Jak to již bývá, malé příčiny mají velké následky. Potkala jsem svou dobrou kamarádku ve vestibulu metra Muzeum. Pospíchala jsem si ještě něco koupit k jídlu, než zavřou v našem lahůdkářství. Nemám ráda obchodní domy ani veliké samoobsluhy s frontou u pokladny, kde se všichni popostrkují a dohadují, kdo tu byl dříve. Na schodech u Václava jsem se srazila s Evou, která pospíchala po schodech dolů.
Podívaly jsme se na sebe a obě vyhrkly.
"Ahoj."
"Jak se máš?"
"Nemám teď čas, moc pospíchám, ale mám docela dobrý džob. Zavolám ti."
Zaklepaly kramflíčky na botách a byla pryč.
No to se tak někdo má. Ne jako já, co jsem vlastně už čtyři měsíce bez práce. To musela ta zatracená firma skončit jen kvůli tomu, že se těm Belgičanům zdálo, že tady málo vydělávají? Co vlastně od nás Čecháčků očekávali? Že všichni začnou kupovat jen ten jejich prací prášek, když jsou všechny skoro stejný? Ale co, nemá cenu se tím vůbec zabývat a zase nad tím přemýšlet.
Jen se tím moc netrápit a hodit to za hlavu. Zítra opět dojdu na úřad práce, tam mě dají pět adres, které obejdu a kde již byly nejméně dva tucty zájemců a tak dokola. Aby se z toho jeden pomalu pomátl. Jo, to se jim říká, že nezaměstnanost klesá.
Moc hezké myšlenky na noc.
Ráno vstávám na osmou hodinu, osprchuji se a zase přemýšlím, co na sebe. Udělat ze sebe ukřivděnou osobu nebo sebevědomou dámu? Do toho druhého se mi ale vůbec nechce, zvlášť když to již trvá takovou dobu, ale nakonec beru zlatý střed a stává se ze mne studentka, která nemůže najít práci. Úzké džíny, bílé tričko, normální tašku, džínovou bundu a sandály na nohy. Co by člověk asi tak měl od takovéhle naivní studentky očekávat?
Mám jen výhodu, že ve svých šestadvaceti letech vypadám tak na osmnáct, možná na dvacet. Postavu mám po mamce, která je hezká ještě teď ve svých pětačtyřiceti. Po mamce a prý i po otci mám vlasy dlouhé a černé jako uhel. Mamka říká, že můj táta byl Ital, co stavěl v Praze obchodní domy ještě za komunistů, ale prostě jednoho dne zmizel a již ho nikdy nenašla. Nikdy o sobě nedal vědět, ale máma ho měla tak ráda, že jsem se narodila, i když jí od toho všichni zrazovali.
Vdala se, když mě bylo pět let. Můj otčím je světovej táta, na kterého nedám dopustit a mám ho ráda jako svého vlastního.
Před devátou hodinou, když chci vyrazit do ulic a na ten mizernej pracák, zvoní telefon. Ještě se vracím zpět z předsíně do pokoje. Volá Eva.
"Jestli máš čas, tak se sejdeme na jedenáctou u Bati dole na Václaváku, co ty na to?"
"Fajn, doufám, že to stihnu.
"Půjdeme si někam na chvilku sednout, budu ti vyprávět."
Zamykám, pospíchám ven a modlím se, abych to stihla. Je totiž pátého a to je na pracáku živo. Přicházejí ti, kteří skončili k poslednímu a tak jim to trvá vždycky déle.V půl desáté jsem na pracáku, tam je jako obvykle dav.
Naštěstí referentka, která vychází ven, mě vidí a volá dovnitř. Srdíčko se mi zatetelilo radostí, že se na mě usmálo štěstí, ale ouha přeobjednává mě na středu odpoledne. To je radosti, povleču se sem zase pozítří, ale co se dá dělat. Je to ke vzteku, všechno je to na nic. Hrom, aby do toho uhodil. Moc pěkná nálada.
Přicházím k Baťovi dolů ještě před jedenáctou hodinou, ale Eva se objevuje za chviličku. Jsem opravdu ráda, že ji vidím. Co všechno jsme spolu prožily, to se snad ani nedá popsat.
Když jsem šla k těm Belgičanům, měla jsem najednou málo času a moc práce. Nejdříve jsem si to ani neuvědomovala, ale najednou, když firma skončila a já zůstala doma, jsem zjistila, že nemám přátele jako takové a moji obchodní partneři nejsou opravdoví přátelé, protože v dnešní době je práce naprosto pohltí a nemají na nic jiného čas. Dokud to člověk nezažije, tak tomu nevěří. Taky jsem tomu nevěřila, když o tom někdo předtím mluvil.
"Jak se máš a co děláš?" Ptám se a ona mě bere pod paží.
Jdeme pomalu po Václaváku nahoru.
"Nebudeš tomu věřit, ale mám prima práci. Hledám k sobě partnerku, protože moje nynější, se kterou jsem dělala, odchází na mateřskou dovolenou a už se ani nemůže vrátit. A práci co dělám, musí ve většině případů dělat dvě."
"Co vlastně děláš?" neudržím se, naivně připravená na to, že mi neodpoví.
"Nebudeš mi věřit, ale šukám za peníze."
Zalapám po dechu, vytřeštím oči a jen zírám. Co to znamená, dělá si ze mě jen legraci? Ale ne, tváří se dost vážně a tak tomu pomalu začínám věřit.
"Cože?
"No šukám za peníze, slyšela jsi dobře. Budu ti vyprávět. Kamarádka, co teď odchází, mě jednou zavolala večer s tím, že má pro mě práci, dost dobře placenou, ale trochu divnou. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem přišla na schůzku načančaná a připravená udělat dojem na celý svět. Jenže svět na holky jako jsme my, má trochu jiné měřítko a tak jsem se dostala k práci, která mě docela uspokojuje, docela si vydělám. Určitě víc, než bych vydělala jako sekretářka, nebo kancelářská síla. Jen to zkusit, překonat trochu ostychu. Je to jen zvyk a můžu ti říct, že mě to docela baví. Je to jako droga. Jdu do práce, i když nemusím. Je to neuvěřitelné ale, je to tak."
Jenom sedím a zírám. Vůbec mi nedošlo, že sedíme v Mc Donaldu ve Vodičkové, jíme hamburgra a zapíjíme to kolou.
"Jestli mi věříš, tak se sejdeme tady před Donaldem večer v šest hodin. Staví se tu pro tebe taxík a pojedeme pracovat."
Šťouchne do mě.
Jen sedím a čučím do prázdna.
"Tak co ty na to?"
"Musím si to rozmyslet, to nejde jen tak."
"Tak počkej. Tahle nabídka se nedává dvakrát, buď to vezmeš nebo ne. Nebudu se na tebe zlobit, ale tlačí mě čas."
Jen mě bleskne hlavou: " Bude ze mě štětka, no nazdar". Stále váhám.
Eva říká " Tak co? Už máš jasno?"
Náhle se rozhodnu. Kývám hlavou a říkám " Tak v šest."
Loučíme se venku, já jdu domů a nemohu uvěřit tomu, co jsem před chvilkou slíbila. Je to hrůza. Jak jsem to jen mohla slíbit?
Ale realita mě za chvilku dovádí k definitivnímu rozhodnutí. Je to v okamžiku, kdy si prohlížím výpis z účtu bankomatu, kde mám již lidově řečeno prd. Nedá se nic dělat, zkusím to a pak se uvidí.
Asi ve čtyři hodiny zvoní telefon.
"Tak co, ještě sis to nerozmyslela?"
"Ne, jen nevím, co si mám vzít na sebe."
"Můžeš jít tak, jak jsi byla dnes se mnou. Tam je to jedno, hlavně že, se v tom cítíš dobře. U Radka ti stejně dají, co budeš potřebovat a domů pojedeš zase ve svém. Tak čau v šest."
Sedím na posteli a nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Jen kroutím hlavou a potom se začínám smát snad po dvou měsících úplně spontálně, jako malá holka.
Před šestou přešlapuji v Jindřišské a čekám na Evu. Jsem nervózní. Taxík zastavuje na druhé straně ulice, nasedám dozadu a rozjíždíme se, projíždíme uličkami kolem Václaváku a potom po nábřeží ven na dálnici přes Prosek směrem na Mělník.
Znejistím a ptám se, kam vlastně jedeme.
"Ústí nad Labem má, zlatá, odpovídá Eva. Vlastně jsem Vás ani neseznámila. To je Pepíček, on nás bude vozit tam a zpátky, taky nás má na starosti, aby se nám něco nestalo. Je to taková ochranka, viď?"
Taxikář se směje a kroutí hlavou.
"Však ty se umíš postarat sama o sebe. Moc mě nepotřebuješ."
Je to chlapík tak asi devadesát kilo, ale pořízek. Rozhodně od něj dostat ránu musí být zážitek na dost dlouho. Přijíždíme k Ústí. Je po sedmé hodině. Vjíždíme do centra města. Přijíždíme k vilce, která sousedí s nějakým větším opraveným domem. Vjíždíme na podzemní parkoviště, které je zaplněno tak z poloviny.
"To je pro zaměstnance," říká Eva.
Parkují tu jen lepší auta. Žádná socialistická provenience, spíš bavoráky a mercedesy, možná fordy, ani se v těch značkách nevyznám. Jedeme výtahem do druhého patra. Vystupujeme všichni tři.
Pepa říká " Tak ahoj holky, ráno ve tři". A odchází na druhou stranu chodby.
Jdu za Evou na konec chodby.
"Tak osprchovat a na prohlídku a pak tě předám Jiřímu. Ten ti všechno ukáže. Do prvního ještě budeme dělat zvlášť a potom asi spolu."
Jenom zírám. Sprcha je prvotřídní. Beru si na sebe župan, co je pro mě připraven ve skřínce. Do skřínky dávám svoje věci a úžasem zjišťuji, že na skřínce je již moje jméno. Skřínku zamykám na zámek s kódem. Trochu se bojím, abych jej nezapomněla, tak vkládám jako kód číslo telefonu na mamku.
Trochu se mi klepou nohy, když sedím v čekárně jak u doktora u nás na středisku, jen to prostředí je jiné, jakoby honorační. Doktorka mě nenechává dlouho čekat, jde to jak na drátku.
"Tak si tam vyskočte děvenko jste u nás nová, co jste měla za choroby, zlomeniny, přerušené těhotenství žádné, ostatní choroby ....."
Mezitím mě prohlíží, všechno si diktuje do diktafonu, žádné papíry, žádné vypisování dotazníku.
"Tak pojďte dolů, ještě si vás poslechnu."
Odběr krve z ukazováčku na test. Počkejte si venku. Už o vás vědí, takže si pro Vás někdo přijde.
"Další."
"Slečna Monika" ozve se za mnou, až sebou trhnu tak, že nadskočím.
"No jen se nebojte, já nekoušu," říká mládenec, kterému je tak dvacet pět a vypadá docela báječně. " Půjdeme spolu vedle a potom dolů."
"Nejdříve vás vezmou do parády naše kadeřnice a potom vyrazíme do davu, ano?"
Jen kývu hlavou. Roztomilá holčina se na mě dívá a říká: " Máš překrásné vlasy, s těma je škoda něco dělat. Jen to upravíme do ohonu a bude to paráda. "
Řádné vyčesání dělá divy. Pak mi vlasy projede chladivou vodou a znovu vyčeše. Ozdobná gumička do vlasů a jsem super kočka. Nádherně se lesknou a jsou černé jako uhel.
Zakloní se zpátky a znalecky prohlíží vlastní dílo.
"Paráda, takhle se mi líbíš. Teď ještě vedle a potom se sem vrátíš, já tě namaluji."
Vycházím ven do dalších dveří. Klepám a vstupuji na vyzvání do další místnosti, kde nevím, co se bude dít. Je to jako pohádkový hrad v Karpatech.
Mladý hlas mě zve za zástěnu a já vidím opět známé křeslo.
"Seš tu nová viď. To se ale nedá nic dělat. Musí tady být upravené úplně všechno. Ukaž, já se podívám a potom se domluvíme co dál."
Jsou to šoky, ale vzhledem k tomu, že si ji holím sama, mě to ani nijak nevzrušuje až na to, že mi ji prohlíží mladá holčička, tak ve věku dvaceti let.
Je to neuvěřitelné, ale veškerý personál co jsem tu viděla, je tak do třiceti let. Připadám si jako když spadnu do dobře namazaného stroje. Všechno jde rychle a bez zadrhávání, nikde nepanuje žádná nervozita a nikdo se nerozčiluje. Prostě pohoda.
"Holíš se sama, nebo ti to někdo dělá?" říká holčička, která se mi nad ní sklání. Nebudeme to dnes moc přistřihovat. Na další se domluvíme příště."
"Děkuji, můžeš dolu. Jdi do dalších dveří, tam se oblékneš."
Už se ničemu nedivím a vcházím do obrovské šatny, kde je tolik šatů a všeho, že jen vyjeveně stojím.
"Máš ideální postavu", říká zatím nejstarší žena, co tu vidím.
"Děvčata, bílou halenku, černou skládanou minisukni, černý vzorovaný punčochy, řetízek na krk."
"Náušnice si chceš nechat svoje?"
"Ano" odpovídám.
"Dobře, potom uvidíme."
Postupně se oblékám.
"Sukni o trochu delší, tuhle ne", velí. Řetízek bez přívěsku, vestičku taky černou, tahle je malá, delší.
Dívá se do nějakého spisu.
"Děvčata, ještě jí dejte kolem pasu řetízek. Ten tenký."
"Paráda, teď si vezmi na sebe sukni, a tyhle černé lodičky."
"Ukaž se nám. Jo, docela to ujde."
Ze zrcadla se na mě dívá žena, která ví, co chce.
"Máš hezké nohy. Myslím, že ti to takhle docela sluší. Až budeš končit, tak to dáš do společného stojanu, co stojí v šatně a řetízky do etuje vedle. Je ti to jasné?"
Je mi to jasné.
"Tak hodně štěstí a dobrý večer" přejí mi všechny tři ženy.
Jsem venku ze šatny a přemýšlím o tom, že nemám na sobě takovou podstatnou součást oblečení jako jsou kalhotky. Ale na co vlastně při tomhle povolání.
Vstupuji zpět ke kadeřnici.
"Sekne ti to," povídá. "Sedni si."
Obvyklá rutina, stíny pod oči, obočí, řasy, zapudrovat setřít štětcem a jsem hotová.
Zároveň s tím jak končíme, vstupuje mládenec, který mě sem přivedl.
"Jdeme, vše Vám ukážu a pokud se budete ptát, tak Vám odpovím." Směje se, ale já jsem jak malá holka, jen kývám hlavou, jdu za ním a cítím, jak se mi zase klepou nohy. Přicházíme k barovému pultu. Barmanka, tak v mém věku nám míchá něco, co usrkávám po malých doušcích a ani nevím, co to je. V rozechvění jsem přeslechla, co nám říká.
Fascinovaně se na ni dívám a uvědomuji si, že má krátkou minisukni, nemá na sobě kalhotky, takže je jí vidět hnědorůžová pička při každém sehnutí, když jde pro něco do lednice, navíc se jí tam něco blýská, jako když tam má kroužek nebo co.
Po chvilce si uvědomuji, že má na sobě bílou, ale průhlednou halenku, takže jí jsou vidět krásná prsa i s bradavkama. Působí to neskutečně krásně a dráždivě, ale přitom ne vulgárně ani odpudivě.
Jiří, jak se mi představil, se usmívá a říká. " Jsme tu jedna veliká rodina. Všichni o sobě skoro všechno víme a tak nás nic nepřekvapí, uvidíš sama. Dáme si ještě jeden drink a půjdeme se podívat, kdo dnes slouží."
V místnosti u baru je asi pět holek. Postupně se s nimi zdravíme, potom přicházíme do mezipatra, kde je menší salonek. Teď tu však nikdo není.
Procházíme další chodbou a dostáváme se k většímu parketu, kde se dá sedět v oddělených lóžích. Klavírista se právě rozcvičuje.
Jiří prohodí několik frází o mizerném počasí a pokračujeme dál do patra, kde už je vidět, k jakému účelu je celý dům postaven. Jednotlivé pokoje s různou tématikou, postele šplouchací i tvrdé. Dokonce ve dvou pokojích jsou miniaturní mučírny s tvrdou lavicí.
