Po čtyřech dnech putování se konečně kolem nás začínají objevovat známky civilizace. První se objeví domky na okraji řeky, ke které se po dlouhém putování písečnou krajinou dostáváme. Jdeme pátý den a konečně se objevují obyvatelé. Mají trošku jiné zabarvení nežli je u nás zvykem. Tihle jsou bělejší nežli u nás. Stavba domů je také jiná. Nad studnou je jakési kolo a válec, s jehož pomocí, dokážou, vytáhnou daleko větší vědro vody než v mojí domovině. U nás je běžné, že si pro vodu nosí každý s sebou kus provazu. Domy jsou skutečné domy s několika místnostmi a ne prosté chatrče jak u nás.

        Po dalším dni se hustota obyvatelstva podstatně zvětšuje. Procházíme vesnicemi, které se postupně zvětšují. Pro nikoho z obyvatel nejsme nějaká novinky. Snad jen malé děti si nás zvědavě prohlížejí. Pro většinu jsme jen další procházející karavana.
        Přicházíme do města. Projdeme skrz náměstí a zabočujeme do jedné z širších ulic, které do něj ústí. Před námi se otvírá velká brána a všichni vcházíme do velkého prostorného dvora, obklopeného patrovými budovami. Všichni jsme postrkováni k velkému přístřešku na jedné straně dvora. Vedle je kuchyně a podle lavic, které jsou pod přístřeškem, to vypadá na jídelnu. Kolem nás je najednou cvrkot. Mládenci, kteří nás střežili, dostávají u stolku od staříka výplatu a odcházejí pryč. Nakonec zůstáváme jen my, tedy jen otroci, vlastně jen jeden otrok a otrokyně, které si pán koupil. Všichni si musíme sednout na lavice ke stolu. Konečně se všichni můžeme prohlédnout.
        Je nás o mnoho víc než mám prstů na rukou a nohou. Je tu jen jeden kluk, ten parádní hřebec, co ho tak ponížily při předvádění, ostatní jen samé holky. Jsme tak na půl, polovina černých černošek a polovina smíšených ras, s bledší pleti. Dvě jsme určitě z Egypta. Mluvíme dokonce tak, že si i trošku rozumíme. Všechny jsme mladičké, žádné není určitě víc než šestnáct let a žádná nemá dítě, tedy alespoň s sebou. Vzhledem k věku věřím, že žádná ještě nikdy neměla dítě. S ostatními se dorozumíváme, jak to jde. Nikdo z nás nemluví řečí, kterou komunikují mezi sebou Pán a jeho staříci. Netuším ani kde jsme. Po cestě jsme šli přes poušť, pak kolem řeky a nakonec jsme prošli do zelené a hodně zalidněné krajiny. Jsem ve městě, kde je sice horko, ale zas ne tak moc, jako u nás. Na obzoru vidím hory, které jsou zarostlé skoro až nahoru stromy. Jen vrcholek hor, je holý. Na okraji hradby, kterou jsou obklopeny domy, je stále tekoucí pramen vody. Uprostřed je ještě studna, která má stříšku a už jednou zmiňované kolo na čerpání vody. Uvnitř dvora roste několik stromů, které vytváří v části dvoru příjemný stín.
        Jeden ze staříků k nám přichází. Mluví na nás a podle toho jak na nás jednotlivě ukazuje, nás rozděluje do skupin. Mládence si bere k sobě napůl ozbrojená stráž. Ostatní, tedy my holky, jsme rozděleny do dvou skupin.

        Já z Egypta a jedna jako noc černá černoška jdeme do kuchyně. Ostatní odvádějí do místností domu v jedné části dvora.
        Připadám si jako v pohádce. Hliněné a měděné hrnce, které jsem nikdy neviděla. Placatý misky a hlubší mísy. Koflíky na zavěšení nad ohněm. Všeho je ale neuvěřitelné množství.
        Pokouším se s holkama komunikovat, ale nejde to. Některé, hlavně ty černošky nemají ani zájem. Nakonec to vzdám.
        Celý měsíc lítáme jak tajtrdlíci. V kuchyni děláme všechnu práci. Nehorší je nosit vodu. Naštěstí máme kliku, že jsme v kuchyni pro pána. Vaří se tu jen lepší jídlo. Normální jídlo pro otroky se vaří v přízemí a jídelna je na dvoře. My ale máme privilegia. Jíme sice zatím, co se vaří dole, ale můžeme si to odnést nahoru do patra. Je to pro to, že u pána musí být minimálně dvě děvčata z obsluhy. Jsou tu ještě další čtyři děvčata, ale zatím jsem nevnikla do toho, proč tu jsme.

        Jinak ještě na chodbě před pánem a u schodů stojí po dvou strážcích. Jsou to nám známý mládenci a jak se později dozvídám, jsou to svobodní lidé. Vůbec, se po domě pohybuje spousta lidí. Hromady návštěvníků jsou jak procesí. Každý potřebuje s pánem mluvit co nejrychleji. Je to správný blázinec. Celému tomuhle mumraji kralují tři staříci. Určitě to nejsou otroci. Jedí sice jídlo které se připravuje ve velké kuchyni dole, ale to je tak všechno. Místo vody většinou pijí víno. Nikdy jsem za celý měsíc neviděla v domě nikoho opilého. Zato na ulici bývá veselo.

        Ti tři se starají o chod celého domu. Každý den ráno přijede kára a přiveze čerstvou zeleninu a potraviny. Někdy přijíždí na káře několik děvčat, jindy zas jich pár odjíždí. Je to jako nějaká obrovský koloběh.
        Jeden stařík se nám dvěma věnuje trošku víc. Pokouší se s námi mluvit. Jasmin je pravá černoška. I když se snaží má pořád co dohánět za mnou. Nicméně přišli jsme spolu a tak při sobě držíme.
        Další člověk který nás pořádně cepuje je vrchní kuchařka pána. Je to egypťanka jako já a jmenuje se Farah. Dáma v letech. Nedokážu určit věk, ale podle toho, jak s ní všichni uctivě hovoří, tu musí být dlouho.
        Měsíc práce v kuchyni. Po obědě se učíme jaká miska je na co. Kam se co dává a jak se máme chovat. Nakonec se dostáváme i do pánovo místností.
        Netušila jsem, že budou tak stroze zařízeny. Doopravdy jsem měla jinou představu. Viděla jsem bohatství a drahé látky v patře paláce, kde nás prodávaly. Tenhle dům je proti tomu chudák. Ale je to jen zdání. Pán je určitě jeden z nejbohatších v tomhle městě.
        Prošly jsme s Farah celé poschodí. Pán byl na dva dni pryč a všichni jsme tam u něj uklízely. Poslední týden dostáváme do těla. Musíme předvést, jak se chováme při obsluhování stolu. Jeden ze staříků si nás vzal na celý týden do práce. Všechno to trápení, korunovala prohlídka doktora, který sem dochází každý den. Po pokývání hlavou jsme obě asi pravděpodobně uznány, za pánovo metresy. Ještě si nás bere znovu nazpět. Ostré nůžky dělají s mým ochlupením divy. Jsem tak zkoprnělá, že se ani nebráním. Ještě pár šmiknutí v podpaží a je to hotové. Na řadu se dostává Jasmin. Bůh ví, že jsem po tom týdnu totálně hotová.

        Ráno když se vzbouzím, netuším, že to bude den, na který nás tak dlouho připravovaly. Ráno ještě připravujeme snídani pro celé osazenstvo, ale před polednem přichází pro nás jeden z mládenců, co jsou u pána. Budeme ho obsluhovat při obědě.
        Dál je to fortník. Klušeme se umýt a pak nahoru do patra. Jsme bosy a tak dostáváme sandály. Sundat šedou tuniku. Dostáváme novou. Je bílá, ale zato velice krátká. Tkanici která označuje stav otroka se mění. Dostáváme obě červenou. To je označení nejvyšší důležitosti. Ta tunika je přes prsa doopravdy malá. Prsa se mě tam sotva vejdou a pokud se předkloním, skoro mi vypadnou. Je tak krátká že mi mezi nohama zezadu, musí být vidět úplně všechno. Pokouším si ji popotáhnout dolů, ale moc to nepomáhá. Farah se mi směje.
        Prsa se nám uvolněně bimbají venku, když si pomáháme s vlasy. Ani se už nesnažíme nacpat je zpět. Jen se pak upravíme, když se narovnáme. V předklonu si je vážeme tkanicí, těsně u hlavy, do dlouhého ohonu. Všichni otroci a otrokyně musí povinně nosit krátké vlasy, jen na nás, co jsme pánovi nejblíže, se to nevztahuje. Je nás tu takových, jen šest a všechny jsme holky. Ke čtyřem původním jsem přibyla já a Jasmin.

        Jsme tedy v patře. Vždycky když jsem tu byla, pomáhala jsem jen v kuchyni nebo uklízela, ale dnes je to jiné. Dnes jdeme obsluhovat pána.
        Farah, ke které nás přivedou, se na nás dívá s obdivem.
        „Holky, jste prvotřídní. Nemáte chybu. Tu postavu, by vám mohl závidět celý svět. Mám pocit, že takovéhle krasavice tu ještě pán neměl, no a blonďatou krasavici, tu tady ve městě, ještě nikdy, nikdo, neměl.
        Kousek mě popotáhne stranou..
        „Když si dáš pozor a nebudeš hloupá, budeš za čas kralovat vašemu harému. Tak si dej záležet. Vím, o čem mluvím, Sama jsem si to zažila, s pánovo otcem."
        Obě se na sebe podíváme. Tak tohle jsem doopravdy nečekala. Farah, je tak padesát. Dávno již není otrokyně, ale pořád zůstává. Prý má čtyři už dospělé děti, ale na její postavě to není moc poznat. Je tu dobrovolně a stará se o pánovu kuchyni. Určitě ji bezmezně věří. Jídlo před ním nikdo neochutnává, jak je ve většině těchto rodin asi zvykem.

        Jdeme na plac. V kuchyni bereme první sadu misek. Voda na ruce, víno, teplý ručník na utření mám na starosti já, Jasmin bere misku s masovou polévkou, ve které je lžíce. Počkáme u dveří na gong a upalujeme přes velký prostor, k pánovu stolu.
        Vše ukládáme tak, jak nás to naučily. Pán se na nás dívá po celou dobu, co jdeme k němu. Slunce nám svítí do očí, a proto pořádně nevidíme ani jak se tváří. Dovedu si ale představit, jak je na nás všechno vidět. Slunce nám prosvětluje slabou látku sukýnky a totálně nás svléká. To, co máme zahalené, je sice ukryto, ale o to je to zas dráždivější.
        Stůl je nízký. Pán si u něj hoví v pololeže. Když pokládáme misky na stůl, musím se pořádně předklonit. Živě si dovedu představit, jak se mu moje prsa zabimbala před očima. Stále ještě v předklonu se odkráčím pozadu předepsané čtyři kroky. Teprve pak se smím narovnat a otočit. Postavím se u stěny a čekám, až se pán nají, nebo bude něco potřebovat.
        Na malém stolku kousek od stolu, je v misce víno a ovoce. Zahnutý nůž na vykrajování leží na kraji stolu. Je volně přístupný komukoliv, kdo se pohybuje v této místnosti. Taky známka benevolence k otrokům. Zdá se, že se tu cítí doopravdy naprosto bezpečně. Obě stojíme po jedné straně u zdi, a čekáme.
        Najednou mi pokyne. Ukáže na misku s vodou která je na druhé straně místnosti. Rozumím tomu tak, že mu ho mám přinést. Vody na mytí, jsme mu tam přinesly dost, nebo ne?. . Je to okamžik než mi to dojde. Nádoba, je miska s dvěma držadly, a když ho musím uchopit, musím se k nízkému stolku předklonit. Je to jasné, chce si mě prohlédnout zezadu.
        Trošku se sice stydím, ale když si uvědomím, co mě tu všechno čeká, je všechno jinak. Chci být nejlepší a mít ty největší výhody. To nakouknutí mezi moje nohy je to nejmenší, čím to můžu zaplatit.
        Zdá se, že je spokojený. Dívá se své ruce, když mu na ně jemně ucmrndávám vodu. Pak mu to nedá a určitě se podíval na moje bimbající se prsa. Ruce dává stranou a já se vracím zpět na své místo. Nesmím se mu dívat do očí a tak to nevím určitě, ale to uhnutí rukou z proudu vody by tomu nasvědčovalo.

        Odnášíme misky a v kuchyni beru další. Tentokrát je to kuře s nějakým voňavým kořením. Beru misku do ruky, ale zjišťuji, že je horká. Farah mi podává bílý kus látky a ukazuje mi, jak vzít na dlaň misku a nepopálit se. Potom mě ještě ukáže, jak uchopit i druhou rukou misku při servírování. Jdu k pánovo stolu. Najednou si uvědomím, že jsme tu sami. Farah zůstala v kuchyni. Je mi trochu úzko, ale tréma opadá v okamžiku, kdy se pán hladově zakousne do kuřecího stehna.
        Jasně, je to taky jen člověk, se vším všudy. Uvědomuji si, že to není žádný bůh, ale jen docela hezký chlap ve středních letech. Pomalu si ho potajmu prohlížím. Asi to bude krušné, uspokojit ho. Uvědomuji si, že měl přede mnou neuvěřitelné množství žen a má tedy možnost srovnávat. Vzápětí, když si to uvědomím, naskočí mi husí kůže i přes to, že v místnosti je teplo.

        Pohybem ruky posílá Jasmin ven. Zůstáváme v místnosti sami dva. V duchu si říkám, že je to tu.
        Pokyne mi, abych znovu přinesla misku s vodou na umytí rukou. Po očku se na něj dívám, když mu cmrndám vodu na ruce.
        Samozřejmě, kouká na moje bimbající se prsa. Když mu podávám látku na utření rukou, pokyne mi. Přitáhne si mě nad stůl a přinutí mi abych se opřela rukama o stůl. Podle předpisu se dívám na desku stolu. Nesmím se mu podívat do očí. Bere si moje prsa do obou dlaní. Jemně je polaská a pak prsty přejede pomalu po naběhlé bradavce.
        Promluví na mě v mém jazyce. Docela mě dostal. Sice je to trochu kostrbaté, ale rozumím mu.
        „Narovnej, se!" Stoupnu si co nejvíc rovně. Prsa vyšpulím co nejvíc a bříško zatáhnu. Plácne mě po zadku.
        „Otoč se!" Otočím se k němu zády a zdvihnu ruce nad hlavu. Pak se pomalu pootáčím k němu zpět.
        „Jsi nádherná. Máš postavu kterou by ti mohli závidět, všechny zdejší holky."
        Stojím před ním a on pokračuje. „Parádní nohy, jaký se jen tak nevidí a pěkný pevný prsa. Plný rty, Jestli se nepletu, budeš ji mít taky pěknou. Ty co mají takovýhle rty, ji mají parádní."
        Pokyne mi. Přistoupím k němu ze strany. Kousek si mě pootočí a pak mi dlaní na vnitřní straně stehna dá najevo, abych se trochu rozkročila.
        Nasliní si prsty a pohladí mě po vyčnívajícím poštěváčku. Pak jede i po naběhlých lapličkách. Kousek sebou cuknu, když mi pomalu dvěmi prsty vjede dovnitř. Trochu se sevřu, ale pak se uvolním. Dva prsty mi nechává uvnitř, ale palcem mi dráždí poštěváčka.
        Jestli mě chce, tak budiž. Uvědomuji si, že od toho tu vlastně jsem.
        Vjede mi prsty ještě kousek dovnitř a když se uvolním, přejde oběma prsty uvnitř podbříšku vpředu. Škubnu sebou jako malá holka. Když to udělá znovu, reaguji stejně. Je zvíře, vidí že se mi to líbí a tak mě dráždí ještě chvilku. Přestává v okamžiku, kdy začínám jasně podklesávat v kolenou. Uvědomuji si, že začínám pěkně vlhnout.
        Je to rošťák. Ví jak na to. Aby ne, při té průpravě kterou má. Radši si ani nepředstavuji ten dav žen, co kolem něj prošlo. Na chvilku mě jen zarazí , kolik tak může mít dětí? Asi to ani sám neví…
        Okamžik jsem nějak mimo. Probírám se v okamžiku, kdy ze mě vyjíždí. Znovu mu cmrndám vodu na ruce.
        „Jsi nádherná zralá mladá žena. Voníš úplně úchvatně." Teprve dodatečně si uvědomuji, že si skutečně přivoněl k prstům které měl u mě uvnitř. Tak to nebyl jen básnický obrat, nebo projev zalíbení , ale jen prosté konstatování? Ale, mám pocit, že to jen konstatování, zase až tak moc nebylo.
        Stavím misku ke džbánku na stolek u okna. Ani se nestačím otočit a mám jej za zády. Ruce mi přejíždějí po ramenou a pak mě sjede k bokům. Pomaličku jede nahoru a jemně mi hebkými dlaněmi přejede po prsou. Chvilku jen tak bloudí, ale pak pravou rukou, přejde k bradavce. Jemně kousek popotáhne, pak o poznání víc a když zaprotestuji, nechá toho. Jemně mě plácne po prdelce a propouští mě ven.

        Farah je okamžitě u mě.
        „Tak co?"
        Pokrčím rameny.
        „Nevím, vypadalo to, že mě chce a pak zase ne, a tak nevím."
        „Neboj, to se spraví. On má dneska mizerný den."
        „V čem může mít mizerný den prosím tě?"
        „Ani se neptej. Tvoje předchůdkyně si to pěkně podělala. Když byl na poslední cestě, jak tě přivezl, spustila se mu tu za jídelnou s mládencem jmenuje se Izmail, co tu je na, jak bych to řekla možná rozmnožování, nebo na chov."
        „Jak to myslíš"
        „ To vám nikdo neřekl? Pán kupuje jen kvalitní mladé holky. Jako takové nemají valnou cenu. U nás se o ně tenhle kluk postará a když mají dítě, tak je pak oba prodá za čtyřnásobek původní ceny dál. Žena která je plodná, má na trhu podstatně větší cenu, než patnáctiletý kuře."
        Vytřeštěně na ni zírám. Nejsem schopná ani polknout.
        „Proboha, to mě čeká?"
        „Co blbneš, jsi tu v kuchyni a jak to tak vypadá, budeš tu na stálo. Vypadám snad na to, že mi něco chybí."
        „Prosím tě, co je s těmi děvčaty dál."
        „Coby, porodí dítě, pak počká až mu jsou dva roky a prodá je oba dál. Koupí další a jede to dokola. Někdo má farmu na kozy, on má farmu na lidi." Pokrčí rameny.
        Nedá mi to a dorážím na ni znovu.
        „Co se stane s tím dítětem. Jde s mámou."
        „Podle římského práva musí být dítě do deseti let s matkou, takže je nemůže prodat zvlášť, co je ale pak, to nikdo neví. Islám to pokud vím dodržuje jen částečně. Pokud je dítě děvče je s matkou, pokud je to chlapec, většinou je oddělí."
        Vracím se zpět k původnímu rozhovoru.
        „Hrůza, co bude s těmi provinilci."
        „Uvidíš odpoledne, ale ani se neptej.
        „Proč?"
        „Pro to tu mají jen jeden trest. Jeho vykleští, než to ale udělají, pořádně ho zbičují. Nakonec ho prodají. Jí znemožní další šukání a půjde pracovat na pánovo statek. Až porodí, tak ji zase, jak to říct, zašpuntují ji a po dovršení dvou let dítěte ji i s ním prodají."
        „Zašpuntují, co tím myslíš."
        „Většinou jí zašijí rodidla, ale tohle jí asi nehrozí. Pán není barbar. Nacpou ji tam pořádnou velkou kouli, aby se tam už nedalo nic zastrčit, a je to."
        „Proboha, kolikrát jsi to viděla,"
        „Teď to bude podruhé, co žiji. Jednou to bylo hodně dávno, ještě za pánova otce." Po chvilce pokračuje, „Víš ono to není jednoduché, Tady platí naštěstí římské právo a podle něj nesmí být otrok svévolně zmrzačen. Celé provinění se musí nahlásit a teprve potom, co trest určí a schválí městský senát může být proveden."
        „Takže když to schválí?" „Neboj, tohle schválil už před dvěma dny a dnes to přijdou městský biřici vykonat. Taky se mi to nelíbí, ale když to byl takový nafoukaný trouba."
        „Jak to trouba?"
        „Prej šukal pěkně, ale jinak to byl jednoduchý trouba."
        „Takže proto si přivezl toho nového mládence. Všichni ho zkoumaly před celým nádvořím otroků. Nakonec ho tam donutily i vystříknout."
        „ Asi ho chtěl dávno vyměnit, takhle se to jen urychlilo. Když jsi otrok, musíš poslouchat, Na druhou stranu, když jsi nemocný, pán má povinnost, se o tebe postarat a i zavolat doktora, pokud je to nutné."
        „Kecáš, zavolat felčara? To u nás není možné. Felčara jsem nikdy neviděla."
        „Ale viděla, ten člověk který tě prohlížel než tě pán koupil, byl náš doktor. Doktor není felčar. Tenhle je tu proto, že se tu rodí děti jak na běžícím pásu, Taky se stará o to, aby se občas nerodily děti."
        Koukne na mě.
        „Co tak na mě významně pokukuješ?"
        „No to hlavně platí pro tebe. Copak chceš mít za rok potomka? Pánovi by se to asi nelíbilo a nešel by si jinou. Ty bys šupem jela za tři roky dál."
        Teprve teď mi to dojde.
        „Proboha a jak se to dělá"
        „Ty seš tedy ještě tele. Nevíš? Neboj se, něco vypiješ v bylinkách a když to bude nejhorší, doktor ti od toho pomůže. Když budeš dobrá, pán usoudí, že od tebe chce dítě, dá ti to určitě vědět. Ale neboj, nepošle tě pryč. Takový on není. Podívej se já. Mám holku a tři kluky. Všichni jsou tady. Dneska už jsou svobodný a přesto tu zůstávají. Nebudeš věřit, ten nejstarší tě měl celou cestu na starosti."
        Vykulím na ní oči. Překvapení přijde vždycky, odkud ho nečekáš.
        Jdu se taky najíst. Jsem poslední. Všichni ostatní otroci jedí v jídelně. Je to takový přístřešek u domu. U něj je taky kuchyně pro otroky kde jsme normálně pomáhaly. Zjišťuji že jen já a Iman si budeme nosit jídlo do místnosti vedle pánovy kuchyně. Tedy nás šest, co se u něj budeme střídat. Musíme být pořád po ruce a dnes odpoledne je to na nás dvou.

        Dneska jsem dostala velkou protekční porci. Je hrachová kaše ale když jsem si to odnesla sníst do určené místnosti, Farah, mi navrch dala kus pečeného kuřete. Neuvěřitelné, mám skoro stejné jídlo jako pán domu. Skoro tomu ani nevěřím. Jsem tu skoro dva měsíce a tohle. Jasmin už je po jídle, ale o kuře se s ní dělím. Nic lahodnějšího jsem ještě nejedla.
        Ani nestačím umýt misku venku na dvoře a slyším velké bouchání na vjezdová vrata. Otvírají se a dovnitř vjíždí dvoukolová kára s doprovodem.
        Doprovod moc příjemně nevypadá. Je to taková skupinka pobudů a pochybných existencí. Jeden jim velí. Má odznak městského biřice. Ostatní ho sice nemají, ale vlasy až na ramena značí, že jsou volní a město si je jen najímá. Každý má u pasu karabáč a budí opravdu pořádný respekt.
        Nedá se jim ale nic upřít. Vypadají sehraně. Jak na povel vyndají z káry, něco jako přenosnou pec. Jeden v ní hned začne rozdělávat oheň.
        Když procházím kolem, nikdo z nich se ani neotočí, i když normálně budím kam přijdu rozruch. Málokdo z chlapů se po mě neotočí. Divné, z těchhle ani jeden. Jsem pro ně vzduch. Jdu do patra. Jasmin s Farah jdou proti mně. Otáčíme se a jdeme znovu na dvůr. Musíme se všichni otroci, postavit do čtverce. Uprostřed dvora jsou dva silné kůly. Všichni stojíme kolem.
        Uvědomuji si, že je nás tu nějak hodně. Potichu to říkám Jasmin, ale ta mě vůbec nevnímá.
        Farah se s námi loučí se slovy.
        „Tohle nemusím vidět" se vrací zpět do kuchyně. Jasně, je svobodná a na ní to neplatí.
        Doprostřed našeho čtverce vstupuje ten hlavní biřic. Zřejmě je to zástupce města a to není jen tak někdo.
        Rozbalí svitek papiru a počne zvučným hlasem předčítat.
        „Tento otrok jménem Kásim." Ukáže na mládence,
        „Se provinil tím, že v nepřítomnosti sprostě podvedl svého pána. Dovolil si zneužít to, co patří pánovi. Bude mu tedy pro příště znemožněno provést znovu tento hanebný skutek. Znamená to pro něj, že bude pro výstrahu za ně pověšen, poté zbičován a vykastrován. Tento trest je platný podle římského práva a byl uznán právoplatným. Na jednání jej též schválila městská rada senátorů a je zapsán v knize trestů otroků, tohoto města. Po následném vykonání rozsudku bude v nejkratší době prodán. Jeho spolupachatelka po slehnutí bude v obvyklém čase také prodána. "
        Nic víc, ani nic míň. Koukám jako blázen.
        Jedná se zřejmě o kluka kterého drží v jednom rohu pomocníci biřice a na kterého ukazoval. Za ním stojí hezká holčina. Tak takhle vypadají provinilci o kterých jsme se bavily před chvílí.

        Čtyři maníci kluka chytnou za ruce a nohy. Povalí ho na znak a v téhle poloze jej zmítajícího odnesou do středu dvora. Tam z něj strhnou krátkou tuniku. Pátý hromotluk si bere do ruky dva tenké provazy. Navlékne je mládenci na varlata, zatímco ostatní mají co dělat, aby jej udržely. Trvá to jen okamžik. Ke kůlům přicházejí ještě dva další biřici. Provléknou konce provazů dírou na vrcholku kůlu a silně přitáhnou.
        Mládenec jde do mostu. Všichni, kdo ho držely, ho pouští. Prohnutý jako luk se kroutí. Pokouší se dosáhnout na uvázaná varlata, ale poté se kácí zpět. Bolestivě za ně zůstává vyset. Aby si ulehčil, tak se okamžitě se podpírá rukama.
        Biřic zavelí a ti dva ještě o kousek přitáhnou. Mládenec, se už o nic nepokouší. Zůstává uvázán za vytažená varlata a jen stěží udržuje rovnováhu. Nádherné bimbo se mu koulí po podbříšku.
        Zatím, jen supí, ještě nekřičí, ale zřejmě to nebude dlouho trvat a bude trpce litovat, co provedl.
        Biřic bere do ruky dlouhý tenký bič. Rozkročí se za ním a párkrát práskne jen tak naprázdno. Potom zamíří a uštědří mu šílenou ránu do uvázaných varlat. Šílené zaječení je mu odpovědí. Mládenec se začne kroutit a svíjet. Následuje druhá rána. Děsivé ječení a kvílení se rozléhá dvorem. Každá další rána je doprovázená nelidským řevem trýzněného člověka. Po šesté ráně je najednou ticho. Jen chvějící se tělo dává znát, že je na živu.
        Pohunci přinášejí vodu. Polejí ho a mládenec se probírá z mdlob. Po šesti ránách je místo varlat jen krvavý neidentifikovatelný kus těla. Biřic ale pokračuje dál. Po deváté ráně jej musí znovu křísit. Nechápu proč jej už neodvážou, ale bití pokračuje pořád dál.
        Po dvanácté ráně se poslední zbytek bývalých varlat oddělí a mládenec propadne ze smyčky provazu dolů. Celý se chvěje a už ani nenaříká. Z místa bývalých varlat teče krev proudem.
        Chlapy co ho přinesly pod kůly ho znovu uchopí. Biřic přichází se zahnutým nožem v ruce. Za šíleného ječení a řevu, odřezává poslední zbytky jeho původní chlouby. Naštěstí to netrvá dlouho. Za ním stojí pomocník který drží v ruce na tyči, rozžhavený kus železa. V okamžiku kdy se dotýká rány, znovu zaznívá šílený řev trýzněného člověka. Dvorem zasmrdí spálené maso.
        Uvědomuji si, že tohle je asi jediný možný prostředek, aby nevykrvácel. Všechno je to příšerné a děsivé. Pokoušejí se ho postavit na nohy, ale nejde to. Nakonec ho jako hadr s visící hlavou odnášejí ke přístřešku kuchyně. Kluk je zticha, jen si občas hekne. Na dvoře je ticho, že bys slyšel kamínek dopadnout.
        Holka se ani nebrání. Je úplně hotová. Chlapi ji vedou bez odporu ke kůlům. Položí ji na znak a ke kotníkům u nohy jí přivážou provazy. Trošku jí pomůžou. Nadzdvihnou jí hlavu aby se nebouchla. Pak jí za nohy zdvihnou a uvážou ji. Visí tam s roztaženýma nohama, jak zvíře na porážku. Tunika se jí svezla a odhaluje zcela holé přirození.
        Jeden ponuněk jí dá smyčku provazu na zápěstí rukou a druhý konec přišlápne k zemi. Moc se mu to nezdá a tak si konec provazu několikrát omotá kolem svého chodidla. Přišlápne ho na zem a tak ji drží napjatou.
        Jeden z pomocníků přináší krátký dřevěný kužel. Biřic jej namázne kouskem loje a pak jí ho zasune do pochvy. Malou dírku jí tak roztáhne do pořádného rozměru.
        Zdá se, že tohle jí probralo. Škubne sebou, ale napnutý provaz jí nedovolí, zkroutit se. Biřic jí pomalu a opatrně zasunuje kužel do dírky. Za chvíli vezme ještě jeden o hodně větší kužel. To už dívka dost hlasitě protestuje. Nakonec přináší jeden pomocník dřevěnou kouli o velikosti velkého pomeranče. Vypadá, že je z nějakého tvrdého dřeva a je na několika místech je provrtaná. Tuhle hrůzu do ní tři pomocníci nacpou. Dá jim to pořádnou práci a povede se jim to teprve na třetí pokus. Kouli musí nakonec taky namazat. Ani se nedivým, že se holka snaží bránit škubáním a kroucením. Dálo jim to pořádnou práci, než se jim to nakonec povedlo.
        Nedovedu si představit, jak to z ní někdy dostanou. Tady je doopravdy na místě konstatování, „že ji zašpuntujou". Když tam má tohle, tak se tam už nic jiného nevejde.

        Odvážou ji a nechají, aby se postavila. Pokus o první krok končí poklesem v kolenou. Ještě, že je tam ten dřevěný kůl. Zachytí se jednou rukou a stojí. Biřici jí moc času nenechávají. Popadnou jí a poloklopýtající vlečou do kůlny vedle domu. Kluka co byl s ní, popadnou další dva maníci a táhnou ho do cely vedle. Není schopen jít a tak mu táhnou nohy po zemi za ním. Je napůl v mdlobách. Tutově si vyčítá, že si nedal pozor. Povinně si je ještě musíme prohlédnout než zavřou dveře cel, a je rozchod. Pro nás, názorná ukázka, jak to dopadne, když nebudeš poslouchat..
        Vracíme se s Jasmin do patra. Tedy, docela to se mnou zacloumalo. Tak takhle bych nechtěla skočit.
        Farah stojí u plotny. Podívá se na nás a procedí mezi zuby.
        „Poučný, co. Taky sem nahnaly všechny otroky ze statku. Viděly jste co tu bylo lidí."
        „To byly všechno pánovi otroci?"
        „Určitě. Z volných tu pokud vím nikdo nebyl. Ten kluk byl trouba a vejtaha, tomu to patří, ale tý holky je mi líto. Pán ji měl moc rád."
        „Takže on ji měl rád a přeci jí nechal takhle zneuctít."
        Farah se na mě podívá s úžasem.
        „A co měl asi dělat. Ututlat to. To by se mu to tady pěkně rozjelo. Je hloupá. Kdyby se bránila a kopala kolem sebe, odnesl by to jen ten magor, ale takhle…" Povzdechne si. Ještě může být ráda, že ji nezašily. To by pak byl doopravdy trest. Alespoň tohle pro ni pán vymohl."
        Dívám se na ní s úžasem. Naše roviny se asi trošku rozcházejí.
        „Zdá se ti to málo, Každý máme povinnosti. Jak ona, tak náš pán. Dodržuje i to, že v den svých narozenin obsluhuje své otroky při obědě."
        Normálně nadskočím. „Obsluhuje své otroky při obědě?"
        „Ano, na své narozeniny musí každý pán obsluhovat své otroky u oběda. Tak je v římském právu psáno a dodržuje se to, zrovna tak trest pro ty dva je jasně vymezený. No a navíc ho musí provést biřic města a tomu výkon trestu pán musí zaplatit. Takže to není jen tak."
        Obě docela zaraženě zíráme.
        Ale, není čas musíme pospíchat.

Tato a předchozí povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také. Tato a následující povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také.

---

                        
                

© ® Monik.cz