslíme do soboty něco. Přijď na devátou hodinu a dáme se do toho. Jen klídek. My je dostanem, neboj se. Jak říkám, ženská s tou svou pičkou dokáže vždycky nad chlapem zvítězit. A v nejhorším, je to jen fifty, fifty."
Je sobota. Čím jsem k tomu blíž, tím mám větší strach. Po příjezdu jdu na normální kolečko. Doktorka se mi na ní dívá. Potom mě důkladně prohlíží a povídá. " Takovej kořínek jako máte Vy, bych chtěla mít. Jarmilka Vás upravila a musím uznat, že Vám to sluší."
" Jdete na molo?" Kývu hlavou. " Hodně štěstí a dejte mu zabrat," říká mi na rozloučenou mezi dveřmi. Opravdu, ty ženský jsou od přírody potvory co?
Jsme v šatně u velkého parketu, Jiří se obléká za burzovního elegána bez košile, ale s kravatou. Vypadá to skoro legračně a připadám si jak někde v divadelní šatně. Zpovzdálí je slyšet hezká doprovodná hudba. Vypadá to, že se všichni baví. Na točnu jde právě Eva s Martinem. Dívám se na ní, je oblečena do blíže nedefinovatelné tógy, která má vyjadřovat dobu starověkého Říma. Postáváme ve dveřích, abych alespoň věděla co se vlastně na točně děje a jak to má vypadat.
Začíná to, jak jsem předpokládala, normálním svlékáním přes hlazení a laskání. Martin je na Evu doopravdy hodný. Je to vidět z pohybů, když ji hladí a dráždí. Leží před ním na točně tak, že si je všichni mohou prohlédnout ze všech stran. Točna se pomalu otáčí, je vidět doopravdy všechno. Martinovi se bimbá jeho přirození jako kus klády. Má ho skutečně obrovského. Eva má nohy široce rozevřeny. Je na zádech, její pánev se rytmicky zvedá. Krouží Martinovi svojí rozevřenou pičkou před obličejem. Je na ně nádherný pohled. Vypadá to, že si nikoho z okolních diváků nevšímají. Na pódiu jsou jen oni dva a nikoho jiného si do svého světa nevpustí. Martinovi visí jako tlustý kolík svisle dolů, ale občas, když se Eva doopravdy hodně k němu přitiskne a on jí vjede dovnitř do dírky jazykem, tak se mu pohne. Je vidět že mu v něm nervy jen hrají. Na Evě je zřetelně vidět že se do ní dostává. Zrychleně oddychuje a vypadá nádherně. Je vyloženě vzrušená. Nikdy bych nevěřila, že žena, když je vzrušená, vypadá tak krásně. Jako když se v ní něco přepne a je úplně jiná nežli normálně.
Snad je to tím, že jsem nikdy žádnou ženu neviděla, když ji muž rozmazluje a hýčká. Je na nich obou vidět, že jim to maximálně vyhovuje a snaží se vyjít jeden druhému vstříc. Hladí se a jeden druhého líbá.
Střídají se v poloze. Eva ho začíná kouřit a Martin je na vrcholu blaha. Na jeho tváři se objeví takový výraz, že si to ani nedovedu vysvětlit, co s ním Eva ve své pusince dělá. Občas sebou cukne, zřejmě když jej Eva správně olízne tím dráždidlem, co má v puse. Stahuje mu předkožku co nejvíc dozadu a dráždí jej tím, že mu masíruje kuličky. Péro mu stojí jako kolík. Pouští jej z pusinky a jezdí mu jazykem a kolíčkem po jeho stojícím údu.
Martin si ji otočí a vodorovně stojícím údem si ji nabodává. Zajíždí do ní pomaličku, zato ale až dozadu. Eva jen hekne a roztáhne široce nohy. Má je úplně roztažené a pomaličku si je dává nahoru. Její krásně růžovohnědá pička se jí otvírá. Zůstává v téhle poloze, aby si její pičku a Martinovo zasunutý úd mohli všichni prohlédnout. Je absolutně vzrušená a je vidět, jak Martinovi svírá úd uvnitř.
Dívám se kolem sebe. Řekla bych, že jen málokomu z chlapů, co tu jsou, nestojí. Je to parádně sexy vzrušující. Ženy, pokud si stačím všimnou, se dívají trochu ostýchavě, ale na některých je vidět, že by chtěly teď taky. Dáma středního věku to prožívá úplně s nimi. Střídavě se kouše do zatnuté pěsti nebo má spodní ret v puse a kouše se do něj zoubky. Je to nádherně vzrušující a krásné. Žádná pornografie. Jsou to jen dva krásní mladí lidé, kteří se mají rádi a milují se.
