Čas pokročil, všechno se vrátilo k normálu. Vrátili jsme se do Prahy po dvouměsíčním turné po Německu. Mnichov a Stuttgart byla naše doména. Určitě to byl solidní zážitek a svým způsobem taková škola života. Určitě na to oba dva nikdy nezapomeneme.
Jen jsme přijeli do Prahy, tak se to na nás sesypalo. Dvouměsíční výpadek byl znát. Martin jako uměleckej šéf sice povýšil, ale to, že byl na všechno sám, byl pro něj pořádný záhul. Ve finále před koncem, než jsme se vrátili, se mohl ze všeho zbláznit. Jak na vysvobození čekal, až se vrátí Jiří.
Jak na potvoru to vyšlo zrovna tak, že se ke konci našeho turné blížilo normální střídání, co probíhá každý třetí měsíc. To je vždycky náročnější čas. Dělá se nový program a podepisují se smlouvy. Dohadují se peníze a ostatní náležitosti.
U většiny lidí, co tu vystupují, je normální, že mají smlouvu jen na tři měsíce. Potom se zase stěhují dál, někam jinam. K téhle praxi se přistoupilo, protože je nutný obměňovat lidi a čísla. Není možné zůstat pořád u jednoho. Je samozřejmé, že část lidí a většina holek je v podniku nastálo, ale ti, kdo vystupují, se ve velké většině střídají.
Není to zase nic tak hrozného. Pokud jsou dobří, tak dělají stejně celý rok. Většina má stejně agenturu, která jim sjednává vystoupení a vede jednání za ně. Je to tak trochu sázka do loterie, kam je pošle, ale finanční odměna je zase mnohem větší a provize, kterou si bere agentura, není zase tak veliká, aby se nedala utáhnout. Jediné na tomhle životě nepříjemné je to, že se po třech měsících stěhují jinam.
Svým způsobem je to docela zábavné, je ovšem otázka, jak dlouho to člověka baví. Někteří jedinci by tenhle způsob života za nic nevyměnili a někdo se s tím nedokáže vyrovnat a z branže odejde.
Vlastně mám docela kliku a super štěstí. Hned na začátku jsem se dostala do party lidí, který jedou pořád na stejném místě. Byla jsem ve správnou dobu na správném místě. Martina odešla a já jsem nastoupila okamžitě na její místo. Pravdou je, že jsem sice nastoupila jako řadová holka, ale Eva mě na začátku ohromě pomohla. Její bezproblémový způsob, jak projít složitým úskalím života v tomhle oboru jsem jí bezděčně záviděla. Po čase jsem přišla na to, jak se s tím vyrovnat a mít klídek v duši.
Každá jsme svým způsobem potvora, ale nedokážeme se s tím srovnat stejně. Máme taky výčitky svědomí, jestli se to tak dá nazvat.
Tak to jen na začátek. V domečku se za naší tříměsíční nepřítomnosti nic moc na první pohled nezměnilo. Při bližším zkoumání přicházím na to, že se změnilo snad všechno. Jen ten bar zůstal na svém místě. Točna je tu jen jedna, ale zato pořádná. Poporostla do velikosti alespoň trojnásobně. Není taky na zemi, ale ve výšce alespoň jednoho metru. Nad ní, na stropě mezi barevnými reflektory je namontováno hafó zrcadel. Solidní kousky. Kdo nevidí ze strany, může se podívat seshora. Na každé stěně šestiúhelníku je veliká plochá obrazovka a záběry se dají mezi sebou prý mixovat z několika kamer.
Perfektní ozvučení bude zřejmě špičkové. V jednom rohu na vyvýšeném pódiu je mixážní pult. Všecko zařízení je určitě nejlepší, co se dá koupit. Jak znám kluky, na tohle si nedali sáhnout. Kdyby něco, tak tohle nebude odfláknutý. Pokud vím, radilo jim celé konsorcium maníků jedné slovutné firmy z Mnichova. Jsem zvědavá, jaké to bude.
Teprve v tomhle okamžiku si uvědomuji, že sál není obdélník jako předtím, ale naprosto pravidelný šestiúhelník. Stolečky a sedadla jsou umístěna v malých skupinkách a je mezi nimi ulička. Hluchá místa, odkud bylo vidět mizerně, zmizela. Není tu prostě třetí třída. Ti první vidí naprosto perfektně a ti druzí jen maličko hůř. Nikdo si už určitě nemusí poposedávat, aby líp viděl.
Nedá mi to a posadím se do krásného měkkého křesílka v první řadě. Klidně si přehodím nohu přes nohu a uvelebím se. V téhle poloze bych dokázala určitě prosedět skoro celý večer a nic by mě netlačilo. Seděla bych si jak ve vatičce.
Když se pořádně podívám je mi jasné, jak to architekt myslel. Ten, kdo sedí u stolečku má oči stejně vysoko jako když holka klečí na točně a dívá se do lidiček. Vím, že toho stejně moc není vidět. Světla jsou všude okolo celé točny. Pokud si to ale oba doopravdy pořádně rozdávají, stejně nikoho nevidí a nevnímají.
Jsem zvědavá, jaké to bude dneska. Docela se na to těším, až to uvidím. Na dnešní den mám stejně vynucenou pauzu a nic se nemůže konat. Tak se alespoň podívám a uvidím, co je nového.
Jdeme s klukama vedle k sousedům na večeři. Ti naši dva mládenci, se pořád o něčem dohadují. Sedíme vedle sebe a pokoušíme se Evou pochopit to, o čem zuřivě diskutují.
Jedná se o nasvícení stropu duhou. Barva se má měnit ze žluté přes všechny ostatní barvy spektra. Problém, jestli jim dobře rozumím, je v tom, že to nasvícení není normální žárovkou anebo obyčejnou lampou, ale laserovou výbojkou. To by samo o sobě nebyl žádný problém, ale....
Všechno spočívá v tom, že na stropě jsou zrcadla. Z jejich řeči je zřejmé, že není problém odfiltrovat u normální žárovky tu část viditelného spektra, aby to neoslňovalo. Na to existují speciální zrcadla s polarizací. Následný problém je v tom, že tahle polarizace na moderní laser není účinná. Prostě by to oslňovalo každého, kdo by se do zrcadla podíval.
Zuřivě diskutují přes hodinu nad tímhle problémem, ale východisko nenalézají. Mezitím jsme všichni po jídle. Hranolky a čína je u kolegů odvedle jako vždy bez sebemenší chybičky. Jako finále si s Evou dáváme jeden šopák. Ne, že bychom na to neměli, ale je to, jak je znám, taková dávka, že nám to stačí oběma.
Jasně, nepleteme se. Václav nese takovou obrovskou mísu salátu, že nám kluci musí pomoct. Platíme a zvedáme se. Jen se octnu v chodbě, vidím známou siluetu. Jen se mi zachvěje srdíčko.
Obě se s Evou k Pepíčkovi přitiskneme. Každá z jedné strany. Pusu na tvář a je nám všem nádherně a blaze. Trvá to jen chvilku a uvědomuji si, že jsem skutečně doma, v Čechách. Že nás tu znají a že začíná zase obyčejný kolotoč. Kluci nás zase budou hlídat a všechno nebude tak bezprostřední jako bylo v Německu.
Přeci jen nás tam tolik neznají a je tam rozhodně víc bezpečno. Alespoň pro nás. Snad se to časem zlepší i tady. Doufejme, že tenhle systém dokáže najít a uplatnit právo a bezpečnost pro každého a ne jen pro někoho. Jen z Ústi a z Prahy se ztratilo za uplynulý rok víc než osm holek. Prokazatelně jsou někde za hranicemi. Nikdo o tom nahlas nemluví, ale všeobecně se o tom ví. Proto nás, kluci, hlídají jako oko v hlavě. Nikomu nevěří.
Ha, ha zase nám to začne. Zase budeme otlučený jako píšťaličky. Zas nás budou cepovat a učit sebeobranu. Jak jezdit. Zase budeme zkoušet smyk s autama, co nás kluci vozí. Žádná legrace.
Dvacet hodin sebeobrany a deset hodin ježdění za měsíc. Docela solidní záhul. Zkuste si pět hodin jezdit s mercedesem, který váží skoro dvě tuny tak, abyste se dokázali obrátit smykem a odjet na druhou stranu. Instruktor vás bude cepovat tak dlouho, dokud to nedokážete. Nevadí, že se o to budete pokoušet na starém letišti. Nakonec vám tam stejně dají kuželky a budete to dělat tak dlouho, dokud to nejen nedokážete, ale dokud se mu to nebude líbit. Chci říct, že otočit se a zůstat stát je vám prd platné. Musíte taky bleskurychle odjet.
Jednou jsem si to spočítala. Za jeden měsíc jsem měla skutečně na eskortech a doprovodech odděláno stošedesát hodin. dalších třicet na sebeobraně. Osm na střelnici a dvanáct za jízdu autem. Není to legrace. Dvěstě hodin jen to zaduní. To nepočítám zkoušky šatů a podobný věci.
Stejně, neměnila bych za nic na světě. Život pro mě dostal jiné dimenze. Nestala jsem se žádnou ufňukanou puťkou, která sedí doma.
S klidným svědomím můžu říct, že je ze mě mladá emancipovaná žena, která ví, co chce a ví, jak na to. Má taky svou lásku a věří jí.
Navíc jsem v perfektní kondici a jsem připravená si ji udržet, jak jen to půjde nejdéle. Nejlepší lékařský dohled a naprosto jasný cíl o tom, kdy bych chtěla mít děti a všechno ostatní. Vypěstovaná sebekázeň a jasný styl života.
Všechno tohle jsem neznala. Musím popravdě povědět, že začátky byly krušné, ale po půl roce se to vstřebalo. Vím, že to, co se mi stalo v sedmé povídce, bych dneska nikdy nedopustila. Prostě by k tomu nedošlo. Nefandím si. Vím, že by se to nestalo.
Nejsem zase ale tak nafoukaná, že bych nedokázala sjet Vltavu a nebo jít Bílou noc. Jsem jen daleko ukázněnější a "Vím". Vím mnohem víc než moji, vrstevníci a to mi svým způsobem dává nad nimi převahu. Nikdy, to nesmím dát najevo, je to absolutně první přikázání.
Po přednáškách psychologie a dalších konzultacích si věřím, že jsem schopná částečně předvídat, jak se dál vyvine situace a samozřejmě na ni přiměřeně reagovat.
Po tomhle všem si o mě myslíte, že jsem buďto vejtaha a nebo správný hajzlík. Omyl, tohle jsem se naučila, a to pracně, proto, aby se mi nic nestalo a abych dokázala přiměřeně reagovat. Nejsem vychcánek, jen se snažím proplouvat životem tak, abych jej měla co nejlehčí.
Jen tak mimochodem, většina z Vás na to má a je jen na Vás jestli to zkusíte.
To je co? Erotická povídka a v tom se mi pokouší někdo radit jak si uspořádat život... Omyl, nikomu nechci radit. Jen co je ve mně, chce to ven. Žádná rada... jen upozornění, že to jde.
Tak jsem zase zpátky. Jsou chvíle, že bych dokázala napsat několik povídek najednou. Myšlenky se někdy tříští až moc.
Přicházíme všichni dovnitř. Kluci jdou ještě nahoru za šéfem a Martin se musí potom připravit na vystoupení. Eva se chechtá s holkama nějakému praštěnému vtipu a já si jdu dnes sednout na bar.
Obligátní a normální problém. Nemůžu tam sama. Jiří ještě sedí nahoře u šéfa a nikdo není volný. Sedím a koukám z okna. Nakonec ze zvednu a jdu se podívat za Maruškou.
Je jako vždycky touhle dobou v plné práci. Ručičky jí jen kmitají.
" Ahoj, jak se máš?"
Usměje se na mě a mávne rukou k židli u jejího stolku. Posadím se. Dívám se na to, jak jí to hladce odsejpá. Je to fofrník, co s těma vlasy dokáže. Počítám, že by mohla jít klidně na nějakou soutěž. Dokáže to, co bych nikdy nevěřila, že je možné.
Musím přiznat, že tyhle super moderní účesy u mě moc nefrčí, ale nejmíň polovina holek se tomuhle trendu poddala. Zas na druhou stranu jim to sekne. Maruška je typ, který se s nikým nemazlí. Když na ní někdo chce nějakou ptákovinu a ona ví, že mu to nebude slušet, prostě to neudělá. Poslední slovo má ona a ne ta osůbka, co pod ní sedí na židli.
Začínala jako normální kadeřnice a je z ní dneska super vizážistka. Vyšvihla se takhle za poslední tři roky. Sama ale stejně říká, že se pořád učí. Pořád je co objevovat.
V přípravně se začínalo se dvěma kadeřnicemi a dnes je jich tu šest. Tedy pět a Maruška. Začínala jako řadová kadeřnice a dnes tomu tady šéfuje. Musím přiznat, že i ty mladý holky kolem se od ní učí. Není nad to chtít pořád ještě víc. Dneska je jí šestadvacet a stoprocentně umí víc nežli někdo, co to dělá celý život.
Svým způsobem je škoda, že jsem přišla v tuhle dobu. Nemá na mě čas. Moc si nepovídáme, ale to nevadí. Musím se dívat, jak jí to jde. Nádherně platinová barva vlasů k tý kočce, která před ní sedí, padne perfektně. Perfektní je taky dolíčení špičky rtů, které barvou naprosto zapadají do protáhlého obličeje.
Oční stíny, které zvětší oči a podbarví tajemně celou partii, nanáší s rutinou, kterou jí může kdekdo závidět. Stíny si mixuje přímo vedle její tváře a postupně přidává barvu. Když je to ono, nezaváhá ani vteřinu. Žádný ještě kousek anebo možná. Ví, že je to ono a šup s tím pod obočí. Zapudrování nosu, který se přeci jen trochu leskne, už k tomu neodmyslitelně patří.
Zároveň s tím jak končí, se ozve klepání na dveře. Jiří stojí venku a čeká na mě. Je po desáté večer a program by měl co nejdřív začít. Couráme se dolů. Scházíme po schodech ze služebního patra. Domeček je nahoře ještě úplně prázdný. Není tu zatím nikdo. U baru sedí pár lidí. Všichni ostatní se pomalu posunují do sálu. Takovejch lidí. Nikdy bych tomu nevěřila. Je pondělí a kapacita sálu je naprosto vyprodaná.
Posadíme se na konec řady u východu na služební sedadla. Sedíme v poslední řadě vedle sebe. Ostatní sedadla jsou natočena po dvou k sobě, jen tyhle tři jsou rovně. Celé osazenstvo máme jako na dlani. Martin se zastaví vedle nás a ptá se:
" Dobrý? Jak vidíte?"
" Paráda, je to špička."
" To si myslím, tady sedí normálně kluci z ochranky. Tyhle sedadla jsou vejš. Potřebují dobře vidět.Vždyť to znáte."
Koukám kolem sebe. Nikde nikdo, teprve za chvilku si uvědomuji, že ti dva mládenci stojí za námi u stěny a usmívají se na nás. Sice je neznám, ale přeci jen mi je jich trochu líto.
" Budou stát celou dobu?"
" neboj se, jsou na to cvičený. Stejně tu sedí vždycky jen jeden. Ten druhý stojí v chodbičce u východu. Tadyhle u hlavních dveří.. Pokud si bude chtít sednout, tak to sedadlo vedle Jiřího je taky služební. Ale pochybuji. Většinou stejně stojí.
Uvědomuji si, že sedíme právě ob to jedno sedadlo dál od uličky. Na tom posledním sedadle sedí právě Martin. Zvedá se a odchází. Ještě nám lehce zamává prsty u ruky a je pryč.
V sále se stmívá pomalu jako v kině. Oči si zvykají na šero a se zaduněním gongu a rozsvícením zlatavého osvětlení začíná první číslo.
Dvojička, kluk a holka. Oba ve věku tak třicet let. Oba tak trošku kulturisti. Kluk je taky nadupanej a umí to prodat. Kroutí se a ukazuje bicepsy. Kočka má taky svaly jako hrom. Obecenstvo je doslova žere. Tý kočce se nádherně lesknou vlasy, má je černý jako uhel. V tomhle světle ale mají barvou vyloženě tmavofialovou. Pomáhají si navzájem z oblečení. Je to vlastně dvojitý striptýz.
Holka má pěknou vypracovanou postavu a ty svaly k ní docela patří. Nádherně plochý bříško a útlý pas. Prsa tak dvojky, ale tohle přesně k jejímu imiči patří.
Suprově opálený tělo. Je vidět přesně místa, kde měla plavky. Přesně takhle to dneska frčí. Když jí kluk pomůže z posledních kalhotek je vidět, že ji má naprosto holou. Jen nahoře u bříška je pěticentimetrová svislá nádherná černá čárka. Pár chloupků se rajcovně blyští.
Kroutí se kolem mládence a protahuje se jako kočka. Vystrkuje na nás půlky a polovina sálu si musí poposednout. No prostě normální reakce. Podívám se na Jiřího. Nepatrně se usmívá a když zjistí, že se na něj dívám, usměje se na mě.
Kývnu na něj. Pokývá hlavou, že ano. Jasně, už mu stojí. Jen mu sjedu na bouli v kalhotách. Zvíře jedno. Přitiskne si mě k sobě a nechá, abych si ho pohladila.
Nenechají nás moc si vydýchnout. Hudba se pomalu zesiluje a převládající bubny jsou docela solidně slyšet.
Kluk právě končí se striptýzem a kývá kolem sebe tou hadicí, co má místo přirození. Lehá si na záda. Kočka si mu s tou hadicí hraje. Normálně mu s ním bimbá a klepe.
Pomaličku se mu staví. Počká ještě chvilku a potom si nasliní prst. Zasune mu ho mezi žalud a předkožku. Obr před ní se okamžitě staví do normální polohy. Ještě chvilku a je vidět, jakej je to klacan.
Pokud se nechci dívat přímo na točnu, můžu si všechno tohle dění sledovat na obrazovce. Vlastně je to asi plazmovej displej na stěně. Těch obrazovek je celkem šest. Velikost tak metr krát čtyřicet centimetrů. Dvě z kamer jsou nahoře a další tři přímo v točně a otáčejí se s nima. Je možný tu dvojici sledovat naprosto detailně. Každý pohyb a přivření očí.
Paráda, vidíme naprosto zřetelně v detailu, jak ho perfektně dráždí. Pokaždé když mu obkrouží ten jeho úd dokola prstíkem zasunutým mezi žalud a předkožku, se jen zaškube. Je mi jasné, že to musí být špičkový zážitek. Současně mu dráždí žalud a předkožku. Jede nejdřív pomalu a když dostane k uzdičce, tak zrychlí. Za chvilku máme pocit, že to toho kluka roztrhne. Škube se a svíjí sebou docela nekontrolovatelně. Ta kočka si s ním hraje a on na to vyloženě čeká.
Fantazie, vidíme na obrazovce, že na tom prstě kterým ho dráždí, má nehet zastřižený vyloženě nakrátko, aby mu neublížila. Každý jejich zachvěv a škubnutí sledujeme v detailu na obrazovkách.
Hudba hraje vyloženě potichu. Do toho se pomaličku začínají vmíchávat zvuky dvojice na točně. Zvuky se pomaličku zesilují a vnímáme všichni za chvilku každý heknutí toho kluka.
Nikde nemají mikrofon, všechno je to braný seshora, nějakým směrovým mikrofonem. Nemíchají se jim do toho zvuky ze sálu a taky to není natočené zvlášť. Pohyb je naprosto synchronní s obrazem. Je to jen chvilka, než si to uvědomím. Musela to být docela fuška, takhle to vyfiltrovat.
Vracím se k obrazu. Uvědomuji si, že většina osazenstva sedí a dívá se na obrazovky. Přeci jen je rajcovnější, dívat se v detailu na to, jak si navzájem dělají radost.
Kluk se zvedá a holka si lehá na záda před ním. Klasická poloha. Jen to jeho péro je jak hadice. Mládenec si pomaličku přetáhne zpět předkožku a obnaží si žalud. Klekne si před ní a kočka si proti němu pozdvihne pánev. Nádherně roztáhne stehna a připraví si ji. Prsty si rajcovně uhladí nádherně rozevřený lapličky, který se lesknou už předem. Mládenec si nasliní ruku a přejede si s ní po žaludu.
Kočka se ještě jednou pozdvihne, nechá se pomaličku nabodnout. Je tak rozjetá, že se mládenec dostává dovnitř bez nějaké větší námahy. Zasunuje se na několikrát. Vždycky kousek couvne a zase popojede dál. Nakonec je tak hluboko, že to dál nejde. Je na konci. Jemně to ještě zkusí, ale kočka kousek couvne. Doopravdy je na konci ale nejmíň deset centimetrů tý hadice venku.
Holčina má uvnitř určitě dobrejch třicet centimetrů, možná víc. Jsem zvědavá, jestli si pomůže a nebo se nechá trápit.
Jasně, je to naprostá profesionálka. Dá obě ruce před ústí pochvičky a obemkne mu jeho příro. Má tím vlastně prodlouženou pochvičku. Mládenec ji začíná pomaličku šukat. Vždycky dojede a dorazí se až k jejím sevřenejm prstům. Kluk nedoráží na její lapličky, ale na její ruku. Je to přesně ta vzdálenost, o co ho má delšího.
Záběr kamery je zezadu. Vidíme, jak se mu na kuličky bimbají. Tenhle pohyb ale trvá jen chviličku. Kuličky se mu začínají zvedat. Vždycky když jede dovnitř, se přizdvihnou a při pohybu ven se vyvěsí. Nádherný pohyby, všechno je vidět naprosto detailně.
Vidím, jak se mu svírají a napínají svaly na svalnatým zadečku. Šuká ji pořádnou chvíli. Kočka se pomalu rozpaluje a začíná vzdychat. Kluk teď jezdí víc a víc do strany. Vyloženě ji tím rajcuje. Je to v nich. Kočka leží na zádech a čeká vždycky, až si s ním uhne stranou. Potom si ho tam na chvilku podrží. Je to vždycky jen ta chvilka na uklidnění.
Má zavřený oči a jazýček si kouše mezi rty. Záběr na ni je prostě uchvacující. Kamera, která je naproti a snímá mládence, se pootáčí. Vnímám, že kluk je tak zaujatej tím, jak v ní jezdí, že vůbec nevnímá to, že ho zabírají ve fantastickým detailu. Na jedné obrazovce je tvář dívky a na té druhé je vidět právě prožívající vzrušení toho mládence.
Vzdychy, které naplňují místnost, jsou tak intenzivní, že mi v okamžiku naskakuje husí kůže a cítím, jak se klepu. Normálně začínám vlhnout. Je to silnější než všechno, co znám. Teď pomalu začínám věřit, že je možný udělat se jen po telefonu. Hrůza, všechno se ve mně svírá.
Kočka sebou škube a svíjí se před ním. Pouští mu příro a nechává se nabodávat doopravdy až na konec. Vždycky na chvilku strne a podrží si ho. Kluk zkamení a jen drží. Ona se mu na něm kroutí a dráždí. Je na něm nabodnutá jak na nějakém kůlu. Pánví opisuje pomyslné kruhy a maximálně se tak rajcuje. Dráždí se sama, ví, jak je to pro ni nejlepší.
Je v nádherným mostu. Nohy roztažené co nejvíc do stran. Ruce se jí samovolně svírají. Stiskne si je ze stran k prsům. Nakonec si bradavku vezme mezi prsty a začne si ji sama kroutit.
Kluk jen klečí a drží ji za zadeček. Kočka se mu na něm neustále svíjí v přerývaných kruzích. Bradavky si kroutí šíleným způsobem. Vzlykání a šeptání se dostává to takové extáze, že to všechny bere.
Chlapům skoro všem stojí a až na pár rezervovanejch dam si ji všechny ostatní drží. Ovzduší je tak sugestivní, že to všechny vyloženě rajcuje.
Nakonec se správným vzdychnutím kočka udělá. Zůstane v takové poloze, co bych nevěřila, že je možná. Jen se chvěje a cuká sebou. Nakonec otevře oči a podívá se přímo do kamery. Vidíme, že je ještě mimo.
Slzička jí stéká po skráni. Chvilku trvá, než se pohne a utře si vlhké oči. Nic se neděje, potom se na nás šibalsky usměje. Ví, že ji kamera bere zblízka. Ještě na nás maličko laškovně vyplázne špičku jazýčku a sesune se mládenci z údu.
Hadice se trošku smrskla, ale ne moc. Pořád je to klacan. Pořád mu stojí a jde z něj hrůza. Tohle tedy mít v sobě, to musí být záhul.
Kluk si lehá na záda a nechává si kouřit špičku žaludu. Kočka si ho ale nejdřív utře do krvavě červeného hezounkého kapesníčku. Potom si s ním teprve začíná hrát. Jen na okraj a jen jazýčkem. Chvilku to trvá, než se mu pořádně postaví. Ale potom to jde fofrem. Vždycky mu vjede do dírky špičkou jazyka a zase povolí. Příro se mu škube a kroutí. Teprve po chvíli si uvědomuji, že to není jen tak. Kamera nám to prozrazuje až za chviličku.
Kluk leží na zádech a má roztažený široce nohy. Ta kočka si hraje s jeho žaludem a zároveň má palec pravé ruky v jeho zadní dírce, normálně v zadečku. Zřejmě mu s ním uvnitř pohybuje, protože se příro fantastickým způsobem ztopořuje. Nijak moc ho nedráždí. Jen mu palcem a ukazováčkem druhé ruky tiskne rozšířenou část žaludu. Tohle by samo o sobě určitě nestačilo na to, aby se udělal. Ale ty pohyby palce v zadečku dokážou divy. Ještě chvilku a je na konci. Jen se prohne a všichni vidíme, jak mu to začíná z dírky stříkat .
Jedna dávka, ta první, není nic moc, ale ty tři další, to je něco. Hustý semeno přistává na čele a vlasech kočky, která ho dostala. Drží ho za zadeček a ždíme to z něj fantastickým způsobem. Tohle je tedy něco. Takovýmhle způsobem jsem to tedy nedělala. Musí na to být oba docela odvážní, ale výsledek za to stojí. Kluk se udělal tak parádně, že v něm nezůstala ani kapka. Vystříknul snad pětkrát. Škubal a cukal se mu potom hezky dlouho.
Stmívačka, na chviličku je docela tma. Sál se rozsvěcí do normálního osvětlení a oba se děkují. Parádní číslo. Kouknu ze zvyku na hodinky. Čtyřicet tři minut, šílený, celý včetně počátečního striptýzu to trvalo přes čtyřicet minut. Děsivý, kde jsou naše začátky.
Díváme se s Jiřím na sebe.
" Umí, co!"
" Umí, je to na nich vidět. Jsou trénovaní a mají výdrž."
Odcházíme jako většina k baru. Teprve teď si všimnu, že je vedle sálu ještě jeden bar a vedle za sálem je ještě jeden. Provedení domečku doznalo i tady větších změn. Připadá mi to, že se sem lidi jdou spíš pobavit nežli za holkama. Ale tahle klientela se nikdy neztratí. Tohle řemeslo jen tak nevymře.
Holky na baru jsou kočky. Dáváme se do řeči s Jitkou. Je tu už od té doby, co jsem nastoupila.
Ani se neptá a nese nám naši obvyklou alkoholickou vychlazenou grenadinu. Usrknu si. Je to přesně ono. Přeci jen si nás ještě pamatuje.
" Jak to jde?"
" Ty vole, to je kouř. To si vůbec nedovedeš představit. Ten Martin je všechny zbláznil. Je natřískáno každý den, neuvěřitelný. Pondělky jako v sobotu. Nikdy bych tomu nevěřila."
" Taky vystupuješ?"
" Přeci si to nedám ujít, co blbneš. Každá kačka dobrá."
Rozhlídnu se kolem. " Němci, a kdo je tu jinak?"
" Němci, samý Němci, možná nějakej Čech, ale moc málo."
Mezi řečí pořád od nás odbíhá a zase se vrací.
" Je nás tu šest a nestačíme. To je kuřba. Jsme pomalu největší a nejlepší."
Díváme se s Jiřím na sebe. Máme takový dobrý pocit, že to, co jsme viděli venku, se dá dneska využít i tady. Rozhodně se Martin nadřel. Taky o něm poslední dobou Eva říká, že je spící maniak. Všude něco počítá a někam telefonuje. Starosti o stavbu domečku přešly naprosto na Evu. Ještě že to prý nezanechalo stopy na jeho výkonnosti. Tohle mi řekla doslova. Je to péro.
Jdeme zase do sálu. Mládenci z ochranky se nás ptají, jestli něco nechceme. Jiří se směje a odpovídá, ať se nezlobí, že si pro to když tak dojdeme. Je to svým způsobem dvojsmyslný a musím se pousmát. Jeden z kluků to pochopí a usměje se. Ten druhý je kamenná socha. Nevím, jestli si máme trhnout nebo co.
Ale svoji práci dělají perfektně. Na to si nikdo z nás nemůže stěžovat.
Jen na chvilku se u nás zastavuje Bedřich. Dneska dělá šéfa ochranky. Skoro bych ho nepoznala. Oba mládenci za námi jsou najednou napjatí jako strunka. Bedřich jen popřeje hezký večer a maže dál. S klukama prohodí pár slov a mizí. Zase jeden z velkejch šéfů. Fakt všechno se tu změnilo.
Sedáme si. Znovu se stmívá. Hudba tiše hraje a když se probouzíme do nového dne jsme na pláži. Doopravdy, na tý točně je písek. Je to fakticky tak. Slyším, jak to těm dvěma holkám křupe pod nohama. Mixované záběry z pláže, reál a surf z Austrálie. Parádní mix. Většina lidiček se dívá na točnu, kde se obě kočky začínají svlékat. Je to obrovský nádherný divadlo. Tohle není jen striptýz. Je to kouzelná pohádka.
Tohle není prostý svlékání. Je v tom tolik tance a graciéznosti, že to nemůžu brát jako klasický striptýz. Vyloženě je to umělecký přednes. Nakonec když jsou obě holky nahý a díváme se na jejich nádherný těla, máme všichni pocit, že ta nahá krása k nim patří. Není to o tom, jak dostat chlapa, je to o nádheře krásného ženského těla a žádostivosti po něm. Tohle není ani v nejmenším sprosté. Má to takový náboj, že si všichni uvědomujeme krásu těch nádhernejch koček na točně.
Sedíme a ani nedutáme. Obě jsou nádherné. Krásný prsa, jedna má bradavky naprosto černý. Jako černoška. Ta druhá, je má nádherně růžový. Obě holky jsou vyholené. Nemají na sobě ani chloupek. Dobrý, není na nich jediný chloupek, na kterém by se dalo zjistit, jakou mají vlastní barvu. Ta barva jejich vlasů je svítivě červená. Určitě ale není jejich. Takhle zrzavý lidi se u nás nerodějí. To není možné.
Uprostřed točny je něco přikryto bílou poloprůsvitnou látkou. Není sice poznat co to je, ale určitě se to za chvíli dozvíme. Obě si, ale s námi hrajou. Popotáhnou látku na stranu a potom zase nazpět. Nakonec se závěs sesune na stranu a objevuje se plážová lavička se dvěma stolečkama.
Pořád mi nedochází pointa toho, co se bude odehrávat. Není to jen dojem můj. Většina lidí kolem se alespoň pohledy dohaduje, co to má znamenat.
Je neuvěřitelné, co se stává. Normální lavička se stává perfektním křesílkem a mašinkou na dráždění. Holky si dávají na obě strany stolečky. Jedna si sedá na lavičku. Pohodlně se opírá a naklání svou rudou hřívu k té druhé, která stojí za ní. Nakloní se dozadu a obě se líbají. Nejsou to žádný lesbičky. Tohle jsou jen dvě hezký ženský, kterým se to líbí, a chtějí to mít takhle.
Ta, co sedí na lavičce, se uvolňuje a jen tak cvičně dělá kroužky svojí pánví. Je zapřená na opěradle lokty a zadeček má nadzdvihnutý. Nohy krásně roztažený. Chodidla, vlastně paty položený na těch stolečkách. Všechno krásně zalité nádhernou žlutou barvou. Doprovází to všechno hudba, kterou slyšíme normálně v rozhlase na stanici City. Krásná hudba, kterou posloucháme z radia v autě, tady dostává naprosto jiné dimenze. Fakt, ozvučení je špica. Nemá chybu.
Holky se k sobě mají. Nevynechají ani kousek svého těla. Nádherný na tom je, že to všechno můžeme sledovat skutečně bezprostředně na těch obrazovkách. Naprosto jasně vidíme, jak se tý kočce co sedí, zachvějí zoubky a jak si skousne naprázdno, když jí kolegyně přejede po lapličkách.
Ještě chviličku a je tu rozuzlení. Z lavičky se uprostřed proti pičce té, která sedí, zvedá nádherný jantarový umělý úd. Nádherný klacek. Fantastická barva. Kočka sebou kroutí a jemně se o něj dráždí. Ta druhá stojí za ní a dráždí jí na bradavkách. Pomaličku jí tiskne prsa a žmoulá bradavky.
Ta, co sedí, si s tou, co stojí, vždycky hraje a až potom se soustředí na umělý úd.
Chvilku si hraje a dráždí poštěváčka. Potom se zase přesune a začne se dráždit o prsa tý kočky, co stojí nad ní. Popotahuje si její bradavky.
Celé tohle nádherné divadlo trvá jen tak dlouho, nežli se ten úd přiměřeně postaví. Doopravdy se mi to nezdá. To příro se dokáže postavit a taky zplihnout jako pravý úd. Chvilku si s ním hraje a dráždí ho. Tiskne ho stehny a jezdí po něm poštěváčkem. Ve finále se proti němu pomaličku posunuje a pokouší si ho dostat do sebe. Nejde to a tak se posune zpátky. Předkloní se a oběma rukama se ponoří do široké dózy, která stojí vedle na postavci. Ruce se jí lesknou. Je to olejíček a nebo něco podobného.
Namázne ten nádherný umělý úd a zdvihne ruce nahoru. Její kolegyně jí podá ze shora hadřík na utření.
Potom se přizdvihne a na jedno zasunutí je uvnitř. Ani ji nenapadlo nějak přibrzdit. Zašoupla si ho tam na jeden pohyb.
Chviličku čeká a pak se na tom umělým údu začne kroutit a nabodávat. Jezdí ven a dovnitř. Hledá chvilku tu nejvhodnější polohu. Nakonec se uvelebí. Opře se o lokty a normálně se sama začne šukat.
Je to neuvěřitelné. Díváme se na její tvář a vidíme, jak si vsaje dovnitř do pusinky spodní ret. Na druhé obrazovce je vidět, jak daleko si ho do sebe dokáže dostat. Kočka za ní se jí snaží pomáhat tím, že jí hladí po bradavkách a ramenou. Netrvá to nijak dlouho a je na pokraji naprostého finále. Jen sedí a kroutí prdelkou. Úd se v ní svíjí a dráždí ji sám.
Ještě chvilku nás při tom nechávají. Nakonec nám to nádherný divadlo odhalí jedna z kamer. Ta krásná kočka drží v ruce ovladač, kterým si sama reguluje, jak ji ten umělý miláček má dráždit. Sila, mám z toho docela pupínky. Připadám si jak praštěná. Tohle jsem tedy nečekala.
Tak tohle je Martinova práce. Tohle mohlo napadnout jenom jeho. Kouknem na sebe s Jiřím. Jen naznačím pusou. Ma... a on mi na souhlas pokývá hlavou.
Lidská představivost je bezbřehá. To, co se zdálo nedávno jako nesmysl je pravda. Kdo ví, jak to bude vypadat za několik let..... ticho, už jsem zpátky..
Šuká se sama a musím říct, že nádherně. Umělý příro jezdí jako ďáblík. Nezná únavu. Pokud se chce nechat dráždit na stejném místě dvě minuty, klidně to vydrží. Je jen na ní, kam se posune.
Síla, ale musím uznat, že by se mi to líbilo. Nechat se dráždit tak dlouho jak chci a kde se mi to líbí...... kdo ví, jak to všechno za třicet let bude.
Kamera nám nabízí několik záběrů. Je to všechno správně sestříhaný. Mistr obrazu si s tím dal solidní práci. Musím přiznat, že mi to dá práci sledovat obrazovku a zároveň dění na točně. Ať chci nebo ne, prostě všechno nestíhám. Nakonec zůstávám u obrazovky.
Vidím, jak se kočka šuká sama. Ten ovladač si holky nakonec podávají a vládne s ním ta druhá kočka, co ji před tím hladila. Ještě chvilku a je tu finále. Krasavice se svíjí v nádherných křečích. Jsou to nádherný okamžiky pro nás všechny. Zvuk, co vydávají, to jenom podbarvuje. Ještě chvilku a je hotová. Škube sebou a nabodává se naprosto fantasticky. Nakonec se polozhmotní a zůstává napůl bezvládně ležet nabodnutá na tom údu. Nádhera, nemám k tomu co dodat.
Minimálně polovina mužského osazenstva to má za sebou a dámy od toho nejsou moc daleko. Držíme se s Jiřím kolem krku a máme ten nejfantastičtější pocit za minulý týden. Síla, oba nás to dostalo. Zvedáme se ještě před tím než se rozední. Je smůla, že nemůžeme... Moc ho chci......
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek