Jdeme s Jiřím ze sálu ven. Většina lidí se musí občerstvit. Po tom, co tu předvádějí naši účinkujíc,í musím uznat, že se divákům ani nedivím. Takovéhle sugestivní ztvárnění dvou milujících se lidí není jen tak vidět. Pravdou je, že se na tom fantastickým způsobem podepisuje i technická stránka věci. Když vidíte hezkou kočku pěkně v detailu, jak si vzrušeně saje spodní ret a pokaždé, když ji kluk přejede po poštěváčku, sebou nádherně cukne!
Musíte potom uznat, že to nešlo udělat víc rajcovněji. Neviděla jsem zatím nikoho, komu by při tomhle a druhém čísle nestál (všechno je popsáno v předchozí povídce). Chlapi si různě poposedávají a zas naopak, ženský většinou ztuhnou a sedí naprosto nehnutě. Nikdo si nedovolí ani zašeptat. Celý provoz domečku se naprosto zastavuje. Všichni mimo personálu se jdou podívat. Nakonec není v přilehlých prostorách mimo obsluhy nikdo.
Dostáváme od Jitky svoje oblíbené pití a jdeme se podívat, kdo nás dnes obšťastnil svoji přítomností. Většina návštěvníků je z Německa, ale je tu i pár Čechů. Převaha asi tak osmdesát na dvacet procent. Je vidět, že se klientela doopravdy zkulturnila. Není tu žádný dřevák, jak říkají holky. Alespoň že je to tak. Je to určitě dáno tím, že u nás je tak solidní úroveň, že si můžeme vybírat klientelu a nemusíme brát každého z ulice. Tenhle podnik si dlouho budoval svoji solidní úroveň a neznám žádný, snad jen v Německu, kde je to na takhle vysoké úrovni.
Procházíme se mezi hosty. Zdraví nás minimálně třikrát naprosto neznámí lidé. Jiří i moje maličkost odpovídáme na pozdrav s profesionálním úsměvem a přáním hezkého večera. Jsou to stoprocentně návštěvníci, co nás viděli na točně, buď tady a nebo někde jinde. Jinak si to nedovedu představit. Já ani Jiří nikoho z nich neznáme. Jiné vysvětlení nás nenapadá.
Jdeme ještě na chvilku k baru. Můžu nechat oči na naší obsluze. Je to fantazie, co si ti naši kluci vymysleli za uniformu. No, uniformu. Každá kočka z obsluhy je sice v jiné barvě, ale je to něco. Vlastně jsou tu tři bary. Na dvou jsou jen holky a vpředu je dvojička a kluk. Taky správnej řízek. Na každém baru je jiná barva. U nás je to vínově červená..
Nádherná vestička bez zapínání. Uprostřed jen řetízek, aby se moc nerozvírala. Pod ní nic. Pokud se kočka nakloní ke klientovi, musí být vidět skoro všechno. Pokud jsem si stačila všimnout, všechny ty kočky na baru (a je jich tu celkem osm) mají v levé bradavce kroužek. Normálně to není vidět, ale jakmile se předkloní, můžou chlapům vypadnout oči z důlků.
Dost, tedy vestička, sukýnka krátká s rozparky vpředu, asi tak na vrcholu stehna. Délka toho rozparku je skoro do výše boků. Vypadá to nádherně. Když kočka jde, obnaží se jí nádherně celé stehno. Super, je to udělaný tak, aby se ukázalo jen to stehno a nic víc.
Ovšem, jak jinak. Pokud se ale tahle obsluha otočí a musí pro něco do lednice, je vidět zezadu všechno. Doopravdy naprosto všechno, i ten Jitčiný pověstný kroužek, kterej jí svítí na lapličce. Jako nádherný finále se stkví na noze ta průhledná botička. Celek působí naprosto vyváženě a nádherně. Žádná vulgárnost, jen hezký holky, který mají co ukázat. Není třeba ani podotýkat, že ty lednice jsou na odvrácený straně baru, aby se holky musely ukázat zákazníkovi.
Všechny kočky jsou do pětadvaceti let, nádherný kusy. Dolíčení je perfektní. Jediný, co mi až za chvilku dojde je, že ani jedna z nich nemá na rukou dlouhý nehty. Všechny je mají nalakovaný, ale ani jedna dlouhý. Fakt je, že se se sklem špatně manipuluje s dlouhými drápy. Doopravdy, všechno je to vypočítaný na to, aby se tu klient cítil jako v ráji.
Podle toho, jak se všichni stahují k baru, vidím, že holky mají úspěch. Není nad to, když taková pěkná kočka dokáže oblečením a nalíčením svůj imič umocnit.
Holky jen kmitají. Žádný spěch, ale je na nich vidět, že jsou všichni naprosto sehraná parta. Ještě chvilku pozorujeme cvrkot a najednou mám pocit, že se na mě někdo dívá. Otočím se a vidím Pepíčka. Jdeme k němu.
" Chcete jet domů Lincolnem?"
Je to starý srandista. Žádný Lincoln jsme ani jeden na parkovišti neviděli.
" Kecáš, kde bys ho vzal?"
" Uvidíme, pokud pojedete do Prahy po druhý ráno, dejte mi vědět."
No, v tomhle autě jsem jela jen jednou a Jiří vůbec ne. Klidně bych si to zvopákla. Nádherný kožený sedadla a šampíčko. Místa je tam tolik, že není problém si tam zarošťačit. Hrom aby do toho praštil. Zrovna dneska nemůžu. Zatracená práce.
Pepíček odchází a zároveň zaznívá gong. Všichni se pomaličku přesunují do sálu. To jsem zvědavá, co nás čeká teď. Musím uznat, že to, co jsme doteď viděli bylo super. Předpokládám, že další vystoupení bude určitě v podobném duchu.
Sedíme s Jiřím na našich služebních sedadlech. Najednou do mě Jiří strká, abych si poposedla. Martin si sedá, na poslední sedalo k uličce.
" Na tohle jsem zvědav. Když jsme to zkoušeli, kluci to nemohli nasvítit. Potom se jim to povedlo. Museli ale přidat ještě jedno světlo z každé strany. To jsem tedy zvědav."
Jako poslední před vystoupením se ozývá obligátní prosba od Bohouška, který doprovází celý večer, o vypnutí mobilních telefonů, navíc doplněná důraznou žádostí, aby nikdo nezasahoval do následujícího dění. Co si to na nás připravili?
Světlo se rozsvěcuje a k mému obrovskému překvapení se objevuje středověký pranýř. Doopravdy středověký pranýř se vším všudy. Dřevo je omšelé a celé zčernalé. Vypadá to jako když je to je skutečný kus a ne žádná replika, která byla vyrobena právě nedávno.
Jen to zahučí. Vidíme u návštěvníků neskrývaný úžas. No tohle se asi nikdo nepokusil dostat na točnu. Fakt asi světová premiéra.
Matně si na okamžik vzpomenu na jednu návštěvu v tehdejší NDR. Moji rodiče jeli na nějakou soutěž, kterou pořádal spřátelený "Svazarm" v NDR. Ani nevím, jak se to jmenovalo. Snad Cvingrpokal. Možná, že se to píše i čte jinak. Nepamatuji se už, co všechno se tam dělalo. Ale jedno mi naprosto jasně utkvělo v paměti.
Museli jsme se vyšplhat na hrad a jeho jméno si budu pamatovat do smrti - "Stolpen". Je to vcelku nezajímavý hrad stojící na rovině, kterých je na evropském kontinentě hromada. Tenhle ale Němci vylepšili tím, že na něm umístili výstavu skutečných mučících nástrojů středověku. Každý si na ně mohl sáhnou. Můžu Vás ubezpečit, že i silné povahy toho měly dost. Abych nezapomněla, u každého bylo s německou důkladností napsáno, odkud je a od kdy do kdy se používal. Jen kolik lidí na nich a v nich sedělo či leželo tu nebylo. Hrůza, musím přiznat, že to tenkrát se mnou zatřáslo.
Pro mě, desetiletou holku, to mělo vyloženě stresující účinky. Dodnes mám v paměti španělskou pannu, která měla dole absolutně zčernalý a krví nasycený žlábek. Bylo to naprosto psychicky zničující stát u nástroje, ve kterém skončilo bůhvíkolik životů. Když si uvědomím, že toho nebožáka do týhle obludy zavřeli a potom počkali, až přestane křičet a vykrvácí. Hrůza, jen se pokaždé otřesu, když si na tenhle zážitek vzpomenu.
Dodnes nevím, jestli se naši sousedé chtěli pochlubit anebo to pro ně je jen taková zajímavá pamětihodnost. Těžko říci. Faktem je, že všichni návštěvníci z tohohle hradu odcházeli naprosto tiší a věřím tomu, že většina se jich sem už nikdy nevrátila.
Jo, to bylo zase jen takové malinké odskočení. Vždyť mě znáte, pojedeme dál.
Vzadu se objevují katovi holomci a vlečou před sebou nádhernou kočku. Všichni jsou oblečeni naprosto realisticky v dobových kostýmech. Chvilku se mezi sebou hádají a potom nakonec si hodí kostkou. Všem je jasné, že se dohadují, jaké bude pořadí. Kočka čeká tiše připoutaná za jednu ruku k pranýři.
Takhle zvnějšku to vypadá naprosto naturalisticky, ale tohle se mohlo skutečně odehrát v šestnáctém století kdekoliv.
Jeden jí podrží za ruku a druhý se pokusí z ní strhnout šaty. Holka zaječí a kousne ho do ruky, kterou se jí snaží roztrhnout halenku. Vytřeštím oči. Proboha, ona ho doopravdy kousla! Kamera se otáčí. Kluk má vidět naprosto zřetelně na předloktí její zuby. Bude z toho modřina jako hrom.
Chvilku se zase dohadují a k tomu jednomu, co ji drží, se přidá ještě jeden. Poslední z trojice jí roztrhne a serve halenku, co má na sobě. Proboha, nechtěla bych být švadlenou, která dá tyhle šaty zase dohromady. Halenku na ní doslova trhá a rve na kusy. Všichni sedí a ani nedutají. Je to přeci jen silný kafe. Kočka sebou hází a kope kolem sebe. Vypadá to tak věrohodně, že skoro přestávám věřit, že to je jen hrané. Připadá mi to, jako když ji přivedli někde z ulice a nic jí neřekli.
Ještě chvilku a mají její prsa venku. Nádherný čtyřky. Jak sebou hází a kroutí, prsa jí jen lítají. Má nádherný obrovský bradavky. Většina žen, pokud je má takhle veliké, je má ploché a ne moc vystouplé. Tahle je pravý opak. Obrovská osmicentimetrová bradavka je uprostřed zvednutá do centimetrového fafíku. Nádhera, moc žen je takovýhle nemá.
Ti dva ji pořád drží a třetí se k ní přibližuje jen zezadu. Stahuje jí jednu spodničku za druhou. Holka sebou škube a kroutí. Dá mu to docela solidní práci. Ti dva mají co dělat, aby ji udrželi.
Když je už svlečená, jeden z nich jí vjede rukou mezi nohy. Reakce je ukázková. Nakopne ho tak, až mu cvaknou zuby.
Aha, přeci jen je to hrané. Kdyby ho takhle doopravdy nakopla, nezvednul by se po půl minutě.
Nakonec ji všichni tři naprosto vzpouzející a kopající přivlečou k pranýři. Jen díky tomu, že ji za každou ruku drží jeden a ten poslední ji přidržuje za vlasy, se jim podaří zaklapnout ji do pranýře.
Doopravdy, mají ji tam jak za středověku. Ruce a hlava jí kouká na jedné straně, na druhé straně má zbytek těla. Nohama kolem sebe kroutí a kope. Ti holomci, přitáhnou dubovou lavici a strčí ji jí mezi nohy. Nakonec ji přinutí, aby si na tu lavici klekla. Nevěřím svým očím. Vezmou malý bičík na koně, co se používá na parkůru, a začnou jí vyplácet. Po pár ranách, ale tedy doopravdy nefalšovanejch, si dá říct.
Kamera jí bere naprosto zblízka. Normálně jí vyhrknou z očí slzy. Musí to být strašné rány. Nakonec si dá říct a kleká si na tu prokletou lavici. Okamžitě jí připoutají kotníky k lavici. Teď je tedy spoutaná tak, že se jim nemůže vůbec nijak bránit.
Ruce a krk má zpola odřezej. Boky a zadeček má vyšpuleném a připravenej na to, aby si to s ní mohli rozdat. Hlavu a ruce má níž než prdelku. Pominu-li ten způsob, jak ji tam dostali, musím přiznat, že tahle poloha je superrajcující. Kočka sebou škube a kroutí. Teď se tedy nemůže bránit už ani trochu. Podle toho, jak se ti tři mezi sebou dohadují, začínám věřit, že celá čtveřice je z Polska. Nevadí, umějí.
Jeden po druhém se svlékají. Všechno oblečení je doopravdy dobové. I ty boty, snad se jim říká škorně, jsou pravé.
Nakonec si ti dva stoupnou za ní a ten vylosovaný si ji vezme. Pokouší se ji nabodnout napoprvé, ale nejde to. Holka je naprosto sevřená a nechce ho tam pustit. Ke slovu přijde zase bičík. Stačí jen pár ran a je otevřeno. Kočce se po tváři koulí slzy jako hrachy. Holomek si ji bere a šuká. Kočka jen drží a vzdychá. Solidní příro mizí uvnitř a zase se objevuje v celé své velikosti.
Šuká ji s přestávkami alespoň pět minut. Vždycky musí na chvilku přestat, ale za chvilku jede dál. Je nám jasné, že se nechce hned udělat. Ti dva zatím hrají vedle na zemi karty. Šílený, celý je to praštěný, ale klienti se baví. Je to přesně tak, jak jsem psala tuším v desáté povídce. Máme na to jiný názor.
Ještě chvilku a zastaví se. Povídá něco těm dvěma okolo. Zvednou se a jdou k němu. On si ho zase zatrčí dovnitř a jede dál. Ti dva si sednou z každé strany a dráždí jí bradavky. Tohle je snad okamžik, kdy se mi zdá, že se to tý kočce líbí. Kroutí a žmoulají si její bradavky jako kus chleba. Má je nádherně tuhý. I když jí visí dolů, pořád z nich nejsou neohrabané bimbáky. Pořád drží správný tvar a tuhost.
Ten vzadu nakonec jede jako ďábel a v okamžiku, kdy končí, ho zastrčí co nejdál. Všichni čekali, že půjde ven, ale opak je pravdou. Stříká dovnitř do kočky. Podle toho, jak se mu škube, to musela být solidní dávka. Kočka se jen chvěje a vzdychá. Na detailním záběru je vidět, že se jí klepou kolena.
Další z chlapíků se svléká do naha. Nasliní si příro a jen se uvelebí. Je uvnitř na jedno doražení. Na druhé je na konci a šuká ji až někde daleko v bříšku. Kočka jen heká a kroutí se. Ti dva se ničím nenechají rušit a kroutí jí pořád ty její fafíky. Když se dívám na to, co jí s nima dělají, mám pocit, že je ta holka musí mít gumový. Ten jeden je zvlášť brutální. Popotahuje jí bradavky takovým způsobem, že to musí určitě bolet. Ten vzadu se ničím nenechá rušit a jezdí si jako o závod. Najednou vytáhne příro. Je to solidní kus. Předkloní se a z pusy vypustí sliny na její zadeček. Přiblíží se k ní a začne jí ho strkat do druhé dírky. Kočka najednou obživne a začne se kroutit a škubat. Nemá moc místa k obraně. Trvá to jen chvilku a je uvnitř. Ještě několik plivnutí na zadeček a má ho celého uvnitř. To je tedy síla. Tohle zřejmě nikdo z nás nečekal. Maník se nenechá nijak prosit a šuká ji do tý druhý dírky se stejnou intenzitou jako do pochvičky. Holka sebou kroutí a prosí ho, aby jí to nedělal. Není ji to nic platné. Šuká ji až na konec. Ponoří si ho do ní až ke kořeni a ještě jí tam s ním kroutí.
Nakonec ho vyndá a jede zase v pochvičce. To ale jen proto, aby se udělal jako ten předcházející taky dovnitř. Kočka musí být už plná toho jejich semene. Jen sebou občas škubne a vzdychá.
Nakonec nastoupí ten rabiják, co jí kroutil ty bradavky. Má ho jak hadici. Nabodne si jí a šuká ji pomalými dlouhými tahy. Odežene rukama ty dva, co sedí ze strany. Než odhodí vestu, co má celou dobu na sobě, sáhne do kapsy. Vyndá tři kolíčky na prádlo. Ne nějaký mrňousy, ale ty větší. Zkusmo si párkrát cvakne kolíčkem naprázdno. Pokaždé je slyšet solidní cvaknutí. To péro na tom kolíčku je pěkně tvrdý.
Holka na něj kouká dozadu s neskrývanou hrůzou. Dva jí zacvakne na bradavky.
Co to s nima udělá si ani nedovedete představit. Okamžitě ztvrdnou a postaví se jak na povel. Stanou se z nich normálně špuntíky od vína. Ten poslední jí dá na jejího velikého poštěváčka. Kočka jen zaječí. Zajede jí do pičky a začne šukat takovou silou, že se jí hlavička a kozičky jen klepou. Jede jak šílenec. Vůbec ničím se nezdržuje. Je na něm vidět, že se chce co nejdřív udělat. Zastaví se jen jednou a to je vidět, že už nemůže. Kočka pod ním kvílí a vzdychá. Nakonec se všechno zastavuje. Hudba přestává hrát.
Nalehne na její chvějící se zadeček a uvnitř ní si stříká. Musí to být taky pořádná záplava. Jen se uklidní a vytáhne ho z ní, jsou tu oba jeho spoluhráči. Ten největší rabiják ji líbá na zadeček. Pokrývá její celé tělo polibky. Bleskově jí sundávají kolíčky a odpoutávají nohy, které měla takovou dobu spoutané.
Ten, co ji líbal, ji pomáhá z pranýře, kde byla celou dobu připoutaná. Jen jí pomůže postavit se a mizí od ní. Kočka se protáhne a bojovně vystrčí pičku dopředu. Všichni na ní civíme naprosto fascinovaně. Kroutí se před námi v bocích a vypadá jak gumová. Najednou se zastaví. Roztáhne nohy a vypustí ze sebe tu celou dávku semene všech těch tří mladíků. Obrovský množství, co z ní teče a odkapává, stojí tedy za to. Tahle koncovka sice není pro mě to pravé, ale celé je to tak trochu naturalistické. Davy okolo tleskají a zdá se, že to bude největší zážitek večera pro většinu z nich.
Síla, nikdy jsem si nepředstavila, že je tohle možné. Tedy celé představení snad bych si dovedla představit, ale ten způsob provedení, to je něco šíleného.
Všichni se vrací a uklánějí se. Kočka má kolem krku a obou zápěstí krvavá sedřená místa. Zadeček od ran je celý červený. Ukazuje jelita divákům a ti o to víc tleskají. Jen mžikáme očima. Jsme snad staří a nebo sem už nepatříme.
Martin s Jiřím si něco povídají. Nerozumím jim nic. Nakonec se Jiří ke mně naklání a povídá mi, o čem spolu hovořili:
" Vystupují prý jen jednou za čtrnáct dnů."
Kývu hlavou, že rozumím. Je to přesně ta doba, kdy se stačí odřeniny a boule vstřebat, aby byl člověk ready. No ale proč se nechat takhle zdevastovat, to nechápu. Vlastně chápu....Peníze a zase jen peníze.
Martin mizí a jsme zase sami. Sál se uklidňuje. Velké světlo se rozsvěcí. Točna mizí z hlavního parketu. Jsme oba tak trošku zaražení. Připadám si jak někde v Hamburku. Nicméně lid chce přitvrdit, tak se tedy přitvrdilo.
Jdeme ven a připadáme si oba nějak připitoměle. Víme, že všechno není super, ale tohle? Martin se k nám přidává.
" Pojďte na panáka. Vím, tohle není zrovna ten nejlepší způsob, ale něco tvrdšího jsme sem museli dát. Větší část klientely si to přála."
Podívá se na mě a pokračuje.
" neboj se, bude to jen jednou za čtrnáct dnů. Je to jen takové vyvrcholení turnusu. Uvidíme, jaká bude odezva klientů a podle toho se zařídíme."
Stojíme naproti sobě a ani se nám po dalším gongu nechce dovnitř. Většina lidí se ale tlačí, aby tam byli co nejdřív. Nakonec zůstáváme s Jitkou venku u baru sami. Končí to tak, že se oba jdeme nahoru do patra za klukama na velín. Pepíček bude nahoře a chceme se svézt tím autem domů. Přeci jen v Lincolnu se nejezdí každý den.
Pepa nám otvírá ještě, než dojdeme ke dveřím. Kamerový systém funguje všude. Prostě nás viděl přicházet.
" Tak co, pojedete se mnou?"
" To si přeci nemůžeme dát ujít. Třeba se už v takovým autě nesvezme."
" Fajn, tak za hodinu dole na prvním baru."
Otočí se nazpět k obrazovkám a kouká se na ty, co svítí. V podstatě tu nemáme co dělat a tak je nám to všeobecným mlčením dáno najevo. Jasně, máme vypadnout. Nemyslete si, ani nám není dovoleno všechno. Jen si to oba uvědomíme, bleskově padáme ven. Pepíček za námi zavírá a jen tak mimochodem mrkne jedním okem. Víme, že kdyby mohl, tak nás tam nechá, ale nejde to a šmytec.
Jdeme dolů po schodech a nakonec skončíme dole ve zkušebně. Sedíme proti sobě a povídáme si o tom, co jsme si prožili v Německu za minulé tři měsíce. Jak by jsme oba chtěli dál žít. Jiří si mě bere k sobě na klín a nakonec si jen šeptáme. Líbáme se navzájem jako by šlo o život. Nakonec se Jiří zamyslí a bere si mou hlavu do dlaní. Sedíme proti sobě čelem. Díváme se jeden druhému do očí a on se po chvilce ticha zeptá:
" Chceš si mě jednou vzít?"
Srdíčko se mi na chvilku zastaví. Skoro se nemůžu nadechnout. Jen se k němu přitisknu a kývu hlavou. Žádný slova, nic. Přesto oba víme, že patříme k sobě. Víme taky, že pokud budeme dělat tuhle práci tady, je to nemožné. Nesmí tu dělat manželské páry. Je to napsáno přímo ve smlouvě. Víme, že by jeden z nás musel okamžitě odejít. Tohle ani jeden ale nechceme. Proto to "jednou".
Jsem jak v nebíčku. Jak zamilovaná malá holka. Kluk, kterého mám fantasticky ráda, mě požádal o ruku. Vím, je to možná trochu staromódní, ale každý ženský tohle vyznání udělá radost. Možná že to řeknu trochu nadneseně, ale tak nějak povyroste.
Dost, dost, zpátky na zem. Zvedáme se. Doba uplynula a jdeme na bar u vchodu. Pepíček si nás tam vyzvedne.
Jen sedíme a klábosíme s obsluhou. Je čtvrt na tři a program končí. Hosté se pomaličku loučí a my pořád čekáme. Pepa nikde. Je nám jasné, že se něco muselo stát a nebo na někoho pořád čekáme.
Přichází jeden z nových řidičů.
" Dobrý večer, mám vás odvézt. Pepíček se omlouvá, ale nemůže jet, pojede ještě do Berlína."
Nádhera, to se tedy ještě má na co těšit. Jestli pojede teď, tak se vrátí někdy dopoledne. Skoro nemá cenu, aby jezdil potom do Prahy. Jde zase sloužit od šesti večer. Fakt, někdy je to únavné. To je ta druhá strana mince. Sice dobrý peníze, ale taky za dobrou práci. Nějaký přesčasy se tu nepočítají. Prostě tě potřebují a tak tu musíš být.
Dobrý, jak jednou řekl Bedřich " Odpočinu si až v penzi".
Jdeme na parkoviště. Zase zážitek. Je to parkoviště pro hosty, kam se normálně nesmí. Mládenci přivážejí světle šedivého velikého Lincolna. Obrovský auto. Řidiči se střídají a nám drží otevřené dveře. Je to takový nějaký hezký. Všichni nás znají jako dvojičku, co normálně vystupuje, ale zase na druhou stranu ví, jak nám oběma udělat radost.
Sedáme si doprostřed nádhernejch kožených sedaček. Světla uvnitř tlumeně svítí. Tmavá přepážka mezi řidičem a námi sjíždí do mezistěny a zůstává jen sklo. Mládenec za volantem bere telefon a na přepážce před nám zabliká světýlko. Jiří bere druhý telefon. Akustika je fantastická. Vzhledem k tomu, že drží sluchátko dál od ucha, slyším, co mládenec povídá:
"Přeji Vám hezký večer. Vypadáte, že máte dnes nějaký velký den. Šampíčko je v lednici před vámi. Skleničky v přihrádce vpravo. Nevím, jaké máte zkušenosti s tímhle druhem šampusu. To s tou tmavší vinětou je kyselejší. Pokud chcete sladší, je nejvhodnější Cherter. Tuším, že je uprostřed. Ozvu se Vám telefonem, až budeme v Holešovicích."
Chvilka ticha a v okamžiku, když začíná vyjíždět nahoru neprůhledný sklo, ještě popřeje:
" Přeji Vám příjemnou cestu."
Cvak, a jsme sami. Jsou to rošťáci. Cožpak je to na nás vidět, že jsme jak zamilované děti. Snad musíme oba svítit. Jinak si to nedovedu představit.
Jiří se směje: " Ti nám dávají." Hraboší v lednici. " Chceš něco super nebo Bohemku?"
" Jestli si můžu vybrat, tak tu Bohemku. O tý alespoň vím, jak chutná".
Držím skleničky, bouchnutí zátky a do skleniček teče nádherně vychlazený víno. Připíjíme si na nás. Jiří se na mě dívá. Usmívá se tím kouzelným neodolatelným úsměvem. Vím přesně, na co myslí, rošťák jeden. Kouknu kolem sebe. Na koberci, kterým je pokrytá podlaha vozu, je několik polštářků. Samozřejmě že mi to dochází.
Ještě si loknu a vtisknu mu skleničku s nedopitým vínem do ruky. Vezmu sponu pásku a rozepnu ji. Jen se přiblížím rukou k jeho kuličkám, hned mu příro stojí. Ani se nesnaží nijak bránit. Jen se nadzdvihne, když mu stahuji slipy a kalhoty společně. Kleknu si mezi jeho nohy na jeden z polštářků. Musím se usmát.
Príma pohled. Sedí si jak paša. Přivřené oči, v každé ruce zpola dopitou skleničku. Jen tak mimochodem mi napadne, že se nebude moct bránit. Má nohy správně roztažené, příro stojí, jen si ho vzít.
Rozepnu mu košili. Přejedu po hrudi a sklouznu až dolů ke kuličkám. Nakonec to nedá ani mě. Vyjedu ze svých šatů jako úhoř. Mám na sobě jen úzké zařezávací kalhotky. V duchu si blahořečím, že jsou dneska už ty vložky, co se dávají dovnitř. Ven potom kouká jen ta tkanička. Ta se dá bez problémů schovat i do těch pidi kalhotek, co mám na sobě. Ještě dolů s ponožkami.
Teď je to ono. Takhle bych si to představovala. Jemně si beru jeho žalud do pusinky. Jakmile přejedu po jeho okraji kuličkou, co mám nahoře nad jazykem, celý se zaškube. Ani ho nenechám vydychnout. Pokusím si ho vzít co nejvíc dovnitř. Vím, že u Jiřího je to problém. Dostanu tam jen tak patnáct centimetrů. Je to tak jeho polovina, ale to teď nevadí. Mám ho uvnitř a stisknu ho zoubky. Cítím jen jak strne.
Pomalu ho pouštím ze sebe. Když držím jen žadud, přisaji se na něj. Kuličkou mu vjedu dovnitř na okraj dírky. V ruce kterou ho držím za kuličky, cítím, cukání. Jiřímu se už škube jako blázen. Cuká se přesně tak, jak jej dráždím. Trvá to pořádnou chvíli, než přestává reagovat. Vím, že se musí střídat místa, a tak jedu kuličkou na pravou stranu rozšíření žaludu. Fantazie, reaguje přesně tak, jak jsem čekala. Jeho stahy varlat jsou naprosto fantastický. Kuličky vždycky vyjedou až nahoru k tělu a když přestanu, spadnou podle těla dolů. Potom zas nahoru a tak dokola. Střídám pravou a levou stranu.
Asi ho přeci jen dráždím víc než je normální. Pomaličku si začíná z dírky ukapávat. Při každém stahu mu trošku ucmrndne. Nevadí, jsem na to konečně u Jiřího zvyklá. Dokáže se dostat těsně před vyvrcholení a potom se zastavit.
Šampíčko, sakra takhle si dát loka. Jedu po něm nahoru. Jak kdyby to čekal. Oba dopíjíme svoje skleničky. Příro se maličko smrsklo, ale to se rychle napraví.
Jsem zase dole. Levou rukou mu sevřu kuličky a pravou začnu přetahovat předkožku přes žalud a zase zpátky dozadu. Vím, že tohle je jedna z věcí, která ho maximálně rajcuje. Přitom levou rukou rytmicky svírám jeho základ mužství v dlani. Vždycky když jedu ke kořeni, tak mu ho sevřu a naopak. Potom na chvilku přestanu a svírám mu jen varlata.
Příro roste před očima. Doufám, že se mi dneska povede dohnat ho až na okraj. Chci, aby si vždycky jen ucmrndnul, ale nevystříkl. Jak to vypadá, nejsme od toho moc daleko. Jiřího ruku cítím na rameni. Nic se ale neděje. Můžu si dovolit trochu přitvrdit.
Na chvilku mu přestanu jezdit s předkožkou. Vezmu si jednu kuličku dovnitř do pusinky a hraji si tam s ní. Dneska je tedy totálně uvolněný. Varlata visí daleko od těla a je z něj fantastickej samec. Chvilku váhám, jestli se mám pokusit i o tu druhou. Hladí mě po vlasech. Nakonec mi to nedá. jedu po bříšku nahoru. Když jsme proti sobě očima, jen pokývnu hlavou, jestli to mám zkusit. Zvíře jedno, je pro každou špatnost.
Tak zase po hrudi a bříšku dolů. Pohodlně se pod něj podložím a vezmu si jednu dovnitř. Je to bez problémů. Nechci mu ublížit. Přeci jen váhám. Nakonec otvírám svoji pusinku co nejvíc. Je to síla. musím se nadechnout, abych se pak neudusila. Ještě kousek a mám celé jeho mužství v sobě. Nádhera, pro mě tedy fantastický pocit. Mít ho takhle před sebou a cítit jak se zachvívá. Bradu mám u jeho zadečku a dívám se nahoru ke střeše auta. Jeho příro, stojí jak voják a vidím, že si ho přidržuje. Nedá mu to. Musí se rošťák podívat. Jen ho zahlédnu, pohnu zoubky do stran, jako pilkou. Okamžitě klesne zpátky do sedadla a sevře mi hlavu do dlaní. Asi jsem to přehnala. Neudržím se a jazykem se jich přeci jen musím dotknout, pořádně je promasírovat. Začne mě tahat za ucho. Jasně, mám ho pustit.
Tak tedy pusu otevřít co nevíc, abych mu neublížila, a je to. Oba jsme si tak trochu oddychli. příro mu stojí jako nějaký kůl. Je jak z kamene, ani se nedá sevřít. Přejedu několikrát nahoru a dolů předkožkou a je to tu.
Sevře mi rameno a já vyloženě strnu. Příro se zachvívá a z dírky se hrne několik kapek. Čekáme oba, až výron pomine. Povolí svoji ruku na rameni. Stačí jen posunutí předkožky, snad pět centimetrů, a je to tu znova. Zase mi sevře rameno a ucmrndne si. Takhle se nám to povede snad šestkrát. Pak už to nevydrží a zahučí do sedadla. Přejedu rychle jednou nahoru a pak dolů.
Všechno semeno, co má nashromážděné v sobě, chce ven. Kroutí se chvilku jak červíček a nakonec strne. Stříká nádherným obloukem na své bříško. Jednotlivé dávky následují rychle po sobě. Nádherný finále. Třikrát naplno a ještě několik záškubů. Vyroní tak i poslední kapičky. Příro se jen chvěje a pomaličku se smrskává. Síla, jsem taky skoro hotová. Pomalu se oblékáme. Dopíjíme ten zteplalý šampus a máme nádherný a nepopsatelný pocit.
Praha se blíží. Dobrý, řádili jsme si přes hodinu. Nádhera, cítím se jak v pohádce. Jiří si lebedí na sedadle a mě drží kolem ramen. Paráda, co si víc teď přát.
Hraje si s mými vlasy. Je půl čtvrté ráno a vjíždíme po liberecké dálnici do Prahy. Ještě chvilku a jsme doma.....
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek