Tak na dnešek máme něco úplně jiného na práci. Ředitel si nás nechal obě zavolat, a bez okolků nám sdělil, že by bylo záhodno, abychom vyrazily pozítří ráno na dva dny do Bratislavy, a na další dva dny do Vídně. Jestli jsme v tu dobu v pořádku.
Když mu obě přikývneme, tak pokračuje dál.
" Pojede s Vámi Pepíček, a ještě jeden z kluků od ochranky."
Věří, že nebudou žádné problémy, ale chce mít jistotu. Nechává si zavolat Bedřicha od ochranky. No nazdar. Tohohle kluka znám od vidění, ale dostat od něj ránu, tak strávím několik týdnů v nemocnici. Co vím, je to 2 vicemistr Česka v karate za roky 95-96. To už je tedy o kejhák, když jej s námi posílá. Pepíček přichází za chvíli.
Vůbec se mi to nelíbí, ale nemohu nic dělat. Eva se vedle mně vrtí a říká.
" Pane řediteli, to nebude žádná legrace co."
" Holky já vím, že je to docela jak se říká o ústa, ale nedá se nic dělat. Je to příkaz od šéfů z Prahy. Pojedete obě. Evo ty to znáš a Monika se musí otrkat. Stejně budete dělat většinou spolu, tak ať to pozná taky z tý druhý stránky." Dám vám s sebou ještě jednoho mládence z doprovodu. Je z Prahy, a zná se s Bedřichem. Je to člověk, co nám pomáhá v Praze. Pojede s dalším vozem. Bude celou dobu s tou delegací co přijede, takže ho budete mít přímo po ruce."
" Tedy Pepa s vámi dvěma. Bedřich se slečnou Královou a Karel pojede s těma Japoncema."
" No nazdar Japonci," říká Eva. Alespoň tak ještě, že to nejsou Korejci."
Neznám ty rozdíly mezi nima a zdají se mi všichni stejní. Nechci se ptát, aby to nevypadalo hloupě, ale rozhodně mám o čem přemýšlet.
" Pojede s vámi ještě slečna Králová, a poveze všechno jako obvykle, takže se nemusíte o nic starat. Odměna jako obvykle. Až skončíte jeden den doma. Jasné?"
Jako poslední co říká, " dávejte na sebe pozor. Nechci ani jednu z Vás ztratit. Nějaké dotazy?"
Nevím na co se ptát, ostatní mlčí a koukají do země. Proboha co se to děje. Zvedám se a odcházím v daleko horší náladě nežli jsem vcházela dovnitř.
Venku se neudržím a ptám se Evy: " Co je s tebou?"
" Ale uvidíš sama, jen doufám, že to nebudou žádný prasečinky. Tyhle asijský národy mají k nám, jako nájemnejm holkám když se ožerou, vztah jako ke kusu hadru. Doufám, že tyhle budou alespoň na úrovni."
Moje nálada stále klesá. Odcházíme do šatny a po cestě potkávám Jiřího.
" Co je s tebou?"
" Ale nic."
" Co nic? Co se ti stalo?"
" Ale nech ji být, jedeme zase s Japoncema na výlet."
" Na jak dlouho?"
" na čtyři dny."
Koukám jak mu poklesla nálada. No nazdar, to asi bude kouř. Už i on. Do čeho jsem se to vůbec dala. Je fakt, že o tomhle jsem vůbec nepřemýšlela.
" Kdo je slečna Králová?"
" Ale to je přece Maruška, kadeřnice."
Vlastně se pořád divým, jsem tu již čtrnáct dní a nikoho neznám příjmením. Všichni si tu tykají, takže to ani není nutné, znát někoho příjmením.
Dnešní vystoupení mě vlastně ani netěší a ani Eva není ve své kůži. Když v noci končíme, neskončíme obě na sedadle vzadu, ale Eva si sedá k Pepovi dopředu.
Projednávají věci, o jakých nemám vůbec ponětí, že to existuje. Nějaká pískátka a vysílačky, nic mi to neříká. Pepa se ptá, až když jsme u Prahy.
" Monika ví, o co se jedná?"
" Já jí to ještě řeknu, neboj. Máme na to celý den. Maruška přijede do Prahy večer, aby nás dala do pořádku na ráno. Jako co máme vypadat?"
" Co já vím, mají slabost na uniformy, tak to budou letušky nebo něco podobného."
Připadám si jak v nějaké Bondovce. Vůbec jsem netušila, co všechno to obnáší. Co lidí se tím zaobírá, kolik to dá starání, aby to všechno klaplo jak má. Je to tedy servis se vším všudy. Trochu mě uklidňuje to, že všichni mluví anglicky, takže je možné normálně komunikovat.
" Jdi se vyspat, a ve dvě začíná školení," končí Eva a odjíždí s Pepou domů.
Je už ráno a popeláři vyklápějí popelnice. Nikdy jsem si neuvědomila, že tohle všechno člověk ani nevnímá. Ale, že když jde do tuhého, jakoby prohlédl a všímá si věcí, o kterých normálně neuvažuje. Třeba to, že kluci co jezdí se sanitkami,i v tuhle raní dobu nehoukají a jen občas před křižovatkou si fňuknou a nebo, že to popelářský auto smrdí příšerně jako prase. Kouř z nafty stoupá výfukem sice nahoru, ale ranní větřík jej tlačí ulicí zase dolů, takže je ulice toho kouře úplně plná. Jdu si lehnout v takovém rozpoložení mysli, že ještě vnímám děti jak jdou do školy a povykují na sebe
Budík mě vzbouzí jak z těžkého snu. Vstávám a pomalu se dávám do pořádku. Pouštím si rádio. Evropa 2 hraje solidní písničky, a tak se moje pochmurná nálada pomalu rozpouští. Boondžovi a ostatní, mě dokonale probouzí. Eva nebydlí daleko a tak si určitě na tu cestu z Karlova náměstí nebude brát taxík.
Doopravdy, když zvoní zvonek na dveřích, je na ní vidět, že šla pěšky. Nese kytku a říká. " Tak ti jdu popřát k tvým narozeninám." Jako když do mě uhodí. Vůbec jsem si neuvědomila, že je mi dnes šestadvacet. Objímáme se a jdeme do pokoje. Stavím květiny do vázy a mám docela radost, že je to zrovna ona, kdo mi připomněl, že mám narozeniny. Sedíme a povídáme si. Eva začíná znenadání o úplně něčem jiném.
" Teď k věci, za prve žádný alkohol. Být naprosto ve střehu po celou dobu. Na nikoho se nespoléhat. Ani na kluky. Někdo je může přiskřípnout, nebo je praštit a potom ti stejně nemůžou pomoct."
" Tak tedy žádný alkohol. Jen minimální množství, aby se neřeklo. Přípitek a to je vše."
" Umíš jezdit?
" No svého času, jsme se pokoušeli jezdit s kamarádem oblasti se škodovkami v enkách, ale je to strašně dávno. Bylo mi tenkrát asi devatenáct."
" Nevadí, Pepa přijede a uvidíme jak ti to jde. S automatem, jako automatickou převodovkou jsi jezdila?
Jenom kroutím bezmocně hlavou.
" Ne? Chyba, jestli ale normálně jezdíš, tak ti to nebude vadit. Pepa přijede v pět hodin a uvidíme, co v tobě je. S čím jsi jezdila dřív."
" No Škodovka 120 a pak jsem měla Uno, toho fiatka."
" Já vím, taky jsem ho měla. Tohle jsou ale úplně jiná auta. Ten Mercedes co s ním jezdíme, jede 230 a váží skoro dvě tuny, tak pozor. Alespoň ze začátku budeš muset dávat ohromnýho bacha."
" Vysílačky, říká ti to něco?"
" No trochu. Snad jen tak z filmů a ještě tak telefon. Jako mobil."
Jen kroutí hlavou. " Všechno špatně. Máme vybavení, o jakém se dříve nesnilo. Klasická vysílačka je většinou v pokoji, ale kdyby to někdo rušil máme jiný věci. Pokud by ti hrozilo nebezpečí, tak dostaneš prstýnek na ruku. Říká se mu pískáček. Pokud ti skutečně hrozí nebezpečí, o kterém jsi přesvědčena, že jde o kejhák, tak ten prsten uprostřed z vnitřní strany rozlomíš. Stačí ho zmáčknou ze strany. Jen pozor, aby sis ho nezlomila při nějakém krkolomném zážitku a nebo poloze, co na tobě chce klient. Vyvolá to poplach u kluků co jsou venku za dveřma. Není to na nějakém principu, že by to bylo rádio, nebo něco tak. Je to obyčejný pískáček. Jenže ho nikdo z nás neslyší. Jsou to ty zvukové vlny na tak vysokém kmitočtu, že ho neslyšíš, ale přes dvoje dveře je to slyšet až dost. Viděla jsi cvičeného psa, jak na něj pískají píšťalkou, co není slyšet. No a na stejném principu je i tohle."
Podává mi sice krásný, ale odřený a starý prstýnek. Není na něm nic zvláštního. Dávám si ho na ruku. Krásně padne.
" No, na to, že ho vždycky musí rozebrat, když se mění baterka,to není špatný co."
Když se podívám blíž, tak vidím, že je po stranách děrovaný a na spodku k dlani je z vnitřní strany zeslabený. Skutečně péruje a asi není problém ho rozlomit.
" Kdysi dávno to vozily ze západu, ale dnes to umějí udělat kluci v Ocelářský. Takže použití jen v opravdové nouzi. No když na sobě nic nemáš, tak tohle není nikomu nápadné. Pokud to jde, tak se pokoušíme propašovat na pokoj kabelku s mikrofonem. Kluci alespoň rámcově vědí, že jsme v pořádku. Většinou to sice k ničemu není. Není tomu totiž rozumět, ale když začneš ječet, tak na to to bohatě stačí."
Zase koukám jako puk. O tomhle jsem neměla vůbec žádné ponětí. Ani že něco takového existuje.
Eva pokračuje, " Chodíme zásadně obě spolu. Jediná výjimka, když je záchod na pokoji a nedá se odtud odejít, aniž by nás kluci neviděli. Stejně kontrolují, jestli tam třeba nestojí lešení. Ale v těch hotelech, ve kterých se s klientama ubytováváme, se tohle nestává."
" Ty chlapíci stejně vědí, že nás někdo hlídá, ale to není hlavní důvod proč tu naši kluci jsou. Stalo se již několikrát, že holka je v hotelu po práci a všechno je v pořádku. Ráno ji jdou vzbudit a není. Už takhle zmizelo několik holek z Bratislavy. Konkrétně odtud hrozí největší nebezpečí, že skončíme někde na Balkáně nebo někde jinde. Pro blondýnky jako jsem já, je to ideální průser. Na černovlásky tak nejdou, i když s nima nepohrdnou. Snad je pašujou přes Rusy. Nikdo to zatím neví. Na Rakouské straně je to mnohem lepší, ale člověk se nesmí nechat ukolébat."
" Pokud se jde na večeři, jako že se půjde, tak není takové nebezpečí, ale dávej pozor všude. Jdeme jako doprovod. Což není důvod křenit se na každého."
" Jen klid, zase nejsem venkovský balík jo."
" Já vím, to jen tak pro pořádek. Musíš vycítit co je bezpečné, a co ne. Neexistuje, abys ses vydala někam sama."
" Řeknu příklad. Neexistuje jít do kuchyně, vynadat kuchaři, že ti dal do polívky pukavce. Na to zapomeň. Nestraším nadarmo. Vím, o čem mluvím. Už jednou jsem měla problémy a bylo to o fous. Tenkrát to odnesl Pepa se zlomenýma dvěma žebry a já se zlomenou čelistí. Není o co stát. Nebýt jeho, tak tu nejsem."
Dívám se na Evu úplně jinak než předtím. Mám pocit, jako když mluvím s někým jiným. Dívá se na mně udiveně.
" Co se stalo? Úplně se ti změnil výraz v tváři."
Cuknu sebou. " Ale připadám si, jako nána blbá. Měla jsem pocit, že snad všechno vím a teď vlastně vidím, že to co vím, není k ničemu."
" Ale hlouposti. Tohle jsem ani já nevěděla, ale člověk se to musí naučit. Holka zlatá, tohle řemeslo je tak trochu na hranici všeho. Seš špičkově zaplacená a chtějí se po tobě špičkový věci. Nemysli si, ředitel by nás tam neposlal, kdyby věděl, že to nezvládneme. Jako dvojička, budeme jedny nejlepší ze všech. Ber to tak, že seš nejlepší dejme tomu, z dvaceti holek v týhle republice. A to co ti říkám, ber jako hotovou věc. Jediné, co není ještě dotažené do konce, je tvoje ostražitost. To se ale časem naučíš. Je to práce jako každá, jiná jen je trochu nebezpečná. Za tenhle výlet máš za každý den pět kolíků navíc, to zase stojí za to ne"
Chci zase polknout, ale nejde to, mám sucho v krku.
Zvoní zvonek. Pepa stojí za dveřmi.
" Holky, pospěšte si, stojím dole na chodníku, ať nemáme problémy s odtažením. Zrovna dneska se to nehodí."
Jedeme ven z Prahy. " Umíš jezdit?"
" Ale umí, neboj, odpovídá Eva. Jedeme, ne jako obvykle. Svištíme si to dálnici na Příbram. No není to sice dálnice, ale je to skoro podobné. Za Dobříší odbočujeme vpravo. Přijíždíme k plotu s buňkou. Starší děda nám odemyká bránu. Na nic se neptá a pouští nás do nějakého areálu. Projíždíme mezi hospodářskými budovami a najednou je před námi veliká a široká silnice. Jen čára uprostřed. Vede až za obzor. Ideálně rovná, žádná zatáčka nic jen rovina.
" Co to je," zeptám se.
" To je záložní letiště. Tak pojď, ať vidím co je v tobě."
