Upozornění: Než začnete číst tuto povídku, tato a předchozí povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.
Upozornění: Než začnete číst tuto povídku, tato a následující povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.
Je ráno. Mizím z ložnice. Je tak časně, že se dům teprve začíná probouzet. U schodů stojí mládenec, co tu celou noc hlídal. Druhý je dole pod schody. Slyším ho tam přecházet.
Jdu do kuchyně. Farah přichází do místnosti, za malou chvíli po mě. Je tak časně, že slunce ještě není nad obzorem. V místnosti je ještě pološero. Posadíme se proti sobě.
„Tak jak to bude dál?“ Ptám se jí, potichu.
„No, jsi vlastně skoro paní domu. Určitě přijde Melik a všechno ti řekne. Protože pán nemá paní a pochybuji, že si teď, když jsi tu, nějakou najde, je to všechno na tobě. Znám ho od narození, a znala jsem jeho otce. Pochybuji, že si nějakou nevěstu najde. On ji nepotřebuje. Je druhý nejbohatší ve městě a případný sňatek by mu spíš uškodil, než pomohl. Pokračuj takhle dál a buď v klidu.“
„Chceš s něčím pomoct?“ ptám se Farah.
„Uvědom si konečně, kdo jsi. Přeci mě nemůžeš pomáhat a navíc, za chvilku přijdou ostatní a zatopí. Pěkně zalez do komůrky. Nech si přinést trochu vody a umyj se. Aisa ti přinese jídlo z dolní kuchyně a pak k tobě určitě přijde Melik a on ti všechno další poví.“
„Myslíš, že můžu jít dolů?“
„Jasně, nejsi ve vězení. Má to jen nějaké omezení, ale to se dá překonat. Když někam půjdeš, jen to řekneš strážnému, aby věděl, kde jsi. Ostatně Melik ti to poví sám.“
Přichází Aisa. Je to malá holka a od včerejška moje služka. Pořád to nějak nedokážu vstřebat.
Jdu k sobě. Aisa jde, jak ocásek tři kroky za mnou. Tohle si asi budeme muset vyjasnit. Komůrka se leskne čistotou. Aisa si dala práci. Podlaha z dlaždic, se jen leskne. Sednu si na stoličku. Děvče zůstává stát u dveří.
„Pojď sem!“
Přichází na tři kroky, přede mně. Maličko se ukloní.
„Sedni si!“
„Ano, paní.“ Neposadí se na druhou stoličku, ale poklekne a pak se opře prdelkou o paty. Klasický posed od nás.
„Odkud jsi?“
„Odtud paní.“
„Jak odtud?“
„Narodila jsem se tu paní.“
To paní, mě tak trošku rozhazuje. Nevím pořád, jak se chovat. Nechávám to tedy bez nějakého komentáře. Snad se to časem nějak srovná.
„A tvoje matka?“, o otci se nemusím moc dělat iluze. Buďto je to jeden z ošukávačů a nebo někdo z místních mládenců. Nějaký mládenec mi připadá víc pravděpodobný. Kdyby ji dítě udělal ošukávač, byla by už určitě někde prodaná. Na pána to nevypadá. Farah by mě sem nešoupla jeho dceru. Tutově to je dcera některého z těch kluků, co tu hlídají. Přeci jen, jsou to taky chlapy.
Jsem trochu mimo, Trošku jsem se zamyslela a ušlo mi, co mi odpovídá. Vnímám ale, že její matku před časem koupil pán, ale neposlal ji na statek s ostatními. Zůstala tady v domě.
„Odkud pochází matka.“
„Je z Alexandrie, paní.“
Nevím, co je Alexandrie, ale už vím, koho se na to zeptat. Posílám ji dolů pro vodu. Potřebuji se pořádně umýt. Pořád vnímám to noční řádění na svém těle. Pak ji pošlu dolů, pro snídani. Nepotřebuji, aby se na mě dívala, když se myji.
Trošku mě zarazí, když si z police bere dvě misky. Pak si uvědomím, že si svoje jídlo asi neponese v dlani.
Pořádně se umyji. Nejen ksichtík, ale hlavně dole. Tam je to zapotřebí zdaleka nejvíc. Stačím se i utřít a je tu Aisa se snídaní. Dvě placky a miska kaše. No miska, vrchovatá miska. Džbánek studené vody a pohár se bleskově objevují na stole. Aisa mizí venku. Má přede dveřmi takové sedátko. Pokud bych ji tu v místnosti, nechtěla mít, sedne si tam venku a čeká.
Poprvé se pokouším jíst s lžící. Je to boj. Ještě, že tu jsem sama. Občas se trefím do nosu, ale to se časem podá. Prsty pořád nesou sousta do úst.
Jedna placka mi stačí. Půl misky kaše taky. Placku si dávám na polici, do další misky. Vezmu si ji během dopoledne. Kaši už doopravdy nemůžu.
Zavolám Aisu. Ta drží v ruce ještě půlku placky. Misku má prázdnou.
„Chceš ještě?“
„Podívá se na mě tázavě, ale pak přikývne.“
„Podám ji svou misku“
Váhavě si ji ode mne bere. Kývnu hlavou, ať se do toho dá.
„Sedni si k tomu.“
Poklekne jako předtím a zručně nabírá do přehrnuté placky kaši. Za chvilku je kaše pryč. Nevím, kolik dostala, ale tohle ji přišlo vhod.
Bere nádobí a odchází ho umýt. Za chvilku je zpátky a odnáší vodu. Venku na chodbě je taková výlevka, do které se tahle voda lije. Asi to stéká do zahrady, která je vedle. Nahoru se ale musí všechna nosit ve džbánech. Nejen ke mně, ale hlavně do kuchyně a na koupel k pánovi. To moc dobře znám.
Musím si ulevit. Latríny jsou dole a tak musím jít poprvé dolů. Mám docela obavu, jak mě přijmou. To bude keců.
Mládenci co stojí v patře u schodů, říkám, že si jdu jen ulevit a budu zpět za chvilku. Přikývne hlavou a nechá mě jít. Nikdo se mnou nejde. Jsem naprosto svobodná a v rámci domu si můžu dělat, co chci.
Na dvoře je to jako obvykle. Jiné je jen to, že mě všichni zdraví ještě než k nim stačím dojít. Bleskově se hrnu k sedátku. Konečně se můžu uvolnit. Už mě bolelo břicho. Naposledy jsem byla před večeří. Ještě, že jsem celou dobu nic nepila.
Tak fofrem umýt u pramene a hned nahoru. Něco mi říká, že se tu nemůžu jen tak zdržovat.
Nahoře v patře už se strážným mluví Melik. Když k nim stoupám nahoru, přeruší rozhovor a jde proti mně.
„Pojďte se mnou!“
Otáčím se a jdu poslušně za ním. Procházíme přes dvůr, do druhé budovy. Jdeme po dřevěných venkovních schodech do patra. Vcházíme přes chodbičku, do další místnosti. Obrovská místnost skoro přes celé patro. Všude police a svitky papiru. Ohromeně zůstávám stát. Uprostřed je velký stůl. Posadí mě na stoličku a začne povídat. Náš rozhovor trvá dlouho a končí těsně, před polednem.
Jsem z něj silně zmatená. Uvědomuji si, že to, co mě čeká, silně přesahuje mé momentální chápání. Můžu prakticky všechno a mám taky hromadu povinností. Než je vyjmenuje, už zapomínám, o kterých mluvil na začátku.
Zítra dopoledne dorazí pánovo felčar. Pořádně mě prohlédne a doporučí, co mám dělat, abych nebyla v nejbližší době, v očekáváni. Pak mě bude každý týden kontrolovat. Kdyby se mi cokoliv nezdálo, smím o tom mluvit jedině s ním a nebo s Farah. V žádném případě ne, s Aisou.
Také si musím zítra, vybrat za sebe náhradu. V obsluhující čtyřce, teď jedna chybí a musí se doplnit.
Tak tohle vím. Jen si nedokážu představit, koho mám vybrat.
Když nebudu moct být u pána, a to bych měla podle sebe už vědět předem, musím den před tím vybrat z uvedené čtyřky, kdo mě zastoupí.
Přemýšlet nad tím, že mě dotyčná může vystrnadit, je momentálně bezpředmětné. Melik, jak sám říká, byl proti tomu, aby si mě pán vybral tak brzy, ale stalo se. Nyní pevně věří, že jeho pán udělal správnou věc.
Ptám se, jak se pán jmenuje. Konečně se tedy dozvídám, že jméno toho, který mě před skoro rokem koupil je Markus Dalmatius Probus.
Dále se dozvídám, že od zítřka se budu každý den dopoledne učit latinsky a řecky a aby se to nepletlo ještě féničtinu, to je místní jazyk, kterým se tu v oblasti Kanaánu hovoří. Tedy féničtinu nejdřív a podle toho, jak mi to půjde, tak ty další. Hlava se mi z toho točí. Můj jazyk kterým mluvím je egyptština a není mi tu moc platná, ale budu ji, podle toho co říká, určitě potřebovat.
Nesmím prozatím vycházet ven mimo dvůr. Když se nad tím podivím, že otroci přeci nesmí jít ven, podívá se na mě s úkosem a odpoví mi, že přeci od včerejška nejsem otrok.
Tak tohle mě vyrazí dech.
Uvědomuji si, že je to ohromná hromada věcí, co musím. V podstatě je to všechno od jídla a pití, včetně toho, co se bude vařit. Holky pro pána, taky se starat o zábavu. Určovat služby v horní kuchyni. Běžné nákupy v tržnici se naštěstí nekonají. Musím jen nahlásit den předem, co se má z jakého statku přivézt. Pán má tři. V každém se pěstuje něco jiného. Doteď to dělala Farah, ale ode dneška je to moje povinnost. Ty statky pojedu v nejbližší době navštívit. Začínáme už zítra. Nejen proto, abych je poznala, ale také, vybrat moji nástupkyni. Musím vybrat jednu z těch holek, kterou ještě neměl v pařátech Ismail.
Tak tomuhle věřím. Trošku mě to děsí, ale uvidíme. Uvědomuji si, že na pole zpět, nechci ani náhodou. Pro to udělám cokoliv.
Aisa bude pro mě pracovat ráno. Pak půjde do pánovy kuchyně a odpoledne mi pomůže připravit se na večer. Já sem, k Melikovi, přijdu po snídani. Budu se učit do oběda. Na oběd půjdu podle toho, jak pán bude chtít, buď k němu a nebo u sebe. Pokud mě nebude potřebovat, naklušu odpoledne znovu sem a budu se učit a nebo se mám prospat na večer. Vždycky musím říct stráži, kam jdu. Tisíc a jedna povinnost. Nakonec se mě ptá, co bych měla za přání. Docela se vykulí, když mu řeknu, co chci.
„Jednu lžíci pro Aisu.“
„To není problém, dál?“
„Kde leží Alexandrie?“
„Na pobřeží u moře, v Egyptě, okraj delty Nilu. Římská správa včetně legie. Velké město. Proč to chceš vědět?“
„Aisy matka prý odtud pochází, a učila ji svou řeč. Proto obě mluvíme stejně. Jen jsem chtěla vědět kde to je.“
„Odkud jsi?“
Lahun, pane.“ Tak tohle mi uklouzlo.
Melik se zamračí. „Už nikdy….“
Dám si ruku před pusu a skočím mu do řeči. „ Já vím, už se to nestane.“
Rozbaluje velký papirus. Chvilku ho studuje a pak mi ukazuje na papiru, kterému říká mapa, místo.
„Odtud pocházíš a tady je Alexandrie. Je to tak deset dní pěšky. Mimochodem, pán tě koupil loni v Tanisu. To je tady.“ Ukazuje mi místo na mapě.
Nic mi to neříká, ale co, každý jsme odněkud. Zatraceně, co znamená deset!
Nakonec se Melik odhodlá k tomu, co by mi asi jinak neřekl. „Dejte si pozor, na dvě věci. Střídmost v jídle i pití. Mám na mysli pití vína. To jste do dnes neznala a někdy je s tím problém. Pán nechce žádnou baculku, takže pozor i na přežírání. A druhá věc je, nemyslet si, že jsi nenahraditelná. Pokud se budeš držet těchhle dvou jednoduchých rad, všechno bude v pořádku.“
Jsem mu nesmírně vděčná. Mluví mi do duše.
Jdu do pánova domu. Dozvídám se, že u něj je návštěva a nemám na něj čekat s obědem. Takže si posílám pro oběd Aisu. Ta přináší zase hromadu kaše s hustou polévkou. Kaše je tentokrát pšeničná s malými plátky masa. Tahle dávka se nedá sníst. Tohle musí přestat. Domlouvám se s ní, že bude nosit normální porce jako jsem jedla před tím. Žádné hloupost s přežíráním. Na stole se objevil starý džbánek s kytkou a mísa s ovocem. To mi přichází docela vhod.
Přichází Farah. Jsem zvědavá, co mi chce.
Je jen zvědavá, co mě Melik povídal. Když jí to vyprávím, trošku se zasní. Když se na ní podívám, uvědomuji si, že to musela být taky nádherná ženská. Dneska je sice stará paní, ale v obličeji a postavou, je pořád pěkná. Žádná taková, ta rozteklá mamina. Mám štěstí, že se rozpovídá.
Teď teprve, se dozvídám, dávnou historii pánova otce.
Kdysi před léty, otec mého pána měl místo tohohle dvora, jen zemědělskou usedlost. Oženil se s dcerou místního kováře a měl s ní dítě. Žena mu bohužel při porodu zemřela. Chlapec to přežil a měl se čile k světu. To mu zůstalo do dnes.
Je mi jasné, kdo ten chlapec je dnes.
Bylo zapotřebí, aby pole někdo obdělával. Původně byla ladem a obdělávala se jen malá část. Arabští obchodníci měli tenkrát množství otroků z Egypta. Prodali jim je římští legionáři. Pánovo otec koupil tehdy levně několik mladých otrokyň a otroků. Většina jich skončila na poli, ale tři holky, si nechal pro sebe. Vařily mu a posluhovali. Dva z otroků byli obzvlášť inteligentní. Jeden znal několik řečí a v egyptské armádě, zastával nějakou vysokou funkci. Byl nežádoucí a tak ho prodali Arabům, jako bezvěrce. Druhý měl neobyčejný dar v organizování. Dokázal podle hvězd přesně určit, kdy sít a kdy sklízet. Kdysi se plavil po moři. Uměl lámaně také několik řečí. Ta léta co uplynula, je trošku změnila. Jednoho znáš, jako Melika a druhého poznáš zítra. Jmenuje se Talés a pochází z Milétu, bude tě učit řeči. Má zajímavou zálibu. Pořád se v noci kouká na hvězdy. Melik je z Alexandrie. Talése vlastně taky znáš. Byl tenkrát v Tanisu.
Tak proto mě odpověděl Melik, naprosto bez problémů a na nic se nemusel dívat. A jméno Tanis, se mnou trošku škubne. Jasně, teď si vzpomínám. Když mě pán koupil, tak to byl druhý z těch staříků, který se mě ptal, odkud jsem.
„Co bylo s tebou?“
„Coby, jedna z těch otrokyň se mu líbila víc než ostatní. Měl s ní postupně pět dětí. Čtyři kluky a jednu holku.“
„Takže ti kluci kteří tu hlídají, jsou tvoji synové.“
„Tak nějak, dneska jsou to svobodní lidé, ale zůstávají tu.“
Uvědomím si, že jsou to vlastně pánovo nevlastní bratři.
„A ta tvoje dcera?“
„Je provdaná za jednoho obchodníka ve městě. Dodává nám nejlepší víno z celého světa.“
Tak takhle je to, Obě jsme měly vlastně štěstí. Ani si nemusím domýšlet, jak to bylo dál. Starý pán zemřel a na jeho místo nastoupil syn. Jeho vlastní rodina ho hlídá, vaří mu jídlo a všude ho doprovází. Spousta věcí se tím vyjasňuje. Farah se zvedá a odchází.
„Je Aisa tvoje vnučka?“
„Jsi vážně chytřejší, než jsem si myslela.“ To už ale říká, mezi dveřmi.
Farah sice odchází, ale za chvilku je zpátky. „Jdeš s pánem na zahradu. Pospěš si.“
Bleskové vyčesání vlasů a svázání do ohonu. Volné je mám, skoro do pasu. Ještě, že tu je Aisa. Pomáhá mi. Díky jí to netrvá moc dlouho. Když se hrnu, ze dveří. Pán už je na chodbě. Přicházíme ke schodům skoro stejně. Usměje se.
„Byla jsi v zahradě.“
Jen kroutím hlavou.
Otroci tam normálně nesmí. Jen určení dva, tam smí pracovat. Ti tam zase šuftí pořád, pokud tam není pán a nebo jeho návštěva.
Scházíme dolů a procházíme skrz jinak normálně zavřenou branku. Dostávám se do jiného světa. Roztodivné stromy a všudypřítomné palmy. Všude tráva a záhony s neznámými rostlinami. Cestičky vysypané pískem. Pro mě neznámý svět. Nejdeme po cestičce, ale couráme bosé nohy hebkou trávou.
Je odpolední horko. Pět kroků za námi jde Eva s košíkem. Nese v něm ovoce, džbánek s vínem a dva poháry. Míříme k altánku, který se objevuje u vysoké zdi. Pokládá košík na stolek. Chce vyndat prostírání, ale já poprvé v životě zasahuji.
„Stačí Evi, můžeš jít.“
„Ano paní.“
Mám po těle po tomhle oslovení, husí kůži. Eva bleskurychle mizí. Dveře na zahradu se zaklapnutím zavírají. Jsme sami.
Sedí na lavičce a dívá se na mě. Ten jeho pohled mě doslova pálí. Dívá se mi zezadu na prdelku, když vyndavám z košíku prostírání a opatrně nalévám červené víno. Stojím k němu zády.
Říkám si, že po mě vyjede. Mohla bych být Sibyla. Trvá to jen pár vteřin.
Je to boj. Vjede mi rukou, mezi nohy. Pokouším se víno nerozlít. Se zaťatými zuby, se mi to povede. Stačím jen tak tak, postavit džbánek a vnímám jeho palec pravé ruky v dírce. Žádné plížení po stehně, rabiják jeden.
Levou rukou mi jede pod látkou, po prdelce. Přitáhne si mě k sobě. Palec vyjíždí z pochvičky. Pozadu upadnu do jeho klína. Skrz slabou látku, cítím nadržené příro. Stojí mu jak býčkovi. Mizera jeden. Kdo by to do něj řekl? Ta noc mu nestačila. Jestli to takhle půjde dál, nevím jak to přežiji. To mě chce ušukat k smrti?
Vymaním se mu z objetí a stoupnu si. Otočím se k němu čelem. Sehnu se dolů. Chci se podívat, jak mu stojí. Mínění, že ho budu muset trochu dráždit je úplně scestné. Nalitý žalud a kamenný úd, trčí vzhůru.
Nohy má trochu roztažené a je pohodlně opřený zády o opěradlo. Usmívá se, jak sluníčko.
Nechci, aby mě lezli mouchy, po zádech a tak si nechávám oblečení na sobě. Jen rozvážu červenou tkanici kolem pasu. Přehazuji ji přes opěradlo lavičky. Stoupnu si, pak se na něj vyhoupnu a pomalu napůl dosednu. Rozjíždějící roztažené nohy mi zachytne oběma rukama. Pomalu se spouštím dolů. Musím na třikrát. Najednou to nejde. Žádná příprava před tím, je u mě problém. Musím se trošku vzrušit, ale pak je té vlhkosti tolik, že je to někdy na závadu.
Pomaličku si ho zatlačuji dovnitř. Nakonec je tam. Dá to práci. Ještě, že ho má jak kolík.Vnímám ho už skoro až na konci.
Kousek se zavrtím a zastavím se. Podívám se mu zblízka do očí. Uvědomuji si, že ten chlap je má zelenomodré. Zvláštní uhrančivá barva. Normálně jsem ho měla, většinou v noci. To na barvu očí, není moc vidět a nebo pokud to bylo za dne, většinou byl za mnou. Když už mě měl, i v jiné poloze, měla jsem jiné starosti, než koukat jaké má oči.
Nakloní se ke mně. Fantastické žhavé políbení na rty. Neudržím se a povolím skousnuté zuby. Jeho jazýček mi vjede do pusinky. Zavřu oči a nechám se od něj laskat.
Pouští mi nohy a bere za prdelku. Myslím si, že bude chtít šukat, ale on mě jen tak uchopí, abych mu nesjížděla. Posune si mě tak, aby byl zase, co nejdál. Příro má tvrdé, jako kus klacku. Občas se mu škubne, ale to je jen, reflexivní pohyb. Tohle nedělá schválně. Je jen tak nadržený, že se mu občas poškubává. Vezme mě za ohon vlasů, který se mi bimbá po zádech. Přitáhne mě dozadu. Musím se zaklonit. Nakonec jsem tak daleko, že se už nemůžu vrátit a položím se mu zády, na ruku. Pořád mi drží vlasy a nutí mě, abych měla zakloněnou hlavu. Levou volnou ruku, mi pokládá na ústa. Ukazováčkem přejede po mých rozevřených rtech a pomaličku sjíždí přes hrdlo mezi prsa. Přejede prsty ruky po levém a to samé udělá u pravého. Je to jemné zadrnkání mezerou mezi prsty o moje už naběhlé bradavky. Potom si mě přitáhne zase k sobě. Už na něj zase můžu.
Uchopím ho za hlavou a předkloním se k němu. Dám mu lehké políbení, na vousatou tvář a jedu k oušku. Rty ho uchopím za lalůček a pomalu ho vsaji do pusinky. Jemně držím a jazýčkem ho hladím uvnitř pusinky. Chvilku se nic neděje, ale pak mě pouští prdelku a bere si do rukou má prsa. Jemně je hladí a hýčká. Potom přechází na lechtivé a citlivé fafíčky. Jemně, ale doopravdy velice jemně je žmoulá. Když je začne popotahovat, neudržím se. Uvnitř se automaticky sevřu. Pouští mě je a znovu mě bere za prdelku.
Je mi jasné po noci, že to žmoulání uvnitř, si asi chce nechat na později.
Pořád ho ale držím rty za lalůček. Trošku jsem sebou škubla, když jsem se sevřela, ale teď se pokouším o něco nového. Nevěřila jsem tomu, že někteří chlapy reagují, i na ušní lalůčky. Tak teď si to můžu vyzkoušet.
Jemně stisknu zoubky k sobě a pomalu je posunuji proti sobě. Spodní zoubky doleva a horní doprava. Chvilku počkám a pak obráceně.
Okamžik se nic neděje, ale pak je to něco. Příro se ve mně, v několika vteřinách ještě víc napíná. Vnímám, že je jen kousek, od vyvrcholení. Pokračuji dál a v okamžiku, kdy si říkám, že bych ho měla nechat vydechnout, se vodopád ve mně spouští.
Neskutečná věc se stává skutečností. Musel bejt nadrženej, jako býk. Přeci jsem ho nedráždila nijak dlouho. Pouštím lalůček. Mohla bych mu ublížit. Uchopím ho za hlavou a přitisknu se k němu. Ruce přitisknu k sobě a sevřu si tak i prsa. Jeho nos i ústa mám mezi svými prsy. Kousek zakloním hlavu. Jeho přirození se uvnitř mojí pochvičky škube a napíná. Je opřený vzadu až na konci. Nevnímám tedy jeho výstřiky, ale jak do mě buší, musí to být záplava. Sevřená, si ho pevně uvnitř držím. V okamžiku kdy končí, je absolutně hotový.
Zhluboka vydechuje a na celém těle z něj lije pot proudem. Utře si čelo rukou, ale moc to nepomáhá. Natáhne se po cípu svého oblečení. Utře si čelo a podívá se na mě. Jen zakroutí hlavou. Žádná slova, jen němý údiv.
Utře mi prsa. Oba jsme mokří jako když vylezeme z vody. Chci vstát, ale nepouští mě.
Kolena mě tlačí, ale musím to vydržet. Natáhne se po poháru s vínem. Nejdřív dá loka mě a pak se zhluboka napije. Teprve za chvilku, si uvědomím, že pijeme, ze stejného poháru oba. Nemožné se stává možným.
Nemůžu už takhle klečet. Bolí to. Pouští mě, lezu dolů. Příro vyjíždí s mlasknutím ven. Oba se tomu zasmějeme. Takový legrační zvuk.
Posadím se na lavičku vedle něj. Utře mi obličej a prsa. Zatřesu hlavou a nechám vlasy volně splývat před obličejem. Mám je úplně mokré. Najednou si uvědomuji, že tady proti sluníčku mají zlatavou barvu. Ještě jednou se podívám. Doopravdy, ty světle hnědé pramínky, na sluníčku, tady naprosto vyšisovaly a celá moje hříva, má teď jednolitou zlatavou barvu. Proto oni všichni tak zírají, když mě vidí. Mezi lidmi tu není nikdo s touhle barvou vlasů. Všichni jsou tu černí, jako uhel a starší lidé jsou šediví. Jo, kdybych se tak jen na sebe, mohla jednou podívat. Bronzová vyleštěná mísa není to pravé a odraz ve vodě není taky nic moc.
Za tu barvu asi může zdejší sluníčko. Tam co jsem žila, byl pořád takový šedý opar. Slunce sice svítilo, ale vypadalo to, že je napůl za oblaky. Zato tady. Když svítí, tak svítí. Obloha je vymetená a bez mráčku. Žádný opar, nic takového.
Sedíme vedle sebe. Bere si pramínky mých vlasů na prst a navíjí si je. Pak je zase rozplétá. Moje vlasy jsou pro něj, pořádné lákadlo. Nedá mu to, aby si s nimi nehrál.
Opřu se o opěradlo. Pravou rukou mě pohladí po vlasech a pokládá mi ruku na pravé rameno. Opírám se zátylkem o jeho předloktí, které mám za hlavou. Jeho levá ruka jede po klíční kosti a míří mezi prsa. Nezastavuje se a pokračuje dál. Mine pupík a jede pořád dolů. Jemně zatahá za těch pár chloupků, které mám nad poštěváčkem a jede přímo k němu.
Ukazováčkem se o něj opře. Chvilku se s ním mazlí. Všechno v okolí dírky plave. Sjíždí až dolů. Kousek se svezu a nepatrně roztáhnu nohy. Moji levou nohu si posune ještě o kousek víc. Svezu se ještě kousek a umožním mu, aby mohl dovnitř. Chvilku krouží okolo, ale pak mi dvěma prsty vjíždí dovnitř. Na okamžik se sevřu. Podržím mu chvilku prsty v sevření.
Nahlas se usměji. Nedívám se na něj, schválně. Povolím sevření a čekám co bude. Pomaličku a jemně vjíždí do mé zmáčené dírky. Pohybuje prsty a dráždí mě uvnitř.
Je to docela příjemné, ale teď to není ono. Stimulační účinek je daleko lepší, když je to na začátku. Teď to moc nefunguje.
Cítí, že to není ono a vyjíždí ven. Vzápětí ho napadá další věc.
Vyjede po lapličce k poštěváčku. Vezme jej mezi palec a ukazováček. Oběma prsty jej začne žmoulat. Tohle je něco docela jiného. Okamžitě cítím, že tohle funguje. Pokouším se to nedat to najevo, ale moc se mi to nedaří.
Zadržuji dech v nádechu. Pak se neudržím a zhluboka si heknu. Následující pocity jdou už rychle, za sebou. Nejdřív se mi rozbuší srdce. Pak se mi začínají škubat svaly na vnitřní straně stehen. Nakonec se celá napínám. Poštěváčka vystrkuji víc a víc ven. Pánví jdu proti pohybům prstů. Normálně se mi začínají klepat palce na nohou. Musím je zatnout.
Dráždí mě vždycky jenom chvilku a pak nechává malou pauzu. Vzrušení tedy přichází po vlnách. Každá další je intenzivnější než ta předchozí.
Mám zavřené oči. Nevnímám polohu, ve které se nacházím. Uvědomím si to ve chvíli, kdy mi hlava padá bezvládně naznak. Naštěstí ji zachytne na předloktí pravé ruky, kterou tam má. Opřu se mu o ní. Napínám tělo a silně vnímám pohyby jeho prstů. I když se to všechno mezi námi většinou odehrává bez hlasitých projevů, teď se neudržím. Občas si musím vyheknout a malinko zakňourat. Je to silnější než já.
Ještě chvilku a cítím jak se mi cuká pánev a bříško. Sevřu mu levou rukou zápěstí. Křečovitě držím jeho ruku mezi svýma nohama. Nakonec přidávám i tu pravou.
Potom už vnímám, jen to, že mu uvězněnou ruku křečovitě svírám. Nevědomky sebou bezmocně škubu. Vyvrcholení jaké jsem ještě neměla je tu. Poslední co vím, je že svírám křečovitě nohy k sobě. Pak už jsem, naprosto bez sebe.
Celé vyvrcholení trvalo určitě několik vteřin. Nedokážu posoudit, jak dlouho jsem byla mimo. Uvědomuji si jen, že jsem prohnutá do luku a oběma svýma rukama, mu svírám tu jeho, kterou mě dráždil.
Zamžikám očima. Mám je plné slzí. Pouštím ho, abych si je mohla utřít. Uvolňuji křečovité sevření nohou.
Pouští mě.
Jak jinak. Nedá mu to, aby mi po celé pičce nepřejel prsty. Je to chlap a tohle k tomu patří. Dívá se mi do očí. Já se ale nedokážu do jeho podívat. Je to síla, takhle se udělat. Co si pomyslí. Nakonec, ale musím uznat, že to bylo nádherné. Uvolnila jsem se tak, jako nikdy. Bylo to naprosto uvolněné a spontánní.
Posadím se na lavičku. Když se natahuji po poháru s vínem, viditelně se mi klepe ruka. Musím ho postavit zpět.
Naprosto konsternovaně zírám, jak vstává. Dívám se na jeho polostojící a bimbající se příro.
Nalévá si víno do svého poháru. Do každé ruky pak bere jeden, a ten můj mi podává. Kousek si loknu a stavím ho zas na stůl. Teď už to jde normálně. Vzrušení se pomalu vytrácí.
Když se na něj podívám, oči mu jen jiskří. Vypadá, že mě doopravdy chce ušukat k smrti. Na chvilku si říkám, jestli mi nechce udělat dítě. To by asi, při tomhle tempu, nebyl problém. Nakonec tuhle myšlenku zavrhnu. Jenom se mu to líbím a pocit, že mě má pro sebe, mu dává tuhle sílu.
Musím se projít. Celé bříško mě bolí. Přeci jen je to kuřba.
Jdu kolem zdi. Uvědomuji si, že do zahrady, na tuhle stranu, není z domu žádné okno. Nikdo sem tedy nemůže čučet.
Dojdu až do rohu zahrady. V rohu se krčí dvojitá oddělená kadibudka. Využiji dobrodiní, které se nabízí. Uprostřed zahrady je malé jezírko. Jsou tam lekníny a rybičky. Co tam je ale hlavně, malý proud přitékající čerstvé vody. Opláchnu si ruce a obličej. Mám toho zapotřebí. Je pořád vedro k padnutí.
Vracím se k altánku. Lavička je už na sluníčku a pán nikde. Sednu si, ale moc to pálí.
Rozhlížím se kolem sebe. Pán mi zmizel. Nakonec ho objevím na straně u zdi, kam nemůže sluníčko. Stojí tam nahý a mává na mě, abych šla k němu. Vypadá to proboha, zase na šukačku.
Určitě si potřeboval odskočit a tak šel za křovíčko ke zdi.
Už když přicházím, vidím, že je viditelně vzrušený. Příro sice úplně nestojí, ale je to tak napůl. Přitiskne si mě zády k palmě a povídá.
„Nezkusíme to zezadu?“
Co bych mohla, asi tak odpovědět. Musím se ale svléknout. Teď by se nám oblečení pletlo. Vyklouznu z něj, jak hádek. Látka se sveze dolů. Nechci si ale, vyklepávat mravence z oblečení. Chci se shýbnout a dát si to na nízkou větev stromu. Předběhne mě. Jen zírám.
Přitiskne se ke mně. Dlaněmi jede po mých zádech. Pohladí si mě po prdelce. Koukám, kde bych se mohla opřít, ale nikde nic není. O kus dál z malého olivovníku vyrůstá boční větev v příhodné výši. Zamířím tam. Budu se alespoň o něco moct opřít. Tohle se určitě odehraje ve stoje.
Mám pravdu. Bere mě sice ze zadu za prsa, ale vnímám v jeho mazlení, že je z něj pán tvorstva. Je z něj zase, pořádně nadrženej bejček. Příro se mu už ztopořila a bimbá se mi mezi nohama. Trošku se prohnu a chytnu se větve. Není to sice nejlepší opora, ale lepší než žádná. V momentě je ve mně. Ještě, že mi totálně plave.
Je uvnitř na jeden příraz. Chvilku se snaží být jemný, ale pak se v něm probouzí zvíře. Kozičky se mi klepou a uvolněná varlata dorážejí na poštěváčka.
Jede jak šílenec. Skoro nedokážu popadnout dech. Nedokážu vlastně vůbec nic. Jsem naprosto v jeho moci. Řádí takhle pěknou chvilku, ale přeci jen ho to nakonec, unaví. Zvolní a pak se zastaví. Zhluboka oddechuje. Kapky potu z jeho čela, mi kapou na záda. Přitáhne si mě nahoru k sobě za vlasy. Trošku to bolí, ale dělá to pomalu a tak mu stačím. Příro má pořád u mě uvnitř. Přitiskne se mě, na záda. Další pusa ze strany na tvář. Potom s legračním mlasknutím vyjíždí ven. Že by už byl konec. To ani náhodou.
Otočí si mě k sobě. Bere mě pod prdelkou. Přizdvihne mě kousek nahoru. Teď mi to dojde. Tak to je síla.
Doopravdy mě nadzdvihne za prdelku. Rozevřu nohy a zachytím mu je kolem pasu. Zároveň ho uchopím kolem krku. Je chlap v nejlepších létech. Má sílu, že by jí mohl rozdávat.
Lehce si mě nabodne. Roztažená kundička se rozevře a nechá jeho úd vniknout dovnitř. Vezme mě kousek dál pod prdelkou a fakticky mě začne šukat vzpíráním.
Tak tohle jsem viděla včera v aréně, ale že to budu někdy dělat, to jsem netušila.
Vjíždí sice pěkně hluboko. Ale je to takové na hraně. Dostat se až k vyvrcholení, je při tomhle způsobu šukání, skoro nemožné. Nakonec to uznává i on. Končíme u našeho stromku.
Znovu se rozjíždí, jako ďáblík. Tentokrát to dotáhne, až do konce. Prohnutý jako luk, s údem co nejvíc vystrčeným dopředu, se mě dostává, až dozadu.
Tentokrát to bolí. Poctivě, ale držím, až do konce. Je to síla. Kde se to v něm bere. Zase mi to teče po stehnech. To je k zbláznění.
Teď už to jinak nejde. Musím znovu ke kadibudce. Tentokrát, tam ale míříme oba. Každý zasedneme jedno prkénko. Sluníčko popolezlo. Vracíme se k lavičce. Trocha vína by přišla vhod, ale je tak teplé, že ho nakonec oba z pohárů vylijeme. Posloužíme si alespoň hroznovým vínem. Jdu k pramínku a nabírám do pohárů, studenou čistou vodu. Je daleko osvěžující než víno. Brouzdáme pak po zahradě oba nazí. Tentokrát se mě nesnaží zmermomocnit. Je tu se mnou viditelně rád.
Je čas. Oblékáme se a jdeme do domu.
Pozdně odpolední koupel v domě je osvěžující. Spláchnu ze sebe veškerou únavu a pot po tom odpoledni.
Fantastická záležitost, je ale umytí vlasů. Aisa na doporučení Farah udělala voňavou vodu. Svařila vodu s dvěma hrstmi, prý heřmánku. Bůh ví, kde jej sehnala. Ani nevím, jak ta rostlina vypadá. V místě kde jsem s našima žila, se žádná taková nevyskytuje. Tou teplou vodou mě pak umyla vlasy.
Sedím u okna a nechávám si je usušit zapadajícím sluníčkem. Voňavé vlasy se v záři zapadajícího slunce překrásně lesknou a neskutečně nádherně voní. Tak dneska večer, jsem na to zvědavá.
Večeříme v klidu. Holky sice čekají, až je budeme potřebovat, ale po odnesení prázdných talířů, je pán propouští. Alespoň nás můžou, všechny tři, v klidu správně pomluvit. Vím, že moje vlasy jim dávají další téma rozhovoru. Je samozřejmé, že jim vůně heřmánku neušla.
Jen se zavřou dveře, pán si jde, přivonět k mým vlasům. Taky mu to nedá. Upocená a zplihlá kočička se mu večer znovu vyloupla v plné kráse. Dostanu pusu na tvář a pak si jde sednout na své místo.
Sedíme u stolku a povídáme si. Je zvláštní, že jsem o něm nikdy neuvažovala, jako o normálním člověku. Pro mě to byl polobůh. Vládce nad mým životem. Teď ale zjišťuji, že je to docela normální člověk, s docela, i když, trochu jinými starostmi.
Povídáme si jak to jde. Moji mateřštinu docela slušně ovládá, ale jsou chvíle, kdy si přeci jen nerozumíme. Nakonec se zadrhneme na jazykolamu. Zvedá se, a jde pro Farah. Ta nám to nakonec překládá.
Když spolu šukají zvířata, tak se v latině a féničtině řekne, že se páří. Ten samý výraz platí i pro otroky. Zatímco když si to rozdávají svobodní, je to popsáno výrazem: Jsou spolu, nebo spolu spí. Radši se neptám, jak by to bylo mezi námi.
Popíjí v klidu víno. Já si jen tak usrkávám. Střídmost ve všem. Pak dostávám chuť na hrozny. Jsou totiž fantasticky sladké. Bere si také. Nakonec spořádáme všechny, co jsou v košíku. Jdu do kuchyně a přináším z přilehlého chladného sklípku další. Jsou správně dozrálé a bez vady. Jedna kulička jako druhá
Zajímá se o mou rodinu. Kolik nás bylo a o všechno kolem. Jestli jsme měly hlad a jakým způsobem se tam hospodaří. Komu se platí daně a jak. Zavodňovací kanály a kdo je udržuje. Jak jsou hluboké. Dávám mu vysvětlení k ročním obdobím. Upřesňuji význam slov šemu, achet a peret. Zajímají ho i výběrčí daní a podobné věci. Nechápe tu věc, že jsme nevěděli, kde je místní římská posádka. Taky ho zajímá, jak se hraje nejlíp senet.
Tak v tomhle mu můžu poradit, ale je mi líto, že na většinu věcí, na které se ptá, mu nedokážu odpovědět. Snad jen to o té naší rodině. Tahle část vyprávění je ale dost smutná.
Nakonec se rozpovídá o sobě. Všechno je tak, jak mi už předtím pověděla Farah. Jen v jeho podání, je to daleko podrobnější. Končíme pozdě v noci.
Přináším teplou vodu a myjeme si zapatlané ruce a ústa. S těmi hrozny jsme to asi přehnaly. Musím si ulevit. Mládenec který stojí dole pod schody, mě má pořád na očích, když jdu přes dvůr. Jeho ostražitost ustává až v okamžiku, kdy jej míjím při cestě zpět do domu. Od včerejška, na mě dávají, extra pozor.
Pán v přední místnosti není. Hoví si rozvalený na lůžku. Tak tohle vypadá zase na dlouhou noc. Vyklouznu z oblečení a vklouznu k němu. Pokleknu nad něj, a pohodím hlavou, abych měla vlasy vzadu. Všechno je ale jinak, než si myslím. Péro je pokojně položené. Vezme mě za prdelku a přitáhne kousek nahoru. Jde prsty po mých zádech až k mým vlasům.
Ty jsou pro něj pořád, obrovské lákadlo. Vezme je mezi prsty a přetáhne mě je ze zad dopředu. Rozdělí je do dvou pramenů a nechá je splývat kolem mých tváří. Skloním se k němu a jemně ho pohybem hlavy, hladím vlasy po tváři. Přitáhne si mě za prdelku, kousek nahoru. Skloním se k němu. Moje vlasy se mu jak hádci přelévají po nose a tváři.
Vyloženě si to užívá. Vůně heřmánku je doslova omamující. To se mi zase díky Farah povedl parádní kousek. Nehty obou rukou, mě hladí po zádech. Doslova bych si vrněla.
Kousek se nadzdvihnu. Začnu mu jemně jezdit po hrudi bradavkami. Chvilku drží, ale pak mě rozhrne mé rozpuštěné vlasy. Díváme si jeden druhému přímo do očí. Pootevře ústa. Tomuhle se nedá odolat.
Nádherné žhavé políbení. Přišlo to samo od sebe. Naprosto bezprostředně mu dávám lokty kolem hlavy a líbám ho na ústa. Potom pomaličku jazýčkem vjíždím dovnitř. Pootevře ústa ještě víc a nechá mě vklouznout dovnitř. Naše jazýčky se setkávají. Zvíře jedno. Netušila jsem jaké to je.
Sevře mě jemně jazyk mezi zuby. Rošťák jeden. Chvilku mě drží, ale pak pustí. Uvědomuji si, že z něj cítím to hroznové víno. Je jak malý kluk. Přetlačuje se s mým jazykem. Nakonec samozřejmě prohrávám. Musím ho pustit dovnitř. Je to jen na chvilku, ustupuje a pouští mě zas dovnitř on.
Ruce mu jedou po mé prdelce a zádech. Nehty mi přejíždí ze strany po těle, kousek nad pánví. Zvíře jedno, ani si neuvědomuje, jak mě to rajcuje. Cítím, jak se uvnitř začínám zachvívat. Uvědomuji si, že ho neodolatelně chci.
Jedu mu ústy a jazýčkem, po hrudi. Míjím úd a končím dole u kuliček. Umanula jsem si, že si ho nejdřív vycucnu a pak si ho teprve, vezmu do sebe. Chci, aby vydržel co nevíc. Moje přání, ale může být dost iluzorní, po dnešním odpoledni. Možná, že se mi ho ani nepodaří udělat. On i takovýhle chlap není nevyčerpatelný.
Jednu kuličku vcucnu do pusinky. Nebrání se. Nechává mě, abych si s ní hrála. Jemně mu ji žmoulám jazýčkem. Pouštím jí z pusy, jen proto abych ji znovu vcucla dovnitř. Pokládá mi své ruce ze stran, na hlavu. Nedělá s nimi nic. Jen mě drží. Kousek ho stisknu zoubky. Posunu čelisti jemně stranově proti sobě kousek do strany. Absolutně mi věří. Ani se nezachvěje.
Rukou zkouším zároveň, jak je to s jeho ztopořením. Je k neudolání. Stoji mu jak mladému býčkovi. Nemá smysl snažit se o nějaké další pokusy. Pouštím kulindu z pusy a beru si do ní, nalitý žalud. Rty mu obejmu zvětšení žaludu. Stačí jet jen kousek přes a kousek zpět. Abych to umocnila, stisknu mu oběma rukama příro u kořene. Z palců a ukazováčků obou rukou, udělám kroužky kolem údu. Po stisknutí se přirození zvětšuje ještě víc. Cítím v prstech pulsování žil a tepot srdce.
Pootáčím se tak, aby ke mně mohl co možná nejlíp, ale abych mu taky, mohla nahmátnout určitá místa.
Čeká až se uvelebím. Pak mě začne hladit po prdelce. O nic se nepokouší. Jen mi jezdí nehty levé ruky jemně po kůži.
Od začátku si říkám, že musím vyzkoušet to, co praktikovala jedna z holek předevčírem v amfiteátru. Zatímco se Jasmína bavila koukáním po ptákovinách, já jsem si všímala nějakých věcí, které jsem neznala. Všimla jsem si například, kam pokládá ta černoška, klukovi kterého dráždila pusou, prsty ruky. Jela mu dolu mezi kuličkami až našla nějaké místo, kde se zastavila.
Sjíždím po spodní části přirození dolů. Vnímám zároveň, jak se jeho úd, jemně napíná. Jedu pořád dolu a zároveň ho neustále pusou dráždím. Najednou se dostanu na místo, kde svalstvo končí a prsty se mi propadnou do jeho těla. Ucítím okamžitě místo, kde se mu škube a napíná nějaká trubička. Když po ní jedu dál, cítím, že poškubávání pokračuje a spíš se ještě zvětšuje, než by se zmenšovalo. Varlata jsem měla pořád pod rukou, ale teď se mi zdá, že bych si měla ten bod najít, spíš zespodu, od prdelky.
Pouštím ho a ukazováčkem, se pokouším opatrně, to místo najít pod varlaty. Za chvilku jej mám. Odtud je daleko lepší přístup než předtím.
Vnímám pána, jak mě pomalu začíná pod rukama tuhnout. Celou dobu mu dráždím žalud rty a jazýčkem. Rty mu ho jen svírám, ale tím, že jsem mu ho částečně pravou rukou zkroutila přirození, mám přístup k jeho vrchní části. Nemám na mysli dírku, ale tu plošší část nad ní. Tam mu přejedu jazýčkem, od rozšířené části, směrem k dírce. Divoké škubnutí je vždycky odpovědí.
Když se dívám na jeho nohy, vidím zatnuté palce a poškubávání kolen. Hlazení prsty po prdelce, přestává. Teď je soustředěn, jen na svoje já.
Ukazováček levé ruky u prdelku vnímá každý záchvěv přirození napjatého, až do krajnosti. Vnímám tam i jeho jemné chvění, po celou dobu když mu jedu jazýčkem pomalu po žaludu. Není to záškub a chvilka klidu. Je to doopravdy jemné chvění po celou dobu, kdy ho dráždím.
Paráda, tak tohle jsem netušila. A pak, že se nemá člověk čemu učit.
Přitlačím špičku jazýčku na žalud a jemně ho dráždím skoro na místě. Na ukazováčku cítím silné napnutí a potom poškubávání. Uvědomím si, že mu chybí jen okamžik do výstřiku. Okamžitě přestanu s drážděním. Vnímám v pusince, že si kousek ucmrndnul. Bylo to na hraně. Nechám ho vydechnout. Po pár vteřinách nový pokus. Znovu na stejném místě. Tentokrát mě to trvá déle. Přesto dokážu odhadnout, kdy mám přestat. Znovu si ucmrndne. V puse si uvědomuji zajímavou chuť toho, co z něj v kapkách, vystříkává. Není to vůbec nepříjemné.
Asi mu nechávám, moc dlouhou dobu, aby se vzpamatoval. Díky tomuhle místu, kde na sebe prozradí každé vzrušení, si můžu troufnout na daleko menší přestávky.
Znovu jedu celým jazykem po ploše žaludu. Tentokrát je na vrcholu skoro okamžitě. Ani nestačím dojet až nahoru a musím se zastavit. Znovu mi jede kapka, do pusinky. Bleskurychle se přemístím na začátek a jen odezní záškuby, jedu znova. Tentokrát nestačím dojet ani tam, co jsem byla předtím. Znovu vnímám jak se mu nervy chvějí. Další kapka, je v mé puse. Chvilku počkám a pokračuji v dalším posunu jazýčku. Další kapka, tentokrát je daleko větší než před tím. Chvilku počkám, nechci aby se udělal. Znovu začínám dole u rozšíření. Znovu je skoro hotový. Další várka do pusy. Mám strach, abych to nepřehnala. Nechám jazyk na pokoji a sevřu mu rty po obvodu, žaludu. Další poškubávání dole a záplava do pusy. Teď, už to ale musím polknout. Nedá se nic dělat.
Zdvihnu hlavu a po očku na něj kouknu. Je z toho naprosto hotový. Leží na zádech a čeká. Teď už to nechci moc dlouho prodlužovat. Přisaji se mu těsně kolem dírky a jemně ho dráždím v jejím okolí. V okamžiku kdy se začíná u prdelku svírat, ho dole pouštím. Oběma rukama jej uchopím kolem přirození. Držím ho tak, aby mi nic z jeho vystřikujících pramínků neunikla. Je chlap jak se patří. První jsou, velké a silné. Naštěstí pak se mu tenčí. Bylo jich minimálně pět. Dál počítat neumím.
Poctivě držím a pokouším se to do sebe, spolykat. Při těch prvních, jsem měla pocit, že mě doopravdy utopí. V okamžiku kdy se jeho pramínky ztenčily, se pokouším zbytek z něj vycucnout. Končím s tím ještě chvilku po tom, co skončil. Na těle, ani na lůžku, není jediná kapka. Tak to se mi povedlo.
Nádherný povznášející pocit a navíc bych přísahala, že z toho co jsem polykala, vnímám hrozny.
Jsem potvora. Skoro se bojím na něj podívat. Nikdy bych, ani v tom nejbujnějším snu, nepomyslela na to, co jsem s ním provedla.
Pořád leží na zádech. Přitáhne si mě k sobě. Po téhle akci, mi asi nechce dát pusu a po pravdě, moc se mu nedivým. Přitáhne si mě tak, abych se k němu přitulila. Mám pravou nohu nataženou vedle jeho těla a kolenem levé nohy se mu opírám o varlata. Hraje si zase s mými vlasy, které se mu vinou v pramínkách po hrudi. Hlavu mám položenou na svalu jeho levé ruky. Prsty ruky pročesávám jeho chlupy na hrudníku. Najednou se zeptá.
„Prosím tě, kde ses to naučila?“
„Nikde, viděla jsem to včera v amfiteátru.“
Od srdce se zasměje a jen zakroutí hlavou. Chvilku je zticha, ale pak promluví o něčem jiném.
„Zítra jedeš s Melikem ven, víš to?“
Jen němě kývnu hlavou. Za chvilku pokračuje.
„Jdeme spát a navíc se ti přiznám, už nemůžu.“
Jen se usměji. Nic neříkám. Slova jsou zbytečná. Na druhou stranu, kdy řekne chlap ženský, že už nemůže. Je v tom taky kus odvahy.
Zavřu oči a chvilku ho hladím po hrudi. Neudržím se a začínám klimbat. Zpět se proberu v okamžiku, kdy mě jemně pokládá na polštář.
S přivřenými víčky se na něj, dívám. Neuvědomuje si, že ho pozoruji.
Zdvihne se na loket a dívá se na mě. Překvapeně zjišťuji, že se usmívá. Pak se ještě zdvihne a přehodí přes mě přehoz. Jemně mi odhrne vlasy z čela a pak se pokládá na záda. Ještě si uvědomuji, že si dává ruce, pod hlavu. Pak totálně zadřu.
Monika
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek
Původní stavy anket a stav přístupů, ke dni 27.12.2019 v xlsx