Šumot a šoupání židlí pomalu přestává. I od baru přicházejí klienti, podívat se na tu krásu. Její hříva svítí ve světle reflektorů a jak pohazuje vlasy, je neuvěřitelně nádherná. Na Evě je teď vidět, že je doopravdy mimo. Určitě nás nevnímá, pro ni teď existuje jen Martin a nic jiného.
Martin ji začíná šukat, ale jezdí v ní nejdříve pomalu. Eva se mu poddává a přizdvihuje pánev proti jeho údu, aby do ní mohl ještě lépe vklouznout. Začíná přirážet proti němu tak, že oba dělají proti sobě jen minimální pohyby. Šukají se navzájem a nikdo nemá navrch. Je na nich vidět, že jsou naprosto sehraní. Jeden druhého dráždí víc a víc. Martin ji má nabodnutou a je na něm vidět, že mu nestačí tempo, které zatím měli. Začíná ji šukat víc a rychleji. Eva mu nestačí, a tak se nechává od něj nabodávat a dráždit. Je vidět, jak má úd nalitý a leskne se mu. Na Evě je vidět, že je maximálně vydrážděná. Chvíli ji šuká neuvěřitelnou rychlostí, ale najednou se zastavuje.
Je nám jasné, že se nechce udělat a čekáme co bude dál. Jako by se zastavil čas. Eva ví, že se nesmí pohnout, je zticha a strnulá v jedné poloze. Jen zrychlené dýchání Martina nám dává jasnou odpověď, jak to prožívají.
Po chvilce uklidnění, se Eva s velkým vydechnutím znovu začne pohybovat. Uvědomuji si, že měla zadržený dech po celou dobu, co bylo napětí na nejvyšším bodu.
Sedá si na Martina nahoru a jezdí na něm. Jeho úd v ní mizí a vyjíždí s nádherným mlaskáním. Jsou to pozoruhodné zvukové efekty, co dokáže lidské tělo vyloudit v těchto okamžicích. Prožívá to nádherně a nechává se nabodávat až do konce. Je na něm navlečená a krouží mu divoce na jeho údu. Kroutí se v bocích a krouží pánví dokola. Je vidět že se Martinovi doslova kroutí palce u nohou. Je na nich vidět, jak ho po chviličce stiskne a zase pouští. Vždycky se mu oba palce na nohou zatnou a je vidět jak se mu třesou kolena. Není to nic hraného, oba jsou v naprosté extázi a nikoho z nás nevnímají.
Martin to nakonec nevydrží a s mohutným výdechem z Evy vytrhne svého ptáka. Je vidět, jak mu z něj velikým obloukem stříká semeno na záda Evy, která nad ním sedí a je k němu přitisknutá. Drží ji za boky a jeho přirození stříká na záda a zadeček Evy. Nijak si ho nedrží, jen vystřikuje proud semene. Nádherný pohled na Evu, která je němu přitulená a jen se chvěje.
Trvá to chvíli a já si uvědomuji, že je to právě to, co mi nechtěl říct Jiří, když jsem se ho ptala nedávno doma na to, jaké to je.
Každý člověk má určitě nějakou část svého já, kterou nechce nikdy nikomu ukázat. Při tom, ale když se žena s někým miluje, ne předstíraně, myslím to doopravdy, tak se mu vzdá se vším všudy. Chce prostě podvědomě od muže, aby jí udělal krásný zdravý dítě. Je to vlastně nejtajnější část jejího já. I když ví, že pro to udělala všechno, aby se to nestalo, tak to podvědomě stále chce. Pokud je u toho nějaký jiný svědek nežli jen ti dva, tak se za svoje city, které dala najevo, určitě trochu stydí a je jí smutno. Potom ji to mrzí, že se nechala unést až za hranici, kterou si podvědomě vytýčila.
Prožívají to asi všechny ženy, snad jen nějací exhibicionisté ne. Je to blíže nedefinovatelný pocit, který nedokážu popsat a který mám po každé, když jsem na molu. Za ta léta, jsem se ho nedokázala zbavit a pokud vím, ani Eva to nedokáže a proto o tom nerada mluví. Vlastně žádná z holek, co tu jsou, se nikdy ani slůvkem nepřenesla za tu imaginární hranici, kterou si všichni chráníme. Dokážeme ji dát najevo, jen ve chvíli největšího vyvrcholení, ale pak se za to stydíme.