Sedám si za volant. První rozjezd je křečovitý, ale vidím, že auto má tolik síly, že se rozjíždí bez problémů i s minimálním přidáním plynu. Je to hezký pocit, když cítím sílu toho motoru, co jde za plynem jako pila. Proti tomu s čím jsem jezdila, se to nedá srovnat. S automatem skutečně stačí jen přidat, a jede to samo. Jen plyn a brzda, žádné řazení nic. Zkouším brzdit, trošku to přepísknu, ale posilovač nebo co to je, nedopustí, aby se kola zablokovaly. Jezdím po letišti sem a tam. Je to neuvěřitelné, ale ten auťák se ovládá tak perfektně, že z něj nemám za chvilku žádný strach.
Jezdíme mezi přerušovanými čárami cik cak, když v tom Pepa zařve " bacha!"
Instinktivně strhnu volant vlevo k okraji, ale nebrzdím, není proč. Nikdo tam není.
" Co to bylo?"
" Jen jsem chtěl vědět, co uděláš."
" Jako co?"
" No jestli zastavíš, nebo ne."
Aha to je tedy bezva. Líbí se mi to a půl hodině Pepa říká. " Tak jedeme."
Otáčíme se, nechá mě vyjet na silnici a žene mě přes odbočku, přes lesy do Řevnic a potom okolo Karlštejna, po úzkých okreskách, zadem přes Ořech, na plzeňskou dálnici. Nakonec sjíždíme sjezdem na parkoviště u Makra. Zastavujeme na parkovišti, které je úplně nové a ptá se mě.
" Co uděláš, když na výjezdu z parkoviště budou stát auta a tobě půjde o kejhák. Ale opravdu o kejhák. Myslím to vážně."
Kouknu před sebe a odpovídám mu. " Pojedu rovně přes obrubník, přes trávník, přes to pole na silnici, co jede ten autobus a pak doleva do uličky v sídlišti."
Eva se směje a říká. " Vidíš, já ti říkala, že není blbá."
Pepa si sedá za volant a jedeme domů k Evě na schůzku s Maruškou.
Zvoní zvonek. Maruška jde naložená jako soumar. Za ní jde jeden z mládenců, co jsem ho již viděla jezdit v Ústí. Vleče ještě jeden veliký, a jeden menší kufr.
" Teda holky tohle je šichta, nechtěl bych vás stěhovat." Vypije kafe a odjíždí zpět.
Díváme se, co nám Maruška všechno přivezla. Je to docela psina. V tom kufru jsou totiž všechny možný věci, co bych si vůbec nepředstavovala, že je možné vidět. Naštěstí se nesplnila předpověď,že pojedeme jako letušky, nebo něco podobného. Máme normální oblečení, co se používá ve společnosti. Šaty skutečně jako dámy, snad i na recepci, dlouhá roba a podobné věci. Měla jsem tedy představu, že toho budeme potřebovat dost na čtyři dni, ale o tomhle, se mi nikdy ani nesnilo. Je to obrovská hromada oblečení, snad i plavky do bazénu tu jsou.
Maruška mi říká. " Moniko, u tebe jsem se pokusila trefit jak jsem měla pocit, že ti to asi sedne, ale uvidíme. Eva ta má standartní oblečení, tam se to jenom doplňuje."
Eva si zkouší na sebe dlouhou robu, až na zem a směje se. " Když mám tyhle šaty, tak mě je vždycky zima, koukej." Na zádech je hluboký dekolt. Sice je přes něj napříč několik řetízků, aby se nerozjížděl, ale pokud člověk stojí před divadlem, čeká na auto a navíc fouká vítr, je mu určitě zima.
Dívám se co je tam pro mě. Normální šaty, ne nějaké výstřednosti. Jen trochu se tomu vymykají, krásné bílé dlouhé plesové šaty, které jsou skoro průhledné.
" No to jsem vzala pro tebe, ale nevím jestli to bude zapotřebí. Doufám, že ne."
Tyhle šaty si na sebe může vzít jenom šílenec a nebo nějaká excentrická osobnost, která potřebuje udělat dojem, a upozornit na sebe.
Pepa odjíždí s tím, že se sejdeme ráno v osm hodin. Všechno prohlížíme a jsem z toho vedle, co tu všechno je. Začínám se smát, je tu i krabice s nějakými robertky a podobnými věcmi. Nechybí samozřejmě ani správná krabička s prezervativy. Hrabu se v tom a nevěřím svým očí. Jsou tu i nádherné spodní kalhotky v několika barvách. Téměř všechny jsou s krásnou krajkou a barvy jsou od bílé až po tmavofialovou. Černá samozřejmě nesmí chybět.
Pečlivě to skládáme a třídíme, aby to bylo po ruce, až to bude zapotřebí. Dáváme to do dvou kufrů, které jsou úplně stejné až na to, že má každý jinou barvu. Můj je hnědý a Eva má skoro černý. Nemáme ani jedna s sebou příruční nesceser, ale Maruška má kufr jako hrom. Je tam snad úplně všechno. My máme akorát každá malou etuji do kabelky, kde je jen to nejnutnější.
Připadám si jako když jedeme na válečnou výpravu. Je to naprosto nepochopitelné, ale holky dělají každá svou práci a mě ještě občas radí, jak co udělat a kam co dát. Všechno má své místo. Od těch dvou hodin co přišla Eva ke mě domů, jsem zase o kus chytřejší. Je skoro deset večer a teprve odcházím domů. Vše je přichystáno a zabaleno.
Odcházím domů a jsem docela unavená. Sprchu a spát, spát. Jiří volá ještě z Ústí a přeje mi všechno nejlepší k narozeninám. Jako poslední větu říká ," Dávej na sebe pozor."
Ten kluk se mi líbí, čím dál tím víc. Nemůžu si pomoct, ale jako by se z něj stávala moje veliká láska. Vím, že si to nemůžu dovolit, ale podvědomě si toho kluka určitě trochu idealizuji, i když o něm vlastně vůbec nic nevím. Je to taková moje vlastnost, kterou pečlivě ukrývám v sobě, ale stála mě mnoho šeredných nocí, které jsem si probrečela jako malá holka při svých prvních láskách. Zalézám do postele a usínám jako horník po dni celém práce. Nejhorší na téhle práci je to, že člověk chodí spát čtyři dny v týdnu a někdy i vícekrát až ráno. Potom jdu spát jako dnes a nemohu usnout. Dneska to ale není naštěstí ten případ, kdy nemůžu usnout.
Vstávám ráno na půl sedmou, dávám si ranní sprchu, bez které jsem jako nenamazaný stroj, a která mě vždy probudí. Cestovní taštičku a do ní ještě kontroluji, občanku, pas a řidičák. Dva toustové chleby, hrnek kafe a mažu k Evě.
Je čtvrt na osm a jsem na Karláku. Maruška si mě usadí a už to frčí. Eva je už hotová. Mám pocit, že to, co s ní udělala Maruška v noci, vůbec není možné. Barva vlasů se trošku změnila, je teď měděnozlatá . Nedokážu tu barvu vůbec pojmenovat. Vlasy se jí krásně lesknou a nejsou nijak zvlášť upravovány. Jen já a pár lidí víme, že Eva má normálně hnědé vlasy, možná trochu do zrzava. Ale v téhle úpravě je z ní perfektní kočka a krasavice. Maruška ty moje upravuje jako normálně. Mám je jen rozpuštěné a není s nima tedy tolik práce.
Přijíždí Bedřich s Pepou a nakládají všechny kufry. Beru si na sebe cestovní rezervovaný kostýmek a Eva je také v podobném ohozu. Naštěstí, žádná letuška ani nic podobného. Sukni těsně nad kolena, jsem na sobě neměla snad od svých osmnácti let. Když se na sebe dívám, není to nejhorší. Je vidět, že babí Alžběta to má v oku a na každého si něco najde, co mu perfektně sedí.
Jedeme na letiště. Po cestě každá z nás dostává jeden pískáček a Eva si ho hned dává na ruku. Na letišti čekáme na desátou hodinu, to má přiletět letadlo z Londýna. Přidává se k nám mládenec, co to má všechno na povel a společně s dvěma mladíky u vozejků očekáváme přílet.
První cestující vychází ven. Až mezi posledními, naši očekávaní klienti. Jeden starší, nedokážu odhadnou věk, možná čtyřicet a druhý o něco mladší. Zdravíme se a nasedáme do připravených aut. Mládenci dostávají královské spropitné a jedeme přes ucpanou Prahu na dálnici do Brna, a na Slovenskou hranici.
Je půl druhé a zastavujeme v Bratislavě u hotelu. Koukám zase nevěřícně. Dveřníci v livreji nám otevírají dveře aut. Recepční a ostatní personál hotelu stojí ve špalíru a uklánějí se nám. Dá mi to práci, abych se tvářila normálně. Stojíme u výtahu. Koutkem oka zahlédnu, jak se houf pikolíků vrhá na naše zavazadla a odnáší je za námi.
Eva cedí přes zuby potichu. " Tohle jsem tedy nečekala."
Za hodinu sedíme v předpokoji dvojitého salonku, kde všichni jednají a čekáme jestli nás bude potřeba na něco. Z jednání toho moc nepochopím. Jen je zřejmé, že z naší strany se udělá všechno, aby to vyšlo. Po dvou hodinách je přestávka a naši hosté se k nám přidávají. Je na nich vidět jisté ulehčení a nebo se mi to možná jen zdá. Oba jsou opravdu velmi rezervovaní a galantní. Rozhovor se stáčí na obligátní věci. Po konstatování, že je tu stejná zima jako u nich, se všichni zase odebírají zpět.
Večer se blíží a pořád čekáme, co bude dál. Jednání se vleče. Je už skoro tma, když teprve končí. Odcházíme se převléci. Obě si bereme na sebe krásné koktejlky a jsme jaksepatří upravené. Večeře probíhá naštěstí normálním způsobem. Nemusím se pokoušet jíst hůlkama. Je to normální, rezervovaná večeře. Ten starší si přisedá ke mně a k Evě ten druhý. Naši mládenci s Maruškou jsou u vedlejšího stolu, jen Karel je u našeho. Chvilku mluví anglicky a chvilku, tomu se ani nedá věřit, tou jejich hatmatilkou. Je vidět, že angličtina mu působí přeci je méně starostí. Mluví velice plynně a jak můžu posoudit, tak mu nedělá žádné potíže vyjadřovat se i v odborných termínech. Jsou to slova. která jsem nikdy neslyšela.
" Nevěděla jsem, že umíš japonsky."
" No jen trochu. Byl jsem tam skoro rok, ale jak tam nejseš, tak se to rychle zapomíná. Taky to na to vypadá."
Nezdá se mi, že by bylo v Česku moc lidí, kteří umí japonsky. Stejně bych chtěla mít takovou hlavu na jazyky, co mají někteří jiní.
Sedíme a popíjíme všichni velice střídmě. Naši společníci nevypadají unaveně. Na to že měli let z Tokia do Londýna a odtud do Prahy. A navíc, ta dnešní jednání se mi nezdají nikterak jednoduchá.
Večeře končí a čekáme jestli něco bude. Pojednou se oba zvedají a starší říká. " Děkujeme za milé přivítání, ale nezlobte se jsme unaveni. Potřebujeme si odpočinout."
Uklání se. Pokouším se o podobnou úklonu, ale dopadá to strašně. Eva je na tom podobně. Ještě jsem se nesetkala s takovou rezervovaností. Karel se po chvilce vrací.
" Tak to vypadá, že se dnes nic nebude dít. Jdeme spát. Zavolám do Prahy a když něco bude, tak vás vzbudím."
Odcházíme a nevíme, co si o tom máme myslet. No je to jedenáctihodinový rozdíl času. Nevím, jak bych vypadala, ale asi takhle ne. Bylo by to podstatně horší. Odcházíme do pokoje ke mně. Je to největší apartmá v hotelu. Všechny tři se ukládáme ke spánku. Kluci sedí vedle v pokoji a klábosí stále o něčem. Nevypadají, že půjdou spát. Sice je skoro jedna hodina, ale pořád se o něco přou. V klidu usínám a zdá se mi o Jiřím. Představuji si, jak jsem s ním u mě doma. Propadám se do tmy a nic nevnímám.
Ráno budíček v půl osmé. Připravit se a na devátou ke snídani. Karel klepe ve třičtvrtě na devět.
" Tak co? Jak jste na tom?"
" Pohodička."
" Dobrý, tak jdeme."
Přicházíme do jídelny, ale vedou nás do salonku. Kluci okamžitě prohledávají místnost, co je za salonkem a vyhazují odtud dvojici pikolíků, kteří se tam zašívají. Pepa říká. " Ať mažou, člověk nikdy neví."
Po snídaní další nekonečné jednání, s přestávkami na jednoduché občerstvení. Chlebíčky, minerálka. Žádný alkohol. Pozdní oběd ve čtyři hodiny. Oblékáme se na vycházku ven. Jde s námi i místní ochranka. Ta tu není pro nás, ale samozřejmě pro hosty. Přistavený auto je velký Lincoln. Vejdeme se do něj všichni.
Kluci jedou v autě za námi a slovenská ochranka má dvě auta. Jedeme jako konvoj. Sedíme proti sobě a povídáme si o místních pamětihodnostech. Klasická projížďka městem. Hrad a tak podobně. Nevěřím tomu skoro, ale jeden z nich, ten starší přichází s tím, jestli nemůžeme zajet ke Štefánikovu místu neštěstí.
Slováci, co nás doprovázejí se, po sobě dívají, ale potom po delším telefonátu souhlasí. Asi je to zarazilo, že to jméno na druhé straně zeměkoule taky někdo zná, i když při jejich nacionalismu, kdo ví. Pochybuji, že někdo z nich, zná nějakého velikána z Japonska. Snad ještě tak císaře a to je tak všechno.
Odbočujeme na Ivanku a po chviličce po odbočení, zastavujeme na odpočívadle. Nedaleko od nás je letiště. Je slyšet řev startujícího letadla. Teprve teď mi to dochází. Vždyť se vlastně zabil v letadle, ale že to letadlo mělo poruchu a vracelo se zpět na přistání se nikdy, nikdo, snad mimo historiků asi nedočte. No, abych netvrdila úplné bludy, tak na tom památníku je napsáno,že to byla nešťastná nehoda, jak jsem si potom přečetla. Ale jak se to stalo doopravdy, tam není.
Ta historie, je ale potvora.
