Končíme se sprchováním. Ani se nesnažím o nějaký tělesný kontakt. Marek mě přeci jen nakonec jemně hladí po zádech. Vystrčím na něj prdelku a nechám se hýčkat. Nic se ale neděje. Žádná reakce. Příro má sice veliký, ale smrskává se do normálního tvaru. Předkožka viditelně přejíždí přes žalud a jak to tak vypadá, dnes končíme.
Bereme si na sebe oba velké osušky a jdeme si sednout k bazénu. Pití je teplé. Není divu, řádily jsme přes dvě hodiny. Žádný pitíčko nevydrží tak dlouho v parném létě studený.
Marek se na chvilku ztrácí. Přináší novou studenou várku. Posadí se a roztáhne nohy. Sedí a dívá se, na svou skleslou nádheru. Příro se mu jen bimbá dole, veliká varlata nádherně vyvěšený. Pravou rukou si s ním několikrát zaklepe. Žádná reakce. Přetáhne předkožku ke kořeni a několikrát se pokusí o masturbační pohyb, divadelník jeden. Nakonec jen kroutí hlavou.
"Vzdávám to. Nedokážu si představit, že bych se měl udělat ještě jednou. Jsem totálně vyždímanej. Absolutně nedokážu pochopit, jak to zvládneš. To tě to nebolí? Jsem přesvědčený, že není nejmenší, ale ty si s ním dokážeš poradit takovým způsobem... nevím, co bych řekl.
Máš ji nádhernou. Tohle nedokážu pochopit. Jsou chvíle, kdy jsi nádherně úzká a doslova šílím když jsem v tobě, za chvilku ji dokážeš povolit natolik, že mi vevnitř doslova kloktá a ty si s ním jezdíš po stěnách sama. Jsi pěkná dračice.. Musím uznat, asi mě vždycky dokážeš udělat, kdykoliv by se ti zachtělo."
Jen se usměji. Přesně tam jsem ho chtěla dostat. Jak se říká "Vyšukat mu mozek z těla a vyždímat jako citron. Jde o to, aby mě chtěl zítra znovu a znovu". Zvíře jedno, aby vůbec nepomyslel na to, že by mohl jít jinam.
Zamyšleně pokračuje: "Asi kdybys chtěla i teď, tak mě dokážeš udělat, ale byla by to dřina pro nás oba dva."
Je to takové suché konstatování, ale má naprostou pravdu. Tutově bych ho dokázala zmáknout, ale byla by to dřina pro oba.
Vstanu a vezmu ho za ruku. Táhnu ho na druhou stranu bazénu. Nejdřív trochu protestuje, ale nakonec jde bez vztekání.
Posadím ho na lehátko a sednu si před něj. Zády se mu opřu o chlupatá prsa. Přehodím přes nás osušku. Pak se nás do ní zabalím. Marek pokrčí nohy a přitáhne mi je pod zadeček. Pokrčím nohy a přitáhnu je k němu.
Kluk je fantastickej. Příro cítím na svých zádech, ale žádná reakce. Přitáhne si mě k sobě a jí mu do nastavené dlaně vložím pravý prs. Chvilku nic, ale pak mě přeci jen, začíná hladit. Být kočka, vrněla bych, až by to drnčelo.
Zavřu oči. Jemně ho hladím po pravé ruce. Paráda, žádný topoření příra, nic takového. Absolutní pohoda. Klídek se prohlubuje....
Probouzím se. Je tma. Marek sedí pořád ve stejné poloze. Chudák, musí být za tu dobu celej dřevěnej.
Pohnu se. Pouští mě z objetí. Pomalu ztuhle vstávám. Kolem svítících světel u bazénu lítají komáři a můry. Docela solidní problém. Když takový mizerný komár zabodne sosák na problémové místo, no však to znáte. Není to žádná slast a navíc zrovna teď, nepotřebuji vypadat jak havajskej domovník.
Pomáhám Markovi vstát. Sotva leze. Nakonec se přeci jen trochu zmátoří a jde prkenně přede mnou.
Když vcházíme do obývací haly, koutkem oka mrknu na hodiny. Vytřeštím oči. Je jedna hodina po půlnoci. Seděli jsme venku přes tři hodiny.
"Jsi blázínek, proč jsi mě nevzbudil?"
"Nebudeš mi to věřit, ale nešlo to. Ne, že bych nemohl, ale nechtěl jsem. Bylo mi totiž s tebou nádherně. Těžko se to povídá."
" Ale..."
"Víš, že jsi při svitu měsíčku nádherná..."
Nic víc už nejsem schopná říct. Taková malá poklona a nebo je to víc... Těžko říct. Faktem je, že takovýhle vyznání udělá každý ženský radost.... Nejsem výjimka.
Zavře dveře na verandu a zhasne světlo venku. Přepne dva vypínače, které zdánlivě nic nespínají. Pak zakóduje alarm, asi zahrady.
"Venku je teď spuštěný zabezpečovací zařízení. Zítra přijede technik a přidá tvůj kód do systému. Co blbnu, vždyť to bude dneska..."
"Takže na balkon?"
"Jasně, na balkon můžeš. Je to jen dole. Chceš něco na pití nahoru?"
Jen zavrtím hlavou.
V patře se s přáním "Pěkné noci" rozcházíme, každý do svého pokoje. Nádherný políbení od Marka je poslední tečka dnešního večera.
Osprchovat a spinkat. Přeci jen toho dneska, bylo vrchovatě.
Vzbouzí mě gongátko dole v hale. Je zajímavý, jak se ten zvuk nese celým domem. Asi snídaně a nebo co se děje...
Marek klepe na dveře. Vystrčím ven hlavu.
"Snídaně je na stole. Hoď na sebe něco a pojď. Oblíkneme se pak."
Myslí to vážně a nebo ne? Bleskově vyčistit zuby a učesat. Že jsem nenalíčená, moc nevadí. Vypadám skoro stejně na oba způsoby. Ještě se na sebe podívám do zrcadla.
Marek klepe na dveře. "Jdeme, paní Helga nemá moc v lásce, když čeká."
Doopravdy má na sobě jen župan.Tak je to opravdu snídaně jen tak...
"Už běžím", pospíchám a zavazuji si pásek kolem pasu, až na chodbě. Přiznám se, že blesková pusa kterou dostávám na chodbě, mě překvapila. Že by mě začal brát trošku jinak než holku na pobavení. Na chviličku to ve mně hrkne. Ale za chvilku, to pomine. Uvidíme, máme před sebou přes měsíc....
"Vstávejte mládeži. Je po devátý a vy vyspáváte jak po Silvestru". Hartusí na oko paní Helga. Po očku na mě pokukuje.
"Chcete s něčím pomoct?", vyhrknu.
"Kdepak, děvenko, to je moje starost. Sedněte a jezte".
Nádherně prostřený stůl v kuchyni je tedy něco. Je vidět, že se tu žije zdravě, ale i draze. Na stole je všechno možný. Takže překapávaný kafe, toho dostávám od Marka doopravdy hrnec, do zlatova vypečený toustíky, namazané lehkou sýrovou pomazánkou a šunčičku navrch. K tomu nakrájený rajský a papriky. Beru si jenom jedno vajíčko, Je na hniličku. To já docela ráda.
Paráda, stačím sníst tři toustíky a jsem hotová. Víc do sebe nemůžu dostat. Marek jich zbouchnul za tu dobu pět a má taky dost.
"Budete doma na oběd a nebo až na večeři?"
"Až na večeři. Nedělejte si o nás starost. Jedeme do Prahy. Nebyl jsem tam půl roku a docela mi to chybí. Přijedeme po šestý".
"Takže, já jedu nakoupit. Dáte si pstruha na roštu?"
Marek mrkne na mě. Horlivě přikývnu. Pstruha můžu v jakýkoliv úpravě.
"Budeme rádi."
Paní Helga bere tašku a odchází. Ve dveřích se ještě otočí ", Neuklízejte to. Dám to do pořádku pak".
Končíme se snídaní a jdeme se převléknout. Převléknout, vlastně obléknout? Otázka, co si mám vzít je ještě nevyřešená.
"Kam jedeme? Kvůli tomu, co si mám vzít na sebe."
"Budeme courat po Praze, asi žádný botičky s vysokým podpatkem".
"Odvážný a nebo sekretářku".
"Klidně sexy. Snad se s tebou můžu pochlubit?"
Usměji se. Už to vidím. To zas bude čumět.
Učesat, nalíčit. Nalíčit jen tak sportovně. Nenápadná rtěnka. Trochu bledší než normálně. Nepatrné stíny, jen tak málo. Skoro neznatelné obočí. Zato si dát záležet na řasách. Gumičku a vlasy vyčesat do koňského ohonu. Ne tak, jako to nosí většina ženskejch, že má gumičku spadlou po vlasech dolů, ale vlasy stáhnout pěkně nahoru a gumičku těsně k hlavě.
Podívám se na sebe do zrcadla. Kouká na mě rozesmátý devatenáctiletý ďáblík. Pohodička, trvalo to jen osm minut. Výsledek víc než ucházející.
Bílá sukýnka okraj rozšířený a jemně zvlněný. Lem dole a v pase, obkroužený jasně červenou lemovkou Pod to bílá tanga. Paráda, prosvítají jen nepatrně. Jen tak, aby bylo něco vidět, a taky, aby bylo vidět, že nejdu naostro.
Bílé kratší tričko, těsně obepínající postavu. Pupík s náušnicí musí být vidět a kroužek v bradavce taky. Bez toho by to nebylo ono. Výstřih, tak akorát, jen aby byl vidět řetízek s přívěškem. Lemování trička je taky červené. Dalo mi to práci, sehnat tyhle dva kusy.
Značkový botičky. Chvilku váhám, jestli si vzít ponožky. Nakonec zvítězí, že ano. Nemíním se zítra párat s odřenýma nohama.
Finíto, do pidi kabelky přes rameno občanku, řidičák intim spray, ve velký většině mu říkám pičifuk. Člověk nikdy neví. Beru to nejmenší balení. Sedmdesát mililitrů ještě nikoho neunavilo. Nepostradatelné tampony. Váhám jestli si s sebou vzít dva a nebo tři. Vítězí jistota. Malou peněženku. V ní necelý dva tisíce. Tisícovku a zbytek v papírákách. Žádný drobný, ani kováky. Nakonec tam ještě končí rtěnka s malým zrcátkem a klíče od domova. Do ruky sáčko od sukýnky a je to.
Netrvalo to ani dalších pět minut a jdu po schodech dolů. Marek už stojí pod schody a čeká.
Nadosmrti nezapomenu na to jak vytřeštil oči. Tak překvapeného kluka jsem ještě neviděla. Jen si polknul. Nic neříká, pořád se jen se dívá.
Trvá to tutově přes pět vteřin. Nakonec mě znejistí natolik, že si říkám, jestli někde nemám skvrnu, flek a nebo nějakou čmouhu od rtěnky.
"Stalo se něco?"
Chvilka ticha, pak se zeptá. "Chodíš takhle pořád a nebo je to kvůli mně?"
"Hádej?"
"No protože jestli pořád, tak musíš o kluky zakopávat. Síla, musím uznat, že jsem ve Státech viděl hodně, ale Češky mají něco, co se nedá popsat. Jsi nádherná."
" Dík."
" Jsem zvědav, kolik lidí dneska kvůli tobě zakopne..."
Jen se pousměji. Tak tohle znám. Mám kamarádku, která pořád provokuje a díky tomu má život trošku problematický. Je o ní, tak trošku přeneseně, větší zájem a proto pořád někomu vysvětluje, že si ji opravdu, ale opravdu, nemůže vzít.
Sedáme do audiny a vyjíždíme na silnici kolem Berounky. Zvláštní, jedeme sice se staženou střechou, ale dovnitř nefouká. Mají to ti skopčáci dobře spočítaný.
Centrum Prahy je od Anděla jako vždycky ucpaný. Nakonec jedeme kolem Vltavy přes František na Náměstí Republiky. Pak ještě kolem staré celnice do podzemních garáží hotelu Renaissance.
Vystupujeme v dobře větraném parkovišti. Marek se ptá, mládence který od nás přebírá auto, jestli má zavřít střechu. Mladík jen zakroutí hlavou a zajíždí s autíčkem do páternosteru. Auto nám mizí z dohledu v podzemí.
Jedeme výtahem jedno patro nahoru. U dveří míjíme pikolíky. Jen stačím zaregistrovat, že jeden šťouchá do druhého. Nic na sobě nedávám znát, ale Marek s úsměvem konstatuje, "Už to začíná".
Venku Marek ještě někomu telefonuje. Nechci se vměšovat do hovoru, ale Marek si mě přitahuje k sobě. Přitiskne si mě k sobě tak, jako když k sobě doopravdy patříme. Zdálky musíme vypadat jako zamilovaní manželé na svatební cestě.
Dost, zase úlet....
Z telefonního rozhovoru vnímám, že Marek s někým domlouvá o tom jak vypadáme. Po ujištění, že nás skutečně vidí, hovor končí.
"Nebudeme sami?"
"Ne, ale neboj. Nebudou moc blízko. Se zblázním. Ve Státech si chodím a dělám všechno bez ochranky a tady to nejde. Není to můj výmysl. Vždycky, když jedu do Prahy se jim musíme ohlásit. Ochranka podle situace buď někoho pošle, nebo můžeme brouzdat sami. Hrůza, připadám si jako loutka se kterou si dělají, co chtějí."
Vezme mě kolem ramen a jdeme Celetnou ulicí na Staromák. Táhneme jako puberťáci Prahou. Do každého kšeftu vlezeme, všude očumujem. Na Karlovo mostě mě nechá rošťák namalovat, s tím, že si to vyzvedneme, až půjdeme zpátky. Poskakujeme jak tajtrlíci do kopce po nových zámeckých schodech.
Končíme u zábradlí nad Nerudovkou. Stojíme a díváme se na polední Prahu, která se koupe v namodralém oparu. Málokdo z Němců kteří tu stojí okolo nás tuší, že je to smogový opar. Ale co. I tak je Praha krásná.
Chvilku stojíme mezi davem a pak mě Marek popadne za ruku. Táhne mě do nově otevřené restaurace, která je na ochozu zahrad, pod námi. Přiznám se, že nevím, o jaké zahrady jde, ale člověk taky nemůže vědět všechno.
Číšník nás posadí proti sobě k pidi stolečku. Marek je ale za chvilku u mě. Číšník nejdřív chce protestovat, ale když Marek objednává láhev šampíčka za dvatisíceosmset korun, protesty okamžitě ustávají. Dokonce dostáváme pergamenový paraván, aby na nás nebylo tolik vidět.
Ještě nám na stolku přistávají jídelní lístky a pidi cvrnkací zvonek, takový ten, co bývá v recepcích. Pak jsme sami.
Zvíře jedno. Nebyl by to kluk, kdyby okamžitě po mě nevyjel. Prsty u levé ruky mi přejíždí po kolínku. Nepokouší se jet zatím výš. Dělá to na mě dojem, jako když si to chce vychutnat.
První přípitek, je tak trochu na žízeň, ale ten druhý je už na vychutnání dobrého vína.
Nedá mi to a pootáčím láhev tak, abych viděla na vinětu....Fakt, je to doopravdy orig. Francouzské šampáňo. Tak, tohle není sekt, ale vážně kvašené v lahvích. Ještě si pootáčím láhev, abych viděla na ročník. Je pět let staré.
Ruka šmátralka mě vytrhuje ze zamyšlení. Markovo prstíky pomalu ťapají po mém stehně nahoru. Zatím se zastavuje u lemu sukýnky. Pomalu se kousek odtáhnu. Ty lidi za tou zástěnou, mě doopravdy znervózňují.
Ruku nakonec dá na mou. Přitáhne si mě. Nádherně políbí. Zas je to takový hezký políbení. Žádná hrubá síla. Jen jemné milenecké políbení.
Rošťák, pokračuje rukou dál a dál. Rty mě jemně přitiskne je krku a pak pokračuje na tvář. Končí na hrdle pod bradou.
Zvíře jedno. Donutí mi tak, abych pomalu zaklonila hlavu. Za hlavu mi dá pravou ruku, abych se mu nepřevážila.
Laskání a líbání se mě líbí, ale jeho levá ruka která mi pomalu vniká mezi roztažená stehna, mi dělá starosti. Pořád ale sama sebe, nemůžu přesvědčit, že to nechci. Vyčkávám, snad mi tam, nakonec nevleze.
Všechno se ale mění v okamžiku, kdy se dotkne poštěváčku. Přiznám se, že jsem ani nezaregistrovala okamžik, kdy mi musel vjet pod okraj kalhotek. Ani tanga nejsou v tomhle okamžiku, to nejlepší. Vědět to, šla bych naostro, i když to na dlouhé putování taky není nejlepší.
Dívám se nahoru, ale přeci jen stačím pootočit hlavu tak, abych se na něj podívala. Při tom, mi zrak padne na tričko. Bradavka je nádherně vidět a v okamžiku, kdy mi začíná jemně dráždit dole, se jako obvykle zvětšuje. Kroužek je pak o hodně víc vidět.
Stačí minuta a jsem v tom. Ten pocit, že jsme od ostatních lidí odděleni jen poloprůhledným paravánem, je fantasticky vzrušující.
Markovo palec a ukazováček, mezi kterými mi žmoulá poštěváčka, se rázem proměňují v nejnádhernější nástroje. Chvilku držím, ale pak jdu v pohybech proti němu. V sedě se k němu pánví vzpínám a pomáhám mu. Okamžik, kdy mi naskakuje husí kůže po těle, je znamením, že to doopravdy chci.
Pomalu se posunu na okraj židle. Ještě kousek roztáhnu nohy od sebe a čekám.
Nádhera, kluk jeden zlatej. Pochopil to. Ukazováčkem mi vjede do dírky a začne mě pomalu šukat. Jemně pomaličku, polehoučku. Žádný zuřiví dorážení klouby na prdelku.
Za minutku přijde na to, že by ve mně mohl nechat prstík a jen pohybovat koncem uvnitř. V okamžiku, kdy s ním přestávám spolupracovat a trošku strnu, s ním začíná pomalu kroutit.
Dost, můj citlivý bod uvnitř dostává polední ťafku. Vyheknu si. Mám pocit, že to určitě všichni slyší. Další pohyb ve mně spouští tak dlouho zadržované uvolnění. Teču tak, že je to jak vodopád.
Pořád ale ještě nejsem na konci. Marek si dá chvilku voraz, ale pak se ve mně znovu pohne. Dráždí mě uvnitř jen koncem prstu, ale vypadá to jako když drnká na tětivu luku. Normálně, pod jeho pohyby drnčím.
Aby mě nebylo slyšet, zabořím pusu do jeho ramene a vzlykám mu tam. Okamžik kdy mě dostává, je fantastický. Vnímám jen jeho špičku prstu a pocit, že mě má hotovou, mezi tolika lidma, ještě umocňuje nádherný zážitek.
Konečný okamžik je tu. Škubnu sebou jednou, dvakrát, potřetí pak to už nevnímám. Orgasmus si prožívám doopravdy se vším všudy. Je mi ale nádherně. Jsem na sebe, taky patřičně hrdá. Hrdá i na to, že jsem se dokázala odvázat mezi tolika lidma. Paráda, nádhera. Je mi fantasticky. Nádherný uvolnění těsně potom je jen pokračování hezkého orgasmu. Okamžik, kdy je mi tak hezky, odchází k realitě pomalu a pozvolně.
Ovšem, okamžik, kdy se vracím do tvrdé reality, není zas až tak suprový. Na chvilku jsem byla naprosto mimo. Marek mě tutově podržel, když jsem se mu chtěla svézt ze židle. Dole plavu jako vodník a všechno vypadá docela jinak.
"Zvíře, dostaneš do zubů." Zhrozím mu pěstičkou.
Jen se roztomile usměje a rukou kterou mě držel za hlavou, si nepatrně připije šampíčkem. Druhou drží pod stolem. Ani se mu nedivým.
"Musím si odskočit.."
"Jasně, počkej..." Dává paraván trošku bokem.
Hrůza, skoro všichni v hospodě se ke mně otáčí. Doufám, že nikde není nic vidět. Vepředu je to v pohodě, ale vzadu...
Končím na toaletách. Naštěstí jsem tu sama. Můžu se na sebe podívat ze všech stran. Bylo to s fousem. Naštěstí není nikde nic vidět. Tanga dolů. Studí jako hrom. Vyhrnu sukýnku a udělám louži. Chvilku přemýšlím. Nakonec otevřu obal vložky a vyndám ji. Vložka mi poslouží na utření a do obalu nacpu tanga. Dá to sice práci, normálně bych je zahodila, ale v těchhle je mi dobře, tak proč se jich zbavovat.
Nechci nic riskovat. Druhý tampón si beru do sebe. Pořád ještě teču a nemíním si zkazit den nějakým flekem na sukni.
Když ty proteklý tanga dávám do kabelky, si s povzdechem říkám, že jsem si měla vzít ještě jedny náhradní. Mohla jsem to čekat.
Vracím se zpátky. Marek ještě chvilku sedí a pak se na okamžik ztrácí i on. Když se vrací, je na něm vidět viditelná úleva.
"Co se děje,"
"Hádej, normálně jsem si ucmrndával a mám bílý kalhoty."
Dobrý, stejný problém jako já. Má, co chtěl.
Znovu si připíjíme. To víno je doopravdy dobrý. Pomaličku usrkáváme a pozorujeme odpolední Prahu dole. Poočku na mě pořád pokukuje.
"Co se děje?"
"Jsi naostro?"
"Hádej..."
Tutově si musel všimnout, že na sobě nic nemám. Koukám se provokativně stranou. Pohladí mě po ruce. Pak ji k sobě přitáhne. Maličké lehké políbení na hřbet ruky. Rošťák, umí.
"Dáme gáblík, co ty na to?"
"Jasňačka, co si dáme."
Cinknutí zvonku skoro nevnímám. Mezitím než se dostaví číšník, oba hloubáme do jídelních lístků. Jiří si dává hradní kapsu a u mě vítězí medailonky.
Dostáváme skutečně solidní porci. Dáváme si oba šopský salát a na konec zmrzlinu. Mám pocit, že se do mě už nic nevejde.
Marek platí. Mimo obvyklé spropitné dostává číšník navíc pětikilo, jen pro něj. Usmívám se, protože přání, abychom přišli zas, je víc než nefalšované.
Loudáme se dolů Nerudovkou. Jdeme zpátky přes Karlův most. Vyzvedneme si malbu a končíme na Staromáku.
Kočí, kterému lezeme do kočáru, nás má nejdřív za Němce, ale zjištění, že jsme Češi, mu na náladě nepřidává. Navíc chceme jet na Náměstí Republiky. To je asi problém. Kočáry tam nesmějí. Nakonec s námi kličkuje uličkami staré Prahy jak o závod. Přiznám se, že nám to ani nevadí. Oba toho dneska máme dost.
Vystupujeme před hotelem a kočí který dostává dva smetany, se uklání. Zároveň s námi tu zastavuje druhý kočár. Sedí v něm dva nenápadní třicetiletí chlapíci. Tak jsem nakonec, přeci jen poznala, mládence z ochranky. Dodatečně si uvědomuji, že jsme jim asi přidělali, s tím kočárem práci.
Marek se k nim jen otáčí a povídá:
"Končíme, jedeme domů."
Oba popřejí "Hezký den". Jdou s námi ještě dovnitř a v okamžiku, kdy vyjíždíme z parkoviště, stojí oba na chodníku.
Oba jim ještě zamáváme a v momentě, kdy nám mizí za rohem, Marek povídá:
"Když máš ty tanga, je to mnohem hezčí..."
Jen zakroutím hlavou, ale asi má pravdu. Ženská prdelka s hezkým prosvítajícím spodním prádlem je daleko víc rajcovnější nežli, no však víte... Příště si na něj připravím poloprůhledný bílý kalhoty, to jsem zvědavá, co bude dělat. Potutelně se v duchu usmívám...
Jedeme do Bráníka. Nakládáme z celního skladu nějakou velkou krabici. Pak ještě hromadu menších. Skoro se to do audiny nevejde. Nakonec to tam nějak naskládáme a konečně jedeme do Dobřichovic.
Paní Helga tutově stepuje v kuchyni. Je totiž skoro sedm.
Přijíždíme. Trošku vyčítavý pohled, ale pusa na tvář to spraví. Musí mít toho kluka moc ráda...Vynášíme z auta krabice a bedýnky. S tou velkou má Marek co dělat. Všechno to vlečeme do tělocvičny, která sousedí se zimní zahradou. Dneska jsou všechna okna nahoře vyklopená a tak tu panuje stejná pohoda jako venku. Je tu nádherně. V okamžiku kdy přinášíme poslední krabici, se ozývá podivný hluk shora. Polovina oken se automaticky přivírá. Nedojedou až dolu, jen tak napůl. Automatika si to zřejmě sama řídí.
Klušem se fofrem umýt a pak dolů na večeři. V koupelnozáchodě letí tampon do koše. Beru si na sebe normální džínovou sukýnku a míň provokativní tričko. Stačím se jen umýt. Přesně v okamžiku, kdy jsem na pokraji schodů se ozývá známý gong. Tentokrát je to Marek. Hrůza, zase jdu poslední.
Pstruh je upravený opravdu jak má být. Paní Helga je asi doopravdy dobrá hospodyně. I když se pokoušíme jíst pomalu a dávat si na tom záležet, moc nám to nejde. Oba doslova zhltneme svou porci. Ani jsem si neuvědomila, že mám takový hlad. Naposledy jsem měla oběd na hradě a to bylo něco kolem jedné hodiny. Při courání Prahou vyhládne.
Nakonec ještě dostáváme na talířku, jeden banán politý čokoládou a griotkou. Okolo tři velké kopečky zmrzliny. Končíme kávou.
Síla, připadám si jak na krmníku. Když to bude pořád takhle musím tutově přibrat za těch šest týdnů. Budu se muset hlídat....No nazdar, už si představuji od paní Helgy, ty řeči.
Končíme s večeří. Marek mě nese pití do posilovny. Chce, abych mu pomohla postavit nějakou novou mašinku, na týrání těla. Budiž, osobně mi stačí když, musím pro kondičku běhat. Navíc se ještě trápit v posilovně? Kluci na to asi mají jiný názor. Třeba je to baví, těžko říct. Marek mezitím hraboší mezi krabicemi.
"To jsem blázen, proč je to už z Kanady. Co to toho blázna zase napadlo?"
"Tys to neposílal?"
"Ale ne, to je od jednoho kamaráda, který tam taky studuje. Bydlíme ve stejném penzionu. Na stejný chodbě, jen dvoje dveře od sebe."
"To ti nic neřekl?"
"Ne, ale Martin je fantastickej kluk. Vždycky něco tátovi pošle. Jen mi říkal, jestli bych to nemohl vyzvednout. Přijede za tři týdny a celou dobu by to leželo ve skladu. Celní sklad je docela slušně drahej, jestli to nevíš."
"Tak to konečně rozbal, doufám, že to nebude půl tuny drog."
"To určitě nebude, jen mi vrtá hlavou....Já ho uškrtím, jestli je to, co myslím."
"Už ti svítá a nebo je to jen dohad."
"Spíš dohad. Když jsme se loučily na letišti, tak mi říkal, aby jsme to vyzkoušely."
"Jak to, on o mě věděl?"
"Ale ne, jen věděl, že mě má někdo čekat na letišti. Jasně že nevěděl, že to budeš ty..."
Uf, alespoň, že tak....
"Víš, co má Martinovo táta za kšeft?"
"Dobrý, dej mi křišťálovou kouli a já ti budu věštit. Odkud bych ho asi znala? Slyším o něm poprvé."
"Má v Liberci takovej, no jak bych to řekl.....bordýlek."
"Malej?"
"No je to spíš bordel...."
"Takže poněkud větší?"
"Spíš velikej...."
"A pan syn mu občas pošle nějakou novinku, co?"
"Asi tak nějak."
"A máme to vyzkoušet?"
"Jo"
"Bezva, tak rozbaluj, ať vidím, co mě čeká!"
Tedy, pěkně to na mě ušil, ale co všechno se má vyzkoušet. Jen doufám, že to nebudě nějaká prasárnička. I za čtvrt melounu ji nemusím mít odřenou a nebo mít natrženou prdku. Dost, uvidíme.
Rozbalujeme, až máme před sebou hromadu věcí. Hadice, krabice krabičky. Konečně mi začíná svítat. Je a nebo spíš bude, nějaký ekvivalent koňského sedla s pořádným umělákem. Ale stejně, je to nějaké divné. Sedlo jsem už jednou viděla, ale nezkusila. Tohle ovšem vypadá trošku jinak. Je to nějaký složitější.
Marek vyndá z jedné krabice objemný manuál a začíná ho číst. Přestávám vybalovat a poslouchám. Po deseti stránkách se oba zvedáme a jdeme si pro pití. Marek nám oběma tentokrát nalévá vodku s ledem. Podle toho, co slyším, to asi budeme potřebovat.
Marek ještě domlouvá s paní Helgou, že může přijít až na večeři, s tím ať uvaří co se jí bude hodit. Moc se jí to nezamlouvá, ale prý si nějak poradí... Ani jeden teď nemáme na jídlo pomyšlení.
Oba si neseme pití do posilovny. Marek pokračuje ve čtení a oba jen zíráme.
Přeneseně, je to taková mašinka, na kterou si holka sedne a zavede si ho dovnitř. Buďto může na něm jezdit sama, nebo... a to je to, o co tu jde. Může si navolit program, který jí bude vyhovovat. Příro se v ní dokáže pohybovat nahoru a dolů. Špičkou, jako myšleno žaludem dopředu a dozadu, dál, krouživým pohybem, smrskávat se a znovu topořit. Žádné problém není poškubávání a cukání.
Na šestnácté stránce manuálu se dozvídáme, že je možné naprogramovat nepatrné výrony fyziologického roztoku včetně několikanásobného výstřiku s regulovatelnou silou. Toto vše se dá samozřejmě ovládat i manuálně, takže si žena dokáže přizpůsobit okamžik výstřiku, kdy je pro to nejlíp připravená.
Ještě tomu není konec. Pozor, při nastartování mašinky dvacet minut předem, je možné zvolit teplotu uměláka a mašinka ho bude udržovat na zvolené teplotě a nebo podle programu.
Ještě nekončím. Ve finále je možné sestavit si program podle přání s možností, kdykoliv pozdržet další krok a prodloužit si to, co se nám líbí, a nebo, co se nám nelíbí přeskočit. Následuje výčet několika desítek světových i evropských pornocelebrit s tím, který program dotyčná celebrita doporučuje, včetně typu umělého přirození. Výměnných nástavců je celkem osm, plus dalších šest do análu.
Síla, už tak si připadám jako cvok.
Na třicáté stránce manuálu se dozvídám, že je možné toto všechno zkombinovat s ovládáním, které má váš milý připnutý na svém údu.
Baf, oba okamžitě hrabošíme a hledáme inkriminovaný díl. Skládá se to vlastně ze dvou dílů a tak to dá práci, najít to. Nakonec Marek rozbaluje krabičku která má číslo 42. Troubové, taky jsme si to mohli ulehčit. Na konci manuálu je seznam všech položek a v které krabici je.
Chvilku oba zíráme jak puci. Pak mi dochází, že ten kroužek se dává ke kořeni příra a ta disková destička dolů k prdelce. Je to jasné, na zakončení nervového kmene.
Marek ještě chvilku zkoumá, jak se to přicucává a nebo jak se s tím zachází. Kroužek je jasný, ale destička. Nakonec se dozvídáme, že se lepí přímo na tělo. Pak to stačí namočit a je to dole. Samozřejmě, princip holek, co mají přilepený kytičky na bradavkách.
Dumáme, jak to funguje. Napájení je malými čočkovými bateriemi. Dosah maximálně tři metry, víc snad není zapotřebí. Výdrž nabíjecích baterii je deset hodin. Dost tedy na to, abyste se mohli dostatečně vyšukat. Pochybuji, že někdo je v tom, víc než deset hodin...
Všechno tohle je napájený z bedýnky, ve které jsou zároveň reproduktory. Celé to má totiž zabudovanou solidní pětikanálové audio. Vůbec se pak nedivým, když z několika beden vybalujeme i ostatní součásti včetně reprobeden.
Hlavní motor podle specifikace má 100 w a napájí hydraulické čerpadlo, které s tím vším hýbe a škube. Jako hlavní přednost uvádějí...žádné odpuzující rytmické zvuky, žádné cvakání. Asi mají pravdu.
Ještě se dívám až dozadu. Je tu odkaz na webové stránky výrobce, včetně servisních partnerů. Pod tím, ještě důrazné upozornění, abychom vždy a zásadně používaly originální díly a přípravky, včetně lubrikačních gelů a fyziologických roztoků.
Hledám kdo je k nám ze servisu nejblíž. Hele, republika Osterajch a Wien. Přesně tak jak to tam bylo, jsem to opsala. Jsou to volové...mají nás na háku, tím teď myslím Evropu, jako takovou.
Pomalu začínáme sestavovat. Připadá mi to jako velká stavebnice. Marek nejdřív pouští hudbu z normálních bedýnek co jsou tu. Pak začínáme pomalu zacvakávat různé svorky a hadice. Na podložku u sedla, (je to taková miniatura) se dá dát i silnější vložka. To aby netlačily kolena. Asi záleží na ženský, jestli se chce nechat šukat sama a nebo od mašinky.
Po hodině to máme za sebou. Zbývají nám ještě pochromované trubky s podivným pogumovaným povrchem. Na konci držadla. Obě jsou výměnná. To jedno je takové podivné. Nakonec nám to dochází skoro najednou.
Vždyť je to vlastně ruční manuální ovládání. Takový placatý joistyk. Jasně, aby si to mohlo ovládat.
Tyče se stoprocentně někam zacvakávají. Nakonec nacházíme i místo kam patří.
Celý stroj tedy leží před námi. Ze pravé strany bedny, která je zvlášť a vedou do ní kabely a hadice, je pidi klávesnice a tlačítko zapnutí. Miniaturní obrazovka a šuplík na disketu. Všechno si to můžeš naprogramovat na počítači a tady si to jen spustit a nebo uložit.
Marek všechno ještě jednou kontroluje. Ještě se pro jistotu dívá do manuálu. Ta mašina musí stát balík.
"Tak máme to nechat jet naprázdno dvě minuty. Pokud by se něco dělo, samo se to zastaví."
"Dělej, jsem zvědavá."
"Nediv se když to bude cvakat a foukat. Při prvním nastavení to musí ze sebe dostat vzduch, co byl v trubkách a hadicích. Na první start to má jít bez roztoků a gelů. Doufám, že jsme tam neudělali žádnej kopanec."
Poslední pokrčení rameny a stiskne tlačítko startu.
Chvilku nic. Vypadá to jako když startuje počítač. Naprosto jasně je slyšet HD a jeho hlavičky. Za okamžik pak naskakuje motor. Pak ventilátor. Mašina jemňounce šumí a vrní. Žádný kravál, nic takového. Trvá to deset vteřin a pak to začne. Fouká si a brumlá jako starý dědek.
Oba se na sebe podíváme. Hadice sebou škubou a cukají.
Nic ale netrvá věčně. Po nekonečné minutě se všechno uklidňuje a ztišuje. Nakonec se ozve gong. Je to takový to plechový gongnutí z pidireproduktoru počítače.
Na zelené obrazovce svítí OK.
Nevydržíme to. Musíme si tlesknout. Tak v tomhle jsme se sešli na sto procent. Paráda, co dál.
"Chceš to zkusit?"
"Ty bláho, když nám to dalo takovou práci, je škoda to nevyužít."
Marek rozsvěcuje boční světla. Automaticky se zatahují žaluzie na oknech a stropu. Fakt, tenhle barák je samý překvapení.
Ztlumí světla a přitlumí hudbu. Pak se docela hihňáme u nástavců. Nakonec vítězí ten prostřední. Opravdová tělová barva.
"Mě picnou, ono to má světlovod. Ten umělák v tobě snad i svítí."
"Zacvakává ho na místo. Počítač okamžitě reaguje. Nejdřív příro rozsvítí a pak předvede, co umí. Nejdřív zpomaleně zakrouží, Pak se pěkně smrskne a znovu ztopoří. Několikrát zašuká nahoru a dolů. Nakonec předvede krouživý pohyb jen žaludem.
Síla, Marek bere do ruky manuál a přináší si židli. To je síla. Budu se učit šoustat podle knížky. No, to tu ještě nebylo.
Originální náplně jsou ve specielních kapslích. Dáš to do šuplíčku a zacvakneš. Mašinka si to sama nacucne.
Marek se zase směje.
"Kolik ti mám navolit teplotu? Jsou tři možnosti. Chladný jako zimní vítr, příjemně tělová a nebo saharská vášeň."
Normálně vyprsknu. "Snad tělovou, dá se to pak změnit?"
"Tak u tohohle asi ne, ale třeba se o tom dočtu dál."
Vyndavám koncovku uměláka a jdu si ho umýt. Svlékám se a přitom se mi docela klepou kolena. To jsem zvědavá, nakolik mě to bude vyhovovat. Tohle jsem tedy ještě nikdy v sobě neměla.
Marek sedí na židli proti mně.
"Nemůžeš jít ze strany. Přeci jen, nechat si to dělat a přitom se koukat na tebe, jak si listuješ v knize."
Bere židli a odnáší si ji vedle mě.
Jdeme na věc. Znovu nasazuji nástavec. Opět obligátní taneček. Tentokrát svítí nádherně neonovou modří.
"To, ty?"
"Ale, jen zkouška změny osvětlení, povedla se ne?"
Ještě ztlumí boční světla. Nakonec maličko přidá. "Nevidí na to čtení..."
Fakt, vypadá to super rajcovně. Namodrale svítící příro a příjemný přítmí. Hudba hraje z beden u mašinky. Basy člověka doopravdy rozduní. Co víc si přát. Tohle se jim doopravdy povedlo. Hudba doopravdy k šukání.
"Jak začnem. Jak to funguje s gelem. On sám, nebo pro to něco musím udělat."
Pokleknu k mašince a dívám se na joistyk, Na první pohled tomu vůbec nerozumím. Protáhlá hlavice. Takový prapodivný příro. Uprostřed žlutej knoflík. Hlavička nahoře, která se dá stlačit a všechny strany. Pod ní plocha která se dá stisknout a nakonec spodní díl který se dá povytáhnout. Postupně zkusím všechny pohyby. Příro se zazmítá a pak se zastaví. No uvidíme, snad to nebude mít nějak velkou sílu. Zrovna nestojím o to, abych si ublížila.
"Zmáčkni a na chvilku podrž to žlutý, malý, tlačítko uprostřed."
Udělám to. Chvilku jej podržím a na konci příra se vyrojí pár kapek namodralého gelu.
"Madam, máte namazáno...."
To vůl, To může napadnout jen chlapa. Ale musím vyprsknout.... Co se k tomu dá dodat?
"Prdelky co!"
Pokleknu nad něj. Levou rukou kousek rozetřu gel po celém údu. Pak ho pomalu vezmu do sebe.
Nádherný uspojující pocit. Je nádherně chladnej, opravdu asi tak, jako když vám ho tam zasune kluk. Pomaličku se přizdvihnu a znovu dosednu. Vniká do mě dál a dál. V okamžiku kdy dosednu podbříškem na sedlo, mu kousek chybí do konce. Pohovím si a nechám ho chvilku v sobě působit. Paráda, jak to jinak nazvat.
Otočím se k Markovi.
"Co dál?"
"Když pomalu stlačíš hlavičku, bude se do tebe zasouvat. Při celkovém naklopení, se bude posunovat tam, kam chceš. Když tu hlavičku povolíš, pojede z tebe ven a naklopením hlavičky bude kroužit uvnitř jen žalud. Dole pod tím vším je ještě spínač na to jestli má jezdit celý a nebo jen jakoby zvětšovat a zmenšovat na délku. To se ta část těsně nad sedlem, nebude pohybovat."
V hlavě totální guláš.
Pomalu tisknu hlavičku dolů.
Nádhera. Bez jediného zvuku se ve mně zhmotňuje. Vyplní mě celou a pak se zastaví. Žádný tlak na konec pochvičky, žádná bolest. Pustím jej. O něco rychleji se stáhne zpět. Kousek se přizdvihnu. Stisknu znovu hlavičku. Znovu ten nádherný pocit plnost. Zkusím to o něco rychleji. Přesně kopíruje moje stisky. Udělám to pětkrát za sebou a on ještě pokračuje, jakoby ze setrvačnosti chvilku dál. Zkusím to zatlačit na něj pořádně a několikrát za sebou. Paráda, pocit, že mě někdo doopravdy šuká, to není, ale tohle je zase něco jiného. Pohyby dojíždí tentokrát o něco déle. Nádhera, je to naprosto něco jiného, než když vás šuká chlap, ale je to pěkný, zase jiným způsobem.
Zasunu si ho co nejdál a pomalu zkusím objet přitlačením prstu hlavičku. Příro vevnitř přesně kopíruje pohyby. Cítím, jak mě projíždí uvnitř pochvičku, krouživým pohybem. Kousek vyjedu ven a zkusím tenhle pohyb ještě jednou a rychleji. Mašinka přesně obkrouží znovu pochvičku. Ještě kousek povyjedu ven. Zkouším najít můj citlivý bod.
Trvá to pět vteřin a mám ho. Zkusím v té hloubce objet stejným způsobem pochvičku. V dalším okamžiku se znovu dotýkám bodu G. To už je ale jako když mnou projede drát.
Vyskočí mi husí kůže. Bradavky povyskočí a ztvrdnou. Nezbývá mi než si vydechnout.
Vzdychnu si tak, že je to slyšet i přes hrající hudbu. Jedu několikrát dokola. Rajcuje mě to tak, že se musím dole maximálně sevřít. Ale, čím víc se svírám, tím víc jsem uvnitř citlivá. Šílenství znovu vypuká. Znovu plavu jako blázen. Opět mi to dostává. Vnímám už ten úd, jako by byl pravej. Na chvilku zavřu oči. Představuji si Marka, při takovýhle šukání. Kdyby se mu takhle nádherně kroutil...
Je to dílo. Nedokážu v sobě ty vzdechy a kňourání udržet. V okamžiku kdy mi jede znovu dovnitř až na konec, si uvědomuji, že když nepřestanu, udělám se do dvou minut.
Pootočím hlavu. Marek se na mě dívá s úžasem. Jen kroutí hlavou. Pak se ke mně skloní.
"Mám jít pryč?"
Jen si polknu, a zavrtím hlavou. Chci, aby tu byl. Chci, abys mě viděl, když mám orgasmus, i když mě šuká tahle mašinka.
Nakonec se trošku seberu. Pouštím hlavičku a jen si tak posedávám s umělákem uvnitř. Po minutce jsem redy. Nakonec dokážu za chvilku i normálně promluvit.
"Ty vole, tohle je kouř. To si nikdo nedovede představit. Promiň...."
"Asi jsem slabej jak čajíček, koukám....." konstatuje smutně.
"Jsi trouba, víš. Tohle je úplně něco jinýho než chlap. Nemůže se to srovnávat. Je to... no něco novýho, proto ta reakce." trošku ho utěšuju.
"Opravdu nechceš, abych šel ven?"
"Ne, ani náhodou. Kdo by mě četl návod k použití!"
"Jsi péro víš!"
"Radši si udělej pohodlí, než si zlomíš vlastní péro, podívej se na svoje kalhoty."
Nemusím nic víc vysvětlovat. Flek na kalhotách je víc než výmluvný.
Marek se ani nedívá. Kalhoty a boxerky jdou dolů. Triko taky. Všechno to končí na zemi za bednou. Otáčí se ke mně. Jeho polostopořená hadice se mu bimbá mezi nohama.
Rukou mě pohladí po tváři a jde si znovu sednout.
Jen se dotknu hlavičky ovladače, okamžitě registruji pohyb jeho příra. O nic se nesnaží, jen se dívá na mě, jak se dráždím. To mu úplně stačí k tomu, aby ho to rajcovalo.
"Hele, radši mě pověz, jak to vlastně stříká."
"Spodní nákružek nahoru, ale prý opatrně...."
"Dám pozor, neboj se."
Znovu tisknu hlavičku. Mašinka se znovu rozbíhá. Trvá to chvilku dýl, ale když přejedu několikrát přes můj bod, jsem v tom znovu. Nejdřív se jen kloužu, ale pak přidávám na síle. Nakonec mě mašina šuká vší silou.
Celou váhou poloviny těla visím a tisknu ovladač. Když si chci odpočinout, povolím a nechávám se šukat dokola. Můžu si s ním kývat dopředu a dozadu.
Jedu stále rychleji a rychleji. Jsou okamžiky kdy si uvědomuji, že kňourám jako při normálním šukání. Jedu stále rychleji a rychleji. Nakonec jen hekám.
Už to bude...ještě kousek a pochvička se mě stahuje v křeči. Pocit, že to můžu ucvaknout, je víc než reálný. Nakonec tisknu spodní kroužek nahoru.
Vyloženě vnímám a cítím, jak se příro kousek svezlo zpět a okamžik výstřiku je tak intenzivní, že ze mě doslova vyráží skřeky. Před očima mám tmu. Ještě, že sedím. První výstřik, jako rána bičíkem, dalších, nevím pět, možná víc, už s ukojujícím pocitem. Žádný předráždění, nic takového. Pak okamžik na zklidnění. Příro je ještě půl minutky ve ztopořeném stavu, ale pak se uvolňuje a scvrkává. Přesně tak jako při normálním aktu. Orgasmus mě opouští. Připadám si mátožná a pěkně unavená. Je mi nádherně.
Narovnám se a odhrnu vlasy z čela. Přehodím je nazpět. Ruku mám lehkou jako pírko. Na ruce mám vlhko. Na zádech taky. Dodatečně si to uvědomuji.
Podívám se na Marka. Příro mu už polovisí, ale ještě mu z něj odkapávají poslední zbytky semene. Zvíře jedno, nevydržel....
Nemám mu to zazlé, ale studí...
Pomalu vstávám. Příro za mě s patřičným zvukovým efektem vyjíždí. Dole je louže jako hrom. Na nic víc se už nedívám. Popadnu sedícího Marka za ruku. Vleču vzpírajícího se kluka do sprchy.
"Pojď, musím si tě vychutnat. Kde máš ten kroužek s tou destičkou."
Ani se nepokouší něco říct. Jen zakývá hlavou k mašince.
"Zvíře, máš se na co těšit...."
V duchu se už nedivým ani tomu, že jsou tam, od někoho dopředu nastavené programy. Určitě je každý nějak jiný a tak si určitě všichni přijdou na své. Budeme zkoumat! Tomuhle by se asi dalo pěkně propadnout....
Pokračování příště.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek
Původní stavy anket a stav přístupů, ke dni 27.12.2019 v xlsx