Jely jsme s Martinem za kamarády, na Šumavu, o prázdninách. Vlak z Prahy vyjel sice správně, ale postupem času nabral zpoždění. Pochopitelně, ten do Lenory, nám ujel. Řekly jsme si, že těch osmnáct kilometrů v klidu dojdeme. Oba jsme zvyklý chodit po horách delší trasy, ale to, co se děje tuhle noc, nemá obdoby. Je totiž noc z 11 na 12 srpna 2002. Jdeme po silnici a místy mám pocit, že vlastně nevím, kam šlapu. Čelovka sice svítí, ale vidím tak metr před sebe. Jako by se obloha otevřela. Není to déšť, ale doslova průtrž mračen. Přestože máme na sobě maskáče a pláštěnky, dostáváme co na frak. Po pěti kilometrech je nám jasné, že to nedokážeme.
        Auta, co kolem nás jedou, se plíží, dvacítkou. Není skoro nic vidět. Nikdy jsem nic takového nezažila. Jako na potvoru všichni jedou opačným směrem. Mládenec, který u nás zastavuje, říká, abychom si daly dobrý pozor. Za dva kilometry teče přes cestu potok a je tam už teď minimálně půl metru vody. Když to pomalu projížděl, tekla mu do jeho stařičké Škody 100 voda, chybějícím těsněním, u dveřních prahů.
        Mám pocit, že naším směrem nikdo nejede, protože se voda dostala přes cestu i z naší strany, a jsme v nějakém mrtvém místě. Ještě nám poradí, že po 300 metrech máme odbočit z hlavní cesty a na kraji lesa je velký krytý seník. Máme se tam schovat a počkat do zítřka. Jen tam prosím vás nekuřte, jsou poslední slova a pomalu se plíží dál.

        Nacházíme kýžený seník. Nevidíme ho, ale posledních padesát metrů nás k němu vede bubnování deště do plechové střechy. Stojí na vyvýšeném kopečku u cesty, ze které je teď solidní potok, který teče kdesi mezi stromy a mizí v nějaké rokli. Podle zvuku dost hluboké.
        Není naštěstí zamčený. Je tu jen klacek zastrčený skrz oko petlice. Honem dovnitř. Čelovka konečně osvětlí vnitřní prostoru. Hora sena začíná metr od vchodu a je skoro až ke střeše. Hromada je vysoká minimálně dva a půl metru, ale má svah poměrně mírný, a dá se po něm až vylézt nahoru. Je jasné, jakému účelu místní mládeži slouží.
        Oba se svlékáme. Nemám na sobě jediný kus oblečení suchý. Dokonce i kalhotky se dají ždímat. Martin tedy netrpí studem. Po krátkém zjištění, že ani jednomu nebude vadit, když se svlékneme z promočeného oblečení, do naha, to okamžitě uděláme. Martin něco doluje v báglu a pak světe div se, vytáhne skoro suchou deku. Měl ji naštěstí zabalenou v igelitu. Je jen na jednom místě trochu vlhká. Vzhledem k tomu, že i věci v obou našich báglech jsou totálně promočený, se nemáme do čeho převléct. Pokusíme se, ty nejhorší vyždímat a poskládat na seno. Dvě příjemné věci si teď uvědomuji. Že sem neprší, a že to seno omamně voní. To je tedy asi tak všechno. Martin rozprostře nahoře deku a oba se na ni natáhnem.
        Oba se k sobě přimáčkneme. Je to taková z nouze ctnost. Jsme oba promrzlý, jak se říká na kost. Normálně mi chvílemi cvakají zuby zimou.
        Martin si mě k sobě přitáhne a obejme mě. Přeci jen ten kluk má větší fyzičku a není takové chrastítko jako já. Docela s povděkem to přijímám. Za chvilku se zklidním a vnímám, že přeci jen, je míň promrzlý, než já. Za chvilku docela pěkně hřeje.
        Déšť lije na plechovou střechu. Není to bubnování kapek, ale doslova příval vody z oblohy. Rozdíl je jen v intenzitě. Chvíli leje míň, většinou však víc. Po půl hodině se konečně přestávám klepat. Je mi u toho kluka docela příjemně. Najednou cítím na svém zadečku jeho příro. Když jsme se svlékaly, neměla jsem ani trochu pomyšlení, podívat se mu na něj, ale podle toho, co cítím, to bude asi kus. Mládenec na to nevypadá, ale zřejmě, ho má solidního.
        Neodolám a sáhnu si.
        Zasměje se, a povídá „Promiň, to samo. Já za to nemůžu. Máš moc pěknou prdelku.“
        Dodatečně si uvědomím, že mě už pěkně dlouhou dobu drží dlaní skoro za obě prsa. No můžu si za to trochu sama. Jak to má kluk ustát, když drží holku za kozičky a její prdelku má přimáčknutou na svou chloubu.
        Na druhou stranu. Takhle je mi docela dobře. Teď už pěkně hřeje a je mi u něj docela příjemně. Bubnování slejváku mi na náladě moc nepřidává, ale u něj, se cítím docela bezpečně.
        Sáhnu si znovu.
        „Jsem drzá, co?“
        Usměje se. „Jo, ale příjemně.“
        Pootočím se. Nejsem žádná puritánka. Prvního kluka jsem měla, když mi bylo patnáct, ale moc pěknej zážitek to tedy nebyl. Co se dá dělat, někdy se to nepovede. Docela rychle jsme se rozešly, a oba na to asi rychle zapomněly. Pak asi dva úlety na služební cestě a nakonec skoro roční vztah, který se nějak nevyvedl.
        Ani jeden z partnerů si na něj, skoro nenechal sáhnout. Možná, že ty moje vztahy skončily proto, že sem asi moc zvídavá.
        Martina znám sice asi tři roky, ale nějak mě nezaujal. Prostě takový, tuctový kluk. Seznámila jsem se s partou lidí, kteří mají správně potrhlou zábavu. Chodí po hřebenech hor, co nejhustším lesem a navíc v noci. Vždycky to pořádá nějaká dvojička. Zadá průchodní body v mapě a ostatní se je snaží najít. No vždyť to znáte, je to obdoba dnešní Kešky. Tohle je ale mnohem náročnější a fyzicky i psychicky vyčerpávající. Je to kolektivní hra. Musí dojít, případně donést někoho, všichni. Počítá se čas toho posledního. Nikdy nikdo nesmí zůstat v lese sám. Začínalo se před 10 roky s pěti trasami. Dnes je jich třicet a chodí se to i zimě. Pak je to teprve kouř. Vždycky se snažíme překonat ten nejlepší čas z předchozích let.
        No všichni jsme nějak praštěný, co se dá dělat. V tom spolku jsme si spíš kamarádi, nežli dvojičky. Pokud je to moc vážné, tak se většinou končí. Přeci jen běhat tohle s maminou v jiném stavu, případně s malými dětmi, se moc nedá. Sice pořádáme o prázdninách orientační závody pro děti, ale to je spíš jen doplněk našeho blbnutí. Kladná věs je ta, že i děti v druhé třídě se dokážou samy orientovat v lese. O těch starších ani nemluvě. Poslední dobou se to jezdí i na kole. Taky zajímavá disciplina.
        Martin zjevně k nikomu nepatřil. Chodil, jen pro svůj pocit, že to dokáže. Do teď jsem to tak brala. Nebýt tohohle slejváku, asi by se nikdy nic nestalo.
        Lehce mu ho pohladím. Neucuknul, skoro bych řekla, že se mu to líbí.
        Pootočím se, abych k němu mohla líp. Nikdy jsem kluka takhle v ruce nedržela. Vždycky je to jednou poprvé. Předtím mě všichni ucukli.
        Ani se nezachvěl. Kousek se pootočí a trošku víc roztáhne nohy. Nedá mi to a svezu se kousek níž. Sice mu na něj nevidím, je tu totální tma, ale když ho držím v ruce, pěkně mě to vzruší. Je to takový ten pocit, že teď je ta chvíle, o které se mi tolikrát zdálo. Nádhera, držíš chlapa, za jeho nejmužnější část těla, a podle všeho, se mu to takhle líbí.
        Martin se usměje. Cítím, jak se mi jeho příro v ruce rapidně zvětšuje. To co jsem cítila na svém zadečku, byl slabý odvar. Pomalu se přisunu blíž. Prsty mu jedu po údu, směrem od těla. Zjišťuji, že má i obnažený žalud. Další poznání je, že ten žalud je objemnější než tělo příra. Prostě, má na konci solidní bambuli.
        Kluk se pootočí a rukou mi sáhne na vnitřní stranu stehna. Přiznám se, že mi to ani trochu nevadí. Docela jsem zvědavá, jak se mu bude líbit, až si sáhne.
        Posune se kousek a druhou rukou mě pohladí po prdelce. Pak mi dlouhými prsty jezdí pomalu těsně vedle páteře. Asi se vyzná, kluk jeden šikovná.
        Opřu si jeho žalud o tvář. Mám chuť a chtěla bych ho vzít do pusinky, ale přeci jen nechci, aby mě ucuknul.
        Prsty jeho druhé ruky, se mi pomaličku přiblížily k sestřiženému malému véčku. Pak se pomalu vydal mezi moje rozevřené nohy. Chvilku počká a pak mi pohladí kroužek v poštěváčku.
        Usměje se a povídá. „Dobrý, nečekané a pěkné. Na co čekáš?“
        „Mám ho v ruce, poprvé v životě.“
        „Tak se snaž!“
        Je to k zbláznění. Cítím jeho tlukot srdce v své ruce a nějak se k tomu nedokážu odhodlat. Rytmicky se mu zachvívá a cuká. Konečně si dodám odvahu. Pomaličku se předkloním a vezmu ho mezi rty. Nejdřív, jen jako bych ho líbala, ale nakonec mi tak nějak, sám vklouzne dovnitř. Vnímám krásně hladkou napjatou kůži žaludu, která mi vyplňuje skoro celou pusu. Kousek couvnu. Lehce se opřu jazykem o jeho vrchní část žaludu.
        Okamžitě zareaguje. Cukne sebou a vyhekne si. Jednou rukou ho držím za kuličky a druhou mu tisknu tělo přirození. Vlastně si až teď uvědomuju, že ho mám skoro docela ve své moci. Naprosto sám se mi vydal na milost. Kdybych chtěla, mohla bych mu pěkně ublížit.
        V tom je asi ta podstata dráždění. Můžeš tomu druhému ublížit a přeci to neuděláš.
        Nechává se ode mne hýčkat. Přejíždí mi prsty pravé ruky po zádech, těsně kolem páteře.
        Na chvilku si posvítil a povídá.
        „Dole je židle, jdu se podívat, jestli se na ní dá sedět.“
        Sklouzne po seně dolů. Chvilku tam hraboší a pak zavolá. Pojď sem dolů a vezmi s sebou tu deku. Pomalu se k němu hrabu. Nechci se někde nabodnout na nějaké vidle. Kdoví, co tu je všechno za harampádí.
        Podává mi ruku a pomůže mi dolů přes dřevěnou stěnu, za kterou je naházené seno. Otočí si mě čelem k sobě a znovu pohladí po prdelce. Přehodí mi deku přes ramena a přitáhne mě k sobě. Pravou rukou mi opatrně mi vjede mezi nohy a chvilku si hraje s teď už navlhčenou dírkou.
        Je jasné, co chce. Rukou malou chvilku nejistě šmátrám ve tmě, ale pak najdu jeho krásně tvrdé příro. Stojí mu jako kolík. Když se zakloní, ještě víc vynikne jeho parádní velikost. Pomalu si mě přitáhne.
        Jen váhavě se začínám nabodávat. Pomaličku kousek po kousku.
        Ani jeden nepospícháme. Beru si ho do sebe po kousíčkách a pořád nejsem na konci. Ještě mě chybí kousek k dosednutí na stehna.
        Začínám ho v sobě docela silně cítit. Zatím to nebolí, ale vnímám jej intenzivně, tam hluboko uvnitř.
        Ještě kousek a dosednu mu na stehna. Jen se mi bříško rozklepe. Má ho doopravdy velikého. Kousek se nahrbím a posunu se kousek nahoru. Trošku to uvnitř zabolí, ale není to zas na hlasitý projev. Je to spíš jen překvapení, že ho tam mám celého. Dodnes jsem nevěřila, co ženská do sebe dokáže dostat.
        Sedíme zamotaní do deky a zdá se, že se ani jeden nepotřebujeme pohybovat. Docela příjemně si hovím. Martin mě hladí po zádech a zlehka líbá na krku.
        Prostě dalo by se říct, romantická noc, až na ten šílenej slejvák venku. Kapky buší do plechové střechy, jak do bubnu.
        Ani jednomu z nás se do nějakého řádění nechce a navíc, mám nohy nad zemí a můžu se pohybovat jen pár centimetrů. Za pár minut, to vzdáváme. Oba vylezeme po seně zpět nahoru a nějak se uložíme ke spánku. Kluk jeden sametovej, si mě přitáhne k sobě. Je to na mě, jestli si ho chci vzít do sebe. Byla bych blázen, kdybych to neudělala.
        Ještě pár pohybů, abychom se k sobě mohli přitisknout. Pomaličku a lehce se dostává dovnitř. Není sice tak daleko, jako před tím na židli, ale i tak je to příjemné. Teprve za chvíli, si uvědomím, že jsem si jednou povídala se svou kamarádkou o tom, jak v sobě skoro pořád nosí věrnou napodobeninu přirození, svého kluka. Po deseti minutách, tomu začínám dokonale rozumět.
        Seno omamně voní a déšť neustále bubnuje na plechovou střechu. Pomalu mu usnu v jeho náručí.
        Probouzím se. Je tma a v prvním okamžiku nejsem schopná, uvědomit si okamžitě, kde jsem. Šílené bubnování deště do střechy, mě za dvě vteřiny dostává do reality. Je to děs. Takhle by asi vypadala potopa světa. Martin je taky vzhůru.
        „Tak tohle je hrůza, pokusím se zjistit, jak to vypadá venku.“
        Rozsvítí čelovku a pomalu leze po seně dolů. Pomalu sjíždím za ním. Najdu triko a natáhnu si ho na sebe. Je sice vlhký, ale mám na sobě alespoň něco.
        Venku není nic vidět… tedy je vidět asi tak dva metry šíleného slejváku. Ta cesta, po které jsme sem došly, asi už neexistuje. Je slyšet, jen burácivou horskou bystřinu, ženoucí se pět metrů od nás. Martin našel hrábě a pokouší se dosáhnout, jak je ta voda od nás daleko. Otočí se a povídá.
        „Bude asi lepší, když se oblíknem. Sice to určitě bude mokrý, ale musíme být připravený na to, vypadnout odtud. Nechci, aby se ten seník složil na nás.“
        Podívá se na mě. Je mi zima a bradavky mi trčí z trička, jak dva špuntíky.
        „Hezký, ve tmě to není tak pěkný.“
        Napřáhnu ruku a strčím do něj. Chytne mě za ní a přitáhne si mě k sobě. Posadí se na židli a vstrčí mi pod tričko hlavu. Zvíře jedno, přisaje se k levé a jazykem ji začne dráždit. No není ale na to, ta správná chvíle.
        Zatahám ho za vlasy. „Musíme se sbalit, co kdyby se něco stalo.“
        Jen zakývá hlavou. Snese dolů všechny naše věci. Posbíráme vše, co tu máme rozvěšený a nacpeme to do báglů. Jsme jak dva trosečníci.
        Mám hlad. Marek odevře velkou vepřovou konzervu a oba z ní dlabeme kousky masa. Máme k tomu dohromady čtvrtku polopromočenýho chleba, ale vlastně nám to ani nevadí. Atmosféra je tak bláznivá, že když se na konci jídla napijeme toniku, nic jiného s sebou nemáme, ani se nedivýme co k tomu pijem.
        Marek si pak sedne na židli a já se na něj obkročmo posadím. Přehodí před nás deku a tak prosedíme další hodinu.
        Přiznám se, že mi jeho teplá ruka šmátralka, moc nevadí. Navíc není nijak hrubý. Je to spíš jen taková hýčkání.
        Svítá, nepatrně se rozjasňuje. Ještě není nic vidět, ale přeci jen nám to trošku pozdvihne náladu. Vykoukneme ze dveří. Za deset minut je už vidět na spoušť po noci. Seník stojí na vyvýšenině a tři mety od něj teče řeka. Doslova řeka s peřejemi a skoro metrem vody. O padesát metrů se stáčí a padá do veliké strže. Děsivý rachot je od vodopádu, který je tam.
        Jediný možný způsob, jak odtud odejít, je vyšplhat se po čtyřech, po zarostlém svahu vlevo. Zvažujeme jak to provést, když sice slabě, ale přeci jen rozeznáme motor traktoru. Není pochyb, zvuk se blíží. Není to ani dvacet metrů a teprve se objevují světla za šílenou clonou lijáku. Traktor jede po úvozové cestě, proti toku řeky, v co se změnila. Přední malá kola má téměř pod vodou a brodí se jak mrož. Vyjede na malý plácek před seníkem a otevřou se dveře. Vykoukne na nás kluk, co jsme s ním mluvily včera večer. Je to ten, co jel s tou stařičkou škodou 100, co mu do ní natekla voda. A pak že andělé neexistují.
        „Tak pojďte, taxik čeká.“
        Nemusí nás vůbec nutit. Je to stařičký zetor, ale vejdeme se tam i báglama. Sjede do vody a brodí se zpátky. Vyjedeme na silnici, co silnici. Vodní hladinu, ze které se občas objeví silnice, nebo spíš vyčuhující patníčky s odrazkama. Teprve teď jsme schopni se zeptat, kde se tam vzal.
        „A kam, jste v tom slejváku, asi mohli dojít, to bylo přeci jasný, že tam jste. A ještě, když je to kluk s holkou.“
        No, odvezl nás nádraží do Volar a nic si za to nevzal. Fakt, asi doopravdy to nebezpečí nějak lidi sbližuje.
        Tak cesta do Budějovic a pak do Prahy. Vlak jede maximálně padesátkou, ale po tom, co jsme viděly, se doopravdy ničemu nedivíme. Všude kolem trati je to jak konec světa.
        Je večer, po osmé, když vystupujeme na Hlavní nádraží. Mám jet domů, do Čelákovic. Musím jít na Masarykovo nádraží a pak jít v noci, ještě tři kiláky domů. Jen si povzdychnu.

        Martin, když mě vidí, jak jsem rozjásaná, jde se mnou. Fakt je, že toho mám docela dost. Jsem promrzlá a i v Praze pořád leje. U Bulhara mě vezme ta ruku a táhne mě do podjezdu.
        „Chceš jít ke mně? Mám na Žižkově, po našich byt. No takovou kůču, jedna místnost a příslušenství. Vchod je z pavlače.“
        „Máš tam sprchu s teplou vodou?“
        „Tak to určitě. Musíme se ale vyspat jen v jedné posteli.“
        „Jasně, ty seš tedy číslo.“
        Zahneme pod podjezd a hned za ním zahneme vlevo. Jdeme ulicí do kopce a v okamžiku kdy se lomí doprava, se zastavíme.
        Odemkne domovní dveře a jdeme chodbou do druhého patra. Skutečně je to pavlačák, se vším všudy. Zvenku to vypadá jako normální dům, ale uvnitř je to jak ze starých filmů s panem Marvanem.
        Oba ze sebe shodíme oblečení. Je nacucaný, jak ze starý pračky, co měla babička. Martin mi ukáže, kde je sprchový kout. Jen prý, abych mu tam nechala v boileru trochu teplý vody.
        Zatím co se sprchuji, nacpe to nejvíc špinavý do pračky. Jsem za chvilku hotová. Ještě mi ukáže, kde jsou v lednici vajíčka a papriky s rajčaty.
        Dá mi svou flanelovou košili a mizí ve sprše.
        Míchanici zdlábnu a jsem hotová. Ještě se chvilku dívám pod dekou na televizi. Nic moc super. Celá republika je pod vodou. V Modřanech a na Zbraslavi protéká tolik vody, že je to už neměřitelný.
        Proberu se, když mě posadí do křesla. Musí totiž sedačku, co jsme seděly roztáhnout. Pak mě na ní uloží.
        Jen slabě a vzdáleně vnímám vlaky, které jezdí pod okny a občas si písknou.
        Je ráno. Neskutečné a ubrečené ráno. Déšť je sice slabší, ale neustává. Musím si odskočit. V koupelně si ji opláchnu, co kdyby.
        Zalezu znova do postele. Nedá mi to, abych se na Martina nepodívala. Kluk s kudrnatými vlasy, se moc často nevidí.
        Jako na potvoru se protáhne a podívá se na mě. Slastně se protáhnu. Přetočím se na bok a vystrčím na něj prdelku.
        Chvilku se na mě asi dívá, pak mě začne hladit po zádech. Vezme mě za rameno a pomaličku mě otočí naznak. Sklouzne dolu a vezme mě za kotníky. Nechám ho, aby mi roztáhnul nohy.
        Posune se, ještě víc dolů a s jemnými polibky se sune přes pupík, k pochvičce. Zvíře jedno, je překrásně jemný a o to je to víc vzrušující.
        Jazýčkem se dotkne špičky vyčnívajícího poštěváčku. Pak mi ho začne špičkou jazýčku jemně laskat. Žádný hrubý vcucnutí do pusinky, nic takového.
        Zpracovává mi závojíčky tak jemně, že se skoro samy rozevřou. Neuvěřitelný, v okamžiku, kdy se mi špičkou jazýčku dostane do dírky, se celá zachvěji.
        Dává si záležet, je doopravdy neuvěřitelně jemný.
        Dráždí mě docela dlouho, když se ozve zvonění. Rozmrzele se zvedne a jde k domovním dveřím. Chvilku se tam dohaduje, a pak se vrací. Nese půlku chleba, máslo a hrnec, ze kterého se kouří. Na něm jsou položený v igelitovém pytlíku knedlíky. V ruce má košík a v něm má krásný teplý vdolky. Neskutečná slast.
        „Máme všímavou sousedku. To víš je to pavlačák, ale vdolky dělá perfektní. Je to vyučená cukrářka“.
        Když dělá kávu, musím vstát, jak je ta vůně intenzivní. Táhne mě to ke košíku, a když se dívám dovnitř, uvědomuji si, že jsme nesnídaly.
        Kafe je na stole a deset vdolků na obrovském talíři. Ani se tam nevejdou, poslední tři si trůní nahoře. Jsou namazané rybízovou marmeládou se silnou vrstvou tvarohu nahoře. Nikdo mě nemusí pobízet. Slupnu tři a mám pocit, že mám dost. Oči by jedli, ale jsem doslova plná. Martin snědl čtyři a má taky dost. Jasně nejedli jsme pořádně přes třicet hodin, mimo konzervu a ty vajíčka večer. V hrnci je podle všeho svíčková, ale ta musí přijít na řadu až odpoledne. Necháváme ji vychladnout. Martin ji občas zamíchá, prý aby nezkysla.
        Stojí u okna.
        „Musíme dát do pračky ty věci, co máme ještě v báglech, od včerejška.“
        Jen přikývnu a jdu do koupelny. Vysypu na podlahu všechno, co je tam. Marek vysype i svůj a pomáhá mi třídit oblečení. Najednou se zarazí a podává mi podlouhlý předmět, který vypadl z mojí boční kapsy.
        Až přijedu domů, tak tu ségru zakousnu. Vstrčila mi do báglu vibrátor, který s sebou vozí na služební cesty. To má u mě schovaný. Vibrátor má naštěstí velikost i tvar rtěnky.
        „Asi budu muset mojí sestře domluvit pěstí,“ prohodím, když beru vibrátor Martinovi z dlaně.
        „Aha, bylo mi divný, proč si bereš na cestu do divočiny rtěnku, promiň, nemyslel jsem to tak“.
        „Hele, zkus ho, jestli funguje“.
        Podívám se na něj.
        „No když byla taková potopa, třeba nebude fungovat a i kdyby, stejně se z něj musí vyndat baterie a usušit je“.
        Chvilku s tím zápolím, až se mi ho místo vyjmutí baterii podaří spustit.
        Natáhne ruku.
        Beze slova mu tu drnčící potvoru dám do dlaně. Přeci jen je po technické stránce někde jinde. Koukne na to a během třiceti vteřin si vysype do dlaně čtyři čočkové baterie. Utře je do trička, které leží na podlaze a je připravené na druhou dávku do pračky. Pak je vloží zpět a celý vibrátor znovu sestaví.
        „Asi si to umej, nikdo neví, co se tam v tom seníku mohlo na něm usadit.
        Dávám prádlo do pračky, celá červená studem. To jsem se tedy na úvod předvedla.
        Martin jde do kuchyně, tedy kuchyňskému koutu. Ten byt je jedna větší místnost a příslušenství. Míchá omáčku a dává knedlíky do ledničky.
        Jsem na chvilku sama a uznávám jeho argument o čistotě. Umeju tu potvoru a osuším ručníkem.
        Martin se vrací.
        „Dovol, to je zajímavý. Ten střed se vysunuje jako opravdová rtěnka. Fakt, kdo to neví, tak to nepozná.“
        Jdu se natáhnout. Napolo je mi jasné, co bude následovat. Zřejmě znovu zrudnu, když si představím, co se mu honí hlavou. No a to ještě neví, že s tímhle nemám žádné zkušenosti.
        Přichází za mnou. Oproti předpokladům, mi vibrátor položí na noční stolek u postele. Dojde znovu zamíchat omáčku a natáhne se ke mně.
        Pootočím se k němu. Boule na boxerkách je docela velká. Natáhnu ruku a pohladím ho. Marek se natáhne přes mou maličkost a ze stolku si vezme vibrátor.
        „Zkusíme to, co říkáš.“
        Jen se usměju.
        Políbí mě a jede špičkou jazyka dolu. Chvilku mě zlobí rošťák na bradavkách, ale pak pokračuje přes pupík dolu.
        Pomůžu mu a pomalu roztáhnu nohy. Chvilku mě jezdí po poštěváčku, ale pak zapne vibrátor. Slyším ho, chvilku silněji a pak zase méně hlasitě.
        Najednou ucítím jemné vrnění, v okolí dírky.
        Martinovo jazýček je přitisknutý k rozevřené mušličce. Pomalu mi tam jezdí špičkou a fakt mě silně dráždí. Neudržím se, a docela nahlas si vyheknu.
        Tak tohle se mi ještě nestalo. Nenávidím ty vřískající holky v pornofilmech. To tedy není můj styl.
        Najednou mě zaskočí. Špičku vibrátoru přesune na špičku poštěváčku a přitlačí. Znovu si vyheknu. Tak tohle jsem nečekala.
        Vibrace se šíří, do citlivých partií, a cítím, jak se ve mně vzmáhá síla. Jsem napnutá jako strunka a pomalu se mě začínají klepat nohy. Rozevřená stehna se začínají poškubávat. Neuvědomuji si, že už dlouho zadržuji dech, až si znovu vyheknu. Síla, tohle se ale nedá vydržet dlouho.
        Martin má se mnou soucit. Když vidí, že mi ruka míří k podbříšku, nadzdvihne vibrátor. Reakce mého těla okamžitě přestává.
        Neskutečný, tohle mě tedy dostalo. Během pár vteřin mám zase jeho kudrnatou hlavu mezi nohama. Je nádherně jemný. Dokáže mě pomalu dostat skoro do naprostého vyvrcholení. Chtěla bych, aby už byl uvnitř a cítila ho v sobě. Tohle dráždění je sice hezké, a dokážu se při tom i udělat, ale mít ho v sobě, to je naprosto jiná dimenze.
        Jako kdyby na to čekal. Kousek mě popotáhne po posteli.
        Pomalu a bezbolestně do mě vjede. Jde to samo. Po tomhle dráždění není problém vklouznout dovnitř.
        Pomalu a v klidu se nade mne nakloní. Ještě kousek se posune a začne se ve mně pohybovat. Nezdá se to, ale kluk má fyzičku docela solidní. Neleží na mě, je tak deset centimetrů nade mnou. Musím si široce roztažené nohy podržet sama. Fakt, dotýkáme se jen, jak jsme spojeni. Pomalu zrychlil tempo. Není to žádná zběsilá šukačka. Čas od času se zastaví, no nezastaví se úplně, ale podstatně ubere na rychlosti. Jsou také chvilky, kdy se musí úplně zastavit, aby se neudělal. Okamžiky, kdy se jeho tělo ve mně poškubává a chvěje, jsou doslova nádherný.
        Chci jeho vyvrcholení, nechat na něm. Nebyl by asi problém, několikrát mu ho v sobě sevřít a ukončit to. Je to kluk a určitě ví, kdy to pro něj bude tak akorát.
        Pouštím si nohy a ruce si dávám k hlavě, dlaněmi nahoru. Poloha, jako bych se vzdávala. U mě je to pocit naprostého odevzdání. Co to evokuje pro kluka, nevím, ale možná, je to pocit, že se mu ta holka, naprosto poddává.
        Hezky mě dráždí. Když jsem dala ty ruce nahoru, něco se trošku změnilo. Zdá se mi, že je tak nějak dominantnější. Doráží mě uvnitř, až na konec a dává si záležet, aby jel, co nejdelší dráhu. Někdy mi připadá, že mu vyjede z dírky. Párkrát, to bylo s fousem, ale ustál to.
        Je boží, zastavil se a bojuje sám se sebou. Podle pohybů a poškubávání, si musel na konci trošku ustříknout. Počkám chvilku, a zahýbám zadečkem. Sevřít pochvičku se neodvažuji, stoprocentně by to špatně dopadlo. Chvilku oba čekáme. Pak se kluk jeden nádhernej, znovu začne pohybovat. Nic nenaznačuje, že by se udělal. Pořád ho má jako silnou tuhou hadici. Pohybuje prdelkou trošku jinak, ale pořád je super.
        Škoda, že mu nevidím na zadek. Na ty rytmicky pohybující se svaly. Věčná škoda, že tu není zrcadlo. Jednou, až budu, mít svůj byt, si nechám dát velké zrcadlo na strop.
        Ale, to je zase báje a fantazie. Co když to má druhá polovička nebude chtít.
        Cítím, jak se to blíží k vyvrcholení. Rychlost se nepatrně zvětšila a teď doráží vědomě tak, že se chce udělat. Paty se zaklesnu za jeho prdelku a pomáhám mu, vniknout co nejdál. Ještě několik pohybů a Martin ve mně naprosto zkamení. Nevědomky se mu sevřu pochvičkou kolem přirození. Pak jen vnímám, jak se mu škube a vystřikuje svou obrovskou dávku.
        Chytnu ho kolem krku a přitáhnu na sebe. Vnímám poslední záchvěvy jeho těla v sobě a musím ho chytnout za kudrnaté vlasy. Přitáhnu si jeho rty na krk a chvilku si ho tak držím. Poslední záchvěvy ve mně doznívají a jsem svým způsobem hrdá na to, že mám v sobě jeho úchvatnou dávku.
        Pouštím ho, ale Martin nemíní vyjet ven. Příro se jen kousek smrsklo, ale je to stejně pořád klacek. Zůstává pořád uvnitř.
        Když už je to takhle, rozhodně ho nemíním ze sebe pustit. Začnu se rytmicky stahovat. Stačí dvacet vteřin a už vnímám, jak se mu vrací původní sila. Dalších dvacet vteřin a stojí mu znovu jako před tím.
        „Tedy víš, že v ní máš pěknou sílu“.
        Jen se usměju. Jasně, že to vím, ale ty jsi asi první, komu to nevadilo.
        Vyjíždí ven a přetáčí si mě na kolena. Tak tohle bude kouř. Posune mě, abych byla koleny na kraji postele, a vjede mi do ní na jeden dlouhý pohyb.
        Určitě chce zkusit, co vydržím. Zajede uvnitř, až na konec a potom mě k sobě přitiskne, vší silou. Super, na mě ale nemá. Při druhém přírazu zakroutím prdelkou a vezmu si ho do sebe, doopravdy, až na doraz. Pak mu ho na půl vteřiny u kořene, vší silou sevřu. Ať ví, jakou mám v ní sílu. Cítím, že sebou cuknul, ale nesnaží se uvolnit, spíš naopak.
        Usměje se, „Ty seš teda dračice. Skoro abych se tě bál.“
        Předkloní se a pravou rukou mě začne hladit na bimbajících se prsou. Jemně mezi prsty žmoulá střed bradavky. Pak si začne o něj drnkat prsty.
        Sevřu se. Okamžitě přestane a začne se ve mně pohybovat. Rošťák jeden, nejdřív lehounce, ale pak přidá na rychlost. Najednou se zastaví a stáhne mě volně splývající vlasy do ohonu. Potom mi zvrátí hlavu a přitáhne k sobě. Nejdřív se trochu leknu, ale když zjistím, že je to spíš symbolické držení, poddám se mu. Zastaví se a plácne mě po prdelce. Chce na mě, abych si taky mohla zařádit. Nedám se pobízet. Zakroutím prdelkou a několikrát mu ho v sobě uvnitř střídavě stisknu. Nejdřív u kořene, pak uprostřed a nakonec žalud až úplně uvnitř. Zopakuji to několikrát. Příro pokaždé získává na tvrdosti. Pak mi stiskne silně boky. Okamžitě přestanu. Slyším, jak si oddychnul.
        Uvolním se a jedu ven nechávám v sobě na okraji jen žaludu. Jemně mu ho zažmoulám. Vyhekne mi do zad.
        „Už ne, nebo se udělám“
        Beru ho znovu do sebe jeho poškubávající příro, a čekám, až se zklidní.
        Celou dobu mě drží za vlasy. Přitáhne mě, abych si ho vzala dovnitř. Pak udělá pohyb on. Jedu proti němu. Za chvilku se pohybujeme sehraně proti sobě.
        Pouští mi vlasy a trošku mně přitlačí. Posune mou maličkost dopředu a vyklouzne ze mě. Přitáhnu si polštář a přeložím ho nadvakrát. Končí pod mým bříškem. Pokleknu a spustím se dolů. Prdelka a dírka je připravená na další hrádky.
        Martin, je uvnitř během vteřiny. Dávám kolena k sobě a mírně se uvnitř sevřu. Nechávám ho stále klouzat uvnitř, ale reguluji sílu stisku.
        Stojí mu jako kolík a moje sevření má obrovskou stimulující sílu.
        Jen si pohekává a vzdychá. Je to asi síla, takhle klukovi tisknout uvnitř žalud. Zřejmě to je i pro něj nový zážitek.
        Nevydrží a musí se zastavit, jinak by se udělal. Nechám ho vydechnout, a když se znovu rozjede, znovu se mírně sevřu. Dávám mu pěkně zabrat.
        Určitě by pro něj nebyl problém, udělat těch pár pohybů navíc a vystříknou do mě. Nechceme to ani jeden teď ukončit. Ještě chvilku si chceme s tím druhým hrát.
        Začínám mít navrch. Martinovi je jasné, že když budu chtít, tak ho teď kdykoliv udělám.
        Trošku zrychlí, a když je to na krajíčku, sevřu se vší silou. Zarazí ho do mě a cítím, jak se ve mně uvolňuje. Musí to být pořádná dávka. Vnímám jeho škubání naprosto přesně. Cítím, kdy se mu příro napne a pak uvolní. Poslední jeho záškuby a bezvládně se mi sveze na záda. Přiznám se, že jsem taky skoro hotová.
        Pouštím ho a je vidět, že se vyzná. Nevyjede ze mě okamžitě, ale počká chvilku, než se mu jeho choluba začne zmenšovat. Pak teprve jde ven.
        Síla, musím to v sobě podržet, jinak to tu všechno poplave. Lezu po kolenou na okraj postele a prchám na záchod. Tam se teprve uvolní. Ještě, že jsem to takhle udělala. Bleskově si ji opláchnu u umyvadla a mažu ven. Marek musí taky, jak jinak.
        Jdu k oknu. Leje a pořád leje. Přesně jak říkal pan Kemr. No řekl to trochu jinak, ale výsledek je stejný.
        Marek splachuje, a když se otočím, nevěřím svým očím. Klukovi zase polostojí a když si sedne na židli u kuchyňské linky, znovu se mu topoří.
        „Promiň, když se na tebe podívám, jde to samo. Fascinuje mě ta tvá živočišnost. Nikdy jsem se s tím nesetkal. Žádné pololeklé dřevo, co čeká, co s ním udělám. Jsi fantastická. Jen když vidím tvou siluetu proti oknu, a už, zase mi postaví, podívej.“
        Doopravdy, ční mu mezi nohama, jako kolík s bambulí na konci. Tak tomuhle se nedá odolat.
        Přiblížím se ze strany. Dostává hezký políbení a musím mu pohladit jeho chloubu. Roztáhnu mu nohy a zřejmě k jeho velkému překvapení, si ho nevezmu do pusy. Přetočím se k němu prdelkou a vyšpulím ji na něj. Pak kousek zacouvám a vezmu jej do sebe.
        Vzhledem k tomu, že je uvnitř pořád památka na jeho minulé řádění, není zapotřebí skoro žádná námaha. Vklouzne tam, jako by tam patřil. Pomalu dosednu, až na konec. Tohle je jiné, než klečet. Takhle ho cítím doopravdy až vzadu a nahoře. Trošku se zavrtím a nepatrně se předkloním. Vezmu si jeho uvolněné kuličky do ruky a chvilku si s nimi hraji. Vnímám, jak se mu uvnitř poškubává.
        Nepatrně se předkloním a pomaličku ho začnu šukat. Pomaličku polehoučku, abych neztratila rovnováhu. Paráda. Tohle jsem nikdy nezkoušela, ale jde to bez problémů. Po dvou minutách mi bolí stehna. Vyklouznu ven a dávám Martinovy nohy k sobě. Kluk je evidentně vykulenej. Koukat na hezkou prdelku je asi docela slušně rajcovní.
        Posadím se čelem k němu. Utěšitel vklouzne znovu dovnitř. Tentokrát se nepohybuji. Chci si ho vychutnat takhle. Políbím ho na čelo, pak na ústa. Kluk jeden nádhernej, drží jako mladý býček. Tlustý a tuhý kolík ve mně ani trochu neměkne. Pohladí mě dlaní po zadečku a pravou rukou jede pomaličku šimravě vedle páteře nahoru. Potom mě uchopí za můj ohon a přinutí mi zvrátit hlavu dozadu. Líbá mě na krk, pokračuje k bradavkám a znovu na krk. Pouští mě vlasy a nechá se hýčkat bradavkami, kterými ho šimrám na prsou.
        Jako by ho něco napadlo. Najednou mi vezme všechny vlasy znovu do hrsti a přinutí mě, zaklonit se. Kousek poposedne na židli, tak aby bylo vzadu trochu místa. Přinutí mě zaklonit ještě víc. Tentokrát už pořádně. Musím mu koleny obejmout boky, jinak bych se svezla.
        Dochází mi, o co mu jde. Hlavu mám mezi jeho koleny a jsem v poloze jako bych ležela na zádech s hlavou dole z postele.
        Jasně, to hlavní teď přichází. Nasliní si prsty a nahmátne mi odhalený poštěváček. Cuknu sebou a pěkně si heknu. I když jsem to čekala, tak tohle je něco.
        Pomaličku mi začíná hladit a žmoulat nejcitlivější část mého těla. Zvíře jedno. Docela mě dostává. Nejdřív jemně a s přestávkami. Když si přivyknu a přestanu se chvět, přitvrdí. Nakonec mi ho žmoulá mezi palcem a ukazováčkem. Síla, mít ho sobě a ještě dostávat takovýhle kouř.
        Cítím, jak se mi to blíží. Ze začátku jsem byla, úplně zticha, ale tohle už nejde vydržet. Čas od času si musím vyheknout. Vím, že při obzvlášť velkém prožitku orgasmu mám chvilkový totální výpadek. Bojím se, abych mu toho těšitele nezmáčkla příliš a nevyděsila ho.
        Konečná, už se nedá nic dělat. Nedokážu to zvládnout. Uvnitř se celá svírám, v několika opakujících se sevření. Stehna se mi klepou. Několikrát si nahlas vyheknu. Ani nevím, že mě pustil vlasy. Má co dělat, abych mu nevyklouzla.
        Hlavou volně visící dolů se probírám. Tak, to mě tedy dostal. To byl kouř. Všechno to napětí celých dvou dnu se uvolnilo v posledních pěti vteřinách.
        Zdvihne mě nahoru. Pořád jsem na něm parádně navlečená. Usmívá se, takže jsem ho snad nevyděsila. Dostávám nádherné dlouhotrvající políbení. Chytnu se ho kolem krku. Přitisknu se k němu. Zhluboka se nadechnu. Poslední minutu, jsem moc nedýchala. Vnímám, že ruce má tam, kde mají být.
        Najednou se zvedne a i se mnou, tak jak mě má, dojde k posteli. Je jak žonglér. Posune mě po posteli dál bez jediného vysunutí z pochvičky. Jsem ještě trošku mimo, když mě začíná znovu šukat. To se mi snad zdá. Ten kluk je k neutahání. Chvilku nic moc, ale za minutku jsem v pohodě a začíná se mi to líbit.
        Nemůžu se nechat zahanbit. Tak jak přiráží, se mi líbí. Podbříškem se mu rytmicky přizpůsobím. Oběma se nám líbí, že vlastně každý z nás, jede jen půl tý dráhy co normálně, a efekt je naprosto stejný.
        Je to sice hezký, ale mně to přeci jen nestačí. Obejmu mu stehny boky a zastavím ho.
        „Chci nahoru!“
        Okamžitě mě pouští a nechává to na mě.
        Položí se na záda a čeká. Obkročmo se na něj posadím. Trošku se srovnám a vezmu si ho do sebe. Nárty nohou kousek zvednu a položím mu je na stehna. Kolena mám vedle jeho boků. Několik prvních pohybů je na vyzkoušení, na kolik mu stojí.
        Nic se nezměnilo. Připadá mě spíš, že ho má trošku prohnutej. Kdyby stál, asi by měl žalud podstatně vejš než zbytek přirození. Prohnu se v kříži a jedu těsně nad jeho břichem, až na doraz dozadu. Mám ho celej pěkně schovanej v břiše. Narovnám se do normální polohy a kloužu se hezky pomalu ven. Znovu se prohnu a celé to opakuji. Nezdá se to, ale chce to cvik a nebát se. Vnímám, jak mu ho uvnitř parádně žmoulám. Ruce mám položené na jeho prsou a jsem dost vzpřímená, takže docela dobře vidím, co to s ním dělá. Má zavřené oči a jen naprázdno polyká. Ruce mi položí vzadu na prdelku a pomáhá mě při pohybu nahoru. Levou rukou si podržím vlasy vzadu na hlavě, aby mi nepadaly do očí. Pravou rukou si vjedu mezi nohy a dvěma prsty se sama dráždím. Po očku se na něj podívám. Chci si to užít, tak trošku sama. Zakloním hlavu do stropu a chvilku vnímám, jen sama sebe. Pravá ruka mě znovu dostává nebezpečně blízko k vyvrcholení. Předkloním se a dlaně mu pokládám vedle hlavy. Kloužu se pořád stejnou rychlostí, ale vždycky až na doraz. Prdelkou a pánví kroutím pořád stejně.
        Kluk si na to postupně zvyká. To je to, co potřebuji. Zrychlím tempo a přiblížím pusu k jeho. Chtěla bych ho políbit, ale moc to nejde. Alespoň si vsaji na chvilku do pusy jeho spodní ret. Položím svou levou tvář na jeho. Bradavkami se ho jen letmo dotýkám. Jsem stále nad ní, tedy rozhodně na něm neležím. Poklesnou mi lokty a svezu se těsně nad něj. Celou dobu mu ho masíruji a dráždím u sebe uvnitř. Žádná přestávka, nic takového. Pak se zastavím. Chvilku mě držel za boky, ale teď se znovu vrací na prdelku. Pomalu se znovu rozjedu a pozvolna se uvnitř svírám.
        Je to na něj asi kouř. Docela sebou cuknul, ale drží. Příro uvnitř si už sice zvyklo, na původní rytmus, ale tohle podle jeho reakce, nezná. Kloužu se pořád stejnou rychlostí a pořád stupňuji sevření. Nevím, na konci to zřejmě musí být něco takového, jako když si ho obnaženého sevře celou dlaní.
        Už si jen pohekává. Chce mi dát pusu, ale nakonec to vzdává. Cítím, jak se mu začíná plnit. Příro se napíná. Fajn, trosku se uvolním a těch posledních dvacet rychlých pohybů, nechám na něm. Není pochyb, tam uvnitř musí být potopa. Chci to mít v sobě. Pocit hrdosti, že jsem ho dokázala udělat, se mísí s živočišným myšlením samičky. Ženská chce mít ve svém těle alespoň chvíli památku od muže, kterému se právě vzdala. Nějak jí to vnitřně povznáší. Těžko se to vysvětluje. Prostě chlap a žena jsou v tomhle jiný.
        Musím uznat, že mě taky dostal. Docela solidně jsem se při té koncovce udělala. Klepající se kolena a lokty jsou toho důkazem.
        Chvilku nad ním sedím. Přitáhne si mě, je to tak nějak obojetné. Chtěla jsem se k němu zrovna sklonit. Líbací dlouhá scéna. Nedá se nic dělat. Musím si znovu dojít ulevit. Ne, že bych musela fyzicky, ale to co držím v sobě, nemůžu do postele pustit. Neměly bychom, kde ležet.
        Síla, bylo to na poslední chvilku. Znovu se opláchnu a beru si na sebe jeho košili. Vracím se do postele. Kouknu na hodiny. Páni, je půl třetí. Začali jsme asi v jedenáct.
        Dívám se na Martina. Kluk je přesně to, co se říká, že tichá voda, břehy bere. Nevypadá na takovou výdrž. Není to tím, že by nikoho dlouho neměl, spíš naopak. Pohled na něj, mi dábá jasnou odpověď, co bude následovat.
        Vlezu si k němu a položím se vedle něj na bok. Hladí mě prsty ruky po noze a jemně mi hýčká. Pokud můžu posoudit, podle toho, jak se o mě opírá, asi jsme ještě neskončily.
        Příro mu znovu stojí. Cítím ho na své noze. Posune se k mému zadečku. Ten kluk je fakt k neutahání. Kousek se posunu, aby to bylo bez problémů. Pomaličku se do mě dostává. Zasune se tak napůl, ale jeho chlouba mu asi začíná měknout. Vůbec, se tomu nedivým. Ještě dva pokusy, dostat se dál. Ale nakonec to skončí tím, že ležíme těsně přitisknutý u sebe. Levou rukou mě drží za prs. Přehodím přes nás deku. Bezvadná pohoda. Stačí nám, že se máme. Žádná šukačka. Jen to, že jsme spojení.
        Připadám si, že bych normálně zadřela. Oči se mi klíží, ale tělo, které je ve mně, začíná znovu kamenět. Kluk jeden zlatej, nesnaží se o nějakou divočinu. Jen se zdvihne na loket a dívá se na mě. Kousek poodtáhne deku a začne mně příjemně hladit po zádech. Políbí mě na rameno a říka.
        „Musíme vstávat“.
        Vím, že musíme. Je pozdě odpoledne a docela se těším na svíčkovou…….




                                     Monika

                


© ® Monik.cz