Sedíme v kavárně na starém městě. Mám pocit, že mi praskne hlava. Potřebovala bych se na tolik věcí zeptat, ale nevím jak na to. Sedíme proti sobě a koukáme na sebe. Eva se najednou rozhodne a řekne.
" Ptej se co budu vědět, to ti odpovím. Chvilku budu vyprávět jak jsem začínala já a pak se budeš ptát
" Je mi jasné, že po dnešní noci jsi z toho zmatená, asi částečně zahanbená a taky se ti to líbilo. Určitě se bojíš a máš trapný pocit. Tohle jsem měla přesně taky. Chodila jsem do práce s obavou, ale jak jsem vystoupila večer z taxíku, všechno okamžitě ze mě spadlo a já neměla nejmenší problémy. Bude to trvat tak čtrnáct dní, než poznáš ty holky okolo. Od lidí, co patří k personálu, se nemusíme obávat vůbec ničeho. Kluci by za nás dali úplně všechno. Stalo se, že po holce vystřelil z pistole nějaký pasák, co u něj byla dřív. Ten řidič skočil mezi ně a ty dvě rány mu šly skoro do plic. Jedna těsně pod klíční kost a druhá o kousek níž. Jarmilu odvezl k policajtům a tam se sesypal. Odvezli ho do nemocnice a byl tam dva měsíce. Vůbec to nemusel dělat. Mohl ho nechat ať do ní vysype celý zásobník. Ale on to vyřešil takhle. Když mu už nemohl zabránit, aby vystřelil, tak tam radši skočil sám. Toho blbečka policajti ani nehledali. Dva dni, se pak někde ožíral a pak ho viděli naposled, jak jde domů kolem Labe. Už ho nikdo nikdy neviděl. To se stalo loni v létě. Tady panuje docela jiný svět. Pokud budeš uvnitř, ochranka tě skutečně ohlídá."
" Co se týče klientů, je to trošku jiný svět než v Praze. Tak sedmdesát procent jsou Němci a zbytek Češi. Rus se tu neohřeje. Měli několik pokusů, ale naši je ani dovnitř nepustili. Kdo je vlastně majitelem se neví, ale je to někdo z Prahy. Ředitel je vlastně také zaměstnanec."
" Klienti co jdou přes hranici, sem jezdí nejvíc v sobotu a neděli. Zavírá se ve tři ráno, nejsme žádná noclehárna. Odevírá se v osm hodin večer. Pokud chceme přijít navíc, musíš se napsat do knihy a když jdeš domů, tak se podíváš, jestli můžeš přijít. Mně se ještě nestalo, že bych neměla chodit. Ale jsou případy, kdy se stane, že tam nějaký jméno je přeškrtnutý."
" Mám pocit, že i ta doktorka se vcelku dá přežít, i když to není zrovna nějaké super. Člověk má ale jistotu, že je naprosto zdravej a to je velice penězi k nezaplacení dobrý pocit."
" Jo a to jak to s tebou udělal Jiří, bylo docela fajn. Neměla jsi žádné problémy a nemusela ses nijak připravovat. Udělala sis to sama a naprosto spontálně. Nikdo tě k tomu nenutil a proto se ti to také líbilo. A to rodeo, co jste potom vyváděli, se líbilo všem. Mám pocit, že se na tebe šel podívat i ředitel. U něj je to ovšem vlastně takový profesionální přístup. Je to ale chlap, tak co víš?"
" Oblečení dostaneš potom svoje. Mění se podle toho, co máš ten den dělat. Jen tak mimochodem, to sedlo je docela prýma. Záleží na tom, jestli chceš mít šátek přes oči. Já se tedy nerada na ně dívám. Líp to prožívám, když je nevidím. Ta mašina je zahraniční výroba, Kanada nebo Spojené státy. To je ale jedno. Celé to řídí počítač. Snímače máš v těch poutech na rukou a nohou. Snímají rychlost tepu, jestli se potíš, vyhodnocují i tvoji okamžitou změnu teploty a snad všechno co se dá, jen na tom kolíku, na té hlavičce je jich několik a tam snímají i tvou vlhkost. Jednou jsme to zkoušely s prezervativem a jen se vysunul a zase se pomalu vrátil zpět. Poznal že to není ono a nešukal. Tak jsme ho pod tím prezervativem navlhčily a pak jsem z něj zase musela utéct jak byl divokej. Ta čidla fakt poznají snad úplně všechno. Jak je hluboko, jak má být veliký, jestli se má kroutit do stran, nebo dokolečka a nebo být jen jako beton. Pro mě je to pocit, že si se mnou nehraje žádný chlap, ale mašinka. Jen tak mimochodem, tahle mašinka si s tebou dokáže hrát takovým způsobem, co žádný chlap nedokáže. Nikdo přeci s ním nedokáže na konci uvnitř kroutit dokolečka. Někdy ho zkus pořádně sevřít a uvidíš. Vyšuká ti mozek z těla. Když si na něj zvykneš a naučíš se ho ovládat, mám za to že mi to trvalo minimálně měsíc, uvidíš. Půlhodina na něm je jak pět minut. Jednou jsem se na něm udělala pětkrát za sebou"....... "Nečum tak, doopravdy pětkrát. Trvalo to asi hodinu a všichni si mě za to dobíraly. Chlapy se na mě pak chodily dívat jak na obrázek."...... "Víš vidět holku že je v tom až po uši a je úplně hotová po pátý..."
Usměje se a chvilku vzpomíná. "No co koukáš, bylo to hezký. Docela ráda na to vzpomínám"
" Na druhou stranu, jsou holky, co by se nechali dráždit radši nějakým mužským. U toho automatu je jisté, že ti nemůže ublížit. Taky je seřízenej, že to nebolí. Záleží skutečně na každém jedinci, na co se cítí. To jen tak na okraj. Těch mašinek je tam několik. To víš, pokrok se nedá zastavit. Do těch pěti měsíců jsem snad vystřídala všechno. Pak jsem se chytla Martina a všechno bylo jinak. Něco je příjemné a něco míň. Je pravda, že každý snáší něco jiného. Co se mně líbí, jinému nesedne a naopak."
" Co tak dál. Klient zaplatí dole u vchodu. Pokud seš dobrá a něco ti dá navíc, je to tvoje. Abych nezapomněla. Styk se zákazníkem jen přes gumu. Jsou vždycky v druhém šupleti ve stolku po pravé straně postele. Nezapomeň."
" A k těm penězům. Není nad to si postavit za pět let slušný domek a pak si užívat docela normálně. Ale jak říkám, je to jako droga. Jakmile k tomu přičichneš, tak se to v tobě zlomí a už tom jedeš. Abych nezapomněla, žádný drogy, to je ve smlouvě. Okamžitý vyhazov. Máš potom zaručeno, že skončíš na nádraží. I takové případy se už staly. Za ten rok a půl co jsem tam, asi tak dvakrát. Ty holky nikdo nevezme na práci ani tady, ani v Praze. Mají prostě smůlu, že byly tak blbé.
" Stane se, že jedeš s někým na služební cestu. Je to servis skutečně se vším všudy. V pracovní smlouvě máš uvedeno hosteska, tím je všechno řečeno."
" No přece tam nenapíšou šlapka, ne?"
" Tohle moc nepoužívej. Je to takový termín, co se nikomu nelíbí a za čas se nebude líbit ani tobě.
" Za všechno můžou naši slavní zákonodárci. A tak se to obchází přesně tak, jak vidíš. Finančáku se daně odvedou a to je to hlavní. Kolik vyděláš bokem, se nepočítá, ale i to co máš normálně je skutečně balík. Pokud nebudeš rozhazovat, tak za dva měsíce máš tolik, co normálně za rok. Tak si nemůžeš stěžovat."
" Jak to vlastně chodí? Jak nás vozí ti taxikáři. Platí se jim a nebo si to platíme sami? Jak je to vlastně s oblečením? Jsem z toho správně zmatená a nevím, co si o tom mám myslet. Mám v hlavě úplný guláš. Co ty holky, jak dlouho tam vydrží? Jak se to dá dělat dlouho? Dělají to všechny pro peníze a nebo je tam někdo, komu se to líbí a peníze jsou jen takové přilepšení? Co ten ostatní personál? A co se ode mě čeká, co mám vlastně dělat?"
" Je toho moc najednou, ale pokusím se ti to vysvětlit. Jak dlouho to budeš dělat, záleží jen na tobě. Postavu máš krásnou, není zatím na tobě vidět, že bys začala boubelatěla. Když budeš trochu cvičit a nebudeš moc žrát, tak se nemusíš bát o práci." Stejně když tuhle práci děláš, tak jak se má, tak nemůžeš ztloustnout. Většinou holky co tam jsou, dělají ve dvou. Je to z toho důvodu, že si mohou pomoci když je nějaké nebezpečí. Tohle řemeslo je a vždycky bylo trochu nebezpečné. To se do dneška nezměnilo. Po ženský pičce, když je pěkná, je pořád poptávka. Jsou magoři, že si tě prostě chtějí vzít a nechápou, že to děláš taky pro peníze."
" Klienti co jezdí k nám, jsou taková lepší třída. Jak jsi viděla, tak se nestane, že by se ožrali, nebo dělali nějaký binec. Za vstup se platí docela balík, jsou abonenti, co to mají za měsíc čtyřikrát po pětistech markách a ti co přijdou jen tak, nebo poprvé to mají za sedmset. Ale můžu ti říci, že minimálně sedmdesát procent klientů je již předem naobjednaných. Vlastně, to zase není tolik peněz na to, co tu mohou všechno vidět. Za večer můžou zhlédnout několik představení, zvlášť v sobotu. Stále je na co se dívat. Některé kousky jsou skutečný unikát. V sobotu je vždycky natřískáno. Odborníci říkají, že tohle se nedá vidět jen tak. No a potom si můžou po půlnoci vybrat, koho chtějí.
" Většina kluků a holek má nejdříve představení a potom ještě mají klienta na pokoji. Pravidlem je, že se klienti ten večer nemohou střídat. Pokud se někomu líbíš, tak se ti vlastně již představí během večera, no a po představení se mu věnuješ dál. Jsou výjimky, kdy jsou na večer dvojice již připravené a po představení se již nemusí toho večera, když nechtějí, zůčasnit.
" Proč?"
" No jednoduše proto, že již si spolu zašukali a tudíš nemusí mít již nikoho jiného ten večer, pokud nechtějí. Ale to poznáš sama až se do toho dostaneš."
" Ještě k té postavě. Máš ideál, co se teď líbí. Útlá postava, dětský ksichtík, prsa pevné dvojky až trojky, bradavky ti stojí a jsou vidět přes tričko. Co chceš víc? Vlasy teď letí buď oříšek, nebo černé jako uhel. Oříšek krátký, nebo kratší a černé lesklé jako ohon na záda. Přesně tvoje. Nejsi nejmenší asi tak stosedmdesát, s botama stosedmdesátpět, umíš chodit na kramflíčkách a přitom nekroutíš zadkem. Mluvíš obstojně německy a anglicky.To se dnes cení.
" Promiň, ale zeptám se úplně na všechno. Holíš si ji sama, nebo jak to bude? Jarmilka ti ji upraví, ale je přece nejlepší když si to člověk alespoň v základu upraví sám. Nemám ráda, když jsem úplně vyholená. Postupem času, jsem si zvykla něco holit a něco upravíme s Jarmilou. Já vím, že je to bolestivé, ale je lepší to vytrhat nežli to každý druhý nebo třetí den holit. Záleží to na tobě. Pokud se rozhodneš pro nějakou ozdobu, tak se to jen kvituje k dobru. Ozdoba je ze zlata a stává se tvým majetkem. Jseš jen povinna ji šest měsíců nosit. Potom máš nárok na novou. Většinou se používají kroužky, ale jsou i jiné věci. Já mám vlastně v jazyku náušnici, no ten dvojčep, ale nosím jej jen večer a v noci. Musím si dávat jen pozor na to, abych jej vzala i sobotu a neděli. Stává se, že ti ty dírky srůstají, ale tomu se ubráníš když to budeš nosit častěji. Při normální mluvě to nevadí a chlapa když s tím olízneš, tak je na vrcholu blaha."
" Začne se smát."
" Co tak koukáš? Jsi, jako jak se říká, vyvoraná myš."
" Ty máš díru v jazyku?"
" No a co, už skoro dva roky. Je to vidět? Když si dáš trochu záležet, nikdo to nepozná. Počkej já si vezmu to dráždidlo a potom mi řekneš, co je na tom špatného. Pootočí se stranou. Chvilku něco kutí za zrcátkem, potom se otočí zpět.
" Koukej, co je na mně jiného. Máš pocit, že mluvím jinak nebo se ti něco nezdá."
" Ty kecáš, nic tam nemáš."
" No tak se podívej," a vyplazuje na mně jazyk. Skutečně má skrz jazyk protažený čípek s dvěma kuličkami. Na každé straně toho čípku je koulička o průměru tak půl centimetru možná o něco více. Musím uznat, že to působí již takhle neskutečně dráždivě.
" Prosím tě a co s tím děláš?" Vzápětí se začnu smát. V té chvíli se rozesmějeme, obě dvě.
"Jo, to je dobrý. To si musím zapamatovat" říká Eva a směje se dál.
" Nevadí ti to při jídle," ptám se dál.
" No, abych řekla pravdu, tak to na jídlo vyndavám, ale když musím, tak se najím i s tím."
Kroutím hlavou, ale Eva říká. " Počkej, až budeš mít někoho ráda, pak ti to přijde vhod, mít takovouhle zbraň v puse.
Tak tohle musím uznat, to je argument, na který se nedá nic říct.
" Kdy pojedeme dneska?"
" Záleží na nás. Bylo by dobře dnes jet dřív. Já musím k Jarmilce, jsem tam na dnes objednaná a nemá cenu jezdit na dvakrát. Alespoň si to s ní vyřídíš taky a bude to v klidu. Není třeba nikam pospíchat. Jen musíme Pepovi zavolat, že potřebujeme jet o něco dříve. Počítám, že bude stačit, když pojedeme tak ve čtyři hodiny. To víš holka, trochu času to zabere, ale není nad to, udělat to jednou za čas a mít potom na čásek pokoj.
" A jak dlouho to vydrží?"