Večer se zase kvapem blíží a vracíme se do hotelu. Na večeři, musíme samozřejmě zase v jiných šatech. Eva si nakonec bere ty šaty, ve kterých jak říká, je jí zima. Jsou přece jenom překrásné. Její zlatá hříva, jí svítí na černých tenkých ramínkách. Sluší jí to potvoře. Maruška jí nakonec udělala vlasy do korunky. Jsou jí vidět, překrásná opálená záda. Tedy docela jí to závidím. Moje večerní šaty s výstřihem vpředu, mají barvu tmavofialovou a jsou na správných místech skoro průhledné. Eva samozřejmě černé kalhotky a já fialové.
Kluci s Maruškou se taky dali do gala a vypadáme jak skupina milionářů. Když přicházíme do jídelny a procházíme mezi hosty do salonku, tak se po nás všichni otáčejí. Musím přiznat, že se mi to líbí, člověku je nějak jinak, když se mu daří.
Celá společnost nás již očekává. Karel, když mě líbá ruku, říká šeptem.
" Jak se Vám to podařilo?"
Usměji se a sedáme si k večeři. Naši hosté z nás nemohou spustit oči. Teprve teď, je mi dobře. Konečně mám pocit, že tu nejsem zbytečně. Večeříme bez nějakých velkých problémů.
Po večeři všichni bleskově mizí. Zůstáváme s oběma klienty sami. Po několika přípitcích, kterým nedáme moc ani my, ani oni, se zvedáme a odcházíme na pokoj.
Na pokoji je to již úplně jiné. Nechává veškerou iniciativu na mně. Pomáhám mu, svléci se. Je mi jasné, že se s podobným servisem jako je tu dnes, nesetkává na svých služebních cestách poprvé. Je naprosto klidný a jeho klid se přenáší i na mne. Víme přesně oba, co máme dělat. On čeká, že ho pobavím a já jsem tu od toho, aby se mu to líbilo. Slipy překrásné červené barvy mu svlékám před křeslem, do kterého usedá.
Nechá mě, abych si před něj klekla a docela pohodlně se uvelebí v křesle, kde sedí. Roztáhne nohy a objeví se jeho docela veliké přirození. Kuličky mu visí dole a jsou obrovské. Sedím před ním a hladím jej na stehnech, přecházím rukama na jeho kuličky. Jak má uvolněný pytlík, krásně se mu bimbají dole. Jemně mu je beru do rukou a po pomalé jemné masáži se mu začíná pyj stavět do správné polohy. Jemně mu střídavě, hladím jeho visící varlata. Cítím pod jeho kůží, všechny žílky a cévky, jak mu pulsují v napjatém očekávání. Kuličky mu stále visí dole, má tak veliké, že se snad dají přirovnat k malým citronům. Beru si je do obou rukou a mazlím se s nima. Má je naprosto bez chloupků, takže mi připadají jako vyholené. Neudržím se, pokouším si vzít jednu kuličku do úst. Je tedy tak veliká, že musím pořádně rozevřít pusu, abych ji tam dostala. Nakonec se mi to povede a jsem ráda že se mu kůže nestáhla a nemusím si ji odtlačovat od nosu.
Skutečně, je to velice podivuhodný samec, jakého jsem ještě tedy neměla. Poloha ve které jsem, je krajně nepohodlná. Po krátké chvilce pouštím kuličku z úst, ale on se předklání a jemně mi bere za zadeček. Podsunuje mi zadeček a část zad pod křeslo. Okamžitě vím, co má na mysli. Koukám, co bych si podložila pod hlavu, ale on dává nohy křížem. Má je přesně v takové poloze, že když se mu podvléknu pod křeslem a hlavu se zátylkem položím na jeho zkřížené nohy, jsem přesně tak, že mi obě kuličky visí u brady.
Vidím jej, jak se zaklání a hladí si sám veliký úd, který se mu mezi tím postavil, přetahuje si předkožku dozadu a objevuje se obnažený žalud. Ležím pohodlně na huňatém koberci. Jeho nohy mi podpírají hlavu a mám ji tak položenou, že s ní mohu kývat na všechny strany. Nejdříve si mu s kuličkami jen hraji, ale po chvíli si jednu beru do pusy. Opět nám co dělat, abych ji tam dostala, ale když ji mám uvnitř, tak cítím jak se mu úd začíná nalévat víc a víc. Staví se do krásné tuhé svíčky. Nehty jej držím za druhou kuličku a tu co mám v ústech ze spodu hladím a tisknu jazykem. Stisknu pomaličku k sobě rty a zuby mu stisknu kůži. Škubne sebou, ale nikam nemůže, protože ho držím. Povolí se, ale mám pocit, že se lekl.
Pomaličku začnu pohybovat stisknutými zuby ze strana na stranu. Držím jej zoubky, ale jen tak, aby jej to nebolelo. Jezdím zoubkama sem a tam a cítím, jak se mu svírá konečník a jeho nohy se začínají chvět. Při každém pomalém posunutí zoubky cítím, jak se vždy zachvěje. Úd mu stojí jako svíčka. Nevím, jestli jej mám ještě dráždit. Pomalu pokračuji a čekám, kdy bude mít dost. Bere mi hlavu do dlaní a pomáhá mi, abych se mohla zdvihnout.
Znovu si klekám a beru si již stojící úd do úst. Mírně jej hladím na spodku uzdičky a nechávám si jej vklouznout až dozadu. Uvolňuji se, trochu podklesávám níž, abych jej mohla hladit pohodlněji. Jeho úd si přitahuji blíže, má ho skoro vodorovně a začínám si ním hrát. Jezdím mu lehce po jeho přetažené předkožce. Škrábu jej lehce nehty na části kůžičky předkožky, která je normálně přilehlá k žaludu.
Beru jeho pyj znovu do úst. Hladím mu varlata a pomalu se posunuji co nejblíže. Cítím, jak se mu škube a doufám, že nevystříkne. Risknu to a stahuji mu kůžičku až na konec a snažím se, vzít si ho do sebe co nejvíc. Nakonec cítím jeho žalud už vzadu v krku, ale bojím se, že vystříkne jak se mu škube. Ráda bych si jej tam nechala ještě chvíli, ale škube mu v něm tolik, že mám skutečně obavy, aby nevystříkl. Varlata se mu už nepohybují a má je úplně nahoře, těsně vedlo údu. Jsem si jistá, že jestli jej budu ještě chvilku dráždit, tak se mi do pusy udělá, a to tedy rozhodně nechci.
Byla by to pro mě pohroma. Mohla bych se taky klidně udusit. Pomaličku jej pouštím a cítím, jak mu z údu ukapává jeho šťáva. Jak se mu cuká, tak jí mám plnou pusu, polykám ji na několikrát. Přisávám se mu na dírku, která trčí přímo přede mnou, cítím, jak se mu znova začíná chvět.
Musím mu dát trochu načas, aby skutečně nevystříkl. Chci, aby měl na mě, opravdu hluboký zážitek a aby na to, co si tu užil, rozhodně nezapomněl. Chvilku mu hladím jen kuličky rukama a tisknu mu úd druhou rukou. Postavím mu jej nahoru a lížu mu kůžičku na něm po povrchu, vím, že je to uklidňující pro takhle vydrážděného chlapa. Přeci jen mu to trvá chvilku, nežli se mu rozdrážděný pyj uvolní. Cítím, jak mu za chvilku přece jen trochu uvolňuje a můžu jej znovu začít kouřit.
Přisávám se mu na žalud zepředu a hladím mu jazykem okolo dírky. Cítím, jak mu šťáva z něj začíná znovu ukapávat. Vsunu si jeho přední část ptáčka do pusy a jazykem mu masíruji okraj uzdičky žaludu zespodu. Mám v sobě jen část, jeho přirození, ale vidím, že se mu začíná nalévat do neuvěřitelného rozměru Jezdím kolem dírky stále rychleji a rychleji.
Cítím jak celá teču. Pode mnou musí být již celá loužička. Nohy a část stehen mám celé mokré. Ještě, že jsem si dala pod sebe na poslední chvíli ručník. Teču a teču stále více. Již mi nezáleží na tom, jestli do mě vystříkne nebo ne. Kuličky má přitisknuty co nejvíce nahoře a má je vedle tuhého a jakoby betonového ptáka. Nejde mu ani stisknout. Strašně bych jej chtěla mít v sobě a vyzkoušet si ho, ale nechci, aby mě do pochvičky vystříknul bez gumy. Člověk nikdy neví.
Dráždím jej neustále více a více. Cítím, jak se jeho tělo chvěje a čekám až bude stříkat. Pička se mi stahuje a nejradši bych v ní něco měla. Škoda, že jsem si nevzala něco z krabice, co máme na pokoji. Teď toho lituji. Cítím, jak mám lýtka celá vlhká. Nemohu za to, že když se vydráždím, takhle teču, prostě moje tělo je na to stavěné. Jakmile se mi to líbí, tak se mi okamžitě dostaví pocit blaženosti, a potom se mi to takhle spustí. Mnohokrát jsem se pokoušela to zastavit, ale nejde to. Tisknu lapličky k sobě a pomalu mu jezdím po okraji dírky. Nevydržím to a jednou rukou mu držím ptáka a druhou si musím sáhnout na poštěváčka. Hladím si zmáčenou pičku a dráždím vystouplého poštěváčka.
Jsem sebou tak zaujatá, že pocítím jeho výstřik, až v okamžiku, kdy se jeho semeno již dere trubičkou ven. Nestačím již ucuknout a jen tak tak, stačím dát špičku jazyka před ústí dírky. Přijímám jeho semeno do pusy, polykám je až po chvíli. Je to sice asi tak po páté co se mi stalo, že jsem to musela takhle vydržet až do konce. Pravdou je, že se mi po prve udělalo špatně a musela jsem se honem napít. Naštěstí tenkrát stála poblíž sklenice vína, a tak to dopadlo vcelku dobře.
Od té doby jsem už udělala pokrok. Vím, že ho musím nechat vystříknout pod jazyk a potom teprve tak po pěti vteřinách polknout, musí se prostě počkat na to, až chlap skončí. Jinak je to o zadušení. Hlavně si ho nenechat vystříknout dozadu do krku. Jednou se mi stalo, že ho měl tolik a držel mi hlavu, že jsem se skoro udusila. Polykám jeho semeno. Nečiní mi to teď zrovna žádné potíže.
Pomalu mu vadne a já se mu z něj pokouším vysát poslední zbytky, co jsou ještě v něm. Bylo toho opravdu hodně a mám celou dávku v sobě. Dosedám na svoje zmáčené nohy a pomalu nenápadně si je utírám. Mezi nohama je úplná potopa.
Dívá se na mě shora a potom si s ním začne hrát. Je polozvadlý a tak s ním kývá do stran a bouchá si s obnažený žaludem o své stehno. Zase se mu zase začíná stavět. Beru jej do svých rukou a přetahuji předkožku zase dozadu. Má ho znovu jako před tím a netrvalo to ani pět minut. Teď to již nechci riskovat a připravuji si na něj gumu s pořádnými výstupky. Vím jak mě to dokáže rozdráždit. Dívám se mu do očí a on mě pohladí po vlasech.
Opřu mu hlavu o koleno a začíná mi být jasné, že mu to nemohu udělat. Něco ve mně lupne a nevydržím to. Sedám si na něj, dávám si jeho pyj do své dírky bez gumy. Riskuji tolik, že mi to dojde až potom. V téhle chvíli, mě je to ale jedno. Nemusím si ho ani přidržovat. Jen se na něj navléknu. Stojí mu jako kolík. Pokrčím trochu kolena a nechám si jej do sebe vniknout. Sedám stále víc a víc níž, až jej mám v sobě celého. Jsem tak mokrá, že do mě vjede na první zasunutí až na konec.
Chviličku sedí a nechávám sebe i jeho uklidnit. Po chvilce na něm začínám jezdit. Jezdím stále pomalu a cítím, jak se tře o mého poštěváčka. Zkouším, co mu jeho napjatý úd dovolí. Jezdím podbříškem a celou pičkou ne nahoru a dolu, ale spíše dopředu a dozadu. Zdá se, že se mu to líbí, alespoň neprotestuje a drží. Začíná mi to bolet a jsem již dost vydrážděná. Musím si na chvilku odpočinout. Křeslo není zrovna super. Mohlo by být na naše hrádky širší. Dávám nohy dolu a vstávám.
Otáčí si mně a nechává mě, abych se k němu otočila zády. Posadím se mu na něj a jezdím pomalu nahoru a dolu. Nebaví mi to, tak se po chvíli obracím. Jsem ráda, když vidím jak se chlap tváří. Je to pro mě docela veliký stimul k mému vnitřnímu já. Vím, že některé chlapy vzrušuje, když se dívají na ženský zadeček, ale to musím klečet a mít ji vystrčenou, aby do mě pořádně mohl, a ne takhle. Musím nad ním stát, být rozkročená a ještě na špičkách. Bolí mi stehna a za chvíli i lýtka. O prstech na nohou ani nemluvě. Mám to ráda, když si mohu pohovět.
Otáčím se k němu a jsem na něm, zase okamžitě nabodnutá. Hladí mi prsa, líbá bradavky a jen minimálně se ve mně pohybuje. Nechává to na mně, co budu dělat. Hraje si s mými prsy, laská je a hladí. Je mi to příjemné. Napnutá se k němu tisku a kloužu na něm. Dráždím jej a jezdím stále rychleji a rychleji. Drží mě jenom za bradavky a začíná mi je kroutit. Asi si to ani neuvědomuje, ale po chvilce to docela dost bolí. Jsem již tak vydrážděná, že se musím posunout tak, abych se mohla nabodnout až na konec.
Cítím, jak se mi přece jenom několikrát, dotkne zadní stěny pochvičky. Rukama obepínám opěradlo křesla za ním a jezdím mu po něm jako zběsilá. Cítím, jak se napíná a když začíná stříkat jsem taky na konci. Vypadá docela šťastně a zhluboka oddechuje. Chvilku nad ním zůstávám zhrouceně sedět a vstávám, až když cítím jak se mu smrskl, ale že je ještě tak veliký, aby měl pocit že ho ze mě vyndavá. Slézám a jsem celá mokrá. Sedí v křesle a natahuje ruku. Pohladí mě po vlasech s takovou něhou, co bych od něj nečekala.
Bereme si oba na sebe župany a sedáme si na zemi před hořícím krbem. Venku je chladno a tak to plápolání krbu se k atmosféře docela hodí. Sedíme proti sobě a tiše si povídáme. Moje angličtina, je přece jen trochu jiná nežli jeho. S trochou štěstí a když mu řeknu, aby mluvil pomaleji, tak se domluvíme. Říká, že je to pro něj překvapení, že evropské ženy dovedou být takové vášnivé, že se nepokoušejí něco předstírat. Je mu jasné, že jsme tu proto, abychom jim vyšli ve všem vstříc, ale jeho pocity když přiletěl do Prahy byly naprosto rozporuplné. Praha a potom Bratislava se mu líbí, i když z toho moc neviděl. Je to úplně jiné než u nich.
Zvedá se, a já odcházím do svého pokoje. Otáčím si v dlani pískáček a Pepa za dveřma se na mě usměje.
" Tak jaký to bylo?"
" Zajímavý, " mu odpovídám.
" Tak jdeme."
Pepa si sedá do křesla, posunuje ho ke dveřím a říká, " počkám na Evu a Bedřicha až přijdou. Teď zalez a spát," když vidí, že si otáčím a hraji s pískáčkem, povídá. " Tohle až do Prahy nesundáš z ruky. Jasný."
Kývu hlavou a mažu do postele. Jen se ještě dojdu osprchovat a když lezu ze sprchy tak přichází Eva s Bedřichem.
" Tak co?" Ptá se Pepíka.
" Jo, je to v pohodě," odpovídá Pepa a sedá si znovu do křesla vedle dveří.
" Vždycky mě na téhle práci vadí, že mám svůj pokoj, ale nikdy v něm nespím," povídá s poťouchlým úsměvem.
Eva se právě dosprchovala a tak ležíme vedle sebe všechny tři. Maruška nám dělá místo, na veliké posteli, kam se všechny pohodlně vejdeme a usínám. Vedle v pokoji ještě slyším, jak se kluci o něčem baví, ale jen tak polohlasem, aby nás nerušily. Poslední co ještě vnímám je to, že i Maruška má na ruce pískáček. Sice ani jeden není stejný, ale když vím, jak vypadá, tak jej dokážu poznat. Je neuvěřitelné, jak to ti zlatníci dokážou udělat, že každý z těch prstýnků vypadá, že ho nosíme už několik let a přece se nosí jen při těchhle příležitostech. Je to,to, poslední, co si uvědomuji než totálně zadřu.
Ráno vstáváme dřív, balíme věci na cestu. Všechno se musí zabalit a připravit. Dopoledne po snídani se odjíždí do Vídně. Snídáme zase v salonku. Všechno je přirozené a nikdo si na nic nehraje. Jsme vůči sobě naprosto otevření. Mluví se normálně o normálních věcech. Děti, jejich škola. Pracovní nasazení, opravdu o všem. Po chvilce si uvědomuji, že jsou to vlastně úplně stejní lidé, kteří musí chodit k zubaři a mít problémy s vysokým krevním tlakem.
Nastupujeme do Mercedesu, naši hosté jedou v Lincolnu. Přijíždíme na Slovenskou stranu celnice přechodu do Rakouska. Před celnicí Lincoln zastavuje. Nedojede až do celního prostoru, ale stojí před ním. Stojí a stojí. Čekáme a jsme všichni zjevně nervózní. Pepa, ač vždycky naprosto klidný, si začíná bubnovat do volantu. Celou věčnost stojíme před celním prostorem.
Najednou se ozve telefon. Vídeň se ruší. Jedeme do Prahy.
Otáčíme se a jedeme zpět přes Dunaj, směr Praha. Jsme neuvěřitelně všichni nervózní. Ani nemluvíme, jen sedíme. Telefon stále mlčí, až ve stoupání za Brnem se ozve. Pepík jej okamžitě bere do ruky a poslouchá.
Pak říká, " jo,jo, dobře," a pokládá jej do závěsu na přístrojové desce. Kouká do zrcátka a povídá sice dopředu, ale k nám. Do Vídně se nejede. Jedeme do Prahy. Odpoledne odlétají na setkání do Londýna. Rakouská smlouva nebude. Podepíšou kontrakt s námi.
Koukáme se s Evou na sebe. Potom se obě na sebe podíváme ještě jednou. Eva nastaví dlaň a dvakrát si tleskneme. Pepa to volá ještě Bedřichovy a jedeme už v klídku. Zbytek cesty do hotelu Hilton na nábřeží v Praze je už normální rutina. Zastavujeme a všichni jdeme do hotelové haly.
Čekáme v hotelové hale Atria co bude dál. Mluví se o mizerném počasí, cestování letadlem a podobně. V okamžiku, kdy přijíždí pikolík s vozíkem se oba naši klienti, zvednou.
Všichni vstáváme a starší co jsem s ním byla v noci, mě líbá ruku a bere ze stolku, který přivezl mládenec z obsluhy, obrovskou kytici růží. Přistupuje s ní ke mně, a obřadně mně ji předává. Odstoupí, pak zkříží ruce na prsou a obřadně se ukloní. Poklesnu v kolenou a pokusím se o úklonu taky. Eva dostává od toho druhého také stejnou kytici. Jediný rozdíl je v tom, že já je mám skoro černé a Eva rudé. Ta kytice by normálně na Staromáku stála tak dva tisíce. Co stojí tady, se neodvažuji ani domyslet.
Ještě jedno podání ruky a stejná úklona jen bez zkřížených rukou a jsme venku. Kluci se na sebe dívají, a pomáhají nám do auta. Jen jsme uvnitř, tak se chytíme kolem krku a dáme si pusu. Ještě než Pepa dosedne na sedadlo, řekne " Dobrá práce dámy".
Příjíždíme před dům, kde bydlí Eva, jdem nahoru. Jsem okamžitě převléknutá. Maruška balí poslední věci a nakládá je do jednoho kufříku, který jí pomáhám odnést ke dveřím. Jde po schodech dolů a Eva na mně volá, že ještě něco chce. Když se vrátím, tak se ptá.
" Byla jsi bez?"
Jen kývnu hlavou.
Ušklíbne se a řekne " Já taky, jsme pitomé, běž, čekají na tebe."
Běžím po schodech dolů. Maruška nakládá s Pepou ten kufr. Všechno ostatní je už naloženo v autech. Sedáme si dozadu a Pepa mě veze domů. Před domem vystoupím a on taky. Obřadně sundám pískáček a dám mu jej do dlaně. Zavřu mu dlaň, ve které ho drží před sebou. Dostane obrovskou pusu na tvář. Zasměje se a já pádím nahoru.
V předsíni slyším jak zvoní telefon. Klušu k němu a doufám je to Jiří. Jeho první slova jsou.
" Že to neuhodneš, kdo mi teď volal?"
Zatají se mi dech a čekám. " No nevím."
" Ten holomek Pepa a víš co mi řekl? Jen jednu, jedinou větu."
" Máš ji v pořádku doma" a ukončil hovor.
" Mám dnes volno. Mám za tebou přijet?"
Srdíčko se mi zatetelilo radostí. " Jasně."
" Kdy to stihneš? Na šestou? Kde? U orloje ano. Dobře sem tam v šest."
Je mi báječně. Ta tam, je pochmurná nálada, se kterou jsem odcházela z domova před dvěma dny. Broukám si poslední hity a netrpělivě se dívám kolik je hodin. Konečně je skoro třičtvrti na šest. K orloji to je ode mne tak patnáct minut.
Když přicházím, tak tam už stojí. Potom když mě líbá, je to jak jemné, krásné, pohlazení po vlasech. Chytnu se ho a jdeme ke Karlovu mostu. Bloumáme po Kampě a okolních uličkách. Pomalu se stmívá. Připadáme si jako dva romantičtí milenci. Je tak kolem desáté a už se neudržím.
" Půjdeš ke mně?" Jeho kouzelný úsměv mě fascinuje.
" Jak to, že tam ještě nejsme?"
Jen zaklapnou dveře v předsíni, řekne potichu. Nebudeme mluvit ano. Až pak. Jen pokývu hlavou. Je to opět jako obrovská bouře. Chceme se mít co nejdřív.
Nevím jak je to možné, ale ten kluk, to je prostě moje sluníčko. Když jsem s ním, všechno se zdá opravdu jiné a krásné.
Skončíme na posteli, po tak akrobatických kouscích, kdy jsme si pomáhali z oblečení, že je to skoro div, že se nám něco nestalo. Líbá mě na ústa a je neuvěřitelně jemný. Jsou to krásné, letmé dotyky, kterými si mě podmaňuje. Jazykem mi jede mezi ňadrama k pupíku a pak se vrací. Jezdí kolem jedné bradavky a potom kolem druhé. Nedráždí je, jen jezdí kolem, neuvěřitelně mě to ale vzrušuje.
Ležím pohodlně na zádech, hladím jej na zádech a krku. Jede mi jazykem pomalu dolu mezi nohy, ale nejede mi na poštěváčka. Krouží mi po vnitřní straně, nejdříve jednoho stehna, přejde na druhé, a potom zase kolem pupíku. Začíná po mě pomalu přecházet mravenčení a když se dotkne mého poštěváčku, je to jako když dostanu ránu proudem. Jen heknu. Má mě hezky před sebou, ale pořád si se mnou jen hraje. Přechází z jedné lapličky na druhou. Vezme ji do svých rtů, a pomaličku mi ji povytáhne co to jde. Nekouše mě, jen mě dráždí rty. Líže mi je jazykem a při každém jeho dotyku cítím, jak sebou škubnu. Okraj jedné si vezme do pusy. Vsaje si ji tak daleko, aby mě to nebolelo a její okraj mi hladí v puse jazykem.
Neudržím se, vlhnu, po chviličce jsem celá mokrá. Cítím, jak mi moje šťáva sklouzává ke konečníku. Je to nádherný pocit, takhle se od něj nechat hýčkat. Když mě přejede po poštěváčku a začne jej hladit jazykem, jsem v sedmém nebi. Začínám se chvět a cítím jak se mi blíží orgasmus. V okamžiku, kdy se ve mně všechno zastaví, mi stiskne roztažené nohy dolů abych mu neublížila. Vzpínám k němu svoji rozrážděnou pičkou. Jsem prohnutá do mostu. Držím jej za vlasy a cítím, jak ztuhnul. Drží mi poštěváčka bez hnutí. Ještě chvilku se chvěji a potom poklesnu dolů, zpět na postel. Chvilku trvá než odeznívají dozvuky orgasmu, při kterých mě stále drží a ani se nehne.
Chci něco říci, ale dává mi ruku na ústa. Přesunuje se nade mne a pomaličku, ale opravdu pomaličku do mě vjíždí. Když mě má celou nabodnutou, začne se velice pomalu ve mně pohybovat. Cítím, kdy se začíná pohybovat rychleji a za chvilku zase pomaleji. Jezdí ve mně ze strany na stranu. Je tak jemný, že i když jej má většího než ji mám já, tak se jen lehce dotýká zadní stěny, takže mě to nebolí. Zastavuje se a stále ve mně mě, mi začíná líbat na oči, ústa. Otevřu se mu celá. Svým jazykem mi jezdí kolem špičky mého. Zaklesnu mu svoje nohy za jeho zadeček, a snažím se k němu dostat co nejblíže. Držím jej lokty kolem krku a prsty mu jezdím ve vlasech. Pomalu ve mně zase začíná jezdit. Poznenáhlu zrychluje tempo, až mě šuká tak, že mu skoro nestačím. Cítím, jak to mlaská a teču jako snad nikdy. Je to nádherný pocit. V okamžiku, kdy jsem na samém vrcholu vnímám, jak ve mně dopadá jeho semeno na můj konec pochvičky. Cítím jej, jak se dostal až na samý konec. Jsem jím naprosto celá vyplněná. Jeho kuličky jsou opřeny o můj zadeček a je ve mně skutečně úplně celý.
Zůstává stále ve mně a oba rychle dýcháme. Cítím, jak se mu začíná scvrkávat a stisknu mu jej. Udělám to několikrát, a účinek se okamžitě dostavuje. Staví se mu zase do pozoru. Začíná opět naše hra, snažím se mu co nejvíce jej stisknout, a on se zase snaží, s ním pohnout co nejvíce ve mně. Jako před tím, se snažíme jeden druhého přetrumfnout. Jezdí ve mně nejdříve pomalu a znovu zrychluje tempo, zjevně mu nestačím a cítím, jak se mi zase blíží mravenčení po celém těle. Šuká mě s takovou silou, že to tentokrát bolí, ale držím a jsem ráda, že tomu tak je. Bolest není tak veliká a cítím se plnější, když jej cítím jak do mě naráží. Jeho kapky potu, mi kapou na prsa a neuvěřitelně mě to dráždí. Když začne stříkat, neudržím se a nohama mu obejmu zadeček. Pomáhám mu, aby jej do mě mohl vrazil co nejdále. Cítím jeho každé škubnutí jak do mě stříká. Už je skoro hotový, ale moje Já, se stále ještě snaží jej dostat co nejdále do sebe. Chvilička uklidnění potom je tak nádherná, že ani nechci, aby skončila. Vyklouzne ze mně, a lehá si vedle naznak. Takový pocit, nádherný pocit uspokojení, jaký se mně zmocňuje, když si lehnu na jeho ruku a přitáhne si moji hlavu na prsa se nedá popsat. Oba jsme unaveni, ale ani jeden nechceme tenhle kouzelný okamžik ničím přerušit.
Čekám, až začne mluvit. Doopravdy, po celou dobu nepadlo mezi námi jediné slovo.
" Měl jsem o tebe strach," jsou první slova, které mi šeptá.
" Já vím, cítila jsem to," odpovídám a tulím se k němu.
Povídáme si šeptem a líbáme se celou noc. Usínám mu na rameni a vím, že jsem našla někoho, kdo mě tentokrát má doopravdy rád. Poslední co vnímám z vnějšího světa je to, že už zase svítá.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek