Popolezu kousek nahoru a posadím se na něj. Mhouří oči proti sluníčku a to ho nakonec donutí k tomu, aby je zavřel. Předkloním se nad ním a kousek po kousku kloužu dolů. Roztáhnu nohy od sebe a pomaličku se dotknu kouzelným knoflíkem jeho žaludu.
          Je to jako v pohádce. Všude okolo nás šumí ve větru palmy a my si tu užíváme na pláži samy. Kdybych nevěděla jak k tomu došlo a jak jsme se tu ocitly, měla bych nádherný povznášející pocit, ale takhle.
          V okamžiku kdy se na něj chci posadit, cítím, že i u něj není všechno v pořádku. Příro se rychle zmenšuje a kluk se otáčí na břicho.
          Není nám to dneska souzeno. Máme toho oba naprosto dost. Prostě nemůžeme. Strašně se chceme, ale oba víme, že by to za nic nestálo.
          Je lepší se na to vykašlat než se do toho nutit. Prostě to dneska nejde. Ludvik se nejednou otáčí a dívá se mi do očí.
          " Promiň, nejde to. Ne že bych nechtěl, ale nemám na to."
          " Vím, jsme na tom oba stejně. Necháme to na zítra."
          " Víš, že tě strašně chci!"
          Usměji se. " Je to na tobě vidět." Pak se nad ním skloním a šeptám mu do ucha:
          " Máš se na co těšit, zvíře jedno. Dám si záležet. Počkej zejtra!!!"
          V duchu si slibuji, že mu ukážu. Takhle mě vydráždit. Ale...., vždyť toho máme dost. Uvidíme kdo z koho. Ale péro má pořádný. To se musí uznat. Není to žádnej chudák. Je to kluk kterej se mi líbí. Líbí se vším všudy....

          Má se na co těšit. Ani neví zvíře, co všechno dokážu. Uvidíme zítra. Snad se z toho trochu dostaneme. Doufejme, že dostaneme z moře na zem všechno, co potřebujme. Otáčím se na znak, pak na bok a pokládám si hlavu na jeho bříško. Dívám se na něj zespodu a vnímám jak oddychuje.
          Přitahuje mě hlavu nahoru a pokládá ji na hruď. Hraje si s mými vlasy a navíjí je v pramíncích na ukazováček.
          Ležíme tak nejmíň dvacet minut. Vnímám tu dobu jako kdyby usnul, ale vím že je vzhůru a po celou dobu si hraje s mými vlasy.

          Za tu chvilku mi proběhla hlavou skoro celá doba, co jsem přišla do Kanady jako emigrant. Nejvíc a nejintenzivněji si ale vzpomínám na dobu těsně po příchodu. To tedy bylo něco.


          V utečeneckým táboře jsme bydlely po dvou. Michaela, jak se jmenovala moje spolubydlící, se pochlubila jednou mezi řečí, že tu má už několik let kamarádku Haničku, která si tam nežije vůbec špatně.
          Jednou za námi přijela na víkend. Dali jsme řeč a dozvěděla jsem se, že ta její kamarádka má zajímavou práci. Nic normálního samozřejmě.
          Hanička byla správná kurtizána. Rozhodně to nebyla šlapka, která stojí na chodníku a čeká až si ji někdo všimne a zastaví u ní. Jezdila ke svým zákazníkům a dostat ji, dalo pořádnou práci. Pokud nebyl někdo nový doporučen od některého z klientů, neměl šanci.
          Většinou si domlouvali další schůzku už přímo v den návštěvy. Stávalo se, že jezdila třeba na týden jako doprovod. Doprovod, se vším co k tomu patří. Honoráře tomu samozřejmě odpovídaly.
          Na druhou stranu jako podmínka byla, že všude s sebou bude mít svou ochranku. Byl to kluk, indián. Stodevadesátpět centimetrů a devadesátpět kilo živý váhy. Pořízek k pohledání. Nežili spolu, ani spolu nešukali. Jejich vztah byl naprosto obchodní, ale spíš připadali jako bráchu se sestrou.

          Žádnou tajností nebylo, a to nám řekla na rovinu, že za návštěvy preventivních prohlídek nechala u špičkového gynekologa běžně 200 dolarů měsíčně. ( Mluvíme stále o roce 1975. Běžný plat v Kanadě v tomhle roce byl 850 dolarů.)
          Teď se dostáváme k tomu hlavnímu. Pomineme-li tu věc, čím se živila, vtírá se otázka. Jak dokázala to, že byla tak žádaná. Někdo sice umí, ale že by zase uměla tak moc ???

          Uměla, a co víc, poradila nám jak na to. Po pravdě, moc jsme jí s Michaelou nevěřily, ale doba nás přesvědčila, že měla ve všem pravdu. Doporučila nás a navíc nám oběma poradila, jak si takzvaně vytěsnit vědomí a být nad věcí. Michaela se potom doopravdy stala špičkovou pracovnicí v tomhle oboru ale já jsem nedokázala překročit vlastní stín. Někomu to jde bez problémů, ale já jsem se zasekla a nešlo to.
          Hodně jsem se tam naučila a mám za to že to, co dovedu, nedokáže jen tak někdo. Vzhledem k tomu, že všechno, nebo skoro všechno jde přes postel, mám obrovské plus nad obyčejnými manželkami, milenkami a ostatními dívčinami. Věřím, že kdybych toho koho chci svést, dostala do postele, neměla by jeho původní společnice moc šancí. Je úsměvné, když si vzpomenu na to jak jsem si zkoušela nový poznatky na Jiřím. Vždycky jen zíral. Asi oba nezapomeneme nikdy na to, jak se mi ho podařila poprvé udělat, aniž s ním ve mě pohnul. Potom jen kroutil hlavou a nebyl schopnej nic říct.


          Dostali jsme tedy od Haničky adresu a telefon na jednu soukromou firmu. Je to prý jedna z nejlepších v tomhle oboru. Jedná se o dvouměsíční kurz, který musíme absolvovat naprosto celý. Nemá smysl přestat chodit v polovině. Je nutný dojet až do konce. Na konci prý budeme přebornice v milování a nikdo nám neodolá. Nečeká nás žádná pornografie a šukačka, jen bohapustá dřina a odříkání. Máte se na co těšit, řekla na konec a užijte si to.....

          To jsem zvědava, co nás čeká. Takhle povzbuzující slova jsem už dávno neslyšela. Většinou nám říkají, jak to bude fajn, ale tohle....

          Jdeme se tedy přihlásit. Vcházíme do opraveného domu uprostřed Bloomfildu. Je to kousek od Belleville. Kousek odtud je jezero Ontario a Bloomfild leží skoro na jeho břehu. Je to v jihovýchodní Kanadě mezi Torontem a Ottawou. Kousek odtud, skoro středem jezera prochází hranice mezi USA a Kanadou. Ubytovna pro emigranty je v Trentonu a do Blomfildu to máme jen kousek. Snad jen 30 mil

          Naproti nám přichází starší žena. Může jí být kolem 40 let. U Japonců, Korejců a těchhle orientálních národů se mi věk odhaduje moc špatně.
          Dozvídáme se, že pro obě z nás není místo. Musíme počkat. Hanička říkala, že tahle starší žena sama vede tyhle podivný kurzy. Do jednoho jsme se mohli přihlásit jen čtyři.
          Docela mě zarazilo, když jsem se byla zeptat na možnost přijetí. Ty dvě místa, jedno pro mě a druhé pro Michaelu bylo až teprve za dva měsíce. Jedinou otázku kterou mi položila, když nás zapisovala do knihy byla, jestli jsem dívka nebo žena. Chvilku mi to trvalo, než mi to došlo, ale pak jsem ji ujistila, že jsme obě, tedy já i Michaela ženy. Teprve později jsem si uvědomila, že tenhle způsob přirovnávání je typický pro výuku, kterou pocházíme. Platím za nás obě přes 300 dolarů. To je tedy rána. Hanka vstrčila ty peníze Michaele do kabelky, když odcházela a my se dohodli, že to zkusíme. Nic neříkala, jen jí je tam dala. Přeci jen ještě žijí lidi kteří, když mají, tak dají. Kdyby ty peníze neměla a nebo je potřebovala určitě by nám je nedala. Stejně jí dík....

          Nic se tedy neděje, času je dost. Prostě počkáme. Čekáme od Kanaďanů na povolení k pobytu, ale to je vázáno na vyřízení od našich úřadů, jestli nejsme u nás v ČSSR trestáni. Naši, tedy Češi si dávají pěkně na čas.
          Tahle škola je prý jedna z nejprestižnějších a je doopravdy dobrá. Navíc máme doporučení sem a to se tu prý doopravdy cení. Bylo to první na co se paní Tang,( jak jsem se potom dozvěděla že se jmenuje) ptala. Když si přečetla, od koho doporučení máme, jen se usmála.

          Hanička se jen zeptala, když znovu volala, jak je to s námi. Když jsem jí říkala tu dlouhou čekací dobu, jen se do telefonu zasmála a odpověděla, že ona čekala půl roku.
          Nijak jsme o tom víc nemluvily. Všechno překryl nános času a jednou při otočení týdenního kalendáře, na mě vykouklo datum, kdy tam jdeme poprvé.

          Docela jsem byla zvědavá a vůbec jsem si nedokázala představit, co bych se tam mohla naučit. Ve dvacet máte představu že všechno víte a všechno umíte. Já bláhová. Jak jsem se v tomhle případě mýlila

          Jako první věc kterou jsme vyfasoval,i byl nádherný plášť podobný koupacímu. Normální osprchování a jdeme na věc. Vcházíme do pěkně prohřáté místnosti s malými papírovými zástěnami.
          Paní Tang, jak se ona dáma jmenuje, nás nechává sednout do kroužku. Všechny klečíme na kolenou a čekáme, co bude.
          Chatrnou angličtinou se dozvídám, že se během dvou měsíců naučím používat svoje tělo tak, že mi to budou všichni závidět. Myslím si své, ale poslouchám ji. Přeci jen jsme tu kvůli tomu, abychom se něco naučily. Dozvídám se vlastně celou cestu ženy životem v Japonském podání. Všechno je pěkně zabaleno do přirovnání. Nic není řečeno přímočaře. Nakonec se dostáváme k tomu, pro co tu jsme. Dokázat udělat muži tu nejhezčí radost a nechat ho, aby toužil jen po nás. Tak to jsem zvědava!!!!.
          Kdybych jen tušila jak se pletu. Ne nadarmo se říká, že Japonci jsou nejvynalézavější ve věcech sexu. Starobylé gejši měli skoro stejnou přípravu, kterou budeme prodělávat i my. Bude jen trošku upravena do moderních podmínek. Prapůvod všeho ale zůstává. Jde o to, aby žena dokázala uspokojit svého muže po všech stránkách.

          Během první lekce se pokoušíme správně dýchat. Na první pohled to nic není, ale zase se pleteme. Správné dýchání je základ toho, abychom dokázali oddálit, případně pozastavit přicházející orgasmus. Tohle se ale dozvídáme až na konci dvouhodiny. Nakonec si zvykáme na to, dělat něco, co nevíme, k čemu nám bude a ve spojení s něčím jiným, to prý umocní ve správný okamžik sexuální zážitek.
          Svíráme zadeček. Ne jen tak nějak. Je to vnitřní svírání prdelky. Jako když ji zasouváte do sebe. Není to tedy stisknutí půlek, ale naprosto něco jiného. Musíme se tohle naučit dělat pomalu a důkladně. Potom je změna rytmu a jedem sice rychle, ale stejně důkladně. Chce to chvilku praxe. Sice to nic není, ale někomu to jde špatně a musí se doopravdy soustředit. Každá jsme jiná, respektive každá dokážeme ovládat svoje tělo jinou intenzitou.. Není to žádná sranda. Děláme to zpočátku na počítání ale po půl hodině se dostáváme do rytmu a dokážeme to dělat sami, tak jak chceme.
          Jen tak mimochodem. Zkuste to dělat bez přestání deset minut. Budete promočená až do mrti. Normálně Vám poteče pot mezi půlky a budete si nadávat, jak jste blbá a co jste si to vymyslela za pitomou srandu..
          Ve větší společnosti je to ovšem jiné. Nemůžete se nechat zahanbit. Navíc když vám předcvičuje skoro padesátiletá paní, která se nijak nefláká, ale cvičí naprosto důkladně, tak že ji pot viditelně teče po těle.

          Jako domácí úkol máme doma každý den cvičit minimálně dvacet minut to co jsme se naučily. Musím říct, že jsem nevěřila jaká je to dřina. Paní Tang říkala, že pokud budeme cvičit pořádně, po dvou dnech si zvykneme a půjde to bez problémů. Tělo si zvykne na nezvyklou námahu, přestane se vzpouzet a začne spolupracovat.
          Doopravdy, čtvrtý dne si sedám na postel do pokleku a celou dobu po kterou cvičím prožívám jako jedno veliké vítězství. Nic nebolí a když po zapípání budíku po dvaceti minutách vstávám z postele a jdu se osprchovat, zjišťuji, že vlastně není proč. Žádný pot mi po těle jako dřív neteče a cítím se naprosto skvěle. Mám pocit, že bych to dokázala dalších dvacet minut.

          Jiří přijíždí na sobotní návštěvu a mám spoustu chuti si to na něm vyzkoušet, ale nakonec odolávám. Nikdo nám to nezakázal, ale jsem zvědavá, co bude následovat dál a co nám poradí dalšího na ty naše kluky.


          Další lekce po týdnu. Scházíme se všechny čtyři v šatně. Každá z nás má pocit, že se musí s těma ostatníma podělit o svoje zážitky. Nakonec se dozvídáme, že to u každé z nás probíhalo obdobně. Všechny jsme si to užily vrchovatě.

          Dneska se dozvídáme další věc. Bez nějakých skrupulí a bez nějaké pohádky, ale zase v Japonském přirovnání se dozvídáme, k čemu slouží poštěváček a co všechno se s ním dá dělat. Jak se přitisknout lapličkama a poštěváčkem mužovi na rty. Kam a kdy mu dovolit zajet jazykem dovnitř. Jakým způsobem se nad ním posadit, aby nemusel pohnout hlavou a mohl nás dráždit. Jakým způsobem a jak rychle se nad ním pohybovat, aby se to líbilo nejen jemu ale i nám.
          V duchu si říkám, jestli nám to předvede. Chvilku nás nechává vydechnout a doopravdy nám to potom předvádí s klukem, od nich v nefalšovaném provedení.
          Ještě než začnou, nás upozorňuje na to, jak se správně posadit. Pokud se tedy posadíme správně, na správnou stranu, dokážeme zjišťovat mužovo vydráždění na ztopoření a velikosti jeho přirození.
          Doopravdy, pokleká nad mladíka a pomaličku k němu promlouvá. Přejíždí mu rukama po hrudi a pomaličku se nad ním protahuje jako kočka.
          Kluk leží a ani se nehne. Hlavu mezi jejími stehny, dívá se jí nahoru mezi nohy. Vyholenou pičku má před sebou jen kousek, možná pět centimetrů, víc to nebude. Neudržím se a dívám se mu mezi nohy. Příro klidně leží a ani se nehne. Je to normální příro, žádný macek, spíš prcek.
          Paní Tang se mu pomaličku přibližuje ke rtům. Kousek se posune. Jen jednou se podívá dolů kde má kluk pusu. Pomaličku se k němu přitiskne a přejede lapličkama přes jeho rty. Pomaličku se nad ním posune ještě kousek a znovu se posune kousek dopředu k jeho nohám.
          Nijak moc se nepohybuje. Pohybuje perfektně rajcovně jen pánví. Kluka dráždí pomalými lehkými dotyky. Netrvá to nijak dlouho a příro se vzbudí. Za chvilku polostojí.
          Paní Tang nepřestává, jen změní rytmus. Chvilku jede rychleji, pak zas vláčně pomalu. Za chvilku je na ní vidět, že jí to není úplně lhostejný. Občas si stiskne k sobě zoubky.
          Kluk se nijak neprojevuje, jen na jeho příru je vidět, jak se mu zvětšuje a topoří víc a víc. Paní Tang se zastavuje a nechává ho, aby si hrál s jejím poštěváčkem. Dívá se na nás a trošku přerývaně nám říká:
          " Když muž dostane chuť si s ním hrát, musíme se uvolnit a nechat ho dělat to, co se mu nejvíc líbí. Musíme si samy pomoct tím, že se pokusíme správně dýchat. Nesmíme se nechat udělat. Vím, někdy skoro nemožné. Zvlášť v okamžiku, kdy si vsaje do vnitř do úst poštěváček a začne ho uvnitř žužlat a dráždit. Těžko se tomu odolává, ale musíte vydržet. Podstata je ta, že musíme dokázat vydržet, ale ponechat iniciativu dráždění na něm."
          Na chvilku v povídání musí přestat. Kluk jí dává co proto. Pohladí ho po ruce a mládenec ji pouští. Kousek se nadzdvihne, abychom všechny viděli. Lapličky má vytažený a uprostřed ční nádherný poštěváček. Skoro mi připadá jako by se zachvíval. Docela přesně si dovedu představit, jak ho mládenec uvnitř pusinky saje a jazykem žmoulá. Poklekne na stejné místo a mládenec si ho zase vsaje dovnitř. Chvilku počká a pak pokračuje:
          " Základem všeho jak vydržet, je správné dýchání. Díky tomu dokážete potlačit přicházející orgasmus tak, že bez pohnutí a nebo jen s minimálním zachvěním se necháte dráždit na nejcitlivějším místě těla."
          Sedí nad ním bez hnutí a všichni vnímáme jak se přeci jen občas zachvěje. Začíná přerývaně zhluboka dýchat. Kdyby nás to týden před tím neučila, neporozuměla bych tomu.
          Je vidět že ji to skutečně pomáhá. Kluk dole se snaží co nejvíc. Vnímám to, že ji občas ujede z pusinky lehounký vyheknutí. Ještě chvilku takhle v absolutním tichu jedou naplno. Když se podívám na příro, nevěřím vlastním očím. Klacek, no v uvozovkách, je napnutý k prasknutí. Předkožka svítí a žilky pulsují v rytmu. Mládenec ho má normálně mokrej, jak mu vytéká z dírky na žaludu šťávička. Normálně se mu chvěje, jen vystříknout.
          Pořádnou chvilku nám tohle divadlo pro nás předvádí, ale pak přibrzďuje. Zase pohladí mládence po ruce a on ji pouští. Ještě chvilku trvá, než se uvolní. Klukovi se příro pomalu uvolňuje a žalud už nemá tak napnutej až k prasknutí.
          " Sami vidíte, že to není žádná legrace. Muž vás chce vždycky dostat. Vždycky se snaží být přes vás. Mít tu moc, vládnout vám. Chce, abyste se mu podvolila. Důležité je, aby měl pocit, že to dokázal. Proto musíte dojít až na okraj, ale nesmíte tu hranici překročit. Teď stačilo jen málo a měl by to za sebou. Stačilo se jen natáhnout a udělat možná jen tři pohyby rukou. To ale není účel téhle hry. Jde přeci o něco naprosto jiného. Jde o to, aby vydržel co nejdýl a ne aby se udělal po pěti minutách."
          Všichni na ní zíráme jak na zjevení. Stále ještě pořád zrychleně dýchá, ale pomalu se přeci jen uklidňuje.
          Mládenci se pomaličku zmenšuje. Ještě chvilku nad ním klečí, ale nakonec couvne zpět a pokračuje.
          " Vím, je to takhle značně necitelný pro mužskou část populace, takhle vám to tu předvádět, ale věřte, že je to nepříjemné i pro mě. Daleko radši bych si užila až do konce."
          Pohladí mládence po ruce a něco mu povídá. Kluk se zdvihne a s typickou japonskou úklonou se s námi rozloučí. Je to trošku legrační. Příro se mu bimbá a klinká před tělem.

          Tak, to jsem zvědavá, co nás čeká. Zvedáme se a jdeme do druhé místnosti.
          Je to tady. Proto nám nechtěla Hanička nic říct. V místnosti jsou čtyři kóje oddělené zase papírovou zástěnou. V každé je něco na způsob sedla. Není to ale sedlo. Je to něco, nevím co, možná kus umělé hmoty která je samozřejmě správně tvarovaná. Sedíte, vlastně klečíte nad ní přesně v poloze, jako když klečíte nad svou drahou polovičkou. Jen ten pimpas tam není. Je tam jen minimální pahrbek. Takový miniaturní. Teprve za chvilku si uvědomuji, že tady se mám naučit, jak se nechat dráždit od muže pusou.

          Všichni si nejdříve umýváme dosedací plochu a všechno okolo. Utíráme si všechno do sucha a potom si svlékáme i ten plášť. Paní Tang má svoje místo před námi. Na každou z nás má velice dobrý výhled. Kleká si před námi nad tu podivnou věc.
          Je to podivný. Nedá mi to žádnou práci s přemýšlením jestli si mám a nebo nemám nad tu podivnou věc pokleknout. Za normálních okolností bych to okamžitě zavrhla a uraženě odešla, ale teď??
          Všechno jde strašně rychle. Paní Tang si bez problémů kleká nad to něco, nevím jak to nazvat, snad "dráždidlo" a čeká na nás. Podle pohybu za zástěnou si zřejmě všechny čtyři poklekáme naráz.
          Doopravdy, když si odmyslím tu atmosféru, zavřu oči, připadám si jako když klečím nad Jiřím. Podívám se před sebe. Naše učitelka nám ukazuje, jakým způsobem a jak se nechat dráždit. Musím přiznat, že je to docela zábavné. Ukazuje, jak si sednout, aby to bylo pro nás pohodlné a netlačily kolena. Jak se posadit, abychom se co nejmíň unavily a vydržely v téhle poloze, co nejdýl.
          Potom nastává ta nejdůležitější část. Pomaličku a polehoučku se posazuji na to dráždidlo. Sleduji, jak se správně posunout a kam si dát ruce. Všechno se to děje, jakoby jen mezi mnou a předvádějící učitelkou. Naprosto přestávám vnímat to, že tu nejsem sama. Po tom všem si připadám trošku nadržená, ale zároveň mám obavu. Maličko se usměji. Připadám si, jako když jsem šla s klukem poprvé.

          Pomaličku a polehoučku se knoflíkem dotýkám vystouplého pahrbku, který doopravdy vyčnívá jen málo nad podložku. Musím se trošku uvolnit. V momentě se zastavuji. Normálně to se mnou cuklo. Jsem připravená mít kluka v sobě, a tohle dráždění je něco naprosto jiného. Několikrát se pohladím po poštěváčku. Musím zastavit.
          Klečím bez pohybu a zhluboka dýchám. Musela bych být ze dřeva, aby to se mnou nezatřáslo.
          Paní Tang se usmívá. Je na ní vidět, že má své zkušenosti s podobnými adeptkami jako jsme my. Nechává nás vydechnout.
          Poznenáhlu se uklidňuji a jdu na to znovu. Znovu se dotýkám lapličkama a poštěváčkem toho pahrbku. Znovu se musím zastavit a zase počkat. Normálně se mi klepou svaly na stehnech.
          Po čtvrtým pokusu se dostávám do stádia, kdy si uvědomuji, že se moje tělo poddalo tomuhle náporu a dokážu ho ovládat. Dokážu se dostat do stadia kdy cítím jak se škubu a vnitřně svíjím, ale i když pokračuji v pohybech dál, a poručím si, že ne, a dokážu se z tohohle vrátit zpět do stavu kdy se plně kontroluji.
          Pravda je, že by to bylo asi jiné, když by mě dráždil Jiří, ale na tohle se ještě dostaneme určitě později.
          Potom si uvědomuji, že jsem skoro celou půl hodinu, kterou jsme strávily na tomhle dráždidle, myslela jen na něj.
          Jedeme přes půl hodina na plno. Musím si poposednout jak mě bolí kolena a svaly na stehnech. Marná sláva, většinu pohybů děláme pánví a sedíme nad podložkou. Jsme po celou dobu ve vzduchu, nedosedáme na ní.
          Na konci ze mě jen leje. Normálně cítím jak ze mě pot odkapává na zem. Je šílený, že když jsem se dostala za nějakou hranici, nic mi nevadí. Dráždím se sama takovým způsobem, který jsem nikdy nezažila. Na konci se dokážu dostat těsně na okraj orgasmu a balancovat těsně na hraně a neudělat se. Je neuvěřitelný, co se ve mě uvnitř děje. Normálně cítím jak to ze mě z pičky odkapává. Jsem tak mokrá, že je to jako sprcha. Vnímám jen to, že se nesmím udělat.
          Nakonec se všechny zastavujeme. Bylo to jak v nějakém nádherném snu. Dráždit se skoro na konci, minimálně patnáct minut. Nádhera, nic hezčího jsem nikdy nepoznala.

          Tak to jsem zvědava, jak tohle budu dělat doma jako domácí úkol. Jak a kdy se dá sehnat podobná věc na které jsme tady klečely. Potichu to říkám Michaele.

          Nakonec po sobě umýváme tu "věc". Čumím, co se mě povedlo ze sebe dostat. Budiž mě útěchou, že nejsem sama. Jsme v tom minimálně dvě ze čtyř. Sprchujeme se a když odcházíme domů, každá dostáváme od paní Tang tašku. Normální igelitku. Jen do ní mrknu a to co je uvnitř mi nic neříká. Nějaká věc která je složená na několikrát.
          Řídím a Michaele to nedá. Vyndá to něco, co je v tašce. Začínáme se smát. Je to (nafukovací přistroj), na kterém jsme seděli minulou hodinu. Tak, a pak že nemůžeme cvičit doma.

          Domácí cvičení...Nemusím podotýkat, že jsme se s Michaelou pokoušely obě doopravdy důsledně cvičit. Mě osobně se stalo to, že jsem se neudržela a nakonec se udělala. Na druhou stranu jsem měla trapný pocit, že jsem nevydržela a nepovedlo se mi to, co jsem původně chtěla. Fakt, byly to možná tři pohyby navíc. Kdybych pořádně dýchala....Ale, kdyby....však to znáte.
          Ještě jednu maličkost. Paní Tang nám doporučila, abychom kombinovaly tohle cvičení s vnitřním zasunováním a svíráním.
          Co bych vám povídala, tohle byla ta pravá příčina toho, co se mi stalo. Vždyť dráždit se takovýmhle způsobem... Jsem zvědavá co vytáhne za eso na kluky ?

          Jedeme na další hodinu. Obě dvě to s Michaelou probíráme ze všech stran. Povídáme si o tom, co nás čeká. Michaela zastává názor, že nás nechá paní Tang opakovat, to co jsme se do teď naučily. Jsem ve svých prognózách daleko odvážnější a Michaela se nakonec přiklání k mému názoru. Další dvě hodiny nám ukážou.

          Mohla bych být Sibylou. Věštění mi nejde, ale tentokrát jsem se trefila. První hodinu je opakovní toho původního. Potom se sesedáme znovu do kroužku a vyslechneme si poučení o tom, co všechno se dá dělat s naší pičkou. Každá ji sice říkáme jinak, ale všechno je to jenom zastření původního názvu. Paní Tang ji například tituluje "květem lotosu". Moc hezký, jsem zvědavá co z toho bude.
          Je to jasný. Naše učitelka nám předvádí něco, po čem nám všem běhá mráz po zádech. Odhrne zástěnu a před námi se objeví stojánek, ve kterém je zaklesnutý kovový kolík. No kolík, je to taková věc, váleček s větší kuličkou na konci. Kulička má průměr alespoň tři centimetry, možná větší. Na druhém konci je na dvaceticentimetrovým řetízku zavěšené závažíčko. Nekecám, podle velikosti tak třicet deka. Těžko se to určuje. Kdo z nás ví dneska, v době digitálního věku, jak vypadá půlkilové závaží.
          Po ujištění, že tohle musíme zvládnout do čtrnácti dnů, nám ukazuje něco, na co se nezapomíná. Roztáhne nohy a stoupne si nad stojánek. Pokrčí nohy v kolenou a váleček si potom vezme do sebe. Jen trošku zatlačí a má ho uvnitř. Vůbec se ho nedotkla rukou. Normálně rozkročeně si stoupla nad stojánek a pomaličku ho těch dvacet centimetrů nechala vklouznout dovnitř. Narovná se a držíc v sevřený pičce ten kolík zdvihne i závažíčko. Udělá krok stranou a znovu rozkročí nohy. Normálně začne podklesávat v kolenou a jde dolů tak daleko, že se závažíčko dotkne země. Znovu se zdvihne a dojde těch pár krůčků zpátky. Znovu se rozkročí a rozvírá sevření pičky a zavěšuje kolík do závěsu.
          Hu, to je tedy síla. Tohle přeci nedokážu. Koukáme po sobě s Michaelou jak dva puci. To je síla. Rozhodně to předčilo naše předtuchy.

          Paní Tang nevypadá nijak unaveně. Je to jen malá maličkost, ze kterého se skládá její život. Vyzařuje z ní taková vitalita, že by dokázala přefiknout polovinu městečka kde jsme. To nic, to mi jen blesklo hlavou.

          Jdeme na to. Vedle ve známé místnosti jsou už jsou připraveny stojánky. Jako vždy se nejdřív nástroj který si máme vzít do sebe umýváme. Nakonec ještě dostáváme pokyn na to, abychom jej ponořily do desinfekční kapaliny. Nevím co to je, ale silně mě to připomíná Ajatin. Skoro podobně to i smrdí. Jediné co je jiné je to, že to okamžitě stéká a nezanechává žádnou stopu. Kolíčky potom zavěšujeme do proudu horkého vzduch a za chvilku si je bereme naprosto suché. Je to doopravdy kovová blýskavá tyčka, zřejmě pochromovaná s kuličkou na konci. Tyčka, tlustá dva centimetry možná kousek víc, délka pětadvacet, až třicet centimetrů. Na konci čtyřcentimetrová kulička.

          Přistupujeme každá ke své oddělené papírové kóji. Zavěšujeme na protější konec proti kuličce závažíčko. Můžeme si vybrat. Troufám si po potěžkání na prostřední. To ještě netuším jak se pletu. Zavěšuji ji do držáku a seřizuji si podle pokynů výšku. Paní Tang nám ještě říká, že se tentokrát projeví, kdo se snažil a cvičil vnitřní svírání.
          Každá dostáváme ještě papírový ručník a jdeme na to.
          Je to zase o vnitřním já. Kdyby mě někdo řekl, co všechno budu vyvádět, řekla bych mu, že je padlej na hlavu. Cpát si do ní nějakou kovovou tyčku a snažit se uzdvihnout závažíčko. Je blbej né...

          Jak vidíte, všechno je jinak. Pomaličku si zasunuji tu věc dovnitř. Nic to nebolí. Ten trn je jen trochu chladnější a je to uvnitř docela příjemný. Zdá se mi, že jsem na konci. Podívám se před sebe. Paní Tang si se závažíčkem normálně před námi pohupuje.
          Sevřu se co nejvíc a narovnám se. Kovové klapnutí a tyčka je zpátky ve stojánku. Kouknu kolem sebe. Od vedle slyším podobné cvaknutí. Aha, tam se to taky nepovedlo.
          Paní Tang se ke mě otáčí...
          "Až dozadu, musíte až dozadu. To dokážete."
          Druhý pokus. Beru si ho dovnitř tak daleko, jak to jde nejvíc. Normálně se cítím, jako kdybych ho měla až v krku. Svírám se co nejvíc a pomalu se postavím. Šílený úsilí, ale držím. Uběhne jen dvacet vteřin, nebylo to víc a znovu venku.
          Paní Tang si stoupá a malými krůčky ke mě cupitá. Tyčku uvnitř a závažíčko se jí bimbá mezi nohama. Vypadá to žertovně, ale jen do tý doby když si uvědomím, že ona drží v tý svojí pičce možná půlkilový závaží a já nedokážu uzdvihnou, dvacet deka. Dostávám na konec řetízku nejmenší závaží a pokouším se o to znova.
          Co vám budu povídat. Zpocená jak zvíře a totálně zničená po půl hodině umývám nařadíčko. Připadám si, že se to nikdy nedokážu naučit. Všechno ostatní mi nepůsobí žádné problémy, ale tohle....

          Škubnu hlavou. Totálně jsem zadřela. Ludvík mi lehounce hladí po vlasech. Lehce se nadzdvihne.
          " Ahoj zpátky, vždycky se s někým pereš, když se ti něco zdá?"
          Nic na to neodpovídám a doufám, že jsem toho na sebe nevykecala moc. Zdvihám se a jdu se podívat mezi věci, co máme v tom obludném vaku, co přitáhl Ludvík z havarované lodi. Potřebujeme alespoň krém proti spálení od sluníčka.
          Přehrabáváme se tím vším, co přitáhl, oba dva. Nalézáme věci, které jsem vůbec netušila, že na lodi jsou. Pro robinzony jsou nůžky docela nenahraditelná věc.
          Takový karty jsou někdy věc nenahraditelná. Je parádní, že tu máme několik, no hromadu konzerv z železný zásoby.
          Je s podivem, že když jdu po pláži, moře vyvrhuje malé trosky na břeh. Mezi těmi malými jsou i konzervy. Všechno ostatní co plave, jde z laguny ven a dovnitř se nic nedostane.
          Ludvík je fantastickej. Pořád něco kutí u toho vaku a nakonec z něj vyndavá vařič. Je lihotej. Moc nám to asi nepomůže. Ale zase se pletu.
          Ludvík odchází a za okrajem pláže se zastavuje. Přináší dvacelitrový kanistr. Takovej ten z plastický hmoty. Je plnej lihu.
          " To bylo první o co jsem zakopnul, když mě moře pustilo."
          Paráda, můžeme si udělat pořádnou večeři. Ale musíme si pospíšit. Za chvilku bude tma. Tady stmívá během několika minut. To není jako v Londýně a nebo v Praze.
          Otvíráme dvě konzervy s nějakými kolínky s masem. Ohříváme je na vařiči a bleskově jíme. Oba máme hlad jako vlci. Tohle teplý jídlo je po dvou dnech první. Ani nevnímáme, že jsou v něm asi feferonky. Zadek se bude mít.
          Končíme s jídlem přesně v okamžiku kdy se sluníčko schová pod obzor. Stačíme dát plachtu, ze které je udělán ten vak mezi dvě palmy. Roztáhnout je jako střížku nad sebou. Pak sebou oba praštíme na zem do prohřátého písku a v momentě zadřem oba. Ani jeden si neuvědomujeme, že tu můžou být nějaká zvířata, která nám můžou znepříjemnit život.



          Příště budeme pokračovat ve snech z téhle noci. Určitě se máte na co těšit

Tato a předchozí povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také. Tato a následující povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také.

---

                        
                

© ® Monik.cz