Už od dětství jsem rád jezdil do Prahy. Časem jsem poznal, že v Praze mám strýce s tetou. Skoro každý rok jsem u nich strávil týden prázdnin a později dovolené. Když teta před pár lety zemřela a strýc, vysokoškolský profesor, zůstal sám, měla moje návštěva i další účel – dělat mu společnost a trošku ho rozptýlit.

         Jeden rok jsem se jako obvykle ohlásil, že k němu přijedu a jestli v tu dobu bude doma. „Jo, budu, musím být ve škole.“ Byl jsem už zvyklý, že je v práci, přes den jsem se stejně toulal po městě nebo si dělal výlety a se strejdou jsme se viděli až večer.

         Týden před mým plánovaným příjezdem mi strejda zavolal. Když ho uslyšel, lekl jsem se, že nebudu moci přijet. Na mou otázku „Co se děje?“ se mě zeptal, jestli bych mu nemohl pomoci ve škole, že mají neočekávané absence. „Jo, klidně,“odpověděl jsem. „Tak si přibal kvádro, já Ti zařídím zbytek. Kolik času mi můžeš věnovat?“
         „Tolik, kolik budeš potřebovat. Zrovna dneska jsem skončil v práci, tak na nějakou dovolenou koukat nemusím.“
         „Dostals padáka?“ zeptal se trochu znepokojeně-
         „Nedostal, ale dal. A kupodivu souhlasili s dohodou.“
         „A co teď budeš dělat?“
         „Nejdřív Ti pomůžu s tím, co potřebuješ, pak si pořádně odpočinu a pak se uvidí.“
         „Aha, takže když budu potřebovat, věnuješ mi celý týden?“
         „Klidně,“ řekl jsem, „jen doufám, že to nepokazím.“
         „Seš šikovnej, znám Tě, jinak bych Ti o tom neříkal. Tak v neděli odpoledne Tě čekám,“ uzavřel strýc.

         Sám dodnes nevím, co mě přimělo jet do Prahy autem, když jsem za strejdou jezdil zásadně vlakem. Možná za to mohl ten oblek, se kterým se mi nechtělo tahat kus cesty „po svých“ a který by tak mohl přijít k úhoně. V neděli vpodvečer jsem zaparkoval před strejdovým domem. Po přivítání a ubytování mi strýc vysvětlil, co ode mne potřebuje. Potom dodal:
         „Usadil jsem Tě u sebe v předpokoji. Budeš tam s mou sekretářkou.“ Přitom na mě mrkl. Povytáhl jsem obočí a zadíval se na strejdu. Ten se jen sotva znatelně pousmál, ale neřekl nic. Znal jsem strejdu natolik dobře, že to jeho pousmání mi napovědělo, že za tou pomocí se skrývá i něco dalšího a podstatně příjemnějšího.

         Druhý den ráno jsme jeli do školy. Zaparkoval jsem, vešli jsme do školy a zamířili k jeho pracovně. Strejda mi cestou řekl, že sekretářka už má pro mě všechno nachystané. Byl jsem zvědavý, co se z toho vyvine.
         „Dobrý den, Moniko,“ pozdravil strýc dívku za stolem. Strejdovi nedělalo problém pozdravit jako první, i když mluvil s podřízeným. Zejména to platilo o ženách.
         „Dobrý den, pane profesore,“ odpověděla a zadívala se na nás. Štíhlá, nakrátko ostříhaná bruneta, odhadem tak 28 let. Nedalo se přehlédnout, že pod její halenkou, i když ji měla poměrně volnou, jsou poctivé trojky.
         „Dobrý den,“ pozdravil jsem i já.
         „Tady vedu toho svého synovce,“ řekl strýc a poodstoupil. Naše oči se poprvé setkaly. Ty její byly nádherné, smaragdově zelené.
         „Pavel Hrouza,“ přestavil jsem se.
         „Monika Tomková,“ podala mi pravici, „ale můžeš mi říkat, Moniko. Tedy pokud tykání nevadí.“
         „Nevadí, jsem na něj zvyklý. Já jsem Pavel,“ odpověděl jsem.
         „Fajn, teď vás nechám o samotě. V 7.50 vás čekám na pětce. Já si vedle jen něco vezmu a půjdu zkontrolovat učebny.“ Strýc vešel do své pracovny.
         Monika mi ukázala místo naproti sobě, kde už mě čekal stůl s počítačem. Dali jsme se do papírování. Po chvilce vyšel strýc z pracovny a prošel kolem nás na chodbu. Ve dveřích se otočil. Já i Monika jsme jako na povel otočili hlavy k němu. Strýc se jen pousmál a zavřel za sebou dveře.
         Šlo to rychle, měla už všechno připravené, jen to převzít a podepsat. Sledoval jsem ji, jak přede mne klade všechny papíry.
         „Zapni počítač a zkus se přihlásit, ať vidím, jestli to funguje. Tady máš jméno a heslo,“ podala mi zalepenou obálku. Vše šlapalo bez problémů.
         „Dopoledne budeme na pětce. Odpoledne tady zpracujeme údaje.“ Přešla ke mně a naklonila se mi přes rameno. Otevřel se mi báječný pohled. Byla vidět nejen horní část těch jejích polokoulí, ale přes tenkou látku podprsenky i bradavky. Jakoby zpovzdálí jsem slyšel její hlas, ale nebyl jsem schopen vůbec vnímat, co říká. Najednou přestala a podívala se na mě. Zareagoval jsem pozdě, zachytila můj pohled mířící do výstřihu. Do očí jsem se jí podíval o vteřinu později.
         „A je to v pr…“, pomyslel jsem si, „to jsem tady dlouho nevydržel. A až se to dozví strejda….“ Raději jsem nedomýšlel konce průšvihu. Nemohl bych nic namítat, kdyby mi hned teď jednu vrazila. Její reakce mě v ten okamžik překvapila. Vzala mou ruku do své a vstala. Tím mě přiměla, abych se postavil taky. Pomalu mou ruku pustila. Teď mi jednu švihne, pomyslel jsem si. Jen tam tak stála, dívala se mi do očí a lehce se usmívala. Nevěděl jsem, co mám čekat, protože jsem už zažil, že se na mě kterási podobně usmívala a pak mi takříkajíc vrazila kudlu do zad. Monika mi znovu podala ruku a já ji stiskl. Ten stisk byl úplně jiný než ten první „uvítací“ před pár minutami, i když navenek vypadaly oba stejně. V ten okamžik jsem věděl, že průšvih nehrozí. Objali jsme se a naše rty se poprvé setkaly. Trošku jsem sebou cuknul.
         „Stalo se něco?“ zeptala se s obavou v hlase a poodtáhla se zpět.
         „Ne, vůbec nic. Jen to, že pusu od dámy jsem nedostal už hezkých pár let.“
         Údivem se jí rozšířily oči: „To myslíš vážně?“
         „Smrtelně.“
         Došla ke dveřím, zamkla a otočila se.
         „A proč si myslíš, že jsem dáma?“
         „Nebylo by ode mě hezké myslet si něco jiného.“
         Pomalu jsem přišel k ní. Znovu jsme se políbili. Náhle mě k sobě velkou silou přitiskla a já stisk opětoval. Cítil jsem na sobě její plná ňadra a ona zase tu bouli, co se mi začala dělat v rozkroku. Naše jazyky se proplétaly ve francouzáku. Pravou rukou jsem pomalu přejížděl z jejího zadečku na bříško a nahoru na prsa. Cítil jsem, jak její ruka přejíždí z mého zadku dopředu, jak pomalu přejíždí po vnitřní straně stehen.
         „Líbíš se mi, Pavle. Možná dělám chybu, ale chtěla bych …“
         Položil jsem ji prst na pusu: „Ty se mi taky moc líbíš.“
         Jemným tlakem se vyprostila z mého objetí. Otočila se, došla k oknu a zatáhla žaluzie. Rozepla halenku a svlékla si ji. Sukně následovala vzápětí. Potom se otočila zpátky čelem ke mně. Měla na sobě už jen podprsenku, tanga a punčochy.
         „Můžeš si mě vzít. Ale ten zbytek už musíš sundat sám,“ zašeptala.
         Náhle někdo vzal za kliku. Ještě štěstí, že bylo zamčeno.
         Pomalu jsem k ní přišel. Levou rukou jsem jí pomalu pohladil po tvářích a stále se jsme se dívali do očí, zatímco pravá bloudila po jejích ňadrech, zatím ještě uvězněných v kousku hadříku. Dech můj i její se znatelně zrychlil, oba jsme cítili vzrušení. Pomalu jsem ji podprsenku rozepnul. Monika dala ruce dopředu a nechala ji volně sklouznout na podlahu. Poprvé jsem spatřil její prsa v celé kráse. Žádné chudinky. Pevné poctivé trojky a na jejich vrcholcích vztyčené bradavky. Začal jsem se jim věnovat. Netrvalo dlouho a vzdechy jasně signalizovaly, jak se jí taková péče líbí. Stáli jsme u stolu, který byl nyní prázdný. Pomalu jsem k němu Moniku nasměroval. Za mého přispění si na něj pomalu lehla. Začal jsem rukou přejíždět kolem lemu jejich kalhotek. Stačil jsem tak přejet jen dvakrát. Náhle vzala mou ruku do své a vsunula ji pod kalhotky do míst, kde se skrývala její jeskyňka. Uchopil jsem tanga, ona se nadzvedla a já je jedním tahem stáhl. Teď na sobě kromě punčoch neměla vůbec nic. Ležela a usmívala se na mě. Rozevřela široce nohy, aby mi ke svým nejintimnějším místům umožnila lepší přístup. Byla čistě vyholená, nikde ani chloupek.
         „Dělej, prosím Tě, vraž mi dovnitř prsty,“ zašeptala Monika touhou a nevypadalo to, že by ji jen předstírala. Vsunul jsem do ní dva prsty jak to šlo nejhlouběji a začal ji masírovat. Palcem jsem kroužil kolem poštěváčku, který doslova rostl před očima. Monika se začala prohýbat do mostu. Bylo jasné, že orgasmus není daleko. Znenadání jsem poštěváček stiskl. Vyjekla a roztřásla se.
         „Pane Bože, to už jsem dlouho nepoznala. Děkuju, Pavle,“ byla její první slova, když přišla k sobě.
         Políbila mě na tvář a pomalu vstala. Sklopila oči a rukou mi přejela přes rozkrok. Přitom nahmatala můj zvětšující se klacek. Krátce se na mě podívala a já v jejích očích četl otázku: „Smím?“ Přikývl jsem. Monika si dřepla a rozepnula zip na kalhotách. Sáhla dovnitř, odhrnula okraj slipů a můj úd se dostal na světlo. Byl už dost nalitý, tak jí to dalo trochu práce. Nenechala se pobízet, hned ho začala vydatně zpracovávat rukama i jazykem. Ucítil jsem škubání a pak jsem na několik okamžiků ztratil pojem o okolním světě. Stačil jsem se přidržet stolu, na kterém předtím ležela. Když jsem přišel k sobě, Monika stále v podřepu likvidovala zbytky toho, co ze mě dostala.
         „Pojď, umyjeme se tady. Sprchu tu nemám, musíme si pomoct jinak. Ještě Ti musím ukázat, co budeme odpoledne dělat. Nebylo by dobře, kdyby pana profesora, teda jako tvého strejdu napadlo vyzkoušet Tě a on by zjistil, že nic neumíš.“ Rychle jsme se dali do pořádku a během pár minut mi ukázala, co budeme odpoledne dělat.
         Když už jsme se chystali vyjít na chodbu, zadržela mě: „Počkej, ještě Ti utřu rtěnku. Nemusí to hned všichni vidět. A už vůbec ne študáci.“ Jemně mi otřela rty a tváře.
         „Díky. O študáky mi nejde, ale strejda by byl na koni.“
         Odemkla. Těsně předtím, než jsme vyšli na chodbu, jsme si dali další pusu.