" No když je to udělaný poctivě, tak čtrnáct dní i déle, ale je to vlastně úplně zavádějící mluvit o čase. To proto, že jak se to vytrhává, tak to roste stále méně a méně. Je to zase rozdílné. Jitka se s tím trápí skoro každý týden, nebo deset dní a někdo jiný, třeba Irena jednou za měsíc.
" Záleží to na každém zvlášť. To je ale jen taková titěrná věc. Jednou za čas je dobré, si tam nechat dát kroužek. Ono to je pro některou produkci skoro nutnost. To ale uvidíš sama."
Nevím, co si mám o tom myslet. Jsem radši zticha, ale Eva se na mně dívá a pokračuje dál. " Jsou tam některé produkce, kde to vypadá s různými řetízky a kroužky úplně jinak nežli jen tak. Pravdou je, že tě do toho nikdo nenutí, ale je zase na druhou stranu je pravda, že když se holka trochu přikrášlí, tam co se to moc nevidí, tak na tobě všichni potom mohou nechat oči. Však uvidíš sama."
Pepa má na dnes, také naobjednané jízdy, tak mu musíme zavolat, aby s tím počítal. Zatímco telefonuje z mobilu, honí se mi hlavou další otázky.
" Co vlastně dělá Pepa, když jsme tam uvnitř?
Vůbec jsem si neuvědomila, že to říkám nahlas. Je to totálně nechtěné vyslovení myšlenky. Ale Eva mi už odpovídá.
" Střídají se, někdy jezdí do Dojče pro klienty, ale jen někdy. Pepík je většinou s ochrankou nahoře. Má to tu výhodu, že se nemusíme čekat až se vrátí z Německa, a nebo jet s někým jiným domů.
" Když jezdí někam dál, tak nás zase odveze někdo z kluků z ochranky. Ale, to se stává skutečně výjimečně. Většinou jezdí do Německa jen kluci, z Ústí. Mají to potom domů zase blíž."
" Můžeš mě prosímtě říct, proč jsem dostala vlastně včera na ruku deset tisíc a ne sedm jak je v tý smlouvě?"
" Ty jsi dostala deset? No vidíš, tak se na tebe ředitel šel skutečně podívat, asi ses opravdu líbila. Ředitel může dát, když to uzná za vhodné, jakoukoliv odměnu. Je to příjemné ne. Člověk má pocit, že se mu daří a ten svět hned vypadá jinak."
" No měla jsem docela pocit, že se mi to jen zdá, když jsem držela v ruce ty peníze."
" Potom se domluv s účetní, ať ti to posílají na konto, je to lepší a nemusíš se o nic starat.
" Teď mi řekni ještě něco o Jiřím?"
" Celou dobu čekám, na to, až se mě na něj zeptáš. Víš Jiří je nejlepší kluk jakého znám, ohromný kamarád a bere to trochu jinak, nežli svoji práci. Je to jeden z nejlepších, nerada to slovo používám "samců" co znám. Je prostě třída. Nikdy s ním nemám pocit, že se miluji jen tak z nutnosti, že je to vlastně všechno dohodnuté. Prostě je třída. Dá ti takovou školu, co jsi ještě neviděla. Bohužel stinná stránka této věci je taková, že se to nedá brát jako nějaké romantické zamilování a člověk si musí uvědomit, že tu prostě všichni šukaji se všemi.
" Co je ti?"
" No, abych řekla pravdu, tak vlastně takhle, jsem o tom vůbec nepřemýšlela," povídám.
" Jen žádný sentiment, ale jak tě tak znám, tak za čtrnáct dnů, se to všechno v tobě srovná a budeš to brát, jako svou normální práci. Není nad to, když můžeš dělat svoji práci, co tě baví a ještě si při tom užívat. Počkej, až ho uvidíš při akci jak se umí odvázat. To je paráda. Ostatní kluci to taky umí, ale on je nejlepší. Uvidíš jak umí vystříknout. nejmíň tak stopadesát cenťáku. No prostě paráda.
Koukám se kolem sebe a hrůzou pozoruji, že se všichni po nás otáčí. Asi mluvíme moc nahlas.
Eva se usměje a dá si ruku před pusu. Krádce se zasměje ještě jednou.
" To jsem tomu dala, ty ale čumněj co?"
Platíme vrchnímu, který by nás nejlépe vynesl v zubech, jak je to na něm vidět.
" Ale dámy, tady je to jen pro slušné lidi," nám významně nahlas povídá, aby to všichni slyšeli.
Eva se neudrží a říká mu, "Taky by sis vrznul dědku, co, tůdle."
Polovina sálu se začne chechtat úplně nahlas. Kdyby mohl, tak nás zadupe do země moralista. Padáme z kavárny a jdu se domů převléct.
Je třičtvrtě na čtyři a stojím u Dívčí školy ve Vodičkové ulici. Před čtvrtou nasedám a jedeme stejnou cestou jako včera. Přijíždíme na parkoviště. Ale tentokrát jsme tam skoro jako první. Auta co tu stojí jsou pravděpodobně jen ochranky a zaměstnanců co se starají o správný a nerušený chod. Vystupujeme a jedeme výtahem stejně jako včera. Eva telefonuje ze služebního telefonu Jarmilce, že už jde a jestli se nemůže taky postarat o moji maličkost.
" Máš přijít na sedmou hodinu," povídá a odchází.
Sprchuji se a potom jdu do přízemí, že si dám kafe u baru. Dávám se do řeči s denní službou co je na baru. Je to mládenec tak asi třicet let. Má pořádné svaly.
Ptám se co dělá, jestli kulturistiku nebo co.
" No vlastně od všeho trochu, Tady se člověk nenudí, ale když můžu, tak nejradši skáču padákem."
Tohle bych od něj určitě nečekala.
" Když to vyjde, jedeme s klukama do Alp a lezeme po horách."
" Jak to lezete po horách."
" No jen tak lezeme, víš co je volné lezení?"
" No bez zajištění, bez lan jen tak přece."
" No, tak přesně tohleto tam provozujeme."
Koukám na něj. Ale nevypadá jako blázen, ani jako že by si ze mě dělal legraci.
" Je to dost nebezpečné, ne?"
" No a co není. Riziko je všude. Znal jsem třicetiletého člověka, který spadnul při jízdě z Babety a zabil se. Každý má nějaký osud. Je to jako sportka. Nikdy nemůžeš čekat, že číslo, které bylo taženo nejméněkrát příště vyjde."
Povídáme si ještě chviličku, když se objevuje Eva.
" Máš jít nahoru. Jarmilka tě čeká."
" Trochu se mi klepou nohy, když vcházím do místnosti. Jarmilka je jak již vím, dívčina asi tak ve věku dvacet let, takovej správnej típek.
" Nebudeme si nic nalhávat co, prostě na tý naší frndě záleží ze všeho nejvíc a tak jsem tady proto, abych ti s tím pomohla. Neber mě tak vážně, jen jsem si trochu zažertovala."
Lezu nahoru na křeslo a teprve teď, si vlastně můžu uvědomit, že je nějaké jiné, než u naší doktorky na obvodě, kam chodím na pravidelné prohlídky. Tohle je úplně jiné, měkčí a člověk má pohodlí, pokud se tomu dá říkat.
" Máš ji báječnou, taková se líbí. Abych pravdu řekla, některejm holkám to roste jak o závod a to je potom dílo. Ale s tebou to nebude tak hrozný."
Nanáší hustý chladivý gel na části podbříšku. Po pěti minutách, se mi nad ní sklání a říká.
" Už je to dobré můžeme začít. Možná to bude trochu bolet, ale to přežiješ." Postupně mi vytrhává chloupky vedle lapliček a na vnitřní straně stehen. Odhazuje je do misky. Všechno dělá pinzetou a v rukavicích s rouškou přes ústa. Trochu to bolí, ale když to tak vezmu, myslela jsem si, že to bude bolet daleko více. Asi tak po dvaceti minutách mě setře a jdu se osprchovat. Prohlížím si ji v zrcadle a mám pocit, že je to skutečně krátké. Mezi nohama, tam co se holím, teď nemám vůbec nic a nad poštěváčkem to mám sestřiženo nakrátko. Když se pořádně podívám, vidím, že je to do krásného úzkého véčka.
" Tak co? Máš ji černou jak uhel, tak jsem ti tam nechala třímilimetrové véčko a jinak nic. No, ty chloupky na stehnech mi vždycky dají práci, ale u tebe to nebude takový problém. Nemáš jich tolik a o ty ostatní se postaráme."
Děkuji a zároveň se oblékám. Jdu do šatny, kde se již několik holek svléká a v župáncích odcházejí ven. Zdravím se s nima a pokradmu je pozoruji.
" Tak co jak ses těšila do práce?"
" Ale docela jo. Kde je Eva, nevíte?"
" Už šla dolů, to je naše jednička. Udělej si kolečko a přijď taky dolů."
Teprve po chviličce mi dojde, co tím myslela, udělat kolečko. Tak tedy k doktorce, potom kadeřnice, vlasy jako včera. Zítra zkusíme něco jiného. Jsem zvědavá, co si dnes na mně vymyslely za oblečení.
Vstupuji do dveří šatny. " Tak za co budu dneska" se ptám.
" Dnes z tebe zkusíme udělat, osmnáctiletou holčičku."
Jsem zvědavá, co si mám vzít na sebe. Krátká tmavomodrá minisukně, průhledná blůzička, ale ne zase moc. Když se člověk pečlivě dívá, tak jen při bočním nasvícení, jsou vidět bradavky. Rozepnuté knoflíčky, vlastně chybějící knoflíčky, ze shora podtrhují dívčí krásu, která pojednou ze mě začíná vyzařovat. Tmavomodré páskové botičky na vyšším podpatku. Jako včera, řetízek kolem pasu. Žádné punčochy. Svoje náušnice sundavám a dávám je do etuje, beru si mini náušničky, takové co skutečně patří ke studentce. Dlouhé vlasy do ohonu se blyští v přítmí, když si madam zhasne, jak budu vypadat při menším osvětlení. Abych řekla pravdu, v tomhle oblečení, je mi úplně nejlépe. Cítím se, jako když do něj patřím.
Po cestě po chodbě potkám Pepu. Stoupne si přede mě, abych nemohla projít. Vezme mě za ruku, políbí ji a potom mě roztočí dokola. Udělám piruetku a slyším jak mi říká.
" Tady madam, musím uznat, že vám to sekne."
Udělám, mimi pukrdle a poděkuji.
Široce se rozesměje a přeje mi hodně štěstí. Po očku se dívám do zrcadla na konci chodby, jestli se otočí.
No, nezklamal mě. Asi mi to doopravdy sluší.
Žádné velké stíny kolem očí. Maruška, jak se jmenuje kadeřnice, se mi ptá.
" Jak snášíš kontaktní oční čočky. Můžu ti dát na oči takovou solidní úpravu, že to nikdo nepozná. Není to ale čočka, je to jen to, že ti to změní barvu očí, na jakou chceš."
Koukám na ní a slyším jak se mi ptá.
" Tak co ty na to?"
" No, vždycky jsem si přála mít modré oči, neříkej, že to jde?"
" Uvidíš."
Roztáhnout oči. Cítím, jak mi vkládá na sklivec očí vložku. Ještě druhé oko, třikrát mrknu, ale nijak mi to nevadí. Nejsou ty čočky, takže vidím naprosto jasně. Dívám se do zrcadla a skoro tomu nevěřím. Mám skutečně blankytně modré oči. Kroutím hlavou.
" Pokud by ti to vadilo, tak přijď, a já ti to vyndám. Potom až skončíš, tak stejně přijď, chci vidět tu reakci tvých očí. Pokud by ti to dělalo problémy, tak to normálně sundáš pod proudem vody.
Přicházím dolů, mezi ostatní. Sedám si k barovému pultu a netrvá to ani dvě minuty a je u mě asi třicetiletý chlapík z Drážďan. Alespoň to tak říká. Mluví skutečně jejich dialektem, pokud to mohu posoudit. Je to stavební inženýr, co staví pro Siemense novou fabriku nedaleko Drážďan. Povídá, že mi tu ještě neviděl. Zdá se mi nějaký nervózní. Jako by měl strach. Abych řekla pravdu, tak mám strach skoro větší já nežli on.
Hraji si na hrdinku a začínám mu jezdit rukou po košili a pod sakem. Přichází Eva s nějakým dlouhánem. Přisednou si k nám a dají si pití.
Dívám se na barmanku a vidím, že skutečně má v té své lapličce, až dole co nejníž, zavěšený krátký řetízek s kroužkem ve kterém je kamínek, který se správně blýská. Když se sehne, nádherně se jí bimbá mezi nohama. Minisukni nemá tak krátkou, ale přece jen při sehnutí do lednice je to všechno nádherně vidět. Co si tak všímám, všichni chlapy co tu sedí dokola, z ní nemohou odtrhnout oči.
" Jituš nám je zase zblázní," povídá Eva. " Hele neprovokuj. Ať taky zbude něco na nás".
" No to bych asi byla dost hotová. Je jich tu šest a nevím, jak bych je všechny zmákla," odpovídá. " Ale Evo, ty si poradíš."
Klavír přestává hrát a zezadu se linou staré kouzelné melodie na ploužáky. Zvedáme se a odcházíme k parketu. Pomalu tančíme po parketu a cítím jak se jeho ruce šinou k mému zadečku. Pohladím jej po zádech. Vezme mě za ruku a odcházíme do jedné tmavší části.
Jen co se posadíme je tu Eva a říká mi. " Máš za dvacet minut vystoupení, tak si to načasuj tak, aby ses tam dostala včas."
Už je to tady. Srdíčko se mi zaklepalo strachy. Dělám ze sebe znovu hrdinku a zvu jej na moje vystoupení, ale uvnitř ve mně je všechno sevřený a nemohu se ani pořádně pohnout, jak jsem se najednou zpotila. Odcházíme nahoru. Je to zajímavé, ale ví kam má jít. Zjevně tu není poprvé. Kdo by to do něj řekl?
Vcházím do místnosti a první koho vidím je Jiří. Trošku to se mnou cukne, ale Jiří už mě bere kolem ramen. Zůstává v místnosti se mnou sám, všichni bleskově mizí venku. Líbá mě na ústa a pojednou říká.
" Jak to, že máš modrý oči?"
" Cože, aha já ti to potom povím."
Svlékám se tak jako včera a když je vedle mě, tak se ptá. " Máš strach?"
Kývu hlavou a Jiří říká, " neboj se, půjdu tam s tebou."
Svléká se do naha a jeho úd, se mu napolo staví. Stojíme proti sobě. Beze slova bere do ruky šátek, dává mi ho přes oči. Přicházíme spolu k divokému sedlu a cítím jeho ruce, které mě objímají a hladí bradavky a prsa. Přechází na boky a pomáhá mě usadit se na sedlo. Šeptá mi do ucha.
" Jsem tu s tebou, tak se neboj. Mysli si, že jsem to já. Ano."
Kývu hlavou, že ano. V ten okamžik, co se mi dotkne umělý pyj mého poštěváčka, ze mě všechno spadne. Cítím se naprosto osvobozená od všech starostí a cítím jen ten kolík, co ve mně rejdí a vyplňuje mě naprosto celou. Vychutnávám si pocit naprostého uvolnění a cítím, jak se ve mě mění, tak jako by skutečně věděl, co chci. Jezdím na něm pomalu a cítím, jak se ve mně pomaloučku pohybuje a zase když se zastavím, nechává mi chviličku vydechnout, než se začne sám pohybovat. Když na něm jezdím, tak se stává tuhým a nepoddajným. Můj poštěváček se dráždí o jeho výstupky a je přesně tak dlouhý, že když dosednu, až na konec, tak se mi opře o zadní stěnu, ale jen tak lehce, že ho cítím ale nebolí. Necítím pouta na rukou, ani nohou a nechávám se unášet slastí, která jakoby neměl nikdy skončit. Cítím, jak teču a moje pička se kolem toho údu svírá v nekonečných stiscích. Sedlo je celé zmáčení od mé šťávy, co ze mě prýští. Chci se líbit a dávám to na sobě patřičně znát. Mám zatnuté zuby, ale vzdechy se ze mě hrnou a nemohu je zadržet. Strašně se mi to líbí a nechci jen tak přestat. Cítím jak se mi prsa houpou a jezdím po tuhém údu jako zběsilá.
Jiří mě bere za vlasy zezadu a drží mě jako na uzdě. Po chvilce to začne bolet, cuknu hlavou a cítím jak mě okamžitě pouští. Vnímám, stále Jiřího přítomnost za sebou a v okamžiku, kdy jsem nabodnutá až na konec, se mi dostavuje orgasmus.
Jsem trochu předkloněná a cítím s překvapením, jak se na moje záda snese celý vodopád Jiřího semene. Je to ohromující poznání, že i když nebyl skutečně ve mně, tak to celé prožil až do našeho vyvrcholení se mnou. Chvíli sedím zhrouceně na sedle a cítím jak ze mě kolík vyjíždí. Jiří mi pomáhá vstát, po očku se na něj dívám.
Opravdu mu ještě stojí. Oba se utíráme do osušky a děkujeme se. Skutečně musím říci, že po dnešní jízdě jsem docela unavená. Přeci jenom jsem neměla nějakou dobu chlapa v sobě a najednou během dvou dnů se tohle všechno semlelo.
Sprchujeme se spolu a Jiří mává do rohu sprchy.
"Co je?"
" Ale zdravím Pepíka. Sedí nahoře a jak ho znám, tak se na tebe musel podívat."
Zamávám a usměji se do kamery. Musím se obléci. Jiří odchází za nějakou dámou z Hradce Králové a já ke svému inženýrovi. Scházím dolu k baru.
Můj společník se na mě dívá jako na obrázek. Nevím, čím jsem ho mohla překvapit. Zjevně tu není poprvé a tedy nevím, co v tom mohlo být jiného. Popíjíme ještě jeden drink a barmanka mi podává klíč od pokoje. Odcházíme nahoru. Znovu je tu ta tréma, co před chvíli. Normálně cítím, jak mi tuhnou kolena. Při otvírání dveří se na mě přitiskne a společně vcházíme dovnitř.
Nádherně zařízený pokoj s velkou postelí, jsem již viděla předtím, ale neuvědomila jsem si že to je takové pěkné. Celý pokoj ve stylu Ludvíka a nevěřím tomu, je tu hořící krb, podle plamenů poznávám sice že je na plyn, ale celkovému ovzduší to nijak nevadí. Celý pokoj i postel, všechno je barvy slonové kosti. Paráda. Zatímco se svlékám můj společník je daleko pomalejší. Klepou se mu ruce, že nemůže ani rozepnout knoflíčky na košili. Neudržím se a pomáhám mu.
Pokládá mě na postel, ale musím ještě pro gumu. Slézám z postele a jdu do druhého šuplíku stolku po pravé straně postele. Opravdu tam jsou. Můžu si vybrat. Skutečně mají zastoupení prezervativů pořádné. Jsou tu nejlepší anglické i z Francie. Vybírám značku, o které vím, že vydrží neskutečně moc a je dostatečně slabý, že je všechno cítit.
Pokouším se mu navléci na přirození kondom, ale má ho nějakého zvadlého. Snažím si s ním hrát, ale s nevalným úspěchem. Teď mi dochází, proč byl tak nervózní. To je tedy paráda. Snažím se jej trochu vydráždit, lížu mu kuličky, ale výsledek není nijak závratný. Po řádné chvíli se mi podaří prezervativ nasadit, ale rozhodně nejsem spokojena z toho, co tu přede mnou leží. Abych řekla pravdu, ještě se mi nestalo, že když vlezu s někým do postele, že mu nestojí. Spíš máme problémy se udržet, aby nevystříkl ještě nežli k něčemu doopravdy dojde. Ale tohle jsem doopravdy nečekala.
Pokládám jej na znak pomalu mu jedu po břiše nahoru rukama. Prsty s dlouhými nehty jej lehce škrábu na prsou. Pokouším se mu i svoji rozdrážděnou pičkou pohybovat před nosem. Nakonec se neudržím a pomalu mu jezdím lapličkami po jeho rtech. Co může hezká žena udělat víc, aby muže vydráždila. Po chvilce se přece jen dostavuje nějaký pokrok. Přesunuji se tedy rychle dolů, ale jen slezu dolu, tak se mu zase položí.
Připadám si, že to asi vzdám. Nevím co dělat.V duchu si vzpomínám, co v takové situaci dělat. Pojednou mi blikne hlavou takový nápad. Jednou jsem to slyšela kdysi dávno. Ještě jako malá holky jsem si hrála doma v pokoji a na terase si moje máma povídala se svou kamarádkou o tom, že přítel té kamarádky měl podobné problémy. Máma ji tenkrát poradila takovou věc, kterou jsem do dnešního dne nechápala. Pokusím se o to a pak se uvidí. Když si bude stěžovat, tak to snad uhádám. Beru si čistý kapesník, co mám pod polštářem do ruky a sjíždím mezi jeho nohy. Zdvihám mu holeně a kolena, vystrkuje na mě zadek a varlata. Olizuji mu je a zároveň dělám na kapesníku veliký uzel. Navlékám si jej na prst a na okamžik, když jej nelížu, se připravím. Nasliním si ruku, potom mu normálně slinami co mám v puse navlhčím konečník a vrazím mu okamžitě uzel na kapesníku do konečníku. Na okamžik strne a počne se třást. Spouštím mu nohy dolu a nevěřím svým očí. Úd se mu staví neuvěřitelnou rychlostí a není ani tak malej. Řekla bych, normální velikost. Rychle si na něj sedám a cítím jak do mě pomalu vjíždí. Je celý napjatý a na tváři mu svítí radostný úsměv.
Jsem celá zedřená, ale mám docela dobrý pocit a když jej vidím, tak se musím přiznat, že jej ošukám docela ráda. Jezdím mu na něm nahoru a dolu jako o závod. Stejně mi to připadá s tou gumou, jako když člověk líže lízátko s obalem. Otáčí si mě a najednou je z něj docela slušný hřebec. Šuká mě docela normálně. Jezdí ve mně ze strany na stranu a není o nic horší nežli ostatní. Dává si na čas a šuká mě tak, že už skoro nevěřím, co mi to dalo práce. Jezdí ve mně stále zběsileji a v okamžiku, kdy se ve mně udělá, jsem uspokojená i já, ještě jej svírám pičkou a cítím jak ze mě vyjíždí.
Jde se osprchovat a já jdu po něm. Čeká na mě již celý oblečený. Sedí na okraji postele a kouří v ruce drží popelník, do kterého si odklepává popel.
Dívám se na něj a vidím jak se změnil, stal se z něj naprosto sebevědomý člověk. No a pak, že žena muže nezmění. Věcně mi děkuje a ptá se, jestli za mnou může zase přijít. Kývu hlavou, že ano a myslím si svoje.
Po jeho odchodu se začínám oblékat. Když si chci vzít boty, koukám, že je v jedné zastrčená stomarkovka. Tohle bych od něj nečekala.
Oblékám na sebe jen župan a odcházím za Maruškou nechat si zase dát svoje oči. Chudák holka je taky docela unavená. Snímá mi oční čočky a dívá se mi do očí. Máš je sice trošku unavené, ale není to nejhorší. Uvidíme zítra. Když tak jeden den vynecháme a pak uvidíme.
Loučíme se a Maruška mi přeje dobré ráno. Koukám z okna. Skutečně svítá. Ještě než vycházím z místnosti si stoupám na váhu co stojí u zdi, za tu noc mám o dvě kila míň. No a pak, že to není dřina. Vycházím ven z místnosti a potkávám Pepu.
" Holky za chvíli jedeme ano."
Padám, do šatny zatím co on čeká na výtah.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek