Ráno vstáváme doopravdy brzo. Aisa mě přinesla snídani a čeká venku před stanem. Markus odešel chvilku po svítání. Na cestách je vždycky první vzhůru. Snídám, jen málo. Vím, že dnes jedeme do Abadonu na trh s otroky.
        Tuším, že mě dneska čeká doopravdy první akce. Včera mi Markus říkal, že budeme nakupovat nové otroky. Divně se při tom usmíval. Jsem si skoro jistá, že ten výběr nechá na mě. Je jasné, že se chce přesvědčit, jak dokážu být tvrdá. Vím, že se tomu nemůžu už vyhnout. Minule, jel nakonec sám, ale dnes je to zřejmě, skutečně jen na mě.
        
        Otroci budou jen na doplnění. Tentokrát Markus nechce nikoho prodávat. Chce zřídit ještě jednu další usedlost, a dát ji do správy nejstaršímu bratrovi, jménem Antonius. Aby si prý vyzkoušel, jak je do obchodu.
        Mohla bych věštit z koule. Jen jsem se nasnídala, je u mě Melik. Mám se postarat o nákup dvaceti děvčat a jednoho, případně dvou mládenců. Bezva, mám sama vybírat. Melik jde jen pro jistotu, kdybych si nevěděla rady.
        Markus je ve městě za obchody a nechal to na mě. Abych na to nebyla úplně sama, poprosil Cecília, to je ten jeho dobrý známý a nejmocnější muž v našem městě, aby mě doprovázela Claudie. Je jeho pravá ruka, a přestože je to bývalá otrokyně a také jeho první konkubína, spoléhá na ní. Už léta pro něj nakupuje holky i kluky, takže se vyzná. Bude na mě čekat u citadely. Odjezd, čeká se jen na mě.
        
        Bleskově se obléct. Vlasy do pevného drdolu, pořádně utáhnout. Nikde nesmí koukat ani vlásek. Velkej tmavej šátek přes hlavu, ještě jeden do ruky. Nechci, aby na mě lidi zíraly s vytřeštěnejma očima, natož dozorci nebo vězni v citadele.
        Vím, že za týden přijede ještě jedna porodní bába. Naše, už zkrátka nestíhá. Děti se tu rodí, neskutečným tempem. Ten mládenec, co ho přivezli se mnou, je opravdový poklad. Podle záznamů, má za poslední rok, na svědomí 73 dětí. Neuvěřitelný, každou ženu, která se pod něj dostala, obšťastnil potomkem. Jak říká Melik, je to kvalitní samec. Ať mu přivezou černošku, arabku, nebo bělošku, má to holka u něj spočítaný.
        Abych mu zase až tolik nefandila, lví podíl na tomhle výkonu má náš felčar, který určuje, kterou dostane na noc. Dokáže určit, v součinosti s porodní bábou, která holka je zralá, na to mít dítě. Další je už je práce našeho ošukávače.
        Jedeme v obvyklé sestavě. Poblíž mě je jeden ze strážců. Další tři jsou hned za námi a další tři jedou s Melikem, který tentokrát jede o kus dál za mnou. Doby, kdy jsem jezdila na káře, jsou ty tam. Už dva roky jezdím sama s malým vozíkem a většinou mi zapřahají mou oblíbenou klisnu Juku.
        Obvyklá sestava, říkám od té doby, co mě tenkrát, chtěli Markusovi ukradnout. Br… ještě teď se zaklepu hrůzou. Ani si nedovedu představit, kde bych skončila. Za ty tři roky, co jsem s Markusem, bych nic nevyměnila. Jsem zvědavá, kdy se rozhoupá, udělat mi dítě. Zatím tomu tedy nic nenasvědčuje. Hýčká si mě zatím, tak jak jsem.
        
        Koupil mě před necelými čtyřmi roky, jako sice hezkou, ale totálně hloupou dceru rolníka z povodí Nilu. Tou dobou, mi bylo, asi osmnáct let. Nejdřív jsem sloužila v kuchyni, ale jak jsem se mu dostala do postele, všechno bylo jinak. Hlavně se to změnilo v okamžiku, kdy mě chtěli, při návštěvě arény, naprosto sprostě ukrást. Ve chvíli, kdy jsme šli, z památné šukací arény se rozhodl, že to se mnou zkusí. K aréně jsem ještě šla jako obyčejná holka a služka, jedna z pěti. Zpět už jako jeho první konkubína. Dodneška mi to holky nemůžou zapomenout.
        
        Přiznám se, že ty další tři roky, jsem dřela jako kůň. Neměla jsem jeden, jedinej den volna. Za tu dobu jsem se naučila tři jazyky, a jeden další mizerně. Umím obstojně řecky, hebrejsky a latinsky. Samozřejmě i mou řeč z povodí Nilu. Tou je démotština. Částečně vládnu ještě arabštinou, kterou se mluví u Středozemního moře. Do toho nepočítám punštinu. Tou se mluví právě tady, kde jsme. Umím číst, s psaním je to poněkud horší. Ještě, že má fénické písmo jen 22 znaků. Umím počítat, dokážu se orientovat v cenách na trhu, Vím, kolik stojí oblečení, i kdejaký otrok (černoch, běloch, arab). Mám představu o světě. Vím kde je Řím, kdejaký ostrov v moři i kde jsou na okraji moře, osady Fénicie. Byla jsem v Byblosu, Sidonu i v hlavním městě Tyru. V čem se nevyznám, je to, jestli to víno je dobré, nebo špatné. Přiznám se, že v tomhle poznám jen, jestli je kyselé, nebo sladké. Naštěstí, tohle za mě většinou řeší někdo jiný, většinou Markus.
        Věděla jsem, že tohle všechno musím zvládnout, abych se u něj udržela a měla navrch před ostatními děvčaty. Neocenitelnou oporou mě po celou tu dobu byl jeho bývalý otrok Melik, od něhož jsem se většinu naučila. Po celou dobu mi byla věrně po boku, má služka Aisa.
        Musím se usmát, když jsem viděla poprvé hřeben... Jo to bylo překvapení.
        Je jasné, že pokud chci zůstat na výsluní, musím pro to, udělat všechno. Za dobu tří let, jsme si vypěstovali s Markusem vztah, kdy vím, že mě potřebuje, kdy jsem postradatelná.
        Postel a šukání, je samostatná záležitost. Pokud chci, aby mě pořád chtěl, nemůžu nic hrát. Všechno musí být skutečné. Musím říct, že z toho mám navíc i radost. Znamená to, být jeho milenka a splnit všechno, co ho napadne. Znamená to i to, zašukat si s ním i tehdy, když se mi nechce, nebo na místě, kde bych to nečekala. Dělali jsme to už v moři, v kašně, v lomu, na koni i v lese. Dráždila sem ho pusou, při boji gladiátorů v aréně i při chytání ryb. Dokázala jsem ho líbat, sedět mu na klíně a mít ho zároveň v sobě přes polovinu noci. Cokoliv jsi umanul, sem mu splnila. Na druhou stranu, nikdy se za celé tři roky neopil, tedy pořádně. Nikdy na mě nechtěl nějakou skopičinu, ať v posteli nebo jinak. Nikdy jsme to nedělali jinak než sami dva.
        Přiznám, že tohle všechno by asi nestačilo, nebýt od přírody skutečně hezká. Štíhlá kočka s dlouhejma nohama, menší prsa, pěkný bradavky, které se vyšpulí, když se mi to líbí, ale hlavně mám nádherně dlouhé, husté vlasy. Mají barvu rozzářeného slunce. Troufnu si říct, že v našem městě jsem jedna jediná. Na rozhraní muslimského a křesťanského světa, je to dost rarita. Taky se mě hned v prvopočátku pokusily ukrást. Naštěstí to dopadlo dobře.
        Všechno tohle má ale jednu jedinou nepříjemnost. Ať se hnu kamkoliv, chodí se mnou minimálně tři strážní, bohužel někdy i víc. Když jdu na trh, jde nás taky pět. Vlasy, pokud jdu ven pořád pod černým šátkem a pořád si dávat pozor. Pěkná cena za popularitu.
        
        Dojíždíme k citadele. Před ní čeká vozík s Claudiji. Další menší bezpečnostní doprovod postává kousek dál. Claudie slíbila, že půjde se mnou. Jsem docela ráda, že to jako ženská nemusím absolvovat sama. Nestává se moc často, aby otroky kupovala žena. Claudie a ještě jedna žena z Říma tu nakupují pravidelně. Já jsem tu poprvé, a tak uvidíme, jak to dopadne. Claudie mi říkala, že ji Cecil posílá často nakupovat otroky. Prý jako žena má větší cit na to, kdo se bude hodit. Tedy, sama jsem zvědavá, jak mě bude můj cit řídit. Vjíždíme všichni na obytný dvůr se stájemi. Sesedáme z vozíků a podomci odvádějí koně pod přístřešek, do stínu. Už teď je pěkné vedro, a to je časné ráno.
        
        Procházíme malou branou a ocitáme se na velkém nádvoří. Je obrovské. Uprostřed je vysázeno několik palem.
        Melik se dohaduje u brány s nějakým vysoce urozeným potentátem. Pak přijde ke mně.
        „Majitel s námi chce mluvit“. Nic víc, jen se usměje koutkem úst. Skoro je jasné, že mě chce vidět.
        Jdeme za nějakým sluhou do patra budovy.
        Přijímá nás další párij. Zlatý řetěz na krku a kolem pasu. Dýku za pasem a rozmáchlá gesta. Jednoznačně je to Arab. Odhadem stopadesát kilo.
        Dozvídáme se tedy, že všechno zboží již koupil přímo od kupců a že se tedy nebude konat obvyklá dražba, ale cenu za naše zboží si domluví s Markusem odpoledne sám. Máme si jen vybrat potřebné kusy a dozorci nám je dají stranou do jiné cely.
        Konec, šmitec. Vycházíme ven. Jen nepatrně zakašlu, ale Melik si dává ukazováček před ústa. Sluha jde před námi, tak to nevidí, ale je jasné, že mám být zticha.
        Jsme venku. „Asi mě chtěl vidět, že?“
        Lehce kývne hlavou. „No jasně, seš tu jako jasný sluníčko. Všichni tě chtějí vidět.“
        Jdeme přes nádvoří, k palmám které tu tvoří stín. Claudie se k nám přidává.
        „Chtěl tě vidět, co? Dědek jeden olezlej. Docela lituju ty holky, co ho musí oblažovat. Taky jsem to seznámení, kdysi dávno, absolvovala. No, to byl ještě docela normální a ne jako pytel sádla. Hele, ale vlastně je to dobře. Nikdy nevíš, koho můžeš potřebovat.“
        
        Jdeme přes nádvoří k druhé bráně. Po cestě míjíme prapodivný výjev.
        Hezké mladé děvče stojí uprostřed mezi palmami. Má kolem krku omotaný provaz. Konec provazu, na každé straně, vede k mladé palmě, kde je uvázán. Stromy jsou nakloněný k sobě a provaz je utažený a napnutý tak, aby ji pořád škrtil. Ruce má sice volné, aby si mohla provaz k sobě přitáhnout a uvolnit tak škrtící sevření, musí to udělat najednou, oběma rukama, jinak by jí to jen, přitáhlo k jedné straně a sevření by se neuvolnilo. Vzadu za krkem, má kovový kroužek, kterým provaz prochází, aby se nemohla vyvlíknout.
        Dost zajímavý a propracovaný způsob mučení. Sice tě to neuškrtí okamžitě, ale jednou ti asi dojdou síly a pak tě to napnutí těch dvou stromů, udolá. Trápení je asi ještě horší o to, že stojí v chládku pod těmi stromy a ne na žhavém slunci.
        Na stoličce před ní, sedí nějaký chlap, zřejmě dozorce. Popíjí vínko z kameninového džbánku a jen znuděně, se na ni občas podívá. Před ním stojí vědro s vodou, zřejmě na probrání, kdyby omdlela.
        Děvče je překrásná holčina, tak šestnáct, sedmnáct let. Vlasy má ebenově černý. Naštěstí ještě není ostříhaná, jak bývají otroci. Znamená to, že se jako otrok k prodeji, dostala poprvé. Ještě nikdy jí neprodávaly. To by byla skoro do, hola.
        Je vyšší, ale to ji na kráse neubírá, spíš naopak. Jak tam stojí a zápolí s tím provazem, je jí vidět skoro všechno. Někdo se postaral o to, aby měla bederní pás posunutý na bok. Pěkná malá prsa nemá zakrytá. Má jen bederní pás. Můžeme se tedy podívat, doopravdy skoro na všechno. Má minimální bříško a dlouhé štíhlé nohy. Když si přešlápne na druhou nohu, aby si ulevila, vynikne její nádherná prdelka. Polodětský obličej, jí zakrývají husté rovné vlasy, které jí spadají přes čelo dopředu.
        Zvláštní je, že ačkoliv má doopravdy hustý vlasy, tam dole je skoro holá. No není to doslova, ale některá z nás tam má doslova prales. Tohle ale není ten případ. Malá přiměřená prsa a hezké bradavky Jejích střed vystupuje nápadně ven. Pleť do bronzova opálená. Není to černoška. Je to míšenka, a v rysech obličeje, vypadá víc, jako egypťanka.
        Claudia si všimla, kam koukám.
        „Neprojevuj zájem tak okatě, strčí do mě.“
        „Co udělala?“
        „Pak se zeptáme, teď pojď se mnou“.
        Koutkem oka sleduji Antonia. Může na té holce oči nechat.
        Jdeme na vedlejší nádvoří. Je menší, ale kolem dokola je alespoň podloubí, kde je možné se schovat před vše spalujícím sluncem.
        
        Jsme v mužské části tržiště. Otroci, kam se podíváš. Uvnitř domů jsou sklepení, spíš kobky, kde jsou, nahnáni všichni otroci. Co kobka, to otroci jednoho prodejce. Vlastně teď je to jedno. Všichni patří tomu pupkounovi, tam nahoře.
        Běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, že před čtyřmi roky, jsem tu sice nestála, ale moc nechybělo a skončila jsem tenkrát, taky takhle.
        
        Markus koupil další pozemky a potřebuje na ně lidi. Jak jsem již říkala, mám se podívat, a pokud to půjde, i najít minimálně dvacet holek a jednoho, ale spíš dva kluky. Část jednoho osazenstva jedné farmy, se přesune do nového působiště a ty co mu vyberu a přivedu, budou jen doplněk k stávajícímu stavu.
        Uvnitř s námi jdou s námi dva mládenci od nás, Antonius, a jeden vazoun od Claudie a další dva od majitele tržiště. Přidávají se k nám ještě dvě dívčiny. Jedna nese misku s vodou a druhá čisté nastříhané pruhy látky.
        Dozorci co mají na starosti tohle nádvoří, se dávají do práce.
        Vyženou mládence, co jsou v kobce ven, na světlo, tedy spíš do polostínu. Postaví je zády ke zdi v podloubí a nechají nás, ať si je prohlídneme.
        Rozmanitější sbírku typů, jež se nachází, v první kobce jsem ještě neviděla. Najednou slyším povědomý hlas. Melik, který se najednou, objevil za mnou, mluví hodně tlumeně a mojí řečí. Moc lidí z údolí Egypta tu není, a tak nám asi skoro nikdo nerozumí.
        „Jsou to zajatci z přepadených lodí. Piráti je sem přivezli prodat.“
        Jen lehce pokývnu hlavou. Je mi jasné, že na mě má taky trochu dohlídnout, aby neprovedla nějakou pitomost. Konečně, otroky které vyberu, bude platit Markus.
        Je tam směska bělochů i černochů. Dva starší chlapíky vůbec nedokážu někam zařadit. Šikmé oči, kulatý obličej, těžko říct odkud jsou.
        Většinou jsou to starší chlapy a pro naše účely tedy nevhodní. Obě skoro současně zavrtíme hlavou.
        Okamžitě je naženou zpět dovnitř.
        Jdeme k další kobce. Mládence co tam jsou, vyženou ven. Bičem sice práskají, ale žádný z otroků, nedostal jedinou ránu. Je to spíš jen proto, aby se rychleji postavily do řady.
        Klaudie se dívá na nastoupené mládence.
        Jeden, se jí dívá pořád provokativně do tváře.
        „Pootočí se ke mně. Tenhle vypadá docela dobře. Je horko a varlata mu správně visí. Kdyby je měl sice velký, ale takový nějaký oteklý, tak ho každopádně neber. Tenhle, je ale docela solidní hřebec. Podívej se mu na něj.“
        „No, má asi obřízku. Žalud má venku. Je pravda, že ho má pořádnýho.“
        „Meliku, myslíš, že je to žid?“
        „Mohl by bejt. Má kudrnatý kaštanový vlasy. Je tu poprvé, není ostříhanej.“
        Přistoupí k mládenci.
        Kývne na dva hromotluky, aby ho podržely. Pak mu hůlkou pozdvihne nádobíčko.
        „Jo, je obřezanej.“
        Podívá se mu zblízka do obličeje. Chvilku se s ním pokouší domluvit, pak se otočí zpět k nám. Mluví starou řečtinou a je z Kartága. Asi bych ho nebral, i když vypadá dobře. Zuby má slušný a je celkově docela v pohodě. Problém je v tom, že se zřejmě bude snažit při nejbližší příležitosti utéct.“
        
