Vstáváme tentokrát trochu později. Připadám si ale stejně skoro dobitá jako včera. Ten domek nám dává zabrat. To ještě netuším, co nás čeká. Je dohodnuto, že z Prahy pojedeme teprve před půl osmou. Martin a Eva tam na stavbě budou podstatně dřív. Nicméně je dohodnuto, že kluci přijedou dneska na osmou hodinu, možná ještě později a tak by jsme to měli stihnout.
          Mládenci bohužel mají na dnešek povinné střelby. Dohodli se s obsluhou střelnice, že je nechá odstřílet co nejdříve ráno. Ráno, to pro ně znamená těsně po šesté hodině. Než se vystřídá všech dvanáct kluků dnešní směny, tak to chvilku trvá. Nikdo z nich zbraň nenosí, ale předpis je předpis. Každé dva měsíce na střelbu. Pokud dotyčný člověk z ochranky neprojde, musí nastoupit k opakované cvičné střelbě. Pokud se ani potom nepovede nastřílet a ovládnout zbraň, musí během čtrnácti dnů požadované přezkoušení zvládnout. Jinak na konci měsíce končí. Není to žádná legrace. Kluci chodí na střelnici i ve volném čase. Pokud se někomu nepodaří nastřílet správný a dostatečný počet bodů, je to vyloženě indispozice. Stane se to tak jednou za tři měsíce nebo za půl roku. Nikdo si z toho nedělá velkou hlavu. Jsou to profíci a nemají svůj den. Prostě to nastřílí zítra.
          Vstáváme a jsme, jak se říká, jako zpomalený film. Jiří se ale nechce hnout a všechno mu trvá. Má několik telefonátů a mluví ještě se spoustou lidí. Několik schůzek je nutno přehodit. Co jde vyřešit po telefonu, řeší bleskurychle. Stejně to trvá ale strašně dlouho. Nakonec odjíždíme s absolutním zpožděním, které jsem ještě nezažila. Snad jen u mého kamaráda Radka. To je přeborník. Co on dokáže, je neuvěřitelné.

          Povede se mu běžně slíbit, že přijede po obědě. Objeví se potom v šest večer s tím, že to dřív nemohl stihnout a že musí za chvilku jet dál. Ohromné. S takovým člověkem spolupracovat je na myši. Mám ale pro něj slabost a tak mu to nějak toleruji. Abych mu tak naprosto nekřivdila, je to trošku jinak. Každému všechno slíbí, je to taková trošku měkká povaha. Potom zjistí, že to nedokáže prostě časově dodržet a každému vyhovět. V tom okamžiku je tu problém. Sice v dobrém úmyslu, ale existuje a musí se řešit.
          Pokud to je jen zdvořilostní návštěva, nic se neděje. Vypije kafe a frčí dál. Ale problémy se bohužel začnou kumulovat, pokud něco potřebujeme projednat. To potom je celý časový harmonogram v háji. Naštěstí se dokážeme dohodnout a všechno to skloubit dohromady. Ale někdy bych ho zakousla a zadupala do země.

          Jedem pomalu podél Vltavy a tentokrát to nevypadá na to, že se nám podaří dojet v normálním čase. Začíná to tím, že stojíme na nábřeží. Husákovo ticho je uzavřeno a opravuje se. Doprava je svedena kolem bývalého ÚV KSČ. Všechno kolem stojí. Doprava přes magistrálu totálně zkolabovala. Nejsme schopni se pohnout. Stojíme v naprosto ucpané koloně vozidel před vjezdem do Těšnovského tunelu, kterému jak už víte se neřekne v Praze jinak než Husákovo ticho.. Přesně na místě, odkud se nemůžeme vrátit a odbočit do Revoluční a potom na most přes Vltavu. Totální katastrofa. Stojíme minimálně dalších dvacet minut. Nic horšího se nemohlo stát. Všichni kolem rezignovaně sedí v autech. Posloucháme rádio City. Hlásí totální kolaps v celé Praze.
          Před námi u vjezdu do tunelu, na který vidíme, se začíná kouřit. Fascinovaně chvilku zíráme, než nám to dojde. V tunelu začíná něco hořet. Před tunelem je zástěna a vozovka je uzavřená plechovou ohradou. Někteří vystupují z aut a díváme se všichni před sebe. Z tunelu se kouří víc a víc. Není to jen nějaký kouř jen tak. Evidentně tam hoří něco velikého. Během jedné minuty se kouř zvětšuje do takové míry, že vážně začínáme uvažovat o tom, že utečeme pěšky a riskneme to, že tam auto necháme. Plechová ohrada, která zabraňuje vjezdu do tunelu, se pojednou před námi s hrozným kraválem a řinkotem hroutí a z tunelu vyjíždí hořící asfaltérská cisterna. Řidič ještě na poslední chvíli vyskakuje z kabiny náklaďáku těsně před tím, než začne hořet. Jiří na nic nečeká. Vedlejší řidič to risknul a autem proráží díru mezi sloupky, které určují, kam se vozidla mají zařadit. Přejíždíme přes pumprdlíky a vyjíždíme přes chodník na vozovku, která vede na most. Nejsme sami. Všichni se chovají naprosto stejně. Jen je vidět, že někdo má víc zkušeností a někdo na to prostě jde pomalu. Na většině lidí je vidět, že radši risknou pomačkanej blatník a naraženej nárazník než tam zůstat. Ještě se otáčím a v okamžiku, kdy vjíždíme na Švermův most, nebo jak se ksakru teď jmenuje ( kdo si to má všechno pamatovat), je vidět, že celá cisterna je naprosto v plamenech a podle ran začínají bouchat pneumatiky. Ty plameny už šlehají až nad ústí tunelu. Dobrých deset metrů vysoko. Na vozovce vedoucí k tunelu už nestojí ani jediné auto. Z tunelu utíká několik posledních dělníků. Na druhé straně Vltavy potkáváme holešovické hasiče, kteří tam jedou. Je evidentní, že není a nebylo v lidských silách nikoho, kdo tam byl, s tím ohněm něco udělat. Stejně se ten řidič tý všivý cisterny zachoval fantasticky, když s tou hořící kraksnou vyjel před ten tunel. Přitom to byl chlapík v létech. Snad mu bylo padesát.
          Odehrávalo se to možná jen padesát metrů od nás. Jak se říká " Měli jsme to z první řady". Musím se přiznat, že tenhle zážitek dnešního dne mi úplně stačil. Tohle si rozhodně nemusím zvopáknout. Ve svém životě jsem hasila už jedno auto, kdysi oltcit a tohle mi naprosto stačilo. Snad už nikdy.
          Jak jsme se později dozvěděli, začalo jim prý hořet to auto od propanových lahví, co vytápějí tu cisternu s asfaltem. Proto se to tak rychle rozhořelo a proto to šlo tak rychle. Jen blázen a nebo sebevrah by se to pokusil uhasit. Jak to začalo hořet, už s tím nešlo nic dělat. Hasiči to všechno potom postříkali pěnou a uhasili to. Stejně ale museli udělat novou silnici. Na tom místě za tu chvilku vyhořel asfalt do hloubky nejmíň pěti centimetrů.

          Jedeme jako hlemejždi. Praha je totálně ucpaná a v absolutním kolapsu. Všechno všude stojí. Je skoro devět a pro nás je to katastrofa. Jen směr na Ruzyň je volný. Na Prosek se prý nedostaneme. Je tam dopravní nehoda. Autobus dopravního podniku a několik aut. Stojí to od Mostu barikádníků a nehýbá se to.
          Jiří chvilku uvažuje a potom se razantně otáčí. Jedeme na druhou stranu. Přes Letnou a potom bývalou Leninkou nahoru. Co zase blázní? Kudy tam chce jet? Přijedeme po obědě. Hrůza. Že jsme nezůstali v Ústí. Katastrofa, co si o nás pomyslí. Jedeme nahoru do kopce jako blázni. Jiří po cestě telefonuje. Nakonec se dozvídám, že jedeme na letiště a do Roudnice nás vezme letadlo.
          Magoriárna, ani tomu nechci věřit. Po tomhle blázinci ještě letět letadlem. Jsem zas jak v Jiříkově vidění. Mám pocit, že se mi to všechno zdá. Netrvá to ale nijak dlouho. Ze snění mě vytrhne malý jezevčík, který se vytrhne starší paní z vodítka a namíří si to pidi během přes silnici. Všichni kličkují jak o život. Nikdo ho nechce přejet a nakonec je to o fous. Samozřejmě že se tam má jet nejvíc šedesát, ale nikdo tam takovou rychlostí nejede. Všichni se řítí nejmíň osmdesát, ale to je jiná věc. Je to v úrovni Šárky a tam je hřích jet pomaleji. Vím, dnes se jezdí v osadě padesát, ale tenkrát se ještě mohlo šedesát. To jen na dokreslení, v které době se to všechno odehrávalo.
          Přijíždíme na staré letiště. Zaparkovat a potom fofrem na plochu a k soukromému hangáru. Nastupujeme do pidi letadélka, jak jinak to nazvat. Je to pro čtyři lidi včetně pilota. Neskutečné, do čeho všeho se nechám přemluvit. Co všechno se dneska ještě nestane. Chviličku to trvá, nežli jsme na okraji ranveje. Pilot nechává chvilku ohřát motor a potom se zařazuje na konec fronty tří podobných pidi letadel, které čekají na povolení ke startu. Frontička ukázněně čeká a potom po minutových intervalech dostáváme postupně povolení ke startu.
          Pověstná motorová zkouška a potom maximální přidání plynu. Budíky na přístrojové desce se rozvibrují, že není vidět, co vlastně ukazují. Řev motoru je maximální. Křičíme si s Jiřím přímo do ucha a stejně si nerozumíme, Ohlušující rachot a šílená akcelerace. Zatlačí mě to do sedadla, ale pocit zrychlení trvá podstatně déle nežli u sebesilnějšího auta, se kterým jsem kdy jela. Zrychlujeme fantasticky. Přímo před sebou mám rychloměr. Během momentu jedeme devadesát, pak sto třicet, stoosmdesát a pak to jen drcne a jsme ve vzduchu. Vše se to odehrálo po dobu jen několika vteřin. Ujeli jsme po ranveji, snad jen třista metrů. Možná ani to ne. Stoupáme do vzduchu poměrně pomalu. Ten počátek, co se člověk odpoutá od země, vnímá, jak se země vzdaluje, ale potom ztrácí pojem, jak je vysoko.
          Stoupáme na povolenou výšku. Tady na Ruzyni jsou přesné předpisy a koridory. Snadno by se mohlo stát, že se připletete nějakému velikému letadlu do cesty. Otáčíme se a letíme na sever. Jsme ve výšce třista metrů a pilot trochu snižuje otáčky motoru. Je tam asi tak tři čtvrtiny plynu, co tak mohu odhadnout. Otáčky motoru se snižují a zvyšují dlouhou pákou, která se buď vysunuje a nebo zasunuje pod přístrojovou desku. Navíc se dá v jakékoliv poloze zaaretovat. Nikdy jsem to neviděla a tak se jen doslova zírám. Otáčíme se směrem na sever poměrně malým obloukem. Dívám se na domky pod námi v takovém náklonu, na které by se normální dopravní letadlo nezmohlo. Vlastně by to asi ani nedokázalo. Nedovedu si představit, co by to udělalo s pasažérama na palubě při takovémhle náklonu.
          Letíme dvěstěpadesát až dvěstěsedmdesát za hodinu. Je to fofrník. Přímo, žádná zatáčka, jak po dálnici. Koukám kolem sebe. Krajina se pod námi posouvá jako na drátku. Krásná plastická mapa. Všechno do dálky má správný šedomodrý nádech. Když se podívám přímo pod sebe, je vzduch krásně křišťálově čistý. Zvláštní. Nikdy jsem si nepředstavovala, jak je to jiné. Prostě je to naprosto jiné na zemi a ve vzduchu. Roudnické letiště je na dohled po dvaceti minutách. Sedáme rovnou z kurzu. Přistání je věc složitější nežli vzlétnout. Ubrání plynu a mírné klesání. Nic co by mě vyděsilo. Všechno probíhá alespoň na pohled naprosto normálně. Pilot přidává plyn skoro až na doraz. Vysunuje klapky. Je to taková páka jak ruční brzda u starého auta. Motor pracuje skoro na plný výkon, ale stejně si připadám, že nás někdo drží za zadek. Ubíráme plyn a pomalu sedáme. Ve výšce tak dvaceti metrů nad plochou se šíleně rozezvučí zvonek. Zvoní naprosto neuvěřitelně nahlas. Nevím co to je, normálně nadskočím. Pilot jen na mě mrkne a suše něco prohodí. Sedáme naprosto normálně. Těsně před tím než dosedneme, zvonění ustává. Několikrát nadskočíme a jsme dole. Pilot přidává plyn a otáčí páčkou na přístrojové desce. Motor nás brzdí, ještě to jednou zavrčí a jedeme z plochy k budově, Jiří se ke mně otáčí a křičí:
          " To byla výstraha, pádová rychlost, víš."
          Sice nevím, ale za okamžik mi to dochází. Zřejmě rychlost, kdy je nebezpečí, že se letadlo propadne. Pojíždíme na okraj budovy. Pilot zastavuje motor. Dívám se na hodinky. Cesta z Ruzyně do Roudnice trvala celkem dvacetšest minut. K letadlu přijíždí jeden mládenec z ochranky a nastupujeme do obstarožního Fordu a jedeme na stavbu. Jsme to doopravdy blázni. Snad proto mám Jiřího ráda. Doopravdy dokáže neuvěřitelné věci. Dodneška jsem nevěděla a ani mě nepřišlo na mysl, že je možné letět z Ruzyně do Roudnice takovýmhle malým letadlem. Moje já dostává další ránu. To když si přečtu na tabuli, která je na budově letiště. Roudnice je mezinárodní letiště a odbaví vás tam celně i pasově. To je co? Kdopak by tomu věřil. Pokrok je všude.
          Jedeme na stavbu v obstarožním Fordu Sierra. Pohodlný autíčko, jen je trochu starší. Nevadí, nemusíme jezdit v něčem nejmodernějším. Hlavně že to jede a člověk si nepřipadá jak v Trabantu. Všechno je ale pomíjivé. Pokud se Vám podělá i ten nejmodernější auťák, pochybuji, že odmítnete svezení Trabantem, když víte, že budete muset šlapat pěšky přes dvanáct kilometrů. Jak říkám, všechno je relativní. Netrvá to nijak dlouho a jsme na staveništi. Domek je doopravdy jen kousek od Roudnice.

          Už zase makáme. Je to jak za trest. Včerejší nadšení částečně vyprchalo, ale kluci se činí. Přijeli jsme sice pozdě, ale zase ne tak moc. Všichni dneska začínají v deset. Střelby se nedaly dřív stihnout. Ale zato je tu celá parta ze včerejška a z tý dnešní ještě tři kluci navíc.
          Mládenci dodělávají poslední části garáže a dokončují posledních pár cihel kolem oken. Podávají si nahoru nosníky a překlady podlahy. Všude kolem jsou složený stropní záklopový cihly. Je to taková specielní cihla, co se dává mezi keramický nosníky. Mládenci jedou s vozejkem pro stojiny, které přijdou pod nosníky. Druhá parta s čele s Petrem se dohaduje, jestli to tam mají dávat bez stojin a potom to jen vyšprajcovat a nebo čekat. Jeřábník se nám směje a říká, že do čtyř metrů se nemusejí dávat stojiny. Že to ty nosníky bez problémů udrží. Uvidíme, zatím je jinej problém. Přesně jako předevčírem. Nosníky jsou rozdělené na dvě části, ale nikdo v rozpise nepočítal že je tu komín. Ten projekt stojí za pěkný ho.... Je to po druhé a zdaleka ne naposled, co se o tom přesvědčujeme. Bláhově jsme si představovali, že je všechno namalováno správně. Teprve dodatečně se potom dozvídáme, že část střechy je nutné podepřít ještě uprostřed a musí se tedy dodatečně dodělávat ještě další výztuhy. Ta střecha je prostě poddimenzovaná. Ale to teprve přijde. Teď o tom nemáme ani páru. Tohle všechno přijde až za dva měsíce. Co s takovým projektem, dát je k soudu a soudit se........Jen tak mimochodem, ten projekt dělala renomovaná společnost z Plzně. Těch domků, co já vím, stojí minimálně pět. Jestli ten projekt opravili a nebo ne nevím, faktem je, že aby to vyhovovalo, musely se dělat úpravy a stavební dozor na nich důsledně trval.
          Tak tedy cihelný nosníky jsou položený a začínáme na ně dávat bloky podlahy. Jde to pomalu. Pokládáme je od kraje a pokračujeme do středu. Jsme na okraji a pokládáme zkusmo několik prvních bloků. Je těsně před polednem a najednou se to stane. Jen do křoupne a keramický nosník se hroutí. Jen to s námi všema cukne. Prolomí se uprostřed a i s Petrem, který je nahoře, se to celé poroučí dolů. Výška stropu v přízemí je 280 cm. Péťa sjíždí dolů po zdeformovaných nosnících jak lachtan. S rukama, kterýma se chtěl naposled chytit těch cihelnejch bloků vzadu a nosem zase reje v těch rozsypanejch cihlách. Ve všech co jsme tu, se všechno zastavuje. Nejjemnější nadávky, které začne chrlit ze svých úst, je "do prdele!" Nikdy jsem ho neviděla nadávat, ale to, co tu dnes předvedl se ani nedá popsat. Vůbec se mu nedivím. Jsme nakonec všichni rádi, že to dopadlo jen naraženým kolenem. Uklízíme to a dáváme jen na okraje po třech cihelných blocích.
          Dopadlo to ještě dobře. Jeden zlomený překlad a asi dvanáct cihelných bloků. Ponaučení pro mě - nikdy nebudu stavět podlahy na svým domku tímhle způsobem a ani touhle technologií.
          Kluci, přijíždí a vezou stojiny, které jedna parta okamžitě po obědě začíná stavět. Podpírají přes fošny mizerný nosníky a šroubováním je předpínají na správnou délku. Netrvá to nijak dlouho a jedna polovina domku je hotová. Na každý nosník dávají pro jistotu dvě stojiny. Za chvilku to vypadá uvnitř jako les. Kluci si podávají cihelný bloky a ve tři se potkáváme uprostřed. Druhá parta zatím dobetonovává věnec kolem dokola. Je půl čtvrté a máme vše umyto a připraveno k odjezdu. Neskutečný, domek stojí a vypadá docela hezky. Je to sice holá stavba do výše přízemí, ale má to něco do sebe. Nahoru přijdou jen tři řady cihelných bloků a to je vše. Na ně je jen střecha. Zbývá položit na celou podlahu prvního patra armaturu a zabetonovat. Kluci to udělají v sobotu a pak musí nastoupit tesaři a všechna ostatní řemesla. Domek podle plánu má složitou střechu s okny. Mezi námi není nikdo na to, aby to dokázal. Podle odhadu je cena za tesařskou práci skoro rovná materiálu na celou střechu bez krytiny. Jsou to doopravdy skutečný rány. Sto tisíc není žádná přemrštěná částka.

          Mládenci se rozhodují, že se ještě jde na houby. Jsou jich tu všude mračna. Místní je nosí z lesa pomalu v nůších. Ve čtvrt na šest sraz zpátky na parcele a odjezd do Ústí. Kdo tu nebude, má smůlu. Na nikoho se nečeká.

          Jdeme lesem dost dlouho a připadám si jako doopravdy malá holka. Jiří se motá kolem a dělá, že hledá nějakou houbu. Je to ale všechno jinak. Nádherný teplo a krásný den dělají divy. Oba víme, že se chceme. Není to o ničem jiném. Jen se chceme dostat kousek od ostatních mládenců. Samozřejmě, všichni nás znají z točny a ničemu by se nedivili, ale teď je to o něčem jiném. Chceme být spolu a s prominutím zašukat si jen my dva. Chceme být sami.
          Jiří si mě otáčí k sobě. Jeho nádherný políbení znám, ale vždycky mě znovu a znovu dostane. Vyloženě cítím, jak se to ve mně zachvěje a cítím jak začnu vlhnout. Doopravdy, nemohu za to. Sevře se to ve mně, jen se mě dotkne. Jsou to přesně tyhle okamžiky, kdy moje tělo funguje přesně jako hodinky.
          Jdeme ještě kousek dál a končíme nakonec na okraji březového hájku. Jiří si mě k sobě otáčí zády a svléká mí špinavou a zacákanou košili. Jsme oba jak dobytci. Špinavý a zacákaný od malty až za ušima. Ani jednomu z nás to nevadí. Hladí mě po zádech. Abych řekla pravdu, moc se mě to nelíbí. Ruce má totiž jak struhadlo, ale potom si to uvědomuje. Neskutečný, na co to kluci nepříjdou. Začne mě hladit vnitřní stranou předloktí. Nádherná hebká kůže a veliká plocha, kterou mě hladí, dělá své. Netrvá to nijak dlouho a má mě tam, kde mě chtěl mít. Je to jen chvilka a normálně to ze mě kape.
          Stahuje mi kalhoty včetně kalhotek najednou. Jede to dolů jako nikdy. Vydechnu a ztenčím se do naprosté tyčky, aby to šlo dolů co nejrychleji. Odkopnu oblečení stranou a pomaličku se předkloním. Cítím, jak se Jiří svléká a jen letmo se mě dotýká. Bere to taky hákem. Stojíme oba vedle sebe a je mi nádherně. Vlahý větřík se jen malinko dotýká našich nahých těl. Nádhera, je to jak v ráji. Les okolo voní a všechno se zdá krásné a omamující. Nádherná pohoda. To jsou ty okamžiky, kdy je asi člověku v přírodě nejlépe. Přeci jen je v nás ještě kousek prehistorického divocha.
          Pohladí si mě a protože ví, jak jsem se zaklepala, když se mě dotknul popraskanou rukou, udělá to potom jinak. Jeho příro mu stojí jako mladému býčkovi. Kdo to má taky vydržet, když se dívá na takovou nádhernou prdelku před sebou. Nic ale neuspěchá. Bere si ho do ruky a stahuje předkožku. Ještě si ho chvilku podrží a když má už naprosto správné rozměry, na které jsem zvyklá, začíná mě hladit. Jen tak lehce a mazlivě. Otočím se a docela mě dostane. Jezdí mi po zadečku a kolem pičky obnaženým hlaďounkým žaludem. Laská mě s ním naprosto neuvěřitelným způsobem. Je to jenom jemné polaskání a pohlazení. Drží si ho v ruce a používá ho jako tyčku, kterou mě hladí. Projede mezi lapličkami a okamžitě ho má zmáčeného jako by byl uvnitř. Pořád se drží a jezdí s ním venku. Dráždí mi u kroužku a na okraji dírky. Nejede rošťák dovnitř. Drží se pořád venku. Nakonec se zavrtím a předkloním se ještě víc. Je to jasné, ví, že ho tam už chci mít. Není možné tuhle výzvu přehlédnout. Pomaličku si mě bere. Je to jako nádherný pohlazení. Vniká dovnitř pomaličku a lehounce. Jsem už tak mokrá, že cítím, jak mi to lehce teče po stehnech dolů. Jiřímu to chvilku trvalo, než si na to zvykl, ale dnes je to jiné. Určitě by mu to zase chybělo.
          Dojede pomalu až na konec a vezme si mě za boky. Drží mě a pomaličku ve mně začíná jezdit. Cítím naprosto přesně, jak se jeho rozšířená část žaludu tře o vnitřní část pochvičky, respektive, kde okamžitě je a kam se pohybuje. Jede tak pomalu, že to vnímám naprosto jasně. Nikam nepospíchá a tohle jeho pomalé šukání mě neuvěřitelným způsobem rajcuje.
          Zvíře jedno. Žádná rychlovka a jen se udělat. Vždycky když se do toho dá, má to úroveň. Nikdy to nebylo jen tak narychlo. Vždycky si dal záležet. Ani dnes to není výjimka. Ještě chvilku pomalu a potom se přeci jen zrychlí. Bere si mě až do konce. Jak se říká, nemá to chybu. Ještě chvilku a zastavuje se. Vysune se ven a otočí si mě. Opře se zády o břízu a bere si mě za zadeček. Nadskočím a cítím, jak se jeho příro opírá o moji půlku. Obemknu se mu nohama kolem boků a zavěsím se na něj. Zaklesnu nohy kolem něj a podržím si ho kolem krku. Má mě nádherně připravenou.
          Přizdvihne ještě kousek a cítím, jak do mě zajíždí. Opře se o kmen ještě víc a kousek poodstoupí od břízy, o kterou se opírá. Nadhodí si mě a pomalu začne vzpírat. Několikrát nahoru a dolů, ale přeci jen to nejde. Nakonec končíme oba dole na zemi. Sedí na kousku hebké trávy, ale není to ono. Stoupám si znovu a bere si mě opět zezadu.
          Je jako divoch. Tentokrát jde do tuhého. Musí se předvést, zvíře jedno. Šuká jako blázen. Jen se mě klepou kozičky a mám pocit, že se snad rozpadnu. Buší do mě, holomek, jak zběsilý. Pomaličku to začíná bolet. Jen si heknu a zakňourám. Okamžitě se přibrzďuje. Ještě chvilku a je na konci. Netrpělivě čekám, až to bude. Ještě několik škubnutí a je to tu. Jeho záplava je vždycky fantastická. Neskutečný, co ze sebe bez nějakého mrknutí oka dokáže vyprodukovat. Těsně po tom, co skončí, se to rozjede ve mně. Chvilku nevím, co se děje. Cítím ještě, jak se ve mně chvěje a cuká a nakonec se probírám na kolenou a Jiří klečí za mnou a má ho pořád uvnitř. Je to nádhera, cítit ho pořád v sobě a vědět že je se mnou. Nikdy ho nevyndá sám. Je to fantastickej kluk. Doopravdy vždycky počká, až ho tam nebudu chtít a potom se teprve vysune. Nikdy za celou dobu, co jsme spolu i v těch nejneuvěřitelnějších pozicích, se nevzdal a vždycky vydržel.
          Cítím, jak ji mám plnou a jen mi to zase jako vždycky vadí, když to začne studit. A je tu zase obligátní problém. Nakonec to skončí tak, že se utírám do Jiřího slipů a on ťape zpátky jen v montérkách. Všichni se scházíme u aut skoro ve stejnou dobu. Jedeme do Ústí všichni najednou jak malý konvoj. Nikdo nikam nepospíchá. Kluci nastupují až za hodinu a tak mají dost času se osprchovat a pořádně se upravit. Jak je vidět, při dobře rozvrženém čase se dá všechno stihnout ( ale, to byl fór, tohle se přeci musí stihnout vždycky ).

          Jedem v autě s Bedřichem a Pepou. Když sjíždíme dolů do parkoviště, Eva se k nám otáčí.
          " Můžete přijít dolů do zkušebny ? Tak na chvilku, na dvacet minut."
          " Dvacet minut, není to málo?" dělá si legraci Pepíček.
          " neboj se, bude to stačit."
          " Co se děje?"
          " Uvidíte, dost mi na tom záleží."
          Je to prosba, které nelze nevyhovět. Jen se osprchujeme a všichni se scházíme skoro najednou dole ve zkušebně. Eva s Martinem tam už jsou a čekají na nás. Martin se na poslední chvíli svléká a potom si lehá na lavici, kterou používají kluci na své vystoupení. Příro se mu bimbá a staví se do správné polohy. Ještě chvilku nevíme, co se bude dít. Sedáme si na sedadla kolem nich a konečně se to dozvídáme.

          Eva se podívá na Martina a potom mu pohladí jeho nádherný příro. Stojí mu jako kus kolíku. Potom se usměje a něco mu šeptá. Otočí se k nám a říká"
          " Vsadili jsme se. Jestli postavíme za ty tři dni ten domek tak, že bude mít věnec a podlahu prvního patra, potom má Martin co dělat, a jestli se mu to povede, tak se za rok vezmeme a budeme mít spolu kupu dětí. Skončím, co čumíš. Je mi sedmadvacet. Jsem dost stará na to, abych měla děti. Nejvyšší čas. Jen tak mimochodem. Jseš jen o rok mladší. Uvědomuješ si to?"
          Totálně mě zaskočila. Neskutečný, je mi doopravdy tolik? Sedím proti ní a nevěřím svým uším. Eva a skončit?
          " To myslíš vážně ? Nebude ti to chybět. Vždyť bez toho nemůžeš být. Kecáš."
          " Uvidíme, jestli to Martin dokáže, tak je to všechno pravda."
          Dívá se na Martina, potom mu podává závažíčko, co používají kluci na produkci. Martin si lehá naznak a jeho příro ční přímo nahoru. Eva mu na něj jemně uvazuje závažíčko. Závažíčko v uvozovkách. Váží alespoň třicet deka. Solidní váha. Jen mu ho uváže, příro se prohne do vodorovné polohy.
          " Tak, vsadili jsme se, jestli ho uzdvihne 300x až nahoru, tak do roka končím a vezmu si Martina za muže. Když se to nepovede, všechno se odkládá. Dnešní den si vybral sám a není to můj výmysl. Počítejte se mnou, ať to není na mě, že jsem špatně počítala. Jedem...."

          Martin začíná se vzpíráním. Stejně si myslím, že to určitě nebude pravda. Přeci jestli se chtějí, můžou se vzít kdykoliv. Ani jeden z nich po tom nijak netouží. Ale kdo ví, možná se pletu.
          Počítáme nahlas. Martinovi se jeho příro zdvihá a spouští v pravidelných intervalech. Opravdu se kluk nijak nešetří. Nahoru se jeho příro napíná tak, že jsou mu vidět všechny žíly na celém přirození a žalud se nalévá do neuvěřitelného rozměru. Dolů ho spouští ještě pomalu. Je vidět, že je slušně vydrážděnej. Eva sedí proti němu a dívá se mu na jeho žalud. Rytmicky stoupá a zase klesá dolů jako ukazováček. Jsme u sedmdesáti a Martin si musí na chvilku odpočinout. Není to zase žádná radost, jak se někomu bude zdát. Kluk má ty svaly k úplně něčemu jinému než Martin předvádí. Jestliže znáte anatomii těla, určitě víte, které svaly na to kluk používá. Pokud ne, tak si o tom něco přečtěte. Nikdy to neškodí vědět něco navíc.

          Mizerové, jsou to stejně exhibicionisté. Prostě na to musejí mít svědky, aby se předvedli. Eva počítá nahlas a ostatní ji přizvukujeme. Jsme u sto padesáti. Martinovi se na čele začínají objevovat kapičky potu. Je to kouř. Přeci jen se to nezdá. Je to námaha. Závažíčko klesá a stoupá s pravidelnou přestávkou. Najednou se zastavuje. Máme za sebou 226 zdvihů a najednou je asi všechno v háji. Všichni to už bereme jen jako sportovní rekord. Moc si přeji, aby se to tomu klukovi povedlo. Ani nejde teď o Evu, ale o docela něco jiného. Příro se mu svěšuje dolů a je na něm teď vidět přeci jen docela slušná váha, kterou zvedá. Zběžně počítám 230x30 je, no to snad ani není možné. Přes šedesátdevět kilo. To se mi snad zdá. Je to větší váha než váží Eva. Má šedesátdva kilo. Moje maličkost s váhou těsně pod šedesát je taky překonaná, neuvěřitelný.
          Martin se dává zase do pohybu a rychlost je znatelně pomalejší. Bojuje s každým zdvihem a pomaličku toho začíná mít dost. Ještě chviličku a jsme u 270. Mám pocit, když se na něj dívám, že to nezvládne. Moc mu to přeji, ale myslím si, že na to nemá. Pomaličku začíná poslední třicítku. Je to boj jak o medaili. Dře doslova o každý centimetr. Příro se mu chvěje a cuká. Z dírky mu odkapávají kapičky šťávičky a celé se cuká. Zbývá posledních osm zdvihů. Neuvěřitelný úsilí. Když se na něj podívám, mám pocit, že mu hlava praskne. Naběhlé žíly na krku a čele. Musím ale přiznat, že vypadá fantasticky. Je na něm vidět, že bojuje o každý pozdvihnutí. Přistihnu se při tom, že mu držím palce a tisknu je jak malá holka.
          Eva je naprosto mimo. Jen polohlasně šeptá a pomáhá Martinovi snad i očima. Finále se blíží. Ještě tři zdvihy a je to za námi.
          Bojuje jak lev, ale není to nic platné. Závaží to nad ním vyhrává. Je to k zbláznění! Tři zdvihy před koncem to prohrát. Eva je docela zdrcená. Obrovský zklamání. Ještě jeden pokus a je vidět, že je to v háji. Martin se snaží, ale nedokáže to. Příro se zastavuje ve vodorovné poloze a ani rozhoupání do stran nepomáhá. Uvolňuje se k poslednímu pokusu, ale není to nic platné. Evě tečou slzičky po tváři. Normální kapičky pod očima. Viděla jsem je u ní snad jen jednou. Nedávno když jsme stavěli přízemí jejich domku. Vyloženě ji vidím na očích, jak mu to přeje. Dost, marný boj končí. Musím uznat, že znám mnoho způsobů, o co se vsadit, ale takhle, to je opravdu něco neobvyklého. Martin se pokouší o nemožné. Nakonec to vzdává, 297 zdvihů, neuvěřitelný.
          Eva se k němu přitiskne a šeptá mu něco do ouška. Všichni jsme zticha, pomalu se díváme rozpačitě na sebe. Je nám to docela trapné, ale nedá se nic dělat. Byla to sázka a tak je konec. Nepovede se vždycky všechno. Zkuste to sami . Uvidíte, jaký je to kouř.
          Vstáváme a pomaličku odcházíme. Nemáme ani jeden odvahu jim něco říkat. Je to jasné. Stoprocentně tomu rozumím. Martin si připadá jako by o Evu přišel. Není to ale pravda. Ani si to neuvědomuje. Tímhle pokusem si ji k sobě připoutal snad na věky, jenže on to teď neví. Když se podívám na Evu, je mi jasné, že mám pravdu. Z jejích očí to vyloženě svítí. Dala by za něj cokoliv. Jestli neudělá nějakou pitomost ve svém životě, má manželku i milenku do konce života. Neskutečný, on to neví, ale všichni okolo to na nich jasně vidíme. Jiří zavírá potichu dveře a jdeme do šatny vedle. Bedřich sáhne do skřínky a podá nám normální malou placatici rumu. Ani jeden neodmítneme. Nikdy tu nikdo nepije, ale tohle za to prostě stojí. Láhev jede ještě jednou kolem a je prázdná. Kouknu kolem sebe. Jiří pokrčí rameny:
          " Tak příště, co? Budeme jim držet palce."
          Pokýváme všichni hlavou a jdeme nahoru na kafe.

          Sedíme s Evou v přízemí u baru a koukáme na sebe. Nakonec Eva začíná:
          " Už jsem myslela, že to dokáže."
          " Ty ho nechceš, co blbneš ?"
          " Ale chci, ale to není ono, jen tak." Potom se usměje ", Jasně že ho chci. Ale ať si taky trochu užije, ať se snaží."
          " Jsi bestie. Víš to. Co kdyby si ublížil?"
          " Ten ? Neboj se, vím, kdy má ještě páru a kdy ne."
          " No teď se ti to ale nepovedlo".
          " No teď ne, ale to snad bylo poprvé, kdy bojoval sám se sebou. Víš, to nebyl ten pocit, že musí vystříknout a udělat se. Tohle bylo vyloženě sportovní a to je asi něco docela jiného."
          Má pravdu, za tu dobu by se dokázal určitě udělat, ale tohle je sportovní výkon. Zkuste si to doma v posteli pro jistotu sami, ať se neztrapníte před partnerkou. Zkuste desetidekový závaží a stačí jen stokrát. Uvidíte, co je to za dřinu. Po padesátce vám nepůjde o to vydráždit se dokonale, ale o to, jestli to uzdvihnu a nebo ne. Pokud se Vám to povede, přidávejte větší dávku. Věřte, ženská to má ráda, když s ním v ní uvnitř dokážete pohybovat a hrát si s ním. Není nad to, když ji tímhle způsobem vyrajcujete do maximálního vzrušení.
          A co je nejdůležitější. Dokážete to jen tak jako mimochodem. Bez nějakého velikého snažení a přemýšlení. Nemusíte se na to soustředit. Prostě jen tak mimochodem si s ní začnete hrát. Většina koček to bere jako jen takovou milou pozornost a nevěří, že to vydržíte nijak dlouho.
          Ale jde o to, když ji držíte proti sobě, máte ho uvnitř a nemůžete přirážet. Je to v tomhle okamžiku docela snadné. Dokážete potom sobě i jí, že umíte.
          Kočka sedí na Vás a nemůžete se pohnou. Drží vás a má pocit, že nad vámi zvítězila. Není potom co řešit. Tímhle jí dokážete, že nemá pravdu. Pokud ji dokážete ještě při tom líbat a pohybovat se uvnitř, ne jen chvilku, ale třeba tři i víc minut, jste King.

          Znám dvojici, která se dokáže bez nějakého problému vyhecovat až k úplnému orgasmu obou. Ženská to vnímá naprosto odlišně. Je to pro ni kus kluka, který je uvnitř a dráždí ji neskutečným způsobem. Dokáže se i při minimální dávce fantazie představit, jaký by to bylo, když do ní stříká. Neuvěřitelně ji rajcuje to, že to dělá rytmicky. Ví, jak na to a dokáže se přizpůsobit jeho pohybům. Fantasticky se dokáže rozpoznat, kdy to bude příště. Dá se říct, že na to netrpělivě čeká. Pokud je to skutečně rytmické, vyprovokuje ji to po chvilce k orgasmu. Někomu stačí pět minut, někdo potřebuje dvacet. Účinek se ale dostaví, jen se nesmí přestat. Proto to cvičení, aby kluk vydržel co nejdýl. Věřte, že vím, o čem mluví.

          Jestli jste skutečně sehraná dvojička, udělejte to takhle. Klidně ho nechte, ať se posadí na měkkou sedačku. Tohle je hlavně ponaučení pro Vás. Na tvrdé podložce bolí za chvilku kolena a nárty nohou. Kde není pohoda, neočekávejte zázraky. Klekněte si nad něj. Jeho příro si vezměte do sebe. Stiskněte mu ho několikrát. Klidně ho začněte líbat. Žádný zbrklosti. V rytmických intervalech mu tiskněte pičkou jeho mužství. Pokuste se do toho dát co nejvíc síly. Nebojte se toho. Pokud to není absolutní blbec Zoubele, určitě zareaguje. Nešukejte ho. Pokuste se to vydržet. Jen tisknout, nic víc. Ošukat ho můžete potom vždycky. Berte to jako malou zkoušku, jestli to dokážete. Pokud bude správně reagovat, klidně ho líbejte dál. Uvidíte, co to s Vámi za chvilku udělá. Pokud ho budete chtít ještě víc vydráždit, tak ho ve chvilce, kdy povolí, stiskněte. Nebojte se co nejvíc mu ho zmáčknout. Chlap na to čeká. Vnímejte jeho pohyby jako něco, co vás dráždí. Uvědomte si, že při každém ztopoření ten kluk do vás pumpuje malý kousek sebe. Vždyť vám dělá vlastně radost. Je to pro vás. On z toho bude mít dobrý pocit až v okamžiku, kdy se uděláte.
          Pokud jste alespoň normálně vzrušivá, dokážete to během deseti nebo patnácti minut. Věřte, že to stojí za to. Až to přijde, klidně se na něj pověste a nechte, ať orgasmus s vámi dělá, co chce. Pička se vám bude svírat a škubat. Klidně zakloňte hlavu a zavřete oči. Nebojte se, kluk vás udrží. Je to pro něj pocta, když se mu takhle odevzdáte a věříte mu. Nebojte se. Nechte se nabodnout až na konec a užívejte si to. Takovej klacek, co máte v sobě, je přeci něco. Nemá cenu něco předstírat. Chce to jen se pořádně odvázat a uvolnit. Všechno ostatní přijde bez problémů samo.

          Kluci tohle bez problémů vydrží a teprve potom se máte na co těšit. Tak jak vás ošukají potom, o tom se vám jenom zdálo v těch nejhezčích snech. Jsou jako mladí býčci. Nevědí kdy přestat a nemají nikdy potom dost. Jsou schopni se klidně udělat i několikrát, jen aby vám ukázali jací jsou suprový samci.
          Ještě jedno doporučení. Musí to být ve správnou chvíli. Jinak si to oba jenom zošklivíte a ničeho nedosáhnete. Musíte na to mít oba. Jestliže máte sebemenší pochybnost, že to není ta správná chvíle, tak se o to nepokoušejte. Vždyť není konec světa. Správná chvíle někdy teprve přijde. Věřte mi, určitě ji poznáte.

          Měla jsem pocit, že je už všemu dneska konec a pojedeme domů. Ale to se pletu. Jiří si mě nakonec zatáhne do služebního pokoje. Je to rošťák. Stejně je to neuvěřitelný. Po celých třech dnech rachoty a pořád se mu chce šukat. Totálně nezničitelnej. Sotva lezu a on je pořád při síle. Přeci jen ty kluci mají jinou fyzičku nežli my. Nemůžu mu to odmítnout. Abych řekla pravdu po tom cvičení, co nám předvedl Martin, se mu ani nedivím, že si chce zařádit. Takovéhle představení se jen tak nevidí. Zamkne a jen mi dá ruku na pusu, když mě tlačí na postel. Je to jasné. Musíme být potichu. Ještě dneska máme volno a rozhodně nás tu nikdo nečeká.
          Jsem docela unavená, ale tohle si přeci nemohu nechat ujít. Jsem zvědavá, jak se mu postaví. Dneska už jsme jednou šli a pochybuji, že to tentokrát bude nějaké divoké a výjimečné.
          Otáčím se na kolena a popolézám na posteli trochu dál. Chytne mě za zadeček a pomaličku stahuje džíny, co mám na sobě. Jen mu trošku pomohu a jsou dole. Pohladí mi zase předloktím na zadečku a začne se ho dotýkat rty. Zvíře jedno. Je neuvěřitelně jemný. Jemně se dotýká kůže kolem pasu a pokračuje dolů k pičce. Na chviličku mě pouští a cítím, jak si sundavá kalhoty a košili. Na sobě nemá od odpoledne nic a tak se svlékáním nemá žádné problémy.
          Klekne si nade mnou a začne mi jezdit obnaženým žaludem po zádech a mezi lopatkami. Mám jen vyhrnuté tričko a tak si ho bleskurychle přetahuji přes hlavu. Bílý tričko letí do kouta ke sprše a cítím, jak se mi jeho žalud dotýká páteře a obě jeho kuličky mě hladí o kousek níž. Má ho tak krásně nalitého a vydrážděného, že když si ho pozdvihne a spustí, normálně mi s ním bouchá do zad. Chvilku si s ním hraje a pomaličku se sune dolu a níž k zadečku a lapličkám. Kouše mě lehounce do ucha, zvíře jedno a šimrá vlasy za krkem. Jeho fousy škrábou, je si toho velice dobře vědom a tak si dává záležet, aby se mi nedotýkal nějak nešikovně.
          Pičku mám celou mokrou a teču zase jako vždycky. Posune se ještě kousek a je za mnou. Drží si mě před sebou a jemně si mě přitahuje za boky k sobě. Poklekám na všechny čtyři a nechám, se od něj nabodnou. Jede dovnitř pomaličku po kousíčkách. Nic nebolí. Je mi krásně. Cítím jeho sílu v sobě a vnímám jeho hebkost těla, které se mě dotýká. Krásný a podmaňující pocit. Nádhera, jak někdy holka vnímá, že má kluk navrch.
          Vezme si mě ještě za kozičky a jemně je začne hladit. Přeci jen je to trochu nepříjemné. Ruce má drsné po té dnešní dřině jako rašpličky. Jen si zavrním a okamžitě mě pouští. Je mu to jasné. Ještě chvilku mi šuká zezadu a potom mě pomalu přitlačí dopředu před sebe. Z kleku se pomalu položím na bříško. Celou dobu zůstává ve mně. Je to přeci jenom nezvyklá poloha. Moc často ji nepraktikujeme, ale dneska je ta pravá chvíle.
          Poklekne nade mnou a pomaličku mi začne šukat a řádit ve mně. Cítím, jak se ve mně neustále zvětšuje a je tvrdší a tvrdší. Má doopravdy solidní klacek a vzhledem k jeho délce není problém mi takhle ošukávat. Je to nádhera. Nedosáhne až na konec, vlastně když chce, tak to jde. Ale to se musí snažit a posunout se jinak. Musí při tom na všechny čtyři a to je pak jako divoký samec.
          Ale teď jsme na začátku. Nádherně jezdí uvnitř a má radost z toho, jak si vrním. Nádherná odpočinková pohoda. Někdy to zkuste. Uvidíte, jaký to je. I kluci to takhle mají rádi. Pokud při tom pohazujete hlavou a oni se dívají na záda boky a prdelku. Taky je to pro něco jiného, prostě jiný pohled než na co jsou zvyklí.
          Poznenáhlu začínám tisknout svoje půlky k sobě a zužovat vchod do svoji pochvičky. Cítím, jak na to okamžitě reaguje. Několikrát jede dovnitř a ven. Potom musí přestat a počkat chvilku, aby se neudělal. Je to přeci jen větší síla, když tře svůj žalud o vnitřní stěny. Chvilku počká a za chvilku pokračuje. Zase ho stisknu. Musíme znovu počkat. Intervaly se zkracují a nakonec jsem sevřená, co to jde nejvíc. Jiří si mě šuká jako čertík, cítím jak se mu ruce chvějí a příro se mu cuká. Škube se mu a vnímám, jak se neustále zvětšuje. Nakonec si nade mne poklekne na všechny čtyři. Teď je to dílo. Jezdí ve mně jako šílenec. Tisknu ho jak můžu nejvíc a cítím, jak se blíží jeho chvíle. Žaludem a celým údem je ve mně. Při každém dorazu cítím jeho kuličky jak dorážejí zezadu do mých stehen. Nohy se mu klepou a ani já nemám nijak daleko k tomu, abych byla na konci. Ještě kousek a je to tu. Jeho úd se napne a začne do mě pumpovat semeno. Všechno se rázem mění. Jen se zastaví, je to jak na povel u mě. Těsně po jeho posledním pramínku, který dopadl na konec pochvičky, se v mojí maličkosti rozjíždí dávno připravované reakce. Tisknu mu příro, které je hluboko uvnitř takovou silou, kterou určitě nečekal. Ztuhne, ale ví, že se teď nedá nic děla. Čeká, až křeč na okraji pochvičky povolí. Jsem pravděpodobně chvilku naprosto mimo. Když orgasmus pomine, vidím, že jsem Jiřího naprosto nevědomky kousla do hřbetu ruky. Naprosto jasně vidím otisky svých zoubků na jeho kůži. To je asi ta změna v jeho chování a to jeho cuknutí.
          Pomaličku se probírám a cítím, jak mě hladí po zádech. Teď mi nevadí jeho rozpraskaná ruka a fousy, kterými mě škrábe, když mě líbá na zádech. Ještě chvilku a pouštím ho ze sebe. Otáčím se na znak a když se nade mnou skloní, přitáhnu si jej.
          " Jsi zvíře, víš to ? "
          " Vždyť ty taky. Podívej, a o tom chudáčkovi dole ani nemluvím. Měl jsem pocit, že mi ho ucvakneš."
          Díváme se do očí a víme oba, že je nám naprosto dobře a nepotřebujeme si nic povídat. Říkat jeden druhému, že ho má rád, je naprosto zbytečné. Vnímáme to naprosto fyzicky. Prostě jen dotykem.
          Hrůza, musíme vstát a jet domů. Jsem tak unavená,že se mi nikam nechce. Tady ale zůstat nemůžeme a po cestě nás čeká ještě vyzvednout auto z letiště. Dnešní den tedy za to stál. Řekněte sami, že to pro jednu obyčejnou holku stačí. Za ten jeden den jsem toho prožila tolik, že se to někdy nepodaří prožít někomu za celý rok. Jen tak na konec. V jednom z těch telefonů z dneška jsem se dozvěděla, že pojedeme pravděpodobně hostovat na měsíc do Mnichova. Tak se tedy máte na co těšit.

Tato a předchozí povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také. Tato a následující povídka s sebou souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si ji také.

---

                        
                

© ® Monik.cz