         Ona „pětka“ byla učebna asi tak pro 40 lidí, plně vybavená počítači, o patro výš a na opačném konci chodby než strejdova pracovna. Kordonem študáků jsme tam došli minutu před stanovenou dobou. Vstoupili jsme a zavřeli za sebou dveře. Přitom jsme se chytli kolem pasu. Mohli jsme si to dovolit, kromě nás tří zde nikdo nebyl. Strýc zaregistroval náš příchod a jeho tvář se rozzářila úsměvem.
         „Vidím, že už jste se dali dohromady. Sluší vám to.“
         „Děkuju, pane profesore,“ řekla a dívala se na něj. Potom se otočila ke mně: „Děkuju, Pavle.“ Políbila mě. Jak se věci skutečně mají mi pořád nedocházelo. Později jsem se dozvěděl, že oba se tím náramně bavili.
         „No tak, to by zatím stačilo. Pokračovat můžete později,“ řekl rezolutně strýc. Vyšli jsme na chodbu, kde už čekali študáci. Začala práce.

         Dopolední maratón zkoušek skončil. Cestou zpátky do kanclu jsem se zeptal Moniky, jestli nechce jít se mnou na oběd.
         „Myslíš do menzy?“
         „Nic jiného tady v okolí neznám. Když jsem v Praze, tak se toulám jinde.“
         „Pojď se mnou, znám jedno prima bistro. Zvenku sice nic moc, ale uvnitř je to fajn.“
         „Tak jo,“ přikývl jsem.
         Mezitím jsme došli do kanclu. Monika za námi zamkla.
         „Nestojím o to, aby nás tu někdo překvapil. Mohl by dostat šok a byly by z toho řeči.“
         Shodila ze sebe halenku i sukni a ze skříně vytáhla z ní letní šaty.
         „Tyhle šaty mám moc ráda. Když mám chuť provokovat, mám na sobě jen tohle. Spousta chlapů mi kouká do výstřihu, jako by nic podobného nikdy neviděli. Ono není divu, je toho vidět dost, když se to správně upraví,“ mrkla na mě a usmála se. Dívala se na mě a přitom si svlékla i podprsenku a vše uložila do skříně. Vklouzla do šatů a upravila si výstřih. Pochopil jsem, co její slova o provokování znamenala. Bylo toho opravdu vidět dost. Fascinovala mě její otevřenost. Uvědomil jsem si, jak moc mi věří. Já si mezitím sundal sako a kravatu.
         „Lodičky si nechám. Mám tady sice sandály, které jsou pohodlnější, ale to bych si musela sundat a potom znova oblíkat punčochy. Vy chlapi nevíte, co to dá za práci, oblíct si punčochy tak, aby vše bylo jak má. Hotovo, můžeme jít. Ještě si odskočím.“
         „Taky tam potřebuju.“
         Na chodbě se do mě se samozřejmostí zavěsila. Na schodišti, vedoucím do přízemí, jsme potkali strýce.
         „Jdeme k Ferdovi,“ oznámila stručně Monika.
         „Dobrou chuť,“ popřál nám strýc, „a o půl druhé ať jste tady.“

         Když jsme vyšli ven, řekl jsem: „Jsem zvědavej, co to bistro je zač. Navštěvuju strejdu už pěkných pár let, ale nikdy mi o něm neřekl. Vždycky mluvil jen o menze.“
         „Jednak je to bistro nové a jednak pokud já vím, tak tady byl jen párkrát. Jejich kuchyně mu nesedla.“

         Bistro nebylo daleko. Zvenku šedivá, nenápadná stavba. Jen malá cedulka u vchodu sdělovala, že tu takový podnik je. Vešli jsme dovnitř. Odhadem tak 40 míst v boxech a asi 8 u barpultu. Měla pravdu, uvnitř to vypadalo podstatně lépe než zvenku. Bylo tady jen pár lidí. Sedli jsme si do jednoho boxu naproti sobě. Číšník nám přinesl pití, objednali jsme si jídlo a zatímco jsme čekali, až nám ho přinesou, Monika se dala do řeči:
         „Víš, Pavle,“ začala, „když se mě šéf zeptal, jestli u sebe snesu týden společnost, moc velkou radost jsem z toho neměla. Zvlášť když mi prozradil, že to bude chlap. Viděl jsi, že se tam převlíkám. Ženská se před ženskou nestydí. Věděla jsem ale, že má spoustu jiné práce a nechtěla jsem mu přidělávat další. Proto jsem na to kývla. A taky to řekl takovým divným tónem. K tomu mi řekl i něco o Tobě. Teď už vím proč. Je to fajn šéf, rozhodně lepší než ten můj první. Když ho požádám o volno, většinou mi vyhoví. Já toho nezneužívám. On ví, že svou práci si udělám a když je třeba, udělám i něco navíc. Teď jsem moc ráda, že jsem souhlasila, aby Tě usadil u mě. Známe se jen pár hodin a přesto na mě působíš hrozně spolehlivým dojmem. A moc se mi líbíš,“ uzavřela svůj monolog.
         Právě nám nesli jídlo. Oba jsme si dali smažený sýr. A musím uznat, že to byl jeden z nejlepších, které jsem mimo domov jedl. Jedli jsme mlčky. Hlavou mi probíhaly různé myšlenky. Většinu času jsem hleděl do talíře, ale občas jsem se podíval i naproti do těch krásných očí. Připadalo mi zvláštní, že vždy, když jsem se na Moniku podíval, se ona asi po vteřině podívala na mě. Naše pohledy jsme vždy doprovodili lehkým úsměvem. Dojedli jsme a objednali si další pití, samozřejmě nealko.
         Na kraji stolu jsem měl připravenou peněženku, že zaplatím útratu. Náhle jsem cítil dotek na vnitřní straně stehna. Lekl jsem se a shodil peněženku na zem. Když jsem se pro ni ohnul pod stůl, mimoděk jsem se podíval k Monice. Málem jsem spadl pod stůl. Byla naostro. Měla na sobě jen lodičky, punčochy a šaty. Jinak nic. Schválně seděla tak, abych při tomto pohledu viděl její rozkrok. Došlo mi, že to na mě nachystala. Pochopil jsem, že ranní scéna bude mít ještě pokračování, a to brzy. Monika se evidentně bavila.
         „To mě mohlo napadnout, že půjdeš takhle,“ lehce jsem zakroutil hlavou s mírným úsměvem na rtech. Ten pohled pod stolem mě rozdráždil a boule v kalhotách se zvětšovala. Už to začínalo být nepříjemné.
         Objevil se číšník s připraveným účtem. Zaplatil jsem útratu a nastal okamžik, kdy se musím zvednout od stolu. Bylo mi jasné, že Monika zůstane sedět o pár vteřin déle, aby si vychutnala ten pohled na bouli v mých kalhotách. Dopřál jsem jí ho, co by se holka taky nepobavila.
         Sotva jsme vyšli z bistra, zavěsila se do mě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Volným krokem jsme se vraceli do školy. Když jsme se k ní blížili, viděl jsem strejdu, jak z ní vychází a jde opačným směrem k menze. Naštěstí nás neviděl. Nevím, co by si pomyslel, kdyby mě takhle spatřil zblízka. Monika viděla, že sleduji, jak se vzdaluje.
         „Mohli jsme tady být tak o minutu dřív,“ pronesla. Chtěla mě pozlobit, jak se později přiznala.
         „Ba ne, načasování je dokonalé. Strejda bude zpátky sotva dřív jak za 40 minut. Párkrát jsme spolu v menze byli, tak mám představu, jak dlouho mu to asi trvá.“
         „No když říkáš, že to načasování je dokonalé, tak toho využijeme, ne?“ zeptala se Monika a v očích ji hrály ohníčky.
         Náhle jsem měl dojem, jako by mi v hlavě cvaklo. Teprve teď mi to došlo. Všechno, co se dnes událo, do sebe zapadalo jak ty příslovečné kamínky do mozaiky. Monika a strejda byli domluveni. Strejda věděl, že pořád nemůžu najít ženskou a rozhodl se mi pomoct. Pomyslel jsem si, že Monika to tedy vzala hodně zpříma.
         „Vidím, že Ti to došlo,“ řekla a ušklíbla se. Četla ve mně jak v knize. Litoval jsem, že jsem nedokázal udržet „poker face“. Lehce jsem ji plácl přes zadeček, to jsem nemohl nechat jen tak. Rozběhli jsme se ke škole. Najednou jsme měli strašně naspěch.
         Ke kanclu jsme vyjeli výtahem. Byla to ta nejrychlejší cesta. Přeběhli pár metrů a už za námi zaklaply dveře předpokoje strejdovy pracovny. Monika je pochopitelně zamkla. Hned ze sebe shodila šaty a pomáhala mi zbavit se mého nyní zbytečného oblečení. Oba jsme bezpečně věděli, co chceme. Pravda, slipy šly sundat obtížně – můj klacek byl nalitý a připravený k akci, ale podařilo se. Během pár okamžiků na nás nezůstalo nic, ani ty punčochy a ponožky. Přitiskli jsme se k sobě a naše jazyky rozehrály bouřlivého francouzáka. Ne ale nadlouho. Žalud se otíral o její pysky a cítil jsem, že za okamžik naše těla splynou v jedno. Monika vyskočila na stůl, lehla si a doširoka rozevřela nohy.
         „Tak pojď dovnitř,“ pozvala mě. „A můžeš to do mě nastříkat. Beru prášky, tak se nemusíš bát,“ dodala.
         Už se chvěla nedočkavostí a vzrušením, bylo i vidět, jak je vlhká. Už jsem na nic nečekal, přidržel ji za boky a prudce ho zarazil do její jeskyňky. Vyhekla tak nahlas, až jsem se polekal, že nás někdo uslyší.
         „Psst,“ zasyčel jsem ji do ucha.
         „Ty dveře jsou zvukotěsné. Dělej, protáhni mi ji!“ skoro křičela.
         Začal jsem přirážet. Nejdřív jsem ji jen pozvolna šoustal, za chvilku jsem ale zrychlil. Moje ruce se zároveň přesunuly na její prsa a věnovaly se jim. Občas jsem v ní zůstal pár vteřin zaražený až po kořen. Netrvalo snad ani minutu a Monika se roztřásla v orgasmu. Zatímco ten její pomalu odezníval, já cítil, že za chviličku budu na vrcholu. Dvakrát jsem ho do ní zarazil hodně prudce. Možná ji to i zabolelo, ale její reakci jsem nevnímal. Při druhém přírazu jsem cítil známé zaškubání ve varlatech. Zarazil jsem ho do ní až po kořen a zůstal v ní. Napumpoval jsem do ní celou dávku. Cítil jsem, jak část z toho, co jsem ze sebe dostal, vytéká ven. Další část se dostala ven zároveň s tím, jak jsem ho vytahoval. Neměl už takovou velikost a tuhost, jako když jsem ho do ní zasouval.
         Monice to ale nestačilo. Bleskově seskočila ze stolu, otočila se a vystrčila zadeček. Ten pohled mi stačil a klacek se okamžitě začal stavět. Nasadil jsem ho k zadní dírce. Než stačila Monika jakkoli zareagovat, lehce jsem zatlačil a žalud do ní vnikl. Nahlas vzdychla. Pomalu jsem ho do ní zasouval. Když už jsem v ní byl celý, Monika se postavila a sevřela mi ho. Byl jsem jako uvězněný, vydaný na milost a nemilost. Pak udělala něco naprosto nečekaného – otevřela šuplík stolu, sáhla kamsi dozadu a vytáhla robertka. Bez váhání si ho zastrčila do pičky. Cítil jsem, že se doposud relativně volný prostor rapidně zmenšil. Nevydržela to dlouho. Jak se tím robertkem šukala, přivedla k vyvrcholení nejen sebe, ale i mě.

         Měli jsme toho oba dost. Monika natočila hlavu a já ji zezadu políbil. Chvíli jsme tak zůstali.
         „Lásko, nic ve zlým, ale je čtvrt na dvě,“ oznámila mi sladkým hlasem. „Nedá se nic dělat, sprchu tu nemám, tak si musíme poradit jinak,“ a táhla mě do kuchyňky za závěs. Nouzově jsme se umyli, abychom nějak přežili odpoledne.

         Když jsme odpoledne skončili a chystali se odejít domů, dorazil i strýc. Předložili jsme mu výsledky naší práce. Strýc to všechno jen přeletěl očima a spokojeně pokýval hlavou.
         „Moniko, Pavle, moc vám děkuju. Ani netušíte, jak jste mi pomohli.“
         „No jo,“ zabručel jsem, „jenom to s tou chválou nepřeháněj. Já na ni nejsem moc zvyklý,“ a podíval se na strejdu. Ten se mi zadíval přímo do očí: „Proto jsi odešel?“
         „Taky proto, mimo jiné,“ odpověděl jsem.
         Strýc pokýval hlavou: „Tak fajn, zítra se tu zase uvidíme. Pavle, ještě něco. Půjdeš se mnou večer na koncert?“
         „Jo, půjdu. Už jsem na něm nebyl pořádně dlouho.“ Věděl jsem, že strýc má rád vážnou hudbu.
         „Já jdu ještě něco zařídit. Vy oba už můžete jít.“ S těmito slovy nás nechal o samotě. Monika celý náš rozhovor sledovala. Chtěl jsem už odejít, ale zadržela mě: „Nepočkáš na mě chvilku? Myslím tady,“ upřesnila, „ještě bych něco potřebovala.“ Zamkla a převlékla se. Tentokrát byla převlečená rychle. Společně jsme šli chodbou k východu. Cestou se mě Monika zeptala, jestli bych nebyl tak hodný a nehodil ji domů, že večer někam jde a už trošku pospíchá.
         „Klidně, pokud to není někde u Ústí,“ usmál jsem se.
         „Ne, je to tady v Praze.“
         Došli jsme k mému autu. Monika nasedla a uvelebila se.
         „Sedí se tady pěkně pohodlně,“ poznamenala.
         „Však to je taky auto na dlouhé tratě.“
         Řekla mi adresu. A prý ať ukážu, jak znám matičku Prahu. Pochopil jsem, že ji strýc o mě řekl ještě víc, než jsem si původně myslel. Naštěstí bydlela v oblasti, kterou znám hodně dobře. Úmyslně jsem zvolil neobvyklou, ale přesto rychlou cestu k ní domů. Nejdřív vypadala zmateně, kam ji vezu, ale potom se jí tvář rozzářila úsměvem: „Dostals mě. Pan profesor měl pravdu. Znáš Prahu hodně dobře.“ Nevyvracel jsem jí to, ale sám jsem dobře věděl, že to není tak úplně pravda.

         Ke strejdovi domů jsem přijel akorát tak, abych se na hodinu natáhl a zdříml si. Už když jsem přišel, bylo slyšet, že strejda „přemýšlí“ také. Zazvonění budíku mě probralo. Za půlhodinku jsme vyjeli.

         V předsálí koncertního sálu mě čekalo překvapení. Když jsme u bufetu popíjeli mattonku, znenadání se za mými zády ozval známý hlas: „Dobrý večer.“ Otočil jsem se a málem jsem spadl ze stoličky. Stála tam Monika. Na sobě měla nádherné bleděmodré šaty. Strýc ji viděl podstatně dřív než já. Mnohem později se přiznal, že jí prozradil, kam jdeme. Bylo na něm vidět, jak se baví. Už dlouho jsem ho tak spokojeného neviděl. Naposledy když teta byla ještě tady a zdravá. Tehdy naše zábava ve třech byla opravdu moc fajn.
         „Ahoj Pavle,“ zlehka se ke mně přivinula a objala kolem pasu. Podívala se na strejdu: „Šéfe,“ tohle familiární oslovení jsem od ní slyšel poprvé, „můžu si Pavla na chvilku půjčit?“ Přikývl. Poodešli jsme bokem, kde nebylo tolik lidí.
         „Stalo se něco?“ zeptal jsem se a kdesi v hloubi jsem měl obavy, co jsem provedl.
         „Mám jedno přání.“
         „Jaké?“ vypadlo ze mě a čekal jsem, co to bude.
         „Chtěla bych, abys dnešní noc strávil u mě.“
         Musel jsem se opřít o sloup, který stál za mnou. Pochopil jsem, proč si mě Monika odvedla tak bokem. Kdyby to neudělala, asi bych ve svém okolí budil dojem, že se mi udělalo špatně.
         „To myslíš vážně?“ Lepší odpověď mě v ten okamžik nenapadla.
         „Ano, myslím to vážně. A aby sis nedělal zbytečné starosti, tak pan profesor, “ kývla směrem ke strejdovi, „o tom ví,“ sebrala mi jakékoliv námitky. Jako v mrákotách jsem ji nabídl rámě a vraceli jsme se k baru, kde jsme vyzvedli strejdu a všichni pak společně zamířili do sálu.
         Nepamatuji si, co bylo na programu. Vím jen, že mi ta hudba byla velice příjemná. Tehdy jsem netušil, že s klavíristou, který na tom koncertě hrál sólový part, se o pár let později poznám osobně při týdenním relaxačním pobytu v jedné vesnici v našich horách a že jeho manželku jsem na stejném místě před pár lety už poznal.
         O přestávce, když si Monika odskočila na toaletu, jsem na strejdu uhodil, co to na mě s Monikou upekli. „Pavle, já vím, že jsi sám. Moc dobře vím i to, že Tě to štve. Neptej se mě, odkud to vím, ale je to fakt, ne?“ Přikývl jsem.
         Strejda pokračoval: „A Monika mi prozradila, že se jí moc líbíš. Tak to nepokaz.“
         Monika se mezitím vrátila. Strýc to rychle dokončil:
         „Půjdu domů pěšky, potřebuju se projít. Vždyť jsem celej den zavřenej.“ A ke mně dodal: „jestli u ní zůstaneš na noc, pošli esemesku.“

         Po závěrečném aplausu jsme vycházeli ze sálu. Před vchodem nám strejda podal ruku a se slovy: „Uvidíme se zítra,“ se otočil a vydal se domů. Monika se o mně opřela. Chytl jsem ji kolem pasu.
         „Nemá to lehký,“ řekla, dívajíc se za ním. „Nastoupila jsem k němu jen pár týdnů předtím, než jeho žena odešla,“ a ukázala k nebesům.
         „Já vím,“ odpověděl jsem tiše, „divím se, že z toho nezešílel.“
         Pomalu jsme se otočili a zamířili k autu. Cesta k Monice domů proběhla v klidu. Ani jednomu z nás nějak nebylo do zpěvu. Před domem, kde Monika bydlela, jsem zastavil. Pomohl jsem jí vystoupit. Odemkla branku, otevřela a otočila se ke mně.
         „Tak nezlob a pojď dál,“ pozvala mě. Pochopil jsem, že svou nabídku myslela vážně a že tedy dnešní noc strávím tady. Vytáhl jsem z auta tašku, kterou v něm vždycky vozím a v níž jsou nejnutnější věci.
         Zavedla mě do obýváku. „Hned jsem zpátky,“ oznámila a někam zmizela. Zpátky byla opravdu hned. Nejen že se stihla bleskově převléknout, ale ještě nesla láhev vína, skleničky a něco na zub.
         Vytáhl jsem mobil a podíval se jí do očí. Přikývla. Poslal jsem strejdovi esemesku: „Zůstanu u Moniky. Dobrou noc.“
         Otevřel jsem víno a oběma nám nalil. Připili jsme si. Monika sáhla po jednom z ovladačů, které ležely na stolku před pohovkou, ve které jsme seděli. Z reproduktorů se začala linout taneční melodie. „Pojď, prosím,“ řekla hlasem, který nějak nepřipouštěl odpor. Uprostřed obýváku mi dala ruce kolem krku. Já ji objal kolem boků a pomalu jsme začali tančit. Nejdřív to byly jen ploužáky, ale pak přišel valčík. Byla to pro mě nečekaná změna, ale vypořádal jsem se s ní rychle. Blahořečil jsem své expřítelkyni, která měla tu trpělivost a aspoň valčík mě naučila tak, jak se tančit má. Valčík dozněl a my opět změnili rytmus na ploužák. Monika si položila hlavu na mé rameno a vychutnávala si ty chvíle. I já jsem si je vychutnával. Nevím, jak dlouho jsme tančili, než jsem si uvědomil, že je tady ticho. Nějak nám to nevadilo, během tance jsme se jeden druhému dívali do očí. Když jsem si konečně všiml toho ticha, Monika se rozesmála:
         „Čekala jsem, kdy si toho ticha všimneš.“
         „Ta melodie ploužáků je strašně návyková. Pořád mi zní v uších.“
         „A copak Ti v nich ještě zní?“ zeptala se.
         „Tvůj hlas,“ odpověděl jsem popravdě. „Je nádherný.“
         Sedli jsme si zpátky na pohovku. Monika znovu sáhla po ovladači a tentokrát se místnost rozezněla písničkami. Byly to všechno staré známé hity, nejen filmové, folk a country, ale nechyběly ani lidovky. Něco mi na nich bylo divného, ale nemohl jsem přijít na to, co to je. Pro mě, kluka z Moravy, byl nádherný zážitek slyšet třeba „Beskyde, Beskyde.“(Neznáte? Škoda. V kraji kolem Vsetínských vrchů a Moravskoslezských Beskyd ji zná spousta lidí.) Neodolal jsem a začal jsem si je zpívat taky. Monika se po chvilce přidala. Náhle jsem zmlkl, zatímco písničky zněly dál.
         „Copak,“ zeptala se, ale v očích ji hrály ohníčky.
         „Já si říkal, co je na nich zvláštního. Na tom cédéčku je tvůj hlas.“
         Přikývla. „Jo, jeden kamarád mi ty cédéčka udělal. Celkem asi deset.“
         Znovu jsem naplnil skleničky. Přiťukli jsme si, upili. Pohled z očí do očí, který následoval, říkal vše. Chci tě, chci tě tady a teď, říkaly naše oči.
         Naše rty se setkaly ve vášnivém polibku. Mnohem vášnivějším, než jaký jsme si dali ráno ve škole. Jeden druhého jsme rychle zbavovali kousků oblečení. Během chvilky na nás nezůstalo vůbec nic, ani ty ponožky.
         Za stolečkem, na kterém stály naše skleničky a láhev s ubývajícím vínem, byla hebká předložka. Upoutala mou pozornost už v okamžiku, kdy jsme sem vešli. Monika mě na ní položila na záda a přejížděla mi po hrudi svými ňadry. Její prsty také nezahálely. Prozkoumávaly mé tělo po celé jeho ploše. Penis mi začal rychle tvrdnout a zvětšovat se. Monika už musela být dole pořádně vlhká, protože mi jej jen dvakrát lehce objela jazykem, přidržela si jej a plnou vahou se na něj na jeden zátah nabodla. Začala na něm jezdit. Nechal jsem ji, ať si tempo určuje sama. Přejížděl jsem jí po hrudi, bral ňadra do dlaní a prsty se věnovaly bradavkám. Žmoulaly je, tiskly a popotahovaly. Snažil jsem se, aby ji nic z toho nebolelo. Buď tomu opravdu tak bylo nebo dokázala tu bolest skrýt. Možná ta bolest byla překryta, protože za chvilku na mě jezdila v šíleném tempu a její prsa, ač pevná, lítala nahoru a dolů. Občas zpomalila, čas od času se i zastavila, abych se hned neudělal. Dokázala skvěle odhadnout, kdy má to tempo změnit.
         Rozjela další, nevím už kolikáté kolo. Tentokrát ale v tom zběsilém tempu nepřestávala. Objevily se první potůčky potu. Bylo zřejmé, že do toho vkládá dost energie. Náhle se zastavila a zalomila se dozadu. Přitom z ní můj klacek povyjel. Zkřížil jsem jí za zadečkem nohy a prudce přirazil. Oba jsme zařvali jako raněná zvířata a současně námi projela vlna orgasmu. Oba jsme se zvedli do mostu a tlak mého penisu na její citlivá místa to vše ještě umocnil.
         Když vyvrcholení opadlo, stulili jsme se k sobě. I když můj penis byl už povadlý, přesto jsem stále zůstal v ní. Cítil jsem tlak jejích ňader na svých prsou, cítil jsem hroty jejích bradavek a cítil jsem i bušení jejího srdce. Hlavy jsme měli opřené o rameno partnera. Monice se najednou začaly drát do očí slzy a za chvíli jí už tekly proudem.
         „Co je, Moni? Stalo se něco?“ zeptal jsem se.
         Přikývla: „Jo, stalo se,“ odpověděla, stále vzlykajíce, „nikdy jsem něco tak krásnýho ještě nezažila.“
         „A kvůli tomu brečíš?“
         „Taky, ale nejen kvůli tomu. Pavle, musím Ti něco říct.“
         Nepřerušoval jsem jí, protože jsem tušil, že to, co mi chce říct, neříká jen tak někomu na potkání, že to má ukryto někde hodně hluboko. Podal jsem jí kapesník, vysmrkala se, otřela si oči a spustila:
         „Že nejsem panna, to víš už od rána. Neudělal mi to ale žádnej kluk. Ještě na gymplu jsem si to udělala sama. Byla jsem pitomá. Všechny holky se bavily, jak která o panenství přišla. Myslela jsem si, že jsem poslední ze třídy, která o to ještě nepřišla. Že si dobrá třetina z nich vymýšlela a ve skutečnosti byly stále panny, to jsem se dozvěděla až později. Zjistila jsem, že se mi líbí holky. Byla jsem vzrušená, když jsme se převlíkaly při tělocviku. Když jsme měli plavání, tak to taky byla síla. Když si vezmeš, že se předtím, než do toho bazénu vlezeš, máš se nahý osprchovat… A některé se i sprchovaly ve dvou. Jen ve škole, samozřejmě. Podle pohybů bylo jasné, že sprchování nebylo to nejdůležitější, co je zajímalo. A já se přidala. Smůlu jsem měla v tom, že spolužačka, se kterou jsem se takhle dala dohromady byla skutečně na holky. Ne jenom jako. Taky v kolektivu byla takový samotář. Naštěstí se hodně dobře učila a tak ji ostatní dali pokoj, protože věděli, že jim dokáže napovědět. Průser pro půlku třídy tehdy byl, když si zlomila nohu a byla měsíc doma,“ usmála se při vzpomínce na léta dávno minulá. „Kantoři se divili, co to s námi najednou je. Dřív div ne premianti a najednou je trojka slušná známka. Sama nevím, jestli se jim to někdy doneslo. Bydlely jsme kousek od sebe a tak jsem pochopitelně dostala za úkol za ní chodit a dát ji zápisky. Její rodiče byli zaměstnáni podnikáním a o nás se nikdy moc nestarali. A my toho využívaly. Za ten měsíc, co byla doma, jsme se poznaly dokonale. Myslím intimně. Věděly jsme, co se té druhé líbí a co ne, poznaly jsme naše hranice. Maturovaly jsme vedle sebe, já šla vždycky hned za ní. Rozdělily jsme se až na vejšce. Ona to zabalila po prvním semestru. Vůbec nevím, co se s ní stalo, od té doby jsme se neviděly.“
         Znovu se jí objevily slzy. Utřela si je a pokračovala:
         „Druhý semestr mi dal zabrat nejvíc. Pořád jsem si myslela, že jsem taky lesba. Ve duháku k nám ale přišel kluk, za kterým jsem se otočila. Až po pár týdnech, když jsem byla kdesi pryč, jsem si uvědomila, že tady něco nehraje. Kdybych byla lesba, tak by mě ten kluk nepřitahoval jak magnet. Byl už ale zadaný. Když se to rozneslo, půlka holek v ročníku to obrečela. Já taky. No a po škole jsem nepotkala nikoho, kdo by mi padl do oka. A chceš vědět, jak to doopravdy bylo u Tebe?“
         Přikývl jsem.
         „Pan profesor mi dal Tvou fotku, abych Ti mohla připravit průkazku. Všiml si, jak jsem se na ni podívala. Zeptal se mě, jestli se mi líbíš. Přikývla jsem a dodala ‚moc‘. Nedokázala jsem zalhat.“
         Podívala se na mě těma svýma nádhernýma očima. Nyní jsme v nich ale viděl něco jako smutek. Ne, nebyl to smutek, byl to strach.
         „Ty se bojíš, že se teď zvednu a nechám Tě tu samotnou?“ zeptal jsem se jí. Znovu se rozbrečela.
         „Jestli chceš, Pavle, klidně běž. Nebudu Ti to moci vůbec vyčítat…“ Dál jsem ji ke slovu nepustil.
         „Blázínku, jak si to můžeš jenom myslet? Zůstanu tady přes noc s Tebou.“ Bylo víc důvodů, proč tu zůstat, ani jeden, proč bych měl odejít. Pevně jsem ji přitiskl k sobě. „Pojď, půjdeme se osprchovat a spát. Zítra nás zase čeká práce,“ zvedl jsem ji a zamířili jsme do koupelny pod sprchu.
         Když jsme se osprchovali a Monika se užuž chystala vypnout vodu, znovu námi projela touha, aby naše dvě těla splynula v jedno. Bleskově si klekla a svým hbitým jazykem a neméně šikovnýma rukama mi ho v rekordně krátké době opět uvedla do potřebné tvrdosti. Vstala a bez nejmenších problémů mi jednu nohu opřela o rameno.
         „Dneska naposled, prosím. A asi si dáme pár dnů pauzu, teď bych to měla dostat,“ pronesla pokorně.
         Zasunul jsem ho do ní a rytmicky přirážel. Občas jsem změnil rytmus, aby to nebylo tak monotónní. Po chvíli jsem ho do ní párkrát za sebou zarazil hodně prudce. Výsledek byl přesně takový, jako jsem potřeboval – její další orgasmus. Vůbec mi teď nevadilo, že k vyvrcholení dospěla jen Monika.

         Závěrečná sprcha. Měli jsme už toho dnes opravdu dost. Málem mi vypadly oči z důlků, když si jakoby nic zavedla dovnitř tampón. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do jejího (pro dnešní noc našeho) pokoje. Z posledních sil na sebe navlékla noční košili, já trenýrky a v objetí jsme spolu usnuli.
         

                   Bob