Než to všechno projdeme, uběhne dost času. Sjíždíme dolů do prvního suterénu, kde je sauna s bazénem a mini fitcentrem.
"No a nahoře jen pro informaci je ochranka, šéf, pokladník, lékařka, sklad a servisní pokoje, ale to už víš." Jen zírám.
Ozve se ve mně obchodní duch.
"Proboha, co to všechno stálo a jak to dlouho trvalo, než se to dalo do tohohle stavu?"
"Pokud vím, tak to stálo čtyřicetdevět a půl milionu a návratnost prý je prý spočítaná na patnáct let. Rekonstrukce ze starého lihovaru trvala jeden a půl roku. To vím docela přesně, protože kousek odtud bydlím. Stačí?"
Kývu, že stačí. Vše je zařízeno super a není k tomu co dodat.
Přicházíme k baru, kde je již víc lidí a větší cvrkot. Měla jsem pocit, že sem chodí jen pánové, ale k mému údivu jsou tu i tři nebo čtyři ženy, které evidentně nepatří k personálu.
Drinky roznáší číšník černoch, a když přijdeme blíž, tak vidím, že je úplně nahý. Jen kolem krku má motýlka a pořádné přirození se mu bimbá při každém kroku. Na zadku se mu nádherně hýbají perfektní svaly. Jedna žena jej pozoruje úplně neskrývaně.
"Petře, koukám že tu máš zase svoji favoritku," říká Jiří a směje se.
"Ale když ona není úplně tak nejhorší" odpovídá černoch pražskou češtinou a důstojně odnáší další várku pití.
Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, co se děje. Holky jsou asi tak jako já. Všechny mají sukně, takže jim není nic vidět. Všechny bez rozdílu jsou pěkné, není divu na tu techniku, co se tady tomu věnuje. Vypadá to, že jsou to všechno Češky, alespoň podle řeči mezi námi není cizinka. Dvě nebo tři mají dlouhé sukně s rozparky po stranách až nahoru, takže jsou jim vidět dlouhé nohy a doopravdy jak to vypadá, ani jedna nemá kalhotky.
Opatrně se rozhlížím a ptám se. "Co mám dělat?"
"Zatím nic. Tvůj čas ještě přijde, neboj se," odpovídá Jiří.
Sedíme a popíjíme společně. Je k jedenácté hodině a začíná být plno. Kluk se najednou ke mně pomaličku naklání a začíná mě hladit po zádech, potom polehoučku přejde na ramena. Docela se mi to líbí. Položí mi ruku na koleno a jede pomalu po stehně nahoru. Sedím a ani nedutám.
Zastavuje se v půli stehna a hraje si s lemem na sukni. Stále čekám, co bude dál. Začíná mě líbat po krku a postupuje nahoru. Neudržím se a políbím ho na ústa, jak nejlépe dovedu. Pohladí mě po bříšku a jede rukou pořád nahoru. Hladí mi prsa a bradavky, které se pod průhlednou blůzičkou docela zřetelně nalévají a zvětšují.
Nikdo si nás nevšímá a já jsem ráda, že to je tenhle kluk, co se o mne zajímá a jestli to bude první na nějakou zkoušku nebo co, jsem připravená rozhodně se nenechat zahanbit. Nevím, jestli to má v popisu práce, ale je to s ním všechno docela prima.
To je zajímavé, člověk se napije trochu alkoholu a starosti jsou někde daleko, napadá mě.
Hladí mi prsa za halenkou již docela nepokrytě. Začínám cítit jak se mi zrychluje dech. Nechávám se unášet podmanivou atmosférou a přestává mi vadit, jestli se na nás někdo dívá.
Za chvilku se ale stejně neudržím a pokradmu se rozhlédnu kolem. Všude se odehrává něco podobného a nás si evidentně nikdo nevšímá. Je to legrační, takhle si užívat, nic vlastně nedělat a být bez starosti.
Cítím, jak mi prsty jede po noze nahoru po vnitřní straně stehna. Pomohu mu a roztáhnu nohy o maličký kousek víc. Svezu se stranou na barové židličce, aby se mohl líp dostat k poštěváčku. Sotva o něj zavadí, moje nervy zapracují a já sebou škubnu, jako když dostanu ránu elektrickým proudem. Silné záchvěvy se opakují pokaždé, když mi po něm přejede. Držím se, co to jde, aby to na mě nebylo moc poznat. Naštěstí se nervy za chvilku přece jenom trošku otupí a po každém dalším pohlazení se už tolik nechvěji. Zato ale cítím, jak vlhnu. Stávám se stále vláčnější. Přeji si, aby si už sáhnul na okraj dírky, ale doopravdy jen na okraj.
Jako by mě četl myšlenky, pomalu krouží po okraji zavřené dírky. Posunu se ještě kousek a cítím, jak mi jeho prsty pomaličku rozvírají lapličky a polehoučku se do mě dostává. Zvíře jedno, líbá pořád nádherně na krku, zatímco dole se stále se dostává dál a dál.
Nemůžu za to. Je to silnější než moje "Já". Uvolňím se tak, že do mě bez problémů alespoň na okraj může. Samozřejmě, že toho využívá. Nakonec má ve mě dva prsty napůl. Dál to nejde. Sedím přece jen hodně nepohodlně a nemůže dál. Palcem mi dráždí poštěváčka a prsty maličko pohybuje uvnitř. Neskutečně mě tím dráždí. Fantazie, je jemný a nesnaží se o nějaké vylomeniny. Mám zavřené oči a přesně v tomhle okamžiku, bych si předla jako kočka. Za hodnou chvíli kdy si se mnou nádherně hraje, ze mě začíná vystupovat. Dírka se uvolňuje ale nádherný pocit laskání zůstává.
