Oběd byl doopravdy parádní. mládenci si jdou koupit nějaké oblečení na večer, ale mě se nechce. Zakotvím nakonec ve vnitřní části domu, na jeho dvoře.
        Sedím venku na lavičce. Čtvercový dvůr je jako velká překrásná zahrada. Asi jen majitel domu ví, kolik tahle údržba stojí. V tom vedru jen ta voda, stojí určitě balík.
        Pohovím si. Uvelebím se na lavičce a po dnešním zuřivém šukacím dopoledni si vzpomínám, jak to vlastně bylo u mě poprvé.
        Jako kluk jsem jezdil ke strejdovi na letní brigády. Jezdit na kombajnu, je sice robota od slunka do slunka, zato solidně zaplacená. Žádné automatické pojíždění a běh mlátičky podle nějakých přístrojů. Jako nejmladší, jsme jezdily, na starém kostitřasu SK 4. Byl to snad nejstarší ruský kombajn na okrese Plzeň-Jih. Myslím, že po našich posledních žních, šel rovnou do muzea. Ale, určitě přeháním, tutově skončil ve šrotu. Nicméně, to muzeum za odsloužených 28 let, by si určitě zasloužil. Poslední dva roky, pokud vím, už k němu ani neexistovaly papíry a jezdilo se s ním načerno. Čtyři roky, jsme se s touhle drncavou a prachem zaneřáděnou potvorou, trápily. Vyházet narolovanou slámu z mlátičky a vyměňovat pořád děravá síta, to bylo to nejmenší. Jednou nám málem shořel. Ještě, že na kraji pole stáli hasiči. Asi dobře věděli, že sekat ve čtyřicetistupňovém vedru není žádná sranda a od normálního provozu k průseru, s touhle mašinou, je jen kousek.
        Z pole se jezdilo, až padla rosa. Večeře pro nás připravovala, respektive ohřívala hezká černovlasá brigádnice.
        Spaly jsme ve staré škole a vařilo se pro nás ve školní družině. Škola měla prázdniny a tak jsme si upravily jednu třídu. Lavice se odstěhovaly do druhé třídy a vojenské skládací postele byly na půdě. Molitanové madrace nám dovezly ze skladu. Celá adaptace na noclehárnu trvala maximálně dvě hodiny.
        Vstávalo se po sedmé. Většinou nemělo cenu jezdit na pole dřív, než se zvedla rosa. Bývalo to tak kolem deváté hodiny. Někdy ještě později. Pokud pršelo, však víte, končilo se v hospodě.
        Sonička, tak se brigádnice jmenovala, spala v prvním patře. Udělaly jí bydlení v zeměpisném kabinetu. Byla to jediná místnost v celé škole, co se dala zamknout. Jediná tu zůstávala přes noc. Nemělo pro ni cenu jezdit kolem půlnoci do Plzně a ráno zase zpět sem.
        Kuchařky nám ráno udělaly snídani, uvařily oběd, ten nám odvezla služba na pole a odpoledne uvařily večeři. O tu se postarala pozdě večer Sonička.
        Na ranní snídaně vzpomínám moc rád. Nikdy v životě, jsem se tak nepřežral. Čerstvě upečené, voňavé a teplé, dalamánkové rohlíky, ty miluji.
        Na sváču pořádnou skývu chleba s máslem. Kdo chtěl, mohl si dát vrstvičku pažitky. K tomu na jednu mašinu, pětilitrovou várnici se studeným čajem. Jako správný paka, jsme si poprvé nevzaly ani hrnek. Musím se smát, jaký jsme to byly troubové.
        Oběd s odpolední svačinou, nám služba odvezla na pole a večeři, už jsme měly v družině školy.
        
        Když jsem poprvé přišel mezi tuhle sebranku, bylo mi patnáct a jeden měsíc. Takový ucho. Benjamínek, co všechno vyžere. Ale na druhou stranu musím uznat, že když se dávaly prémie, dostal jsem stejně, jako každý jiný. Po měsíci, nebyl mezi námi žádný rozdíl. Všichni, až na jednoho bručouna, jsme si tykaly a vydrželo nám to do dneška. Nebyl a není, mezi námi žádný rozdíl, ať jim bylo tenkrát padesát a mě patnáct a kousek.
        Samozřejmě, všichni mě po očku dohazovali Soničku.
        
        Byl jsem z těch řečí úplně hotovej. Co všechno jsem si musel vyslechnout. Pořád jsem si říkal, že ji pozvu na rande, ale nějak jsem se k tomu nedokázal odhodlat. Jak jsem se k ní přiblížil, všichni na mě zíraly. Já se pak nedokázal, jak se říká projevit.
        Přiznám se, že mi nakonec dodalo to, jak se na mě koukala.
        Byl to takový pohled, jako když kouká, skrz tabuli skla. Naprosto neutrální pohled do blba.
        
        Tak to bylo první rok. V tom dalším, už to bylo o něčem jiném.
        Přijel jsem a první šok bylo to, že postele i s madracemi byly na loňském místě. Místní devátá třída nám to chtěla usnadnit a tu nevděčnou robotu udělala za nás. Pohodička, uklidil jsem si věci do skříňky, takový jako mají ve fabrice a vyrazil na výzvědy.
        Kuchařky jsou stejný a tak se pídím po mém loňském idolu. Sonička.... Jak se zdá, asi nedorazila. Mám smůlu.
        Jdeme na večeři. Připravený na to, že uvidím u výdejního pultu, nějakou osmdesátikilovou kuchařku, jsem doslova omráčen, hezkou černovlasou kočkou. Ohon má svázaný do gumičky a její vlasy jsou skoro do půli zad.
        Jen to ve mně hrkne. Vzdáleně to vypadá na Soňu, ale... Upravené obočí mě trošku mate, ale dětský kukuč a nezaměnitelné modré oči, jsou jasnou výzvou.
        "Kdy máš čas?"
        "Že ti to ale trvalo...Přijď potom, musím umejt nádobí."
        Sedám si a večeře s bandou šílenců probíhá naprosto normálně. Nakonec se dostaví předseda a agronom. Takový, ty keci, jak si nás váží a podobně. Nikdo na to není zvědavej a tak za chvilku končí. Mládenci jdou do hospody, ale já mám naprosto jiné plány. Jen kluci zmizí, pádím do patra. Slyším zdálky tekoucí sprchu.
        
        Sonička se byla osprchovat. Když se vrací, je řada na mě. Zaprášenej a zpocenej, bych jí asi moc nevoněl. Po pořádné teplé sprše, si beru oblečení do ruky a plížím se zpět.
        V místnosti je už zhasnuto a tak mám trochu problémy se zorientovat. Venkovní osvětlení na silnici, je tak ještě k něčemu venku, ale tady, je tak leda na draka. Musím chvilku čekat, až si oči zvyknou.
        Leží na boku a dívá se na mě. Není na posteli. Madraci si dala na zem a deku zasunula pod okraj.
        Kleknu si k ní a pomalu ji pohladím. Nejdřív na tváři, pak ji jedu prsty pomalinku na bradavky. Oči si už zvykly a tak si ji můžu pořádně prohlédnout.
        Černé, havraní vlasy má rozpuštěné a splývají pod její hlavou. Prsa má hezký, žádný visačky. Takový hezký kozičky.
        Je parádně opálená. Zřejmě ze solárka. Nikde na kůži není vidět stopy po kalhotkách a nebo po podprsence. Jen chodidla a oči jí svítí do tmy.
        
        Překulí si mě na znak a pak mě políbí. Má nádherný plný rty. Fantazie, líbá hezky a dlouho.
        Klekne si nade mne a pomaličku začne sjíždět dolu. Rty mi jede po břiše a dává si na čas. Když dorazí k mému příru, opatrně se ho dotkne. Jako by z něj měla strach.
        Pro mě je to síla. Nikdy jsem nikoho neměl a to, že se mi přirození dotýká holka, dělá svoje.
        V okamžiku, kdy si ho postaví kolmo, aby si ho mohla pořádně prohlédnout, jsem na okraji. Téměř se udělám. Drží ho sevřenými prsty a když cítí jak se mi škube, pouští mě. Je to jen na chvilku, jen co se uklidním.
        Popoleze ještě kousek dolů. Každé varle uchopí do jedné ruky. Pomaličku mi je začíná mnout.
        Když to začíná bolet, dávám to hlasitě najevo. Pustí mě a vezme si do ruky moje příro.
        "Tedy, je to kus. To jsem ještě neviděla."
        
        Ani se jí nedivým. Z kluků na táboře se mi všichni smály, že tam mám místo něj hadici. Jednou mě vyhecovaly. Ve smrsknutém stavu jsem si naměřil dvanáct centimetrů. Pak jednou na hajzliku, když jsem si to dělal sám, jsem naměřil devatenáct centimetrů. Nejen, že je dlouhej, ale taky pěkně tlustej. Patnáct centimetrů po obvodu na nejtlustším místě, je asi lepší průměr.
        Kůžička se mi v okamžiku, kdy se staví, dostává dolů sama. Měl jsem s tím trošku problémy, když jsem ještě nevěděl, jak si ho vyhonit. Párkrát jsem si žalud odřel, nežli jsem přišel na to, že si musím pomoct kůžičkou, co se mi automaticky svezla dolů.
        Nechám Soňu, ať se kouká. Chvilku si ho prohlíží a pak se mi pusinkou přisaje na dírku. Jazykem mi jezdí po okraji a přes ni.
        Nedokážu se uvolnit. Každé její pošimrání, mi dělá starosti. Za půl minuty, už to nevydržím a ucuknu.
        "Si dlouho neměl holku, viď"
        Copak jí můžu říct, že je první... Vysmála by se mi. Nebo ne, ale tohle kluk asi nikdy neudělá.
        "Nech to na mě, jo" a přitlačí si mě pod sebe. Znovu se sveze dolů. Přitlačí mi příro k břichu. Olízne špičkou jazýčku uzdičku přirození a pak se na ni přisaje. Jednou rukou mi kousek poodtáhne příro od těla a druhou mě uchopí varlata. Palec a ukazováček mi sevře kolem kůžičky. Moje kuličky má před sebou. Jazykem mi stále dráždí uzdičku. Je jasné, že to nevydržím dlouho. Po minutě je konec. Totálně poslední impuls, je zajetí malíčku ho mého zadku. Je to jen na okraj, ale stačí to.
        Přestala mě potvora dráždit pusou a dívá se zblízka, na mé poškubávající varlata. Nakonec mě začne pomaličku hýbat malíčkem v zadku. Dívá se pak zblízka na to, až se udělám.
        Nejsem ve stavu, abych jí nějak odporoval. Čekám roztřeseně na to, až si mě vyždímá.
        
        Jemné vycmrndnutí a už to ze mě jde. Udělám se na několikrát. Jednotlivé stahy mi umocňuje pohyby jejího malíčku v dírce. Moje tělo na to tutově reaguje několika výstřiky navíc. První dva jsou super. Dostříknul jsem si až na rameno. Na konci, si však jen potupně, vybryndávám semeno na břicho. Oba zrychleně oddychujeme.
        Celou dobu se na mě nepodívala. Evidentně ji víc zajímalo, jak ze mě, stříká semeno. Těsně před tím, než jsem se udělal, si skousla spodní ret a vsála si ho do pusinky. Měla ho tam, po celou dobu, když mě ždímala. Taky mě pěkně stiskla koule. Uvědomuji si to až dodatečně. Ještě teď mě bolí.
        
        Hodí na mě ručník, abych se mohl utřít. Když to mám za sebou, vezme mi ho z rukou.
        Příro nemám mokré, jen vrchol žaludu a cestička, kudy stékaly poslední výrony je vlhká. Utře ho a pronese potom, pořád se dívajíc na poloscvrklé příro: "Jsem drzá, viď".
        Jen zavrtím hlavou.
        Vezme ručník a chvilku po něm přejíždí dlaní. Sice nechápu, ale vše je jasné v okamžiku, kdy mě péro do něj zabalí a začne pomaličku honit.
        Jen vytřeštím oči. Tohle jsem nečekal. Ručník je jemný, skoro jako deka na které ležíme. Ani nevím, z čeho je vyrobený. Jen si hekám.
        Musím přiznat, že je maximálně opatrná a jemná. Za chvilku není po scvrklém chudáčkovi, žádná stopa. Péro zase stojí v plné parádě. Dá mu chvilku čas na vzpamatování a pak to teprve začne.
        Sonička, je třída. Dráždí mě sice parádně pomalu, ale docela solidně mi ho svírá a tiskne celou dlaní. Výsledkem je taková slast, až si skoro ustříkávám. Navíc ji ještě napadlo stáhnout kůžičku na těšiteli, co nejvíc k tělu a obnažit mi tak obráceně předkožku žaludu. Drží mi jí maximálně přetaženou, až to bolí.
        Tak teď je to teprve síla. Palce u nohou se mi klepou a jsem nucený je zatínat. Stehna se zachvívají a škubou. Pokaždé, když jede od těla k žaludu, mě stiskne víc.
        Tak to je dílo. Normálně se dostávám do mostu. Zadek se mi automaticky zvedá do výše, jak jdu za její rukou. Přeneseně dostávám pěkně za ucho.
        Honí mi to takhle pomalu, dost dlouho. Možná pět minut, možná dýl, těžko říct. Najednou si uvědomuji, že už nemám nutkání, okamžitě se udělat a palce a stehna se klepou podstatně míň.
        Stiskne mě palcem a ukazováčkem, ještě o kousek víc a začne mi dráždit jen nalitý okraj žaludu. Jede jen centimetr dolu a centimetr zpět.
        Tak to je síla. Znovu se mi klepou kolena. Dívá se mi do obličeje. Nejdřív vyzývavě, ale výraz se za chvilku mění. Uvědomuji si, že se na mě dívá, už jen vítězoslavně. Ví, že jsem její.
        
        Příro je nalité k prasknutí. Žalud se poškubává a tutově si ucmrndávám, i když to není přes ručník vidět. Okraj žaludu mám jako v ohni. Ještě chvilku a určitě se znovu udělám.
        Kočka to vycítí. Nechce mě vycucnutého. Chce si užít. Proto mě takhle dráždí, abych si zvyknul a hned se znovu neudělal.
        Znovu se vrací k dráždění a honění s ručníkem přes celé příro. Nakonec se zdá, že zvítězila. Po deseti minutách, je ze mě, už jen hezky nadržený samec, bez pocitu, okamžitě se udělat.
        
        Když popolézá nahoru, nade mne, neudržím se. Rukou ji vjedu mezi nohy. Teplá měkounká kundička, jen plave. Skoro si ukapává. Jak měla nohy u sebe, má vlhká i stehna.
        Posune se ještě kousek nahoru a pak si ho tam sama zavede. Bez problémů se nabodává skoro až na doraz. Kousek jí, ale chybí. Můj klacek je přeci jen dlouhý.
        Popotáhne se pomalu nahoru a znovu se nabodne. Začne se pomaličku sama šukat. Pokaždé se dostane o kousek dál. Asi po dvaceti pohybech dosedne až na doraz. Předkloní se a dá mi kozičky do dlaní. Potom zašeptá: "Sem potvora viď".
        Na to se nedá nic říct.
        Nechávám ji, aby si dráždila bradavky o mé dlaně. Pak se kousek nadzdvihne. Uchopím ji v pase, ale uvědomím si, že se ode mne čeká něco jiného. V momentě, když ji dám dlaně na prdelku, se něco změní.
        Začíná se pomalu dráždit a šukat. Jezdí pěkně pomalu a na dorazu se ještě zavrtí. Kousek se prohne v zádech a kozičkami mi přejede po břiše. Teprve dodatečně si uvědomím, že si při tomhle pohybu dráždí i poštěváčka. Co to dělá s mým těšitelem v její pochvičce, není ani nutné popisovat.
        Přetažená předkožka zůstala ve stejné poloze, jako když mi ji dráždila venku. Uvědomuji si to v okamžiku, kdy ze mě vyjíždí. Žalud mi zase dráždí, když se nabodává. Nádhera, nádhera...
        
        Najednou ji něco napadne.
        Sleze ze mě.
        Když se otáčí a lehá si na břicho, říká.
        "Mám to ráda zezadu, ale trochu jinak než normálně. Na to moje, musí být kluk patřičně vybavený. Ty, ale na to máš!"
        Sice nevím o co jde, ale když se položí, je mi to jasné.
        Je na bříšku. Leží s nohama u sebe. Ruce položené pod hlavou a pánev podloženou malým polštářkem. Prdelku má kousek nadzdvihnutou. Obě dírky jsou jí vidět.
        "Nechci šukat do prdelky...." říká, a nahrbí se kousek víc.
        Pokleknu nad ni. Spustím se na všechny čtyři a pokusím se dostat do správné dírky.
        Jsem nešikovný, chvilku se nedokáži trefit. Musím si znovu kleknout. Sonička mi trošku pomůže. Ještě kousek se nahrbí a já jí vjedu do pochvičky.
        Síla, tak tohle jsem nečekal.
        Jen jsem vjel dovnitř, sevřela se. Mám ho jak ve svěráčku. Jen se mi škube.
        Pokusím se ji šoustat, ale nedokážu to.
        "Klídek, nech ho uklidnit, povídá. Kam pospícháš!"
        Poslechnu ji. Dvacet vteřin je ale málo.
        Jen se znovu rozjedu, je to tu znova.
        Sáhne rukou dozadu na moji prdel a zastaví mě.
        "Co jančíš. Uklidni se. Času je do rána dost, ne!"
        Tak dobře. Zůstávám uvnitř a udělám jeden pohyb. Nic se neděje. Pohnu se znovu. Při třetím, je to tu znovu. Zastavím se a za chvilku to zkusím znovu. Povede se mi udělat o pár pohybů víc.
        Po dvou minutách, se to ve mně nakonec zklidní a můžu ji pomaličku šukat.
        
        Jasně se jí to líbí. Začíná si pohekávat a když se rozjedu rychleji, sevře se. Znovu ztuhnu.
        To je na mě moc. Mám ho jak ve svěráčku. Silně mi to připomíná sevření v ručníku.
        Zastavím se a jdu na všechny čtyři. Znovu se rozjedu.
        Po dvaceti pohybech sice jdu na kolena, ale jinak to nemá chybu. Příro je kamený, ale jsem ve stavu, že můžu i zrychlit tempo. Potvůrka, snaži se mi ho sevřít stále větší a větší sílou. Svaly na prdelce má sevřený tak, že se ani nezachvějí, když do ní buším.
        Soňa už je taky skoro na konci. Je mokrá tak, že to z ní kape. Příro mi v ní, doslova plave. Po pár minutách jsem na myši. Soňa se snaží, co nejvíc se sevřít moje kamenný příro, a já se naopak snažím, dostat se do ní dovnitř, co nejdál.
        Docela si fandím. Takového ptáka v sobě asi neměla.
        Šukám jí jak o život. Péro je jako kus klacku. Už nevnímám ani sílu kterou se svírá. Buším do ní jako šílenec.
        Holka heká a vzdychá....
        "Už, už, už...!
        Konec se blíží. Už to nedokážu v sobě udržet.
        Poslední zajetí na konec dírky a stříkám. Jednu dávku za druhou.
        Nepočítám je, Veškerá nashromážděná síla a nadrženost se hrne ven.
        Posledních pár záškubů. Soňa mi ždíme stahy své pochvičky, poslední zbytky semene z příra. Ještě několik pohybů a zůstávám bez pohybu klečet nad ní. Jinak ani nemůžu. Drží mi těšitele v jakési křeči a vibruje uvnitř poslednímy nervoznímy záškuby.
        Pak se ještě naposledy vzepne k poslednímu sevření a následně se celá uvolní. Zůstává pode mnou bezvládně ležet.
        Za chvilku se ozve prosebným hláskem ...
        "Dneska už ne, viď."
        Vyjíždím z ní ven. Pochvička si jen mlaskne.
        Oba se zasmějeme.
        Sedíme vedle sebe a oba se utíráme. Ručníky jsou naštěstí dva. Kundička Soni doslova plave. Utírá si ji a při tom vzdychá.
        "Ses mohl alespoň zeptat, jestli to do mě můžeš pustit. Podívej se jak vypadám. Teče to ze mě teď,jako vodopád. Seš jako mladej, nadrženej bejček."
        Nevím, co si o tom, mám myslet. Myslí to vážně a naštval jsem jí, a nebo je to jen hec?
        Dívá se na mě...
        "Neber to vážně. Tedy musím uznat, že máš neobyčejné přirození. Hlavně velikostí, no a když se uděláš, to je taky síla, hotová potopa. Aby jsi víc vydržel, to se časem podá, neboj. Uděláme z něj perfektní šukací nástroj. Neboj se, zejtra, no je po půlnoci, vlastně dneska začnem. "
         Mám, co jsem chtěl. Pocit, že do konce brigády se vyspím, bere za své. Už aby byl večer...

Tato a předchozí povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také. Tato a následující povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také.

---

                        
                

© ® Monik.cz