        „Hele, aspoň ti ukážu, jak poznáš, že má ty koule v pořádku.“ Povídá Claudie.
        Přistoupí k mládenci. Dozorci ho podrží za ruce. Je z toho docela boj. Nakonec to skončí tím, že ho připoutají okovy ke zdi. Nohy mu roztáhnou a taky zacvaknou do okovů.
        Teď když se tedy nemůže moc pohybovat, k němu přistoupí Claudie. Sáhne mu mezi nohy a prsty prohmátne jednotlivě varlata. Pak je uchopí do dlaně a stiskne. Vypadá to, že stisk neustále zvětšuje.
        Kluk se začíná kroutit a stoupá si na špičky. Nevydá ze sebe, ale ani hlásku. Je to pro něj asi obrovská potupa, když mu je takhle, přede všemi, žmoulá žena. Kdyby mohl, uškrtil by ji.
        Pouští ho a ještě si vezme do ruky jeho příro. Fakt, má ho solidního. Žádnej mrňous.
        „Jo, byl by v pořádku, ale asi bych mu taky moc nevěřila. Chudák, jestli se bude takhle tvářit, tak skočí někde na galéře, nebo v lomu na kámen. Kdyby s nima, něco měl, nenechá se takhle stisknout. Tutově by ho to nesnesitelně bolelo a dal by to patřičně vědět.“
        Dívčina co nás doprovází, nakluše s miskou vody a po umytí rukou a osušení, jdeme dál. Vyženou otroky z další podzemní místnosti. Tentokrát je postaví na sluníčko. Většinou jsou to starší černoši, ale z asi třiceti lidí, jsou dva mladí. Může jim být maximálně dvacet.
        Jeden mládenec je obzvlášť zajímavý. Černý havraní vlasy, sice snědý obličej, ale není to černoch. Dlouhý prsty na rukou, celkově vypadá dobře. Je nahý, jen příro má zakryté bederní rouškou.
        Jeden z doprovodných mládenců mu poručí, aby si ji sundal.
        Odevzdaně to udělá.
        Před námi se objeví pořádný bimbo s pěknýma a hlavně jasně visícími varlaty. Je to výstavní kousek. Fyzičku sice nemá bůhvíjakou, ale jak by se řeklo, je to normální kluk s pořádným nádobíčkem.
        Claudie do mě jemně strčí. Je na mě, abych se přesvědčila, jestli s nima něco nemá. Sice na to nevypadají, ale člověk nikdy neví.
        Mládenci ho chytnou a podrží mu ruce.
        Kluk se ani moc nevzpírá.
        Hrábnu mu mezi nohy. Podržím a prohmatám mu každou zvlášť. Pak je vezmu do dlaně a stisknu. Jasně okamžitě sebou škubne, ale pak drží.
        Pouštím ho a cítím, jak si vydychnul. Poodstoupím dozadu a postavím se, ke Claudii. V mžiku je tu holka s miskou vody a čistým kusem plátna. Opláchnu si ruce, ale Claudie do mě jemně drcne.
        „Pořádně, dívají se na tebe.“
        Tak tedy pořádně, umyji si je ještě jednou a tentokrát opravdu důkladně.
        Melik se na něj ještě jde podívat zblízka. Nadzdvihne mu příro svou hůlkou a podívá se mu na nepřetaženou předkožku. Jen zavrtí hlavou a pokrčí rameny.
        Jde ke mně a povídá.
        „Taky se ti nezdá, co?“
        Stojím opodál, nejsem v hloučku s ostatními. Přiznám se, že mě sem vmanévrovala nenápadně Claudie.
        Melik se na mě dívá, a protože stojí zády k hloučku, nikdo nevidí, že na mě mrknul okem.
        Jasně, nesmím dát najevo, že je pro nás vhodnej kandidát.
        „Uvidíme, třeba je tu někdo ještě vhodnější,“ mu odpovím.
        Pro všechny okolo to vypadá, že je sice dobrej, ale není to, to, co chceme.
        Claudie se potutelně usmívá a radši udělá krok dopředu, aby to na ní nebylo vidět.
        Jdeme k druhému mládenci. Jen se na něj podívám a vím, že tenhle určitě ne. V puse mu evidentně chybí horní přední zuby a to je vada dosti podstatná.
        Když už odcházíme k další kobce, Claudie se ještě zastaví u mladíka, co jsme u něj byly. Chvilku na něj mluví, ale bez úspěchu. Koutkem oka se dívám, o co se jedná.
        Nakonec odevře ústa a vycení na ní zuby.
        Jo, jo, je to doopravdy jak na trhu.
        Melik se ještě jednou vrátil zpět. Ukáže hůlkou na kluka, u kterého jsme zastavily. Kývne hlavou směrem ke mně. Jen pokrčím rameny, ale pak příkývnu.
        Oddělí ho od ostatních a strčí do vedlejší prázdné cely.
        
        Jdeme k další kobce. Dozorci vyženou na denní světlo spoustu černochů. Jsou doopravdy černí. Melik mi povídá potichu:
        „Jsou z Afriky, ale z jihu, až za velkou pouští. Přivezli je sem lodí. Ti chudáci by asi tu cestu přes poušť nepřežili.“
        Skoro všichni jsou nazí, takže nějaký pokyn ke svlékání, tu není zapotřebí.
        Postaví je zády ke zdi a nechají nás, ať si je prohlídneme.
        Nemám představu, ale připadá mi to, že je všech třicet mladíků, snad od jedné matky a mají stejného otce. Minimálně pět jich nemá úd, ale spíš dlouhou černou hadici.
        Jeden pitomec se najednou rozeběhne k pootevřené bráně. Musí to být totální blb, protože, když je sem přivedly, musel přeci projít přes dvě nádvoří. Koule a péro má sice veliký, ale rozumu, jak červená řípa.
        Normálnímu smrtelníkovy musí být přeci jasné, že se odtud nemůže dostat. I kdyby se dostal přes několik bran, které mu stojí v cestě ven, co by tam, asi dělal. Město stojí na okraji moře, a kolem je na tři dni poušť. Chtěl by asi utíkat zpátky do Afriky….
        Je to magor. Netrvá to ani minutu a máme ho tu zpět. Vedou ho tři hlídači od první brány.
        Vedoucí dozorců, se na něj jen krádce podívá a něco polohlasem povídá svým podřízeným.
        Ti toho pitomce otočí obličejem ke zdi. Myslím si, že dostane pár ran bičem a bude hotovo.
        Vypadá to na to, že se to jen tak jednoduše neodbude. Mládenec má na zádech už pár ran po bičování a vypadá to na to, že tenhle jeho pokus nebyl první.
        Polohlasně znovu něco řekne dozorcům.
        Popadnou zmítajícího a škubajícího troubu mezi sebe a odvlečou ho doprostřed dvora. Stojí tam dva sloupy s příčným břevnem. Dalo by se říct, že to vypadá jako velká šibenice.
        Koukám na to jako puk. Vypadá to, že i Claudie, to ještě neviděla.
        Mládence povalí na zem. Trošku jim sám pomůže, protože ho chtějí dostat na břicho a on se tam sám překulí. Zkroutí mu ruce za zády a spoutají je.
        Za celou dobu nepadla jediná rána bičem, nebo pěstí.
        Postaví ho a navléknou mu kolem krku oprátku z pořádného provazu.
        „Myslíš si, že ho chtějí pověsit?“ se ptám potichu Claudie.
        „Nevím, ale asi ne. Přeci si nebudou ničit zboží. Proto taky nedostal bičem.“
        Pokračování na sebe nenechá čekat. Druhý konec provazu přehodí přes horní břevno a přitáhnou. Kluk se musí postavit. Pomaličku přitáhnou provaz ještě víc.
        „Jen aby jim nevyskočil do vejšky, mohl by si zlomit vaz.“ Povídá potichu Melik.
        Tohle, asi nehrozí. Dozorci to zřejmě nedělají poprvé.
        Popotáhnou ho tak vysoko, že se prsty u nohou ještě může v pohodě doknout žhavého písku, ale na postavení, aby si uvolnil oprátku, je moc vysoko.
        Mládenec stojí na špičkách a začíná v obličeji rudnout. Pěkně sípe. Za chvilku začíná mít rty fialové a pomaličku se mu barva obličeje mění zrovna tak.
        Ještě chvilku se nic neděje, ale pak do mě strčí Claudie. Kluk už je ve vzduchu, ale nohama začíná kopat, jako by se chtěl odrazit od země. Šéf dozorců k němu přijede a postaví se tak, abychom na ně viděli. Hůlkou, kterou drží v ruce, mu začne klepat zespoda do polovisícího přirození.
        Zírám, na neuvěřitelnou věc. Mládenci se během několika vteřin postavil. Teď je vidět, jakýho, ho má.
        Visí napnutej jak strunka a stále ještě poškubává nohama. Příro mu trčí dopředu a vypadá, že si snad i ustříknul. Kroutí se a kope kolem sebe. Začínají mu docházet síly. Má vypoulené oči, div mu nevypadnou. Žíly na krku má jak provazy. Najednou se uvolní a je jak z hadru. Určitě to vzdal a neklade žádný odpor. Ještě chvíli se škube, ale to je poslední, na co se zmůže.
        Nechávají ho viset, až do totálního bezvědomí. Za chvilku, je jasné, že už neví o světě.
        Uvolní provaz a spustí ho na zem. Během chvíle je přiveden zpět k vědomí vychrstnutím džberu vody na hlavu. Dostává ještě jednu dávku vody do obličeje, a když se postaví, na všechny čtyři, znovu si ho přitáhnou.
        Mučící proces se znovu opakuje. Tentokrát si ho na špičkách vychutnají podstatně dýl. Sotva sípe a to příro už jen visí. Není to už jako před tím, ale stejně je to kus.
        Vedoucí dozorce k němu přijde a stiskne mu pořádně koule a promne je v ruce.
        Kluk se začne zuřivě kroutit. Nemůže vydat ani hlásek ze staženého hrdla. Škube nohama a cuká sebou. Dozorce jen zavrtí hlavou a jde si ruce umýt ke žlabu uprostřed dvora.
        Za chvilku mládenec už jen bojuje o vzduch a vypadá, že by s sebou, nechal dělat asi cokoliv.
        Znovu ho přitáhnou a situace s brunátným obličejem se opakuje. Teď už to netrvá tak dlouho, a kluk je znovu v bezvědomí. Spustí ho dolů, jak pytel kukuřice. Rozvážou mu ruce a sundají oprátku. Znovu ho polejou a pak si ho další dva ze stojících mládenců, můžou odtáhnout zpět, do jejich cely. Je tak hotovej, že nedokáže sám ani stát.
        Zahánějí je zpět do jejich cel, a my pokračujeme dál, jdeme k další bráně. Tentokrát je to ženská část.
        
        Vím, že se bude zařizovat ještě jedna usedlost a mám vybrat asi dvacet žen. Pro mě je to pořádná zabíračka. Poprvé budu doopravdy rozhodovat o tom, kdo s kým bude mít konečně i děti. O to tu přeci u nás jde
        Melik, když vidí, kdo se staví ke zdi, upozorňuje mládence, kteří vyhánějí otrokyně ven, že chceme vidět jen mladé ženy.
        Máme chvilku času, než se všechno patřičně přerovná. V jedné cele je vždy jen zboží jednoho prodejce a tak to chvilku trvá, než vyberou ty správné.
        Černošky ve věku od patnácti do pětadvaceti let. Prsa se jim bimbají, když je vyhánějí ven. Dvanáct děvčat se řadí ke zdi. Dozorce jim strhává bederní roušky. Šest jich je černejch jako uhel, ty rovnou vyřadím. Dalších šest je docela ucházejících, ale taky nic moc.
        Díváme se s Melikem na sebe. Oba souhlasně pokýváme hlavou, že je nechceme.
        Další cela, jde už rychleji. Vyvedou jen mladé holky. Tohle je jiná sorta. Tohle jsou holky z Egypta. Není to rovníková Afrika. Pět z nich je docela pěknejch. Věk tak patnáct až osmnáct let.
        
        U krajní se zastavím.“Odkud jsi?“
        Vykulí na mě oči. „ Z Memphisu paní.“
        „Jak jsi se, sem, dostala?“
        „Piráti paní. Jela jsem lodí do Kartága za otcem“.
        Jasně, přepadená loď. „Kolik Vás tam bylo?“
        „Dvacet, paní. Moje sestra stojí o kousek dál.“
        „Proč tě sem zavřely, a nenechala ses vyplatit.“
        „Nikdo mně tu nerozumí. Otec by nás určitě vykoupil rád.“
        Spletitý příběh. Je mi tý holky, docela líto, ale bohužel nejsem zaopatřovací ústav. Jsem zvědavá, co tomu řekne Melik.
        Stojí opodál, přesně tak, aby nás ostatní neslyšely. Popojdu k němu.
        „Co ty na to?“
        „Záleží ti na ní?“
        „Ani ne, ale je mi jí líto. Je docela hezká a takhle skončí někde v arabském harému. Nevypadá na to, že by skončila udřená, na poli.“
        „Nemá cenu ji kupovat, hned jak to půjde, uteče, ale můžeme ji od ostatních s její sestrou oddělit a nechat je tu, než ji otec vykoupí. Tohle vidím jako, jako nejrozumnější řešení.“
        Jen kývnu hlavou.
        Melik jde k vrchnímu dozorci. Delší dobu s ním hovoří a pak se vrací.
        „Dají je zvlášť a počkají tři měsíce. Po téhle době je prodají. Domluvil jsem jim někoho, kdo jim rozumí. Teď už to záleží, jen na nich.“
        Skutečně, jeden z dozorců odchází pryč a za chvilku se vrací s dalším chlapíkem. Ten se dává do řeči s holčinou a spolu s její sestrou ji odvádí pryč.
        Je mi jasné, že si nemůžu dovolit, otočit se. Bylo by to vykládané, jako slabost. Takhle to vypadá jako sjednání výhodného obchodu pro majitele těch děvčat, což je vlastně pravda.
        Vracím se nazpět, ke zbývajícím třem. Jedna z nich je pěkná. Docela mě fascinují její černé dlouhé vlasy. Barva je tak nádherná, že místy přechází do temně fialové, jak se lesknou. Je tu taky poprvé, jinak by byla skoro dohola. Má na sobě doopravdy potrhané a špinavé hadry. Tomu se snad nedá ani říkat tunika.
        Stoupnu si proti ní.
        „Sundej si ty hadry, co máš na sobě!“
        Nic žádná odezva. Děvče na mě čučí a zjevně mi nerozumí. Říkám jí to řecky. Zase nic. Tentokrát to zkouším hebrejsky. Zase nic. Nakonec tedy latinou. Totální nezdar.
        Jediné, co je pozitivní, že na mě všichni dozorci zírají, s otevřenou hubou. Melik může být hrdý na svou žačku.
        Melik se jí ptá, pro mě podivným dialektem. Konečně se chytla. Dozvídáme se, že se narodila kousek od města Gaulos na ostrůvku který leží kousek od Sicílie. Odvezli jí jako nezaplacenou daň jejího otce.
        No, tohle mě něco připomíná. Jako bych to byla já, před čtyřmi léty.
        Mluví galicijsky s prapodivným přízvukem. Docela se ale chytnu.
        Melik se otočí stranou a jen se mu cukají koutky, když se dívá na skupinu dozorců.
        „Sundej si ty hadry, co máš na sobě.“
        Beze studu provede příkaz. Rukou jí ukážu, aby se otočila ze všech stran. Poslušně to provede.
        Je to nádherná, asi šestnáctiletá divčina. Perfektní polochlapecká postava. Ještě malá, ale přiměřená prsa. Nádherný, vystouplý bradavky, s pěkně vyšpuleným středem. Štíhlé, dlouhé prsty na rukou i nohou. Jak už jsem říkala, nádherný, dlouhý, hustý vlasy. Ačkoliv má takhle dlouhé vlasy, tak dole je mimořádně málo zarostlá, oproti některým černoškám. Ty tam mají většinou totální prales.
        Melik se jí dívá do pusy na zuby. „Žádnej problém nevidím. Vypadá dobře, Chceš ji jako děvče za sebe, až nebudeš moct?“
        „Docela o tom uvažuji. Jednou, chci mít taky děti, a Markus někoho musí mít nějakou dobu místo mě.“
        „Budeš ji muset, ale pořádně dát do těla, aby se mu líbila. Tedy, nejen líbila, ale aby taky uměla.“
        „Neboj, o to se postarám.“
        „No zas to moc nepřeháněj, aby tě nevyšťouchla.“
        Jen se usměju. Najednou si uvědomím, že jsme oba bez problémů přešli na tykání. Šedesátiletý pán a dvaadvacetiletá konkubína, to je tedy něco.
        Otočím se ještě jednou k děvčeti.
        „Měla jsi už někoho? Víš jak to myslím!“
        „Ano paní. Strýce, který přijel na návštěvu.“
        No jasně, všude je to stejný. Majetnější strýc se přijel pobavit a rodina mu přihrála tu nejhezčí, kterou měla.
        „Jak dlouho jsi teď nikoho neměla, ale pravdu. Jestli čekáš dítě, tak poputuješ znovu na trh.“
        „Dlouho paní, musela bych to vědět. Ty problémy, co máme každý měsíc, jsem měla před týdnem.“
        „Tak poslouchej, jestli se chceš mít dobře, tak se teď otoč tak, aby ti na ní nekoukali ti chlapi a ukaž nám ji v předklonu.“
        Přeci jen chci vidět, jestli s ní něco nemá.
        Děvče se pootočí, a když vidí, že stojím tak, aby se na ni přímo nikdo nedíval, předkloní se. Navíc se opatrně rozkročí a kousek si ji rukama roztáhne. Má ji perfektní, žádnej problém.
        Melik ji klepne lehce po prdelce hůlkou, na znamení, aby se narovnala. Postaví se. Když se narovná, vynikne její nádherně ploché bříško. Pohodí hlavou a její černá hříva se nádherně rozvlní. Zvláštní, je vedro, že by mouchy padaly a přesto nemá vlasy masné a slepené.
        Děvče se obléká do starých hadrů a zůstává stát. Neví, jestli si má stoupnout ke skupině, kde byla.
        Melik kývne na vrchního dozorce. Ukáže na děvče a pak na mě. Ten jen kývne a odvádí ji na přední nádvoří.
        Claudie se usmívá. „Potřebuješ ji, když nebudeš moct, viď.“
        Jen se usměji. Asi je to na mě vidět. „Popovídáme si o tom později“
        
        Vcházíme na poslední nádvoří.
        Melik se dohaduje s vrchním dozorcem. Nakonec to provedou tak, že vyženou ze sklepení všechny ženy, co tam jsou. Stojíme před vchodem a Melik ukazuje, která má zůstat na nádvoří a koho mají nahnat zpět do vedlejšího sklepení.
        Nakonec máme vytříděnou směsku asi třiceti děvčat.
        Melik provádí další selekci.
        Ty co mají něco se zuby, putují rovnou do sklepení za ostatními. Další už je na mě.
        Prohlížím si jednu po druhé. Tři tmavé černošky rovnou vyřadím. Všechny mají už teď prsa jak pytlíčky na mouku. Neforemná a visící dolu. Další černošku nechávám. Dvě bělošky, které mají široké boky, ale prsa docela pěkná, beru hned. Další černoška je malej díblík. Nechávám ji taky stát. Míšenci mají přeci hezký děti. Další čtyři bělošky vypadají normálně. Žádná krasavice sice ani jedna z nich není, ale jsou to evidentně ženy zemědělců. Ulámané nehty na rukou hovoří za vše. Zrohovatělá chodidla, vypovídají o tom, že v životě neměli na nohou ani sandály. Všechny jsou dobře rostlé a konečně, někdo musí taky dělat a ne jen šukat.
        Melik jen nepatrně kývne hlavou. Ukážu na ně a dozorci je odvádějí.
        Nakonec zbývá rozhodnout, co s těma černoškama. Černochy, Markus už minimálně rok nebere, ale tohle by mohlo být něco nového.
        Claudie se najednou ujímá vedení.
        Docela jsem jí za to vděčná.
        Dozorci, na její pokyn vedou děvčata do středu nádvoří. Posadí je na podium, na kterém je pranýř.
        Claudie k nim chvilku mluví, prapodivným jazykem. Stejně to nepomáhá, nerozumí jí.
        Melik se objeví v pravou chvíli.
        Strčí do jedné dívčiny a povalí ji na znak. Druhá si pak lehá po jejím vzoru. Melik děvčeti naznačuje hůlkou, jak má roztáhnout nohy. Chvilku to trvá, ale pak po patřičném poklepání na stehno se to provede. Oběma rukama, pak ukáže, jak se mají rozevřít.
        Ta starší a větší, to rezolutně odmítne a postaví se.
        Melik ji okamžitě popadne za rameno, a postrčí, směrem ke sklepení, kde jsou ty, co nechceme. Dozorce po ní samozřejmě chňapne a strčí ji dovnitř.
        Druhé děvče, ten díblík, si ji po tomhle incidentu okamžitě oběma rukama rozevře.
        Docela zíráme. Má ji nejen velkou, ale vnitřní závojíčky mají velikost, kterou jsem ještě neviděla. Velikost středního knoflíku je taky ucházející.
        Melik jí ukáže, ať se postaví. Postrčí ji, ke stojícímu hloučku vybraných děvčat.
        „Je dobrá, tohle jsem tedy ještě neviděl. Má ji jak mladá klisna,“ a zavrtí hlavou.
        Dozorci děvčata okamžitě odvádějí na předchozí dvůr.
        Jestli dobře počítám, mám jich osm a jednoho kluka. To rozhodně dvacet není. Co se dá dělat. Radši deset perfektních než dvacet problémů.
        Jdu k Melikovi. „Máme jich jen osm.“
        „Radši osm kvalitních, než dvacet mizernejch odpovídá. Co ta holka u těch stromů? Mladej na ní, mohl nechat oči,“ mi odpovídá.
        No jasně. Ta štíhlá holka uvázaná u stromu.
        Vracíme se zpět. Všechny vybraný holky, obklopený dozorci, jdou před námi. Nakonec se přidává ještě mládenec s velkým bimbem. Všichni stojí uprostřed nádvoří a čekají, až je zavřou do kobek.
        Uvázaná kočka sice ještě stojí, ale vypadá to, že mele z posledního. Strávily jsme výběrem víc než tři hodiny.
        Tři hodiny, když se škrtíte na provaze, asi nic moc.
        Otočím se. Vrchní dozorce je u mě okamžitě.
        „Co udělala?“
        „Nakopla dozorce mezi nohy, že dva dni ležel. Pán dnes rozhodl, že za to musí zaplatit. “
        „To jen tak, ho nakopla? “
        „No vlastně jí sáhnul mezi nohy.....“
        „Můžu jí dostat?“
        „Skutečně si ji přejete?“
        „Samozřejmě, jinak bych se o ní nezajímala.“
        „Vychrlí několik slov v nějakém místním dialektu. Jeden z dozorců jde do budovy u první brány. Když vidí, jakou rychlostí se šourá, něco na něj zaječí. To už funguje perfektně. Maník začne utíkat, jak o život.
        Za chvilku je zpět. Myslím si, že se Faláh to je ten pupkatej majitel, se celou dobu na nás díval z okna.
        Když vidí, jak děvče bojuje o posledních pár minut svého života, volá přes půl dvora.
        „Souhlasí, ale prý bude drahá.“
        Mizera jeden. Nechal by ji klidně chcípnout a ani by nehnul malíčkem u ruky a teď chce na ní ještě vydělat..
        Podívám se na Antonia.
        Viditelně si oddychnul. Pak se na mě podívá. Malinko se na něj usměju.
        Teprve teď mu to doje. Na okamžik se rozzáří jako sluníčko. Okamžitě se ale ovládne a otočí se stranou
        Dozorci děvče odvážou a to se složí bezvládně na zem. Chvilku klečí na zemi a pak posadí. Nakonec se jí podaří vstát. Klopýtá mezi vybraná děvčata. Ty jí pomáhají, aby dokázala stát.
        No, kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych tomu nevěřila. Uvědomuji si, že největší radost z toho, že ta holka vlastně dostala milost, má ten přiožralý dozorce, který ji hlídal. Může si totiž vypít další džbánek vína v domě a ne na rozžhaveném dvoře. Dodatečně si uvědomuji, že ten džber s vodou, tam nebyl na probrání delikventa, ale chladil si v něm džbánek s vínem.
        Claudie se ke mně přitočí. „Moc často to ale nedělej!“
        „Viděla jsi přece Antonia!“
        „Nejsem slepá. Vsaď se, že až přijedeš příště, bude tu zase uvázaná jiná holka....“
        Procházíme brankou ven. Podomci už přivádějí koně a všechno se připravuje k odjezdu. Na poslední chvíli se objevuje sám pán domu.
        Následují povinné úklony a loučení. Uvědomuji si, že jsme naštěstí v křesťanské části světa. V arabské, by tohle nebylo možné.
        Claudie se ke mně přitočí.
        „Pošlu ti Jednu věhlasnou majitelku dámskýho domu. Je špičková ve výuce novejch děvčat. Má nejen znalosti ale i potřebný věci pro správnou výuku. Sama, jí už spoustu let posílám holky, který potřebuju, aby uměli. Dělala to od svých dvanácti let. Teď je jí padesát, takže umí. Musíš mít ale dvě adeptky. Pro jednu to nedělá. To ale asi nebude problém, viď.“
        Jo to asi doopravdy nebude.
        Najednou se otočí.
        „Uděláme to jinak. Já mam taky dvě holky. Přivezla jsem je minulý týden z Tiru. Chtěla jsem je tam poslat až za měsíc, ale pošlu je tam taky.“
        „Musím to ale dohodnout s Markusem.“
        „Ten na tohle dá, bez problému ty tři šekely, zvlášť když se mu to podá v patřičnou chvíli.“ Koukne na mě a usměje se.
        
        Jedeme do našeho prozatímního tábora, na břehu moře. Cesta trvá přes hodinu, ale když si představím, jak jsme se dřív trmácely pěšky. Přeci jen na vozíku je to něco jiného. Markus pro mě nechal vyrobit úplně nový. Má sedátko na čtyřech řemenech, takže podstatně míň drncá. Jezdit na koni, nebo velbloudu v zahalené kleci, mě nebaví. Bohužel, v arabskejch zemích je to prý pravidlem. Ještě, že tam nejezdíme.
        Půjdeme si dát pozdní oběd. Musím se nejdřív jít svléknout. Je vedro k padnutí.
        
        Jasně, jen vkročím do stanu, vidím Markuse. Byla to všechno jen habaďůra na mě. Chtěl si mě vyzkoušet. Jen zakroutím hlavou. Přitisknu se k němu a lehce ho kousnu do ucha.
        Zasměje se a jde ven, Slyším, jak dává rozkazy, aby nás nikdo nerušil.
        Popadnu tuniku na převlečení a běžím k moři. Na kraji se bleskově vysvléknu a skočím do vody. Chladivá koupel je to, co potřebuji. Markus stojí na kraji a pokukuje po mně. Kousek odplavu od břehu a mávám na něj. Okamžitě má oblečení dole a za chvilku je u mě.
        Když čekám a šlapu vodu, uvědomím si, že tam, odkud pocházím, nikdo neumí plavat. To jsem se, přitom narodila na břehu Nilu. To, že umím, docela solidně plavat, je taky zásluha Melika.
        Markus je u mě. Neodolá, aby si nesáhnul, zvíře jedno. Potopí se a vezme mě na záda. Neplave podle břehu, ale míří přímo k našemu stanu. No jasně, co jiného by se dalo čekat.
        Na celém pobřeží zátoky nikdo není. Vylezu a popadnu oblečení. Upaluji do stanu. Markus dorazil o chvilku později. Podívám se na něj. Otočí si mě a chytne zezadu za prsa. Políbí mě na krk. Jede dlaněmi, po těle. Pokouším si na sebe obléct tuniku. Stihnu to na poslední chvíli.
        Sedá si na svou cestovní židly. Když se přiblížím, předkloní se. Natáhne ruku a pootočí si mě, abych se před něj rozkročmo postavila. Přejede mi pod tunikou po ňadrech. Levé mi stiskne, a když držím, zasměje se. Rozváže tkanici u tuniky a dlaní mi jede zezadu po prdelce. Přenáší ruku z prdelku dopředu, k pupíku. Po boku sjede dolů. Míří mě přímo do klína. Pak mi na ní sáhne.
        Pomalu mi nahmátne nejcitlivější místo. Jemně a opatrně mi palcem krouží po okraji. Při kroužení mi palec pomaličku tiskne víc a víc k tělu. Na chvilku přestane, ale jen proto, aby si mohl mou citlivou část těla vzít mezi palec a ukazováček. Ještě si nasliní prsty. Jemně mě stiskne a začíná žmoulat.
        Nevydržím a vzdychnu si. Pouští mě, jen proto, aby mi mohl vjet palcem dovnitř. Pravou rukou mě drží pod prdelkou a palcem rejdí uvnitř.
        Když to už začíná být nepříjemné, změní taktiku. Pomalu dvěma prsty zajede dovnitř. Přeci jen to trochu bolí a tak kousek ucuknu, pak ale držím. Mokrý palec mě znovu přitiskne na okraj dírky. Začne mě znovu jezdit po okraji.
        Tohle dráždění mě doopravdy dostává. Cítím, jak mi občas se zaškubnutím reagují svaly na stehnech a bříšku. Napětí se pořád stupňuje. Když už se začínám hodně kroutit a poklesávat v kolenou, přestává.
        Levou rukou si mě přitáhne. Pravou mi rozhrne tógu.
        Pak uvolní stisk a jemně si mě na sebe posadí. Cítím jak jeho příro pomaličku klouže dovnitř a po dvou jemných nadzdvihnutích, jej mám úplně na doraz.
        Podrží si mě v bocích. Chce, abych se nehýbala. Cítím jeho tělo, jak se ve mně poškubává, ale držím, a ani se nehnu.
        Jeho ruce se pomalu vydávají nahoru. Jede levou rukou přes pupík mezi prsa, až ke klíční kosti. Pravá ruka mi mezitím jede po zádech. Stáhne ze mě oblečení a to padá za mě na zem. Cítím, jak mě uchopil za vlasy.
        Přitáhne mě za vlasy takovým způsobem, že se musím prohnout v zádech a vystrčit mu prsa proti obličeji. Ještě si mě kousek přitáhne, až skoro ztrácím rovnováhu. Nevědomky se uvnitř pořádně sevřu. Odpoví mi pohybem svého příra uvnitř. Kousek povolí a levou rukou mi jede po těle až k obnaženému hrdlu. Hlavu mám hodně zakloněnou a tak mi přejede po bradě, až do pootevřené pusy. Ukazováčkem mi přejede po rtech. Neudržím se a špičkou jazyka mu jedu za jeho prstem. Slyším, jak se usmál. Znovu se ve mně uvnitř pohne. Oplatím mu tím stejným stiskem. Prohnutá jak luk vnímám, jak mi jede pravou rukou po ňadrech a zkoumá bradavky.
        Pouští moje vlasy a můžu se narovnat. Oběma rukama jede po mém těle dolů. Uchopí mě za prdelku a zůstává tam. Jeho rty se mezi tím vydávají za mými prsy. Kousek víc se němu přitisknu, a obejmu ho kolem hlavy. Neprotestuje, ale moc to nepřeháním. Radši se uchopím opěradla velké židle, na které sedíme. Opěradlo se nahoře rozšiřuje a nutí mě mít ruce roztažené. Má to dvě výhody. Jednu pro něj, může si mě sáhnout na prsa bez problémů, navíc musím sedět dost blízku u něj. A jednu pro mě. Dobře se udržuje rovnováha.
        Nakloním se k němu ještě víc. Vezme si levé ňadro a rty si začíná hrát s vystouplou bradavkou. Je jemný a tak je to vysloveně příjemné.
        Kousek mě narovná, a prohlíží si mě. Dlaní ruky jede po mém těle od krku dolů. Polaská se s pravým prsem. Pokračuje dolu na boky. Naznačí, abych se pohnula. Ne, ale nahoru, mám se zřejmě pohybovat dopředu a dozadu. Několikrát se tedy pohnu. Vzápětí mě přibrzdí. Mám být pomalejší.
        Začnu se pohybovat jen pánví, než celým tělem. Zdá se, že to bude ono. Přivře oči a nechává se hýčkat. Příro uvnitř se ještě před chvílí jakoby ztrácelo, ale teď vyloženě roste a kamení.
        Konec jeho těla cítím, jako vždy hluboko. Při pohybech které dělám, to začíná trošku bolet. Zkusím se trošku nadzdvihnout, ale po pár pohybech jsem zase zpět dole.
        Zastavím se. Odevře oči a podívá se na mě. Vezme moji prdelku do dlaní a kousek si mě nadzdvihne. Pak si ruce dá na stehna. Jsem jen o kousek výš, ale je to o něčem jiném. Takhle se mi to líbí o hodně víc. Tlak na vnitřek bříška není žádný a můžu si ho pořádně vychutnat.
        Posunu se k němu, aby se mi mohl dotknout bradavky. Jemně jí vcucne do úst a pak si jí opatrně vezme do zubů. Na okamžik strnu. Přestanu se pohybovat, ale on mi dává najevo, abych pokračovala.
        Znovu se pomalu začínám vlnit. Vím, že i takhle to dokážeme. Trvá to jen chvilku a uvědomuji si, že mě zase pěkně rajcuje. Tahle poloha je tedy náročná.
        Najednou mě pouští. Ruce vyndá z pod mé prdelky. Dosednu naplno. Jsem připravená, že to bude bolet, ale ono nic. Vnímám jen, jak mě vyplňuje veliké tvrdé příro.
        Chviličku, se nic neděje. Dlaně mi dává zezadu na prdelku. Pak ho ucítím uvnitř, jak se pohnul. Sevřu se, abych mu to oplatila. Trošku sebou škubne. Asi jsem to přehnala. Pohne se znovu. Znovu mu to oplatím. Teď už to čekal a není žádná reakce, až na to, že se mu ztopoří ještě víc. Fakt, má ho úplně kamenýho.
        Když se přestane pohybovat, tak mu ho teprve vezmu do parády. Nebrání se a tak ho v sobě můžu začít žmoulat. Nakonec se sevřu jen na okraji. Stisknu mu ho u samého kořene, jak mi to jde nejvíc. Potom se kousek povolím. Začnu znovu kroutit pánví. Chvilku na něm jezdím, ale najednou mě zastavuje. Začíná zrychleně dýchat. Vypadá, že je skoro na konci. Chybí mu jen kousek k vystříknutí.
        Sedím bez pohnutí, dokud se neuklidní. Pohne dlaněmi na mojí prdelce. Znovu se rozjedu, ale téměř okamžitě mě zastavuje. Je to jen chvilka kdy se ani jeden nepohneme. Pak vnímám jeho záškuby uvnitř. Vnitřně si uvědomuji, jak se do mě vystříkává. Je to několik silných záškubů, po nichž ještě doznívá jeho orgasmus několika menšími.
        Jsme na konci. Parádně se udělal. Necítila jsem to uvnitř, není také divu. Jsem na něm tak, že na konci pochvičky není ani kousek místa. Doslova se mě uvnitř, opírá o bříško. Ale vnímala jsem to dostatečně ze silných záškubů jeho příra.
        Dýchání se prohlubuje. Usměje se. Pak mě pohladí po tváři a potom si mě přitáhne. Pusu na rty a pohlazení po vlasech.
        Vstávám, na zdřevěnělých nohou. Postavím se ještě rozkročmo. Nedá mu to. Musí mi sáhnout mezi nohy. Jak jinak, je to chlap. Prohnu se a pozpátku couvám. Usměje se a jen zakroutí hlavou. Ukáže, abych se vrátila.
        „Jsi nádherná,“ hlesne potichu.
        Kousek couvnu a kleknu na kolena. Tuniku si ještě stačím dát pod kolena.
        Jak to dělá. Teď se udělal, ale není to moc znát. Kdyby zůstal uvnitř, to bych pochopila, ale takhle.
        Znovu mu, ční jako kolík. Žalud je už obnažený a připravený k dráždění. Chvilku počkám, a potom jej utřu do tuniky.
        Přitisknu si ho k tváři. Obejmu mu ho levou rukou, a přitáhnu shrnutou předkožku k tělu. Pravou mu sáhnu pod varlata a začnu si s nimi hrát. Je to snadné. Visí mu daleko pod tělem. Je horko a ta koupel tomu jen pomohla. Přehazuji si je mezi prsty a jemně žmoulám.
        Levou rukou si jeho přirozením, jemně bouchám do tváře. Opouštím varlata a oběma rukama, co nejvíc obnažuji předkožku. Oba lokty opřu o jeho rozevřená stehna, z vnitřní strany. Pomaličku se přiblížím a jemně se přisaji na špičku.
        Chutná ještě slaně.
        Posunu si ho do pusinky o kousek dál. Špičkou jazýčku mu začnu rejdit na okraji dírky. Pak mu pokouším vlézt dovnitř. Vím, že to nebude dlouho trvat a začne se mu škubat.
        Už je to tady. Jasně, že nechci, aby se mi ustříkl do pusinky, ledaže by si to přál.
        Držím ho pevně oběma rukama. Začnu mu kroužit špičkou jazýčka, kolem žaludu. Nasliním si prsty a několikrát mu rychle přejedu po uzdičce. Nakonec se znovu přiblížím pusinkou a vezmu si ho, až po okraj žaludu. Kousek sebou škubne, ale pak drží. Jazýčkem mu jezdím dole po uzdičce. Začíná se chvět a tak ho nechám chvilku vydechnout.
        Rty mu začnu jezdit po obnaženém žaludu. Pomalu začnu zvětšovat stisk rtů. Ani nemusím přidávat, pohyb rukou. Udělám v pusince nepatrný podtlak a nechám jej pomalu vyjíždět z pusy. Cítím, že to stačí. V puse cítím pár kapek, jak si ustřiknul.
        Nechci si ho teď udělat. Chci ho při tom mít v sobě a ne takhle do pusinky.
        Dost musím přestat. Musím si odhrnout také vlasy z čela.
        Pouštím ho. Pololeží na židly a nadržený příro mu ční nahoru, jako silný kolík. Fakt, je to chlap v plné síle. Rozhodně nevypadá, že by mu mělo být třicet sedm let.
        Postavím se na špičky a stoupnu si nad něj. Tentokrát, ho chci já. Pravou nohu chodidlem položím na sedátko. Vezmu si ho do ruky, a pomalu najdu svou zmáčenou dírku. Dvakrát zkusmo najedu, jak se na něj posadit. Nadechnu se. Pak se na něj, na jeden dlouhý, pomalý, pohyb, navléknu. Pomáhá mi při tom, nepatrně hekavý výdech. Fakt, musím uznat, že ho má pořád pevný jako dřevěný kolík. Okamžik počkám a zdvihnu druhou nohu. Položím ji také vedle jeho stehna. Tohle nohou musím zůstat opřená na špičkách. Co kdyby se musela nadzdvihnout. Uvidím!
        Dosednu, co nejdál. Zasunula jsem si ho doopravdy až na doraz. Jeden slastný, dlouhý ukojující, vnitřní pocit. Doopravdy, víc dál už to nešlo.
        Byl to neuvěřitelný okamžik. Skutečně jsem se na něj nabodla, jako na nějaký tvrdý kolík. Mé tělo se tentokrát pružně přizpůsobilo a necítím žádnou bolest. Jeho nalitý žalud, mám teď hluboko uvnitř. Skoro jsem nevěřila, že se mi tam vejde. Uspokojující pocit, dokončuje mé snažení. Vyloženě cítím, jak mi po těle proběhla vlna nádherné rozkoše. Tohle miluju.
        U mé polovičky to ale proběhlo naprosto jinak.
        Okamžik strnul, a pak se celý roztřásl. Vůbec to nevypadá na to, že už se před chvilkou udělal. Ruce, které má položené, na mé prdelce se mu okamžitě rozechvěli. Celý sebou minimálně dvakrát škubnul. Napjal nohy a poté celý ztuhnul. Žádné hadrové vniknutí, ale síla celého chlapa, který ví, co chce.
        Celým tělem se k němu přitulím. Cítím, jak mě znovu pevně drží za zadeček. Nemůžu se teď, ani pohnout. Asi by to špatně dopadlo.
        Pěkně dlouhou dobu mu trvá, než se zklidní. Příro se uvnitř několikrát škublo, ale nakonec se uklidní. Pořád ještě čekám. Ví, že bych ho dokázala udělat kdykoliv by se mě chtělo. Je mu jasné, že se musí uklidnit.
        Zkusmo se uvnitř mírně sevřu. Je to dobrý, drží.
        Zkusím víc. V pohodě. Zkusím ho pozlobit až u kořene. Dobrý, zase drží. Pokusím se zavrtět na něm a zažmoulat mu s jeho žaludem. Dvakrát se mu škubne, ale drží. Škádlivě mu ho požmoulám několika rychlými stahy. Zareaguje okamžitě. Cítím, jak mi křečovitě dlaněmi, sevře prdelku.
        Chvilku počkám.
        Vezmu ho za vlasy a zakloním mu hlavu. Začnu ho líbat na rty. Vstrčím mu jazýček do pusinky. Jak jinak, chytne mě a drží. Za okamžik mu to oplácím.
        Jsme, jak dvě děti které si hrají. Zároveň s tím, jak ho líbám, si ho nenápadně v sobě tisknu a uvolňuji. Přestávám v okamžiku, kdy si ve mě minimálně dvakrát ustříknul.
        Tak, to jsem nechtěla.
        Dobře, zkusím to jinak.
        Chytnu ho za ramena. Kousek se přitáhnu a s pokrčenými koleny vsedě, se přizdvihnu. Přitisknu se k němu a pomalu začínám přirážet. Hlavu zakloním a pootevřu ústa.
        Ani si neuvědomuji, že si při každém dosednutá nepatrně heknu.
        Markus mi pomůže. Podloží znovu své dlaně pod mou prdelku a pomáhá mi v přírazech. Když si odhrnu vlasy z čela, vidím, jak se na mě dívá.
        Nevím, jak to popsat. Pohled šíleně nadrženého samce, který je rád, že se to jeho samičce líbí. Snad tak by se to dalo popsat.
        Uchopím ho jednou rukou za krkem a zakloním se. Druhou rukou se opřu o jeho levé koleno. Znovu se rozjedu. Tentokrát na mě vidí. Dívá se na mé houpající se prsa a rytmicky pohybující bříško.
        Docela se mně to líbí. Chci si to užít tak nějak vnitřně sama.
        Ani si neuvědomuji, že jsem zaklonila hlavu a pootevřela pusinku. Nevědomky si znovu při každém dosednutí heknu. Jedu pořád stejně už hezky dlouho. Markus drží, tak jako snad ještě nikdy. Dodatečně si uvědomím, že jsem se ke konci usmívala.
        Otevřu oči.
        Dívá se na mě, jak na nádherný obrázek a snad ani nedýchá.
        Pravou nohu dám dolu. Postavím se na ní a povysunu se nahoru. Ne úplně, ale jen tak na polovic. Příro si přeci ze sebe nemůžu pustit.
        Udělám ještě snad deset přírazů, a Markus si mě přitiskne k sobě. Chvilku jsme v klidu, ale mě to nedá.
        Začnu se znovu pohybovat. Směji se mu do očí a přirážím pořád dál. Nezrychluju, ani nezpomaluji. Stále stejná masáž, jeho kolíku.
        Odhrnu si vlasy z čela, ale pořád jedu stejnou rychlostí. Políbím ho a dosednu na něj. Znovu až na doraz.
        Přitiskne si mě k sobě a podrží v téhle poloze.
        Vymaním se z jeho držení a pomalu pokračuji dál. Aby mě zastavil, začne mě líbat na krku. Znovu si musím odhodit vlasy z čela.
        Nemůže mě zastavit. Zakláním hlavu a otvírám pusinku. Cítím, jak se v něm vzmáhá síla vystříknout do mě.
        Přírazy jsou stále kratší, a když se začnu částečně pohybovat i dopředu a dozadu, neustojí to. Stačím mu ještě nárty svých nohou dát, na jeho natažená stehna a po pár pohybech to vzdává.
        Cítím jeho příro, jak se tam hluboko uvnitř mě škube a stříká. Síla, dva dni jsme se neměli a teď si to po druhé vynahradil.
        Musí cítit na svém těšiteli, jak se mi to uvnitř všechno poškubává. Uvědomuji si, že se mi klepou ještě stehna. Síla, nedokážu to zastavit. Vyvrcholení po chvilku odeznívá a všechno se vrací do normálu.
        Líbám ho jak nejlíp umím. Jsem jak zamilovaná holky. Je to nádherný ukojující pocit.
        Podívám se mu do očí. Usměje se a utře mi je. Ani si neuvědomuji, že je mám plné slzí. Přitiskne si mě k sobě.
        Chvilka uklidnění. Tohle, ale nebude konec. Nemíním ho pustit ze spárů, tak brzo. Energie mám na rozdávání.
        Pomalu se postavím. Část výstřiku, ze mě znovu vykápne. Dírka je pořádně zmáčená, ale o to, to bude lepší.
        Otočím se k němu prdelkou. Rozkročím se a svoji levou nohu mu dám mezi jeho. Natočím se bokem a znovu dosednu na nepatrně měkčí kolík.
        Usměji se. Tohle pro mě není žádný problém.
        Znovu dosednu, až na doraz.
        Usměji se, Teď si ho budu pěkně uvnitř žmoulat a hrát si s ním. Tohle jsem měla původně v plánu.
        Uchopí mě kolem pasu a přitiskne k sobě. Ruce mu vyjedou na má prsa.
        Sevřu se uvnitř, co to jde nejvíc. Kousek se povysunu nahoru. Prsty pravé ruky mu sevřu kůžičku kolem varlat a stáhnu co nejvíc dolů. Vím, že mu zároveň uvnitř, popotáhnu předkožku, co nejdál a obnažím, co nejvíc žalud.
        Právě přišla má chvíle.
        Nahrbím se a jedu pomalu nahoru. Rukou svírám Markusovo varlata a zároveň mu obnažený žalud uvnitř svírám.
        Tomuhle Markus nemůže odolat. Vyhekne si a napne se jak strunka.
        Dojedu na kraj. Uvolním se a znovu si ho beru až nakonec dovnitř. Znovu pomalu sevřít a znovu ven.
        Pokaždé ho to víc a víc dráždí. Když ho svírám a kloužu pomalu ven, normálně se klepe.
        Najednou mě něco napadne.
        Otočím se k němu.
        „Věříš mi!“
        Beze slova přikývne.
        Postavím se. Příro ze mě vyklouzne s mlasknutím. Pár velikejch kapek mi vykápne z dírky.
        Sehnu se k tunice, ležící na zemi. Vezmu na ní ležící mou tkanici. Tunikou utřu Merkusova těšitele a pak co nejvíc obnažím žalud. Třikrát omotám tělo přirození a ještě mi to vyjde dvakrát kolem kořene i kolem varlat. Nakonec mi ještě zbylo na uzel a kličku.
        Markus jenom zírá, ale nebrání mi v tom.
        To, co se stane, mi nedošlo. Prvotní nápad byl, abych se nemusela hrbit, při držerní kuliček.
        Žalud a nejen žalud ztmavnul a nalil se. Je teď o kousek větší, ale hlavně podstatně tlustší. Je to jako tenkrát, když to bylo poprvé, jenže teď je to utažení podstatně větší. Doufám, že mu neublížím.
        „Nebolí to“
        „Ne neboj se.“
        Znovu, tedy rozkročit. Přiznám se, že teď bych ho tam, nemít ji mokrou nedostala. Dosednu znovu až na doraz. Markus se jen zachvěje. Když se sevřu, je to něco naprosto nového. Teď je doopravdy jako kus klacku. Cítím ho v sobě jako velký kámen. Je podstatně chladnější, než předtím.
        Síla, když se sevřu a jedu ven, Markus jen nadskakuje. Vidím, jak se mu zatínají prsty u nohou a dlaně, kterými mě drží kolem pasu, se mu znovu klepou. Stačí přejet pětkrát a zašeptá mi do ucha.
        „Pomalu.“
        „Počkám, až se zklidní. Znovu pětkrát. To už vypadá, že to ustojí. Palce u nohou má sice zaťaté, ale už to není tak hrozné.
        Zkusím udělat několikrát, jen rychlou a krátkou dráhu.
        Skoro okamžitě mě zastaví-
        „Neee...zkus to jako před tím.“
        Dobrá, nejdřív pomalu a malý stisk. Poznenáhlu přidávám na rychlosti. Pak přitvrdím na stisku. Už si myslím, že to máme vychytaný, ale opak je pravdou.
        Znovu se musím zastavit.
        Přiznám se, že takovéhohle jsem jej v sobě neměla.
        Znovu si stoupnu. Otočím se k němu čelem. Dívám se mu do očí a znovu se pomaličku nabodnu. Znovu kloužu dolů, tak dlouho, až na něj dosednu. V pokleku nad ním zůstávám.
        Zdvihnu holeně a zaklesnu se nárty, za jeho rozevřená stehna.
        Cítím jeho vydrážděný chladný žalud v sobě, jako by to byl obrovský živý kámen. Vnímám, jak se mě uvnitř zachvívá. Nic nedělám. Nechávám ho, aby se znovu uklidnil.
        Přitisknu se k němu. Hlavu mu položím na rameno a přitisknu ji k jeho. Když ho začínám uvnitř dráždit, vůbec nevnímám, že mu vzdychám potichu, přímo do ucha.
        Vůbec si neuvědomuji, že se Markus pode mnou začíná škubat a kroutit. Cítím, jak vnímá jen to dráždění žaludu uvnitř. Nedokázal by se na nic jiného soustředit.
        Je to ve mně. Nedokážu se zastavit. Pomaličku se začínám posunovat dopředu a zase zpět. Nevědomky si tak dráždím špičku poštěváčku. Není to moc, snad jen tak na palec, ale účinek je fantastický.
        Vlasy mi padají přes obličej a teď už mu do ucha vzlykám docela hodně. Najednou si uvědomím, že mám oči plné slzí.
        Ještě pár chvil a Markus to už nevydrží. Stačím mu ho ještě pořádně sevřít a cítím, nejen, jak se hluboko uvnitř stříká, ale i to, jak se mu příro, u kořene plní a poté se ve mě vyprazdňuje. Okamžik totálního uspokojení. Pocit naprostého odevzdání z mé strany a vědomí, že i ten druhý to tak vnímal.
        V okamžiku, kdy končí, zaškube se mi bříško. To je okamžik, který mívám, jen málokdy. To, že mě dostane a uspokojí, mívám často, ale to že si moje tělo chce vzít dovnitř část jeho pokladu, tak to mívám, jen málokdy.
        Vůbec si neuvědomuji, že jsem ho kousla do ramene. Tedy doslovně chvilku nevím nic. Doslova nic, totální výpadek. Kdyby mě nepodržel, asi bych z něj sklouzla.
        Jednou rukou mě drží za prdelku a druhou si hraje na zádech, s mými vlasy.
        Chvilka uklidnění. Vzdychnu si, když cítím, jak se ve mně smrskává.
        Kluk jeden, nechá mě, abych si to vychutnala po poslední chvilky. Líbáme se až do chvíle, kdy ze mě vyklouzne.
        Odkloní mě od sebe. Stále na něm sedím. Podívá se na mě a povídá naprosto vážně.
        „Jsi takhle neuvěřitelně nádherná.“
        Pomalu z něj slezu. Rozvážu tkanici a podívám se mu na něj zblízka. Nic s ním nemá. Během chvilky se mu vrací barva i teplota, jako předtím.