Cítím, že ho chci.
"Neboj se, dneska se ještě uvidíme," říká potichu a odchází.
Sedím sama, když přichází Eva. Už jsem ji večer viděla, ale nebyl čas, abych si s ní promluvila. Pořád kolem sebe někoho měla.
"Drž se Jiřího je to perfektní kluk a má tě dneska na starosti. Dělej, co ti řekne. Dej si záležet, to ti můžu radit. Nemusíš mít strach, tady ti nikdo nic nemůže udělat. Jen klid. Potom si o tom všem popovídáme."
Odchází nahoru po schodech. Čekám na Jiřího.
Po chvilce se objevuje a povídá. "Půjdeme nahoru."
Když nahoru tak nahoru, "jen si odskočím, jo?"
Čeká venku na chodbě a pak mě vede do patra.
"Něco jsem pro tebe na první den připravil", povídá a vede mě do jednoho z pokojů.
Pomalu mě začíná svlékat, jen boty a řetízek kolem krku a boků na mě zůstávají. Otáčí si mě a potom mi uvazuje kolem hlavy černý chladivý šátek přes oči. Rázem je tma. Věřím Evě, že se nemůže nic stát, ale červíček pochybnosti tu pořád je.
Popojdeme několik kroků a poklesneme spolu na kolena. Pomaličku mě stlačí dolů na podložku. Dosednu a vnímám, jak se mi buchtička opírá o nějakou hladkou teplou podložku, kterou je předmět potažen. Připadám si, jako když sedím obkročmo na stromě a je na něm teplá deka. Hladí mě na ramenou. Pak mi bere za ruce a jednu po druhé připoutává zdvižené do výše ramen k nějakým kovovým tyčím, které mohu rukou obejmout a jsou asi jsou kolmo mezi stropem a podlahou.
Šátek na očích mám stále tak, že nic nevidím. Tyče nejsou přede mnou, ale částečně po stranách, takže mám ruce sice před sebou, ale zároveň roztažené do stran. Pouta netlačí a nestudí. Jsem zvědavá, co bude dál. Hladí mě po ramenech a potom mi sjíždí po zádech dolů. Stále se se mnou laská, vnímám jak mi jede rukou na prsa, přechází polehoučku na bradavky, které samozřejmě okamžitě reagují. Chviličku je nechává na pokoji. Čekám ale doopravdy jen chviličku, než si jich znovu všimne. Stoprocentně jsem si jistá, že mě chce jen správně vyhecovat. Za chvilku mě už znovu popotahuje naběhlé bradavky. Stále víc mi je žmoulá a kroutí. Trošku bolestivě vnímám jen to, když mi je trošku necitlivě popotahuje ven. Trošku si syknu, okamžitě přestává.
Vše se odehrává potmě, se šátkem na očích nic nevidím. Celá se chvěji roztoužením, když cítím, jak se podložka mezi mýma nohama pohne a mých lapliček se dotkne něco chladivého. Pohybuje se to po mém poštěváčku pomalu dopředu a zase zpět. Cítím to, jako nějaký chladivý velký robertek.
Za chvilku už nevnímám nic jiného než pohyb toho kolíku, co mě neustále rajcuje zvětšeného poštěváčka. Pomalu se nadzdvihnu a čekám. Robertek se když se o něj neopírám, pravděpodobně zastavil. V okamžiku kdy se ho znovu dotknu, se znovu začíná pohybovat. Přitisknu se a začínám si tím chladným tuhým kolíkem hladit poštěváčka. Najednou ztuhnu. Chladná hlavička, vystupuje zřetelně pomalu nahoru víc a víc. Moc se mi to líbí a těším se, že jestli to půjde takhle dál, vezmu do sebe za chvilku tohle pořádné péro, v co se robertek změnil. Pořádně se s ním po dlouhé době pomiluji.
Ruce mám stále připoutané k tyčím, ale vlastně mi to nevadí. Pomáhá mi to udržet rovnováhu, abych se nikam nepřevážila. Nakonec se mi to docela se líbí, myslím to, že se nemohu nikam pohnout.
Za chvíli, kdy jsem už správně vydrážděná, se zkusím nabodnout na ten podivný předmět, který skoro zná každé moje přání. Buďto zůstává stát a ztvrdne, nebo se naopak pohybuje v závislosti na tom, jak to chci já.
Začínám zas pomalu vlhnout. V okamžiku kdy se zastaví, to risknu. Jde to dobře. Je uvnitř a zastavil se. Jakmile jej mám v sobě, pomaličku projíždí pochvičkou nahoru. Konečně jsem celá vyplněná. Zdá se mi, že se zvětšil. Dojel pomalu na konec, jako by si zjistil jak ji mám velkou a pak kousek couvnul. Každopádně mi ji vyplnil celou, jak na průměr, tak na délku. Uvědomuji si, že parádně rajcovně chladí.
Svírám jej ve svém nitru a těším se z jeho tuhosti a velikosti. Pohnu se nejdřív málo, jen tak na zkoušku, ale za půl minuty jezdím jako čertice. Pohybuji se stále rychleji a rychleji, až skoro nemůžu popadnout dech a po bříšku mi teče pot. Tohle jsem neměla nejmíň čtyři měsíce. Uvědomuji si, jak mi to vlastně chybí. Zdravá ženská přeci potřebuje pořádně šukat.
Vůbec si to neuvědomuji ale za minutku už teču docela nekontrolovatelně. Cítím, jak to ze mě doslova prýští. Stehna mám za tu chvilku docela mokrá. Je neuvěřitelný, co ze sebe dokážeme někdy vydat.
Na chvilku si chci odpočinout. Jen co jsem tu chvilku v klidu, mám pocit, jako by se ve mně začal sám pohybovat. Není to domněnka. Teď to cítím docela zřetelně. Fantazie, jeho koneček ve mně uvnitř skutečně pomalu začíná kroužit. Je to jako malý had, který se ve mně svíjí. Vsaji si svůj spodní ret do úst a vychutnávám, jak se ve mně kroutí. Cítím, jak se jeho krouživý pohyb mění. Začíná se smršťovat a narovnávat. Trvá to jen chvilku a s úžasem zjišťuji, že se pohyb znovu změnil. Je to síla. Už ve mě nekrouží celý, ale jen jeho koneček. Posledních několik centimetrů se ve mě kroutí jako konec hádku. Opisuje uvnitř nevyzpytatelné kruhy. Jede třikrát doleva, pak se zastaví a krouží několikrát na druhou stranu. Kruhy jsou někdy malé, jindy větší. Neuvěřitelný rajcování. Při změně vždycky ztuhnu a musím si to pořádně vychutnat. Uvědomuji si, že tohle dlouho nevydržím. Nadzdvihnu se a kousek pouštím ze sebe ven. Robertek se zastavuje a čeká. Chviličku čekám. Blbost, na co čekám? Chci se udělat. Udělat teď hned. Přitisknu se znovu dolů. Vezmu ho znovu do sebe, až na doraz. Okamžitě se rozjíždí. Jsem skoro na konci....
Nevydržím to a vzdechy ze mě proudí jak z přetopeného kotle. Ztuhne, když na něm začínám zuřivě jezdit a vše kolem se stává docela nepodstatné. Jak to dlouho trvá, nevím, ale přeji si, aby to hodně dlouho neskončilo.
Ve chvíli, když jsem hotová, se vše slévá v jedinou rozkoš, jakou jsem ještě nepoznala. Cítím, jak to ze mě teče proudem. Svírám jej v nekontrolovatelných stiscích, kterými se moje pička kolem něj stahuje. S postupnými záchvěvy, které zakončují můj orgasmus, se opět vracím k realitě. Tedy, to bylo něco. Nikdy dřív jsem nic podobného nepoznala. Ještě pořádnou chvilku, to ve mě pořád doznívá.
Orgasmus odeznívá. Vracím se do reality. Sedím obkročmo nad něčím, co nedokážu potmě definovat. V sobě mám ještě stále ten úžasný kolík nebo vlastně umělý pyj, který stále rajcovně chladí. Ruce toho kluka, který mě sem přivedl, mě objímají. Sundává mi z očí šátek a já koukám, jak Karkulka v zemi divů.
Jsem stále navlečená na tom umělém přirození, které je hluboko ve mně. Sedím obkročmo na podložce, která vypadá jako sedlo. Ruce mám roztažené od sebe. Jsou připoutané, abych je nemohla dát k sobě. Vše je to uděláno tak, aby bylo pořádně vidět, jak se mi houpají prsa, když masturbuji. Za sklem, skrz které se dívám a je ode mne asi dva metry je minimálně deset chlapů, kteří mi tleskají za předvedený výkon. Je to trošku jako stará groteska. Vidím jak tleskají, ale neslyším je. Sklo je absolutně zvukotěsné.
Nemohu vstát ani se nijak pohnout. Musím se jen vztekat a čekat, co se mnou ten mládenec udělá. Ve skrytu duše ale cítím, že jsem byla dobrá, a navíc, že se mi to líbilo. Rozepíná mi pouta na rukou. Opatrně vstávám, abych si neublížila a pouštím s mlasknutím ze sebe ten lesklý úd, který mi způsobil tolik hezkých prožitků. Umělé lesklé příro ještě chvilku zůstává venku ze sedla, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Je na něm jasně vidět kolik jsem ho měla v sobě. Nedá mi to a alespoň zběžně se podívám. Málem se při tom praštím o mikrofon, který přenášel moje vzdechy tam vedle. Paráda. Museli si užít.
Chvilka uvolnění. Přeci jen se mi ještě klepou kolena. Ten rošťák si nedá pokoj. Šeptá mi do ouška, jak jsem byla báječná a že mi to sluší, když jsem tak rozjetá. Mám z toho nakonec docela dobrý pocit a doufám jen, že nekecá. Odvádí mě do sprchy, kde ze sebe smývám poslední pozůstatky svého orgasmu. Převlékám se do krásného indického županu, který je báječně hebký.
Jdeme do přepychové kanceláře, kde mě usazuje před dobře oblečeným džentlmenem.
"Tak co, jaká je?"
"Vášnivá a perfektní, prostě špička" odpovídá.
"Dobrá, tak se mi podepište sem do té kolonky."
Nevím, absolutně o co se jedná.
"A smlouvu už má?"
Jakou smlouvu, co se to děje. Proboha, co to má znamenat. Kroutím hlavou, že jako ne. Předkládá mi k přečtení složku papírů. Na prvním je napsáno, "Pracovní smlouva". Čtu to jako v mátohách a nevěřím tomu. Vystoupení 3x v týdnu úterý, středa a pátek, před každým vystoupením povinná zdravotní prohlídka, po dobu indispozice (moc hezký termín) absolutní zákaz vystupování. Povinné měsíční zdravotní prohlídky. Dále povinné prohlídky u zubaře. Zaručení, že po dobu smlouvy nepřijdu do jiného stavu. Povinnost nahlásit jakékoliv zhoršení zdravotního stavu. Jen se mi míhají písmenka před očima a v předposledním odstavci je napsáno:
"Odměna za jednotlivé vystoupení a den 7 000 Kč".
To znamená, a teď si to ani rychle nedokážu spočítat 3x3 týdny, to je skoro sedmdesát tisíc za měsíc. Koukám na to, jak na zjevení a naprázdno polykám sliny.
Džentlmen na mě podívá a ptá se, co mi je? Potom mi podává obyčejnou propisovačku a podepisuji svoji skutečně první životní smlouvu.
Podepisuji se do knihy, do již jednou nabízené kolonky.
Dostávám deset tisícovek a vycházíme ven.
Otáčím se k Jiřímu a říkám:..." Řekni, že se mi to nezdá."
On se jen bezstarostně rozesměje, bere mě kolem ramen a odcházíme po schodech dolů
Je to jako sen. Zastavíme se na schodech. Neudržím se, otočím se k němu a potichu říkám.
"Moc tě chci."
Dívá se mi do očí a po chvilce odpovídá.
"Já tebe taky, moc se mi líbíš, pojď."
Scházíme dolů do patra, po cestě se mi ptá.
"Jestli ti to nevadí odpovědět mi, řekni jak dlouho jsi nikoho neměla?"
To je rána, ale proč mu to neříct.
"Od doby, kdy odjel můj bývalý šéf, jsem nikoho neměla a to jsou nejméně čtyři měsíce."
Krátce se zasměje: " Bylo to na tobě vidět."
Zastavujeme se u dveří pokoje a vcházíme dovnitř.
To co se stalo potom, bylo jako bouře. Než jsme došli k posteli jsem z něj strhala oblečení. Něco tak pěkného, co se objevilo pod kalhotami, jsem ještě neviděla. Měla jsem na sobě jen ten župan, takže s tím nebylo žádné zdržování, vysvlékla jsem se jako úhoř a uchopila jeho přirození, které už stálo od okamžiku rozhovoru na schodech.
Nedočkavě jsem vsála do svých úst jeho žalud a pocítila, jak mi roste v puse do neuvěřitelných rozměrů. Nedalo mi to, abych si ho pořádně neprohlédla. Skutečně, to co stálo přede mnou, jsem v životě neviděla.
Fascinovaně jsem hleděla na jeho úd a představovala si ho, jak ve mně jezdí. Pochvičku mám dost velikou na normální příro, ale tohle mě naplňovalo zvědavostí, jestli se mi tam vejde. Nejdřív si ho vykouřím a pak si pořádně zašukáme, jsem si pomyslela.
Jiří si stáhl předkožku úplně dolů a díval se mi upřeně do očí. Nedočkavě jsem vsála jeho žalud žádostivě do svých úst a začala mu masírovat dírku špičkou jazyka. Cítila jsem jak se mu úd napnul. Ruku jsem si dala mezi jeho varlata a dírku na zadečku, abych cítila, jak se mu nervy škubou, když mu ho kouřím.
Je to nádhera. Takový kus a tak tvrdý, to jsem dlouho neviděla. Po chvilce co mu jezdím jazykem kolem dírky, cítím jak sebou začíná opět cukat.
Úd je napjatý tak, že se nedá ani stisknout. Pomaličku mu ho začínám rukou honit. Dráždím mu jej stále rychleji, až mě začíná bolet ruka. Když už nemůžu, na krátkou dobu přestávám. Pokračuji až po chvilce, ale na velikosti to není poznat. Stojí mu po celou dobu jako hřebci.
Přisávám se znovu na úd. Jazykem mám napůl ucpanou dírku v žaludu, kdyby začal neočekávaně stříkat. Nemám ráda, když mi to stříká až do krku. Žalud držím pořád v pusince a rukou ho pod ním pořád dráždím. Jedu stále rychleji a rychleji. Příro se napíná víc a víc. Nakonec mám pusinku plnou tak, že se mi tam ani nevejde. Pouštím ho ven a přisávám se jen na okraj dírky. Ne jen na oko. Doopravdy se přisávám a polykám to co si ucmrndne. Tohle samozřejmě nevydrží dlouho. Ještě se na mě podívá a zvrátí hlavu nazpět. Cítím jak se mu začíná přirození škubat a zmítá se mi v ruce. Poslední pohyb. Cítím, že to jede ven. Co nejrychleji ucuknu hlavou na stranu. Nádherný proud semene stříká kolem mých úst a dopadá mi na rameno a záda. Další stejný proud z něj tryská neztenčenou silou za okamžik. Nakonec ještě jeden úplně stejný. Teprve potom se velikost zmenšuje. Poslední mi končí na tváři. Každopádně jsem je nepočítala, ale bylo jich nejmíň sedm, možná osm. Ty první, ale za to stáli. Normálně mě zničil. Tohle jsem si nikdy nepředstavovala ani v žádném snu. Normálně mi vystříkl až na záda. Vnímám a cítím jak mi jeho šťávička stéká po lopatce a část mám až na zadečku. Fantazie, to je něco. Ten kluk je špička.
Podívám se na něj. Má zavřené oči, ale ví, že se na něj dívám.
"Promiň, moc jsem tě chtěl. Ty to tedy umíš."
"Počkej za chvilku, jen co se ti postaví, tak ti něco ukážu."
Skutečně to netrvá ani dvě minuty a už mu zase stojí jak svíčka. Ani jsem si s ním nemusela hrát. Leží pořád na zádech a úd mu trčí přímo nahoru.
Obkročmo se na něj posadím a mám jej v sobě. Jsem tak mokrá, že do mne vjede bez problémů na jedno zasunutí. Ale ouha, skutečně je obrovský a víc jak tři centimetry jsem ve vzduchu. Přitlačím, ale jeho klacek je kamenný a bolí to. Není divu, po té jízdě před hodinou na tý mašince.
Začnu na něm jezdit. Předkloním se, ale nedorážím až na konec. Nakonec se opřu pořádně o ruce a pokouším se při každém přírazu si ho zasunut o kousek dál. Trochu to bolí. Musím pomalu. Nakonec jsem až vzadu. Při každém doražení si ale ťuknu o konec pochvičky. Potom se všechno ve mě uvolňuje a po několika minutách, už to jde normálně. Šukám si ho parádně a mám nádherný pocit. Kluk drží a ani se nehne. Zatím má zavřené oči, ale jeho ruce jsou neposedný. Pořád mi brouzdá po zadečku a kozičkách. Hladí mě po zádech a ramenou. Nakonec končí na zadečku. Tiskne si mě stále víc a víc. Jedu z pomalého tempa rychleji a rychleji. Zjišťuji ale že mi to nestačí a tak jedu stále rychleji. Nakonec dorážím jako zběsilá. Prsa se mi houpou před jeho očima. Bere si je do rukou. Pravou ruku mi dává pod zadeček a přibrzďuje mojí šílenou rychlost. Uchopí mě za boky oběma rukama a zastavuje docela.
Začíná si s ním ve mně hrát. Napíná jej a zase povoluje. Vždycky když povolí, tak mu ho stisknu já a obráceně.
Pokoušíme se jeden druhého přetrumfnout, kdo se pohne víc. Hladí mě zadeček a jede po zádech nahoru, přechází přes ramena a bere si moje prsa znovu do dlaní. Jemně je laská. Nevydržím jen tak sedět a začínám znovu pomalu přirážet.
Nevydrží to, a po chvíli se se mnou otočí. Nádherně a bez problémů se překulíme. Po celou dobu je ve mě uvnitř a mám pocit, že jsme to nedělali poprvé. Ve chvilce, kdy je nahoře, se z něj stane divoké zvíře. Začne mě šukat takovou silou, až to bolí.
Proniká do mě až na konec. Tvrdým přírem buší až na samý konec pochvičky. Na konci této divoké jízdy kousek couvne a pak stříká. Je to tak obrovská dávka, že i přes rozbolavělou pičku cítím jednotlivé výstřiky semena, jak dopadají na konec mé jeskyňky. První tři cítím naprosto jasně a pak se do mne ještě na několik škubnutí vyprazdňuje.
Ležím pod ním a cítím, jak se mu pomalu smrskává. Teprve v tuto chvíli si uvědomuji, že jsme při této jízdě museli svými vzdechy a výkřiky pobavit celé patro. Bezvládně ležíme vedle sebe.
"Budeme muset končit má milá," povídá. Za chvíli pro tebe přijede Pepa a odveze tě domů."
"A co když se půjdeme projít?"
"Co tě to napadá,vždyť tě nemůže ochranka doprovázet. Nesmíš dokonce ani na parkoviště pro hosty."
Koukám jak vyjevená.
"No nediv se. Vedle se klukům stalo, že jim odvezli holky přímo z parketu. Proto ta ostraha, proto ty kamery všude. To není proto, že by se někdo chtěl dívat, to může jít do pornopůjčovny a nebo se podívat na satelit, ale tohle to všechno je pro naši bezpečnost. Ochranka při jakémkoliv násilí může uzavřít celý dům, pak jednotlivá patra a je to ještě oddělené na sekce pokojů. Proto je tu tolik lidí a proto Vás kluci vozí až do domu. Klienti to ví, a proto sem chodí raději než ke konkurenci. Doba se změnila."
Zase si připadám jako naivní dívenka. Ale má ve všem pravdu. Po celou dobu se ke mně nikdo nechoval hrubě, a za celou dobu jsem neviděla jediného hosta nebo někoho z personálu, že je namazaný.
Sprchujeme se spolu a pošťuchujeme jeden druhého, jsme jako malé děti.
"Je to slyšet ven?" ptám se.
"Ano ale ne moc," odpovídá," dveřma. Stěny jsou skoro zvukotěsné."
"I teď nás vidí."
"Jo i teď odpovídá a klidně si hraje s mými prsy a popotahává mi bradavky.
Koukám kolem sebe ale nic nevidím.
"Nehledej to, zvykneš si."
Utíráme se, jdeme ven a Jiří jen tak zavírá dveře.
"Ani to nezamkneš?"
"Proč, služba ten pokoj stejně uklidí, za chvilku se zavírá, tak co."
"Kolik je hodin?"
"Za deset minut tři."
To to uteklo. Jdeme do šatny. Přede dveřmi dostanu nádhernou pusu.
Vstupuji mezi rozjásanou společnost a všichni se ke mně otáčí. Tak co? Jaký to bylo?
Vy jste tedy hulákali, smějí se všichni. Usměji se, pokrčím rameny a jdu ke své skřínce. Eva je tu už taky. Samozřejmě, že se taky směje.
"Pojď, vždyť to je jen legrace. Tady je to normální."
"Holky, ještě jsem Vás nepředstavila, tohle je moje dobrá kamarádka Monika, co umí to jste dnes viděli vlastně slyšeli."
Všichni se smějí znovu a postupně odchází ven. Oblékám se do svého oblečení a jdu za Evou po schodech dolu do suterénu, kde už čeká náš taxík. Sedáme si obě na zadní sedadlo, opíráme se o sebe a za chvilku už obě tlučeme špačky.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek