Upozornění: Než začnete číst tuto povídku, tato a předchozí povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.


        Konečně se dostávám k tomu, abych otevřela tašku, kterou jsem dostala v Hamburku, od jednoho obchodníka s různými maličkostmi na hraní. Spousta reklamních letáků a podobných ptákovin.
        Jedna krabička mě zaujala. Je v ní pětidílná souprava. Ovladač, vibrační vajíčko a držák s indukčním dobíjením. Navíc je tu odpojitelné poutko a zvláštní, asi dvaceticentimetrová tyčka s prapodivným klíčem na konci. Vypadá to jako ty klíče k visacím zámkům, co mají zoubky z obou stran. To poutko, má na konci obdobný klíček co je na té tyčce.
        Otevřu manuál. Jasně, je to tady. Dá se to provozovat i samotné, bez poutka, ale musí si to člověk vyndat pomocí té tyčky. Doporučují si to nejdříve vyzkoušet nanečisto venku.
        Nabíjení indukcí, je vcelku jasné. Prý to vydrží běžet naplno 4 hodiny. Moc se mě tomu nechce věřit, uvidíme.
        Tak tedy nejdřív umejt, usušit a šup s tím do nabíječky. Píšou, že stačí hodina. Taky se mi to moc nezdá, ale na nabíječce je zelená ledka, když je to nabité.
        Ovládání, tvaru prstenu má jednu malou čočku, jako baterii. Vzdálenost tohohle ovladače není nijak závratná, jen šest metrů, ale na to, když ho máte na ruce, to docela stačí.
        Výhodou je, že se dá přes aplikaci ovládat telefonem. Ovládání přes telefon je zaručeno do dosahu 20 metrů, ale je možné i přes 100m. Docela zajímavé, když si pomyslím, že tě někdo může zlobit z druhé strany ulice, a nebo v parku.
         Prstenem se přepínají jednotlivé síly vibrace. Čtyři možností vibrace je až dost, potom je tam možné nastavit dva druhy vibrace s prodlevami a ještě další dvě vlastní. Celkem tedy osm možností. To je doopravdy až dost. Poslední přecvaknutí je vlastní vypnutí. Prsten je naprosto nehlučný. Když zkouším přepínání, není slyšet žádné cvaknutí a nebo kliknutí.


        Neodolám a otevírám ještě jednu podlouhlou krabičku. Je v ní něco jako u nás známý vibrátor pro páry, ale tenhle má podstatně silnější a delší část, co je uvnitř. Zjevně je jen dámský. Má podstatně větší váhu, než ten pro dva.
        Zase indukční nabíječka. Tentokrát žádný ovladač. Vrhnu se na návod. Jasně, na první straně je informace, kde si stáhnout návod na chytrý telefon. Je to tu i rozsypaném čaji.
        Přiznám se, že mi to nedalo. Stáhnu návod do mobilu a jsem zvědavá, jestli se mi to podaří oživit. Chvilku to trvá a tak do druhé zásuvky zapnu nabíječku a položím na ni vibrátor.
        Jdu se podívat, jestli je aplikace stažená. Vypadá to, že je vše v pořádku. Tisknu na obrazovce mobilu zapnuto. Chvilku se nic neděje, ale za pět vteřin naskočí hlášení. Spárování s vibrátorem prý proběhlo bez závad.
        Posunu jezdec z krajní polohy. Okamžitě naskočí další hláška. Musím se usmát. Aplikace mě ujišťuje, že přístroj je v pořádku, ale na nabíječce, se nedá spustit.
        No taky mě to mohlo napadnout. Ještě se podívám do návodu, jak poznám, že je nabitý. Jsem pitomá, taky mě mohlo napadnout, že to ukazuje ten telefon. Mrknu se na displej. Je tam devadesát procent. Do konce nabíjení prý deset minut.
        V tašce ještě zůstává jedna krabice. Je ze všech nejmenší. Nechávám si ji na potom. Jdu si udělat zeleninový salát a přidávám si do něj kousek studeného kuřete. Když jsem asi v polovině, slyším zesilující se pískání.
        Je to ten vibrátor na telefon. Dobrá uvidíme dál. Ještě se podívám na druhou nabíječku. Zbývá ještě půl hodiny. Vezmu si návod k sobě a pomalu dojídám salát.
        Zjišťuji, že se asi pískání, tedy podle nich zvukový signál dá jednoduše vypnout a že se vůbec nic nestane, když to zůstane položené na té nabíječce. Automaticky přejde do konzervačního nabíjení. To je tedy překlad, co. Klidně můžu nechat přístroj v nabíječce, i v době, kdy je vypnutý proud. Dobíjení se obnoví po zapnutí proudu. Fakt někdy jsou ty návody přinejmenším poněkud komické.
        Podle návodu, tedy vypnu zvukový signál a vytáhnu dobíječku pro jistotu ze zásuvky. Nabíječka si jednou pípne a pomalu na ní pohasne zelená ledka.
        Přiznám se, že se nechci dočkat nějakého překvapení, až se budu vracet z venku.
        Vibrátor dávám na polštář. Přes telefon zkouším, jestli opravdu funguje.
        Zdá se, že vše je dokonale funkční. Na minimum si jen tak vrní, ale naplno, to je asi už kouř. Beru si s sebou i příručku. Je tam několik možností nastavení, tak budu experimentovat.
        Dojdu si udělat loužičku a pak toho divocha pořádně umeju. Zasunutí není zase až tak náročné. Zdá se, že to anatomicky dělali odborníci. Nikde nic netlačí, nebolí. Jen si trošku rozevřu závojíčky, aby střed správně dolehl. Robertek má uprostřed asi centimetrový tvarovaný výstupek a doléhá na vršek poštěváčku. Je to tak trochu zvláštní, ale není to nepříjemné. Narovnám se. Projdu se po ložnici. Paráda, nic mi nepřekáží. Dřepnu si na bobek a vstanu. Nic, vše v pohodě. Žádný pokus o vypadnutí, nic takového.
        Vezmu telefon a poprvé si zapnu vrnění. Jen tak maličko. Chviličku to trvá, asi tak jako, když někomu voláte. Další reakce jsou ale okamžité.
        Zkusmo to na chvilku pustím naplno. Doslova mi to vyrazí dech. Tak tohle asi nedám. To je šílenost. Zjišťuju, že to napůl je pro mě asi maximum. Uvidím, možná, že si člověk zvykne. Vypínám to. Natahuji si kalhotky. Prozatím, tomu zase až tak nevěřím.
        Venku je nádherně a jsem zvědavá, jak to bude fungovat. Jdu se podívat na nábřeží. Je hezký letní den. Bydlím už druhým rokem u Marka a na nábřeží je to jen kousek. Dojdu na Dvořákovo nábřeží. Jako vždy, šílený provoz. Počkám na přechodu u nemocnice Na Františku. Sejdu dolů po schodech k Vltavě a posadím se na lavičku.
        Pomalu spustím jemné vrnění. Je to docela příjemné.
        Začnu číst podrobně manuál. Má 32 stran a je jen v angličtině. Dozvídám se, že tam jde nejen nastavit šest programů, ale i čtyři vlastní. Můžete si je sestavit přímo na displeji telefonu. Další vylepšení je, že si můžete spustit vibrace, nejen stejnou intenzitou, ale proměnou sílu i délku drnčení.
        Fantastický na tom je to, že tenhle robertek není vůbec slyšet. Drnčící část je totiž hluboko ve vás.
        Vybírám si čtvrtý z šesti programů. Má název „ Francys Belle“. Proč se tak jmenuje, nechávám na Vás.
        Spouštím ho a jsem doopravdy zvědavá. Chvilku se nic neděje, ale pak cítím jemné brnění. Chvilku to nechávám běžet, ale pro jistotu to za minutku stopnu. To jen pro jistotu, abych pak nezpanikařila, kdyby to bylo nepříjemné.
        Tak tedy znovu. Opřu se pohodlně na lavičce. Nohy natáhnu před sebe a čekám.
        Chvilku nic. Vibrace začínají neuvěřitelně jemně. Samovolně se pozvolna zesilují. Po minutce, snad, nevím.. se znovu vracejí. Uvědomuji si, že tentokrát to trvá déle a síla je určitě větší než předtím. Je to docela příjemné. Vibrace pomalu ustupují a na displeji vidím, že to bylo jen deset procent intenzity.
        Přichází další vlna. Trvá to déle a je taky silnější. Fakt, je to příjemné. Na displeji naskočí hláška, jestli chci program pozdržet. Zřejmě bych se mohla nechat takhle dráždit neomezeně dlouho. Svítí to tam deset vteřin, a když nic nedělám, program pokračuje dál. Vibrace se znovu zmenšují. Tentokrát se ale úplně nevytratí. Cítím je pořád v sobě. Jen se ztlumily na minimální úroveň.
        Síla se znovu poznenáhle zvětšuje. Teď je to už doopravdy super příjemné. Musím se trošku soustředit na dýchání.
        Kouknu na displej. Pětadvacet procent a znovu další hláška. Nechávám ji bez povšimnutí. Znovu se vibrace zmenšují a můžu se uvolnit. Úplně se nezmizí, sítím je v sobě pořád, ale je to jen takové jemné vrnění.
        Na další vlnu se duševně připravuji. Je mi jasné, že bude silnější, než ta předchozí. Pozvolný, zesilující se, pocit dráždění je fantastický. Uvědomuji si teď, že se vibrátor nechvěje jen uvnitř, ale že mi dráždí i poštěváčka. Když se podívám na své boty, uvědomím si, že se mi jemně klepou špičky bot.
        Znovu výzva na pozdržení. Ještě ji nechávám bez povšimnutí. Vibrace se pomalu snižují a můžu si znovu vydechnout.
        Znovu jemné přidávání. Po minutě jsem docela správně načatá. Musím si dát nohy pod sebe. Je na nich docela dobře vidět, co se, se mnou děje. Deset minut zlobení dělá divy. Kouknu na displej třicet tři procent. Znovu hláška. Tentokrát ji využiju. Chvilku sice váhám, abych ten program nezastavila, ale moc času mě nezbývá.
        Tisku dotykový bod a naskočí ok. Vibrace se zmenšují a po chvilce se celý program opakuje. Znovu pozvolné zesilování. Příjemné je i to, že se o nic nemusím starat. Všechno běží samo. Znovu zeslabení a pak zesílení vibrací.
        Docela mě to dostává. Pokaždé je to víc a víc vzrušující. Dívám se na svá kolena. Pomalu se mi začínají také klepat. Uvědomuji si, že mám neskonalé nutkání, sáhnout si na ní.
        I kdybych chtěla, nejde to. Kolem mě jde dav německých turistů. Nastupují na loď. Odtud je vozí na projížďky po Vltavě. Jedou pod hrad a pak k Hlávkovu mostu. Bier je v ceně. Kouknou na mě, jen zběžně. Holka, co sedí na lavičce. Ani netuší, co mě to dává práce, nenechat to na sobě znát.
        Sedím na lavičce a vlnám stoupajícím a klesajícím vibracím se pomaličku moje tělo přizpůsobuje. Je to legrace. Před dvaceti minutami, jsem nevěřila, že to vydržím. Tohle je tak akorát. Když se chvěnímu uvnitř poddám, začne mě to dostávat. Když se uvolním a mám to jen jako příjemnou věc v sobě, je to prýma.
        Jsem zvědavá, jak to bude vypadat o stupínek víc.
        Kouknu na displej. Čekám na další hlášku.
        V okamžiku, kdy se objeví, tisknu tlačítko pokračovat.
        Je to větší, než jsem si představovala. Znovu tisknu zastavit.
        Tak tentokrát mě to fakt dostává. Zrovna když si začnu užívat druhé kolo, sedne si ke mně maminka s dvěma dětmi.
        Jo, tak tohle jsem potřebovala. Zvednu se, a jdu nahoru na chodník, který je u dlážděné silnice. Jdu pod stromy, které tu rostou. Většina řidičů, kteří stojí ve frontě na odbočení přes most, mi kouká na nohy, případně na zadek. Konečně, proč ne.
        Nevypnula jsem to. Nebyl na to čas. Musím uznat, že tentokrát to už není legrace. Při tom pomalejší vibraci to ještě jde, ale při rychlejších, je to něco jiného. To se potom zastavím a opřu se o zábradlí. Koukám na Vltavu a mám co dělat, abych se neprozradila.
        Naštěstí to stihnu na zelenou a přejdu přes křižovatku, Za ní už auta jedou normálně. Žádné popojíždění. Tady si to můžu v klidu užít bez problémů. Opřená o zábradlí, se tomu poddávám. Nejen, že se mi klepou kolena, ale občas si poklesnu v kolenou. Jestli mě někdo pozoruje, tutově si řekne, že ji mám jak z praku, a nebo, že jsem pěkně sjetá. Musím si sednout.
        Přejdu přes ulici a posadím se na lavičku u Právnické fakulty. Podívám se na displej. Ukazuje čtyřicet pět procent.
        Pokusím si přehodit nohu přes nohu. Zas to nemůžu přehánět. Mám sice plisovanou sukni, ale lavička je dost hluboká. Je sice pohodlná, ale všeho s mírou.
        Dívám se na svou nohu s lodičkou. Když se zesilují vibrace, ještě se nic neděje, ale pak to už začíná být kritické. Noha se mě začíná chvět a klepat. Navíc si teprve teď uvědomuji, že ty maximální vibrace se v tom vrcholu neustále prodlužují.
        Dostává mě to. Noha musí dolu, bylo by to na mě moc vidět.
        Je to síla. Připadám si, že mě to zkroutí do nějakého křečovitého záchvatu. Nejhorší je, že to nemůžu na sobě dát znát. Předkloním se a pod kabelkou se držím za podbříšek. Totální šílenství. Tolik bych si chtěla roztáhnout nohy a podržet se za ní.
        Tak to ještě netuším, co mě čeká. Když jsem asi v desátém vrcholu, najednou v největších vibracích, začne vibrátor měnit sílu. Během tří vteřin se rychlost změní z rychlého na pomalý a zase obráceně. To je tedy síla. Na poprvé mě to vyděsilo, ale pak jsem to pochopila. Tohle stačí pětkrát udělat a žádná ženská, která ho má v sobě, to nevydrží. Tohle může skončit totálním orgasmem.
        Je mi jasné, že mě to taky čeká. Moc dlouho už to nevydržím. Ještě chvilku vzdoruji, ale pak je to silnější. V okamžiku třetí vlny se udělám. Nedokážu to ustát. Vší silou se držím lavičky a snažím se nedat na sobě znát, jak se klepu. Pootočím hlavu stranou a snažím sebou neškubat. Nemůžu se udržet a dvakrát, nebo třikrát si heknu. Nakonec si hlasitě si vydychnu. Konec, bylo to nádherný. Ještě, že sedím na poslední lavičce. Snad to nebylo moc slyšet.
        Třesoucí se rukou, vypínám na displeji robertka. K mému úžasu se nevypíná, jako když vypnete světlo, ale pozvolna se zmenšují vibrace do ztracena. Paráda, je to jemné vypnutí s uvolněním a ne takové utnutí, po kterém Vás ještě půl dne bolí hlava. Konečně se ve mně podle displeje, zastavuje. Ještě se mi klepou kolena.
        Tak tohle je tedy kouzelná bestie. Vůbec si nedovedu představit, jak to vypadá a jestli to někdo vydrží, když to jede naplno. Nebo, když jste v restauraci, a dráždí Vás to při jídle.
        Sedím a koukám se kolem sebe. Všechno ve mně se poznenáhlu zklidňuje. Po pěti minutách si v duchu povídám, jestli mám zajít k Markovi do práce a vyndat ho ze sebe. Přiznávám sama sobě, že je to pěkně blbej nápad. Chvilku ještě čekám, a pak sáhnu do kabelky. Pouštím tu potvoru na druhý stupeň, a pěkně v pohodě se hýčkám. Nádhera, nádhera.
        Už věřím tomu upozornění v manuálu, který je silně vytištěno na konci „Pozor, dlouhodobé používání, se může stát velice rychle, silně návykové“. Když jsem je četla před hodinou, jen jsem se pousmála. Pomyslela jsem si, zas nějaká pitomá reklama.


        Zvednu se a pomalu jdu Pařížskou ulicí ke Staromáku. Je docela horko, a z asfaltu, to pěkně sálá. Přejdu na pravou stranu ulice, tam co je stín. Na levou stranu svítí sluníčko plnou silou a je tam podstatně tepleji. Na obou stranách jsou sice stromy, ale ulice je tam o hodně víc rozpálená. Pomalu se courám. Nikam nespěchám a užívám si. Po cestě si sundám vestičku. Přeci jen je horko. Přejdu na druhou stranu a zahnu směrem do Salvátorské ulice. Je to nejbližší cesta k Markovi.
        Problém nastává v okamžiku, kdy procházím, kolem restaurace Krčma. Sedí před ní několik přiožralejch mládenců. Podle mluvy odněkud z bývalé DDR. Všichni už mají upito a číšník se s nima dohaduje o útratě. Ještě, že se nesnaží zdrhnout bez placení. Je to skoro jako vždy. Mají nás za dřeváky, co si musí všechno nechat líbit.
        Jen mě uvidí, začnou pískat a hulákat. Sestoupím z chodníku do vozovky. Obejdu je, ale oni mají už zaplaceno a vydávají se za mnou. No tohle mi ještě chybělo.
        Trošku zrychlím a celou povykující bandu šesti pitomců vleču za sebou ve vzdálenosti dvacet metrů. No, a pak že v Praze je blaze.
        Kousek projdu Dušní ulicí a zahnu do Dlouhé. Celá bandy se řítí za mnou.
        Trošku je převezu. Mám to jen pár kroků přes ulici a vstupuji do Markovo restaurace. Protáhnu se kolem Marušky, za barem.
        „Marek je u sebe?“
        Vím, že mě nemusí, a jen přikývne.
        „Bacha, řítí se za mnou nějací pitomci a mají docela solidně nakoupeno, tak pozor“.
        Právě se první z nich objeví ve dveřích. V okamžiku jsem za rohem a jen v zrcadle vidím, jak se hrnou dovnitř.
        Popojdu těch několik metrů a zaklepu na dveře. Absolutně nestojím o nějaká nenadálá překvapení. Trvá to jen dvě vteřiny a dveře se otvírají. Marek mě musel vidět přicházet, pokud se tedy díval, na obrazovku monitoru.
        Pidi kancelář vzadu je plná šanonů. Na stole je hora faktur a na obrazovce svítí program na fakturaci.
        „Promiň, nechtěla jsem se tu ukazovat, ale zahnali mě sem nějací totálně ožralí pitomci“.
        Podíváme se na monitor kamer. Jasně, sedí u baru a rozhlížejí se kolem, kam jsem jim zmizela.
        Není tu žádné místo. Tam kde byla dřív druhá židle, trůní nyní kopírka se skartovačkou.
        Marek se pootočí a vezme si mě na klín. Dostává hezký políbení. Jeho neodolatelná ruka šmátralka, okamžitě míří mezi mé nohy. Trošku se zarazí, ale ne zas moc. Místo poštěváčku pod kalhotkami, narazí na umělohmotnou venkovní drnčící část vibrátoru. Jen nepatrně zakroutí hlavou. Na otáčecí židli nás otočí od stolu do volného prostoru. Postrčí mě dolu a pak si mě posadí rozkročmo na sebe. Boule na kalhotách je za těch dvacet vteřin jasně vidět.
        „Taška z Hamburku, co?“
        Jen nepatrně přikývnu.
        „Jaké to je?“
        Místo odpovědi dostává další políbení. Následuje naprosto jasná otázka, která se dala čekat.
        „Čím se to ovládá?“
        „Hádej, mobilem.“
        „Tak to mě zajímá, ukaž“.
        Sáhnu do kabelky. A podám mu ho.
        „Hele, pozor na to. Opatrně, je to dost citlivé.“
        Dívá se na displej. „Nějak moc složitý. Kde se tomu přidává na síle?“
        „Počkej a uvidíš.“
        „Počkám, až se objeví hláška a tisknu tlačítko pokračovat“
        Nechám, proběhnou cyklus. Je tam zase těch 33 procent. Vím, že na následujícím cyklu tam bude čtyřicet pět, a to už jsem toho měla dost.
        Nechávám ho proběhnout a přemýšlím, že to zastavím.
        Marek se mi dívá zblízka do očí. Určitě vidí, co to se mnou dělá.
        „Ještě chvíli“ mi zašeptá do ucha.“
        „Ty chceš, abych se udělala, viď,“ drtím mezi zuby.
        Dívá se na mě a vidí, jak se mi klepou prsty na ruce, když se snažím pozastavit další zvyšování vibrace. Nakonec se mi to podaří. Je tam šedesát procent a můžu Vás ubezpečit, že je to síla.
        Tři vlny ještě ustojím, ale pak to přijde. Úplně se mu rozklepu na klíně. Bříško se mě klepe, o kolenou ani nemluvím. Pověsím se na něj a obličejem se mu zabořím do ramene. Vůbec si neuvědomím, že mi plavou oči. Síla orgasmu je taková, že abych nebyla slyšet, hekám a vzdychám mu do trička na rameni. Silně se k němu tisknu.
        Kluk jeden zlatej, ještě, že mě drží. Asi bych skončila na podlaze.
        Musím to vypnout. Další bych už asi neustála a nechci, aby mě to bolelo. Ještě s očima plnýma slzí se otáčím k telefonu. Tisknu displej a vibrace se vytrácejí. Není to takové, jako vypnout vypínačem. Jednou už jsem to už dneska zažila, tam u Právnické fakulty.
        Utírám si oči. Ještě, že to líčení je kvalitní. Před dvaceti léty bych vypadala jako strašidlo.
        Podívám se na něj.
        Trošku sklopí oči. “Když to vidím, připadám si jako břídil.“
        Tak tohle jsem rozhodně nechtěla.
        „Jseš pitomej, vždyť je to jen hra. Když jsem s tebou, je to úplně něco jinýho. To s tímhle nemá naprosto nic společnýho.“
        Pak mě napadne spásná myšlenka.
        „Uvědomuješ si vůbec, že mě tímhle můžeš zlobit na dálku.“
        To mu dodá trochu lepší náladu. Dodatečně si uvědomuji, že jsem to teď, asi pěkně podělala. Co se dá dělat, už je to venku.
        Otáčíme se. Pomaličku slézám dolu. Musím se nějak trochu upravit. Zrovna tady se mně nechce na toaletu, ale už bych měla.
        Na dveřích kanceláře je zrcadlo. Utřu si oči pak trošku práce s hřebenem a můžu jít. Ještě se podíváme na kameru z baru. Mládenci tam vytrvale sedí a čekají, kdy se objevím.
        Marek dostává pusu a zásobovacím vchodem přes dvůr mizím. Musím jít ale přes Týnskou uličku, aby mně neviděli přes výlohu. Doma si klušu ulevit. Vyndám ze sebe toho robertka. Musím uznat, že mě, nevím jak to je u jiný ženský, perfektně sedí. Nic mě nebolí a netlačí.
        V pokračování se dozvíte, co se událo v pozdní večeru. Marek končí v práci po půlnoci, tak si na něj musím počkat.




                                     Monika

                

© ® Monik.cz