Vím to určitě a jsem o tom přesvědčená, že tohle, co jsem tu napsala, bych nedokázala nikomu říct do očí.
Celý sál je zticha, jen někdo tiše zakašle. Dívám se na dámu u prvního stolu. Je vidět, jak má na rtu červenou skvnku krve. Určitě si to prožila s nima.
Eva s Martinem pomalu vstávají. Evě se stále zřetelně chvějí nohy. Oba jsou zpocení a Martinovi, i když měl obrovský výstřik, stále úd stojí. Když se pohne, tak se mu kývá ze strany na stranu. Celý sál jim začíná tleskat a mám pocit, že to, co předvedli, nikdy nedokážu ani napodobit, natož je někdy překonat. Přicházejí k nám. Neudržím se a musím Evě alespoň dát pusu na tvář. Dívá se na mě, stále jako z jiného světa.
Doopravdy za těch dvacet pět minut, co byli na molu, se v sále nepohnula ani duše. Jiří stojí za mnou a říká:
" Umí to potvora, viď. Je to naše jednička. Je problém je přetrumfnout."
Otáčíme se a vidím, jak Martin drží v Evu v objetí a něco jí šeptá. Působí to naprosto milenecky a pro mě je to naprosto nepochopitelný zážitek, vidět Evu vždy suverénní a jistou, v takovémhle rozpoložení. Děvčata zatím sesbírala jejich rozházenou garderobu a na malé molo zatím odchází další děvče. Ještě dvě holky, a jdeme na řadu.
Zřetelně se začínám klepat. Jsem vedle Jiřího a držím se ho jako klíště. Těsně před tím, než máme jít na plac, se ke mně přitočí Eva, už naprosto normální a říká.
" Držím palce. Neboj, je s tebou Jiří."
Jemné ťuknutí její pěsti do tváře ani nevnímám.
Jindřich nás ohlašuje a najednou mám před sebou jen bílé světlo, co mi svítí do očí. Je to reflektor, který na nás namířily. Perfektně na nás svítí. Uvědomuji si, že vlastně nevím, co se bude dít a jak co udělat. Všechno se ve mně zastavuje. Držíme se s Jiřím za ruce a kráčíme na molo.
Velký světlomet zhasne a já se začínám zbavovat trémy. Jiří jako vždycky suverénní, začíná svlékací obřad. Jindřich na nás namířil ze shora světlo a zhasnul v sále. Pouští výbojkovou lampu, co vydává jen záblesky a vidím, že se naše dva obleky začínají krásně třpytit. Bílé proužky na látce úplně ožívají. Jak se pomalu svlékáme, lampa stále bliká, ale poznenáhlu na nás pouští stále více a více světla ze shora. Sedím na prostředku mola a nemám na sobě skoro nic, jen kalhotky a podprsenku. Klekáme si k sobě. Jiří mi sundavá tu věc, co nikdy nenosím a já mu pomáhám se zbytkem garderoby. Zůstávají mu jen miniaturní slipy a já mám na sobě jen punčochový pás, punčochy a kalhotky.
Rozsvěcí se světlo na okraji mola, takže je na nás perfektně vidět. Od prvního stolu, co sedí první klienti, je to k nám snad jen tři metry. Musí na nás být vidět všechno. Ještě jsem pořád nesvá a čekám. Jiří si mě pokládá na zem a jediným trhnutím se zbavuje posledního kousku oblečení. Stojí nade mnou rozkročený a kroutí zadečkem. Krouží s ním a jeho veliké přirození se začíná roztáčet do kruhu. Zatím mu nestojí jen volně visí, ale co s ním dokáže, to jsou úplné divy.
Posunuje se podle mých boků. Svým údem mě hladí na bříšku, a jak se nade mnou pohybuje, tak mě stále visícím údem hladí na bříšku a v rozkroku. Kleká si na všechny čtyři a jezdí mi s ním na pupíku.
Potom couvne a dá mi kotníky k sobě. Skrčí mi nohy, zvedne je do výše, a položí si chodidla na svoje čelo. Má mě před sebou. Nazdvihnu zadeček, aby mi mohl stáhnout kalhotky a v okamžiku, kdy se přiblíží k mojí pochvičce, vidím, jak se mu začíná jeho pyj stavět. Dívá se na ní a jen zakroutí jemně hlavou. Sundá mi kalhotky a potichu, když mě líbá na oči, procedí mezi zuby:
" Ty seš teda péro. Tos mi to nemohla říct?"
Potichu se směji a vím, že mám navrch. Jarmilka mi dnes do ní dala kuličky a řetízek, ke kterému jsou připoutaný, mi malým skákacím kroužkem zacvakla na kroužek, co mám v poštěváčku od úterý. Sice to ještě trošičku bolí, ale teď mi to naprosto nevadí.
Jiřímu jsem nic neřekla, čekala jsem na jeho reakci.
Nenechala na sebe dlouho čekat. Žalud se mu zvětšuje a jeho přirození dostává správné rozměry, které znám. Stále jezdí žaludem kolem mé pičky. Staví se mu neuvěřitelně rychle a má již problémy, aby s ním na mě dosáhl.
Stojí mu jak kolík a je na něm vidět, jak se mu moje pička líbí. Klekne si nade mně a zastrčí mi ho mezi prsa. Stisknu si je rukama ze stran, aby jej měl naprosto sevřeného a on mi s ním jezdí mezi kozičkami. Předkožka se mu přetahuje přes žalud a když mi jede k pusince, stahuje se zpátky ke kořenu žaludu. Je to pro nás zase nová zkušenost.
Zvedám hlavu, on se mi dotýká špičkou žaludu pusinky a já se ho dotýkám špičkou jazyka. Zastaví se v poloze, kdy mu můžu dráždit špičkou jazyka okraj jeho dírky. Za chvilku již cítím, jak se mu cuká a je správně vydrážděný. Cítí, jak se mu to blíží a okamžitě se stahuje zpátky.
Otáčí mě a když klečím, začíná, si se mnu hrát. Je pode mnou, dráždím mu jemně žalud, ale cítím jak se zase začíná cukat a tak jej jenom mám v puse, aby se neudělal. Líže mi poštěváčka, zvíře jedno, ale tak jemně, že se neudržím a začínám zase téct.
Musím vší silou stisknout půlky k sobě, aby se kuličky ve mně nemohly pohybovat. Jazykem mi jezdí po okraji dírky a popotahuje řetízek, co na něm jsou upevněny kuličky.
Neudržím se a jednu ze sebe pouštím. Sjede mi po řetízku dolu k poštěváčku. Samozřejmě ho nenapadne nic jiného, než ji dát zase nahoru a pustit ji znova dolů, aby mě ťukla do kroužku, co mám v poštěváčku. Je to jako rána do bříška.
Celá sebou škubnu. Je to příjemné i nepříjemné. Přeci jen je ten můj poštěváček stále citlivý a po tom zákroku u Jarmilky, ještě víc než kdy jindy. Zkusí to ještě jednou, ale když cítí moji reakci, tak se o třetí pokus ani nepokouší.
Ví přesně, co mi vadí a co ne. Zastavuje mě v pohybech a cítím, jak mi sundavá řetízek.
Kulička se mi bimbá pode mnou, mezi roztaženými stehny. Držím ji stále v sobě a zvedám se. Klečím na kolenou nad ním. Jeho úd mu stojí jako svíčka. Obnažený žalud se mu leskne a je nádherně obrovský.
Úplně mu je na něm vidět, jak mu tepe srdce. Zvedám se nahoru a bříško se mi chvěje. Klečím na kolenou a rukama si zvedám hřívu vlasů nahoru. Zůstávám nahoře a kývám zadečkem dopředu a dozadu.
Kulička se mu kývá přímo před očima. Udělám to několikrát, chvilku si s ním hraji a když si myslím, že to stačí, pouštím tu druhou, co mám v sobě ven. Dopadnou Jiřímu na bradu, pak na prsa a skutálí se stranou.
Přitáhne si mě dolů a začne mi rejdit jazykem mezi pysky. Je to nádhera. Vůbec mu nevadí, že je celý zmáčený od mojí pičky a stále mě drží rukama za boky, na svém obličeji.
Po očku se podívám, co to s ostatníma lidmi dělá.
Jsme v osvětleném kruhu a není z něj moc vidět, ale stačím, si všimnou, že ta dáma co si prokousla ret u Evy, sedí zkrouceně na sedadle a drží si ji. Náš mládenec co je s ní, má svoji ruku mezi jejíma nohama a ona mu ji křečovitě tiskne k sobě.
Začínám Jiřímu jezdit dopředu a dozadu po jazyku, který má vystrčený nahoru. Dráždím se o něj, ale víme, že přišel čas, kdy se musíme mít.
Otáčím se nad ním a beru si ho do sebe. Pohodlně si dává pod hlavu polštářek a já na něm jezdím jako na sedle.
Dorážím si jeho přirození až na konec a cítím jak se mi při každém doražení dotkne konce pochvičky. Jezdím na něm a vím, že před chvílí překonal vrchol a teď vydrží neuvěřitelně moc.
Můžu si dovolit na něm dělat určitě skoro všechno, co mě napadne a vím, že se neudělá. Jezdím jak zběsilá, cítím, jak se mi kozičky houpou, až to začíná bolet. Zmírním tempo a začnu mu na něm kroužit zadečkem a boky dokolečka. Cítím, jak se mi pochvička roztahuje.
Jsem na něm navlečená a cítím, jak se jeho úd stále ve mně zachvívá. Drží mě za boky a zastavuje mně. Cítím, jak se mu zase cuká a vím, že se teď nesmím ani pohnout. Úplně ztuhne a cítím, jak se mu chvěje.
Uf, to bylo o kousek. Věřím, že kdybych se pohnula, tak by do mě vystříkl. Naštěstí to zvládl a po chvilce si mě přitahuje k sobě.
Klečím, prsa mám těsně nad ním. Hladím ho bradavkama, po hrudi.
Bere mě za ramena a přitahuje si mě stále víc k sobě. Díváme si do očí, pak se usměje a já to nevydržím, pusa a dlouhý políbení, které následuje, určitě nenechává nikoho na pochybách, že se máme skutečně rádi.
Jezdí ve mně a líbáme se a při tom. Hladí mi tvář a čelo. Odhrnuje mi vlasy z čela a potom, co ho pouštím z objetí se na mě dívá. Je to zvláštní, ale vím v tomhle okamžiku, že se přiznal přede všemi, co ho znají, že mě má rád.
Otáčí si mě na kolena. Není to moje nejmilejší poloha, protože se ráda se dívám na partnera, jak se mu to líbí. Je to takový stimul, který mě dokáže rozpálit až k největším nezbednostem, co mě napadnou.
Pokleknu před ním a nevím, jestli mám dát nohy od sebe nebo ne. Osobně je mám radši u sebe, protože se pochvička stiskne k sobě a je to příjemnější, ale když je člověk na nějaké vratké posteli, tak je to úplně jiné. Dává mi je od sebe, ale vím, že je to kvůli tomu, aby na nás všichni viděli a bylo se na co koukat. Roztáhnu je tedy co nejvíc.
Jezdí ve mě a mám pocit, že se zase pokusí o něco jiného. Vyloženě to cítím, že mi ho bude chtít dát i do druhé dírky.
Snad je to tím, že cítím na jeho trošku nervózních přírazech jestli to má zkusit nebo ne. Skláním se před ním na lokty a pomalu až na zem. Má mě před sebou úplně celou roztaženou a ví, že mu to dovolím. Pomalu se zastavuje. Cítím, jak ho vyndavá a pomaličku se do mě dostává.
Nikdy jsem to nezkoušela a cítím i na něm, že je nervózní. Nebolí to a jsem v těch místech mokrá od své šťávičky, co mi teče pořád z pičky.
Kousek couvne a potom se svým kamenným bucharem do mě dostane. Není to sice daleko, ale ten kousek úplně stačí. Cítím, jak se mi klepou nohy, několikrát ho ve mně popotáhne a musí se zastavit, aby nevystříkl. Mám obrovskou chuť mu ho stisknout. Bylo by to daleko větší silou, než dokážu pochvičkou.
Nehnutě klečím a cítím, jak se mu uklidňuje. Ještě několikrát dovnitř a ven. Neudrží se a znovu se musí zastavit a uklidnit. Vím, že se o další pokus už nepokusí. Vyndavá ho, cítím, ho venku, jak mě s ním hladí na poštěváčku. Nic mě nebolí.
Otáčí si mě na záda,a šeptá, " promiň nemůžu." Přitisknu se k němu. " To je dobrý."
Nabodává si mě a začíná mě zuřivě šukat. Jezdí ve mně jako ďábel, cítím jeho přírazy na konci a ani se mu nesnažím stačit. Bylo by to úplně zbytečné.
Je z něj teď prostě chlap, který potřebuje samičku na zachování rodu. Strašlivě se mi to v tuhle chvíli líbí. Pochvička se mi celá klepe a bříško se mi vzdouvá jako moře. Cítím, že je na konci.
Přesně v okamžiku, kdy se mi začíná pochvička svírat a začínám mít orgasmus, se zastaví a vytrhne ho ze mě. Nedrží si ho, ale má ho stejně skoro vodorovně. Pořád je nade mnou, vůbec se mě nedotýká a stříká.
Stačím jen zavřít oči a část semene mi přistává na otevřenou pusu a nos. Cítím, dopady několika jeho výstřiků, téměř všechny je mám na sobě, na bříšku a krku. Je vidět, že mě dokáže pořád něčím překvapit.
Jen nepatrnou chviličku, kdy už je u něj po všem, se mě zmocňuje nádherný orgasmus. Jsem prohnutá do mostu a držím si ji. Dva prsty mám uvnitř a cítím, jak se mi svírá.
Chvilka uvolnění potom je na mě moc krátká. Vstávám jak v mátohách.
Ženská to přeci jenom prožívá trošku déle než chlap. Jiří mě utírá z nejhoršího.
Teď se stydím za to, co jsem tu dělala. Je tu zase ten svíravý pocit. Už jsme o něm několikrát mluvili a je to tu zas.
Děkujeme se a odbíháme dozadu k šatně. Vidím, ve špalíru kterým probíháme Evu. Nastavuje ruku. Tlesknem si a běžím dál.
Potlesk nás vytahuje z šatny na plac znova. Jsem stále vzrušená a rozklepaná. Jiří taky. Je to na něm vidět. Pořád mu stojí a jak se ukláníme, tak se mu bimbá legračně na všechny strany. Paráda, paráda. Tedy takhle parádní jsem si to ani ve snu nepředstavovala.
Nádherná kytice od nějakého fanouška je docela milý dárek, co se tedy v těchhle domech moc nedává.
Jsme znovu v šatně. Na plac po nás nastupují kluci. Jedno číslo striptýzu se vynechává. Na place jsme zůstali o devět minut déle. Nevěřím svým očím. Dvacet devět minut. No to je síla. Vůbec mi to nepřišlo, že to trvalo takhle dlouho.
Pepa stojí vedle mě. Otáčím se k němu. Chytám jej kolem krku a velká pusa na tvář mu evidentně dělá radost.
" Koukám, žes našla svoji velkou lásku."
Nic neříkám, jen se zasměji, ještě malá pusa na druhou tvář a chytám se Jiřího.
Odcházíme se osprchovat a trochu upravit. Program pokračuje dál. Mládenci se činí, ale my je nevnímáme. Po sprše máme jen tak tak čas, obléci se do původního obleku, v kterém jsme nastupovali na točnu.
Teď je to už legrace. Jindra nás představuje, jak na mezinárodních závodech. Nejdříve česky, pak německy a nakonec anglicky. Jak jinak než pana Jiřího a slečnu Monik.
Jsme dnes na vystoupení čtyři páry. Nakonec je to nerozhodně mezi námi a Evou s Martinem. Tak si střihnem a prohráváme.
Dostávají prémii sice symbolickou, ale není zase k zahození. Každý z nich má talíř navíc, za dnešní vystoupení.
Jsem z toho docela hotová. Potřebuji se trochu uklidnit. Teď mi to dochází, že po takovéhle jízdě, bych asi těžko šla s někým na pokoj. Nedá mi to a ptám se Evy, která sedí vedle mě v šatně.
" A prosím tě, chodí holky s někým ještě na pokoj?"
Odpovídá mi ihned. " Když jsi to dělala pořádně, máš ještě na někoho chuť?"
" Nic už neříkej" odpovídám a dávám ji ruku před pusu.
Tím debata na tohle téma končí. Kluci nám přinášejí pití a sedíme všechny čtyři páry spolu, jak na nějakém mejdanu. Nikdy jsem nevěřila, jak nás tahle práce dá dohromady.
Teprve teď tomu věřím, že sem chodí prostě navíc a rádi. Doopravdy se mi to začíná líbit, až po dnešním dni. Přiznám se, že lví podíl na mojí pohodě má Jiří.
Ve skrytém koutku duše, tam docela vzadu, je malá, taková maličká otázka. Co by tomu řekli naši?
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek