Ahoj....

          Zdravím Vás z ještě stále mokré a zabahněné Prahy. To co se odehrálo minulý týden v naší stověžaté matičce Praze, se nedá ani popsat. Pokusím se Vám to vylíčit popořadě. Promiňte mi možná trochu osobní přístup. Vím Karlín a Holešovice jsou na tom ještě hůř, ale člověk srovnává to, co vnímá u sebe. Potom když jsem uviděla fotky a záběry z Karlína, a vesnic u Mělníka jsem si řekla, že to u nás nebylo tak zlé. Byl to jen slabý odvar.......

          Je neděle večer. Vyjíždíme od našich u Klatov. Stále prší, ani nemůžu vyjet z nájezdu na silnici. Prší tu od soboty odpoledne. Chvílemi málo a pak zase víc. Přeháňky se střídají s jemným mrholením. Nikdo si s tím neděláme žádnou starost a to, že by vznikl nějaký problém nás ani jednoho nenapadá.
          V Rokycanech nás zastihne solidní průtrž mračen a tak do Prahy jedeme co nejrychleji. Nechce se nám vykládat auto v dešti. Jedeme, co to jde. Silnice je skoro prázdná. U Mýta se déšť mění v mrholení a pak ustává. Na suché silnici pak ještě přidávám a jedeme pořád přes stopadesát. Není divu že dešti ujíždíme. Po cestě si pouštíme rádio a jen tak mimochodem se dozvídáme to, že se čekají přívalové deště. Oba sice víme jak to vypadá, ale nechce se nám věřit, že by to bylo až tak hrozný, jak říkají. Ještě netušíme, že i ta nejčernější hrůza není nic proti tomu, co nás čeká.
          Když přejíždíme Vltavu, konstatujeme, že není ani tak vysoko jako v pátek. Jdeme si lehnout a nic nás nemůže překvapit. Usínám strašně špatně. Ve čtyři ráno s vzbouzím a mám mizerný pocit. Je mi docela solidně mizerně. Srdce mi buší a mám prapodivný neklid. Otočím se na bok a pokouším se znovu usnout. Náš kocour Matýsek je taky vzhůru. Posedává na parapetu okna a za chvilku se vydává pod postel. Znovu na parapet a znovu pod postel. Tohle se opakuje pořád dokolečka. Připadám si jako blázen. Nakonec usínám naprosto chaotickým spánkem a zdají se mi naprostý hovadiny. Ráno si je nedokážu ani vybavit. Vím jen, že to bylo něco hodně nepříjemného. Nicméně vstávám jako normálně a jedu do práce.
          Je půl deváté když si v práci pouštím rádio. Znovu přívalové deště a že prý to bude záhul. Nicméně, den ubíhá normálně, jen zprávy jsou pořád horší a horší.Pořád prší a jak to vypadá, nemíní přestat.
          Jdeme se odpoledne podívat na Vltavu. Řeka je rozbouřená jako ještě nikdy. S úžasem zjišťujeme, že vody zade přibylo a poznenáhlu stoupá dál. Všichni okolo nás se dívají na řádění živlu a na nějaké srandičky a žertování není chuť. Jdeme se podívat na František. Je tu měřák vodoteče. Měří tu výšku hladiny snad už sto let. Díváme se na velkou ručičku a vnímáme jak se klepe. Plovák na kterém je upevněna ručička dostává docela solidně zabrat. Na Fotografii si pak uvědomuji, že je na něm 3,85 metru. To ještě netuším že budu svědkem jak poleze přes pětimetrovou hranici.
          Pořád prší. Kluci si fotí vodoteč a jdeme domů. Světlo svítí normálně, alespoň tady u nás. Přecházíme kolem Husákovo ticha. Kdo neví co to je, tak v normální mluvě se ten tunýlek jmenuje Těšnovský tunel a stavěli ho otevřeným výkopem, takže snad to ani není tunel. Vede kolem ministerstva Dopravy, ve kterém bylo za minulého režimu ÜVKSČ. Není podstatné jak to bylo, ale většina z Pražáků ho zná , jako Husákovo ticho.
          Voda pořád stoupá. Jdeme domů, to je do vnitřní části Petrské čtvrti a v duchu si každý počítáme kolik metrů je to k nám. Když se díváme na okraj navigace, za kterou teče Vltava, máme pocit, že jsme snad pod úrovní už teď.
          Domů se šouráme a díváme se pořád jak jsme vysoko. Ještě si vzpomínám, kde byla šipka na našem domě. Byla tam od války až do doby kdy se dělala nová fasáda. To znamená do roku 1993. Vyznačovala, kam může vystoupit voda při protržení Štěchovické přehrady. Doufala jsem, že se toho nikdy nedočkám, ale teď.... Osprchovat a spát.. Nakonec se ještě dívám se na televizi a po půlnoci usínám naprosto bezproblémově.

          Je půl osmé. Jedu do práce metrem a zdánlivě se nic neděje. Na Florenci u vchodu do metra sice stojí protipovodňová zeď, ale v téhle době se nám to zdá normální, že ji staví. Všechno jde normálně a nikdo se ničemu nediví. Je skoro deset, když se ozývají z centra Prahy sirény. To už začíná být vážné. Jdu za šéfem a ten mě bez jakýchkoliv problémů pouští domů.
          Sirény jsou slyšet pořádně daleko. Už když přicházím k metru, tedy ke stanici Pankrác, je jejich jekot slyšet docela solidně. Vlaky metra jezdí v normálních intervalech a jen hlášení, že se čeká velká voda, dává tušit že to bude kouř. Ve stanici Muzeum se ozývá mobil. Volá Honza, že jede taky domů. Prý ho vystrnadily z práce, když se šéf dozvěděl, že bydlí u Vltavy.
          Na Florenci už stojí protipovodňová bariera a musíme východ obcházet směrem k autobusovému nádraží. Jekot sirén je přímo ohlušující a navíc vyloženě depresivní. Houkají po deseti minutách vždycky asi tak dvě možná tri minuty. Před hotelem Axa se houfují turisti a čekají na autobus. Někteří se ještě odhodlávají a jdou se podívat na Vltavu.
          Doma není nic k jídlu. Všichni jsme počítali s tím, že se nemůže nic stát. Ještě v pondělí večer, se v televizních novinách mluvilo, že to bude třicetiletá voda. Ta by se k nám rozhodně neměla dostat. Nemá smysl něco si kupovat do zásoby, když nás nakonec domů nepustí. Konečně, snad můžeme bydlet u Petra. Bydlí u Pavláku a tam se mi nezdá, že by voda došla. Balíme několik málo věcí, spíš oblečení a několik osobních věcí.
          Matýsek, náš kocour se nám batolí pod nohama a má z toho legraci a povyražení. Jen ty sirény mu dávají zabrat. Vždycky zajede pod postel, jen oči mu pak odtud svítí.
          Nakonec neodolám a beru do kufříku i pojistný smlouvy na domácnost a domek co máme po rodičích. Člověk nikdy neví, co se může stát. Nakonec se s Honzou vydáváme něco nakoupit. Těsně před tím, než odcházíme, vypínají proud. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Děsný, potřebujeme koupit baterie do rádia a nějaké jídlo. Tohle tedy bude problém. Pokladny ani osvětlení nikde nepůjde a oni samozřejmě zavřou., jsem tedy zvědavá kde něco nakoupíme. Vyrážíme po obchodech. Nakonec zjišťujeme, že ještě jde proud v bloku od Petrského náměstí k Revoluční. Kupujeme chleba a nějaký konzervy. Jen symbolicky. 2x vepřové a paštiky. Chleba jim právě přivezli a je naprosto čerstvý. Jdeme ještě do trafiky pro noviny a potřebuji koupit osm monočlánků do rádia. Zkusím se zeptat, jestli je mají. Neuvěřitelné se stává skutkem. V trafice kde prodávají noviny a cigarety, dostávám požadované monočlánky do radia.

          Honza se vydává pro propanbutanový vařič a kafe. Voda zatím teče a plyn jde. Je poledne a vydáváme se k Vltavě. Jako my tam stojí spousta lidí. Většina pozoruje vodní masu jako něco zajímavého, ale nás pár kteří máme k vodě blízko, a hlavně nízko se na ni dívá jako na přízrak. Zvoní telefon, volá Petr. Kde prý jsme a jestli potřebujeme odvézt. Domlouváme se na tom, že všechno vezme s sebou po poledni až pojede domů. Zatím že jsme u Vltavy a odvezeme to pak.
          Stojíme u Albatrosu, to je botel u Revoluční. Pozorujeme, co všechno s sebou nese voda. Neuvěřitelná spousta dříví, sudů a ostatních trosek. Většinou není ani možné poznat co to bylo. Autobusové zastávky a nějaké střechy se ještě dají rozeznat, ale většina toho je tak rozemletá, že jsou to jen plovoucí kusy něčeho.
          Voda jede s kopečka u jezu na Štvanici alespoň čtyřicítkou. Je to fofrník. Klády co se plaví v proudu, na chvilku zmizí a pak vyskočí za bubnem možná pět metrů vysoko. Z tý šestimetrový délky ve vodě zůstává možná jen metr. Voda je normálně katapultuje do vzduchu.
          Přichází Petr. Svým způsobem je to maniak. Nosí s sebou pořád foťák a tak cvaká jeden snímek za druhým. Je to digitál, není je třeba vyvolávat a dají se prohlížet okamžitě. Není problém je poslat na int. Ale.. zas je všechno jinak. Má zajímavý argument. Tyhle stránky se pro jeho fotografie nehodí a navíc je to jeho privátní věc. Škoda, stránka s fotkami byla hotová už v neděli po povodni, ale sem se nedostala. Ctím jeho autorské právo a nemíním je porušovat. Je smůla, že si ty fotky mohlo prohlédnout jen minimální množství lidí řádově do několika desítek a možná ani to ne, kdežto tady by jich byli tisíce. Každému co jeho jest. Třeba si šlape po štěstí. Pravdou je, že ty fotky jsou super, ale.....
          Dost, vrátím se k úternímu odpoledni. Putujeme mezi Husákovým tichem a Františkem. Vody přibývá víc a víc. Neznatelně stoupá. Botel s vodou stoupá víc a víc. Nakonec ční vysoko nad námi. Postupem času, jak se zdvihá, vyjíždějí z uchycení můstky, které se používají pro zásobování. Se šplouchnutím padají do zpěněného proudu a připlácávají se k boku botelu. Nakonec pozdě večer zůstává jen jeden. Je to ten, po kterém která se vstupuje do recepce.
          Jdeme se podívat na jez a zdymadla u Štvanice. Neskutečný množství vody se hrne přes zdymadla. Voda se přelévá přes. Obě komory mají odevřené spodní vrata a horní vpustě. Voda jimi tedy volně protéká. No protéká. Zběsile víří a neuvěřitelně se vaří. Stojíme na mostě a pozorujeme Vltavu. Je to zas neuvěřitelné. Vnímáme, že rozdíl hladin které jsou za normálních okolností čtyři metry a někdy i víc je s bídou půl metru. Jdeme se podívat těsně k vodě. Podcházíme pod Hlávkovým mostem. Proud vody je neuvěřitelný.
          Honza najednou začíná křičet a hulákat. V řevu vody ho skoro není slyšet. Snaží se vyprovokovat totálně zblblou kačenu, aby odstartovala a odletěla odtud.
          Pták se blíží k zpěněnému jezu. Kačena se na poslední chvíli snaží odstartovat, ale jen se letmo dotkne křídlem vířícího válce vody pod jezem, je hotovo. Voda ji vcucne a nic se neobjevuje. Válec vody zběsile víří a po nešťastnici není ani stopa. Totálně se ve vířící vodě rozplynula. Nekecám, celá tragedie trvala zlomek vteřiny, možná tak dvě desetiny. Víc to určitě nebylo.
          Je nám trošku divně. Všichni ji vlastně litujeme. Ale voda nám naprosto jasně ukázala, co dovede.
          Jdeme podle Vltavy nahoru proti toku. Přicházíme k botelu a suše konstatujeme, že nám k okraji navigace chybí ještě půl metru. Tak jeden kámen navigace a kousek. Na vodě se objevuje obrovská modrá nádrž na cement, co se používá na staveništích. Bravůrně sjíždí Helmovcký jez. To je ten co je z ostrova Štvanice k Letné. Jen nepatrně přibrzdí a mizí v soumraku. Dodatečně se dozvídáme, že ji chytí až u Neratovic.
          Voda v podjezdu kterým se podjíždí Štefánikův most, to je ten most, ze kterého se vjíždí do Letenského tunelu, zase stoupla. Jdeme se podívat na vodoteč, na Františku. Jsou na ní skoro čtyři metry. Chybí jí jen deset centimetrů. Je tam tři metry devadesát. Fantazie, normálně je tu stošedesát. Je šest večer. Světla svítí na ulicích, ale v domech je tma. Je to takové podivné. Nemáme na nic chuť.
          Převlékáme se do suchého. V téhle chvíli si uvědomuji, že celý den prší. Petr nakládá naše věci a odjíždí. Děláme si legraci že když bude nejhůř, tak zavoláme. Jen tak mimochodem zkouším telefon. Ještě funguje.
          Vyrážíme znovu ven. Jsme na navigaci asi tak v osm. Cestu k vodoteči dnes absolvuji po páté. Když se na ni podívám, silně to se mnou zatřese. Teď už věřím, že Karlín musel být evakuován. Ta ručička se zastavuje na čtyřech metrech sedmdesáti. Do konce oficiálního měření chybí třicet centimetrů. Pozorujeme ručičku. Jde nahoru a zase dolů. Nikdy se ale nevrátí na původní místo. Zůstává vždycky o kousek vejš. Petr nevydržel, Dojel domů a přijel znovu. Potkáváme se u vodoteče.
          Společně pokračujeme dál na František k dalšímu mostu. Zastavujeme se u pověstné vinárny pro turisty s názvem Nautilus. Je umístěna v Čechově mostu respektive v jednom z krajních pilířů. Nautilus je doopravdy Nautilus. Moc z něj nekouká. Voda je uvnitř a ani zalepená okna a vchod tutově nepomohl. Díváme se na potemnělou a zatopenou Kampu. Je nám smutno. Tiché mrtvé město. Jen voda na jezech hučí.
          Vracíme se nazpět k vodoteči. Za necelou hodinu Třicet pět centimetrů. Do pěti metrů chybí pět centimetrů. Stojíme v hloučku a pozorujeme výkyv ručičky. Vltava neustále stoupá. Petr si dělá památeční fotku. Ve čtvrt na deset nebo možná o kousek víc ručička přelézá magickou hranici pěti metrů. Nemá cenu na něco čekat. Je nám mizerně. Ještě se zastavujeme v podjezdu pro tramvaje, který vede na Hlávkův most. Stojí v něm přes metr vody a další přitéká kanály. Hrne se zespodu. Dochází nám, že nás dostane ne shora, jak jsme si myslely, ale zespodu. Jdeme domů. Je něco po půl desáté.
          Petr odjíždí s tím že když bude nejhůř, sejdeme se u Hlavního nádraží. Kluci ještě kontrolují nabití mobilních telefonů a vysílaček. Zkoušejí spojení a když se ujistí, že všechno funguje jak má Petr odjíždí. My se domlouváme, že půjdeme na obhlídku v jednu ráno a pak ještě jednou, ve čtyři.
          Máme puštěné rádio. Nehlásí nic hezkého. Neustále se opakuje, že na Prahu se řítí povodňová vlna a že to bude špatný. Máme všichni pocit, že to špatný už je. Hledáme doma někde starý mechanický budík. Máme strach, že nás hodinky nevzbudí. Po delší době nacházím starý mechanický budík ze čtyřicátých let, ještě po babičce. Pomalu opatrně jej natahuji, aby mu neprasklo pero.
          Nakonec na pár minut usínáme. Budíme se v jednu v noci. Bleskově vstáváme a jdeme zase k Vltavě. Za Petrskou věží slyšíme rachot motoru. Jdeme se podívat. Mládenci od Telekomu pumpují z kanálů vodu. Běží jedno čerpadlo a druhé připravují. Pokračujeme kolem nich k podjezdu pro tramvaje kde jsme byli v deset večer. Je tam o půl metru víc, ale není to nejhorší. Čekala jsem víc. Jdeme na navigaci u Vltavy. Z kanálu nájezdu na magistrálu teče voda. Kanál pod ním o deset metrů níž, tu vodu která vytéká, bez problémů bere. Zajímavé, netušila jsem, že je něco takového možné.
          Přicházíme k Vltavě. Moc toho není vidět, ale docela to stačí. Voda sice nejde přes navigaci, ale jednotlivé vlnky pomalu smáčejí vrchol. Zdá se, že Vltava se trošku přibrzdila. Nestoupá tak rychle, ale je moc vysoko. Je půl druhé a voda se pomaličku přelévá do Husákovo ticha. Jedna vlnka za druhou. Je to jasné, končíme. V Husákově tichu je přes metr vody a pomaličku přibývá.
          Jdeme domů. Pouliční osvětlení pořád svítí a když zkouším telefon, ještě jde. Natáhnem se s tím že Honza půjde ve čtyři sám, jen na Petrák a já se připravím na nejhorší. Když odchází, pořád si v duchu říkám, že to dopadne dobře.
          Za pět minut zvoní telefon.
          " Tak na Petráku je metr vody a Husákovo ticho je plný", oznamuje.
          Než přijde zpátky, balím několik posledních věcí. Připravuji tašku pro Matesa. Je chudák vyvalenej z toho jaký je tu najednou cvrkot. Všechno se odehrává potmě. Uvědomuji si, že asi tak ve tři zhaslo veřejné osvětlení. Honza přichází a voláme Petra. Je něco po páté ráno. Vzbouzíme ho a jemu je okamžitě jasné, že pro nás má přijet. Honza mu říká, že nemusí pospíchat, a ať se pokusí dostat k nám co nejblíž. Nakonec koukáme z okna na lidi, kteří opouštějí zatopované domy s kufry a taškami. Tohle máme naštěstí za sebou. Je nám oběma docela trapné se na ně dívat a tak to okno zavíráme.
          Když se znovu ozývá telefon a Petr oznamuje, že stojí na Senovážném náměstí, bereme do rukou jen tašky. Honza sice bere ruksak.se spacákama. Ale to by určitě nemusel. Dáváme vyděšeného Matýska do tašky a zamykáme.
          Nedá nám to a jdeme se na vodu podívat. Petrák je zaplavený a voda stoupá za kostelem Svatého Petra. Jen tak mimochodem. Je to jeden z nejstarších kostelů v Praze. Obracíme se a jdeme jako jiní na Poříč a pak dál k Petrovi.
          Nakládáme těch pár věcí do auta a jedeme na Vinohrady. Vykládáme je a jak jinak. Oba si berou foťáky a jedeme zase zpět. Je osm ráno. Začíná svítit sluníčko a je docela hezky. Přicházíme k našemu domu. Je tu sucho, ale když se podívám na dvorek ke kotelně a k popelnicím zjišťuji, že je všude spousta vody. Sklepy jsou zaplněné po okraj a k přízemí chybí půl metru.
          Je úplně jasně vidět, že voda přitéká kanály. Jdeme k Vltavě. K vodoteči se sice dostaneme, ale je vidět, že neměří. Je tam něco kolem tří metrů. Je nám jasné, že to je hloupost. Kluci fotí botel, který je na vrcholu. Ční vysoko nad vodou. Teď je teprve vidět, jaké je to majestátní monstrum. Jdeme na lávku, která je nad Husákovo tichem. Tady pode mnou v pětimetrové hloubce za normálních okolností projede přes tisíc aut za hodinu. Teď se tu valí rozzuřená voda do Karlína a do vnitřní části Petrské čtvrti. Obrovský kalný proud vody.
          Kluci si fotí hasiče kteří jezdí před City-centrem na motorových člunech a potom zatopená auta v Klimentské ulici. Zezadu za kostelem v Petrské ulici stojí taky několik opozdilců. Auta jsou zatopená minimálně po zrcátka. Z některých kouká jen kousíček střechy. Nejvíc mi je líto ale skoro nového BMW které stojí za City-centrem. Šli jsme kolem něj ve dvě ráno. Divila jsem se, že to tu nechají. Dost....
          Stojíme v místě bývalého parkoviště za kostelem a díváme se na pizzerii. Ozývají se duté rány, jak začínají praskat dobře zalepená okna výloh a vchodových dveří.Voda pořád stoupá. Povídáme si s několika posledními lidmi a couváme před vodou, která proudí opět kanály.
          Nakonec finíto. Konec, je dobojováno. Voda se zastavuje v jedenáct hodin a už nestoupá. K nám jí chybí výškově 30 centimetrů a v délce je to čtyřicet metrů. Tři domy. Všechno se zastavuje. Bylo to o fous.
          Jedu do práce. Kluci balí fidlátka a všichni se rozcházíme.

          Co pak, bláto, zápach a všude hromady věcí zničených k nepotřebě. Počítače, koberce, bedny. Z uhlí břečka. Na Petráku provalená stoka, díra jak od bomby. Za kostelem přetrhané plynové potrubí. Dodnes nejde el. proud a nepůjde prý minimálně měsíc. Zastavený plyn. Když jdu do práce, musím za jednu cestu ujít přes tři kilometry. Tři tam, tři zpátky.
          Vím že jiní jsou na tom mnohem hůř a proto si nestěžuji. Věřte, těch čtyřicet hodin byl kouř. V každém z nás kdo byl tak blízko, to něco zanechalo.
          Dneska Vím jak by vypadal svět po další válce. Sice, to co teď vidíme je hrozný, ale asi by to byl slabý odvar z toho, co by nás čekalo.

          Takže, nám Všem držte palce.


                  Monika




          Dostala jsem mailik od jednoho čtenáře. To co píše, je naprostá pravda. Práce magistrátu byla poněkud chaotická. Sama jsem byla svědkem toho, jak přijeli hasiči a tři hodiny čekali na to jestli budou čerpat zatím neprosakující vodu. Slova jedno z nich, když balili hadice a odjížděli jinam byla :
          " Co tohle zase mělo být za ekšn...."
          Naprosto jasně to dokresluje perfektní práci všech složek. Jsem zvědavá, jestli se někdy dozvíme, kdo může za zatopení Metra...Jesli to byl Dopravní podnik a nebo Ministerstvo obrany. Moc děkujeme za takovýhle evakuační úkryt. Je jasné že nešlo zachránit Karlín a Holešovice. Ale Metro asi zachránit šlo.....
          Takže mailik který následuje. Chtěla jsem jej upravit, ale nakonec je tam dán v původní podobě. Někdy je ta atmosféra víc cítit z neupraveného surového textu. Posuďte sami.....
-------------------------------------------------------

          Rozumím tomu..

          Sam pracuji v Rybné a vyhnali nás z práce hned v utery rano.( jen ja a kolega jsme museli zustat a zkusit uklidit nejdulezitejsi data) :-)

          Ve stredu jsme jako dobrovolnici se sestrou a par dalšíma lidma nastoupili na Staromak podle dispozic Magistratu (uz bych to po zkušenostech, které jsem ziskal asi neudelal). Nejdříve nas tam nechteli pustit, tak jsme tam stali za zabranou a koukali, jak se tam vojaci flakaji, protože nebyl ani pisek ani pytle natoz lopaty. Kolem 11:00 vojaci odjeli nekam jinam. Pak se samozrejme objevila Tatra s piskem a z magistratu prinesli pytle .. Pak policajti velkodusne pustili 6 lidi at pytlujou (s tou hromadou se ke konci rvalo 20 lidi).

          Takhle jsme behali od hromady k hromade asi do 16:00, kdy dosel pisek, pytle a nakonec i sily. Po chvilce probleskla informace, ze u Anezského klaštera kanalama tryska voda a hasici prijedou pro pytle s piskem, aby se kolem kanalu daly postavit kominy aby voda nesla do okoli. To uz se vedelo, ze ucpani kanalu ma vedlejší účinek ... Voda vystartuje tam kam by se normalne nedostala a prorazela si cestu do vedlejších sklepu ( Zkus si zjistit, z ceho slovo sklep vzniklo a trochu se podivat na historii Stareho města) Zpet k jadru. Tatrovka prijela s ridicem a ještě jednim hasicem. Toz jsme zacali nakladat, vždy 4 drahy a pytle se katapultovaly skoro az dozadu na korbu. Když se nalozilo, nastoupilo par dobrovolniku a jelo se do Rasnovky. No a tam jsme se vykoupali .. Aby nam práce sla lepeji od ploutví, postavila se na vyko kanalu slicna divcina a hned se pracovalo radostneji . Vody tam v te době bylo uz po pas takze rovnani pytlu bylo obzvlaste něco. Když zbyvalo asi posledních 50 pytlu objevil se tam najednou nacelnik nejake jednotky hasicu a řekl, ze tam dobrovolnici nemaji co delat a nechal policajty, aby nas vyhnali. Radne nastvani a znechuceni jsme vyrazili pryc. Trochu z trucu po nabrezi. Nikdo nas nezastavoval a při pohledu na tu vodni masu nas postupne opostely i poslední zbytky energie. U Novotného lavky jsme pomohli ještě vylozit jeden nakladak s pytli pisku ... Když jsem se vyšplhal az nahoru k okraji protipovodnove zabrany a podival se na reku, malem jsem sletel.. vode chybelo asi 15-20 cisel k přetečeni .. Nekde se ke me doneslo, ze ta zabrana byla vysoka, jako odhad na 100letou vodu a pridali ještě 1,5m navrch ..

          Druhy den jsem byl pomahat v humanitárním centru na Barrandove ..

          Byla tam perfektni parta mladych lidi prevazne z okolních sidlist, kteří chteli pomoci ... Byl tam ovšem velky problem .. MAGISTRAT .. pokazde když se zmenilo vedeni smeny (vydržel jsem tam asi 20 hodin, ale některá jedinci tam byli od otevreni) byla provedena reorganizace ulozeni věci. Proste zmatek nad zmatek.. Nebudu to dále rozepisovat, ale zacal jsem uvazovat o zmene bydliště, protože kdyby situace byla ještě horsi, tak sance na preziti by v Praze nebyly moc velke..

                    David

          P.S. Jestli to budes chtit uveřejnit, proved korekturu .. Když jsem to psal, behaly mi před ocima obrazky z te doby .. Například Z Kaprovky od stanice metra byla videt hladina reky, my jsme tam plnili pytle a když byla rauchenpauza člověka napadalo, ze takhle nejak byl myslen Den trifidu .. Tiche ulice prázdného města.. Ještě ted mi beha mraz po zadech..

          P.P.S. Včera jsme se vydali na pomoc Zoo ..tam ta práce je aspon presne cilena .. Zoo asi bude jedna z nejvetsich obeti neschopnosti magistratu podat vcas presnou informaci .
-----------------------------------------------------

---

                        
                

© ® Monik.cz