Tak tentokrát to bude o něčem docela jiném. Jen maličko odbočím. Kdybyste mě teď viděli. Jsem v domku po svých rodičích. Sedím v přízemní místnosti, která je přestavěna z bývalého chléva. Neuvěřitelné, ale je to tak. Sedím na sedačce, která jistě pamatuje nádherné a lepší časy. Kolem nohou se motá náš sedmikilový kocour " Matýsek". Na kolenou vypůjčený notebook a pokouším se do něj naklepat dnešní povídku. Před sebou obrovskou hromadu novin, na kterých je dnešní sobotní datum 2.6.2001. Tohle všechno ještě dnes musím přečíst. Skoro každé slovo v povídce je označeno červeně. Je to jako když píši čínštinou. Na tu klávesnici si ne a ne zvyknout. Klepu do toho už alespoň dvě hodiny a jsem tak v 1/10.
Vedle hoří a krásně sálá krb. Nádherné praskání dubových a bukových polen se šíří místností. Před sebou skleničku bílého vína se sodovkou a hlavu plnou skoro rok starých zážitků a vzpomínek. Jen vědět, jak to všechno setřídit a udělat z toho normální povídku. Venku prší a je skoro tma. Vzhledem k tomu, že je teprve pět hodin odpoledne a stmívá se normálně v půl desáté, tak to vypadá spíš na listopadový večer a ne na konec jara. Je to doopravdy solidní tvořivá atmosféra. Jen si lehnout a spát. Uvidíte potom, co z toho všeho vzniklo.
Člověku samotnému není dobře. Možná jen nějaký čas, ale na pořád to nejde. Skoro všichni z osazenstva jezdíme do Prahy. Valná většina z nás pochází z matičky Prahy, ale jsou někteří, co to nemají jednoduché. Klasickým příkladem je Martin s Evou. Jeden je z Ústí a druhý z Prahy. Nebydlí vlastně nikde. Jezdí jako cikáni a jak sami říkají, nemá to smysl. Člověk prostě dojde do stádia, kdy chce mít někde zázemí a mít možnost, kam se vracet a kde si odpočinout. Ani na jednom z obou míst to není možné. Oba se nakonec dohodli, že si nechají postavit pro sebe domek, aby nemuseli jezdit každý den do Prahy a nebo nocovat v Ústí.
Docela jim to závidím, ale na druhou stranu bych Prahu za nic nevyměnila. Doma je prostě doma. Nejsem žádný človíček, co sedí pořád doma, ale na druhou stranu zase mám ráda to svoje a to mi domov určitě dává. Mám štěstí, že Jiřího to taky spíš táhne do Prahy, ale nemá nijaké choutky předvádět se v Praze. Stačí mu pocit jisté nepostradatelnosti a navíc pracovní vytížení, které se od něj očekává, je skutečně enormní. Dá se říct, že nemáme jediný den volna a tatam je doba, kdy jsem seděla doma, neměla co dělat a šla jen tak do hospůdky nebo vinárničky. Poslední dobou žijeme jak v poklusu a skoro nestíháme. Nevěřila jsem, ale doopravdy je nutné se svým časem šetřit a všechno si správně rozvrhnout. Jediné, co je ale naprosto naruby, je naše pracovní doba. Chodit spát v šest ráno a vstávat po obědě rozhodně není normální.
Jiří s Martinem jsou nerozluční přátelé. Z toho se samozřejmě odvíjí i moje přátelství a kamarádství s Evou. Je to všechno tak provázané, že doslova jeden bez druhého nemůžeme pracovat a samozřejmě ani normálně žít. Devadesát procent času, který spolu strávíme, je stejně zaměřen na to, jak udělat svoji práci lépe, aby klient byl víc spokojen a vracel se k nám rád a co nejčastěji.
Martin má po rodičích správnou parcelu kousek od Ústí. Jeho druhá sestra žije v domku, kde bydleli jeho rodiče. Je to jeden z nejstarších domů co znám. Úroveň vybavení tomu přesně odpovídá. Přeci jen ta naše generace má naprosto jiný styl bydlení.
Nejsme sice žádní milionáři, ale na druhou stranu musím přiznat, že chodit na záchod z podkroví do přízemí není věc, která mě nadchne. Do toho už se musí investovat. Nedivím se Evě, že nakonec Martina po dvou létech společného žití přemluvila, aby na té volné parcele společně postavili domek.
O svatbě nepadlo mezi nima jediné slovo a ani jeden by si ji nepřál. Ale společný domek, to je něco, co je spojuje daleko víc nežli nějaký kus papíru a kroužek na ruce. Jsou to jemné zvláštnosti našeho povolání a jistě se každému nebude líbit tohle řešení. Naštěstí máme celá naše partička už takovou pověst, že všechno děláme jinak, že se nikdo nad tím nepozastavuje.
Je nesmysl domnívat se, že jsme všichni připraveni žít jako samotáři. Možná nějaký čas, ale určitě ne nastálo. Každá ženská citově asi časem dospěje k názoru, že někoho potřebuje ke svému životu. Prostě život, když je člověk sám, není k ničemu.
Řeknu to trošku jinak. Samička ke svému spokojenému žití potřebuje i samečka. Příroda to tak zařídila a zatím nikdo nic na tom nezmění. Pokud někdo napíše a nebo řekne, že to není pravda, kecá.
Dost úvah. Domeček se začal stavět. Všechno trvalo strašně dlouho. Jen stavební povolení se táhlo přes půl roku a to se ještě asi zatlačilo. Mají připraveny základy a izolaci na nich. Těsně před hrubou stavbou. Martin se připravil na to, že během týdne postaví celý domek coby hrubou stavbu. Vše bylo domluveno a dohodnuto. Ale dnes večer přišla správná rána. Nebude ani jeden Ukrajinec, ani jeden Rus. Problém. Po okrese se budou potloukat inspektoři z přistěhovaleckého oddělení a ani jedna ze stavebních firem nebude pracovat. Super. Zrovna jak na potvoru se všichni ti slavní cizinci ze stavebních firem vracejí domů.
No a navíc dnes přišel telegram od Martinova strýce, že přijede v úterý s dvěma zedníky postavit hrubou stavbu. Tak to vypadá, jako když se budeme muset zapojit do pracovního procesu. Martin se právě přiharašil. Nevypadá na to, že by měl ohromnou radost. Spíš je docela zničený. Jednou jsem už pomáhala stavět domek sestřenici a tak jsem byla zvědavá, jak to bude probíhat tady. Při našem štěstí se hrozím, že nebudeme vycházet z překvapení.
Je rozhodnuto. V úterý v sedm hodin na stavbě. Montérky a rukavice podmínkou. Sedíme proti sobě a Eva se jen culí.
" To bude dílo. Už se na to připrav teď."
" Co blbneš, co se bude dít?"
" Nechtěla jsem, aby ten náš domek stavěl, tenhle poděs. Uvidíš sama. Je mu sedmdesát, elánu na dvacet a navíc je to produkt pravého socialismu. Bývalý mistr od zedníků z Armabetonu. Prý to byla nejvíce prodělečná firma za socialismu. Nevím, ale říkalo se to. Údajně tam byla i největší fluktuace. Kdo tam přišel, tak co nejrychleji vypadl. Dovedeš si představit to prostředí!"
No nazdar. To se Jiří lidově řečeno posere. Ten tuhle sortu lidí živelně nesnáší a dává to na sobě vždycky patřičně znát.
" Jiří ho zná?"
" Nevím, ale asi ne."
Príma, to bude tedy kuřba. To se máme na co těšit. Jsem zvědavá, jak to bude dlouho trvat, než si půjdou po krku.Jiří má sice výdrž, ale když si vzpomenu na to, jak bojovali proti sobě s babičkou, mám už z toho hrůzu teď. Je to i po tolika létech naprosto živá vzpomínka.
Byla to zažraná komunistka a tvrdila, že se za Husáka měla nejlíp. Bodejť by ne, když byla skoro třicet let v invalidním důchodu. Ale to, proč se do toho důchodu dostala, nikdy nikomu neřekla. Jen minimální okruh lidí věděl, že si zničila plíce při práci v cihelně. Minimální zdravotní péče a maximální zatížení organismu se nemohlo projevit jinak nežli neustále se opakujícími zápaly plic. Co pamatuji, neustále měla u sebe dejchátko a tenkrát nejsilnější formu penicilínu v tabletkách. Tuším, že se jmenoval "Tetracyklin". Měla pokročilé astma. Je to neuvěřitelné, ale údajně celých třicet let kouřila bez přestání. Co jiného nežli socialistický člověk, musely to být startky. Nejhorší svinstvo, které se v téhle republice vyrábělo a vyrábí.
Nic proti kuřákům. Ale proč na ně musíme doplácet všichni kolem.... Dost,dost.
Tak to mě čekají pěkný věci. Jiří a ten děda od zedníků, to bude kouzelná kombinace. Ptám se večer doma Jiřího, jestli zná dědu od Martina. Samozřejmě že o něm slyší poprvé. Tak to je doopravdy super. Už se těším.
Spím jak na vodě. Z Prahy jedeme brzo ráno. Vychází to sice prapodivně s náhradním volnem, ale v práci nám všem dali volno na tři dni a zaskočila za nás druhá parta. Pojedou naplno celých devět dnů. Ředitel se sice mohl zbláznit, když se dozvěděl, co jdeme dělat a čím se budeme bavit, ale co. Musí se zkusit všechno.
Přijíždíme na parcelu jako první. Aspoň to. Ještě si stačím dojít na záchod do kadibudky a přijíždí zbytek mančaftu. Super sebranka. Všichni vypadáme jako hastroši. Fantazie, každý našel doma něco starého a do toho se navlékl. Starý rozdrbaný džíny, děravý svetry a podobně. Klidně si můžeme stoupnout do parku u hlavního nádraží. Přesně tam oblečením zapadneme.
Je zima a poprchává. Místo kde má stát domek je na docela hezkém místě, jenže teď vypadá fantasticky neutěšeně. Betonový monument základu s přivařenou protiradonovou lepenkou a okolo všude hromady cihelných bloků. Na jedné straně zvýšeného základu je postavené lešení. Brouzdáme po staveništi a kluci zatím připravují míchačku. Natáhnou hadici s vodou, připraví si pytle s maltou a je to vše. Jsme nastoupeni jak na přehlídku.
Přijíždí stará archaická škodovka stodvacítka. Z ní vystupují dva pánové v letech a další tři normální chlapíci. Ti dva starší stojí za pozornost. Řidiči je nejméně sedmdesát. Je to střízlík, ale takový rtuťovitý. Způsob, kterým připlachtil mezi naše zaparkované auta dostatečně vypovídá o jeho mizerném řidičském umění. Druhý je pravděpodobně hlavní dnešní aktér. Jeho první slova, která ze sebe nakrknutě vychrlí, jsou:
" Kdo postavil takhle blbě to lešení?"
Jasně to u nás všech vyhrává v oblíbenosti. Jiří se neudrží a otočí se k Martinovi.
" Co to je, prosím tě?"
Pan mistr se na nás podívá a prohlásí:
" Á, mládež se nám vzbudila."
Samozřejmě nás tím všechny správně naštve a popudí.
Jiří se brouzdá mezitím kolem aut. Jdu za ním. Na tý stodvacítce jsou pneumatiky popraskaný a připadají mě hrozný. Jak na tom někdo ještě může jezdit. Přichází k nám řidič, ten starší pán.
" Copak je?"
" Ale, koukáme, že jezdíte ještě na lisovaný tmě z Půchova. Vzorek OR 6, co?"
" No jo, ty tam mám od začátku. Je to hrůza. Musel jsem vyměnit duše, už ucházely. Už to nevydrží ani deset let." Jen se po sobě podíváme.
" Proboha, jak je to auto starý?"
" Jen dvacetdva let. A má najeto třicet tisíc."
To se mi jen zdá. Vypadá to ale, že děda nekecá. Barva je sice zašlá, ale na druhou stranu to auto má ještě chromované naleštěné nárazníky. To auto je snad jen o něco málo starší nežli já. Rychle počítám, ježíši, o čtyři roky. Přicházíme k ostatním.
" Tak do práce. Nebo tu budeme do rána" , hřímá pan mistr Hamáček, když se dozvídám jeho jméno. Silně mi to připomíná jméno z jednoho českého filmu z padesátých let. Ale tohle jméno je doopravdy pravé.
Kluci dostávají pokyny, co kdo má dělat. Nedá mi to a ještě se jdu zeptat dvou zedníků, kteří stojí vedle a čekají, až dostanou maltu.
" Jaká byla cesta?"
" Ale šlo to. Nebylo to nejhorší. Děda jezdí někdy ještě hůř. Tuhle nás pomalu zvrhnul do rybníka."
Jdeme s Evou nosit cihelný bloky. Práce jak pro vrahy. Naše fyzička je přeci jen na jiné úrovni než u našich kluků. Ten blázen na každého pokřikuje a huláká jak na lesy. Eva měla pravdu. Bude to zážitek.
Vozíme na kolečku ty bláznivý cihelný bloky a jsme nadělaný jako dortíci. Jiří nám je pomáhá nakládat a když to jde, tak nám je i odveze. V deset hodin je založený zdivo do výšky spodní části oken. Pravidelná práce se zastavuje. Chlapi dumají nad jednou zdí. Zdá se, že architekt si nedělal moc velkou starost s krbem a udělal komín jak na topení v kamnech. Vykopnou několik cihel a posunou zeď o kousek dál. Maltová směs je perfektní. Je to malta, která se má na tenhle domek použít. Je jak lepidlo. Pan mistr ale není ani trochu spokojen. Cáká kolem sebe zbytky, které se mu lepí na zednickou lžíci a huláká:
" Hovno malta, práce na hovno. Proč jste nekoupili písek a vápno na normální maltu?"
" Tahle je předepsaná," odpovídá Martin.
" Hovno předepsaná," vede si svou pan mistr.
" Tahle má předepsanou tepelnou prostupnost, jen tak pro nic za nic ji tam nepředepsali."
" Ale hovno," odpovídá mistr Hamáček. Diskuse končí. Jak se zdá, má pan mistr na všechno svéráznou a stereotypní odpověď.
Robota jak za třicetiletý války. V jedenáct mám pocit, že jsem vycucnutá do dna. Jsme ve výši oken. Začíná se zdít zeď na garáž. Je to makačka jak na galejích. Připadám si jako blázen. Jestli tyhle tři dni přežiji ve zdraví a bez nějaké úhony, bude to zázrak.
Ve dvanáct končíme a nasedáme do aut. Jedeme na oběd. Sedáme si ke stolu a čekáme, až si nás někdo všimne. Po dvaceti minutách přichází majitel restaurace a dozvídáme se, že dnes nic k jídlu nedostaneme. Prostě nic není. Martin se rozčiluje, že to měl domluveno a co tedy má dělat. Po suchém konstatování že nic nemá a tudíž nic nedostaneme od nás odchází. Koukáme po sobě jak vejři. Ani jeden z nás neví, co si o tom má myslet. Príma, nakonec se všichni zvedáme a jdeme ven.
" Podnik na hovno", konstatuje pan mistr.
Tentokrát s ním všichni souhlasíme. Určitě má v tomhle případě pravdu. Nasedáme do aut a jedeme zpět. Děda před námi kličkuje po silnici jako zajíc a při odbočení z hlavní málem s sebou odváží sousedovo plot. Ten anděl strážný, kterého mají, musí být nadělanej jako dortík.
Zdrželi jsme se tam minimálně půl hodiny a ještě cestu tam a zpátky po deseti minutách a hodina je v háji. Neskutečné, tohle se může stát jenom nám.Vracíme se z hospody a nálada je na bodu mrazu.
" Jedeme dál, najíme se, až skončíme," povídá naštvaně pan mistr.
Ohromný, nikdo ani necekne a mám pocit, že snad za to můžeme všichni kolektivně. Zedníci ani neceknou a jedou jako draci dál. Mám pocit, jako by se z pana mistra stával diktátor. Nikdo nechceme ztěžovat Martinovi už tak těžkou úlohu hromosvodu. Nic na stavbě není tak jak má být. Všechno je špatně. Nakonec nám to nedá a dáváme se do řeči s jedním zedníkem.
" To je normální, teď je ještě snesitelnej."
Vyvalím na něj oči a než se stačím nadechnout, že se zeptám, jak to vypadá, když má špatný den, pokračuje:
" Vážně, teď je sametovej. To kdybyste ho slyšela klít, to je něco, mladá paní."
Teprve za okamžik mi to dojde. Zvláštní, že tohle oslovení uslyším poprvé od neznámého zedníka, mě dostává. Poprvé se na okamžik zamyslím nad tím, jaké by to bylo doopravdy. Zajímavé poznání. Musím připustit, že se mi to docela líbí. Na chvilku si s tou myšlenkou pohrávám, ale hulákání "maltu, maltů" mě okamžitě vrací do reality. Hamáček je jak nezmar. Není možné se ho zbavit. Ale přeci jen ho někdo dostane. Eva se pořád na něco dívá, až ji to nakonec nedá.
" To budeme mít kosoúhelníkový okna, Martine ?" ptá se bezelstně.
" Cože ?" zahřímá mistr Hamáček.
" Já, jen že je to vidět od oka. A nebo je ten domek naproti postavenej nakřivo?"
Mistr seběhne k nám: " To je dobrý, to se přisekne, je to s bídou nějakejch pět centimetrů."
" Jo, pět centimetrů na jedný straně, pět na druhý, to je deset. Budeme mít větší okna a dveře" konstatuje Eva.
Mistr zasyčí: " Přeci to nebudem bourat."
Vypadá to, že se schyluje k bouřce. Jak znám Evu, ta se jen tak nedá. Není jen tak nějaký vořezávátko. To jsem zvědavá, jak to vyřeší. Všichni přicházejí k nám. Jeden ze zedníků se postaví a prohlédne si to.
" No jo, je to kousek hnutý. Ale když to přiseknem, vyjde nám nahoře překlad krátkej. O kolik máte delší překlady?"
"Ještě nejsou nařezaný. Říkali, abych to nechal na konec, až to bude do výšky oken. Že se stejně zedníci netrefí. Aby to pak nebylo krátký."
Chvilka ticha. Všichni odchází na svoje místa, kde skončili. Jak se zdá, pohroma je na chvilku zažehnaná. Ale jen na chvilku. Zatímco se pan mistr moří s rohem zdi u garáže a nadává na mizerný cihelný bloky, které mají mít stejnou velikost, ale nemají ji, Jiří měří garážovou zeď. Něco si pro sebe mumlá. Pan mistr to nakonec nevydrží a přiběhne:
" Co je, co se Vám nelíbí?"
" Ale jen to, že ta zeď je sice jedenáct a půl metru dlouhá, ale že je ve výšce ramen křivá přes osm centimetrů, to přeci není normální."
" Vápeník to dožene. Bez starosti."
" Osm centimetrů? To jsem zvědav."
" Tak si to postavte sami!"
" No tohle bych dokázal taky, sice by mi to trvalo dýl, ale určitě by to nebylo takhle křivý."
Pan mistr se správně naštve. " Mládenci končíme. Mistři si to postaví sami. Nejsou s námi spokojený. Balíme, pohněte sebou."
Martin vyplácí zedníky. Eva je správně naštvaná a syčí si pro sebe. " Šmejdi jedni mizerný. Berou si za hodinu dvěstěpadesát." Tedy na to, co tu dokázali, je to cena až moc veliká, alespoň podle mého mínění. Nasedají do auta a odjíždějí.
Jiří přichází k Martinovi.
" Promiň, nedalo mi to."
" Dobrý, udělals to za mě. To je hrůza, co tu za tu chvilku všechno zkurvili. Ten roh tý garáže snad ještě zbouráme. Je tak křivej, že bych to snad nepřežil." Kluci bourají inkriminovaný roh garáže a pokračují dál. Nakonec končí v polovině garážové zdi. To, co pracně postavili zedníci za tři hodiny, je za hodinu dole. Narychlo ještě seškrabáváme poslední zbytky maltové směsi, která drží doopravdy pořádně. Je šest večer a všechno je doopravdy jinak, než jsem si ráno představovala.
" Vůbec se nedivím tomu, jak ty paneláky vypadají. Jestli je stavěli tímhle způsobem," mumlám si pro sebe.
Martin se ke mně přitočí a povídá nahlas: " A to si u nás dávali pozor, představ si, jak to mrskali, když u toho nikdo nebyl."
To je pravda. Skoro se divím, že ty paneláky ještě stojej. Hrůza, kdyby přišlo nějaký zemětřesení. Ani si nedokážu představit a domyslet, jak by to dopadlo.
Balíme a jedeme domů. Je to pro mě docela úleva. Není o co stát. Dneska jsem tedy vycucnutá do dna.
Jiří se docela baví. To jsem zvědav, co s tím zítra uděláme. Přemýšlím, jestli jsme schopni vůbec ten barák postavit. Máme ještě dva dni volna. Teoreticky bychom to měli postavit do stropu bez problémů. Ani jeden z kluků není levý a oba umějí. Sice nikdy nic podobného nedělali, ale to, co nám tu předvedli naši slavní zedníci, tak to dokážeme taky, jak řekl Jiří. Půjde to pomaleji.
Osprchovat se a spinkat. Spíme všichni nacpaní jak sardinky v jedné místnosti u Martina. Jiří mi ještě trošku přejede po zádech a pokusí se je trošku rozmasírovat. Jsem tak hotová, že padnu po tomhle všem do postele a nevím o světě.
Budík ráno zvoní a nejradši bych ho prohodila oknem ven. Je půl sedmé. Tohle stávání na přeskáčku to je něco. Jeden den jdete spát až ráno a druhý den zase ráno vstáváte. Neskutečným způsobem to zatěžuje organismus. Bereme si na sebe včerejší svetry a vytahaný starý džíny. Kluci si ještě ověřují vedle v druhé hospodě u kuchaře, jestli mohou přijet na oběd, aby se neopakoval včerejší debakl. Vše je v pořádku a připraveno.
Nakládáme do auta vypůjčené věci od kamarádů. Kluci ještě večer přivezli všechny potřebný věci. Zednické lžíce, velkou gumovou palici na usazování cihelných bloků. Sešlo se několik vodováh, provázek, hřebíky. Několik olovnic a rajblíků. Ani nevím, jak se ty všechny věci jmenují. Fascinoval mě hlavně speciální název " kalfas". Tohle slovo jsem nikdy neslyšela, ale od dneška vím, co znamená. Fantazie, stačilo pár telefonů a ze známých, kdo bydlel poblíž, ještě večer každý přijel a přivezl nářadí, které bychom mohli potřebovat.
Jedeme na staveniště. Jen vyjedeme za zatáčkou, tak to ve mně hrkne. U staveniště stojí Pepíčkův Mercedes a za ním ještě asi tři auta. U nich jsou Pepíček s Bedřichem a kluci z ochranky, kteří před chvilkou skončili službu. Jen se s Evou chytneme kolem krku. Bedřich haleká jak na lesy:
" Kde se flákáte, mančaft tu už čeká půl hodiny!"
Obě mu dáváme pusu na fousatou neholenou tvář a Bedřich se jen rozsvítí. Martin se postaví k autu a neví, co by řekl.
" Čau kámo, jedem, ať to odsejpá," řekne jeden z kluků z ochranky a ostatní začnou okamžitě vykládat věci z vozejku. Tentokrát to vyzní docela jinak nežli včera. Dokonce i to sluníčko začíná svítit. Všechno je teď docela jinak. Věřím tomu, že to za ty zbývající dva dni, postavíme.
Kluci začínají stavět lešení u zdi, která už stojí. Je to zeď, která má mít balkon a jsou v ní dvě okna. Mládenci vybourávají části oken a dozdívají je na správný rozměr. Neuvěřitelné, je to jak staveniště mravenečků. Žádné hulákání a spěch. Jiří míchá maltu a já s Evou mu pomáháme. Stejně je to róbo. Ale stojí to za to. Tři kluci z ochranky zdí a ostatní jim nosí ty mizerný cihelný bloky. Doopravdy jsou každej jinej. Je to sice jednička kvalita, ale když si představím jak asi vypadá trojka...to musí být. Z toho by se dala snad postavit jen jeskyně. Je to hrůza, co s námi ti výrobci stavebních materiálů dělají.
Je deset. Mizerná zeď u garáže stojí a je naprosto rovná. Mládenci důsledně používají napnutý provázek a olovnici. Mají taky dlouhou snad třímetrovou vodováhu, kterou kontrolují úplně všechno. Všechny cihelný bloky kontrolují normální vodováhou ve všech třech směrech a pokud tam nesedí přesně, prostě ho tam nedají. Klidně přehodí a vymění i čtyři, než tam dají ten správný. Neskutečný, roh zdi je jako když střelí a zeď má maximální nepřesnost asi tak necelý centimetr. Aleš, to je jeden z kluků ochranky,říká, že je to jen mizerná kvalita těch cihelných bloků. Prostě jsou každý jinej a s tím se nedá nic dělat.
Zase si připadám jak " Alenka v říši snů". Kluci makaj a vědí, že za to nic nedostanou. Prostě Martin s Evou potřebují pomoc a tak sem přišli. Nic za to nechtějí. Je to prostě zapotřebí a tak tu jsou. Večer se převlíknou a půjdou odsloužit noční. Ani jednomu to nepřipadá nijak nenormální. Žádný pivo, jen sodovka. Tý je tedy enormní spotřeba. To jen tak odbočuju. Ale řekněte, máte takovýhle kamarády?
Je jedenáct, Martina posílají nechat nařezat a přivézt přesně změřený překlady. Odjíždí a ostatní zatím dozdívají zeď od garáže do výšky stoosmdesáti centimetrů. Šestá šichta, jak říkají. Zbytek času do oběda je na postavení lešení zevnitř obvodových zdí domku. Jsem naprosto fascinovaná. Eva nic neříká a vozí kolečka malty jak divá.
Najednou zmizí a chvilku není. Jdu se po ní podívat a najdu ji u kadibudky, jak sedí na bobku a mne si oči. Jdu k ní blíž a nevěřím svým očím. Evě se koulí slzy po tváři jak hrachy. Chytnu ji kolem krku, aby nás nikdo neviděl a držím ji. Škytá mi do ucha potichu a přerývaně:
" Jsem pitomá, ale nemůžu za to. Ti kluci jsou tak hodný. Prostě mě to vzalo. Ráno, když jsme sem jeli, jsem byla normálně hotová. Nevěřila jsem, že to postavíme. Podivej!"
Otočím se a doslova mi to vyrazí dech. Mládenci dostavují lešení v garáži a za dopoledne stojí kompletní zdivo celého domku do výše dvou metrů. Garáž má už skoro normální podobu a hromady cihel kolem domku zmizely. Vše je naprosto rovné a na zdi garáže, na kterou se díváme souběžně, nelze najít jedinou vyčnívající cihlu. Je jako když střelí. I ten roh, co jsme zbourali je špičkovej. Super, není tomu co vytknout. Okna, která byla křivá a vypadala uboze, mají správný rozměr a tvar. Neskutečné, jak ten domek začíná vypadat hezky. Teď se jí nedivím, chce se mi taky brečet. Jsme obě dojaté tou proměnou ošklivého a zatracovaného káčátka na docela hezkou labuť.
Zvedáme se a jdeme k mládencům. Všichni se balíme, umýváme a nastupujeme do aut.
Od vesnice přichází soused, co mu včera děda málem zboural plot. Usmívá se a volá:
" Kolik jim platíte proboha, až budu přestavovat, tak si Vás najmu, kluci."
Všichni se smějí nahlas, ale nikdo k tomu nic neříká. Nakonec se ozve Pepíček:
" Už jste měl oběd, otče, nechcete jet s námi?"
Soused se brání, ale nacpou ho do auta a jede s námi. Vezmou s sebou i jeho dva nádherný jezevčíky. Prťousové mrňavý. Jednomu je šest měsíců a druhýmu čtyři. Jsou jak švábici. Neuvěřitelný, prošmějdí všechno, co se dá. Se vším se musí poprat a všechno prozkoumat.
K obědu řízek s oblohou. To bych od týhle hospody nečekala. I ty mrňavý švábici dostávají svojí porci. Všichni jsme spokojeni. Za půl hodiny jsme najedeni a venku i s kávou, která je docela suprová a určitě není ohřívaná v mikrovlnce.
Přijíždíme ke staveništi a potkáváme se s Martinem, který přivezl nařezané překlady. Dostává od Evy svoji porci oběda, kterou má zabalenou v ručníku a která je až neuvěřitelně teplá. Kdo umí, umí. Není hospoda jako hospoda. Teprve teď si uvědomujeme, že ten oběd nikdo neplatil.
Bedřich říká: "Nevadí, zaplatíme zítra, mluvil jsem s šéfem, nemusíte mít starost". Je vidět, že je tu vždycky někdo, kdo zaskočí za toho druhého. Nic se neponechává náhodě. Vše se předem kontroluje, aby nedocházelo ke komplikacím. Prostě vždycky je tu v téhle partě někdo, kdo převezme vedení, když je to nutné.
Jedeme jak draci. Tahle práce dostává naprosto jiný rozměr. Všichni máme radost a domek se nám líbí. Ani jeden to nedá najevo, ale i na tom, jak ty kluci nosí ty všivý cihelný bloky, je to znát. Dělají si srandu jeden z druhého a pohoda je maximální.
Přestavují lešení a ve čtyři odpoledne se dávají první překlady. Neskutečný, v půl šestý když končíme, je domek z poloviny až k obvodovému věnci přízemí hotový. Soused, kterého jsme vzali na oběd, vozil celé odpoledne maltu. Jezevčíci se nám motají pod nohy a mají z toho vánoce. Suprová pohoda. Soused se nakonec zastaví a když odveze poslední kolečko a narovná se, prohlásí k Evě:
" Tedy milostivá, tohle bych ani ve snu nečekal, musím uznat, že ta vaše parta je něco".
Balíme a jedem domů. Cesta do Prahy je naprosto něco jiného, než když jsme se vraceli včera. Vystupujme z auta a jdeme nahoru do schodů jako kryplici. Ani jeden nejsme schopni pořádně ohýbat nohy. Záda bolí a nemůžeme se pořádně narovnat. Jen se svlékneme a padáme do sprchy. Konečně pouštíme vodu. Nádhera, voda je jak balzám na naše těla.
Jiří si mě přitáhne k sobě. Ten kluk je úplně hotovej. Ruce má celé rozpraskané a sotva s nima pohybuje.
Je to kouř. Snaží se, abych se trošku rozpohybovala, ale po dnešním dnu to není zase tak docela žádná srandička.
Vezmě si mě do náruče a nese do sprchy. Teplá voda dělá zázraky. Pomaličku odplavuje naši obrovskou zničenost. Ztuhlé svaly se pomaličku začínají pohybovat a co je důležité, jeho ruce se stávají krásně hebké. Voda stále teče a Jiří pomalu přidává víc a víc tu teplou. Nakonec je to jak v parní lázni. Připadám si jak někde v orientu. Velký tlak vody uvolňuje poslední ztuhlost našich svalů.
Jiří si mě hladí a vůbec si neuvědomuji, že má tak zničené ruce. Jsem k němu přitisknutá zády a cítím, jak se mu to jeho příro staví. Schválně se neotáčím, hmátnu rukou za sebe a podržím si jeho mužství v ruce.
Tedy tohle je něco. Doopravdy, je to pravda. I po tom dnešním dnu se mu postavil jako kolík. Nedívám se na něj. Za zády jej hladím a laskám. Nakonec se stejně neudržím a musím se otočit. Podívám se dolů. Rošťák jeden, zakývá mi s ním před očima. Vyloženě čeká, až si s ním začnu hrát.
Pokleknu a musím si ho vzít do ruky. Alespoň na tu chvilku než si ho vezmu do pusinky. Potom se Jiřímu z něj stane totálně tuhej klacek a už mu třeba nedokážu přetáhnout předkožku zpátky. Prostě mu zůstane žalud venku obnaženej. Je to pro něj určitě obrovská výhoda. Nemusí se starat o to, aby zůstal venku. Prostě jak se mu zvětší a naroste do délky, tak mu jako správnému samci automaticky předkožka odjede dozadu a žalud se mu obnaží a je venku.
Hraji si s ním jen chviličku. Několikrát si jeho kůžičku stáhnu dopředu, stačí jen počkat a zase sama sjede zpátky a obnaží mu dírku a podstatnou část žaludu. Nejde to dělat mnohokrát. Úd se mu pořád zvětšuje a tvrdne. Nakonec ji přetáhnu co to jde nejvíc k jeho tělu. Ještě jí pomůžu kousek. Nádhera. Celou vnitřní část, co je normálně přitisknutá k žaludu, má obráceně naruby venku. Je to jedna z nejcitlivějších částí jeho těla. Za normálních okolností se tahle část pokožky dotýká nádhernýho hebounkého žaludu. Kdekoliv se ho dotknu na této části pokožky, bouřlivě reaguje. Musí to být super pocit, když ho jemně dráždím dlouhými nehty na těchhle citlivých místech. Vyloženě vnímám, že to chce, že se na to těší.
Jiří stáhne proud vody, který stéká po našich tělech. Stane se z něj jen malý deštík, který skrápí naše těla. Ještě chvilku čekám na to, až Jiří nade mnou udělá stříšku z vlastního těla. Nastává kýžená chvíle, na kterou oba čekáme. Namydlím si pořádně pravou ruku a vezmu si jeho ztvrdlý příro mezi prsty a dlaň. Tuhý klacek v mojí ruce se stává doslova betonový.
Krev se mu do něj nahrne a je z něj super samec. Stojí mu jako hřebci. Doslova obrovský úd se mu chvěje a cuká. Stačí mu jen přejet prsty po stažené předkožce a pozorovat, co to s ním dělá. Ten můj milovaný kluk se přede mnou chvěje jako osika. Cuká a škube sebou přesně tak, jak se ho dotýkám. Dá se na něj hrát, jako na basu. Reaguje naprosto spontálně a neuvěřitelně přesně.
Jakmile mu přejedu prsty po žaludu, zachvěje se a cukne sebou. Žalud se mu napne a teprve za chvilku povolí. Stačí, když jej chvilku držím v ruce a vnímám, co to s Jiřím dělá. Cítím na sobě jeho impulsivní reakce. Pička se mi svírá a cuká sebou jako jeho příro. Moje tělo reaguje jen o chviličku později než jeho.
Pokud si vezmu jeho kuličky do ruky, přesně cítím jak se mu se chvějí a cukají . Normálně je má ve sprše jako správný býček daleko od těla a visící dolů. Jen mu přejedu po rozšířené části žaludu, jak na povel mu vyjedou nahoru a přitisknou se zespodu k obrovskýmu a nalitému ptáku. Nerada používám tohle slovo, ale v tomhle případě se o ničem jiném nedá mluvit. Třiceticentimetrový obrovský chvějící se příro je pro mě teď jen pták, který se chvěje a cuká přesně tak, jak chci.
Připadám si fantasticky. Je to povznášející pocit pro moji maličkost. Vědět, že umím toho mýho milovaného kluka vydráždit skoro až na vrchol, je něco, co dokáže každou ženu absolutně uspokojit a svým způsobem navíc stimulovat k tomu, že si to s ním chce vychutnat až do konce. Užít si to. Ne jen nějakou rychlovku, ale užít si to skutečně doopravdy. Mít ho celého a věnovat se mu. Potom se teprve dostaví pocit naprostého uspokojení. Nemá smysl si něco nalhávat, že to je jinak.
Jiří reaguje jako správně naladěný nástroj. Jezdím mu po obrácené obnažené část předkožky. Jakmile se mu dotknu žaludu, reaguje daleko bouřlivěji. Nakonec to skončí tak, že mu držím levou rukou kuličky a pravou mu hladím a dráždím jeho ptáka. Palec a ukazováček sevřený do kroužku a pomaličku jej dráždím. Mýdlo pomáhá a klouže to skoro dokonale. Ve finále je tak napnutý, že to nemůže dlouho trvat a bude na konci.
Ještě několik nepatrných pohybů a je to tu. Jeho úd se napne a z dírky mu vystříkne první pramínek krásného hustého semene. Doletí těch dvacet centimetrů na moje čelo. Stačím jen přivřít oči. Nemůžu si nechat ujít tu podívanou.
Zblízka vidím, jak mu z vrcholu žaludu z jeho dírky vystřikují jednotlivé pramínky bílého hustého sémě. Vždycky se mu žalud napne a z dírky to vystříkne. Nepatrně se uvolní a chvilku zůstane uvolněný. Potom sebou nepatrně cukne a ztvrdne. Nic se neděje, to se jen připraví na další dávku. Netrvá to nijak dlouho, snad jen půl vteřiny a znovu se mu pták napne. Další dávka letí z dírky ven. Nádhera, snáší se mi na nos a ústa. Třetí dávka je jen o málo menší a končí mi skoro celá na ústech. Pták sebou v pravidelných intervalech škube a na cestě je další síla. Je jen poněkud menší, ale stejně stojí za to. Končí mi na bradě a krku. Ještě jednou se zachvěje a mám ho skoro celého, jak se říká, vycucnutého.
Nádherně mu stojí jako kůl a chvěje se. Z Jiřího je v tuhle chvíli super nádhernej samec. Fantastickej pohled. Strašně se mi líbí a moc ho chci.
Od dírky mu po žaludu stékají poslední zbytky, co ze sebe dokázal dostat. Jednotlivé pramínky mu odkapávají a stékají po spodní části ke kořenu příra k varlatům. Ještě se několikrát zachvěje a vidím, jak jeho poslední záškuby pumpují zbytek sémě z jeho nádhernýho ptáka. Cítím v ruce, kterou ho držím, jak se škube a poslední semeno mu vytryskává z dírky, na kterou se dívám z minimální snad deseticentimetrové vzdálenosti. Přisaji se mu na dírku a snažím se mu vycucnout poslední zbytky, co tam ještě má. Jakmile se ho dotknu rty, cítím, jak se mu žalud zase zachvívá a několik posledních kapek a pramínků které ještě byly uvnitř, jej opouští. Škube sebou a odkapává mi to do pusinky.
Vnímám jak Jiří stojí nade mnou a zhluboka dýchá. I pro něj je to určitě taky nádherný pocit. Jeho kočka, před kterou právě vystříknul, mu drží jeho příro oběma rukama a snaží se z chvějícího a poškubávajícího údu vycucnout poslední kapičky semene. Nijak se tomu nebrání, naopak. Snaží se ze sebe dostat to, co tam ještě zbývá. Cítí, jak mu oběma rukama opakovaně silně tiskne ztopořený přirození a snaží se z něj dostat to poslední, co tam ještě pro ni má.
Škoda jen, že to příroda zařídila tak, že kluk stříká naprosto nekontrolovatelně. Kdyby to tak šlo zařídit, aby se udělal alespoň s malými přestávkami, prostě aby dokázal ty svoje výstřiky rozložit na delší dobu. Třeba tak alespoň po dvou vteřinách. To by bylo něco.
Jupí, když si to představím. Dva krát čtyři, to je osm nebo deset vteřin. Co by asi tak žena cítila, když by očekávala jeho další dávku? Určitě by to vše prožívala daleko intenzivněji a uvědomovala si tu chvíli, kdy ji kluk chce udělat dítě daleko krásněji než dnes. Dokážu si docela živě představit ty okamžiky, kdy napjatě čekám, až mě to dopadne na konec pochvičky.
Svět se mění před očima. Možná že to za dvacet let bude docela normální. Kdo ví. ??
Mám tu svoji pičku úplně hotovou. Cítím, jak je taky skoro na konci. Vnímám, jak se mi lapličky rytmicky svírají. Neustálé stupňované napětí u Jiřího se samozřejmě odráží i na mojí psychice.
Bere si mě kolem ramen a pomáhá mi vstát. Sprcha z nás okamžitě smývá památky jeho orgasmu. Nádherný políbení navazuje na krásný pohlazení. Zdvihnu jednu nohu a zaklesnu se Jiřímu kolem zadečku. Je to jako výzva. Okamžitě si mě vezme do náruče. Nadhodí si mojí maličkost. Ještě že jsem pidi váha. Zaklesnu svoje dlouhý nohy kolem jeho boků. Při týhle gymnastice nám trochu překáží jeho stojící příro. Legračně se bimbá pode mnou a šimrá mi na zadečku. Neudržím se a začnu se smát úplně nahlas. Jiří samozřejmě ví, jaká je příčina. Ani on se neudrží a začneme se smát oba dva. Naprosto uvolňující smích. Sklouznu dolu a postavím se na nádherně prohřátý dlaždičky.
Ještě že je ta naše koupelna uprostřed bytu a není kolem nic slyšet. Sousedi by se museli zbláznit. Poslouchat nás, jak se šploucháme skoro hodinu ve sprše, hrůza.
Otočí si mě a než se stačím nějak připravit, je uvnitř. Na jedno zasunutí je skoro až na konci. Jak by ne. Jsem tak rozjetá a mokrá, až mi to odkapává ven. Celou dobu, co jsem dráždila Jiřího, se moje maličkost připravovala na tenhle okamžik. Je to jak na povel. Jen ho cítím na kraji, mám na mysli, jen se mi opře o poštěváčka, jsem okamžitě připravená vzít si jeho příro do sebe. Na nic jiného v tomhle okamžiku nemyslím. Doopravdy jen na to, aby tam už byl. Zastrčí si ho na polovinu a chvilku počká. Jen co se uklidní, posune se až na konec. Předkloním se co nejvíc. Chci, aby se do mě mohl dostat co nejdál. Potřebuji se konečně uklidnit. Všechno do teďka bylo jen tak na začátek. Chci, aby se taky konečně předvedl ve mně.
Jiří sice čeká ještě chviličku, ale potom se do toho dává s takovou vervou, až se mi z toho točí hlava. Jsem předkloněná a držím se madla. Ty kluci, co tu tenkrát montovali moji sprchu, dobře věděli, kam a do jaké výšky ty madla namontovat. Pro mě ideální výška.
Šuká jako ďáblík.. Jezdí si s ním za strany na stranu. Nevynechá jediný kousek místa uvnitř. Nakonec se opře o můj zadeček ze strany a jezdí ve mně našikmo. Rošťák jeden. Ví, co mě rajcuje nejvíc. Když má pocit že mi to začíná vadit, změní polohu a jezdí po druhé straně. Šílený tempo. Cítím, jak jeho žalud ťuká do konce pochvičky. Ještě chvilku a budu hotová. Začínám se klepat a chvět. Jen vycedím mezi zuby " ne, ne, ještě ne" a Jiří se okamžitě podvoluje. Jemně přibrzdí tempo a je z něj za okamžik jemný nádherný milenec. Nikam nepospícháme a oba to víme. Drží mě jemně za kozičky a jemňounce žmoulá bradavky. Laská mi prsa nádhernými dotyky a hladí mi po zádech druhou rukou. Nakonec si mě vezme oběma rukama kolem boků a podrží si mě. Začne mi šukat zase pořádně a doráží na konec. Mám tu svou pičku vyšpulenou na něj co nejvíc a nechávám se od něj ošukávat jak to jde nejdál. Ještě chvilku a budu na konci. Rošťák jeden, vnímá, jak mi je a kolik mi toho do konce zbývá. Najednou se zastavuje a narovnává si mě. Otáčím se a čekám co bude.
Vezme mi za zadeček a nadhodí si mě. Již jednou jsme se o tuhle polohu pokoušeli, ale teď je situace naprosto jiná. Nadskočím a uchopí mě za zadeček tentokrát pořádně. Rozevřu se široce a obemknu se kolem něj dlouhýma nohama. Zaklesnu si kotníky přes sebe. Posune si mě kousek dolů a okamžitě si mě nabodává. Zajede dovnitř na jedno zasunutí. Žádný pokus kolik se tam vejde. Prostě sklouznu až na konec a zůstávám nabodnutá na ten jeho tuhý klacek.
Stojí opřený čelem o sprchu a drží si mě oběma rukama nabodnutou až na konec. Několikrát si nohama pomohu a šukáme se navzájem. Je to super poloha, ale dneska jsme oba hotoví. Prostě to nejde. Podíváme se na sebe a znovu vyprskneme smíchy. Ani náhodou, prostě nám to nejde. Nedá se nic dělat. Musím z něj dolů.
Nakonec končíme oba na kolenou a Jiří šuká jako ďábel. Jsem totálně rozdělaná. Ani on nemá žádné problémy. Stačí nám oběma jen možná dvě minuty a jsem v tom oba najednou. Cítím, jak se Jiří škube a stříká do mě. Jednotlivé pramínky skoro nestíhám vnímat. Nádherný uvolnění. Klečíme a líbáme se v tý sprše. Neuvěřitelná jízda. Doopravdy snad přes hodinu. Jsme oba vymáchaní a docela hotoví. Zastavujeme vodu a Jiří si mě odnáší na naše letiště. Musím uznat, že jsme oba K.O.
Jiří si mě objímá a hladí levou rukou můj zadeček a potom bok. Ještě chvilku si hraje, ale je toho na nás oba moc. Drží si mě za prsa, potom přechází na levou bradavku. Jemně mi ji chvilku ještě hladí a potom oba usínáme skoro okamžitě.
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek